Andor.cz - Dračí doupě online

Miloval útesy a kalná rána,
v žilách mu proudila krev seveřana.
Křik racků miloval, chladivá jitra,
na moře vydá se dnes, možná zítra.

Po vodě bouřemi k severním břehům,
kde leží království ledu a sněhu.
S nejhorší sebrankou, ve staré zbroji,
ať doma zůstane, ten kdo se bojí.

…

Nešel tam z hrdinství, pro věčnou slávu,
matce své přislíbil otcovu hlavu.
Ten kdo ji násilím na lože hodil,
setká se s osudem, který sám zplodil.

Dvě ruce hrubé když muže jí sťaly,
řekl jí jméno své, rety se smály.
Že leckdy osudem drobnost jen hýbá,
on tehdy netušil, že je to chyba.

…

K osadě temné jak ze starých věků,
cizinec urostlý přebrodil řeku.
Poslední z výpravy do této země,
po letech hledání našel své sémě.

Vstoupil pak jak přízrak za sněžné bouře
do síně hodovní, zpěvu a kouře.
Skaldové ztichli a vojáci vstali,
oči mu chladně a dost divě plály.

Do ticha vyslovil pouhá dvě slova
jež na dně duše své po léta choval.
To jméno vyřčené osud v stín halil,
bylo v něm vyzvání jít Valhally.

…

Dva muži samotní na sněžné pláni,
ač jedné krve, jsou do řeže hnáni.
Vyřčené sliby a dost staré činy
jsou dnešním bezcitným soubojem viny.

Syn proti otci, dnes muž proti muži,
valkýry oděné v šat z vlčích kůží.
Štít proti štítu a meč proti meči,
bez zbytečných citů a zbytečných řečí.

Boj trval dlouho a sníh padal tiše,
jeden z nich nevrátí se odkud přišel.
Odešel do dálných věhlasných sálů,
přidal se k vojákům, hrdinům, králům.

…

Na přídi lodice na rodné břehy
hleděl muž bez duše, bez citu, něhy.
Úsvitem vracel se jak bílá vrána,
na rukách zaschla mu krev seveřana.