Andor.cz - Dračí doupě online

"Lhali ti... Nic to není, pojď sem ke mně... šeptala ta bledá osoba, jež nechala vyděšenou dívku obejmout ji roztřesenými nožkami i pažemi, s otevřenou náručí. Ten osvobozující lehký úsměv na jejích úzkých rtech jaksi dokázal uklidnit i tak rozbouřený mozek vyděšené. Ještě dvě slzy jí skapaly na krátkou noční košilku, než se opět pomaličku přivinula ke své zachránkyni. Nechtěla už nic jiného, jen stále se jí držet, cítit přítomnost někoho, kdo jí rozumí a konejší ji tak, jak to dělávala maminka kdysi... Dlouho tam takto seděly na posteli, nechávajíce čas prolétávat kolem jejich těl tisknoucích se k sobě. Však jakoby noc neustávala a slunci se pořád nechtělo vyjít. Uvědomovala si tu malou místnost, v níž přebývala již taková léta, však ten pokoj k ní promlouval. Ano, promlouval k ní. Co jiného by jí v hlavě mohlo stvořit ta nepěkná slova?

...bláznivá náno. Nevidíš, že si s tebou hraje? Brzy už nebude muset...

Nezajímala ji, však ignorovat je nemohla. Těch několik pár hodin, kdy se neustále tiskla k ženě, tak intenzivně ji pohltila černočerná tma její mysli, ten chlad trhal její tělo zevnitř, ale ona čekala, že to brzy přijde. To osvobození od tamějšího světa, světa plného šedých lidí, kteří se neumějí smát, jen ubližovat jeden druhému. Jejího světa. Oči ji nutily podívat se opět na zeď nad postelí, přece jen stále přebývaly na tom rozvrzaném, nepohodlném lůžku. Ona nechtěla, nevěřila už nikomu, dokonce ani svému zraku ne. Nechtěla si už nic připouštět. Však netrvalo dlouho a jejím očím se podařilo to, co jim bylo souzeno. Jen krátkou chvilku měla rozmazáno před očima, kdy posléze shlédla to krvavé písmo, jež se pomalu ztrácelo z bílé zdi. Nemohla jim věřit, to jediné věděla. Snažila se potlačit výkřik, ten další výkřik, který se chtěl dostat ven z jejích úst, aby obeznámil všechny kolem, jak moc ji to bolí... "Krvavá panna spoutávala pošetilce a blázny..." - znovu a znovu se jí v hlavě ten pohled objevoval, když zavřela křečovitě oči. "...trhala jim hlavy a trestala je..." - tichý vzlyk se prodral navenek a tichounce se nesl k zavřenému oknu, ona raději mocněji objala ženu pod sebou. "...za jejich neodpustitelné hříchy..." - Už nemohla dál. Odtrhnout se od bledé neznámé, bylo to tak lehké, však když dopadla na záda na chladnou zem, v hlavě se jí rozezněl nelidský smích. Cítila, jakoby se její končetiny kroutily do všelijakých nepřirozených poloh, ta agónie samoty ji nutila křičet a pustit tak tu vězněnou duši z jejího těla ven. "Já... ah... Přece nemám... nemám sestru..." Bolestné sténání se dralo z jejích úst, čekala, kdy už konečně přijde ta poslední kapka, kterážto se dotkne jejího čela a osvobodí ji. Už to muselo brzy přijít a ona to věděla.... Nemohla se ani pohnout, snad neviditelné paže prorazily tvrdou podlahu a držely její tělo přitisknuté k zemi. V tu chvíli se nad ní objevila tvář neznámé. Rudé vlasy jí spadaly přes dívčino čelo, azurové oči ji bodaly až do nitra její duše... "Vím to. A proto taky hodlám ulehčit tvému tělu, což měl udělat už dávno ten váš bůh..."
Dlouhé prsty s lesknoucími se nehty ji začaly pomaličku jemně hladit po krčku. Lehounké doteky ji jakoby omámily a vítaly ji v tu nádhernou tmu, která se zhmotňovala před jejím obličejem. Ladně se pohybovaly po jejím hladkém těle. Krátce se objevily na jejím krčku, vyzáblých bocích, popálených pažích a pořezaných nohou. Na okamžik se mohlo zdát, že si žena bude hrát, však pod krkem se dívce objevila dlouhá úzká čepel, ostrá snad jakoby rozkrájela diamant jako máslo, kdyby padal z metrové výšky. Stačilo pomaličku přejíždět po těch starých jizvičkách na jejím těle a rudá tekutina se řinula klidnými proudy po něžné, byť zmučené, kůži...

...za chvilku bude všemu konec. Vidíš? Už nebude muset...

Pevně tisknouc lesknoucí se zbraň, žena si hodlala svou oběť užít jako nikoho. Slabší a silnější tlak na každou ze starých jizev, pár vpichů bodcem na spáleniny by měly stačit. A bezmocná stále jen bezvládně odevzdávala své tělo mučivé bytosti. Chladné ostří ji pálilo při každém kontaktu s kůží, bič ostnatého drátu, polit neviditelným inkoustem, trhal kusy kůže a masa z jejích nohou. Černočerná tma a zoufalství halily její pošramocenou mysl. Ale uvědomovala si, že nemůže nechat svou oběť takto prodat za pár laciných mincí bolesti. Věděla, že bude křičet, prosit za odpuštění a propustí tak tu schránku prázdnoty v její duši ven, dopřát jí volnosti. Křičela... Snažila se bojovat sama se sebou, s pulzující bolestí snad v každé části jejího rozechvělého těla. A zrovna tehdy, když čepel pomaličku trhala na kousky její jediný kus šatu, který ještě stále kryl její tělo pod tenkou sametovou vrstvou lehounké jinovatky, poté se ještě pomaleji dostala k dívčiným genitáliím, něco neznámého vybuchlo v její hlavě a ona se obratně vyprostila ze spárů tajemných paží, jež ji držely u země. Z posledních sil se zvedla a soustředíc se na své tělo, z nějž skapávaly na zem tenčí i silnější čůrky krve, neohlížela se a jak nejrychleji to šlo, utekla do vzdáleného rohu potemnělé místnosti, co nejdále od vražedkyně…

Tupý náraz do zdi, svezla se k podlaze, objímaje roztřesená kolena neklidnými pažemi. Nesnažila se nijak zastavit potůčky krve, opouštějící její vyděšené tělo, bolest ji přemáhala tak, že ji až skoro nevnímala. Pláč, doposud skrytý v hnědých očích, vylil se ze svých břehů smutku a tiché vzlyky se tiše táhly z jejích úst v tu známou, tichou, smějící se ozvěnu bláznovy místnosti. Znovu a znovu se jí chtělo křičet, věděla ale, že to k ničemu nebude, sic z úst nechá řvát svou rozbolavělou duši. Bradu mezi bolavými koleny, další paže objevila se za jejím krkem, aby ji škrtíce přitiskla na zeď. Aby se konečně podívala do tváře té hrající si ženy. Přibližovala se. Ladné kroky, pohyby plíživé - ani v jejich otupělých snech se taková bytost nezjevovala. Očka jí byla těžká, cítila, jak ji pomaličku táhne do sebe tma, ta prázdná tma, skrze kterou vždy zírala po každičké chvilce bolesti svého těla. Sen pomalu ale jistě začal okupovat její mysl a před očima se jí začalo mlžit. Ještě pár neslyšných krůčků a již zřetelně se zadívala do té ďábelsky se usmívající tváře, kterou znala takovou dobu. Viděla ji přece každý den v zrcadle, když nechávala spadat své neupravované černé vlasy na holá ramena. Tak se vyděsila, jen dechu se jí nedostávalo, hlasivky ji neposlouchaly, jen jedna paže se pomalu křečovitě natáhla k blížícímu se dvojčeti v záměru stisknout její hrdlo...

…pojď a podívej se. Není to příjemné, že? Spi. Nechť noční můra pohltí tě…


…hořící chodidla dotkla se poprvé měkké hlíny, šeptající svou jemnou píseň kvílejícího vánku, aby už konečně padla na kolena a nechala se unést vyčerpáním. Nechtěla se tomu pocitu poddat, ale ten křupavý zvuk se ozval v jejích kolenou tak náhle, jak ještě nikdy nečekala. Dopadla na všechny čtyři a zrovna v tu chvíli se ozvala všechna ta zranění jak z předešlých let, tak ta nová, jež jí nadělila rudovlasá. Zoufalý hekot se dostal z jejího hrdla stáhnutého strachem, uvědomila si, že žije, až tehdy, kdy se její dlaň dotkla krku a nechala tak po sobě známky tlukoucího srdce. Nechtěla už nic slyšet a věděla, že svým očím už věřit nemůže. "Nemohla to být ona, nikdy jsem sestru neměla..." - při té větě, kterou si v duchu doslova a do písmene promítala před očima jako poslední scénu, kterou si zapamatovala do momentu, než se dostalo její hlavě žádaného odpočinku a ona usnula… Usnula? Ano, toto nemohlo být nic jiného, než jen další zpropadený sen, kterým musela proplout na úkor něčí vůle. Až po pár minutách klidu se rozhlédla po tom tmavém místě. Alej vysokých stromů, nad kterými visela temně rudá luna, pach mrtvých mísící se s příjemnou vůní zeminy, všelijakých trav a květin. A naproti ní, pět kopí se tyčilo do výše, pod nimiž byly vyznačeny hroby jí zatím neznámých. Čas jí připadal opět tak zpomalený, jakoby se pořád vracel o pár chvil nazpět, aby se bolest jejího zmučeného těla opět ozývala a dávala o sobě vědět intenzivněji a intenzivněji s každým návratem těch pár sekund. A tehdy si všimla mlžných těl nabodnutých na ty vysoké ostré bodce. Oči se ji rozšířily další vlnou strachu, cítila, jakoby se jí každou chvíli měla hlava rozskočit tou těžkostí. Čisté tichounké hlasy se k ní nesly velikou vzdáleností a šeptaly jí do uší konejšivá slůvka, však objevila se někdy i taková, která ji opět rozplakala. Pohled na jednotlivé znetvořené tváře mrtvých snad přehlušil ten dotyčný šepot ostatních a propustil ze své duše nelidský smích, křičící osvobodivá slova. Muka mlžných, v obraz svůj dávala o sobě vědět v jejím těle. Viděla v nich svou rodinu...
Chtěla se na ně nedívat, jen oči jí nesloužily tak, jak ona chtěla. Musela upírat svůj zrak jejich směrem a prožívat opět tu nepopsatelnou agónii, jež zaplavovala její mozek a tělo tak hrůzným způsobem. Prožívat tak cestu zpět těch znetvořených těl visících několik sáhů nad zemí nad svými vlastními hroby. Nevzpomínala si, že by kdy měla sny, které by se byť jen maličko podobaly této noční můře. Připadala si tak živá a zranitelná. Její očka se znovu zalila velikými slzami, padla tváří k zemi a utápěla se v té nepředstavitelné prázdnotě jejího podvědomí. Stále tomu věřila, nebylo jiného způsobu zůstat při smyslech, musela věřit, byl to živý sen…

…holčičko. Podívej se na nás, toužíme po tobě. Můžeš ji zničit a přitom tak jednoduše…

…před očima jí čas ukazoval svou druhou tvář, plnou škrábanců a šrámů těch dlouhých věků. Nemyslela už na nic jiného než na zpotvořená těla, stejně ani jinak nemohla. Poprvé jí přišel ten chlad hebké hlíny jako osvobození. K smrti vyčerpaná, ranky na těle jí žhnuly neskutečným žárem chladu, vzpomínky na tu ostrou čepel ji dostávaly do jakési nežádoucí extáze. Pak se teprve pohnula, aby se vyškrábala na nohy, opírajíc se o jeden z nejbližších náhrobků. Po krátkém uvažování, neměla vůbec ponětí, co nastane, co jí má být souzeno, či snad co by mohla udělat pro to, aby se vrátila do toho svého světa, který si žila tak tiše a klidně v odlehlé čtvrti jinak rušného města. Tušila, že těm hlasům určitě není konec a nebyla daleko od pravdy. Neustále jí našeptávaly... Stejně tak, jako vítr, jež se kolem jejího těla omotával a ošíval jako rozkošné kotě, tišší a tišší se jí zdála ta slůvka neživých. Věděla ale, že se musí něco dozvědět, něčeho se chytnout, aby byla osvobozena od té tíživé prázdnoty.Pak si ale uvědomila, že ti, kteří kdysi byli lidé, stejně jako ona, téměř všichni opět zmizeli, mimo jedinou dívku. Byla tak bezmocná, ale nevypadala stejně jako ostatní. Její pokožka, na mnoha místech černě spálená, sečnými ranami posetá, mnoha dalšími probodnutá.
A pohled na její tvář, na JEJÍ tvář… Dostal ji opět na kolena. Vědět, co to znamená, raději si sama zlomí vaz, aby se do té známé tváře už nemusela dívat. Slyšela její tichý, sténavý hlas, ten dech lehounký jako hedvábné peří a její mlžné tělo nabývalo víc a víc hmotných tvarů, když se pomaličku přibližovala k hrobu. Kdesi na zemi se chytila dřevěného kolíku, jako hračka podstrčená dítěti, snad aby se zadávilo předmětem v krku, a pevně jej držela v křečovitém sevření. Jediné, čím si byla opravdu jistá, bylo, že se už nemohla dívat na to už tak zmučené tělo a pomoci tak křehkému děvčeti, ve kterém se sama viděla, od utrpení způsobeném smrtícími ranami. Krůček po krůčku se pomalu dostávala blíže tělu. Mrtvolný pach jí rozežíral plíce, ale přece musela dokončit to, co jí mysl napovídala. Ta lítost, když viděla své tělo naproti sobě, celou ji polila jako nekončící sprcha hnusu…

…nečekej už déle, prosím tebe, má sestro…

První vřískot se prodral skrze zatnuté zuby z jejích úst, když se zavěsila na bezvládnou nohu nabodnuté, aby ještě více přiblížila Smrt jejímu tělu. Nechtěla přestat věřit…
Další a další tlak na nevinné tělo, ty nechutné zvuky dřeva a ostrého bodce, proplouvající bezmocným tělem, musela opět křičet. Slz už se jí téměř nedostávalo, zrovna vstávala, když se opět chopila toho lehkého dřeva, které našla na zemi, a zaslechla tichý vzdech. Pohled na napnuté tělo, ostří kopí projelo až k pravému rameni živé. Její hruď se ještě rychle zvedala krátkými nádechy a z úst tekly první potůčky rubínové tekutiny. Už to dále nemohla vydržet, pozvedla tedy kus dřeva, ze kterého se rázem stala ta poslední zbraň, kterou držela v rukou, a vší silou jej zabodla do srdce toho drobného těla…
Oči plně otevřené rozšířily se ještě mocněji tehdy, když se poprvé dotkla předmětu zabodnutém v její hrudi. Nevnímala už ten éterický jekot nabodnuté, vyděšená zírala na ránu, jež ji určitě přivede tam, kde si už tolik let přála být. Ani jedno slůvko, ani jeden jediný vzdech se už neozval, když opět padala tváří k chladné zemině na neupraveném hrobu. Oči se pomalu začaly podobat rudým skvrnám z obrazů kreslených jejími rozpíchanými konečky prstů, upírala je směrem k vysokým stromům a jejich šustivým korunám, když naposledy vydechla…

…konečně procitla…

Tehdy ji záda neskutečně bolela. Oči raději neotevírala, co kdyby opět její zrak klamal ji samotnou? Nechtěla už zažít to, co bylo, a podivný pocit jí namlouval, že si už uvědomuje, co se vlastně stalo. …Ten známý chlad… Přinutil ji, aby nechala své paže obejmout ji samotnou a aspoň trošku zahřát své tělo. Ještě stále oči neotevírala, byla si však jistá, kde se nachází.
Nohy ji nechtěly poslouchat, jakési podivné brnění v konečcích prstů ji nutilo stále si chodidla o sebe třít. Tichý svist mrazivého větru a její tělo se opět roztřáslo v dlouhou křeč.
Zachumlala se do peřiny ještě hloub a zhluboka vydechla. Hlava, div že si ji neroztrhla na dva kusy, jak ji bolela. Připadala si tak vyčerpaná, vyhladovělá. Potřebovala něco do úst, zároveň však cítila tu ohromnou nechuť k jakékoliv potravě. To známé něco ji ale přinutilo narovnat se na té nerovné, nepohodlné posteli, a z neznámého důvodu ji opět zaplavil strach. Vzpomínky se jí zdály tak živé, ale ona nechtěla věřit ničemu, co se stalo, byť musela. Dotek jejích prstů skrze jemnou noční košilku na svou hruď k srdci, docela se uvolnila, když nenahmatala žádný nežádoucí předmět v jejím permanentně třesoucím se těle. Další hluboký nádech, otevřela tedy oči. Pohled na své hubené ruce ji přiměl poprvé se po dlouhé době usmát, takto přece své hubené ručky už dlouho neviděla. Určitě jí to způsobily ty hrozné prášky, co do ní tlačili všichni ti doktoři, musela se tomu smát. Však když se rozhlédla po tom malém pokoji, v němž se vždy cítila jako pták uvězněný v dokonalé kleci, tam na zemi…
Všimla si těla sebe samé, s rudými vlasy, srdce probodnuto dřevěnou věcí, azurové oči upřené do stropu nad ní... ... ...