Andor.cz - Dračí doupě online

Na Myrtanu útočí orkové a válka s nimi si vyžaduje svou daň. Všichni trestanci bez ohledu na to, jaký čin spáchali, byli posíláni kutat magickou rudu, ze které se vyráběly zbraně, do dolů Khorinidu. Aby nemohli uprchnout, pověřil král své nejlepší mágy, aby stvořili magickou bariéru, která pustí vše dovnitř, ale nikoliv ven. Trestanci se však vzbouřili a převzali kontrolu nad celým údolím. Král musel jednat. Měsíc co měsíc králi předávali rudu. Měsíc co měsíc jim král posílal vše, co chtěli.
Trestanci se však nedohodli a rozdělili se do tří táborů. Starý, Nový a Bažinný tábor.
Starý vznikl z tábora a hradu, kde se vězni drželi. Jeho hlavou byl rudobaron Gomez. Na hradě žili i mágové ohně. Starý tábor se rozděloval na dva okruhy. Vnitřní byl hrad, na kterém Gomez sídlil spolu s dalšími rudobarony, strážci a mágy. Ve vnějším okruhu bydleli kopáči a stíni. Celý tábor byl obehnán dřevěnou palisádou, která ho chránila před útoky. Starý tábor nehledal cestu z bariéry. Obchodoval s králem a to mu celkem vyhovovalo.
Dalším táborem je Bažinný. Lidé, co v něm žijí, si říkají Bratrstvo. Modlí se ke svému bohu Spáčovi, protože věří, že je dostane ven. Jejich tábor se rozléhá na bažině. Součástí tábora je i chrám, ve kterém sídlí Y´Berinon. Největší guru. Jeho pravá ruka je Cor Angar. Templář. Další složkou jsou novicové. Vrstva, která se skoro pořád poflakuje a kouří vodní dýmky nebo drogu z bažin. Ale i oni mají nějakou práci. Sbírají a drtí drogu, kterou kouří a prodávají.
Pak je tu Nový tábor. Tamní mágové vody si myslí, že když shromáždí dostatečné množství rudy a vyhodí ho do vzduchu, zničí bariéru. Obživou tábora jsou rýžová pole, na kterých pracují od rána do večera ubozí rolníci. Hlavní částí tábora je obrovská jeskyně zaplněná chatrčemi. Jednu část zabírají bandité se svým vůdcem Laresem. Druhou část mají žoldáci. Mágové ve svých studovnách u stropu jeskyně si je najali na ochranu. Vůdcem žoldáků je Lee. Jeskyně sousední s velikým jezerem, na kterém je na malém ostrůvku vybudovaná hospoda pro bandity a rudaře.
Nový a Starý tábor mají doly na magickou rudu. Oba však na jiné účely...

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Jmenuji se Aenyl a patřím k nejváženějším strážím. Moje oblíbenost však sahá spíš do vnějšího kruhu, tedy ke kopáčům a stínům. U stráží jsem moc vážnosti nepobral a mezi nimi jsem jen kvůli Thorusovi. On mě tak trochu chápe a udržuje mezi strážci. Nosím druhou nejlepší zbroj, kterou jsem si vysloužil, když jsem se vrátil živý z průzkumu skřetí země, kam mě Thorus byl donucen poslat kvůli nátlaku ostatních strážců. Mám velmi blízko k Diegovi. Máme stejné přátele a společné názory.
U pasu mi visí meč z magické rudy. Meče vyrobené z toho materiálu jsou velmi vzácné a proto je nejde normálně dostat. Našel jsem ho v jedné svatyni, kterou jsem pro Diega prohledával. U meče ležel i luk, nebyl však zrovna v nejlepším stavu, a tak je zatím u Diega v opravě. Proto nosím stále dál svůj starý luk na vlky.
Jako každé ráno mě probudila vůně opékaného mrchožrouta, na kterého se těšili všichni přítomní u tržiště. Vstal jsem, natáhl na sebe zbroj, ke které byl brzy připevněn meč i luk s šípy. U sebe nosím tobolku, ve které si schovávám magické runy. Obsahují však jen základní kouzla, protože na pokročilejší nemám dost sil ani vědění. Ve chvilce jsem byl venku a zdravil se s přáteli a sousedy.
Má chatrč stála u tržiště. Byla tu už hezky dlouho, ale byla bytelná. S menšími opravami, které jsem na ní udělal, vypadá opravdu pěkně. Něco mi říká, že by s ní měl práci i malej troll. Kdybych se od dveří dal doprava, šel bych k aréně, kde se každý týden pořádají oficiální zápasy. Vlevo od mé chatrče se jde kolem Whistlerovy boudy až k bráně do hradu. Tenhle den jsem se chtěl jen tak povalovat, když tu ke mně přistoupil Dexter a povídá:
„Hele, nedošel bys mi do lesa pro pár kusů masa? Samozřejmě za to dostaneš zaplaceno. Tak co?“
Dexter. Na první pohled celkem sympatický obchodník. Ale když si ho pořádně prozkoumáte, zjistíte, že je to velmi vychytralý a úskočný chlapík
Souhlasil jsem a hned zamířil k Bažiňáku. Tak říkáme lesu mezi Starým a Sektovním táborem. Je to největší les v kolonii. Lidé ze Starého tábora však loví jen na nejvýchodnější straně lesa. Já jsem nebyl výjimkou. Zvěře tam bylo dostatek a ten kus lesa jsem měl už dokonale prochozený.
Prošel jsem branou a zamířil k mostu. Strážce, který měl hlídat vchod k průsmyku do Skřetí země, jsem neviděl. Buď zaspal nebo má nějaký problém. Přešel jsem most a vydal se k lesu. Do levačky jsem chytil luk a do pravé ruky šíp, který byl založen do tětivy. Vkročil jsem do lesa. Začal jsem se prodírat hustým křovím, kde, jak jsem doufal, najdu nějakou zvířenu.
Moje naděje se vyplnily a já spatřil skupinu tří opeřenců, jak něco vyzobávají ze země. Mrchožrouti. Napnul jsem luk a zamířil na nejbližšího. Když tu ptáci zpozorněli a záhy se rozběhli nalevo ode mě. Zůstal jsem zírat, dokud se mi do zorného pole nedostali skřetí psi. Měl jsem štěstí, že vítr vanul od nich. Opravdu nerad bojuji s těmito nestvůrami. Zvlášť, když jich je půl tuctu.
,,Kde se tady, sakra, vzali?“ pomyslel jsem si. Pozoroval jsem, jak se psi ženou za mrchožrouty. Když se mi ztratili z dohledu, vstal jsem a rozhlédl se. Udělal jsem velkou chybu, že jsem nezůstal skryt za hustým křovím, protože tamtudy, kudy se před chvílí vyřítili skřetí psi, vyrazil z křoví ork. Byl to lovec. Po tu dobu, co jsem strávil na skřetím území, jsem se naučil mnohému a dokážu skřety rozeznávat podle brnění i zbraní. Tentokrát jsem měl víc štěstí než rozumu. Byl jsem totiž ještě stále trochu kryt větvemi a tak si mě ork nevšiml. Byl také zabrán do běhu, aby se moc nevzdálil od svých miláčků.
Napadl mě bláznivý nápad. Myslel jsem si, že bych mohl být dobře odměněn za zabití skřeta a zprávu o tom, že si tady volně pobíhají. Napnul jsem luk a vystřelil. Střela byla pěkná, ale nepřesná. Zasáhla orka do ramene, ten zavyl a otočil se. Hrozně zařval a rozeběhl se na mě s vytasenou zbraní. To už však letěl vzduchem druhý, dobře zamířený, šíp, a s tupým zvukem se zanořil orkovi mezi oči. Hekl a složil se k zemi.
Sebral jsem jeho zbraň a uháněl do tábora. Cestou jsem ještě zaběhl k místu, kde měl hlídat voják, který tam však stále nebyl. Když jsem však spatřil, co je v rokli, zvedl se mi žaludek. Na zemi ležely kusy masa, zbroje a částí těla nebohého vojáka, kterého jsem poznal podle obličeje, nebo toho, co z něj zbylo.
Rozběhl jsem se co nejrychleji k bráně do tábora. Probíhal jsem vnějším kruhem a každý na mě udiveně hleděl. Nejen proto, že už mě dlouho neviděli takhle běžet, ale hlavně kvůli skřetí zbrani, kterou jsem nesl v rukou. Vyčerpaný jsem doběhl k Thorusovi a vyhrkl:
,,Orkové! Jednoho jsem potkal v lese, i ty jejich chlupatý bestie!“
Při zmínce o orkovi jsem hodil svůj suvenýr na zem. Thorus se tvářil rozrušeně a rozzlobeně. Ještě aby ne, když mu někdo krásného rána řekne, že se orkové potulují v blízkosti tábora. Bezbarvě pronesl:
„Pojď se mnou,“ a odkráčel do hradu. K mému údivu nezašel do Gomezova sídla, ale do zbořené cvičné střílny s terči.
Přešel k drobným kamínkům u stěny a odhrnul je. Vyvalil jsem oči, když zvedl poklop skrytý pod kamínky. Poklop otevřel jámu, která byla plná skřetích zbraní.
„Hoď ji tam,“ řekl Thorus. Jen jsem nevěřícně zíral, ale nakonec jsem tu zakrvácenou a špinavou šavli hodil dolů.
„Před třemi dny se templáři vraceli z dolu, tucet stráží šlo s nimi. Někteří z dolu a někteří od zásobovací kolony. Naši chlapi je chtěli doprovodit do tábora, kde chtěli sehnat nějaký ty jejich blafy. Cestou je však přepadla skupina orků. Podle stráží jich bylo třináct. Templáři měli štěstí. Přežili všichni. Těma jejich obouručákama asi opravdu uměj zacházet, drželi si ty potvory od těla. Jen jeden z nich byl zraněn. Stráže od nás na tom byly hůř, přišlo jich jen šest a dva těžce zraněný. Museli zasáhnout mágové. A teď mi řekni, kdes přišel k týhle,“ dořekl a ukázal na nový příspěvek v jámě.
„Při lovu v lese se mi před nosem přehnala smečka těch jejich psů. A zanedlouho i skřetí lovec. Toho jsem sundal. A také jsme ztratili dalšího muže. Leží všude možně v rokli,“ sdělil jsem mu svou zprávu.
,,No, to je teda skvělý. Ztrácíme jednoho muže za druhým a ještě k tomu nám před táborem pobíhají skřeti!“
„Co s tím uděláš?“ řekl jsem s úšklebkem.
„Musíme zjistit, co se tam děje. A jelikož už máš zkušenosti s těma potvorama, je jasné, koho tam pošlu,“ odvětil v klidu Thorus.
„Ne, to mi neuděláš! Jednou mi to úplně stačilo!“ skoro už zoufale jsem se snažil z toho dostat.
„Hele, ututlat smrt šesti strážců je těžký, ale dá se to. Když ale probíháš táborem se skřetí zbraní a pak se na mě vyřveš, že u nás v lese probíhají skřetí lovci, to už se fakt ututlat nedá! Takže mě poslouchej, můžeš si na tuhle výpravu půjčit lepší zbroj.“
„Když už sis ze mě udělal špeha, nechci chrastit jako křišťál!“ zasyčel jsem a odešel. Namířil jsem si to rovnou k Diegovi a vše mu vypověděl.
„No, to ses teda dostal do pěkný bryndy! Ale i tak by se ti mohlo hodit tohle,“ dořekl a odešel do chatrče. Hned byl venku a nesl opravený luk k mému meči.
„Páni... ten je fakt nádhernej...“ rozplýval jsem se zasněně při pohledu na luk.
„No, vem si ho a používej ho dobře. Jdi ještě na tržiště a řekni Fiskovi, že tě posílám. Dá ti potraviny a věci, co by se ti mohly hodit. Jo a Milten ti jistě taky rád pomůže. Ale teď už běž a dávej na sebe pozor!“ s úsměvem mi popřál Diego. Poděkoval jsem a běžel na tržiště.
Když už jsem chtěl odejít od Fiska, vyšel ze své chatrče Dexter.
„Héj, kámo, co to maso?“
„Promiň, ale teď na to nemám čas!“ zavolal jsem za ním v běhu.
„Skvělý...“ zabručel si pro sebe Dexter a hned se vydal za Morgathem. Já mezitím doběhl k hradní bráně. Diega jsem už u jeho chatrče neviděl. Došel jsem k chrámu. Milten tam však taky nebyl. Na jeho místě stál Drago a vyhlížel mě. Když mě spatřil, rozzářil se jako sluníčko a vydal se mi na proti.
„Zdravím, příteli! Už tu na tebe chvíli čekám. Mám ti od Miltena něco dát,“ řekl a podal mi svinutý pergamen a krabičku. Poděkoval jsem, sedl si na bednu mezi odpadky a přečetl si dopis. Psal jej Milten, jeho úhledný krasopis bych poznal vždycky. Stálo tam:

Zdravím, příteli!

Diego mi pověděl, co se ti přihodilo. Proto ti dávám pár věciček, které by se ti mohly hodit.
Ty šedivé kamínky bouchnou při nárazu a všude z nich bude kouř.
Ta úplně rudá runa je mé vlastní výroby. Vyvolá malý plamínek, který svého majitele nepopálí. Můžeš ho použít k zapálení ohně, k malému světlu nebo ke zmatení nepřátel.
Užívej je dobře.
To je asi vše.

Innos s tebou, Aenyle.
Milten

Po přečtení zprávy jsem si prohlédl obsah krabičky. Opravdu obsahovala Miltenovy dárky. Vzal jsem do ruky malou červenou runu a stisk ji. Z ruky mi vylétl plamínek a začal poletovat kolem mě. Usmál jsem se a strčil plamínek do kapsy. Zvedl jsem se a vydal se k bráně. Nechtěl jsem se dát na cestu dnes, ale také se mi nechtělo spát v táboře, a tak jsem zamířil ke Gilbertově jeskyni. Vylezl jsem po skalách a už jsem viděl, jak Gilbert sedí a něco si píše. Když mě zpozoroval, usmál se a pozdravil.
„Ahoj Aenyle! Co pro tebe můžu udělat?“
„Hele, dostal jsem úkol podívat se po skřetí zemi. Jo, zas. A tak jsem se chtěl zeptat, jestli bych moh u tebe přespat...“
„No, víš, ne že bych ti nedůvěřoval, ale já tady teď v noci nebudu. Potřebuju si něco zařídit,“ namítl celkem rozpačitě Gilbert.
„Přemlouvat tě asi nemá cenu. No, budu si muset najít něco jinýho...“
„Hele, fakt to nejde! Prostě tě tady nechci nechat samotnýho, jasný?“
„Jo, dobře, tak se zatím měj,“ řekl jsem a odešel z jeskyně.
Teď budu muset přejít kopec a slézt do starého tábořiště. Vylezl jsem pár vyvýšenin a začal sestupovat dolů. Tu jsem spatřil někoho u ohniště dole. Seskočil jsem poslední přírodní schod a šel k postavě.
Byl to nějaký muž v podivné zbroji. Na zádech měl připevněný velký zdobený obouruční meč. Když mě vycítil, otočil se. Jeho rudé propadlé oči byly zamračené. Něco zařval a vrhl se na mě. Při běhu sundal svůj meč a švihl s ním proti mně. Moje zbraň už byla venku a zachytila nepřátelskou ránu. Síla úderu mě překvapila a srazila na zem. Ale na protivníkově meči se udělal velký zub. Majiteli meče to nějak moc nevadilo a napřáhl se k dalšímu útoků. Odkulil jsem se na bok a čepel se zasekla do velkého polena vedle mě. To už byla na nepřítele moc velká zátěž a zdvihnout meč mu dalo nějakou práci. Využil jsem toho a provedl hbitý sek vpravo. Muž se zrovna shýbal, aby vyprostil poleno z meče, a tak ho rána zasáhla do krku. Zařval, pustil meč a držel si krvácející tepnu. Svalil se na zem a začal se transformovat. Vykřikl jsem, když se z muže začal tvořit ork. Za pár vteřin ležel na zemi skřet celý od krve a něco mumlal. Poté znehybněl.
Zvláštní... Prohledal jsem ho, ale našel jsem jen nějaké cetky, které jsem hodil na zem. Když jsem tak udělal, nakrátko mě oslepila bílá záře. Po důkladném protření očí jsem se podíval na místo, kde ležely orkovy cetky. Byla tam díra, z které vycházelo bledé zelené světlo. Ihned jsem se rozhodl.