Andor.cz - Dračí doupě online

Ronkarova vize

Asi po hodině jsem se navrátil do tábora, vládla v něm klidná nálada, někteří už pochrupovali. V ohništi tančily plameny a z lesa se ozývalo houkání sovy. Noc byla už teplá, červen přišel na kraj před několika dny a já jsem věděl, že cestovat v tuto roční dobu bude alespoň z tohoto hlediska příjemné. S myšlenkami, v nichž jsem vzpomínal na Březovou, své rodiče i na Tay, jsem nakonec usnul.
Probudil mě nějaký šelest. Byla hluboká noc, plameny v ohništi jen slabě plápolaly. Všude se plazila nepříjemná, lepkavá mlha. V táboře nikdo nebyl. Všichni zmizeli. Bylo mi zvláštně, jako kdybych napůl snil a napůl byl vzhůru, když v tom sem si jí všimnul - sovy. Seděla nedaleko a hleděla velkýma očima přímo na mě. Poznal jsem v ní tu sovu, kterou jsme potkali v jeskyni. Najedou promluvil hlas. Byl hluboký, přísný, přesto neobyčejně charismatický. Nevím odkud přišel, ale i tak jsem ho slyšel ve své hlavě. Neměl jsem z něj obavy ani strach, cítil jsem se zvláštně, neurčitě. Jako kdybych věděl, že to, co se děje, je v pořádku, že to tak má být. Nemyslel jsem na ostatní, nemyslel jsem ani sám na sebe. Zkrátka jsem jenom seděl a díval se přímo do očí sovy a v hlavě mi zněla ta slova.

„Vzpomínáš si na své zranění? Vzpomínáš si na jeskyni? Vzpomínáš si na toho tvora…“ mluvil ke mně a já si v ten okamžik uvědomil, že mě bolest svírá levou ruku nad zápěstím.

Vyhrnul jsem nepřítomně rukáv a pohlédl na svou ránu pod obvazem, zranění od podivného tvora, kterého jsem se snažil s Nonem polapit. Rána mě přesně v ten okamžik začala palčivě bolet. Bylo to tak prudké a náhlé, že jsem se musel kousnut do rtu, abych neheknul. Paže mě začala nepřirozeně chladit a ten podivný chlad se začal šířit v mém těle, cítil jsem ho. Cítil jsem, jak mi otravuje krev, maso i kosti. Pohltil mou dlaň i konečky prstů a šířil se dál, dál až k loktu a rameni…
Pak se mi zatemnělo před očima a já se ocitl někde zcela jinde, byl jsem v jeskyni a hleděl jsem na sebe! Vidím, jak mé tělo leží na chladné zemi a kousek ode mě stojí Senga. Mám sinalou tvář i pleť, vypadám podivně, jako kdybych byl pokrytý nějakým slizem, jako kdybych byl raněný, nebo snad nemocný? Pak vstávám, v očích děsivý výraz, tak děsivý, že to snad ani nemohu být já! Ale jsem to já. Napřahuji ruce před sebe a zběsile, bez rozmyslu se vrhám na Sengu. Vidím Nardena, ne jeho tělo, ale jeho ruce, jsou mýma rukama. Narden přiskakuje ke mně a následně mi zasazuje tvrdou ránu do hlavy. Padám na zem.
Znovu sedím v táboře uprostřed lesa, tentokrát však přede mnou nesedí sova, ale stojí někdo v černé kápi. Je malý, asi jako vousáč, ale do tváře mu nevidím, protože ji skrývá temný stín kápě.

„Od toho okamžiku se ti toto bude dít každý den. Každý den!“ pravil hlubokým, jako kdyby zastřeným hlasem a já poznal, že je to ten samý hlas, který mi zněl v hlavě.

„Ne všichni tvorové jsou tací, jak na ně nahlížíme my. Někteří mají temnou zkaženou podstatu a jejich rány se hojí těžko. Stalo se ti to kvůli tvé troufalosti a namyšlenosti, ale nemusíš si zoufat. Existuje na to lék a zná ho jeden z tvých druhů.“ Temná postava se na krátko odmlčela.

„Dokud ho nenajdeš, budeš stižen touto kletbou do konce svého života.“ Po těch slovech se rozplynul jako pára nad hrncem. Zmizel.

Ve stejném okamžiku jsem se probudil. Ležel jsem v táboře. Kolem už bylo světlo, pomalu se začínalo rozednívat. Ptáci v korunách stromů divoce prozpěvovali. Mí druzi ještě stále klidně spali spánkem spravedlivých. Sen. Nadmíru zvláštní sen. Měl jsem divný pocit, cítil jsem se smutně a nejistě, jako kdybych věděl, že od této chvíle nebude nic stejné jako dříve. Byl jsem značně rozrušený. Vše, co se v tom zvláštním snu stalo, bylo pro mě, jako kdyby se stalo skutečně. Jako kdyby ke mně ten hlas promlouval, když jsem spal, ale teď tu nikdo nebyl, ani známka po tom, že by krom nás pěti sem vkročil kdokoli jiný. Odhrnul jsem si rukáv a pohlédl pod obvaz, jež mi chránil otevřenou ránu po tom podivném tvoru. Zdálo se, že se hojí a ani v nejmenším nevypadala tak, jako v té podivné vizi. Ano vizi. Trochu jsem ránu promnul palcem a to mě přesvědčilo o tom, že je v pořádku.

Shrnul sem ze sebe deku a došel k téměř vyhaslému ohništi. Vedle hlasitě chrápal Narden. Všiml jsem si, že mezi námi není Feenix. Pokrčil jsem nad tím rameny, konec konců mohl si jen někam odskočit a navíc, v hlavě jsem měl jiné, mnohem závažnější myšlenky. Když se ohýnek trochu rozhořel pod několika větývkami, které jsem přiložil, sedl jsem si do trávy pod strom a ze své torny vytáhl dýmku. Nacpal jsem ji dýmkovým kořením a zapálil. Přemítal jsem o tom snu, o tvorovi, který mě kousnul a o svém zranění. Nešlo mi to dohromady, bylo to celé podivné. Kletba. To slovo nemám rád, zejména, když je uvaleno na mě. Možná jen příliš fantazíruji, přece jen nikdo z nás to neměl v trpasličí jeskyni snadné. Museli jsem překonat mnoho překážek, včetně vzájemné důvěry. Museli jsme bojovat o své vlastní životy. Je normální, že se cítím nejistě a mám obavy. Kdo by je po tom všem neměl? Vše byl jen sen, zlý sen, nic víc. S těmito myšlenkami jsem se trochu uklidnil a začal konečně přemýšlet o jiných věcech.


Cesta do Mony a ubytování „U opilého trpaslíka“

Po probuzení všech a neveselé, přesto chutné snídani, se kolektiv začal zajímat o nepřítomného Feenixe. Stále se nevracel a ani jeho věci nebyly nikde k vidění. Navíc fakt, že i Narden nic o kouzelníkovi nevěděl, byl pro mne zarážející. Někdo však poté prohodil, že slyšel, jak Feenix prohlašoval svůj návrat do trpasličí sluje, kde mu zůstal jeho oř. Po debatě, která následovala jsme se nakonec rozhodli, že s kouzelníkovými rozhodnutími nic nenaděláme a ani jeden z nás netoužil znovu vkročit do těch temných míst, z nichž jsme se dostali jen s přízní Bohů. Nějakou dobu jsme se ještě čekali, ale Fee se nevracel. Rozhodli jsme se proto, že opustíme lesy a pokusíme se dostat do nejbližší civilizace. Snad není Feenix natolik hloupí, aby riskoval svůj život.
Co se týče mě, neměl jsem nejmenší tušení kde se nacházím a žádný směr mi neprozradil, kudy se vydat. Ostatní však tvrdili, že na severovýchod se nachází maloměsto jménem Mona, kterým projížděli, když doprovázeli karavanu. Je to pěšky tři dny cesty. Rozhodl jsem se, že minimálně do onoho městečka doprovodím všechny a až tam se rozhodne, co dál.

Za jiných okolností bych řekl, že cesta touto krajinou je příjemná a osvěžující, žel pro mne taková nebyla. Již první den cesty se totiž vyplnilo mé prokletí. Když jsem si uvědomil, co se se mnou děje, rychle jsem řekl ostatním, že si jen na chvíli odskočím a že na mě nemusejí čekat, protože jsem zvyklý na chůzi a doženu je. Pak jsem co nejrychleji jsem zmizel v lese. Sotva jsem byl z jejich dohledu, utíkal jsem, utíkal jsem jako o život. Vpřed, neznámo kam, hlavně co nejdále od Nardena a mých druhů. Paže mě mrazila bolestí a já cítil, jak mi proniká ten chlad do krve a celého těla. Zatočila se mi hlava, musel jsem zastavit. Rukou jsem se opřel o kmen stromu, ale nepomohlo to, bylo to silnější, než mé tělo i než má vůle. Praštil jsem s sebou o zem a ztratil vědomí.
Probral jsem se na zcela jiném místě, ale stále jsem byl v lese a mí druzi v nedohlednu. Trochu jsem si oddechl, protože to vypadalo, že se nikomu nic nestalo a své tajemství jsem uchránil. Toporně jsem se zvedl ze země a promnul si bolavá záda. Rychle jsem pohlédl na nebe a s úlevou zjistil, že neuběhla ani půl hodina. Bylo mi hrozně, nejhůře jak v mém životě. Sen, má vize se vyplnila. Jsem proklet! Všechno, všechno co hlas říkal, se vyplní. Budeš stižen touto kletbou do konce svého života. Uslyšel jsem znovu v hlavě ten hlas a tvář mi spadla do dlaní.
Netuším jak dlouho jsem tam ještě seděl s temnými myšlenkami, které zastíraly mou mysl, ale nakonec jsem se zvedl ze země. Bylo těžké volit, co udělat dále. Vrátit se ke svým druhům a tajit mé prokletí, nebo je raději opustit a uchránit je tak od toho, co by se mohlo stát? Chmury a smutek zachvátil mé srdce a já pomalu kráčel pod listovým stromů a dlouhou dobu přemýšlel. Nakonec jsem se rozhodl, že své druhy zatím neopustím. Budu si však na sebe dávat velký pozor. Ta bolest v ruce, cítil jsem ji ještě hodnou chvíli před tím, než jsem padl do tmy. Budu si dávat velký pozor.

Z cesty do našeho cíle se stalo pro mne hotové peklo. Dvakrát jsem musel opustit svou družinu, dvakrát jsem musel lhát a schovat se co nejdále v lese. Pak jsem se opět navracel, zničený, pochroumaný a z prsty od zvířecí krve. Tvrdil jsem, že jsem šel na lov, ale v poslední chvíli má kořist pláchla. Nevím, zda-li mi uvěřili, nikdy jsem nebyl dobrý lhář a nikdy jsem lhaní neměl rád. Nyní jsem však lhát musel, abych je uchránil. Hrozná byla pro mne představa, že by věděli to, co já. Co by se mnou bylo? Přijali by to s pochopením a soucitem? A nebo by mě vyhnali ze svých řad? To byly myšlenky, které mě trápily, ale nedokázal jsem se s nimi nikomu svěřit, ani Nardenovi.
Nakonec kolem poledne třetího dne se před námi objevila dřevěná brána maloměsta Mony a my jsme vstoupili. Na náměstí byl trh, ostatní očividně podobný už museli někdy vidět, ale já jsem jeho velikostí byl přímo unesen. Byl možná čtyřikrát větší než tržiště v Lieně, naší sousední vsi, kde se trhy konaly vždycky na jaře. Mezi mnoha stánky procházeli lidé a prohlíželi si nabízené zboží, báby hulákaly na celé kolo, bednáři kouleli své sudy piva, kozy mečely, krávy bučely a do všeobecného hluku a zmatku se ozývaly kovové rány kladiv z nedaleké kovárny. Vyrazili jsme napříč tržištěm a družina se při této příležitosti napůl rozprchla.
Ubytovali jsme se v hostinci „U opilého trpaslíka“, jak jsme se dozvěděli od majitele. Statného vousatého muže, který však velikostí měl k trpaslíkům hodně daleko. I přesto na vysokého chlapa všichni v hostinci hulákali „trpaslíku“. Nu, nijak zvlášť jsem se s tím nezaobíral. V hostinci jsme tak usedli k večeři jenom tři. Já, Senga a Narden. Feenix nám zmizel ještě před tím, než jsme vyrazili na cestu a kouzelník Non se vypařil kdesi na tržišti. Nikoho to zvlášť nezajímalo, hostince jsou v Moně jen tři a to hnedle na náměstí, tudíž by pro něj neměl být problém nás najít. Mně však už tehdy cosi říkalo, že Nona nikdo z nás už neuvidí.
Narden a Senga se poměrně brzy odebrali do svých pokojů. Na tuto noc jsem si rovněž jako oni pronajal svůj vlastní pokoj, ale zlatka na noc, to bylo příliš. Dole v lokálu, nad kalíškem místní kořalky, jsem vytáhl svůj hubený měšec a ukazovákem prohrábl jeho obsah. Měl jsem u sebe šest zlatých a pár měďáků, což není mnoho. Záleží na tom, co mají ostatní v plánu. V tomto městě bych se nerad zdržoval déle, než je to nutné. Zabrán do svých myšlenek jsem kalíšek ostré tekutiny vypil na jeden lok a nechal si přinést celou láhev.


Krušné ráno a nákupy se Sengou

To ráno patřilo k těm nejhorším, jaké jsem kdy po alkoholu zažil. Hlavu jsem měl jako z křehkého skla, která i při sebemenším pohybu hrozila prasknutím a roztříštěním na tisíce malých kousíčků. Celé tělo mě bolelo a sucho v krku mě trýznilo žízní. Uvědomil jsem si, že neležím na posteli, ale na podlaze. To musela být tedy divoká noc. S námahou jsem se posadil a opřel záda o stěnu. Měl jsem děsivý okno, vůbec jsem si nevzpomínal, co se včerejší noci stalo. Věděl jsem akorát, že jsem hodně pil a taky, netuším proč, měl jsem v hlavě Nardenovu tvář, ale jinak vůbec nic. Naprostá prázdnota.
Po prohlédnutí mého pokoje jsem se zděsil. Byl v něm totiž neuvěřitelný nepořádek. Téměř urvané dveře od skříně, malému stolku v koutě chyběly dvě nohy, které byly neznámo kde. Záclony byly potrhané a zničené. Můj vak i se všemi věcmi byl rozházený po celé místnosti. Na zdi byl matný flek uschlé krve. V ten moment jsem si vzpomněl na to, jak jsem včera pěstí v návalu zuřivosti mlátil do zdi. Netuším, co mě k tomu vedlo, pohled na mou namoženou paži však značil, že jsem k tomu musel mít hodně pádný důvod. Toporně jsem vstal a chytil se za bolavé čelo. Procházel jsem mezi mým rozházeným majetkem a pak jsem si konečně všechno vybavil. To jak vypadá můj pokoj nezpůsobil alkohol. Způsobilo to moje kousnutí. Ano, včera, když jsme dorazili do Mony a ubytovali se v hostinci, opět mě pohltil záchvat šílenství. Neměl jsem však čas utéct mimo město a tak jsem se bezpečně zamknul v pokoji a doufal… doufal, že nikoho nezraním. Odnesl to pokoj a mé věci, modlil jsem se k Beltemovi a věřil tomu, že jsem nikomu neublížil.

Pak jsem dostal zvláštní pocit, pocit, jako kdyby mě někdo sledoval. Otočil jsem se k jedinému otevřenému oknu a spatřil jsem onu sovu! Ach běda, jak dlouho budu pronásledován prokletím a nemilostí pánů z trpasličí sluje? Sova seděla tiše v okně a hleděla velikýma oči přímo na mě. V pařátech cosi držela. Přistoupil jsem o několik kroků a pozorně si to prohlédl. Byl to kožený váček.
Tento dar oddálí tvé prokletí, ale neukončí ho. Každý den ho užívej a tělo i mysl bude nadále v tvé moci. Pravil hlas trpasličího čaroděje a sovu upustila váček na zem. Pak zamávala křídly a byla pryč. Když jsem váček zvedl ze země a otevřel ho, uvnitř jsem našel podivné kuličkové koření, podobné pepři. Kuliček tam bylo pro mne nespočet. Věděl jsem však, že jich musí být více jak je dlouhý čtyřikrát jeden týden. Pečlivě jsem váček zavázal a uklidil své věci zpět do vaku. Měl jsem zajímavé štěstí, nic se mi nerozbilo. Pak jsem znovu přistoupil k oknu a dopřál jsem si pár chvil chladivého ranního vzduchu, který proudil do místnosti. Bylo ještě velmi brzy ráno, paprsky slunce se teprve s námahou draly nad obzor. Neměl jsem důvod nevěřit hlasu, který mi už před několika dny řekl pravdu, ale chtěl jsem se o podivném koření dozvědět více. Jediné co mne trápilo, byla skutečnost, že jsem netušil, proč mi vousáči pomáhají. Snad na to časem přijdu.
Pochyboval jsem, že by Narden něco o podobných věcech tušil, a tak jediná osoba, které jsem byl ochoten svěřit se s mým tajemstvím, byla Senga. Ta dívka měla přírodu v krvi a nepochybně jí byla blízko stejně jako mně, i když jsem o jejím smýšlení v některých směrech stále pochyboval a nesouhlasil. Nakonec, pln odhodlání a naděje, jsem se vydal k jejímu pokoji.

Když mi otevřela a já pohlédl do její ospalé, ale hezké tváře s rozcuchanými vlasy, uvědomil jsem si, že jsem jí probudil a najednou jsem se cítil špatně. Nevrle se mě otázala co tu chci tak brzo ráno a já jsem se jen vyhýbavě omluvil za to, že jsem jí probudil tak časně a řekl jsem jí, že se stavím později. S tím jsem se vrátil k sobě a chvíli jsem přemýšlel. Vzhledem k tomu, že se tu doposavad nikdo z majitelů neukázal, patrně ani nikdo nevěděl, jak jsem pokoj zřídil. Nemínil jsem to prozradit, i když to bylo ode mne neslušné. Přednější pro mne však bylo to, aby se nikdo nedozvěděl, co se se mnou ve skutečnosti děje.
Zanedlouho někdo zaklepal na mé dveře. Byla to Senga s tím, že prý už nemůže usnout a proto jsem jí alespoň pozval na snídani jako omluvu za mé nevychované jednání. Pokoj jsem jí samo sebou neukázal, i když z mého chování očividně pochytila, že cosi tajím.
Nejdříve jsem jí ukázal váček s kořením, bohužel však o jeho obsahu nic nevěděla a dožadovala se odpovědí na otázky, které z celé situace vzešly. Nemohl jsem déle zapírat a tak jsem jí vše vypověděl s tím, aby nic nikomu neříkala. Očividně mě pochopila a ujistila mne, že bude mlčet. K mému překvapení přešla mé tíživé vypravování s klidným optimismem a já si konečně ulevil, neboť jsem se jí vypovídal z toho, co mě dlouhou dobu tížilo u srdce.
Při snídani jsem v celém lokálu seděli jen my dva a podivný mladík v chudých šatech, avšak s mečem za pasem. Co však přitahovalo mé oči nebyl jeho šat, ale obličej. Kůži na pravé tváři měl totiž zraněnou, jako kdyby se před lety ošklivě spálil. I obočí nad pravým okem mu chybělo.
Na mé cenné koření jsem se nakonec optal i hostinského, ten však s podivem kroutil nad kuličkami hlavou, ale pak mávl velkou pazourou a ukázal na právě osamoceně sedícího muže s tím, že by mi třeba mohl poradit. Přistoupil jsem tedy k němu a slušně se mu představil. Prchlivý a očividně nejistý z mé přítomnosti, mi mladík nakonec řekl své jméno, Tom. Ale ani u něj jsem nepochodil, protože o podivném koření nic bližšího nevěděl. Déle jsem ho tedy už nerušil a navrátil se k našemu stolu.

Pak se najednou objevil Feenix. S naprostým klidem sestoupil ze schodů a přisedl si k nám. Podivoval jsem se, co v hostinci dělá. Na to mi však jen se výsměchem ve tváři pravil:

„Myslel jsem si, že barbaři umějí pít.“

Na to jsem neměl co říci, protože to očividně vypadalo tak, že jsem se s kouzelníkem viděl už včera, bohužel jsem si však na nic nerozpomněl. Feenix dorazil do Mony navečer, stejného dne jako my. Vzhledem k tomu, že přišel po svých, seznal jsem, že jeho pátrání po koni byla marná.
Po snídani jsme vyšli se Sengou na nákupy. Napadlo mě totiž, že u nějaké báby kořenářky bych mohl najít odpověď. Senga se mi sama nabídla, že mě doprovodí. Krom toho jsem potřeboval novou košili a rovněž i nějaké zásoby. Feenix požádal dívku, jestli by se mu nepokusila sehnat na trhu jakýsi rudý lektvar a k mému překvapení jí vložil do ruky deset zlaťáků. Netušil jsem oč se jedná, asi nějaké čarodějné kejkle. Tvrdil, že ten lektvar se skutečně do budoucna bude hodit a já o tom nepochyboval. Penězi jsem zrovna nehýřil a mé pátrání na tržišti skončilo opět nezdarem. Nakoupil jsem si tedy nějaké pochodně a protože nikdo neplánoval v nejbližší době opustit Monu, pro místní švadlenu jsem začal sekat dříví a vypomáhal s pracemi na domě s příslibem, že mi ušije novou košili. Byla to stará vdova, která přišla o svého muže už před nějakou dobou. Měla dvě hezké dcery, ale protože byly ještě příliš mladé na vdávání, v domě chyběla mužská ruka. Pomáhal jsem jim rád. Senga sehnala Feemu jeho lektvar, načež jsme se navrátili zpět do hostince. Non se skutečně už neukázal.
Protože Narden neplánoval cestu jinam, rozhodl jsem se prozatím v Moně s ostatními zůstat „U opilého trpaslíka“ s nadějí, že dar od vousáče mi pomůže najít skutečný lék na mé šílenství.

KONEC