Andor.cz - Dračí doupě online

Stojím před zrcadlem, na sobě háv z měsíčního světla. Přijímám svou nahotu do podvědomí a srdce začíná tlouci. Intervaly nádechů a výdechů se zkracují. Adrenalin stoupá do hlavy. Kapky vody tekoucí po těle studí. Nedočkavě beru do ruky svou nejlepší přítelkyni, žiletku. Ruka se chvěje. Panenky očí se rozšiřují a hruď divoce stoupá a klesá. Jak nedočkavé dítě těšící se na divadelní představení svírám chladivý předmět mezi prsty. Strach už mě nenavštěvuje. To jen tenkrát poprvé. Vzpomenu si na pár rozjívených čar po těle a hrozný pocit v nitru a pak ta nepochopitelná radost. Od té doby se hodně změnilo. Nyní už to dělám s elegancí a smysluplností. Každý má svou závislost… Každý. Mou drogou je krev.
Dlouhý nádech pro uklidnění. Nápady se hrnou do hlavy. Nejprve zkouším ostrost žiletky na malíčku. To až nepříjemně dobře známé štípnutí probere mé smysly. Dvě čárky nad kotníky. Dech se zrychluje, začínám žít. Konečně v sobě zase cítím život. Srdíčko na lýtko. Pak zatnu zuby. Hřejivý pocit kolem ran se šíří chvějícím se tělem. Ještě ornament na rameno. Hlásek v mém nitru horlivě našeptává, abych pokračovala. Mou třešničkou na dortu je dnes soubor čar na hezky tvarovaných bocích, jenž se podobají tvorbě nějakého šíleného designéra. Do očí se hrnou slzy. Slzy bolesti a radosti. Lepší než cokoliv jiného.

*****

Pro dnešek je mé krvechtivé já zatlačeno do pozadí a já zase mohu normálně přemýšlet. Dívám se oknem na podzimní krajinu, která se tak krásně vrývá do podvědomí. Vítr si hraje s barevným listím a rudé sluníčko, jako děsivé oko nějakého bůžka, shlíží na lidské činny. Oddechuji jako po náročném běhu. Rány pálí, mozek řve na protest. Dnes bylo dílo úspěšné, ale ne vždy. Vrací se vzpomínky.

*****

Tenkrát jsem si ještě nebyla jista správností toho, co dělám. Konec léta prostupoval celým bytem. Já, žiletka, bolest a skoro úspěšné dílo. Když už přišel pocit bolesti snoubící se s nezapomenutelným štěstím... Bratr ve dveřích, na tváři pobavený výraz. Ten jeho nehorázný výsměch. A ve mně vztek, zuřivost. Oči rudnou. Když jsem uviděla jeho odporný obličej, do hlavy se mi nahrnuly vzpomínky na ty věci, co mi dělal. A já byla maličká a bezmocná. Tak jsem se bála mu říct, ať se mě nedotýká; ale tentokrát nepřišel nevhod. Moje po krvi toužící já ho sžíralo pohledem plným nekonečné nenávisti. Teď se mu dostane zasloužené odměny.

*****

Ani netrpěl. Bylo to rychlé. Smál se a pak se smát přestal. Ostrý předmět přeťal jeho nitku života. Zbavila jsem se ho s grácií. Jeho mrtvé tělo pokryly krvavé ornamenty. Naši byli tak neskutečně naivní. Prý ho někdo unesl. Policisté ho hledali. Poctivě ho hledali. Škoda jen, že se nepodívali na zahradu. Asi mamce nechtěli rozkopat macešky, které tam tak vesele kvetly. Nikdy ho nenašli.

*****

Z mého zamyšlení mě vytrhnul domovní zvonek. Rychle na sebe hodím župan, halící mé šrámy a otevřu vchodové dveře. Naskytne se mi pohled na starší paní s prošedivělými vlasy. Ano, mamka od té doby zestárla. Však já taky. A jak tam tak stála, s tím maminkovským vědoucím výrazem ve vrásčité tváři a s kyticí letošních posledních macešek, musela jsem se pousmát.