Andor.cz - Dračí doupě online

Z pustých hor a lesů vzdálených,
přitáhla bestie, jedna z t?ch otravných.
Dvanáct hlav a zuby jak břitvy prý m?la,
zuřivá jak bouře, velká jak barák byla.
Plameny dštíce, úrodu pálit,
krásné panny unášet, co nejvíc škodit,
hubit stáda, zlato hromadit si cht?la
a tak z pustých hor a lesů vzdálených přilet?la.

I za sídlo své si kraj bohatý vybrala,
ve své pýše hlasem nadutým místním přikázala:
„Každý m?síc třicet krav a hřiven zlata chci
a budem jak dobří sousedé vycházet,
avšak na popel vás zpražím, nebudu otálet,
nestane-li se po mém, tak jak rci!“

Dveře a okna zabednili, lidé se zalekli,
panika veliká, sani se, hlupáci, podřídit cht?li.
Kníže však, výhrůžek nedbaje,
nabídl dceru a půl zem? tomu, kdo saň zabije.
Až do zemí dalekých zprávy byly troubeny,
odm?na bohatá, ale v sluji d?s a dračí plameny,
ze zlého netvora dostali lidé strach,
dveře a okna zabednili, zvony bily na poplach.

Rytíři a válečníci slavní, drnohryzi i sedláci prostí,
odm?ny chtiví všichni, bestii přišli zlámat kosti.
Vyhnat ji z doup?te a pořádn? jí nabančit,
bezhlav? a bláhov? hnali se, hrrr na ni,
setnout všech dvanáct hlav té podlé sani,
tak pojď, křičeli, pojď si s námi zatančit!

Potvora to však p?kn? vykutálená byla,
vždyť taky dvanáct hlav na krku m?la.
Číhala za humny, do brlohu bláhovce vlákala,
půl jich sežehla, zbytek pak sežrala.
Nevleza do pasti, masakr přežil jen jediný,
všechno sledoval, na kopci zpovzdálí.
M?l chladnou hlavu, slavný to bijec,
byl to Kul, lidmi zván Drakodrvec.

Až saň se nažere počkal si chytře,
krom meče, kdoví proč, sebou táhl vepře.
Kul sani povídá: „Hádanku ti dám,
když uhodneš, můžeš m? sežrat,
ne-li však, mého meče dám ti ochutnat,
jen se svým vepřem jsem tu sám.“

Bestie syta byla, trochu zábavy dopřát si cht?la.
„Tak začni, lidský červe!“ souhlasila.
„Mám tu sebou prase, jak můžeš zřít,
pozorn? si ho prohlédni, jinak v pekle budeš hnít.
Tento vepřík stejný počet jak ty má,
čeho, uhodni, nechám ti ho tu, obludo mizerná.“
Lhůtu jediného dne dal té sani Kul,
vyšlo mu to, přesn? jak si zamanul.

Lámala si hlavu saň, hádankou danou Kulem:
„Čeho dvanáct mám já s vepřem spolem?“
Hlad zas dostala z přemýšlení dlouhého,
mlsným okem prase prohlížeje,
„Kula stejn? zabiju“ si říkaje,
neudržela se, sežrala ho, ach vepře nebohého.

Kul to v?d?l, sani radno není v?řit,
proto jedem uspávacím nechal prase potřít.
Proč se bít s tak silným soupeřem,
když stačí malá lest a snadno vyhrajem.
Za malou chvilku, jak pařez saň tvrdě spala,
tiše se k ní Kul příkradl, čepel jeho meče blýskala.
Ráz a ráz! Jak blesk Kul hlavy sťal.
Ráz a ráz! Netvorovo srdce hbitě proklál.

Ó kníže, Kul se vrátil, dobrou zprávu slyš,
dvanáctero hlav zlé bestie uvidíš!
„Nechci půlku země, nech ještě volnost svojí dcerce,
stačí mi trocha zlata a pár dnů ve tvém harému.“
„Budiž. Dobrá tedy,“ kníže dí a přání plní mu,
„však hodujme a oslavujme na počest Kula Drakodrvce!“