Andor.cz - Dračí doupě online

Písek arény se mi pomalu dostával do sandálů, ale já ho nevnímal, nervozita byla silnější, poslední boj - pevněji jsem sevřel meč a štít, klouby zbělaly. Věděl jsem, že na konci na mě čeká má dávná milenka, znal jsem ji dříve, než jsem poprvé okusil písek arény a od té doby jsem na ni nedokázal přestat myslet. Její laskavé oči mne pozorovaly z hlediště. Miloval jsem ji jako žádnou předtím, vlastně jen pro ní jsem se lopotil v těch slunečných dnech, v bojích, které vysávaly poslední kapky sil. Teď nastal čas posledního boje, po něm budu volný, udělám pro ni, co bude v mých silách.
Utáhl jsem si pásky koženého postroje a nasadil přilbu, několika svislými průzory jsem viděl, jak svalnatý černý otrok otevírá mříž do arény. Písek mi pod nohama skřípal, normálně bych to nevnímal, ale mé smysly byly napjaté na maximum. Vnímal jsem každou kapku potu na těle otroka, každý pohyb jeho těla při dýchání. Ruce mi visely uvolněně podél těla. Pak jsem vstoupil do mého očistce.
Slunce nejdříve bodalo do očí, ale rychle jsem si přivykl, spatřil jsem tribuny, davy lidí se mačkaly a provolávaly mi slávu, nestál jsem o ni, jediná, která mi za to stála, byla ona. Jen jí jsem miloval a chtěl. Král mi ze svého křesla pokynul sklenkou vína, byl jsem jeho nejlepším gladiátorem, vyvoleným pána, dnes mi po bitvě nabídne milost, věděl jsem to. Já budu s ní, to je to hlavní, pro to dám cokoliv. Na tom otylém hlupáku mi nezáleželo, nesměl jsem ale nic pokazit. Pozvedl jsem tedy zbraně a zabušil jimi o sebe v pozdravu publiku, nárazy meče o štít nebyly slyšet, v tom řevu rozhodně ne. Začínal jsem být nervózní, ale věděl jsem, že si to nemohu dovolit. Zostřil jsem smysly, to byla jediná možnost, teď jsem vnímal, jak si do sebe král rve jednotlivé kusy masa a nestoudně osahává prodejné holky. Moje byla jiná, nenechala si to líbit, měla dost milenců, ale nežárlil jsem, v tomhle světě se musí každý nějak uživit. Pak přišel on, barbar Thorman, o dvě vyšší hlavy než já, v každé ruce sekyru, zaschlé stopy krve je pokrývající byly jeho pýchou, prý byly magicky upraveny proti korozi. Zbroj, co měl, byla podobná té mé. Zařval a pozvedl své zbraně nad hlavu. Publikum se opět rozeřvalo.
„Miluji tě a z této arény odejdu po tvém boku, má drahá.“ Zašeptal jsem a sklonil hlavu k zemi. To byl můj osobní způsob modlitby, ona byla mou bohyní.
„Zápas na život a na smrt bude zahájen, vítěz dostane mou milost spolu s nabídkou nástupu v královské armádě,“ řekl král a pokynul číší. Jedna z dívek hodila do arény rudý šátek.
Pomalu se snášel a já čekal, pozorujíc obra.
Blížil se k zemi, připravili jsme zbraně. On zafuněl.
Cíp látky se dotkl udusaného písku a my jako dva smrtící kolosy vyrazili proti sobě.
Zbraně se střetly, pravou sekyru jsem kryl štítem, svezla se tak, jak jsem chtěl, druhou jsem blokoval mečem. Zatímco se obrova nemotorná paže opět zvedala, praštil jsem ho přes ní štítem, ale s Thormanem to ani nehnulo. To jsem nečekal a uskočil jsem stranou, tohle sevření mi bylo nevýhodné. On se vrhl za mnou, sekyry jako krvavý mlýn útočily na mé tělo. Kryl jsem se štítem a ruka bolela, meč též odrážel, snažil jsem se přejít do ofenzívy a zdálo se mi, že nápor polevuje. Vskutku tomu tak bylo.
Vedl jsem klamný výpad shora, obr ho chtěl zablokovat zkříženými zbraněmi, jak jsem chtěl. Úder meče jen lehce dopadl na zbraně a já rychle vložil všechnu sílu do rány štítem. Thorman odletěl dozadu. Rychle jsem přiskočil a ťal, byl rychlejší než jsem čekal a odkulil se. Přesto jsem ho těžce poranil na ruce. Krváceje stal a v očích mu hořely plameny nenávisti. Věděl jsem, že by na mě má láska byla hrdá. Je hrdá, pozoruje mě z jeviště svýma překrásnýma očima a celým tělem jí prochází třes, rozkošnický a labužnický.
Zapomněl jsem se soustředit, chtíč je mužovým největším nepřítelem. Vržené zbrani jsem uhnul jen napůl, zasáhla mě do hlavy, cítil jsem, jak mi po obličeji teče krev, pomalu stékala do oka. To už barbar běžel, sekyru ve zdravé ruce, druhá mu visela bezvládně podél těla. Kryl jsem štítem, rána byla brutální, štít praskl, kost se zlomila a nepřítel se napřahoval k dalšímu úderu, kryl jsem mečem, měl jsem pocit, že mi vykloubil zápěstí.
„Miluji tě,“ řekl jsem a viděl nechápavý pohled nepřítelových očí, nerozuměl mi, asi myslel, že prosím o milost.
Údery se opět střetly, zápěstí bylo konečně vykloubeno, necítil jsem ho, usmál jsem se. Konečně. Obr se s úsměvem rozmáchl a praštil mě plochou stranou sekyry do tváře, dav jásal. Praštil mě pěstí, padl jsem do písku, krev mi tekla z úst. Cítil jsem jeho silnou paži, jak mne vyzdvihá, nenáviděl mě, už jen proto, že jsem ho zmrzačil.
„Moc tě miluji, víc, nežli cokoliv na tomto světě,“ zabrblal jsem skrz krev.
Poslední úder mě otočil kolem osy, jak jsem padal do písku cítil jsem, že je u mě, měla na sobě dlouhé černé šaty, její oči a rty mě vábily, ňadra skrytá v černá látce volala po dotecích stejně jako klín, toužil jsem po ní dlouho a teď je jen má a já její. Chytla mě ve vzduchu, mé těžké tělo bylo pro ni pírkem, byla tma, byli jsme v sále z černého mramoru, objal jsem ji, tu, kvůli které přetrpím jakoukoliv bolest a pro jejíž blaho udělám cokoliv. Naše rty se setkaly, byla chladná, ale mně to bylo jedno.
Někdo jí říká smrt, děvka, já jí říkám lásko.