Andor.cz - Dračí doupě online

V malém táboře uprostřed lesa bylo nezvykle rušno. Muž v kožené výstroji s velkým límcem procházel mezi stany. Měl naspěch. Zakopl o napnuté lano a zaklel. Došel až k velkému stanu uprostřed mýtiny, koukl na oblohu přes závoj kouře z ohňů, co hořely v táboře, a vešel dovnitř.
Ve stanu hořel kahan, který vrhal na ponurý vnitřek mdlé světlo. Jemný a omamný kouř z dýmky se rozprostíral po stanu, kde uprostřed kůží a hader seděl nějaký muž. Jeho vzhled připomínal starého zanedbaného medvěda. Plnovous mu sahal do půlky těla a docela splýval s dlouhými vlasy staženými do copu. Pohled jeho modrých hlubokých očí doslova hypnotizoval. Šel z něho strach už na první pohled. Oblečen byl podobně jako muž, co za ním přišel.
„Vítej, Fernando,“ pozdravil ho jeho návštěvník.
„Nápodobně, Bolde. Posaď se,“ pokynul hlavou na kůže na zemi. Bold se usadil naproti Fernandovi.
„Vidím, že si žiješ,“ řekl při pohledu na vybavení stanu.
„Jako vždycky!“ poznamenal uštěpačně Fernando a oba dva se rozesmáli zvučným smíchem.
„Jsem rád, že jsi se zastavil, zítra máme velkou zakázku,“ pronesl Fernando a nasál tabák ze své dýmky, následně ho začal vypouštět v malých úhledných kroužcích.
„Vlastně jsem neměl jinou možnost. Doufám, že ti nebude vadit, když s vámi na čas zůstanu?“ řekl Bold a zasněně pozoroval kouřové kroužky.
„He he,“ pousmál se Fernando. „Ale vůbec ne! Ba naopak, už to není to, co to bývalo. Tolik to nenese. Lidi si platěj drahou ochranku a nenosí už sebou tolik cenností. Budeš pro nás vítaná posila, zvlášť když ten parchant Mordrag před týdnem utekl.“
Bold si to vyslechl a zahleděl se do plamene kahanu.
„Hmm, co jsi to říkal o té zítřejší zakázce?“
„Jo tohle, člověče, naprostá bomba, půjde o kupeckou karavanu. Sice hlídaná, počítám tak 10 paladinů, ale máme dobrej plán. Přepadnem je v severní roklině, je to na zakázku, polovina zisku jde nám a polovina nějakýmu Scarfovi, vobjednal si nás,“ řekl Fernando se skoro dětskou radostí a šlukl si z dýmky. Bold chvíli přemýšlel a pak se ozval
„Scarf? Není ten vod královskejch?! To jméno mi zní povědomě,“ řekl s obavami
„Bez vobav, ten je čistej, to bych poznal, ten vod stráží nebude,“ uklidnil ho Fernando a pak vstal
„Pojď, ukážu ti tvůj stan.“ S těmito slovy odešel ze stanu následován Boldem.

Bold se probudil velmi brzy ráno. Tedy spíš ho něco probudilo, byl to hluk venku. Vstal z pohodlných kůží, nasoukal na sebe oblečení, vzal si svoji dýku a vyšel ze stanu. Než se stačil rozkoukat, co se to děje, skočil na něj velký šedý vlk. Bold byl ale mrštný a zkušený bojovník. Vyhnul se té krvelačné bestii a ve skoku jí dýkou rozpáral břicho. Rozhlédl se kolem sebe. V celém táboře panoval rozruch, zřejmě kvůli těm šelmám. Jeden stan byl rozpáraný, několik mrtvol vlků se válelo na louce. Bold se rozběhl k Fernandovu stanu, po cestě si dával pozor, aby ho nenapadl další vlk. Než tam doběhl, panoval už v táboře víceméně klid. Zdálo se, že banditi zabili ty bestie všechny, nebo je alespoň zahnali. U stanu stál Fernando s dvěma bandity a o něčem se radili. Fernando spatřil Bolda s dýkou.
„Naši muži už všechny vlky zvládli,“ řekl mu, jako by mu četl myšlenky
Bold znepokojivě schoval dýku a beze slov si stoupl k Fernandovi. Ten zrovna domluvil s bandity a ti odešli.
„To byla podpásovka, tenhle útok. Takhle po ránu.“ Bold si vytáhl stéblo trávy.
Fernando si vytáhl stéblo taky a zapálil si ho o pochodeň.
„No, vlastně se nám to docela hodí. Aspoň bude dost masa do zásoby,“ zavtipkoval Fernando a pořádně si potáhl trávy. Bold si potáhl taky, pak se na sebe s Fernandem podívali a rozesmáli se.
„Sakra, Fernando, ty ses vůbec nezměnil!“pronesl Bold a zahleděl se do hvězd. „No jo, už je to sakra dlouho, co jsme loupili spolu.“
„No jo, pokud si dobře pamatuju, tak je to deset let. Páni, deset let. Ale stejně, že to byly časy.“
Oba bandité se zase rozesmáli a potáhli si trávy.
„Avšak jedna věc mě trápí!“ řekl teď Bold najednou vážně.
„Povídej.“ Fernando zahodil stéblo na zem a zakašlal.
„Máš tady dvacet mužů v lehké zbroji a s tím chceš porazit deset královských paladinů?! Řekněme si na rovinu, není to šílenství?!“
Fernando zvážněl, jeho tvář se stáhla do křečovitého výrazu.
„Bolde, za těch deset let se toho hodně změnilo. Mám tady cvičené muže. Jsou sakra dobří v tomhle terénu, nějakej paladin pro ně nebude problém. Tohle je moje akce! Né aby ses pokoušel vo nějakou sólo akci, na to tě znám až moc dobře!“ Fernando zvyšoval hlas, až skoro křičel. Bold chvíli přemýšlel a zvažoval, pak promluvil.
„Tak jo, budu se řídit tvým plánem, ale varuji tě. Jestli se mi tam bude někdo z těch tvých cvičených mužů plést pod nohy, tak mu podříznu krk, jasný?!“
„Neboj, to se nestane. Neměj obavy, dělal jsem horší akce, určitě to klapne. A teď se běž ještě vyspat, vyrážíme s východem slunce.“ Fernando to dořekl a zmizel ve svém stanu. Bold odešel také.

Už se rozednívalo a slunce pustilo své paprsky skrz plachtu stanu. Všechno ve stanu bylo obarveno oranžovým světlem. Bold celý rozlámaný vstal, protože mu slunce svítilo do očí
„Sakra, to už je ráno?!“ zaklel a promnul si oči. Nebezpečně blízko svého stanu uslyšel dusot kopyt koně. Zjistil, že usnul v oblečení, a tak si jen vzal svoje věci a vyšel ven.
Celý tábor byl na nohách, tedy lépe řečeno na koních. Bold šel k místu, kde měl uvázaného svého koně. Jeho šedý plnokrevník tu stál a vděčně na něho hleděl.
„Tak pojď, šediváku, práce čeká.“ S těmito slovy ho odvázal a chtěl se vyhoupnout do sedla, když mu někdo poklepal na rameno. Bold se otočil s dýkou v ruce a bleskově přiložil neznámému ostří na krk. Byl to Fernando.
„Teda musím uznat, že postřeh máš stále dobrej, ale usoudil jsem, že by se ti hodila taky zbraň.“
„Promiň, nevěděl jsem, že jsi to ty. Zbraň, no ano, takovej jednoručák by se v boji hodil. S mojí kudlou toho zmůžu málo.“
Fernando se ješitně usmál a pokynul Boldovi, ať jde s ním. Šli přes tábor, ve kterém panovala vzrušená nálada. Všichni si sedlali koně, balili věci, trénovali boj. Došli až ke stanu, u kterého bylo plno terčů a hadrových panáků. Několik banditů tu zrovna trénovalo lukostřelbu. Když Bold viděl, jak jeden z nich právě trefil prostředek terče s dokonalou přesností, sám pro sebe si zapískl. Fernando zřejmě viděl známky údivu v jeho tváři.
„To je můj nejlepší střelec, Argo,“ řekl. Argo se lehce uklonil a elegantně mávl svým lukem. Bold to pozoroval odměřeně.
„Nejlepší říkáš? Tak sleduj!“ vzal luk, co ležel poblíž, nasadil šíp a natáhl. Chvíli mířil a pak bravurně vystřelil. Jeho šíp prosvištěl loukou a rozštípl Argův šíp vejpůl. Bold položil zpátky luk, jako by nic a vrátil se zpět k Fernandovi.
„Tak co bude s tím jednoručákem?“ řekl nervózně.
„Nemusel ses předvádět!“ sykl Fernando a ukázal mu na meče, které byly vyrovnané na kůžích před stanem.
„Naše skromná zbrojnice,“ zakřenil se. „Tak si vyber.“
Bold si prohlížel meče jeden po druhém. Bral je do rukou a zkoušel s nimi chvaty. Pak si vzal jeden obzvláště krásný jednoruční meč a zasunul ho do pochvy.
„Ten se mi líbí!“
„Jak je libo. Myslím, že už bude čas vyrazit! Svolám muže.“ Fernando nasedl na svého koně a odjel doprostřed tábora. Bold nasedl na šediváka a následoval Fernanda.

Fernando vzal lovecký roh a mocně zatroubil. Bandité rázem přestali pracovat a připraveni se začali sbíhat k němu. Když tam už byli všichni, Fernando začal mluvit.
„Takže bando, vidím, že jste připraveni. Dneska nás čeká deset paladinů, tak ať je zvládnem.“

….Bandité sborově odpověděli.
„Bez obav, pane.“
Fernando si je znovu všechny pyšně prohlédl. Bylo jich dvacet. Deset lukostřelců a deset šermířů. V plné zbroji vypadali hrozivě, všechno ostřílení bojovníci. Někteří byli veteráni, co pamatovali začátky Fernandovy tlupy, ale bylo tu i hodně nováčků. No zkrátka bandité jak má být.
„Tak vyrážíme, sem se vrátíme až bude hotovo, sbalíme stany a hurá do tábora. Felku, postupuj podle plánu, veď svojí půlku na východní svah severní rokliny, já budu čekat na západním. Přesně v poledne tam budou. Kdyby něco neklapalo, tak nezapoměň na plán B,“ řekl Fernando a spiklenecky na Felka mrkl. Felk pochopil a otočil se na koni k lesu. Pak mávl mečem.
„Bando za mnou, jedem na lup.“ A rozjel se po cestě pryč. Za ním se pustilo deset banditů a zmizelo v lese. Na palouku zůstali jen Fernando, Bold a deset banditů. Dohořívající ohně doutnaly a plachty stanů vlály ve větru. Fernando a Bold si vyměnili přátelské pohledy a oba se rozjeli k lesu, za nimi se pustil zbytek banditů a všechny je pohltil les. Zůstal tu jen prázdný a opuštěný stanový tábor.

Les se nořil do absolutního ticha. Ani ptáci nezpívali, ani vítr nefoukal. Na tomto zvláštním místě kde se cesta zařezávala do země a nořila se do nepříliš velké rokliny. Uprostřed rokliny, tam kde byla cesta nejhlouběji a svah tu byl vysoký asi osm metrů, se cesta rozšiřovala a tvořila takovou malou mýtinku. Bylo tu ohniště a několik kusů dřeva na sednutí. Bylo jasné že tady cestovatelé často odpočívají. Zřejmě to tu kdysi postavili lovci, či někdo podobný.
Nahoře na svahu byl zvláštní keř, vcelku velký a na první pohled nenápadný, ale po bližším prozkoumání bylo jasné, že s ním není něco v pořádku. Byl zvláštně tvarovaný a měl oči, lidské oči.
Ano byl to bandita, tak dobře skrytý, že by ho ani zvířata nenašla. Kmital pohledem po roklině a po protějším svahu, pak zapískal, dlouho se nic neozývalo, ale najednou se z druhé strany ozvalo naprosto stejné zapískání. Oči v keři zmizely, bandita vylezl ven a šel přes keře zpátky do lesa, ve stínu stromů se tu krčilo asi jedenáct dalších banditů. Bandita šel přímo k Fernandovi.
„Pane, Felk a jeho muži jsou připraveni na druhé straně, vše je podle plánu.“
„Výborně, děkuji Engardo.“
Fernando si promnul ruce a pohleděl na Bolda.
„Bez obav, kamaráde, vše jde podle plánu,“ řekl radostně. Bold ale jeho radost nesdílel, stále ho něco trápilo, snad něco tušil. Neodpověděl a zamyšleně hleděl směrem k roklině. Fernando si všiml jeho chování a změnil téma.
„Člověče, už se docela těším domů, do našeho tábora, ze těch deset let se tam toho hodně změnilo.“
Bold zbystřil.
„Takže starej dobrej Svobodnej tábor ještě existuje?!“ zajásal a hned si vytáhl fajfku a zapálil křesadlem.
„To si piš, že jo. A krčma je tam stále.“
„To jsem chtěl slyšet.“ Oba bandité se začali smát a smáli se z plných plic, až zapomněli na opatrnost.
„Pssst!“ zasyčel na ně bandita.
„Už jdou!“
Fernando vyskočil jako splašený.
„Všichni k zemi. Lukostřelci na stromy, ostatní postupujte podle plánu.“ Bandité začali plnit jeho rozkazy, i na druhé straně bylo pěkně rušno, všichni běhali skrývali se, šplhali na stromy. A pak se ozvaly hlasy z počátku rokle. Nesly se a byly stále hlasitější. Pak už bandité uviděli první muly plně naložené zbožím a hned za nimi kupce, jak si povídají a radují se, pískají si a radostně sestupují do rokliny. Za nimi jen vůz tažený koněm a v něm lučištníci. Později taky uviděli paladiny. Přesně deset plně vyzbrojených paladinů v mohutné, těžké plátové zbroji jelo na koních. Každý z nich si na zádech vezl velký obouruční meč. Vypadali tam mocně, tak mohutně. Šel z nich strach, praví svatí bojovníci. Banditům se rozbušilo srdce, i Fernandovi. Taky mu naháněli hrůzu, i když si to nechtěl přiznat. Srdce mu tlouklo jako o závod, strachem i vzrušením.
Celá karavana se přesunula až na mýtinku a zastavila se na odpočinek, přesně podle plánu. Kupci uvázali muly a sedli si na dřeva, kde vytáhli své jídlo a pustili se do oběda. Paladinové sesedli z koní a strategicky se rozmístili kolem kupců. Dva a dva na ústích cesty, tři čelem k západnímu svahu a tři stáli hned u kupců. Fernando to všechno pozoroval a stále víc ho to znepokojovalo.
S tímto nepočítal, ale jsou přece ve výhodě, terén jim hraje do karet, a krom toho je jich víc. Stejně mu to však přišlo podezřelé, obyčejná karavana a takto dobře hlídaná. To mu nešlo do hlavy, tomu Scarfovi muselo jít o něco víc, než jen o prachy.
Stále váhal, ale nakonec se rozhodl a mávl rukou na druhou stranu kopce, což znamenalo spustit plán. Na svahu a na stromech se najednou začali objevovat lučištníci míříc na paladiny dole, vylezli i šermíři a všichni mířili na karavanu dole. Paladinové si toho všimli a začali se zmateně a vystrašeně rozhlížet. Z křovin vylezl Fernando a mávl rukou, jeden z lučištníků vystřelil šíp a ten se zabodl asi milimetr od paladinovy okované boty.
„Argo,“ pomyslel si Bold který stál hned vedle Fernanda. Fernando promluvil.
„Jsme ve výhodě, pracky nahoru a navalte prachy co máte, nebo se příště trefíme!“
Jeden paladin vystoupil dopředu a podíval se na Fernanda.
„Kdo jste a co si to dovolujete?“ řekl opovážlivě. Fernando vypnul hruď a řekl:
„Máš tu čest s nejslavnějšími bandity ze Svobodného tábora.“
Paladin se podíval na ostatní a přitom na jednoho paladina mrkl. Fernando si toho nevšiml a mluvil dál.
„Máte bohužel tu smůlu, že si nás někdo, kdo vás zřejmě nemá moc v lásce, objednal. Takže buď nám dáte všechno co máte nebo... zemřete!“ zachechtal se. Paladin však s vážnou tváří odpověděl:
„Jsem královský voják. A my královští vojáci se nikdy nevzdáme ubohým špinavým lupičům! Ingride téééď!“ Poslední větu zařval a vrhl se těsně ke srázu. To učinili i ostatní a jeden z paladinů vytáhl runu a šlehl po banditech ohnivý šíp. Ten trefil jednoho z banditů, který okamžitě spadl ze stromu mrtev k zemi. Taky se odklopila plachta u vozu a asi dest lučištníků začalo střílet na bandity.
„Do prdele, mají runy! Pááál!“ zařval Fernando pozorujíc paladinský únik. Na odpověď se do rokle snesla sprška šípů, která ihned zabila ubohé kupce, kteří se krčili u ohniště. Fernando skočil do křoví a Bold také, zatímco ostatní bandité nasazovaly nové šípy.
„Sakra, runy. Musíme je dostat co nejdřív! A ti lučištníci, s těmi jsme nepočítali!“ řekl Fernando skrčený u země.
„Já jsem ti to říkal!“ křikl Bold uraženě.
„Teď je pozdě na lekce, musíme jednat!“ řekl Fernando a mezitím se dolů snesla další sprška šípů, která teď byla úspěšná a zřejmě zabila nějakého paladina, podle křiku ze zdola. Fernando zařval na své muže.
„Palte na lučištníky, nejdřív na lučištníky!“ Lučištníci vystřeli spršku šípů přímo k vozu. Ta zřejmě většinu střelců zlikvidovala. Fernando si však s hrůzou uvědomil, že mu zabili asi pět mužů.
„Plán B!“ řval Fernando jako pomatený „Plán B!“
Lučištníci přestali pálit a spustili dolů lana. Po nich dolů sjeli šermíři a jako poslední Fernando a Bold, všichni měli vytasené meče a z řevem se pustili do bránících se paladinů. Překvapení paladinové tísnící se u svahu byli ve značné nevýhodě. Po útoku padli další dva. Teď už se tu bránilo pouhých sedm paladinů. Fernando se dostal do první řady a svým mečem skolil dalšího paladina. Uviděl jak mu jeden paladin zrovna probodl svým obouručákem jednoho muže. To ho rozlítilo ještě víc a zabil obratným chvatem dalšího paladina. Ohlédl se, kde je Bold a viděl ho vzadu zápasit s jedním paladinem, chtěl mu jít na pomoc, ale zrovna se o to postaral Argo svým dobře mířeným šípem.
Bold vstal a znova se chopil svého meče a ohlédl se. Bandité jasně získávali převahu. Pět paladinů už se nedokázalo ubránit a bandité vyhrávali. Když najednou se něco stalo. Zezadu z cesty se něco ozvalo, sotva se Fernando stačil otočit, už to uslyšel.
„Paladinové, posila, utíkejte!!“ křičel nějaký lučištník. Fernando na nic nečekal a mocně zavelel k ústupu. Opravdu se po cestě hnala posila čerstvých paladinů. Byli rozzuření a hnali se na bandity.
„Sakra, byla to past!“ zařval Bold. Rozhlédl se kolem sebe a všiml si paladinských koní. Hned se k nim vrhl, odvázal jednoho a nasedl na něho. Fernando si ho všiml a učinil totéž. Někteří šermíři šplhali po lanech zpátky nahoru, lučištníci stříleli, dokud po lanech nevylezl poslední šermíř. Poté šermíři odřízli lana a utíkali do lesa. Fernando a Bold se mezitím dostali ke konci rokle a okamžitě stočili koně do lesa. Paladinům zjevně utekli, ale plán selhal, peníze nechali tam.
„Do Beliárovy řitě!“ zaklel Fernando. „Tohle byla ta nejpodělanější akce, jaké jsem kdy velel. Do háje, měl jsem tušit, že je to past, když tam byli paladinové. Do prdele!“ Bold jen přihlížel a pobízel koně stále víc.
„Nic tím nevyřešíš! Ještě nás možná prozradíš, když tady budeš řvát. Jedem rychle za ostatními, budou ve stanovém táboře,“ řekl nakonec Bold Fernandovi.
„Jasně, musíme rychle tam a sbalit věci ať můžem vypadnout do Svobodného tábora a vyléčit zraněné! O paladiny se nebojím, pro ně je hlavní, že ochránili prachy a v lese se nás stejně pronásledovat neodváží,“ vykoktal udýchaný Fernando.