Andor.cz - Dračí doupě online

Pomalu jsem otevřel oči a měl pocit, že jsem se vzbudil po pořádné alkoholické párty. Chvilku jsem se snažil vzpomenout, zda to tak přece jen nebylo; nakonec jsem si ale uvědomil, že ne, ve skutečnosti se mi přihodilo něco horšího. Ležel jsem na chirurgickém stole a zrovna se zotavoval z implantace nové robotické ruky. Tu svou původní jsem ztratil při minulém případu, naštěstí alespoň výdělek stál za to… Alespoň myslím…
„V pořádku, pane?“ ozval se hlas někde vpravo nade mnou.
„Ano, myslím, že je,“ odvětil jsem, ale v mém hlase moc jistoty nebylo.
Muž, z kterého jsem zatím viděl jen ruce, mě začal pomalu odpoutávat z lůžka, byl hbitý a šikovný, to se ale asi od chirurgů tak nějak čeká. I když, co já vím. Třeba doktor z chudinské čtvrti používal místo dezinfekce pivo a namísto obvazů použité kapesníky a vložky, nikdy na něj ale nebylo moc stížností - kdo by si stěžoval, ti co to přežili, se jeho doupěti vyhýbali širokým obloukem, jen při vzpomínce na jeho tlustý doutník a na to, jak jím čistil rány, nebo na jeho placatici s neznámým alkoholem, ze které mu při operacích ukapávalo na nebohé pacienty, nebo na jeho železnou tyč, kterou nabízel narkózu, zajímavé bylo, že na začátku ji nikdo nechtěl, ale v průběhu operace o ni mnoho pacientů žádalo, moc z těch, co ji dostali, o tom nevyprávělo. Jó, doktor, ten měl sílu jak býk.
Když mě můj užehlený mládenec odpoutal a já si ho prohlédl, zauvažoval jsem, proč zrovna on dělá doktora. Na to, jak vypadá, je o několik tříd výše, než na kolik odpovídá společenská vrstva, ve které pracuje, ruka mi tak mimochodem sklouzla k zadnici, ale nezdálo se, že by s ní bylo něco jinak než dříve, kdo ale ví, co mi dělal pod narkózou.
„Vaše ruka by měla být plně funkční.“
Podíval jsem se na mechanickou zrůdnost, co mi visela místo mé bývalé lidské ručičky, a povzdechl si. Jasné, že bude silnější, odolnější a dá se s ní machrovat, prorážet zdi nebo ji po večerech leštit, ale stejně mi stará ruka bude chybět, celkem jsem si na ni zvykl. Dost jsem toho s ní prožil, je to jako ztratit kamaráda, jen kamarádi mě většinou tak často nedrbou na zadku, naštěstí, asi bych odpovídal análním průstřelem z kalibru většího než velkého.
Pohnul jsem rukou sem a tam, zdálo se, že funguje, jak má. Naštěstí. Jinak by doktor poznal funkčnost severních zbrojmistrů, pravda, měl jsem sebou jen velkovýrobní zbraně, které se dají sehnat v každém obchodě s potravinami, ale myslím, že jemu by na tom moc nezáleželo, vlastně vůbec.
„Jo jo, zdá se, že ruka je funkční, šéfe.“
Posadil jsem se a vzal z pečlivé hromádky šatstva triko a kabát, když jsem se oblékl, vytáhl jsem z kapsy doutník a zapálil si, plíce si ulehčeně oddechly. Tak dlouho bez jejich osobní náhražky kyslíku - to je muselo vyčerpat.
Pomalu jsem nasával a dotahoval řemeny příručních raketometů, co jsem měl s sebou. Doktor mě pozoroval se zájmem hodným antilopy tupě čučící na tygra.
„Co je?“ zeptal jsem se zcela místně.
„Ještě jste nezaplatil, pane,“ odpověděl on na to zcela nemístně.
Nadechl jsem se přes doutník čerstvého a krásně filtrovaného vzduchu a zašmátral v kapse. Doktor zcela neinteligentně natáhl ruku. Vyndal jsem z kapsy malý zelený předmět a podal mu ho. Díval se na něj mírně nedůvěřivě a udiveně. Já poznávací problémy neměl a tak jsem se klidil ladným skokem z dosahu platebních metod, které mi závidí snad i mafiáni a ústavy, které vydávají půjčky bez ručitele.
Když se ozvalo „bum“, podíval jsem se na doktora z nové perspektivy, dokonce mě, alespoň částečně, přišel či přiletěl navštívit do mého úkrytu. U muže jeho formátu bych čekal růžovou krev a alespoň pár kraječek na vnitřnostech, ale jeden by asi neměl dát na první dojem.
Vztekle jsem odcvrnknul z doutníku neodbytný kousek stvořitele mé paže, nemám rád takové ty sprosťáky, co se ani nezeptají a hned vám lezou po cigaretách. Jakožto nálezce příbytku bez majitele jsem byl povinen zkontrolovat, zda tu nejsou nějaké věci, co by případní zloději mohli ukrást. Prvním pravidlem správného nálezce je nalézt tašky a batohy, do kterých by se takové předměty daly uložit, jde o to, aby se daly rychle přesunout do bezpečí. Měl jsem štěstí, nalezl jsem několik plátěných tašek a dva kufry. Byl jsem rád, že i doktoři myslí na pozůstalé.
Pomalu jsem procházel místnostmi a shromažďoval jednotlivé předměty, co by hnusní zloději mohli odcizit. Vše cenné a užitečné plnilo připravená zavazadla, až jsem si byl jist, že na místě není co ukrást. Spokojen s činem dobrého srdce a pomyšlení na bezradné zloděje, kteří nebudou chápat, jak by mohl mít tlející doktor tak málo majetku. Dokonce ani postel a skříně. Pravdou bylo, že poslední dvě jmenované bylo nejtěžší ochránit, do zavazadel se nevešly a nebýt skvělé práce na mé nové ruce, schodiště by bylo asi problém.
Teď jen zbývalo je někam uložit, někam do bezpečí. Zastavárna na rohu Dlouhé a Krátké byla prostě ideální útočiště pro osiřelé předměty. Navíc pan domácí za nebohé nalezence dával dostatečné finanční náhražky, dobročinnost se zkrátka vyplácí.

***

Zastavárna byla stará a smrdutá, pokud bych měl být slušnější, řekl bych… Nevím sice, co bych řekl, ale něco by se našlo.
Když jsem vstoupil dovnitř, dveře se rozhodly vypovědět službu a vypadnout z pantů. Kdybych to měl popisovat zaujatě na osobních pocitech, řekl bych, že se nepohodly s postelí na mém rameni, asi to nebyla taková hloupost, protože se to tak snažil nastínit i majitel obchodu. Nemám rád, když se na mě dívají, jako bych vyváděl lumpárny, vždy mi je z toho trapně. Zdálo se mi, že se červenám, oči jsem zahanbeně klopil na zem a ruka s revolverem omluvně mířila na obtloustlého majitele. Asi pochopil, jak moc se stydím, a tak přestal s obviňováním.
„Tak co to tady máš?“ zeptal se po chvíli, zkoumaje mé malé nevinné pozůstalé.
„Pár věcí, co jsem nalezl na smeťáku…“ řekl jsem, nechtěje přiznat krutou hloubku osudu, který postihl ta nebožátka.
„Ahá, lednice plná čerstvých potravin, křeslo se zastrčenými dnešními novinami, postel s… promiňte, paní, to nic, jasně, jděte…“
Oba jsme pozorovali dámu, která se jasně živila svým tělem už pár let, dlouhých let, možná i víc, ale každopádně tam bylo mnoho slov dlouhých… jak odchází, dopínajíc blůzku, pryč. Někdy prostě něco přehlédnu, to se stává.
„Sakra, kam chodíš na smeťák?“ ozval se zastavárník, když za ní vypadlo i druhé křídlo dveří.
„Tak různě, většinou…“ říkal jsem a nevinně si pohrával s nožem, který mi vypadl z pouzdra pod rukávem.
„Asi to nebude důležité,“ řekl zastavárník.
Nůž zase někam zmizel, musel jsem vypadat jako mistr v jeho užívání, tak lehce si s ním pohrávat a tak rychle tasit a schovat… Jen si musím dávat pozor, abych teď moc nepajdal a krev mi z probodlého stehna netekla moc výrazně. Bude si pak jen myslet, že jsem jeden z těch upravených lidí s implantovanými pouzdry na zbraně do těla. Smůla, že jsem o tom nepřesvědčil i své tělo. Naše spolupráce by se pak usnadnila.
„No já ti nevím, asi nebudu mít všechnu hotovost, přece jen akvárko s pěti rybími obyvateli je drahá věc.“
„Dej co můžeš. Táhnout to sem bylo peklo a dál bych se složil,“ řekl jsem a držel rukojeť nože, který si k mé smůle vybral jako pouzdro i mou kost. Snad to hekání a tahání při smlouvání nekazilo dojem mě jako způsobilého obchodníka.
Zastavárník se pousmál a přešel k malé rezavé pokladně za pultem, otevřel ji s klasickým pokladnovitým zvukem a začal vypočítávat peníze. Mně se mezitím podařil menší úspěch. Jen ta vyndaná kudla nemusela zrovna vyletět přes místnost a zabodnou se mezi oči vycpaného soba. Řekl bych, že se na mě díval vyčítavě. Pokud se tedy něco takového o vycpaném zvířeti dá říci. Rozhodl jsem se svůj nůž zanechat na místě, které si sám vybral, a má noha, kdyby mohla, tomu radostně přikyvovala.
Když jsem vyšel před zastavárnu, s úsměvem jsem počítal peníze. Věděl jsem, že dostanu slušnou cenu, ale nečekal jsem, že tak dobrou, jsem prostě rozený obchodník. Jeden si i říká, že je lepší se živit takovouto poctivou odnoží práce, než se vrhat do akce jako lovec odměn. Pak mi hlavou prolétla myšlenka na jídlo, rozhlédl jsem po ulici na obě strany a ke svému milému překvapení jsem uviděl, že na rohu stojí stánek s Hotraty. Uložil jsem peníze do kapsy a vydal se ke stánku.
Uvnitř stánku seděl obtloustlý muž v mastné zástěře a nevrle pozoroval kolemjdoucí. Když jsem se zastavil u pultu, který byl pokryt souvislou vrstvou špíny, prachu, slin a kusů jídla, nebo se tak alespoň snažil tvářit, upřel na mě ještě nevrlejší pohled.
„Dal bych si jeden Hotrat,“ řekl jsem co nejmileji.
„Nejde teplo,“ řekl a odplivl si na zem slinu podivné konzistence; kdybych nebyl realista, řekl bych, že hned po dopadu zděšeně prchla pod pult do stínů.
„Nevadí, vezmu si to jen tak,“ odvětil jsem s úsměvem, který ho musel šokovat, alespoň se tak tvářil.
Muž krátce zalovil pod pultíkem a vytáhl okoralou žemli, rozřízl ji rezavou kudlou, která očividně sloužila i jako drbátko na záda a čistič všeho možného, uvažoval jsem, kde se na ní vzala rez, když mytá nebyla už hodně dlouho, alespoň na to vypadala. Na žemli vystříkl trochu rudé husté tekutiny, po jejímž původu jsem se raději nepídil. Nakonec zalovil v kleci po své pravici a vylovil z ní malou krysku, koukala se dost vyděšeně, ale nebránila se, zvíře vložil na žemli a s úsměvem mi ji podal. Usmál jsem se a jídlo vyměnil za mince, kuchař asi nevěděl, co s jídlem chci dělat.
Podíval jsem se do malých očiček svého hotratu, tvářil se nevinně, ale po pár dnech bydlení bez domova si uvědomíte, jak jsou tyhle sviňky zlobivé. Usmál jsem se na tu potvůrku a s chutí se zakousl.
Majitel stánku zamrkal a začal si nožem čistit zuby, lidé v tomhle městě jsou zvyklí na hodně věcí, ale nejvíce ho překvapilo, že jeho jídlo vůbec někdo pozřel.
Co jsem si ale po chvíli uvědomil, že není nejlepší začínat den takovou stravou. Není přece normální, aby ze zastavárny vycházel muž v železném obleku s chocholem na hlavě, vlajkou s ještěrkou, která má grilovací implantáty, velkým mečem a za sebou táhl vycpaného losa s kudlou v čele a zpíval si něco o jednorožcích…nebo jednokožcích? Nevím, ale rozhodně to není normální. Povzdechl jsem si a vydal se vstříc dalšímu dni v tomhle podivném světě.