Andor.cz - Dračí doupě online

Setkání s vousáčem z podzemí

Po těch všech čarách mě už nikterak zvláště nepřekvapilo, že Feenix dokázal otevřít zamčené dveře pouhým přiložením ruky na dřevo a několika slovy, která však pronesl tak tiše, že jsem jim neporozuměl. Upřímně řečeno, myslím si, že i kdybych je zaslechl zřetelněji, nebyl bych o nic chytřejší.
Za dveřmi bylo světlo. Bylo by pošetilé myslet si, že jsme nyní v bezpečí, a tak se celá družina připravila na případné komplikace. Již se založeným šípem jsem natáhl tětivu a z bezpečné vzdálenosti zamířil na dveře. Pocítil jsem, jak se mi klepe zápěstí a na čele mi vyrašil pot. Co jen za těmi dveřmi může být? Další tvorové, jaké jsme již potkali? Ví o nás? Čekají stejně jako my se zbraněmi v rukou, připraveni zabít? Myšlenky se mi honily hlavou neuvěřitelnou rychlostí. Začaly mě naplňovat nejistotou a obavami. Narden vyrazil dveře. V tom samém okamžiku mé prsty pustily tětivu! Nechtěl jsem to, ale ruka mě neposlechla. Šíp prosvištěl těsně kolem babarovy hlavy a narazil o další tři sáhy dál na kamennou zeď, kde neškodně odskočil stranou.
Místnost za dveřmi byla prázdná. Všichni ztuhli, jako kdyby hledali nepřátele, na které jsem vystřelil, ale žádní tam nebyli. Když si všichni uvědomili, že jsem vystřelil omylem, zastyděl jsem se. Zastyděl jsem se, že mi vynechaly nervy. Nevím, čím to bylo, ale ruka mě zkrátka neposlechla a všichni to věděli.
Uprostřed malé místnosti, která se rozprostírala před námi, se vařila voda v plechovém kotlíku. Kousek dál ležel nějaký pytel, jinak nic. V pravé stěně byla chodba pokračující dál do podzemí. Feenix automaticky přistoupil ke kotlíku a zamyšleně si ho začal prohlížet. Senga naopak věnovala svou pozornost pytli a hnedle se v něm začala přehrabovat. V té chvíli mi došlo, že ani inteligentní mág, jakým Feenix nepochybně byl, nemá na obyčejný selský rozum. Člověk může být sebe lepší čaromág, ale když nebude používat hlavu, může ho vzít pohrabáčem přes zátylek vlastně kdokoliv. Ano, byl jsem nervózní a nervozita mě přemohla, ale opatrnost je přece důležitá a v těchto místech nezbytná. A tak jsem se postavil s lukem v ruce za Nardena, který se jako jediný přesunul k ústí chodby na stráž našich dvou společníků.

Pro tentokrát jsme měli štěstí, nikdo tu nebyl. Bylo však zcela jasné, že se tu poblíž někdo potuluje. Když jsem zase začal věnovat svoji pozornost místnosti, všiml jsem si jenom, že je ohniště najednou prázdné a kotlík mizí v čarodějově vaku. Pak ke mně přišla Senga chroustajíc cosi v ústech, vzápětí mi nabídla mrkev, kterou tady našla. Podíval jsem z mrkve na Sengu a stroze jsem odvětil, že děkuji, ale nechci a ještě jednou jsem jí věnoval přemýšlivý pohled. Na to dívka s pery ve vlasech jen pokrčila rameny a odkráčela. Ať si myslí co si myslí, nepovažuji za nejchytřejší strkat si do pusy každou věc, na kterou narazím. Zejména, když na ni narazím v těchto nehostinných místech.
Šíp, který jsem vystřelil, byl zlomený tři čísla za hrotem. Nijak zvlášť mě to nepřekvapilo, ale lehce mě zamrzelo, že přišel vniveč.

Pokračovali jsme v cestě a já doufal, že již brzy narazíme na něco, co nám napoví, že jdeme správným směrem k východu. Vypadalo to tady jako v nějakém starém, dlouho nepoužívaném vězení. Malé cely se zrezavělými mřížemi a … stará mučírna.
Když jsme vešli do té místnosti, přeběhl mi mráz po zádech. Všude v prostoru stály nebo se válely podivné stroje a mechanismy, jaké jsem dosud nikdy neviděl. Jejich účel byl však zřejmý okamžitě, neb na některých dosud byla připoutána těla mučených. Bílé kosti, lebky bez masa a kůže a namísto očí jen dvě temné díry. Ostatky po kdysi živých bytostech. V té místnosti byl znát zápach bolesti a smrti víc než kdekoliv, kde jsem za svůj život byl. Ano, mnoho jsem slyšel o věznicích z Bokasu a zločincích, kteří tam jsou uvězněni, ale vyprávění je jiné, jiné než to, co jsem tady viděl na vlastní oči. Senga se tvářila, jako kdyby se jí zvedal žaludek, zato Narden na sobě nedal nic znát. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tento barbar má skutečně už hodně věcí za sebou a musí mít nervy ze železa.
Chtěl jsem pryč, pryč z toho místa, ale mé kroky najednou přerušilo pískání. Vzdálené pískaní, které se přibližovalo. V jednom jediném okamžiku jsme všichni ztuhli, překvapením takřka ani nedýchali.
Slušeli jsme zřetelné kroky, které se k nám blížily. Někdo si vykračoval vězeňskými chodbami a bezstarostně si pískal. Skryli jsme se v mučírně tak, aby na nás z přilehlé chodby nebylo vidět a čekali jsme. Pak jsme ho spatřili. Vousáče! Malý podsaditý vousáč s pochodní v ruce pomalu brouzdal chodbou a očividně mířil do místnosti s dveřmi. Čekali jsme tak dlouho, dokud nebyl z doslechu.

Náhle se mezi námi rozproudila živá, avšak velmi tichá debata, co budeme dělat dál. Feenix navrhoval, abychom vousáče omráčili a zjistili od něj vše, co ví. S tím jsem nemohl souhlasit, i když pravdou bylo, že by to bylo jistější. Nevěděli jsme, co tenhle žalářník tady dělá, ani je-li přátelský, či nepřátelský. Přesto jsem navrhl, abychom s ním zkusili nejprve promluvit. Družina nejistě bručela, ale když jsem nadhodil argument, že je ten trpaslík sám a my jsme čtyři, bylo rozhodnuto.
Vypravili jsme se proto opatrně nazpátek a onoho vousáče nalezli přesně v té místnosti s ohništěm a dveřmi. První jsem šel já a Narden, odložili jsme raději zbraně, abychom trpaslíka nevyděsili. I tak to dle mého bude o hubu.
Trpaslík zareagoval na náš příchod instinktivně, strhl si velkou oboubřitou sekyru ze zad a vyděšeně na nás začal řvát, kdo že jsme a co tam děláme. Společně s Nardenem jsme ho začali ubezpečovat, že nejsme nepřátelé a neusilujeme mu o život, ale hledáme jen cestu ven. Chvíli to trvalo, ale nakonec se zdálo, že se vousáč trochu uklidnil a první napětí opadlo.
V místnosti bylo dost světla a my jsme si ho tak mohli lépe prohlédnout. Jako každý vousáč, kterého jsem zatím potkal, měl velký plnovous, tenhle byl však ostře rezavé barvy. Na sobě měl velmi krásnou zbroj, která se blyštivě leskla. Nikdy jsem takovou práci neviděl, ale vůbec jsem nepochyboval o tom, že taková zbroj bude nesmírně drahá. Sekyra, kterou držel ve velkých rukou, musela být velmi těžká. I mně osobně by nepochybně dělalo potíže se s tak masivní sekyrou ohánět. Široce rozkročený vousáč s tím však nepochybně problémy neměl a já si v jednom krátké okamžiku představil, jak se na mě vrhá a děsivý břit jeho zbraně mi proráží lebku. Lehce jsem se z té představy oklepal a opět plně začal vnímat okolí.

Když se vousáč lépe rozkoukal, jeho pozornost víc než my najednou přitahovaly dveře místnosti. Začal se vyptávat, co se tady stalo a blábolil něco o tom, že se neměly otevírat. Marně jsme se z něho snažili vydolovat, co tam dělá a kudy se dostaneme ven. Vousáče stále zajímaly dveře. Ty se vzápětí pohnuly.
Stačil jsem alespoň zareagovat a mrštným pohybem jsem založil šíp do luku. Ohromné překvapení však nás čekalo, když se zpoza dveří vynořila hlava Noneho. Úlevou jsem se musel tiše zasmát. I na ostatních bylo vidět překvapení a úleva, že to nejsou ti zakrslíci z jeskyně. Non byl překvapen stejně jako my, ale nevypadlo z něho víc než to, že se mu podařilo skrýt, a pak se vydal dále. Kam že se to vlastně před tím stáhl, nám neobjasnil a já jsem po tom v této situaci nehodlal pátrat.
Trpaslík nakonec rozhodl, že tu nemůžeme zůstat a s naším překvapením nám řekl, abychom šli za ním. Vydali jsme se tedy opět v plném počtu za vousáčem, který se stal naším průvodcem.


Hádka kvůli kotlíku

Ostražitost jsem si zachoval i nyní. Zatímco někteří kráčeli sotva půl sáhu za vousáčem a Feenix dokonce vedle trpaslíka, já si raději udržoval odstup a sledoval každý pohyb našeho průvodce. Nevypadalo to, že by nás osobně napadl, ale kdo mohl vědět, kam nás vlastně vede?
Někteří se z trpaslíka snažili dostat alespoň to, kam naše kroky směřují. Poté, co však s bručením odbyl čaroděje Feeho, který se ptal na jeho jméno, mi bylo jasné, že se od něj nic nedozvíme, a to mě naplňovalo nejistotou. Když jsme opět procházeli kolem vězeňské mučírny, na krátkou chvíli jsem přestal věnovat okolí pozornost a opět mi přeběhl nepříjemný mráz po zádech, když vtom jsem si všiml, že se trpaslík zastavil a hlasitě se o něčem hádá s Feenixem. Došlo mi, že jde o kotlík, který Fee odcizil z ohniště. Kotlík byl zjevně vousáčův majetek a horečně se dožadoval odpovědi, kde je. Všiml jsem si, že Feenix zapírá a tváří se, jako kdyby nevěděl, o čem je řeč, a tak jsem vousáčovi řekl, že ho má u sebe. Tvářil se totiž, že mu na tom hodně záleží a konec konců čaroděj ho vlastně ukradl.
Jakmile trpaslík zjistil, jaká je pravda, okamžitě se zostra pustil do muže o dvě hlavy vyšší, než byl on sám. Feenix však odmítal vrátit odcizenou věc a říkal, že mu ho dá, teprve až nám řekne, co chce vědět.
Na to jsem musel zareagovat, a tak jsem se pustil do Feenixe, aby kotlík trpaslíkovi vrátil. Strhla se hádka, do které se ještě zapojil Narden a sekyra, kterou si sundal trpaslík ze zad a začal celou věc brát více než vážně. To už mi došlo, že jde do tuhého, proto jsem přitvrdil a pokusil se čaroději strhnout brašnu, barbar mě však zastavil pevným sevřením mého zápěstí. V ten okamžik jsem si uvědomil, že Narden má skutečně síly za dva a rozhodně bych se s ním nechtěl dostat do rozepře, ale Fee se opravdu choval nepříčetně. Cožpak tolik záleží na tom blbým kotlíku? Jak může chtít, aby nás vedl správným směrem, když mu ani nechce vrátit jeho vlastní věc? Ať mu ho vrátí a bude zase klid. Ale on ne, on si musí zarputile trvat na svém!
Nechápal jsem to. Nechápal jsem Feenixovo uvažování ani jednání.
Naštěstí nakonec přece jen dal na Nardena, který rovněž jako já trval na tom, ať kotlík vrátí. Lehce jsem si oddychl, že tato trapná situace skončila jen takhle. Ale od té chvíle se čaroděj Feenix změnil v mých očích. Zklamal mě svým povýšeným chováním. Člověk jako on by měl svými schopnostmi pomáhat druhým a nevyužívat je jako zbraň proti právu. Ať už se v budoucnu stane cokoliv, na Feenixe si dám pozor.

Cesta netrvala dlouho. Byli jsme dovedeni do prostoru, odkud vedlo několik dalších chodeb. Zde se vousáč zastavil. Všimli jsme si sovy, která seděla opodál a hned poté, co jsme vstoupili, odletěla průchodem, který směřoval dál rovně. Někdo mlel něco o tom, že už jsme tu sovu viděli, ale nevěnoval jsem tomu větší pozornost.
Vousáč ukázal na chodbu po naší levici a řekl, že tam tou cestou se musíme dát, pokud chceme vyjít ven z tohoto podzemí. Musím přiznat, že i mně se cesta, kterou nám trpaslík zvolil, vůbec nezamlouvala. Byl to velmi úzký stísněný prostor a na výšku měl pouhý sáh a půl. Nebylo divu, že se nikomu další cesta nezamlouvala. Hned padly návrhy, že bychom se měli vydat jinudy. Na to však trpaslík ostře zaprotestoval, že jinou cestou nesmíme a nepůjdeme!
Když Feenix pronesl: „A kdo nám v tom zabrání?“ postřehl jsem, jak se vousáčovi napínají svaly v těle a rudne mu zarostlý obličej. Do toho ještě navíc Senga začala překvapivě hystericky vyjekávat, že tou chodbou nepůjde ani za nic. Všiml jsem si, že je sinalá v obličeji a že se jí lehce třesou ruce. Atmosféra houstla. Na trpaslíkovi bylo vidět, že už mu dochází s Feenixem trpělivost (upřímně, ani se mu nedivím) a Narden ani Non se přímo nevyjádřili, co by sami chtěli dělat.
Věděl jsem, že se musíme rozhodnout rychle. Byl jsem ochoten vydat se cestou, kterou nám trpaslík ukázal, načež jsem začal přemlouvat Sengu. Teprve když se mi svěřila s tím, že se uzavřených a stísněných prostorů bojí, pochopil jsem její stav. Měla strach. Navrhl jsem proto, že půjdu první. Přesto se dál zdráhala. Trpaslík rudl čím dál víc a Feenix s Nardenem začali něco mlít o tom, že bychom měli jít směrem, kam odletěla ta sova. U Beltema, co je tohle zase za nápad? Jít cestou, kam odletí nějaký pták? Věnoval jsem raději znovu pozornost dívce, jejíž obličej se pomalu z bledého měnil na zelený. Nechápal jsem sice, z čeho Senžin strach pramení, ale nevypadala vůbec dobře a věděl jsem, že potřebuje pomoc. Nabídl jsem jí tedy, že ji vezmu za ruku a že má zavřít oči, aby se její mysl zaobírala něčím jiným než úzkou chodbou. Na to už kývla. Obrátil jsem se k ostatním s tím, že se Sengou jdeme. Nevím proč, ale nakonec nás všichni následovali. Byl jsem tomu rád.


Přechod přes podzemní vodu

Chodba nebyla dlouhá, přesně jak nám to popsal trpaslík z věznice. Nepřesvědčilo mě to o tom, že trpaslík mluvil pravdu, ale bylo to dobré znamení. S velkou úlevou jsem vyklouzl z chodby a narovnal si namáhaný hřbet, jak jsem musel jít v předklonu. I když byla chodba krátká, dívčiny hysterické záchvaty a křeč, s jakou mi překvapivě drtila mojí vlastní ruku, nebyly nic příjemného.
Senga vylezla hned za mnou a konečně se opovážila otevřít oči. Jakmile jsem se ujistil, že jí je už lépe, mohl jsem se plně věnovat místu, na kterém jsme se ocitli.
Oheň z pochodně nám odkryl temnotu malé jeskyně s krápníky, kde hučela podzemní voda. Přímo před námi protékal asi pět sáhů široký tok z černé průrvy a mizel v podobném na opačném konci prostoru. Na druhé straně naštěstí nebyla pouhá kamenná zeď, ale další chodba, kterou jsme dle vousáčových instrukcí měli pokračovat.

Jakmile jsme se všichni shromáždili, bylo rozhodnuto, že nejsilnější z nás bude přivázán na konec lana a vyzkouší, jestli by se dala řeka přebrodit na druhou stranu. Budeme-li mít štěstí, nemusela by být příliš hluboká.
První, kdo tedy vstoupil do temné vody, byl Narden. Nejdřív zmizely barbarovi kotníky a kolena, pak stehna a pas. To už byl však za polovinou a očividně tam byla voda nejhlubší. Jakmile se dostal na druhou stranu, varoval nás, že má jeskynní voda docela silný proud. Rozhodli jsme, že lano necháme natažené přes vodu a budeme ručkovat.
Nejprve šla Senga a bez větších potíží se po chvílí vyhrabala na druhý břeh. Pak jsem šel já. Brrr. Jakmile se mé nohy dostaly do vody, zadrkotal jsem zuby. Voda byla skutečně velmi chladná. A přesně jak říkal Narden, tok byl uprostřed dost silný, ale ne tolik, aby mě strhnul sebou. Když to zvládla Senga, měli by to zvládnout všichni.
Feenix však nehodlal nic riskovat a k lanu se přivázal. Pomalu a opatrně překračoval řeku a zdálo se, že hůl je mu spíš na obtíž než k užitku. Když byl asi tři sáhy od nás, na okamžik zavrávoral a najednou mizel! Proud ho strhával. Rychle jsem přiskočil k Nardenovi, abych mu pomohl druhý konec lana držet. Hlava čaroděje se vynořila asi o dalších šest sáhů dál po proudu. Prskal vodu a rukou se držel za lano. Podařilo se nám ho přitáhnout, naprosto zmáčeného od hlavy až k patě. Padnul na všechny čtyři na skalním břehu. Překvapený jsem hleděl na jeho hůl a divil se, že ji v takovém proudu udržel v ruce. Byl v pořádku, ale z vlastních zkušeností vím, že i za tak krátkou dobu v chladné vodě může člověk nastydnout, a pak už zbývá jen krok k zápalu plic. Lano jsme hodili Nonemu a za chvíli nás všech pět bylo na druhé straně.

Chodba byla rovná a pokračovala dál. Brzy jsme dorazili na rozcestník. Dali jsme se vlevo, jak nám poradil trpaslík. Zatím byl všude klid a ticho, tedy až na nepříjemné pištění a prskání krys, které tu a tam podél zdí cupitaly jedním nebo druhým směrem. I když je plameny pochodní očividně děsily a snažily se jim všemožně vyhnout, nemohl jsem si nevšimnout, stejně jako ostatní, že krysy byly překvapivě veliké. Možná dokonce dvakrát tak velké, než jaké jsem zatím viděl. Z jejich přítomnosti jsem rozhodně neměl radost. Jak ubíhal pod našimi kroky sáh za sáhem, krys přibývalo. Už se nám začaly proplétat mezi nohama a zdálo se, že před námi je jich ještě víc.
Začali jsme používá pochodně k jejich odehnání, ale jejich množství v nich patrně začalo probouzet agresivitu i odvahu a já najednou vykřikl, protože jsem ucítil kousnutí na noze. Surově jsem odkopl hlodavce stranou, ale to už mi další dvě lezly po druhé noze. Všiml jsem si, že i na Sengu začínají útočit. Použil jsem svou pochodeň jako kyj a další velkou odrazil do strany. Krysa narazila na zeď, ale jakmile dopadla na zem, vyskočila zase na nohy. To už mě však další hryzla do malíčku na levé noze a další dvě vyskočily a zakously se do mých kalhot. Zběsile jsem začal řvát a mlátil do nich rukama, držely se však jako klíšťata. Slyšel jsem ječení Sengy. Pod nohama se mi proplétaly další a další chlupaté kožichy hlodavců.

„Poběžte!“ zařval jsem a bez dalšího rozmýšlení se vrhnul vpřed, protože to byl jediný způsob, jak se dotěrných zvířat zbavit. Neohlížel jsem se po svých druzích, běžel jsem vpřed a v chodbě před sebou viděl jen další hemžící se tvory. Cítil jsem, jak tu a tam některá z nich bolestivě vypískla, když jsem na ni šlápnul, a přitom jsem se všemožně snažil ze sebe strhnout ty, které se stále držely zuby mých kalhot. Nakonec se mi to podařilo.
Teprve když krysy byly daleko za mnou, udýchaně jsem se zastavil. Když doběhli i ostatní, prohlédl jsem si svá zranění. Naštěstí to nic moc nebylo, kousance jenom trochu krvácely.