Andor.cz - Dračí doupě online

Ronkar a Non na průzkumu

Rozhodli jsme se, že se rozdělíme. Nemyslím, že to bylo zrovna nejlepší řešení, ale když už nic, možná tohle místo rychleji prozkoumáme. Požádal jsem Nardena, jestli by mi nedal pochodeň, protože tvrdil, že jich má dost, a mě už poslední dohořela (neplánoval jsem průzkum podzemí, to skutečně ne); barbar mi ji bez dalších slov dal. Nevím, jestli je to tím, že je stejné krve jako já (barbarské), ale něco se mi na tom drsňákovi líbilo. Když jsme prozkoumávali okolí, zjistil jsem, že je docela hovorný. Řekl, že prý žil kdesi daleko na severu a jako mladíka ho odtrhli od jeho rodiny, unesli a udělali z něj gladiátora. Nepamatuje si, kde jeho ves je, ale hodlá se tam vrátit. Teda, v tý chvíli jsem měl srdce až v krku a pocit, jako kdybych byl proti němu jen maličké dítě, co si hraje s dřevěným mečíkem na hrdinu. Narden byl skutečným válečníkem, o kterých jsem slýchal vyprávět strýce Oldu.
Feenix byl znatelně tišší typ člověka, který spíš naslouchá než mluví. A i když ze mě už opadla první nejistota, mám v jeho přítomnosti pořád takový divný pocit. Vyptával jsem se ho na ty jeho čáry, jak to dělá, ale buď si myslel, že to nemá smysl vysvětlovat někomu jako jsem já, anebo ze mě měl prostě jen legraci, protože mě odbyl s tím, že to jsou pouhé triky. Jestli jsou tohle triky, tak tedy parádní a chci je umět taky! Pche…

S Nonem jsem objevili v nižším patře téhle jeskyně podivný podzemní chrám. Byl velkolepý, nikdy jsem neviděl nic podobného. Podle toho, co jsme objevili, vybudovali tyhle jeskynní komplexy vousáči. Jak jinak? Říká se o nich, že jsou rádi v podzemí… Ale tohle, hm. Řady sloupů, klenba vysoko nad našimi hlavami a v průčelí uprostřed kamenný stolec. Něco se na něm blyštilo. Pomalu a opatrně jsme pokračovali vpřed. Každý náš krok se rozléhal kamenným prostorem tak hlasitě, že mě to děsilo. Na kamenném stolci bylo zlato! Velký pohár, svícny a další předměty, které se třpytily, až oči přebíhaly. Nikdy v životě jsem tolik krásných předmětů neviděl pohromadě.
V tom se však udělalo znatelně větší chladno. V uších mi začalo podivně hučet… Hučení sílilo, jako kdyby se měla každou chvíli přivalit obrovská vlna vody a vše tu zatopit i s námi. A pak jsem to uslyšel. Hlas.

„Odejděte odsud!“

Byl to chladný a hluboký hlas, děsivý a neurčitý. Ani ženský ani mužský, snad jako kdyby se prolínalo několik hrdel v jednom okamžiku. Zmateně jsem se začal rozhlížet a uvědomil jsem si, že moje nohy se pomalu ale jistě mění v rosol. Měl jsem hrozný pocit a předtuchu, že se stane něco opravdu špatného. Něco, co si vlastně ani sám nedovedu představit. Dostal jsem strach, skutečný strach. Non nic očividně neslyšel a já si náhle uvědomil, že ten hlas… že ten hlas mluvil v mé hlavě. Nečekal jsem, až si zlé síly pro mě přijdou. Poznamenal jsem se Beltemovým znamením a pomalu couval z hrozivého doupěte duchů. Non mě sice přemlouval, abych nešel a nenechával ho tam samotného, ale já byl pevně rozhodnut. Jestli si tu chce zemřít, klidně, ale ať mě z toho vynechá!
Počkal jsem na něj tedy před vchodem do chrámu. Čekal jsem a v duchu jsem se modlil, protože dobře vím, čeho jsou zlé mocnosti schopny. Ve vzpomínkách jsem se vrátil do svých dětských let, do Březové.
Když mi bylo asi sedm, ženu strýce Oldy navštívili zlí duchové z lesa. Všichni to věděli. Po tom hrozném neštěstí totiž už nikdy nebyla taková jako dřív. Táta říkal, že jí duchové očarovali silami zla a vzali jí rozum z hlavy. Po té dlouhé bezhvězdné noci byla jiná, úplně jiná. Její tvář byla bledá a prázdná, jako tvář přízraku. Mrtvolná a bez života. Nejdřív tvrdila, že slýchá hlasy ve své hlavě. Že jí pronásledují a nenechají na pokoji. Pak se začala zavírat doma ve své světnici a přestala mluvit s lidmi ze vsi. To už všem bylo jasné, že se zbláznila. Nakonec přestala mluvit i se strýcem. Prý nejedla, ani pořádně nespala. Tak to šlo dlouhé měsíce a na strýci Oldovi bylo vidět, jak sám strádá a pro tetu se trápí. Nikdo ale nevěděl co s tím dělat. Ještě než mi bylo osm, našly ji ženy ze vsi, včetně mé matky, mrtvou v kaluži vlastní krve. Říkalo se, že si sama prokousala žíly na rukách. Strýce Oldu to tehdy velmi zdrtilo a já jsem přesvědčen, že to v sobě nosí dodneška, i když od té hrozné události uplynulo víc jak deset let. Táta říkal, že ji k tomu donutili oni – duchové. A já o tom nikdy nepochyboval. Takoví oni totiž skutečně jsou. Nemilosrdní a bezcitní. Není radno zahrávat si se silami, které mají takovouto moc.

Non se zakrátko vrátil. Měl bledou tvář. Zeptal jsem se ho, jestli něco vzal z toho stolce, a on přikývl. Bylo na něm vidět, že něco není v pořádku, a pak mi prozradil, že taky něco slyšel. Na rozdíl ode mě se tam však ještě toužil vrátit. Razantně jsem to odmítnul, a tak jsme k mé velké úlevě opustili podzemní chrám trpaslíků. Na krátko jsem se ještě zamyslel nad odcizeným pokladem, který Non nyní sebou táhl. Není dobré sebou brát něco, co patří duchům. Pomyslel jsem si, ale pak se ta myšlenka na čas vytratila.


Střet s tvorem, kterýž to poté způsobí nejen Ronkarovi krušné chvíle

Přemístili jsme se do dalšího menšího prostoru a pak jsme s Nonem cosi zaslechli. Znělo to jako slabé pleskání a mlaskání, které se k nám neslo postranní chodbou. Co nejtišeji jsme se k ní přesunuli a nahlédli za roh.
V chodě se krčilo zvláštní stvoření, shrbené, slizké se špičatýma ušima. Rozhodně to musel být skřet. Malé stvoření žralo nějakou rybu, se kterou pleskalo o zem. Rychle jsme zase zapadli za roh a potichu se rozmýšleli co dál. To stvoření nás nijak neohrožovalo – zatím. Napadlo mě, že přijdeme blíž a zkusíme na to promluvit. Non nic nenamítal, asi se stejně jako já necítil tím tvorem ohrožen. Přece jen neměl zbraň, byl sám a byl dvakrát menší než každý z nás. Ale i tak jsem se pro jistotu zasadil do tětivy šíp. Najednou ryba pleskla o zeď kousek od nás a dopadla na zem. Na kratičký okamžik jsme si vyměnili překvapené výrazy, ale pak jsme rázně vešli do chodby. Stvoření nás asi slyšelo nebo ho upozornilo světlo pochodně, protože ještě než jsme mohli udělat cokoliv jiného, rozběhlo se do temné chodby a zmizelo nám z očí.

Opatrně jsme se vydali za ním. Chodba ústila do malého prostoru a podivný tvor se krčil v jednom rohu. Nevypadal nebezpečně, proto jsme se rozhodli, že na něj promluvíme. Non se k ničemu neměl, a tak jsem vyšel tedy pomalu vpřed a klidně, trochu konejšivě, jako kdybych mluvil na psa nebo dítě, jsem promluvil. Podivná bytost nereagovala, ale ve chvíli kdy jsem udělal další opatrný krok, vystřelil se tvor vpřed jako střela. Vyskočil a už se soukal do malého otvoru téměř u stropu, kterého jsem si před tím nevšiml. Byl pryč. Otvor byl asi ve výšce dvou a půl sáhu, tak sem se vyškrábal nahoru, abych ho mohl následovat. Nebylo to nakonec k ničemu, protože jsem zjistil, že do úzkého otvoru své ramena stejně nenasoukám. Toho podivného skřeta jsem však stále slyšel.
Strategie, jak toho skřeta chytit, byla následující: Vrátili jsme se pro rybu, kterou zahodil, a přivázali jsme ji na můj provaz, který jsem sebou táhl v torně. Byl dost těžký, a tak jsem byl rád, že ho s sebou alespoň netahám zbytečně. Syrovou rybu jsme ještě trochu poohřáli nad ohněm, aby se vůně masa linula co nejdále. I když jsme si zprvu myslel, že to nepomůže, možná že právě tohle nakonec rozhodlo.

Ryba byla hozena do otvoru a já s Nonem jsme chytili druhý konec provazu a uklidili jsme se ke stěně, aby na nás skřetí tvor nemohl z úzkého otvoru vidět. Teď se ukáže, jak je chytrý. Netrvalo dlouho a skřet se skutečně znovu objevil, když jsme měli pocit, že pevně rybu chytil, trhli jsme s lanem a ozvalo se hlasité vyjeknutí a pak rána, jak skřet vypadl i s rybou z otvoru na zem. Bylo to skutečně velmi mrštné stvoření, protože sotva spadl a rozplácl se na zemi jak široký, tak dlouhý, už vyletěl na nohy a chtěl se rozběhnout pryč. Non vyšel proti němu, ale já jsem tušil, co ten podivný tvor s rybou zkusí, a tak jsem se pokusil o chabý plán, na nic jiného bohužel nebyl čas. Rozkročil jsem se, abych pokud možno vyplnit celou chodbu a s roztaženými pažemi jsem hlasitě vykřikl, abych ho zastrašil a vyvedl z míry. To se mi nejenže nepodařilo, ale patrně jsem tím ve skřetovi probudil zlost. Vrhl se přímo na mě a skočil mi na hruď. Téměř mě tím výpadem porazil na zem. Uskočil stranou. Chňapl jsem po jeho noze. Sotva jsem jí však chytil, tvor se znovu vymrštil a kousnul mě do levé ruky nad zápěstím. Zařval jsem bolestí, když mi jeho zuby vytrhly kus masa a klopýtavě jsem couvl. Skřet se v tu chvíli rozběhl vpřed a znovu nám zmizel z očí v šeru.

Tvor byl pryč. Návnada nezabrala a jediného, čeho jsme dosáhli, bylo mé zranění. Rána byla poměrně hluboká, ale naštěstí moc nekrvácela. Podivné však bylo, jak páchla, což jsem si ještě stihl uvědomit před tím, než se mi zatočila hlava. Udržel jsem rovnováhu na nohou, ale cítil jsem slabost v nohách.

„Co je?“ ptal se Non.

„Nic to bude v pohodě, jen se mi trochu zatočila hlava,“ odvětil jsem mu.

Že by snad ta rána byla vážnější než se na první pohled zdá? Napadalo mě zprvu. Dlouho jsem však o tom nemohl přemýšlet, protože se mi hlava znovu divoce roztočila a v uších mi zalehlo. Najednou jsem se cítil hrozně špatně a nemotorně jsem sedl na zem. V krku sem měl sucho a nohy mě začaly hrozně bolet. Slyšel jsem hlas svého druha, ale zdálo se, že přichází z hrozné dálky. Non mě zvedl s námahou ze země a někam mě vedl. Motaly se mi nohy, vůbec mě neposlouchaly, jako kdyby nebyly moje. V uších mi začalo nepřirozeně hučet a to už jsem si uvědomil, že mě vlastní nohy neunesou. Pomalu jsem se sesunul k zemi. Hlava se mi rozskočila bolestí. Nemohl jsem plně vnímat, co se kolem mě děje. Bolelo mě celé tělo a pak se mi zamlžil zrak. Ještě před tím, než vše pohltila černočerná tma, jsem uslyšel svou vlastní myšlenku: Já tady umřu! Pak už jsem nevnímal a necítil vůbec nic.

***

Když jsem ztěžka zvedl vlastní víčka, uvědomil jsem si, že hledím do červenooranžových plamenů pochodně. Cítil jsem se sláb, hrozně sláb. Bolely mě oči, bolelo mě celé tělo. Uvědomil jsem si, že ležím na tvrdé, chladné zemi. Pokusil jsem se polknout, ale v ústech jsem měl příliš velké sucho. Jazyk se mi lepil na patro a rty jsem měl vyschlé a popraskané. Teprve poté jsem si všimnul přítomnosti někoho dalšího. Byla to ta dívka, Senga. Seděla kousek ode mě a hleděla na mě se starostlivým výrazem, ale nikdo jiný tu nebyl, ani Non.
Chtěl jsem se pohnout, pořádně to nešlo. Pohlédl jsem na své ruce a nohy a zjistil jsem, že je mám pevně svázané svým vlastním lanem. Nechápavě jsem se podíval na její ustaranou tvář.

„Co je? Proč… proč jste mě svázali?“ dožadoval jsem se naléhavě odpovědi, přesto můj hlas byl slabý a vyčerpaný.

„Dělal jsi hrozný bordel. Choval jsi se jako blázen. Museli jsme tě svázat, aby sis… nebo nám neublížil,“ odvětila nesouvisle, jako kdyby sama pořádně netušila, co se stalo.

I když jsem to nechápal, byl jsem příliš vyčerpaný, než abych nad tím přemýšlel. Proto jsem nechal hlavu znovu klesnou k zemi a řekl jí, aby mě rozvázala. Senga se tvářila zprvu dost rozpačitě, ale když jsem ji ujistil, že už nic nepatřičného dělat nebudu, podala mi dýku a já si provaz rozřízl na rukou a pak i na nohou. Vřele jsem přijal nabízený měch s vodou a konečně jsem zahnal žízeň a zbavil se vyschlého hrdla.
Na to jsem pomalu odkryl obvaz, který jsem měl na ruce v místě, kde mě kousnul ten skřet. Rána pořád bolela, ale na jejím místě bylo vypálené maso. Znovu jsem si kůži zakryl obvazem a dopřál si další dva doušky chladivé tekutiny. Pak jsem se hnědovlásky optal, kdeže jsou ostatní. Prý že šli na průzkum. Znovu jsem se napil, ale cítil jsem, jak velké problémy mi dělá držet měch s vodou, a tak jsem se znovu položil na tvrdou chladivou zem. Byl jsem tak vyčerpaný, že mi na tom vůbec nezáleželo. Teď bych usnul kdekoliv. Jsem unavený, vyčerpaný a bolí mě všechny svaly v těle.

„Trochu se prospím,“ řekl jsem nakonec potichu a zavřel jsem oči. Usnul jsem takřka okamžitě.


Velká jeskyně

I když jsem se po probuzení cítil o něco lépe, stále jsem měl svalstvo v celém těle zesláblé, jako kdybych právě proležel několik dní na lůžku připoután nějakou nemocí. To už se vrátili i všichni ostatní a bylo mi řečeno, že za mé podivné chování určitě může ono kousnutí, které jsem utržil, pročeš mi ho vypálili, když jsem byl v bezvědomí. Choval jsem se jako posedlý démonem, ohrožoval svou zbraní vlastní druhy a slova nic nezmohla. Narden mě proto musel omráčit, jinak hrozilo, že někomu ublížím. Nijak jsem mu to nezazlíval. Těžko říct, co se mi po tomto vysvětlení honilo hlavou. Byl jsem zmaten, cítil jsem se velmi špatně, ale musel jsem své temné myšlenky odložit. Zde pro ně nebylo to pravé místo.

Když jsem se konečně sebral ze země, cesta dál nás zavedla do veliké jeskynní síně. Objev toho úžasně prostorného místa ve mně vzbuzoval vzrušení, ale zároveň i bázeň. Nikdy předtím jsem si nedokázal tak velkou jeskyni představit ani v těch nejdivočejších snech. Bylo to neuvěřitelné, ale obyvatelé tohoto místa vypadali nebezpečně a agresivně. Museli jsme se mít proto hodně na pozoru. Nikdo z nás se netoužil postavit několikanásobné přesile divokých zakrslých tvorů, jež nepochybně měli velmi blízko sebe i zbraně. Dle mého to museli být skřeti, avšak nahlas jsem to nevyslovil a nikdo z nás se jejich původem rovněž nezabýval. Poté, co jsme se Sengou prozkoumali okolí, navrátili jsme se společně zpátky do chodby, kterou jsme se sem dostali. Nevím, čím to je, ale ta dívka má víc kuráže, než lecjaký mužský z Březové.
Byli jsme velmi opatrní, ani jeden z nás se netoužil střetnout s těmi podivnými tvory, kterých jsem napočítal přes deset, natož pak s jejich velkým, nebezpečně vypadajícím brachem. Své druhy jsem ale už nenašli. Na místě, kde jsme je opustili nebyli. Malá skupinka oněch tvorů, která se oddělila od hlavní bandy a zamířila směrem, kde na nás čekali, rovněž nevěstila nic dobrého.
Stopy však nenasvědčovaly tomu, že by se stáhli zpět do chodby, kterou jsme sem přišli, a tak jsme se vrátili k velké jeskyni. Na to jsme spatřili za jednou z chatrčí Nardena, kterak na nás divoce mává. Takže se skryli v jeskyni… Uf. Oddechl jsem si trochu.
Byli jsme skryti, takže jsme se nemuseli obávat odhalení, ale dostat se k Nardenovi nebylo nejsnadnější. Senga se rozhodla, že vyrazí jako první. Nakonec sem doběhl i já do relativního bezpečí další chodby a vyřknul jsem k Beltemovi prosbu, aby nám štěstí přálo stejně jako do této chvíle.

Záhy však bylo pro mne velkým překvapením, že Narden nás dovedl jenom k Feemu, kdežto Nona nebylo nikde vidět. Zprvu jsem spustil na oba několik nadávek, proč na nás nepočkali. Nakonec jsem to ale hodil za hlavu a optal se na čaroděje, který zde chyběl. Narden začal blábolit něco o tom, že se stáhl zpátky do chodby a nechtěl jít s nimi. Z jejich vysvětlování bylo jasné, že se s Nonem rozdělili, a tudíž je čaroděj kdesi v labyrintu těchto podzemních chodeb sám. Nevěřil jsem vlastním uším! Okamžitě jsem navrhl, abychom mu šli co nejrychleji na pomoc. Feenix se však zdráhal pro Nona pohnout jediným prstem a co bylo horší, Narden měl úplně stejný postoj! Naprosto jsem nechápal, jak mohou být k té situaci tolik lhostejní, vždyť šlo o život jednoho z nás. Pravda, že jsme asi Nona nikdo dobře neznali neměnila nic na faktu, že šel s námi a navzájem jsme si pomáhali. Senga se tvářila nezúčastněně a rozhodně nejevila větší zájem vracet se tam, kde bylo nebezpečno. Marné byly mé připomínky, že ho nemohou nechat samotného. I kdyby ho nenašli ti zakrslí tvorové, mohl někam spadnout a zlomit si třeba nohu, nebo mu mohlo dojít světlo. Nebezpečenství na těchto místech je všude. Marná byla má slova, kdy jsem se snažil ty tři alespoň trochu přiblížit situaci v jaké podle mě byl Non. Co kdyby byli v ní oni? Co kdyby byli sami?
Fee mě však odbyl s tím, že Non se s nimi rozešel z vlastní vůle, a je to tudíž jeho problém. Nikdo se nehodlal se mnou vrátit a já si musel připustit pravdu, že sám Nona hledat nebudu. Ne že bych nechtěl, ale bylo to příliš nebezpečné a skutečnost bohužel byla taková, že jsem toho čaroděje opravdu neznal. I přesto jsem se kdesi v hloubi vlastní duše zastyděl.