Andor.cz - Dračí doupě online

Krvavý boj s vousáči

Chodba pokračovala dál rovně mnoho dalších sáhů. Nikdo moc nemluvil. Pak jsme cosi zaslechli. Byl to zvuk vody. Někde před námi musela být další jeskynní řeka. Bez protahování jsme postupovali vpřed a každým krokem byl vodní tok slyšet zřetelněji. I vzduch se příjemně prosvěžil a ochladil, což bylo pro mne příjemné. Opracovaná chodba se změnila. Nyní spíš připomínala obyčejný jeskynní průchod s mnoha krápníky u stropu a velkými krápníkovými sloupci, které nepravidelně stály v chodbě. Procházeli jsme mezi nimi a pozorně naslouchali. Když jsme nemohli být od vody dál jak dvacet sáhů, uvědomil jsem si, stejně jako ostatní, že voda nezní jako tok, ale spíš jako vodopád. A v tom jsem zaslechl i něco dalšího. Hlasy. Několik hlasů, které se ozývaly ze stejného směru jako vodopád.
Šli jsme touto cestou už hodně dlouho a nikdo z nás se nemínil otočit na patě a bez keců se vrátit a proto jsme opatrně ještě kus popošli. Před námi se otevřel jeskynní prostor, bleděmodré mihotající světlo zde vytvářelo na stropě i na zemi roztodivné útvary a nám došlo, že skrze padající vodu sem musí proudit světlo z venku. Rovněž se ukázalo, že hlasité chechtání a bručení patří několika vousáčům, kteří zde seděli u stolu. Zdálo se, že vousáči popíjejí a mají veselou náladu, nebylo pochyb, že už mají značně přihnuto. V bezpečné vzdálenosti jsme se schovali za krápníky. Uvědomili jsme si, že touto cestou jsme blíže svému cíli, ale trpaslíci se mohli stát velkým problémem. Feenix hnedle navrhoval, jak jinak, než že bychom měli trpaslíky omráčit. Jiní byli spíše názoru, že bychom si s nimi měli promluvit. Nakonec jsme se rozhodli, že já s Nardenem zkusíme s trpaslíky vyjednávat a já jsem v duchu poprosil Beltema, aby mě upozornil na to, kdybych se ve svém úsudku pletl.

Vyšli jsme tedy z našeho úkrytu. Z našeho úhlu jsme spatřili tři vousáče, když se však po naší pravici objevil i vodopád, který tolik dunivě hučel, na zemi jsme si všimli několika ležících těl. Byli to barbaři. Nemusím být ranhojič, abych poznal mrtvé. Zděšeně jsme padl k zemi a začal se co nejrychleji plazit zpátky. Narden se rovněž začal přikrčeně stahovat a v duchu jsme doufali, že nás trpaslíci nezmerčí. Štěstí nám přálo a my jsme za okamžik byli zpět v krápníkovém úkrytu. Po vypovědění toho, co jsme zahlédli, jsem byl pevně rozhodnut tady prozatím zůstat a vyčkat. Narden se mnou souhlasil, ale Senga s Nonem přesto chtěli z nepochopitelného důvodu s vrahy těch barbarů promluvit. Začal jsem jim to rozmlouvat, že je to příliš nebezpečné. Non mě však nebral vážně. Když jsem hledal pomoc u Nardena, jen pokrčil rameny s tím, že je to jejich věc a že se do toho plést nebude. Feenix se mezi tím stranou cpal jídlem a očividně ho celá záležitost nikterak nezajímala, nebo tak alespoň nevypadal. Proboha, cožpak tady nikomu na nikom nezáleží!?! Řval ve mně vnitřní hlas bezmocí. Senga nakonec od svého nápadu upustila, nikoliv však Non. Nebylo v mé moci mu bránit a tak jsem ho nechal jít připraven na nejhorší.

Non se vydal sám vpřed, opíraje se o svou hůl. Napjatě jsme ho pozorovali a já v duchu doufal, že snad i přes svou opovážlivost bude mít štěstí. Vousáči na příchod Nona zareagovali přesně tak, jak jsem předpokládal. Vyskočili s řevem ze židlí a už se chopili svých nabroušených seker. Náš druh se zarazil, protože však byl k nám otočen zády, neviděli jsme mu do obličeje. Očividně se však gestem rukou snažil dát najevo trpaslíkům, že je nechce nijak ohrozit. K ničemu to nebylo, dva z trpaslíků se na čaroděje vrhli a ten v dalším okamžiku odletěl naznak pod silnou ranou pěstí jednoho z vousáčů. Ve stejné chvíli si naší přítomnosti všiml druhý. Zařval a rozběhl se proti nám máchaje zbraní v ruce, připraven zabít. Byli jsme odhaleni!
Na nic jsem nečekal. Non byl v nebezpečí života stejně jako my ostatní. Napjal jsem tětivu, můj šíp prosvištěl vzduchem a hrot škrtl běžícího nepřítele pod ramenem. V takřka stejné chvíli vystřelili na trpaslíka i Narden a Senga. Sengin šíp však neškodně odskočil od lesklého brnění a barbarova šipka zasáhl levou nohu jen povrchově. Zaslechli jsme třetího z nich, jak řve: „Posily!!!“
Nedokázal jsem však plně vnímat význam trpaslíkova řevu. Byl jsem příliš zaměstnán bojem a v uších mi divoce tepala krev v rytmu mého srdce. Vyšla další salva a i přes to, že jeden ze šípů se zabořil do trpaslíkova boku, moje střela minula cíl. Uvědomil jsem si, jak Narden odhazuje kuši a s hlasitým řinčením tasí svůj veliký meč. To už jsem také zaregistroval, že Feenix do této doby dosud seděl na svém místě a s jídlem v ruce přihlížel našemu střetu. Nedokázal jsem ale nad tím přemýšlet dlouho, namísto toho jsem opět vystřelil. Šíp však stejně jako předtím nenašel svůj cíl a zlomil se o stěnu za trpaslíkem. Střelil jsem pohled po Nonovi. Stále ležel na zemi a zdálo se, že je v bezvědomí.
Náhle se ozval mocný a zvučný hlas, jež se roznesl jeskyní jako příval bouře. Prostor se ozářil modrým světlem a já si všimnul, že blesky, podobné bleskům z nebe, zasáhly trpaslíka, který se k nám blížil z boku a kterého jsem si do té chvíle ani nevšiml. To, že blesky byly čáry, které vyslal ze svých rukou Feenix, jsem si uvědomil až po několika vteřinách, nebyl však čas pozastavovat se nad uměním kouzelníků. Těsně poté, co jsem naposledy vystřelil a nepřítele zasáhl do boku, zasvištěla vzduchem sekyra a ozvalo se nepříjemné párání masa doprovázené Feenixovým křikem. Čaroděj po mém boku zavrávoral. Trpaslík přiskočil a vrhl se na mě jako dravec na svoji kořist. Jediné, na co jsem se zmohl v tom krátkém okamžiku, bylo instinktivní pozvednutí mého luku na obranu. Sekyra mě zasáhla tupou stranou do ramene a ze strany do hlavy. Ucítil jsem bolest a před očima se mi objevily jiskřičky, pak přišla tma.


Po bitce

Když jsem zamrkal a ucítil, že mi někdo lije na tvář vodu, pochopil jsem, že mě rána vousáčovy sekery omráčila. Narden mě probouzel. Hlava mě třeštila bolestí a cítil jsem, že mi krvácí. Barbar mi přitiskl na ránu mokrý hadr a já mu poděkoval. Ztěžka jsem se posadil a hlava se mi zatočila. Bolelo to, hodně to bolelo, ale zdálo se, že je to jen povrchové zranění. Měl jsem štěstí, kdyby mě vzal ten vousáč po hlavě ostrou stranou sekyry, měl bych teď lebku na kaši.
Rozhlédl jsem se kolem a zjistil, že oba trpaslíci, co na nás zaútočili, jsou po smrti. Dál u vodopádu stála Senga, naštěstí se jí nic nestalo. Kromě mě byl vážněji zraněn jenom Feenix, jemuž krvácela levá paže. Nezdálo se, že by ale někdo z naší družiny byl zraněn natolik, že by mu to bránilo v chůzi. Najednou jsem si vzpomněl na ten modrý blesk a pak i na to, jak čaroděj seděl a přihlížel tomu, jak bojujeme s běžícím vousáčem. Popadl mě vztek. Ale rána na hlavě ještě příliš bolela. Přesto jsem se na raněného čaroděje podíval a procedil mezi zuby: „Feenixi, jsi krysa!“
Očividně mě nijak zvlášť neposlouchal a já jsem dál už nic nekomentoval, ale v v duchu jsem čarodějovi jeho zranění přál. Ano, přál. Doufal jsem, že ho hodně bolí a že ho ještě dlouho bolet bude. Nebyla to zlomyslnost. Nedovedl jsem pochopit, jak je možné, že ostatním Feenixovo chování nevadí a že ho tolerují. Vždyť jsme všichni kvůli němu mohli zemřít! Cožpak nikdo nevidí, že tomu chlapovi na nikom nezáleží? Klidně by nás nechal zabít, kdyby to jemu samému neuškodilo. U Beltema! Teď s tím ale nic nenadělám… ale jestli se odsud dostaneme, budu to muset ostatním připomenout. Nehodlám kvůli jeho rozmarům zemřít. Nelze se na něho spolehnout.

S těmito myšlenkami jsem se ztěžka postavil na nohy a protože jsem se necítil nejlépe, požádal jsem Nardena, jestli by mě nepodepřel.

„Jistě, příteli,“ on na to a bez dalšího protahování mi nabídl oporu.

Už po několikáté jsem se tak přesvědčil, že mít po boku tohoto velkého válečníka je nejen pro mne, ale i pro celou družinu užitečné. Společně jsme došli do jeskyně a já konečně mohl na vlastní oči zblízka pohlédnout na majestátný vodopád, který divoce proudil a kdesi dole pod námi burácel a řičel. Na těla mrtvých trpaslíků jsem se při tom ani jednou nepodíval.
Cesta pokračovala dolů, hned vedle vodopádu. Museli jsme spěchat, zdržovat se by znamenalo riziko, že se objeví další vousáči a já bych měl v tomto stavu velké potíže bojovat. Jeskynní chodba brzy končila a my jsme se po úbočí skály dostali malou stezkou konečně ven z těchto temných míst. Ve vlasech a na tváři jsem po dlouhých hodinách konečně znovu ucítil svěží vzduch.
Otevřel se nám pohled na lesnatou krajinu zalitou rudým sluncem, jež pomalu klesalo za korunami stromů. Vodopád se vléval do veliké vodní plochy nyní rudého jezera, jež bylo pokryté paprsky západu. Jezerní hladina se blyštila, až oči přecházely, a stromy příjemně šuměly. Byli jsme venku. Mé srdce se radovalo.
Úzká stezka brzy sestoupila až do smíšeného lesa. Ani jeden z nás na nic nečekal a svižně jsme se vydali na východ. Nebe temnělo, asi po dlouhé hodině chůze zmizely i poslední životodárné paprsky a kraj se začal ponořovat do noci. Konečně jsme zastavili. Protože už mi bylo o něco lépe, začal jsem sbírat klestí na podpal.
Brzy jsme se všichni posadili kolem rozdělaného ohně a z ruky do ruky se předávala medovina z domoviny naší společnice Sengy. Musím přiznat, že mi neobyčejně chutnala. Nevím, jestli byla skutečně tak dobrá, nebo to bylo jen způsobeno tím vším, čím jsme prošli. Každopádně její sladká chuť na jazyku a zahřátí v útrobách, které se pak příjemně rozložilo do celého těla, bylo povznášející. Narden nás brzy opustil a posadil se o samotě nedaleko našeho rozloženého tábora. U ohniště vládla dobrá nálada, na všech byla vidět úleva i radost z toho, že jsme se všichni celí a zdraví dostali z podivných jeskyní ven.


Rozmluva s Nardenem

I když jsem neměl o nic horší náladu než ostatní, zatoužil jsem na chvíli po trošce klidu a tak jsem se zvedl a přesunul se k barbarovi. Pravdou však bylo, že jsem měl i pár věcí na srdci, které jsem chtěl někomu říci a Narden byl jediným členem družiny, jemuž jsem je byl ochoten odhalit.
Otázal jsem se válečníka, zda-li si mohu přisednout, a on mi bez odpovědi přikývl. Před sebou měl svůj veliký meč a vedle stála jakási malá soška, snad ženy, nahrubo vyřezená z kusu dřeva. Chvíli jsme oba dva mlčeli, při čemž jsem si nacpal svou dýmku tabákovým kořením a s chutí ji zapálil. Když se zvedl k nebi asi třetí obláček dýmu, dali jsme se konečně do řeči. Zprvu jsem mluvil spíš já. Ptal jsem se Nardena na jeho život, sošku boha i na to, co plánuje dál. Když jsem měl konečně pocit, že se barbar trochu rozhovořil a nálada mezi námi oběma byla dostatečně klidná, sdělil jsem mu to, co jsem už delší dobu držel v sobě. Pověděl jsem mu o tom, jak nahlížím na Feenixe. Obával jsem se, že Narden mou kritiku čaroděje nebude chtít přijmout, ale zdálo se, že se mnou vlastně ve všem souhlasí, pouze na věc nahlíží z poněkud jiného úhlu. Řekl jsem mu, čeho se ze strany Feenixe obávám a že s největší pravděpodobností nebudu ochoten s ním cestovat dál. Zároveň jsem však velkého barbara ujistil o tom, že on je tím, s kým bych rád pokračoval ve výpravě, a to i v případě, pokud by on sám chtěl pokračovat v cestě s Feem, ať už bude směřovat kamkoliv.

Poté se Narden až překvapivě rozhovořil. Mluvili jsme o mnohém. Vyprávěl mi o svém šťastném dětství. O rodině, otci i bratru, kteří dosud musí žít kdesi pod úbočím hor neznámo kde. Vypovídal mi i o krutých časech, kdy byl chycen a kdy musel na rozkaz druhých zabíjet otroky, k nimž sám patřil. Z jeho vyprávění mi bylo smutno. Narden si prožil strašné věci, jaké bych nepřál nikomu, ani svým nepřátelům. Vyprávěl mi, že pátrá po svém domově, ze kterého byl násilím odvlečen, když byl ještě chlapec. Touží se vrátit do míst, kde se narodil, a doufá, že právě čaroděj Feenix mu v jeho pátrání pomůže. Zároveň mi však vybavil i své vlastní nitro a obavy z toho, kdyby dokázal najít cestu a vrátil se zpět. Obavy, že by možná jeho návrat nepřinesl jeho lidu nic dobrého. Na nic si nehrál, nepřetvařoval se, byl upřímný. Cítil jsem s ním. Nakonec mi pověděl, že by byl rád, kdybychom cestovali dál spolu a hned na to mi opět nabídl svůj druhý meč. I tentokrát jsem jeho nabídku s poděkováním odmítl, protože meče nemám rád, ale Narden se nyní nehodlal nechat odbýt jako posledně. Zabořil meč hrotem do země mezi nás se slovy:

„Buď si ten meč vezmeš, příteli, a nebo zde zůstane,“ opět na mě pohlédl.

„Dobrá tedy. Vezmu si tvůj meč,“ opověděl jsem po krátké pauze nakonec.

A meč byl mnou vytrhnut z travnaté půdy. Ať už to Narden tehdy věděl nebo ne, tímto gestem mi ukázal, že si ho skutečně můžu cenit jako přítele.

Nakonec jsme se zvedli s tím, že se vrátíme k ostatním, ale já jsem měl už zcela jiné plány. Řekl jsem Nardenovi, že se chci ještě před spaním trochu projít a že se za chvíli v táboře ukážu. Kývl na to a pomalu se přesunul k ohništi, zatímco já jsem si to vykročil opačným směrem. Hlavu jsem měl plnou myšlenek, chtěl jsem si trochu pročistit mysl i tělo a kde jinde by se mi to dařilo lépe, než pod korunami stromů a s krásně jasnou oblohou nad hlavou.

Po naší rozmluvě s Nardenem jsem byl příjemně naladěn. V hlavě jsem si přehrával celý náš rozhovor a vychutnával si každý okamžik té krásné noci.
Bylo to poprvé, kdy jsem s mohl s Nardenem promluvit v klidu a bez přítomnosti ostatních, a tento válečník mě v mnohém mile překvapil. Uvědomil jsem si, že pokud mám k někomu z těchto lidí skutečně blízko, byl to právě on. Netuším, čím to všechno bylo. Možná naší stejnou krví, možná tím, že ostatní nebyli tolik otevření jako Narden, možná prostě jen proto, že se mi s barbarem dobře povídalo a z jeho strany jsem necítil žádnou přetvářku nebo faleš. Byl upřímný a jinak to neuměl. Upřímnost je vlastnost, kterou na lidech dokáži ocenit a které si velmi vážím. Dříve, když jsem žil v bezpečí a jistotě mé domovské vesnice, jsem si ani nedokázal představit, jak je ve světě pravda a upřímnost důležitá. Teprve nyní jsem to zjišťoval. Nedokázal jsem si uvědomit, do čeho jdu, když Březovou opustím, a jaké nástrahy na mě čekají. Mé pocity byly velmi smíšené a navzájem se ve mně překřikovaly jako báby na jarmarku. Na jednu stranu jsem měl pocit, že Narden by mi mohl být skutečným přítelem, ale na stranu druhou jsem věděl, že tohoto muže neznám déle než jeden den. Bylo to zvláštní a svým způsobem jedinečné. Snad to způsobilo to, čím jsme prošli, nevím. Ale ať už byla pravda jakákoliv, v ten večer jsem Nardena považoval za nejbližšího člověka, kterého jsem po svém boku měl.