Andor.cz - Dračí doupě online

Stakato krátkého automatu se ze štoly vracelo ozvěnou v rachotivém přívalu. Kulky rvaly z pytle, zavěšeného patnáct metrů před vstupem do štoly, slámu. Muž v kožené kazajce pošité kovovými šupinami přestal tisknout spoušť a v podzemí na krátký okamžik zavládlo ticho. Muž s hustě zarostlým obličejem, doposud potichu stojící za střelcem, však ticho hrubě odstrčil a na jeho místě se ozval hluboký vyřvaný hlas. „Skvělá práce, slyšel jsem, že si dobrej, ale tolik sem toho od tebe nečekal!“ Skoro řval, když přebíral od střelce krátký samopal české výroby. “To rád slyším,“ zazněl malou jeskyní, sloužící jako střelnice, jiný, o mnoho znělejší hlas. U vchodu stál světlovlasý muž v dlouhém šedém kabátu, který však v předu rozhalen odhaloval do půli stehen sahající kroužkovou košili. „Jo, je skvělej, střílí nejlíp z druhý kumpačky,“ potvrdil své tvrzení vousáč a poplácal střelce po zádech. „No, dost už té chvály,“ přerušil ho kabátník, “za chvíli se mám setkat s nejvyšším a tady náš střelec tam pude se mnou.“
„Já, pane?“ s překvapením v hlase ze sebe vyrazil nejlepší střelec druhé kumpanie. „No jistěže vy, tady zbrojmistr je sice skvělý kovář a platnéř, ale s tímhle netrefí ani vrata od stodoly,“ odpověděl mu kabátník a významně poklepal na pouzdro pistole do teď skryté pod kabátem. „Tak už pojďme, než se mistr zbrojmistr urazí, ještě by nám pak chtěl předvést své střelecké umění a něco by si udělal."


Dva muži šli tiše chodbou, spoře osvětlenou závěsnými lampami. Klapání kroků se mísilo z tichým cinkáním jejich brnění. „Hele, chlape, vy nejste asi moc upovídaný, co? Od té doby, co jsme odešli ze střelnice, jste nic neřekl. Snad se na mě nehněváte za ty vtípky o našem zbrojmistrovi?“ Přerušil ticho kabátník. „Ne, pane,“ odpověděl mu jeho mlčenlivý druh. „No tak co je s vámi? Kdy jste byl naposledy venku, co?“ „1945. Ostravská operace, pane.“ “No, chlape, to už je skoro šedesát let. Já vím, co to dokáže z chlapem udělat, nedávno sem pracoval s bandou a ti nebyli venku posledních tři sta let, nebýt těch povinných kurzů, tak sem je nedostal ani do autobusu, a to si je měl vidět, jak zírali na ty dnešní holky, ono když…" „Stát!“ přerušil kabátníkův monolog strážný stojící ve dveřích na konci chodby. Se samopalem, mečem a v kyrysu vypadal dost výhružně a neústupně. Ale ve chvíli, kdy mu kabátník dovolil nahlédnout do několika papírů, jenž vylovil odkudsi zpod kabátu. Ustoupil ochotně.
Za dveřmi se rozprostírala ohromná klenutá hala osvětlená třemi monstrózními lustry zářícími stovkami svic. Ke stěnám haly byly přistavené velké regály plné papíru. Zdánlivě bez ladu a skladu se zde na dřevěných policích válely tlusté, ručně psané svazky vedle barevných šanonů. Pergamenové svitky vedle rolí papíru pro tiskárny. Pod regály stály všemožné stolky, stoly a podstavce, na kterých odpočívala staletá díla vedle strojově psaných dokumentů. Na některých místech stoly chyběly, aby udělaly místo různorodým tiskařským strojům. Mezi tím vším procházeli muži v mnišských kutnách, obtíženi knihami v kůži a eurosložkami.
Nasměrovali si to přímo středem síně „A chlape, už jste slyšel o O.N.P.T.S.?“ obrátil se kabátník znovu na nejlepšího střelce druhé kumpanie. „Ano, pane, Ochrana Národa Pře..." „Jo jasně, aspoň na mě nebudete civět jako kočka ze smetany,“ přerušil střelcovu recitaci kabátník a uchopil kliku dveří na druhém konci haly. „Hele, chlape, tys osobně u nejvyššího ještě nebyl, co? Tak dávej bacha, jo, je sice svatý, ale opovaž se tam předvádět nějaké scény. Posledního, co mu začal líbat nohy, poslal k prevetářům, jasný?“ varoval kabátník a kliku stlačil.

Nejvyšší přecházel po své kanceláři a listoval lejstry v hnědé plastové složce s nápisem kofola. Pokynutím ruky oba muže uvítal. „Vidím, Svatopluku, že už sis vybral,“ pronesl nejvyšší tichým melodickým hlasem, „a věz, že ti tvůj výběr schvaluji, podle záznamů sis snad ani nemohl vybrat lépe. Úspěšné akce v 13., 15., 16., 18. a i 19. století. To je skvělé, takových jako on není mnoho, mnozí se nedokázali tak rychle přizpůsobit těm "moderním" zbraním. Doře sis vybral. Máš mé požehnání, Svatopluku. A teď můžete jít.“ A druhým pohybem ruky oba muže propustil.
Opět stojíce před zavřenými dveřmi poplácal Svatopluk nejlepšího střelce druhé kumpanie po rameni. „Gratuluji, chlape, právě jste byl předělen k O.N.P.T.S., tak teď si skočte pro osobní věci a za patnáct minut se sejdeme u zbrojnice. A ne že se zpozdíte, autobus z Louňovic nám jede za dvě hodiny a musíme toho ještě dost probrat. Jo a když jsme teď vlastně kolegové, mohli bychom si tykat, co? Fajn, platí a teď už padej a za třináct minut ať si u té zbrojnice, nebo na ten autobus poběžíš v brnění a s plnou polní,“ ukončil Svatopluk svůj uvítací monolog a propustil poněkud vyjeveného bývalého nejlepšího střelce druhé kumpanie.