Andor.cz - Dračí doupě online

Oběť

Mým domovem je cesta, mým životem je pouť
přítelem je mi les a životem je pochod,
od svítání do svítání jen putuji krajinou,
jsem hraničář, ochránce slabých a postrach zlých.
Mé jméno zračí můj život, jsem volnější než pták...

Havran - lesní poutník

Je noc a hustě sněží, blizard mě donutil po čtyřech dnech spěchu zastavit a najít si útočiště pod převisem těch černých skal, které lemují okraj Spícího hvozdu. Hvozd je tichý, jen vítr zpívá v korunách stromů a zmrzlý sníh mi bubnuje po zmrzlém plášti.
Teprve teď si uvědomuji, že jsem od toho dne, co jsem vyrazil, nic nejedl; jak snadno člověk zapomene na jídlo, když spěchá. Znovu přemýšlím, proč tu vlastně riskuji, jsem tu proto, že se pár vojvodů rouhalo v den slunovratu, jeden dokonce zneuctil Perunovu modlu a od toho večera kraj stíhá hněv nejvýznamnějšího z bohů.
Všichni kněží a čarodějové začali s rituály, ale shodli se jen na jednom, všechna znamení řekla jen to, čeho se obávali, totiž že hněv Perunův utiší jen oběti všech pěti rouhačů, a to ty nejcennější - životy jejich dcer. V kraji, kde učinili co museli, přestal hněv bohů po té, co obětní dýka ukončila život dceři vojvody, který se rouhal a o to horší to je trest, protože to musí provést otec. Už jen jediný vojvoda vzdoruje a jeho kraj trpí. Kruté bouře, útoky vlků, kteří se nebojí ohně a teď démoni, jež nelze zahubit obyčejnými zbraněmi, proto vlastně spěchám. Musím dohnat armádu Nirenského vojvody Ornira, toho, co stále odmítá obětovat svou dceru. Jeho armáda se však vrací z tažení a zítra v noci se dostane do pasti, volchov z župy Orinovy totiž ze znamení vyčetl, že se za úplňku, který je zítra, ve Spícím hvozdě probudí dvě strigy a to by byl s armádou konec. Proto mě vyslali, abych je varoval a vedl jinou cestou.
Už ustala bouře, kraj je pohlcen sněhovými závějemi a já mám tak málo času, není čas a tak opouštím svůj úkryt a tak rychle, jak jen to ve sněhu jde, utíkám přes hvozd. Stmívá se, když opouštím hvozd a s vypětím sil se dostávám na druhou stranu mrtvé řeky. Jsem v malém lesíku, který už není součástí hvozdu. Když dojdu skoro na okraj houštin, vidím ležení vojska, konečně jsem je našel.
Už je dost tma, ale stany z dobytčích kůží jsou osvětlovány ohni, u nichž se zahřívají vojáci. To vše vidím ze svého úkrytu, jsem tak unavený, že musím zmobilizovat všechny síly a rozběhnu se přímo doprostřed ležení. Udělal jsem jen pár kroků a něco mě srazilo obličejem do sněhu, když jsem se otočil, na mé hrdlo mířilo pět hrotů mečů a opodál stáli dva vojáci s kopími nachystanými na to, aby je do mě vrhli, ale stáli skoro bez pohnutí, jen pára jim šla od úst, jak dýchali. Pak přišel velitel a jediným gestem jsem dostal svobodu, pak jsem mu vše vypověděl. Nepřemýšlel ani chvíli a už bylo ležení připraveno na odchod, vyrazili jsme tedy cestou od hvozdů a ve chvíli, kdy jsme byli asi dvě hodiny na pochodu, se nad námi objevil měsíc v úplňku a ozval se nelidský řev, při kterém tuhla krev v žilách, ty stvůry už procitly, ale pozdě na to, aby nás dostaly.

Po dvou dnech pochodu bez zastavení jsme došli do Orinovy župy, kde mezitím starší svolali radu, která měla Orina donutit, aby obětoval svou dceru, nebo bude vypovězen s celou svou rodinou z kraje, kde vládne. Domy v župě byly zasypány sněhem a uličky mezi nimi mnohdy převyšovaly nejvyšší muže z župy. Uprostřed župy plápolala velká vatra a kus od ní stál volchov, který svolal sněm.
Dlouho mluvil s Orinem, ten vytrvale říkal, že byli moc opilí na to, aby své jednání zastavili a tudíž že nebyl při smyslech, ale po dvouhodinovém hádání nakonec čaroděj pronesl argument, že i když je někdo opilý, je za své činy zodpovědný a připomněl mu zákon, že když někdo v opilosti někoho zabije, je i on poté zabit. Bylo mu připomenuto, že k němu byl Radegast, co se potomků týče štědrý, že má ještě dva syny a starší dceru a že jeden z těch rouhajících se vojvodů musel obětovat svou jedinou dceru, že nikoho nezajímá, že má tu, co půjde na smrt nejvíce rád, ani to, že jí ještě nebylo ani pět jar a tak nakonec Orin se slzami v očích souhlasil, ale od té doby už nepromluvil s nikým.
Za dva dny je peredan, den, kdy se provádí oběti bohu Perunovi, mně za splněný úkol dali novou koženou kazajku pod zbroj z kroužků a novou suknici ze zubří kůže a boty, což bylo až moc a také jsem se mohl pár dnů zdržet, což se mi hodilo uvážím-li, že jsem víc jak šest dní nespal a odpočíval jsem sotva pár hodin. Zapadl jsem do hospody, kde jsem dostal ubytování a stravu.
V hospodě jsem si ošetřoval zbraně a zbroj zrovna když z Orinova hradiště zazněl hlas rohu a dunění kotlů. Hostinské jsem se zeptal, co se děje a ona jen se slzami řekla: „Je peredan!“ a tak jsem se vyšel podívat ven, dav lidí směřoval kousek za vesnici, kde byla Perunova modla a obětní oltář, kněží připravovali vše potřebné k oběti a já zahlédl Orina ustrojeného ve zdobené zbroji, vlasy měl svázány do tří copů, jeden měl na temeni hlavy, další dva na spáncích a vedle něj poskakovalo děvčátko v bílém rouchu s havraními vlasy, delšími a rozpuštěnými, ani nevědělo, na co je tak ustrojeno, co chvíli se zálibně prohlíželo.
Když došli k oltáři, mnohým tekly slzy z očí a já byl mezi nimi, nejvíce však Orinovi a jeho ženě. Svatyně byla postavena u pramene řeky a velkého letitého dobu, když Orin položil svou dcerku na studený kámen, poslušně ležela a ani nedutala, pak vzal obětní dýku a poté, co odříkal modlitbu a omluvu, se jeho oči zakalily lítostí, dýka se mihla a bílé roucho se zabarvilo krví, nářek žen byl přerušen hromem a na nebi se mihly dva blesky. Orin držel svou dcerku v náručí a plakal.


Viděl jsem dítě, navěky spalo tiše,
když jeho otec, srdnatý válečník, svíral jej křečovitě.
Z tělíčka zeje obětní dýka,
nikdy nezapomenu na smutek v očích jejího otce - válečníka.
Co Radegast dal, Perun si vzal,
rouhači už opustili tento drsný kraj.

Havran - lesní poutník, župa Orina vojvody Niranského.