Andor.cz - Dračí doupě online

Mnichov

Šedivá země,
matička drahá,
pod blátem skryta,
tanky rozdupána.

Posetá klobouky
betonových hřibů,
železem utkaných,
municí nacpaných.
A přilbice zelené,
do řady vržené,
s jizvami zákopů
spojujíc linii
neprostupnou nikomu.

Vojáci s bradou k nebi vystavenou
těžkými kroky po polích jdou.
Plní slibů a elánu
vzdají čest českému praporu.
Věříce v pomoc Boha – pomoc Západu?

Kde je, Západe, tvá čest?
Co byl tvůj svod?
Ovečku českou,
tu bezbrannou malou,
hákovému kříži předhodit
přišlo ti vhod!

Celý lid nedýchá,
kleje a nadává.
A ostatní?
Snad nikdo nás nechápe,
snad nikdo z nich neví jen,
čím vším je nám rodná zem.

Jak zbité zvíře,
hledajíce svůj kout,
tak my museli ucouvnout.
Z vagónů déšť smýval hesla,
křídou do stěn vrytých,
vlasti své slíbených,
češstvím zpečetěných.

S hlavou na prsou,
hanebně zrazeni,
nechápem ničeho,
bez boje zničeni.
Tak táhneme pryč,
armáda strašpytlů,
pro smích nepříteli zůstává,
klejíce pažbami,
vztek tváře nám rozleptává.

A hořký sen o svobodě,
z něhož krev horká teče,
zhroutil se po tom všem,
sotva půl roku jen.

Však my se nedáme a také se nedali,
nejsou jen zbraně z železa kovány.
I v krvi je železo, v naší krvi.
A ač jako odpad jsme zůstali,
toužebně hledíc na vzdálený brod,
tak přec jsme své příkoří pomstili.
Nám nešlo jen o zákop!