Andor.cz - Dračí doupě online

Nad hladinou jezera proletělo několik bílých ptáčků. Proletěli tak těsně, že se na hladině udělaly vlnky. Sluneční paprsky se odrazily od vlnek jako od zrcadla a zasvítily na mladého muže, který sedí na kraji jezera.
Má dlouhé vlasy hnědé barvy a modré oči. Vedle něho leží plášť, byl to velmi starý plášť, který toho už hodně zažil, nebo na to aspoň vypadal. Kousek od tohoto pláště leží rezavý meč, tráva kolem něj utvořila hradby stébel. Je ráno a tak je na něm i rosa. Meč nevypadá, že by nebyl používaný, ale také ne na to, že by byl používaný. Není to ten typ rzi, který se dělá na starých věcech, ale je prostě na věci od začátku do konce její existence. Muž má mírně snědou pokožku a knírek. Nos má ostrý, ale ne moc, spíš tak akorát, a na obličeji zamyšlený úsměv. Dívá se na hladinu jezera, jako by neměl nic na práci. Kolem hlavy mu proletí nádherný motýl, který má na sobě snad všechny barvy, zatočí se kolem něj a odletí na nějaký květ.
Jezero je poměrně veliké a živé, je v něm mnoho ryb a různých jiných stvoření, které lidi ani jiní tvorové země neznají.
Mužovi se zrovna pohnula nějaká myšlenka v jeho hlavě a tak vstal, připnul si plášť, k pasu si připnul rezavý meč a vydal se směrem do lesa, chvíli šel po lesní pěšince, ale ta za chvíli mizela v chladném pralese.
Prales žil; ne, že by byl živý, ale všude kolem se něco hýbalo, tam šla nějaká veverka, někdy bylo vidět mezi větvemi prastarých stromů i nějakého jelena.
Muž si toho moc nevšímal, nevypadal, jako by byl v lese poprvé.
Les byl veliký, velmi veliký, do všech stran se táhla dlouhá stromořadí, nebyly to smrky, jako to je dnes, ale veliké duby a ještě jiné, které lidstvo jako takové vůbec nezná.
Šel už pěknou chvíli, naslouchal lesu a potom se zastavil a zadíval se do dálky. Byl to veliký filozof, ale i válečník. (Nejlepší kombinace).
Po chvíli proletělo kolem něj několik paprsků denního slunce a on si uvědomil, že má své povinnosti. Vyrazil směrem, o kterém nepochyboval, prostě šel a nechal se řídit svým instinktem, který ho zatím nikdy nezklamal, vždy došel tam, kam měl, a to mu vyhovovalo. Když vycházel z temného lesa, začalo mu být teplo. Vedle něho ležel starý velký kámen, ne takový ten moderní, malý a nevýrazný. Tohle byl opravdu velký kámen, který tu byl už strašně dlouho a je si toho vědom. Muž si na něj sedl a zamyšleně se podíval po krajině.
Byla to hezká krajina, taková ta idylická krajina, která bývá na prvních stranách kalendáře. Kolem něho proletěla včela, chvíli ji pozoroval, než se mu ztratila z dohledu, a potom se zamyslel, jestli jeho život má nějaký smysl. Ano, má smysl. Smysl jeho života je cesta, nekonečná cesta, která končí možná smrtí a bůh ví, třeba ani to ne. Vstal a vyšel po cestě, která vedla po obvodu lesa. Narazil svým pohledem na sochu anděla. V zádech ho zamrazilo a uslyšel, jak se někdo pohnul v křoví. Byl to určitě člověk. Takhle se pohybuje jenom člověk. Pozná to. Ruku položil na meč a zamračil se. A v křoví se něco pohnulo, ale už hlasitěji.

Muž se otočil směrem k tomu místu, kde se ozval zvuk. Už bylo pozdě, věděl to, měl ten pocit, který má každý, když to ví, že je pozdě. Na kraji svého zorného pole uviděl něco, co se pohybovalo neskutečnou rychlostí. Ozval se zvuk, který oznámil, že ten neznámý vytáhl zbraň.
Ve vzduchu se mihla dýka a skončila na ostří rezavého meče, od kterého byste nečekali, že tu ránu vydrží. ,,Taky vás zdravím,“ řekne muž a zašklebí se.
Proti němu stojí dívka. Dívka má na sobě oblečení, na kterém je poznat, že je z blízké vesnice, je velice chudé, co se týče látky, která na něj byla použita. Má černé vlasy až po ramena, hnědé oči, v obličeji je krásná a nejenom tam. Je vysoká a štíhlá. Muži proletí hlavou: „Tak tohle jsem tedy nečekal.“ Potom se usměje a dýka zmizí v křoví.
,,Přeslechl jsem vaše jméno,“ řekne muž a kousek ustoupí, kdyby měla dívka u sebe ještě nějakou jinou zbraň.
,,Neřekla jsem vám ho. Jmenuji se Tria. A jsem tady z vesnice,“ řekla, jakoby se nic nedělo a jakoby tu dýku nikdy neměla v ruce. Podívala se na muže a on na ni. Nakonec se muž uklidnil a řekl: ,,Já jsem Hood. John Hood. Cestovatel a dobrodruh.“ Žena se na něj kriticky podívá a usměje se. ,,Je to na vás vidět, pane Hoode.“ A potom jenom mimochodem řekla: ,,Jó, a za tu dýku se omlouvám. Dovedu vás do naší vesnice, jestli chcete.“ Hood se zamračil. ,,No dobře, ale s tou dýkou jste si to mohla odpustit,“ dořekne a teprve teď je poznat, že to myslel ironicky. ,,Stejně si potřebuji koupit něco nového.“ Vrátil meč na místo, kam patří, a vydal se směrem k dívce. Když k ní došel, vyrazila směrem k vesnici.
Cesta nebyla dlouhá, ale ani krátká. Šli po polní cestě, kterou tu vychodili vesničané a jejich koně. Kraj lesa byl prorostlý různými plevely a dlouhou trávou, která se obtáčela kolem mladých stromků.
Dívka chvíli mlčela, ale potom už to nevydržela a zeptala se: ,,A jestli se můžu zeptat - odkud jste?“ Muž se usmál. ,,Hm. Zajímavá otázka. Také bych na ni chtěl znát odpověď,“ řekne muž a jeho úsměv zmizí. ,,Vy dobrodruhové jste takoví tajemní, že? U nás ve vesnici už bylo hodně dobrodruhů. Jako by se s nimi teď roztrhl pytel,“ řekne dívka a usměje se. ,,O tom pytli nic nevím,“ mrkne na dívku a v tom zahlédne vesnici.
Vesnice je celkem malá. Říká se, že v malých vesnicích jsou lidé přátelští, ale tohle byla buď výjimka, nebo to tak ve skutečnosti není. Když viděli, že do vesnice přichází dobrodruh, už se automaticky mračili. Hood se snažil to nevnímat, ale nedalo se to, byl to ten pohled nenávisti, který nepatří jednotlivci, ale skupině lidí.
Dívka ho zavedla do jedné chalupy. Byla to vysoká chalupa ze dřeva a kamení. Stěny byly chladné, ale uvnitř to bylo útulné. Dívka řekla tónem paní domácí: ,,Někde si tu sedni, přinesu něco k pití a k jídlu. Vím, že vy dobrodruhové jste pořád na cestách a tak máte pořád hlad.“ Muž kývl na dívku s výrazem souhlasu a potom Tria odešla do něčeho, co vypadalo jako kuchyně. Hood se posadil ke stolu.
Byl to stůl z buku a vypadal na to, že u něj sedělo už hodně lidí.
Dívka na stůl položila flašku na které bylo napsáno: ,,Víno 1356“. V tomhle domě vypadalo všechno staře a tak ani flaška nechtěla vystupovat z davu. S tou flaškou donesla i dvě sklenice. Hood si nalil trochu vína a čekal, až přijde Tria.

Je tam nějak dlouho. Nějak se mi to nezdá. Asi se tam půjdu podívat. Hood sedí na židli a tváří se nervózně a dívá se směrem ke kuchyni, kam zašla Tria, a mračí se. Po chvíli už to nevydrží a vstane. Pomalu vejde do kuchyně, kde se Tria vznáší v oblaku vytvořeném z páry. Páru vyprodukovala konvice na čaj. Tria si teprve po chvíli všimla Hooda a lekla se ho: ,,Ááááá. Tohle mi nedělej,“ řekne a opře se o kuchyňskou linku. Nepravidelně dýchá a dívá se na Hooda. ,,Dobře. Byla jsi tu nějak dlouho tak sem-“ řekne. ,,Myslíš si, že se to jídlo udělá samo?“ řekne naštvaným tónem a naštvaně se podívá na Hooda. ,,Už to bude, běž si sednout,“ dořekne a vrátí se k práci.
Hood si sedne na židli, na které už jednou seděl, a zamyšleně se podívá na zeď. Je to stará zeď a tím pádem k tomu všemu v téhle místnosti zapadá. Jsou na ní obrazy lidí, kteří už dávno nežijí. Tváří se všichni stejně nudně a všedně. Hood odvrátí pohled od zdi a podívá se na Triu, která právě přišla z kuchyně.
Nese dva horké hrnky s čajem. Kouří se z nich, až na ně člověk přestává mít chuť. Postaví je na stůl a mrkne na Hooda. Hezká, teď sem si to teprve uvědomil.
Tria přijde se snídaní a sedne si k němu. Vezme si vidličku a nůž. Do pusy si dá kus vajíčka řekne s plnou pusou: ,,Jo a co tu pohledáváte? Máte nějaký poslání, nebo něco takového? Dobrodruzi většinou něco takového mají. Aspoň většinou,“ spolkne sousto a podívá se na Hooda. Hood se zamilovaně podívá na Triu a pak řekne: ,,Huau - teda, no ani ne, nemám poslání, ani nic takového.“ Potom se zarazí. Asi by filozofii neporozuměla. ,,Tak to je zvláštní. Až to dojíme, můžeme se podívat po vesnici,“ řekne Tria a rychle se pustí do jídla a občas upije čaj. ,,No můžeme, ale vesničané nevypadali, že jsou zrovna nadšení z mé přítomnosti,“ řekne, ale i když Tria dojedla a začala se chystat, stále sedí. ,,Však oni si zvyknou,“ řekne a usměje se na Hooda.
Když vyjdou na ulici, osvítí ho světlo a musí si zakrýt obličej. Tria má na sobě krásné červené šaty, které jsou na určitých místech dosti odvážné. Hood se podíval na Triu a začervenal se. ,,Kam půjdeme?“ zeptá se Hood a odtrhne zrak od Trii. Když to Tria uvidí, usměje se. ,,Můžeme jít na trh. Je sice malý, ale najdeš tam spoustu užitečných věcí,“ řekne mile a dodá: ,,Tak třeba tyhle šaty jsou z trhu. Prodával to tam jeden pán. Byl moc milý.“ ,,Tak jo. Jdeme na trh. Třeba tam najdu něco užitečného,“ řekne a vyjde za Triou.
Na trhu je takzvaný organizovaný zmatek. Spousta lidí nabízí svoje zboží různým způsobem. Někteří křičí a někteří čekají, až k nim někdo přijde. Jeden takový se dívá na Hooda a tomu se to vůbec nelíbí. Zamračí se na trhovce a vyjde směrem k němu a Tria ho následuje. Jde rychle a svižně, když k němu dojde, trhovec se na něj udiveně podívá. ,,Máte zájem o nějaké zboží z mé nabídky,“ řekne tónem někoho, kdo vám chce za každou cenu něco prodat, ať už je to kvalitní nebo naprostý šmejd.
Na krajích stánku visí podivné obrázky, na které se Hood ani nechce podívat. ,,Ani ne. Ale když už tu jsem, prodáváte i jiné věci než ty obrázky, co tu visí?“ Trhovec se na Hooda pobaveně podívá. ,,Co bys jiného chtěl? Jestli chceš, namaluji ti taky jeden. Nazývá se portrét. Bude na něm tvá tvář,“ změní tón a začne typicky obchodnicky podlézat. Tria se zasměje a podívá na Hooda, který se dívá zmateně na obrázky u stánku. ,,Fajn. Jak dlouho to bude trvat? Nemám na to celý den.“ ,,Tak asi půl hodiny. Dýl ne.“ Potom si do ruky vezme plátno a do druhé štětec. ,,Sedněte si sem,“ ukáže na židli vedle obchůdku a posadí se na malířskou židli. Hood poslechne a sedne si na nepohodlnou židličku. ,,A co mám dělat?“ řekne a je na něm vidět, že to doopravdy neví. ,,Jenom seďte a jenom mi řekněte, kdy mám začít malovat.“ Hood se upraví a kývne na malíře a ten začne malovat.