Andor.cz - Dračí doupě online

Lovec mu již byl na stopě několik dní. Dále mu unikal v hustém houští, navzájem se míjeli, obcházeli, naháněli. Nebylo jasné, kdo z nich je kořist ani kdo nakonec vyhraje. Kdo ví, zda vůbec alespoň jeden z nich tuší, po čem jde. Několikrát viděl jeho oheň mezi stromy. Hlídali se ve dne v noci. Viděli navzájem své siluety proti mihotavému svitu plamenů. Sledovali se navzájem přes propast, když čekali pod skalním převisem, než přestane pršet. Byli si tak podobní a přitom tak rozdílní. Lovec si tyto rozdíly uvědomoval stejně jako mu byly jasné všechny společné znaky. Patřili k sobě stejně neodlučitelně jako zvěř k lesu, jako ryby k vodě, jako milenci. Ano, to byl ten správný příměr. Byli si navzájem milenci, ztracenými ve své společné vášni. Chápal to až příliš dobře, ale nemohl odolat. Potřeboval jej polapit. Musel. Byla to jeho práce, jeho vášeň, jediná láska, jeho celý život. Vše, co potřeboval k přežití, mu poskytoval les. Měl-li nutnost se podívat do města, měl s sebou vždy všechny své trofeje a i kdyby je neměl. Za vše, co ulovil dříve, si vydělal tolik, že usadit se, nemuseli by ještě jeho vnuci pracovat. Ale tohle on nechtěl. Měl rád prostor a miloval vůni rostoucího dřeva. Často se při tomto honu zastavil, aby pohladil kůru, aby polaskal list, aby se pokochal pohledem na čarokrásnou oblohu.

Již několik dní mu unikal. V tuto chvíli si nebyl jist tím, zda je kořistí či jej jen vede po lese, ale jedno mu bylo naprosto jasné, nevzdá se tak snadno. Nemůže. Viděl toho muže sedícího u ohně. Cítil žár spalující jeho srdce, když jej pozoroval zpod skalního výklenku při bouřce. Nemohl to nechat jen tak. Cítil z něj stejnou touhu, jaká nyní soužila jej. Střetnout se s ním. Bojovat. Zabít. Vyhrát. Cítil v ústech jeho krev, cítil na svých prstech jeho pomalu chladnoucí kůži, viděl před sebou zbytky jeho těla. Chtěl jej. A stejně tak mu bylo jasné, že ten lovec jde po něm. Unikal mu po stezkách, kterými kdysi chodila zvěř, proháněl jej skrz úžlabiny, ve kterých jim pod nohami křupaly kosterní pozůstatky ze zimních lovů vlčích smeček tohoto kraje. Překonávali kilometry lesů hustých jako je ochrana stráží v domě panovníka. Celé dny si navzájem dýchali na krk. Hráli si spolu. Chtěli toho druhého uštvat, ale zároveň si uvědomovali, že tím vysilují i sami sebe. Cítil to lovec, cítil to i ten neustále unikající. Jeden den se oba jako na povel zastavili a každý vyrazil zničehonic jiným směrem. Ten den se nepřesunuli nikam dál. Věděli o sobě, ale přesto šli oba lovit. Dělila je řeka. Utábořili se neuvěřitelně blízko toho druhého. Vzájemně cítili vůni zvěřiny opékané na ohni svého protivníka. Lovec ve skvěle padnoucích šatech, unikající zahalený v kožešinách. Lovec, obětující srdce laně bohům, aby požehnali jeho výhru, jeho nepřítel pomazaný krví a tančící kolem ohně ve víře, že mu síla divočáka pomůže vyhrát.

Ta noc byla dlouhá. Těšili se na sebe navzájem, ale nebyli ochotni udělat ten první krok. Následujícího jitra se slunce dívalo z výšky na dvě podivné existence. Nyní to bylo zcela jasně vidět. Bratři, stojící proti sobě na protějších březích stejné řeky. Dvojčata, poštvaná proti sobě vinou osudu. Stejné tváře, stejně zarostlí, stejně uhnaní dlouhým pronásledováním. Přesto toužící po krvi toho druhého. Stáli proti sobě dlouho. Když se unavili, seděli ještě déle. Jeden či druhý si občas zašli pro nyní již studené pečené maso, ale ani jeden již neutíkal nebo se snažil překonat tu hranici, jež je dělila. Mezi nimi byl brod, přesto se na sebe pouze nevraživě dívali. Vypadali na tom místě jako pokřivená zrcadla reality a přesto si byli tak podobní. Barbarská vizáž toho v zakrvácených kůžích tvořila dokonalý kontrast k neupravené vyčerpanosti muže ve skvělém obleku, na kterém jako by se špína snad ani nemohla udržet. Dokonalé oblečení do lesa. Teplo zvířecích chlupů stejné jako pečlivá práce švadlen. A blížil se večer. Poslední z večerů, na který tito dva čekali. Slunce líně zapadlo a během chvilky zalilo okolí houstnoucí šero. Oba cítili pohled toho druhého, viděli i přes téměř naprostou tmu ty dva plamínky, které v sobě zrcadlily je samé.

Jediné, na co čekali, se brzy zjevilo v plné kráse. Dokonalý úplněk. Měsíc bílý a kulatý jako by jej vytesal sám mistr do temné skály poseté hvězdami. Jako na povel ze sebe strhli oblečení, jež je halilo, a nyní si již byli podobni dokonale. Dvě mramorově bílé sochy, silné drápy, jež dovedou trhat maso a přerážet kosti stejně snadno jako ostré zuby v širokých tlamách dvou vlkodlaků. Bílé ochlupení po celém těle, narušené rudě krvavými linkami nakreslenými na hrudi jednoho z nich. Zvukem se neslo dvojí vytí, po kterém oba vyrazili. Jako stín pronásledující kročeje každého z nás, jako list letící s větrem, jež ho nikdy nepustí, tak podobni si ve svém pohybu byli. Jejich střet byl jako tanec. Navzájem si kryli údery, jejich těla byla brzo pokryta hlubokými šrámy, přesto pokračovali. Kousali, škrábali, sekali, trhali, uhýbali, vykrývali, ubližovali. Jejich srdce, rozvášněná bojem, plesala při každém darovaném, ba dokonce i obdrženém úderu. Po kolena ve vodě, jež se velmi rychle barvila jejich krví. Nádherné kožešiny, navždy již zničené táhlými rýhami. Jejich boj byl vírem, jež pohlcuje vše, jež ničí a sám zůstává nezměněn. S postupem souboje jejich sil neubývalo, nýbrž se dokonce zdálo, že jejich těla ve tmě rostou.

Scenérie jako z šílené malby, dvě identická monstra trhající se navzájem pod svitem měsíce, jež se barví stejně krvavě jako voda pod nimi, mlčky zrcadlící všechno utrpení nad svou hladinou. Zachytit svit šílenství a smíření se s předurčeností osudu, jež se nacházel v obou párech jejich očí, stal by se ten malíř slavným i pro vnuky našich následovníků. Přesto zde nebyl nikdo, kdo by podal svědectví o tom, jak si v jeden nestřežený okamžik navzájem vrazili drápy do krků, jak se navzájem zakousli do ramene toho druhého a tu neskutečnou dobu, po kterou se z nich řinula krev, dokud oba nepadli naprosto vysílení do proudu, jež jejich pevně zaklesnutá těla nesl tichým nočním lesem. Vstříc ústí Styxu mířili tito bratři, od narození stejní, hnaní proti sobě toliko jen malicherností. Na mrtvých tvářích se leskly mezi kapkami vody slzy. Na pokřivených čelistech se rty na poslední chvíli zformovaly do dvou kyselých úsměvů. Hrdla byla připravena naposledy říci jediné slovo, jež v poslední vteřině tiše zašumělo v neslyšném souzvuku dvou bytostí. „Bratře...“ ozvalo se věčností a pak? Pak přišel úsvit.