Andor.cz - Dračí doupě online

Probudila mě ostrá záře z reflektoru. V polospánku se posadím. Přimhouřím oči. Ozve se mechanický hlas: ,,Je 9 hodin a 30 minut. Pane, Kapitán vás žádá, ať se dostavíte do jeho kabiny.“ Zvuk jde z integrovaného zařízení. Jen odfrknu a obleču se do černo-modrého uniformy se známkami poddůstojníka.
Dojdu do koupelky a provedu osobní hygienu. Jsem asi 180cm vysoký, hnědé vlasy na krátko ostříhané a oči také hnědé, zúžená tvář, vystouplé líce. Je mi 31. Oholím si strniště. Vykouknu z kajuty. Nikde nikdo. Namířím si to rovnou k výtahu číslo 25E do kapitánské kajuty. Zmáčknu tlačítko po levé ruce a chvíli čekám. Koukám ven oknem zhotoveném z plastické nitroglyceruarní blány, které odolá i nadsvětelné rychlosti. Venku jsou jen hvězdy a tma, vpravo dole je vidět slunce soustavy Alus-Prime, kam máme namířeno na planetu XA-105, kde není hlášení od skupiny vědců pracujících tam. Konečně se začnou otvírat dveře a já vstoupím do výtahu. Pronesu: ,,Patro 31, blok A.“ Výtah se rozjede a po chvilce jsem na další zcela stejné chodbě. Fascinuje mě, jak se tu můžu vyznat, když je tu vše stejné... skoro. Namířím si to doprava. Míjím spousty dveří až stanovím před těmi, vedle kterých je napsáno na zdi: ,,Kapitánská kajuta“. Otráveně povzdychnu a zmáčknu knoflík vedle dveří. Je slyšet bzučení, posléze se kamera nade mnou otočí směrem ke mně a dveře se otevřou.
Přede mnou stojí kapitán, zcela zabraný na výhled na sluneční soustavu. ,,Pane. Jsem tu na váš rozkaz.“
Kapitán se otočí a prohlédne si mě ,,Hane! Jsem rád, že vás vidím. Koukám na naší další misi. Zavolal jsem si vás...“ V tom se zasekne a zaměří pohled na planetu XA-105. Kouknu se mu přes rameno, je vidět ona pouštní planeta. Cosi se tam zajiskří. Nechápu, co se děje. ,,Pane, co to ksakru je?“
Kapitán se nadechne a téměř nevěřícně vydechne. ,,Nevím, ale něco se mi na tom nezd...“ V tom z planety vystřelí čirý proud energie nasměrovaný přímo na naši loď! Kapitán cvakne na integrovaném zařízení. „Kapitán můstku, zapněte štíty a proveďte úhybný manévr před tou střelou!“ Střela se přibližuje. Loď trošku zavibruje, když naskočí jaderné motory a je cítit tah rozjíždějícího se vesmírného kolosu. Rozeběhneme se s kapitánem na můstek. ,,Kapitáne! Ta střela je naváděná! Nevyhneme se jí.“ Kapitán jen polkne a posadí se do křesla a při tom sleduje senzory. Na lodi začnou řvát sirény. ,,Nebezpečí! Nebezpečí! Loď je pod palbou! Příslušní důstojníci se dostaví na můstek, ostatní ať se přichystají k příležitostné evakuaci!“ pronese Kapitán a vše zopakuje ještě jednou.
Pak začne navigátor hlásit: ,,Pane, 100km! ...75km! ...50km! Pane je na dostřel našich EMP pulsů!“ Ze přední části vystřelí energetická vlna. Střetnou se, vlna zablýská a zmizne. Ale střela pokračuje dál. ,,Pane, EMP puls je bez účinku!“ Pevně se chytnu nosné konstrukce. Vidím, jak štíty zablýskají a pak zkolabují. Do našeho trupu prorazí obrovskou díru z boku. ,,Uzavřete sekci 15 - 45A!!!“ Ohromný podtlak rozpůlí loď vejpůl. Panebože! ,,Nutná evakuace! Nasedejte do modulů!“ V tom se ozve tlumený výbuch. Druhá část lodi explodovala... spíše jaderný pohon. Trosky části lodi naráží o keramický povrch, pár větším zbytkům se podaří poškodit, ba prorazit trup lodi, všichni spěcháme k rampám. Druhá střela vyletí z planety. Je vidět pár modulů, jimž se už podařilo odletět z rampy a tím se zachránit. ,,Pane. Co se to k čertu děje? Neměla ta planeta být neosídlená? Žádné takové střely jsem jakživ neviděl!“ Kapitán mlčí. V tom se ozve mohutné skřípění. V tom je slyšet výbuch, zastavím se. ,,Nese se to šachta...“ zbytek nedořekl protože víko šachty mu ustřelilo hlavu a Kapitána sežehl spolu s ostatními oheň. Mě se nestalo skoro nic, jen pár popálenin.
Podívám se na zbytky těl, co po nich zůstalo, spíš na ohořelé kusy kůže, co zbyly. A z šachty se valí žhavý proud ohně. Stěna se už rozpálila do běla. Do háje, co teď? Bez Kapitána. Zvolím nouzovou cestu. Co nejrychleji sešplhám po schodech. Vlevo ode mě je sklo a v něm výtahová šachta. Kolem skla se provalí proud ohně a hned po něm spadne svrchu výtah řvoucích lidí. Panebože! V tom se ozve druhý výbuch. Tenhle už prorazil plášť a oheň se žene vnitřkem lodi, a za ním hned vakuum. Doběhnu k rampě. Naskočím spolu dvěma do modulu. Odjistím brzdy, zažehnu pulzní motory, aktivuji štíty. O sekundu později se kolem nás prožene vlna ohně energie štítů, spadly na 75%... 50%. Ale to už jsme z lodi. V příležitostných oknech je vidět blýskající oheň. V tom dorazí druhá střela a rozdělí loď na cucky. Zasáhne nás vlna po výbuchu, která vyřadí motory a štíty. Řítíme se k povrchu planety. Bez štítů pravděpodobně shoříme v atmosféře. Aktivuji celní bloky. Loď se opancéřuje keramickými destičkami, které posléze začnou rudnout, pak bělat a pak začnou hořet v atmosféře. Teplota v kabině stoupne na 50 stupňů celsia a stoupá. Lidé za mnou jsou připoutaní a ani neceknou. Destičky jsou fuč já se potím jak prase. V kabině je 125 stupňů celsia. Ventilace jede naplno. Motory jsou totálně v háji teď už nemají žádný tah. Destičky zmizí a začne rudnout trup, ale v té chvíli pronikneme svrchní částí atmosféry a teplota povrchu dosáhla 2500 stupňů celsia a začíná klesat. Po pár minutách je teplota zase snesitelná. Zjišťuji škody, mechanický hlas mi nahlásí: ,,Obě křídla těžce poškozená... neschopné manévrovat, kormidlo spálené, střední poškození. Motory vyřazeny, senzory vyřazeny, štíty zničeny, mechanizace poškozena, komunikace zničena, elektronizace poškozena...“ Po dlouhém výpisu poškození s milostí vypnu hlavní počítač, protože energetická zásoba se blíží nule. Nebezpečně rychle se blížíme k povrchu, za námi černý sloup dýmu. Snažím se manévrovat, jenže se těžce ovládá. Podaří se mi trochu zmírnit úhel. Zapnu pomocné trysky, které zbrzdí pád. Přesto se blížíme 1854 km/h k povrchu. Snažím se zvednout modul co nejvýš, v tom se předek modulu opře o skálu a sjede po povrchu. Snažím se manévrovat mezi kusy skal a kamenů. Rychlost rapidně klesá poškození trupu ? žádný trup už nezbyl. V tom narazím na kámen a modul vystřelí 20 stop nadzemí. Ti zamnou mají v očích hrůzu, ale stále nedutají. Napálíme to v 910 km/h do skály. Mě automaticky sedadlo odhodí dozadu a těžce se napálím do hlavy.
Probudím se. Prahne na mě slunko. Už nejsem v modulu, který vidím skoro našrot opodál. Div, že žijeme. Třeští mě hlava jak po kocovině. Pohlédnu doprava, tam brzdná dráha našeho modulu pěkných pár kilometrů. Obě dvě postavy cosi dělají u modulu. V tom zase omdlím.
Tentokrát je noc. Všimnu si, že jedna postava je žena a druhá starý muž. Podívám se na modul (díky třem měsícům téhle planety je dobře vidět i v noci), modul je částečně rozebrán a my spíme pod jakýmsi přístřeškem z kusů trupu.V ústech pachuť krve. Usnu.