Andor.cz - Dračí doupě online

Žil v jedné zdánlivě poklidné zemi
na hradě honosném stárnoucí král.
Prý že je uctíván, milován všemi,
bez chvilky oddechu sám sobě lhal.

Pak když se pod hradem srotily davy
s vidlemi, cepy a kdo ví čím víc.
Kde chyba stala se, nešlo mu z hlavy,
hledajíc viníka nechápal nic.

Vždycky byl moudrým a váženým králem
vždy za svým slovem a zákonem stál.
Přecházel ztichlým a zšeřelým sálem,
osud teď proklínal, zlostně mu lál.

Vprostřed pak kletby a uprostřed kroku
země se zachvěla, čas chladně vál,
on na dně propasti vědomí, roků,
sám s divně neživým tušením stál.

Náhle se odnikud zjevila žena,
vedle ní zhmotnil se tkalcovský stav.
Byla to podivně fantaskní scéna.
Moudrý jsi monarcha, tak se jí zbav.

„Volal jsi Osud snad, všemocný králi?“
pravila žena, hlas zvláštně se chvěl.
Havraní vlasy jí bezvětřím vlály.
„Pověz mi přímo, co říct jsi mi chtěl.“

Král chvíli zaváhal, pak však v pár větách
vytkl jí všechno, co osud mu vzal,
starosti vládců i všechno zlo světa.
Když viník všeho tu teď před ním stál.

S podivně zvláštním a nelidským klidem
přizvala monarchu ke svému stavu.
„Zkus si to sám a až vrátíš se k lidem,
nasyp pak popel si na vlastní hlavu.“

Zajatec vlastních dost utkvělých představ
sám sobě žalobce, soudce i kat
vyhrnul rukáv a poklekl před stav
a začal vlákna pak života tkát.

Zprvu šlo všechno až přespříliš snadno,
král vlákna proplétal, lehce se smál.
Poté však pocítil prázdno a chladno,
prostor se rozvlnil, čas duši rval.

Vlákna se zakousla do starých paží,
zámotky osudů skropila krev.
Uvolnit ruce své marně se snažil,
zbylo jen zoufalství, bezmoc a řev.

Řev lidí nešťastných, na osud kletby,
na osud kterým teď jen on sám byl.
Bouři teď sklízel své větrné setby,
svůj kalich hořkosti až do dna pil.

Odvrátil oči pryč od svého díla,
že ženě přenechá, co výsadou dam.
Však pouze prázdnota místo ní zbyla,
on v sále se stavem zůstal teď sám.