Andor.cz - Dračí doupě online

Pan Vítek

Ohnivý kotouč pomalu klesal a vrhal na stěny kaňonu poslední hřejivé rudé a zlaté paprsky. Ostré skalní stěny se ze západu blyštěly kovovou rudí a na východě se snoubily s namodralou temnotou nadcházející noci. Pokud toto místo nebylo peklo, muselo mu alespoň stát hodně blízko. V dálce zavylo zvíře a kaňon jeho hlas trhal a odrážel tak dlouho, až zněl téměř nadpřirozeně.

Mužík v dlouhé, pískem ošlehané haleně přidal do kroku. Poslední, co chtěl prožít, byla další chladná noc v nehostinné divočině. Chodidla se mu bořila do jemného písku, který mu celou cestu znesnadňoval. Ani nechtěl přemýšlet, kam všude se jemný písek dokázal dostat.

Nicméně tuto drásavou skutečnost cítil při každém vyprazdňování až příliš zřetelně, než aby na ni mohl nemyslet. Ta chvíle právě přišla a on se roztřásl při vzpomínce na bolest, která tu triviální činnost provázela.
„Před smrtí budeš chcát písek a plivat krev! Proklínám tě, pane Vítku!“ připomněl si slova čarodějnice.

Musel se usmát. Jaktěživ neupálil skutečnou čarodějnici. Vždy to byly báby rozumějící kořínkům. Ano, bylo mu jich líto, jenže neměl na vybranou. Buď bezpráví, konané na starých babicích, nebo hlad a smrt v chudobě. Rozhodnutí je nejjednodušší, vybírá-li se mezi životem či smrtí. Kdo by volil smrt?

Vykasal si roucho a rozepnul podolky. Do očí mu vhrkly slzy a on se přistihl, jak prosí Boha o smilování. Na zem dopadlo několik kapek, které ihned vysál horký písek. Bolest byla urputná, téměř nic z něho nešlo a přece pocit plného měchýře přetrvával. „Kde vůbec vzala mé jméno?“ napadlo ho. Jméno kata nebylo veřejné, aby se nemohli případní pozůstalí mstít. Spustil halenu a pokračoval v cestě.

Zahleděl se na maličký srpek kdysi žhnoucího obra, který celý den rozdával nadmíru tepla. Nyní byla jeho teplá náruč pryč a katu se do těla zarývaly mrazivé drápy zimy.
„Spravedlnost? Pche!“ odfrkl si Vítek a rezignovaně se složil na zem. Písek zatím hřál, jenže to bylo nyní. Později, v noci, klesala teplota hluboko pod bod mrazu. Pokud v tom byla nějaká spravedlnost, kat ji neviděl.

Vytáhl kousek sušeného masa a hladově se do něj zakousl. Zuby zaskřípěly při nárazu na kov a úlomek šípu mu rozerval horní patro. Kat zařval bolestí a sousto vyplivl. Ústa se mu plnila krví. Vyplivl ji. Připomněl se močový měchýř a dožadoval se vyprázdnění. Kat rozzlobeně vstal. „Proč?“ vykřikl s hlavou zakloněnou k nebi, posetému hvězdami.

Když o chvíli později vytahoval svou rozbolavělou pýchu, vysypal se ze záhybu šatů zlatý písek. Usmál se, vypadalo to, jako by jej opravdu močil. Odplivl nahromaděnou krev.
„Žiju, čarodějnice,“ zasmál se vesele. Náhle mu nad hlavou přeletěla ohnivá koule.

Otočil se a z rukou mu vypadlo mužství.
„Bič Boží,“ zalapal po dechu. Obloha nad ním vybuchovala a žhnula jak kovářská výheň. Ucítil palčivou bolest na prsou. Pak se mu země zvedla pod nohama a udeřila jej mezi oči.
„Před smrtí budeš chcát písek a plivat krev! Proklínám tě, pane Vítku! Tak jako mne, i tebe stráví plameny, však pro tebe přijdou z nebes!“ zazněla mu hlavou slova čarodějnice.

*************

Vojtěch

Vojtěch volně procházel zešeřelou ulicí. Na dnešní noc neměl plán, a tak jen šel, kam ho nohy nesly, a obhlížel si město. „Pokolikáté již?“ napadlo ho, když přešel výklad s vyvěšenou cedulí hlásající bankrot. Oslovila ho jedna z kurtizán, postávající u rohu. Otočil se k ní a s prvním pohledem ji zdvořile odmítl.

Byla plnoštíhlá, dlouhovlasá s menším poprsím. Přesně ten typ žen, které měl rád a které pro osamělé večery vyhledával. Dokázal si, bez přílišné fantasie, představit, jak dobrou společnicí by mohla být. Jenže i přes pokročilé šero zahlédl v jejích očích mlhu. A to znamenalo jen jediné - lítala.

Město stověžaté, jehož sláva hvězd se dotýká, znechuceně si odplivl. Byla to vůbec kdy pravda? Jestli ano, on tu dobu promeškal minimálně o tisíc let, nebo měla kněžna Libuše vskutku mimořádně krutý smysl pro humor. Páchnoucí díra. Stoka, kde polovina lidí lítala na géčku a druhá půlka... Zarazil proud myšlenek - byla jich škoda.

Zatočil vlevo a nyní si razil cestu okolo kostela svatého Vojtěcha. Jak příhodné, pomyslel si. Až na pachuť vzduchu, která zde byla mnohem odpornější. Vzpomněl si na jednu hospodskou odrhovačku a musel se otřást zhnusením. Kolovat komukoli v žilách cokoli z Vltavy, musel by to být minimálně ropák. Ta myšlenka mu vyvolala úsměv na rtech.

Opět zahnul, tentokrát vpravo. Do obličeje ho praštily noviny, hnané větrem, a cosi mu rozmázly po obličeji.
„No bezva, v prdeli světa s hovnem na ksichtě,“ zabručel podrážděně. Strhl odporný kus tisku a vypustil jej, aby mohl dál pokračovat v letu. Sáhl do kapsy a vytáhl vlhký parfémovaný ubrousek. Než v něj vetřel lejno z obličeje, voněl příjemnou citrusovou vůní.

Rozhlédl se po ulici. Ležely zde rozšlapané červené kelímky od nápojů s dosud čitelným velkým žlutým písmenem M. Sáčky od hranolků se stejným symbolem. Cáry novinových výtisků a tisíce nedopalků. Vše nacucané kyselým deštěm. Špína se prostě válela úplně všude a tichým podmanivým hlasem našeptávala: „Odhoď to.“ Ačkoli kdo mohl zcela popravdě říct, zdali to našeptávala sama špína či hejna vypasených krys.

Vojta však ten hlas přemohl s divokým výkřikem „Ne!“, který vyplašil hodující krysy. Zcela poplašení hlodavci na několik málo vteřin odkryli z části sežrané torzo neopatrného bezdomovce. Ten krátký pohled na ohlodanou mršinu byl otřesný. Vojtěchovi se při něm sevřel a obrátil žaludek. Nevydržel a vrhnul.

Najednou se odkudsi přihnal vyzáblý pes. Byl to hladkosrstý chrt. Musel být dostihovým šampiónem a navíc pekelně inteligentním, jedině tak se dala vysvětlit jeho existence zde. Zastavil těsně před mužíkem s papírovým ubrouskem v ruce, prosebně na něj upřel oči a zakňučel. Vojtěch nechápal, co po něm může zablešené psisko chtít, a tak ti dva, Vojta a pes, jen stáli a zírali na sebe.

Chrt brzy pochopil, že kňučení a přiblblé zírání na toho hlupáka nikam nevede. Převzal iniciativu a hladově se vrhl na zvratky. Vojta zakoulel očima a nebýt toho, že právě vyzvracel obsah svého žaludku, učinil by tak nyní. Zanechal psa hodům, jaké zřejmě již dlouho nezažil, a vycouval.

Kam ten svět spěje? Napadla ho jen jedna odpověď a s jejím příchodem začínal chápat i hledače jiného světa. Z ruky mu vypadl papírový ubrousek. Nechal ho ležet, kde byl, a pokračoval. Vracel se stejnou cestou. Opět ho oslovila ta hezká štětka se zamženýma očima.
„Máš géčko?“ zeptal se jí.
Ona jen souhlasně přikývla a ihned se chytila nabídnutého rámě.