Andor.cz - Dračí doupě online

Příběh citů


Uprostřed noci, zamýšlejíc se nad pojmy všeho možného, co týče života se, napadá mě příběh strohý... může však být ten příběh pravda? ...nebo je to jen pravda pro mě? Nebo si snad lžu sám sobě... nevím, nikdo nemůže vědět líp jak já, jak to vše je, avšak když nevím ani já... tak vážně neví nikdo... proč tak smýšlím? ...je v tom namyšlenost snad? ...nebo jen nekonečné téma pro všechny, kteří se stejně jako já nazývají lidé? Je tomu možné... ale není to jisté... nic není jisté... dokonce ani smrt... už není v tomto světě jistá... je to svět nejistoty... pro všechny... ačkoliv ne všichni si to dokáží přiznat, či se nad tím jen zamyslet...


Pomalu odbíjela půlnoc. Nebe bylo krásné, s miliony hvězd, které na něm pyšně zářily a předháněly se jedna mezi druhou. Zvláštní hudba proplouvala pomalu s jemným vánkem. Ne každý ji však slyšel - jen ten, kdo se snažil jí naslouchat.
U břehu křišťálového jezírka se procházela jakási stvoření - avšak... stvoření není to pravé slovo... byly to jakési části lidského života, které se mezi s sebou proplétaly a závisely jedna na druhé.
Na nejvzdálenějším koutu se však střetávala jen dvě jakási smysluplná "zatmění", které lidský život provázela od jeho začatku... až do jeho konce - konce, kdy tato "zatmění" opustila podstatu duše...


Procházka za krásné noci... Pomyslelo si malé stvoření, které se procházelo a přemýšlelo nad jedinou věcí, pro kterou bylo stvořeno... nad láskou... Na vzdáleném zákoutí však potkalo druhé zatmění, druhé stvoření.
Co tu pohledáváš? Chceš mi zhatit mou procházku? Vzteku... nenávisti... zrůdo? Zeptala se láska vzteku.
Mýlíš se... jsem tu, abych ti pověděl, že k sobě patříme... Stejně tak, jako k tobě patří utrpení, smutek, myšlenky a vše, co si nedokážeš připustit...Vztek odpověděl s jakousi zvláštní samozřejmostí... Jakoby věděl, že to, co říká, je pravda.
Ne... nikdy... to nemůžou být pocity, které se ke mně mohou připojit... Proč si tak myslíš, že je to pravda?Láska začínající nahánět svůj vztek uvnitř, nad větou, o které si myslela, že je lež... Nedůvěřivá to láska...
Proč? Protože sám lásku pociťuji... nevíš, jaká ve skutečnosti jsi... Vztek se zdál však být klidný... jiný, než kdykoliv předtím... nesvůj? Možná... ale zdálo se, že lásce nechce ublížit...
Ale já jsem láska... Já jsem tím nejkrásnějším citem, který člověk může zažít... Pomalinku si láska začíná stěžovat, nad - jak si láska myslí - hloupostí vzteku... Namyšlená to láska...
Pohlédni kolem sebe... Lásku cítíme všichni zde... koukni tamhle chtíč... ten se bez tebe neumí obejít... neví co sám je, pokud nejsi... Nebo hleď támhle na žárlivost... nevidíš čím je bez tebe? Není ničím... Vztek jakoby stále nebyl vztekem... Jakoby byl někým jiným... někým, kdo se za vztek jen vydává...
Nevíš co mluvíš... sám jsi chtivý vzteku... pouze mě chceš odradit od mé dobrosti... od mé šlechetnosti... od mé bohatosti... Nevíš, co jsou beze mě lidé... Jsou ničím... jsou trosky... Odpovídá láska, snad zmateně, nad ukrutností vzteku, který ze sebe vztek vydává. Neopětovaná to láska...
Chceš znát tu pravdu, o které si myslíš že je jiná? Povím ti jí.... povím... i kdyby jsi ji vědět nechtěla... protože já vztek... já si dělám, co chci... ale nedokážu žít, bez tebe. Lásko... Vztek, zdá se, klopíc oči se zlehka nadýchne čerstvého vzduchu, aby mohl dál mluvit, zatímco láska mlčí a jen čeká... Očekávající to láska...
Lidé se snaží všeobecně vyhýbat několika z nás. Hněvu, nenávisti. I oni vědí, že jsou to zbraně zla. Ale ty, lásko, ty k nim patříš ze všeho nejvíc. Jsi sice nádherná... to ano, ale jsi plná nebezpečí. Jsi branou, skrze níž procházím já, vztek, nenávist, avšak zamaskovaná a nepoznaná. Ptáš se, jak je to možné, když jsi nejkrásnější cit? To ano, jsi jím, ale ničíš obranu lidí, necháváš je otevřené hlubokým citům. Vedeš mezi lidmi k žárlivosti, závisti, chtíči, hamižnosti, pomstě a nakonec i k vraždě... ať už je to vražda jednoho k někomu jinému... nebo jednoho k němu samotnému. Ty, nejčistší cit, v sobě neseš semínka zkázy, jež je velice těžké odhalit. Ale vyhnout se ti bohužel nedá, protože tobě se nikdy nevyhne nikdo. Až dojde na tebe, pak se v člověku změní jistá část, kterou můžeme nazvati hudbou. Hudbou, která nás tvoří a tu ty dokážeš změnit nebo ji snad nahradit jinou... Ty, lásko... ty nejsi dobro... ale nejsi ani zlo... ale dokážeš ublížit více, než-li jakýkoliv z nás, tvorů, kterými ty tak opovrhuješ... Už vidíš, jaká jsi? Vztek nemluvil hlasem, který by chtěl ublížit... Mluvil hlasem, který chtěl něco ukázat... Který chtěl naučit... naučit o pravdě...
Láska, nemohoucí odpovědět, se dala do pláče... ano uvědomila si pravdu... už ví, jaká je... jala se bloudit... bloudit všude, kde najde jakoukoliv zmínku o opaku slov vzteku. Bloudí tak už tisíce let a stejně tak bloudit bude... a dále bude zabíjet mnohé... Nejen fyzicky, ale hlavně uvnitř...


A tak další z lidí leží schoulen kdesi v tmavém koutě... U očí mu jen občas zazáří jakýsi odlesk... je to snad pláč? Pláč dítěte? Nebo dospělého člověka? Jaký je v tom rozdíl... bolest je to stejná... Mnohdy posílená dalším, které se s láskou spojuje...
Když však začne padat jedna hvězda, člověk se na ni s doufajícím výrazem zadívá...
Je to snad...
Větu však už neodpoví... usíná... usíná zhroucen láskou... tím nejjemnějším citem, který svět dokázal poznat... ale zároveň tou nejhorší vráskou, kterou člověku dokáže udělat...

A tak jako on... i já opouštím končiny, které se se mnou sbližují... proto na mě prosím nezapomeňte... možná ještě dokážu najít i v té lásce sílu pokračovat dál... možná...