Andor.cz - Články - Dračí Doupě Online, RPG hry

Zabij lemru - Sargo, Belgarion_KolderOblíbit

Autor: Sargo

Sekce: Projekt(íček)

Publikováno: 14. července 2007 22:35

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

V souladu s tématem se nám poslední várka trochu smrštila - lemry lemrovaté nedodaly slíbené příspěvky, tak jsme tentokrát jenom dva. Ale protože panu BK, jak je již dobrým zvykem, nevyšla slova, čtenář zkrátka nepřijde. ;-)

Autorka: Co říci. Není to autobiografické - na rande nechodím, ani nadějná ani beznadějná a skoro nejsem sadista. ;-)

Poslední kapka ( - Sargo - )

Zírám na obrazovku a krev se ve mně vaří. Já kvůli nim přijdu dřív z nadějnýho rande – a oni zase nenapíšou? Pohnut náhlým návalem zlosti si přitáhnu klávesnici a mstivé staccato zabouří tichým tmavým pokojem.
Ty, nadutý hraničáři Erwingu, se chytíš za kotník do vlastní pasti na zajíce a než se stihneš vymotat, ohlodá tě kolemjdoucí zástup termitů. Pěkně pomalu, začnou od nohou.
A teď našeho velkého bojovníka Gu-teho. Ano, to bude ono: čistí zrovna svoji kuši, když zavadí o spoušť, zbraň vystřelí a barbar si prostřelí své mocné stehno. Dostává sněť a za strašlivých bolestí a kvílení hyne o několik dní později.
Se spokojeným uchechtnutím protřepu prsty a pustím se do čaroděje. Kdo čím zachází, tím také schází. Během banálního procházení zdí uvízne, kouká mu jenom špička nosu, do které mu kolemjdoucí bujaře cvrnkají, a umírá žízní. Smůla, brachu.
Poslední dáma, naše čiperka hobitka. Chvíli si pohrávám s myšlenkou nechat ji uvrhnout do otroctví, kde v nevěstinci chytí pohlavní chorobu a za nějaký čas plna boláků chcípne na ulici. Pak se rozhodnu být za gentlemana a sepíšu složitou situaci plnou uražených šlechticů, odražených šípů, padajících lustrů, tvarohu a nešťastných náhod, na jejímž konci vypije cizí pohár otráveného vína a po patřičném utrpení nad ránem zemře; to má za tu nenažranost.
Tak. S pevně stisknutými rty odmačkám červené křížky.
Vyruší mě zapípání esemesky mého nového objevu: „Promin, nema to mezi nami cenu.“
Sakra! Žádné další rande a teď už ani jeskyně. Abych se zamyslel, co budu po večerech dělat…

Autor: Předem musím poděkovat Dimitrymu za překlad do slovelfštiny (původně tam byl jazyk majora Terazkiho), ale děkuji i těm, kteří slovensky umí a nebyli požádáni. A mohl bych děkovat dalším a přát si světový mír, ale korunku královny krásy na hlavě nemám, takže spoléhám na to, že těm, kteří si díky zaslouží a nedostalo se jim jich, si je domyslí.

Zlatá síň Meduseld ( - Belgarion_Kolder - )

„Vysaji tě Sarumane, jako se vysává jed z rány!“ zadeklamoval stařec oděný v bílé roucho, nahrbil se a namířil na krále svou hůl, jako kdyby byla hromová.
Ticho v síni trvalo dlouho, příliš dlouho, přesto se nikdo neodvážil narušit souboj Istari.
Theodén, pravou tvář odvrácenou od Gandalfa, se přestal bolestně šklebit a otevřel levé, pak i pravé oko. Nedůvěřivě se zamračil a zamrkal.
„Gandalf?“ ozval se nejistě Legolas. „Čo je? Si taký… divný.“
„To ten Saruman,“ zavrčel Gimli, „usekneme mu nohi!“ Zachmuřil se a sklopil zrak.
„Já nic!“ zvedl Theodén ruce a krátce střelil pohledem po Grímovi, který se vyplížil zpod Gimliho. Červivec vláčně zavrtěl hlavou.
„Nesnášim, dyž je někdo vyší než já nebo pyje víc piva. Hmmm.“
„Nehovor tak, Gimli. Čo je malé, to je pekné. A keď nie, aspoň je toho malo.“
Během hádky, která následovala, nikdo nedával pozor na Aragorna, od Roklinky nemytého hraničáře se svérázným chápáním osobního vlastnictví. Jen Theodén si povšiml, kterak se Aragornova ruka v umaštěné rukavici chápe bílé hole, ale dostal takový záchvat kašle, že se zmohl jen na kymácení, chrchlání a sípání – a na to už byli všichni zvyklí.
Syn Arathornův pomalu uvolnil svírající prsty a vzal hůl do vlastních rukou. Teprve v tu chvíli Gríma zpozoroval, že se cosi děje. Užuž se chystal přivolat stráže, ale snad v tom byly sympatie, jež v něm vzbuzovaly Aragornovy mastné vlasy, snad za to mohl strach z bílé hole, nezavolal.
Chodec obrátil hůl proti hrudi bílého čaroděje, zavřel oči a zhluboka se nadechl.
Bílé roucho mlaskavě padlo k zemi.
„Gandalf?“
„Gandalge?“
Hůl se opět obrátila k Theodénově tváři, tentokrát šklebení se a zavírání očí nepomohlo.
V Orthanku se sesulo k zemi druhé bílé roucho.
Aragorn udeřil holí jako beranidlem do černě oděného rádce, se kterým jej spojoval odpor k hygieně. Chatrné tělo prolétlo síní a dopadlo mezi stráže.
„Aragorn?“
„Chotče?“
Theodén, syn Thengelův, znenadání omládl o dobrých dvacet let. Pro všechny bylo úchvatné sledovat, jak se jeho vlasům i kůži vrací zdravá barva, jeho oči ztrácejí zákal a objevuje se v nich jiskřička inteligence.
Král pohlédl na hraničáře a vstal z trůnu, sám udiven tím výkonem.
„Děkuji ti, Ara…“
„A já děkuju,“ smetla hůl muže za jeho rádcem, „žes mi uvolnil flek.“
Ozbrojence, kteří se pokusili vyběhnout králi na pomoc, zastavila neviditelná stěna. Chodec usedl na trůn, v ruce žezlo – bílou hůl.
„Můj první rozkaz zní: Odkliďte ty lemry z mé síně!“

Komentáře, názory, hodnocení

Sargo - 29. července 2007 21:40

Díky :-)

BK jsem si taky musela přečíst víckrát, než mi to docvakalo, ale napsané je to jako vždy výtečně, aj se mi to líbilo (když mi došlo ;-)). Styl mluvy jednotlivých osob je osvěžující, chyby mi ale v povídkovém stylu nesedly, to by bylo vhodnější spíš pro způsob, jakým to zpracovala Eithné.

PsychoP - 29. července 2007 10:04

Příspěvek Sargo byl skvělý, belgarion kolder ve mě zanechal pochybnosti, změť protichldných pocitů a nejistota, zda jsem to dobře pochopil.