Andor.cz - Dračí doupě online

Ještě jsem zaběhl do šedivé jeskyně, která sloužila jako noclehárna a taky jako skladiště. Orkův meč jsem obalil do kůží, co byly schované v truhlách. Nakonec jsem ho zahrabal do černé hlíny, která tvořila podlahu v jeskyni. Pak jsem vyběhl k jámě. Byla dost hluboká, tak tři metry minimálně. Vedla do chodby osvětlené loučemi se zeleným ohněm. Chytil jsem se okraje a opatrně se zhoupl dolů. Nakonec jsem se pustil úplně a s tichým žuchnutím dopadl na kamennou zem. Při dopadu jsem pokrčil kolena a zůstal v dřepu. Rozhlédl jsem se.
Chodba byla za mými zády nekonečně černá a přede mnou prudce zahýbala doprava. Stěny chodby byly hrubě vysekané nějakým ostrým předmětem, protože na kamenech zůstaly rýhy. Nebo se taky tady něco událo. Zvedl jsem se a vydal se vpřed. Nadechl jsem se a s rukou na jílci meče jsem skočil za roh. Tím rychlým vpádem jsem vyděsil nějakého malého goblina, který vykvikl a pustil svitky, co nesl. Když však spatřil, kdo před ním stojí, vykřikl znovu a utíkal pryč. Vyrazil jsem za ním. Cestou goblin řval z plných plic. Což nemuselo být moc dobré. Proto jsem sejmul ze zad luk a vytáhl šíp. Namířil jsem a pálil. Nebyl jsem od cíle daleko a tak ho střela bez problému skolila. Vyjekl, když mu šíp pomohl v útěku a chvíli ho nesl vzduchem. Doběhl jsem ke goblinovi a odtáhl ho ke dveřím, které zakončovaly širokou cestu. Položil jsem ho ke stěně a vytáhl z něj šíp, očistil jsem ho a vrátil do toulce.
Pohlédl jsem na dveře. Bytelné. Vztáhl jsem ruku k velké klice a stiskl.
„Sakra! Zamčeno!“ pomyslel jsem si. Poodešel jsem pár kroků ode dveří a rozeběhl se. Moje rameno s žuchnutím dopadlo na masivní desku dveří. Bolelo to... Dveře se otřásly, ale nic víc. Jeden z mých ramenních plátů byl lehce ohnutý.
Hlavou se mi honily myšlenky a jedna mi najednou bouchla v hlavě. Jestli to je pravda, tak to bude hodně trapné. Narovnal jsem se a znovu stiskl kliku. Tentokrát jsem však zatlačil na druhou stranu. Zdvihla se veliká západka a dveře se se skřípotem otevřely. Skvělý.
Vešel jsem do další chodby, která byla tvořena z velikých kamenných kvádrů, co tvořily trojúhelníkový průchod. Chodba nebyla dlouhá a končila dalšími dveřmi. Vydal jsem se směrem k nim. Zastavil jsem se, protože jsem zahlédl na stěně jednoho kvádru nějaký nápis. Podíval jsem se pořádně a zjistil, že je to lidské písmo. To mě zaujalo a začal jsem číst:

Zdravím skřete, člověče nebo -))´¨)§---. (nějaké podivné klikyháky)
No prostě ten, kdo to čte....--.--.,)“. (další podivné klikyháky)
Tohle je naše tajná a luxusní skrýš. Dostat se sem můžeš, jen když vlastníš
„Rudou“. Vyrábí to však jen jeden člověk od nás. No, takže se sem asi
nedostaneš. Holt smůla.

S příjemným sbohem se loučí Diego
S upřímnou škodolibostí se loučí Gorn
S úklonou pro poražené (pro vás) se loučí Lester
a se zdvořilostním odmítnutím se loučí Milten

„Že bych zašel na návštěvu?“ pomyslel jsem si. Moc dobře jsem věděl, co znamená ona „Rudá“, a tak jsem vytáhl z kapsy plamínek. No, a je tu další problém. Co s ním? Začal jsem hledat kolem textu nějaká znamení. Bez výsledku. Abych lépe viděl, naklonil jsem plamínek ke stěně. Když však oheň olízl hladký kámen, vyšlehlo bílé světlo, a když si mé oči zvykly na ten jas, spatřil jsem velkou stříbrnou stěnu, která stále měnila tvar. Zvláštní.
Najednou mi můj věrný plamínek skočil do té třpytící se stěny a zmizel. Moje hlava začala na plno pracovat. Tušil jsem, že to možná je průchodná magická brána. Ale zároveň jsem měl strach z nějaké pasti. Zvědavost zvítězila a tak jsem posunul ruku vpřed. Zachladilo to, když ruka zmizela v záři. Nakonec jsem se celý ponořil a měl jsem pocit, jako bych se prodíral nějakým slizem. Udělal jsem pár kroků vpřed a ocitl se v naprosté tmě. Tu se objevil můj plamínek a posvítil mi. Byl jsem zase v nějaké chodbě končící dveřmi. Otočil jsem a nahmátl pevnou kamennou stěnu. Vydal jsem se ke dveřím. Chodba se svažovala dolů. Dveře určitě nebyly zvukotěsné, protože po několika krocích jsem uslyšel zvučný smích a hlasy, zatím jsem však nerozeznal slova. Přešel jsem ke dveřím a přitiskl na ně ucho. Už jsem rozuměl.
„Ha ha ha!! Ne, fakt si myslím, že se na těch dveřích někdo vyseká!“ To byl bezpochyby Gorn.
„To by musel být nějaký člověk.“ – Milten. „Skřeti to už snad znají.“
„Heh, ale umíte si představit orka, jak si na těch dveřích naráží rameno? Chá!!“ Zas Gorn.
„A to ještě třeba potřebuje srát! Ha ha!“ Pro změnu Diego.
„A ještě řve na druhou stranu: Hůůů, je to akutní, guaaaa hahaha!!“ - Lester.
To už jsem slyšel, jak se Gorn svalil na zem a dusil se v záchvatu smíchu. Ostatní na tom byli podobně, ale na zemi ještě nebyli. Alespoň je nebylo slyšet padat ze židle. Řekl jsem si, že jim to ještě trochu zpestřím, a tak jsem otevřel dveře a vstoupil dovnitř mnouc si rameno. Všichni v tu ránu zpozorněli, ale když mě spatřili a všimli si, co dělám, svalili se na zem i ostatní, Gorn sebou z polosedu fláknul na zem do své oblíbené polohy a dusil se dál. Když jsem je tam tak viděl, musel jsem se smát taky.
Po nějaké době jsem už seděl s nimi u stolu a povídal, smál se, pil a jedl. Konečně jsem se mohl po veliké místnosti pořádně rozhlédnout.
Na jemných kamenných stěnách visely gobelíny a překrásné obrazy. U jedné stěny stál obrovský krb a vedle něj hromada dřeva. Byly zde různé zdobené a vyřezávané skříně. Na zemi ležel krásný tlustý koberec a když jsem na něj vcházel, musel jsem se zout. Vedle toho stolu, kde jsme seděli a povídali, stál ještě jeden, větší, jídelní.
Z velké místnosti, soudil jsem, že je to společenská hala, vedlo asi dvanáct dveří. Jedny byly pootevřené a já spařil na krásném železném stojanu velikou sekyru. Takže bylo jasné, čí to byl pokoj. Dosvědčilo to ještě pár rozházených oděvů po zemi.
Pak tu byly ještě jedny dveře otevřené. Uviděl jsem velkou pec a dřevěný stůl. Víc jsem neviděl, protože jsem byl ve špatném úhlu. Celou společenskou halu osvětloval veliký lustr a pochodně po stěnách. Tu se mě Milten zeptal:
„Ale jak si k nám našel cestu?“
„O tý runě víme. Milten byl sprdlej, ale nakonec to bylo v pohodě,“ řekl Lester.
„No, u starýho tábořiště jsem našel nějakýho divnýho chlápka, ale ukázalo se, že je to skřet. Měl pěknej obouručák, schoval jsem ho v jeskyni. Našel jsem u něj nějaký cetky. Když jsem je odhodil na zem, nějakým způsobem explodovaly a nechaly díru do chodby, která mě dovedla k vám. Jo a cestou jsem narazil na nějakýho goblina, kterej nesl tohle,“ řekl jsem a vytáhl z batohu ty svitky. Když ležely na stole, Milten se jich hned ujal.
„Je to nějaké zaříkávadlo. Lestre, budu potřebovat tvou pomoc,“ řekl po chvíli vzrušeně Milten a spolu s Lestrem odešel do nějaké místnosti. Nespíš to byla knihovna, protože jsem, ještě než zavřeli dveře, zahlédl nějaké knihy.
„Hele, Aenyle, když už jsi tady, tak ti dáme nějakej ten pokoj. Není to sice to, co máme my,“ řekl mi Diego odvádějíc mě k nějakým dveřím. „Ale myslím, že by se ti mohl líbit,“ usmál se a otevřel dveře do ráje.
Žasl jsem nad tou krásou a přepychem. Stěny byly pokryty lakovaným dřevem a ty zdobily malé i velké, ale všechny překrásné, obrazy. Postel s vyšívanou přikrývkou byla krásná s vyřezávaným erbem. Vedle široké magickou rudou okované skříně, postával psací stůl se šuplíky. Na desce ležely prázdné pergameny a psací pera s inkoustem.
„Páni... to jsem ještě neviděl. Kde jste to všechno vzali ?“ zeptal jsem se s úžasem.
„Tak za prvé nejsme zrovna chudí a za druhé máme jisté známosti. Zejtra ti uděláme přehlídku našeho sídla,“ usmál se Diego, popřál mi dobrou noc a odešel. Přešel jsem k posteli. Sundal jsem ze sebe zbroj a přebytečný oděv a padnul na postel. Byla příjemně měkká a tak jsem hned usnul.
Probuzení bylo opravdu krásné. Nikdo na mě nevolal, a tak jsem se mohl dál pohodlně válet. Nakonec jsem přeci jenom vstal a oblékl se. Zbroj i zbraně jsem nechal položené na zemi. Proč si je brát? Pokročil jsem po prknech ke dveřím a otevřel je.
Osvětlila mě záře ze svíček a dohořívajícího krbu, u kterého dřepěl Gorn. Vycítil mojí přítomnost a pohlédl na mě.
„Nazdar ospalče. Vypadáš fakt děsně...“ ušklíbl se. „Běž se trochu opláchnout,“ dodal ještě a ukázal do rohu, kde ležel veliké vědro s vodou. Kolem něj byly poličky a na nich utěrky a mýdla. Přišel jsem k vědru a opláchl si obličej. Pak jsem si vybral jednu utěrku a utřel si mokrý obličej. To pomohlo.
Tu do místnosti někdo vešel. Byl to Diego, který před sebou vezl nějaký vozík plný všelijakého jídla. Od normálních jídel po delikatesy.
Viděl jsem ragú ze žravých štěnic, opečené maso, šunky, různé ovoce i zeleninu, pečivo a různé pomazánky. Některá jídla jsem ještě ani neviděl. Mezi nápoji jsem spatřil obyčejnou vodu, víno, pivo a dokonce i mléko. Přijel až ke stolu, kde začal jídlo vykládat na stůl.
„Dobrý ráno, Diego,“ pozdravil jsem ho.
„Taky, taky. Tak jak ses vypal, mladej?“ zeptal se s úsměvem na tváři. Odpověděl jsem mu širokým úsměvem a pokýváním hlavou. U stolu byl už i Gorn, který odešel od už plně hořícího krbu.
„Kluci furt študujou ty listy?“ zeptal jsem se. Když tu se otevřely dveře od knihovny, z kterých vyšel Milten s Lestrem. Určitě toho moc nenaspali, ale nevypadali unaveně. Milten přešel ke stolu a hodil na volný kus stolu pergameny.
„To, co přinesl Aenyl od toho goblina, jsou vyvolávací svitky.“
„Tak dlouhý?“ podivil jsem se.
„Ano, nevyvolává to kostlivce ani démony z jiných světů, ale živé orky,“ pronesl Milten. Gorn se zakuckal vínem, Diego nadzdvihl obočí a otevřel pusu a já jsem upustil hrnek s mlékem. Nakonec jsem ticho v místnosti přerušil já.
„Tak proto posílaj skupiny bojovníků a lovců k nám. Předpokládám, že o tom, co se stalo, když templáři odcházeli z dolu, už víte.“
„Jo, Diego se dozví všechno a Lester to má z tábora,“ odpověděl Gorn. „Už jsme spolu tenhle problém několikrát řešili, ale na nic jsme nepřišli,“ dodal ještě. Po další době ticha se znovu ozval Gorn.
„A co takhle to vyzkoušet? Myslím jako vyvolat si skřeta.“
„To si snad děláš srandu!“ osopil se na Gorna Milten. „Nejenom, že je to riskantní, ale co bys s tím orkem chtěl dělat, co?“ dodal Milten.
„Hele! Klídek! Neříkej snad, že máš strach,“ uculil se na Miltena Gorn. „Třeba nás bude jako své stvořitele poslouchat. No?“
Lester se zamračil.
„Na tom něco je. Možná bychom to mohli zkusit.“ Pak se podíval na Miltena.
„Miltene, stojí to za pokus.“
Nakonec Milten svolil, ale stále k tomu měl záporný názor.
Začala příprava. V místnosti postupně přibývaly různé věci. Milten kreslil na zem nějaký pentagram. Zanedlouho místnost osvětlovaly jen jasné svíčky umístěné v pentagramu. Milten se nějakou chvíli tiše dohadoval s Lestem. Poté přinesli ty svitky, které celou noc študovali, a položili je na stůl, kde na ně pár minut koukali. Pak nám pokynuli.
Pro případ, že by se něco zvrtlo, jsme já s Diegem měli připravené své luky. Gorn, pohodlně usazen na židli, si hrál se svou velkou sekerou a sledoval pentagram.
Vypadalo to, že Milten i Lester už jsou připravení. Postavili se k okrajům pentagramu a začali přeříkávat vyvolávací kouzla ze svitků. S každou větou, kterou pronesli, se svíčky rozhořely víc a víc. Pentagram při posledních slovech zazářil. Plameny svíček byly vysoké aspoň pět stop. Objevil se záblesk. Po něm se v místnosti rozhostila naprostá tma. Brzy se nad námi objevila veliká bílá koule, která osvětlila prostor kolem nás.
Všichni se podívali k pentagramu. Ležel tam ork.