Andor.cz - Dračí doupě online

Drozd seděl opřený o poslední zakrslou borovici a hleděl na krásu před sebou. Modré hory se zvedaly k nebeské báni a jejich bělostné špičáky mizely ve vodou ztěžklých, kovově šedých oblacích. Drozda majestátnost a krása skal nepřestala vzrušovat ani po těch letech, které v jejich blízkosti prožil. Někde ve výšinách protáhle zakřičelo káně. Pták sám se vznášel příliš vysoko, než aby ho malý Drozd mohl zahlédnout. Z trav voněly divoké orchideje s modře žíhanými kvítečky a lehce se pohupovaly ve vánku. Slunce, snášející se k západu, kam zatím nedorazila bouřková oblaka, pronikavě hřálo.

Chlapec odvrátil pohled od horského masivu. Oči zachytily odlesk slunce z šedavých šupin a přimhouřily se. Pohled sklouzával níž, až narazil na hnědavé chloupky. Drozd je pohladil. Měkké škorně ze zaječí kůže byly jemné a nádherně teplé. Sklouzl pohledem ještě níž. Narazil na bující trs vegetace, kde jej zaujal titěrný pohyb.

Tříčlánkové tělíčko mělo barvu kovové černi a tři páry nožiček ho nesly kupředu. Tykadélka pozorně ohmatávala cestu před sebou. Drozd černého mravence pozoroval až do doby, než jeho pozornost zaujal jiný pohyb. Na stvol vysoké, dosud nerozkvetlé chrpy dosedl luční koník a urovnal si křídla. Při pohledu na šedohnědé tělo se Drozd mlsně olízl.

Sameček kobylky hnědé krátce, avšak o to hlasitěji, zacvrkal. Ztichl, jako by si náhle uvědomil, že ještě nepřišel čas jeho milostných písní. Vyskočil vysoko do vzduchu, roztáhl křidélka a klouzavě odplul. Drozd sevřel čelisti a polkl naprázdno.

Náhle se ozvalo přibližující se funění a dupot. Drozd vyskočil na nohy. Rozhlížel se. A pak je uviděl. Několik těch směšně růžových tvorů. Někteří byli cele zabaleni v kožešinách. Jiní měli jen bederní roušky, tak jako Drozd. Vzpomněl si na varování klanové starší. Ani nemusel dlouho srovnávat popis se skutečností. Byl si okamžitě jist a z toho poznání se zděsil. Již viděl krutý nájezd podobných bezšupinatých tvorů, když plenili jeho rodnou vesnici.
Toto byly krvelačné bestie stejného druhu.

Proběhl kolem něj obrovský kanec, od mordy mu stříkala pěna a z mohutného hřbetu trčelo kopí. Když narazil na úpatí horského masivu, zarazil se. Otočil se na Drozda a v očích měl stejně jako on nepopsatelnou hrůzu. Hrůzu, jakou pociťuje lovená kořist.

Kruťasi běželi lesem kus za zvířetem. Divočák se opět rozeběhl, míře řídkým porostem podél hory. Lovci zběsile vyráželi chrčivé, hluboké zvuky a hnali se do kopce. Pokud to byla řeč, Drozd ji neznal a vlastně ji ani netoužil nikdy poznat.

Bylo jen rozumné vytratit se z jejich dohledu, než si ho všimnou. Drozd nic nemeškal a vyběhl na opačnou stranu než kňour. Po chvíli odbočil a zmizel v lesíku.

***

Útlé kmínky něco kolem metru vysokých stromků se kývaly ve vánku a lístečky vyhledávaly hřejivé paprsky slunce, právě zakryté bouřkovými oblaky. Drozd je se zájmem a mírným vzrušením, při kterém mu přebíhal mrazivý pocit po zádech, pozoroval. Byl si téměř jist, že se hýbaly.

Drozdova lýtka byla z nedávného úprku ještě stále v jednom ohni. Ačkoli se potil a studené kapky potu se mu perlily na čele jako démanty, jeho chodidla byla prochladlá. Nedokázal si to vysvětlit. Celý život byl zimomřivý, i když se vyhříval na slunci, přece mu mrzly prsty na nohou a rukou. Odložil malý mečík a posadil se pod košatý dub. Sundal si měkké boty ze zaječí kůže a třel si studené nožky.

Opět si vzpomněl na stromečky. Tančily na palouku. Jenže když ho zahlédly, stromové žínky strnuly. Zmizely mezi opravdovými mladými stromy a staly se tak prakticky neviditelnými. Náhle se Drozda zmocnil strach ze samoty. Téměř vzápětí ho však opustil.

Někde ve větvoví tmavě zelených habrů, či snad světlejších bříz, zapěl kos. Kousek po pravici zaslechl bzučení lesních včel. Maličký hmyz se neúmorně dřel a poletoval od kvítka ke kvítku. Bílé a narůžovělé sasanky se sytě žlutými prašníky se nakláněly v jemném vánku a přitahovaly nasládlou vůní. Rostly zde i hvězdnatce se svými zelenožlutými, zubatými listeny a žlutými květy poskládanými v polokoulích.

Někde dál v lese, kam Drozd neviděl, zurčel pramen. Už nebyl sám, byla zde spousta života a to Drozda uklidnilo. Naklonil se na levý bok a utrhl houbu s rudým, bíle puntíkovaným kloboukem. Vzpomněl si na otce, který mu cosi o takových houbách říkal. Drozd se však nemohl rozpomenout, co to bylo. Hlavou mu přelétly vzpomínky na klan.

Přemýšlel, zda-li se ještě setká s někým ze svého lidu. Otřásl se a povzdechl si. Jak by mohl, všichni byli mrtví. Zahnal myšlenky, které chtěly vyplout napovrch, a zadíval se na houbu v ruce. Ve slunci se zaleskly zářivě bílé zoubky, ostré jako maličké dýky. Zakousl se do houby a celou ji snědl.

Když dojedl, zahleděl se na nebe. Bouřkové mraky byly pryč a slunce krásně hřálo. Les voněl mnoha vůněmi a vytvářel roztodivné barvy i zvuky. Bylo to nádherné a on poznal, že si ještě nikdy nevšiml, jak dokáže být les podivný. Nakonec se Drozdovi před očima objevil obrovský, duhový motýl. Měnil barvy ze zlaté do nachové. Z červené se stával fialovým. Náhle byl modrý a nabíral sytých zelených odstínů. Měnil se tak rychle, až se Drozdovi zatočila hlava a on usnul.