Andor.cz - Dračí doupě online

Bušení na dveře.
,,Už jsou tady, Stevie. Takže já beru toho vlevo a ty vpravo, ok? No dobře, máš pravdu, beru pravýho, je větší,‘‘ řekne Jack a ustoupí ode dveří.
Exekutoři.
Zrůdní přisluhovači režimu. Mozky nejhorších vrahů vsazené do titanové kostry bez kůže, bez svalů, naprogramovaní k plnění příkazů Státu. Vypadají úplně stejně jako v těch starých filmech o Terminátorovi. Vždycky ve dvojici, kožené kabáty a vojenské čepice, rudé oči bez víček, stále ve střehu, senzory běží na maximum. Noční můry Johnna Connora křížené s nacisty.
Další zabouchání.
,,Tady vidíš, jak jsou vylízaný, Stevie. Jdou si pro tebe a asi čekají, že jim otevřu ve stejnokroji a s tradičním pokrmem na talíři, což seš bohužel ty.‘‘ Přidřepne si k sedačce a začne nabíjet brokovnice.
,,Doufej, že fungujou, mam je ještě po pradědovi, dneska už je takováhle bouchačka rarita. Všude samý lasery.‘‘
Začalo to zaváděním čím dál tím většího počtu daní. Ke standartním přibyla daň za město (Udržujme ho krásné!), daň za vzduch (Děkujeme,že dýchate!), vzdělání (Povznesme sebe i druhé!), spoluobčany (Mějme se rádi, jsme tým!), volný pohyb (Každý svobodný krok je krokem kupředu!) a další pakl skvělých opatření, pomáhajících upevnit řád a zvýšit prosperitu naší společnosti. A hlavně, Stát dává všem najevo, že v tom jede s nima. A lidi jdou za ním. Jako oslové za mrkví, o které ví, že je prohnilá. A proč ne, když je to tak snadné...
Pár let demagogie změnilo svět k nepoznání. Nikdo nic neudělal. Po převratu je lidstvo zlomené, pod tíhou Státu.
Nejsměšnější byla daň za smrt. Pohřby jsou minulostí, když chcete být in, vystřelíte své milované do vesmíru. I když být in nechcete. Jednoduše nemáte na výběr. Společnost pro vesmírný odpočinek vám do obličeje vyřve DOPŘEJTE SVÝM NEJDRAŽŠÍM HŘEJIVÉ OBJETÍ NEKONEČNA, případně si můžete připlatit speciální svítící bandasky (ZÁŘIVĚJŠÍ NEŽ HVĚZDY) a potom po nocích sledovat, jak ta vaše maminka krásně září.
Společnost pro vesmírný odpočinek je jedna velká fraška. Kvůli nim přestal Jack (a s ním spousta normálních lidí) pozorovat noční oblohu.
Opět rány.
,,Jménem Státu, otevřete!‘‘
,,Jo, Stevie, jestli tyhle holky selžou, tak jsme oba pěkně v prdeli, to si doufam uvědomuješ. No jasně, že jo, ale ty nehneš ani brvou. Víš, já obdivuju tvojí odvahu. Taky bych jí chtěl mít. Máš pravdu, jsem měkej.‘‘ Jack se usměje, ale po tváři mu skápne slza.
Nejnovější výtvor Státu nese zajímavé jméno.
Daň za život.
Milý Stát vysvětlil, že na naší planetě dochází prostor. Máme mezi sebou spoustu příživníků a příživníci plodí zase příživníky, kteří jenom zabírají místo schopným a pracovitým, tedy poctivým lidem.
Jistě. Schopný, pracovitý a poctivý = bohatý. Pouze tehdy si můžete dovolit mít dítě. Každý den probíhají kontroly, přepočty obyvatelstva, každý nový přírůstek je povinno hlásit. Po incidentech z počátku zavedení této daně, kdy došlo k řadě hysterických scén (i několika úmrtím rodičů bránících své děti) začaly chudší rodit doma. Daň za život je zrádná, nikdy nevíte, kolik přesně. A nedostatek kreditu či zpožděné dodání může být fatální.
V časech striktního dodržování pravidel se zákon, svoboda, nebo snad spravedlnost staly pouhým vtipem. Pro sebranku schovanou za odznáčkem Stát je flexibilní všechno. Vy se buď protáhnete podle jejich představ, nebo skončíte.
Mohutné rány na dveře.
,,Jménem Státu, otevřete ty dveře! Jestli tak neučiníte do třiceti sekund, budou vyraženy!‘‘ Kovový hlas vydal jasné ultimátum.
,,Já tě slyšim, zmrde. Takže Stevie, jak jsme si to domluvili. Teď ti nasadim klapky na uši .‘‘
Malá hlavička s otevřenou pusou kouká na Jacka. Ten jemně dělá, co musí.
,,Výborně, seš frajer, moc ti to sluší, vážně.‘‘
Venku se odpočítává.
,,21,20,19,18...‘‘
Přišel k němu jak slepý k houslím.
Den předtím zazvonila jeho sestra. Nesla v ruce něco většího, zakrytého. Byla vyděšená.
,,Ahoj Monico, pojď dál...‘‘
,,Nemůžu Jacku, mam velkej problém. Prosím, musíš mi pomoct!‘‘
Její oči nikdy neviděl naléhavější.
,,Jasně, jen klid... tak pojď dál a povíš mi, o co de.‘‘
,,Já sakra nemam čas na to, abych mohla jít dál! Poslouchej mě! Musíš si tohle vzít k sobě. Nevim na jak dlouho, ale jsem si jistá, že to zvládneš...‘‘
Byl z ní v šoku, nevěřil by, že jeho starší sestra může být tak zoufalá. Byla špinavá, spocená jak kdyby běžela maraton, naprosto strhaná.
,,Neboj se, zvládnu,‘‘ řekl a vzal si umělohmotný košík. Položil ho vedle sebe na zem.
,,To není nic víc, co můžu udělat? Necháš mi tu koš s nějakym ovocem a v tomhle stavu se jdeš hnát někam dál? Nelíbí se mi to!‘‘
,,Nemůžeš udělat vůbec nic... jenom mi slib, že ať se stane cokoliv, dáš na to pozor.‘‘ Teď už se jí oči vážně zalily slzami.
,,Slibuju,‘‘ odpověděl, paralyzován sestřinou i vlastní bezmocí.
Objala ho. Potřebovala se vyplakat, zdálo se, že prožívá velký stres.
,,No jo, jasný, klidně si z mýho trika udělej kapesník, od toho přece mladší bráchové jsou.‘‘
,,Mám tě ráda, bráško, jsi jedinej, komu můžu věřit.‘‘
,,Ale já tebe ne,‘‘ řekl a vyplázl na ni jazyk. Pousmála se. Aspoň něco.
Potom odešla. Seběhlo se to tak rychle.
Jack zavřel a šel se posadit. Přemýšlel a nechápal. Byl unavený. Lehl si na gauč a usnul.
Probudil ho dětský pláč.
Půlroční kluk, Steve, sestra mu všechno vysvělila v přiloženém dopise. Vždycky věděl, že ten její nový přítel, Michael Withdraw, je pěkná svině. Vysoce postavený politik Státu, bohužel ženatý, bohužel nevěrný, bohužel s jeho sestrou.
Takový úlet dokáže zničit kariéru. Po úvahách všech pro a proti z toho vyplynula jediná věc.
Práce pro Exekutory.
Ráno se dočetl v novinách, že Monica zemřela. V jejím bytě došlo ke zkratu, vyletěl do vzduchu. Tragická nehoda.
To jistě.
Jen nepřítomně koukal před sebe.
Řekl, že jí nemá rád. Tak zněla poslední slova člověku, se kterým s výjimkou posledního roku strávil celý život.
Malý byl tiše, Jack civěl z okna, bez hnutí.
Dokud nespatřil, jak se v dáli zablyštěly dvě kovové lebky.
,,...12,11,10,...‘‘
Neměl čas vůbec na nic. Jednal čistě instinktivně. Vyhrabal pradědovy zbraně, našel i klapky na uši pro Stevieho.
Věděl, že přijde rachot.
,,Takže, až ty šmejdi dorazí, pěkně si je podáme, ok kámo? A vezmeš si tyhle ozdoby. Ale no tak, nejsou tak strašný, jenom trochu zaprášený.‘‘
Zarazil se a sklopil hlavu.
,,A já trochu moc mladej. Vim, co máš řikat ty. Na smrt nejsme nikdy dost starý, Stevie. Zvlášť když přichází v uniformě.‘‘
Přistoupil blíž ke vchodu, kde se rýsovaly dva stíny.
,,...6,5...‘‘
Odpočítávali poslední vteřiny, Jack se vrátil ze vzpomínek zpátky do reality. Měl plán. Velmi jednoduchý plán.
Malého schová do vedlejší místnosti a až vykopnou dveře, rozstřílí jim hlavy na kovovou kaši.
,,Tak zatim, prcku.‘‘ Předkloní se a dá mu pusu na čelo.
,,Jo a o tomhle nikde nemluv, jasný?‘‘ mrkne, odsune Stevieho vedle a otočí zámkem.
Postaví se, brokovnice drží za zády. Na sto procent vážný, koncentrovaný.
(Všechno se seběhlo tak zatraceně rychle...)
,,....1...‘‘
Dveře se rozletí. Jack stojí poprvé v životě tváří v tvář možnému konci. Z tmavé chodby na něj hledí dva páry červených očí.
,,Kde je to dítě?‘‘ ptá se jeden.
(Až s váma skončim, dojdu si pro pana Withdrawa...)
,,Víme, že ho schováváte,‘‘ doplňuje druhý.
,,Snad vám můžu dát uspokojující odpověď,‘‘ říká a tasí zbraně.
U Exekutorů je ten problém, že nevíte jak se tváří, jestli jsou překvapení nebo ne.
Pak se ozve cvaknutí.
Ani jedna zbraň nevystřelila.
(Kurva)
Jackův výraz si nespletete.