Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Válka o CintruOblíbit

krizak8227.jpg

Autor: Krizak

Sekce: Povídka

Publikováno: 02. října 2007 00:15

Průměrné hodnocení: 7, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Mohlo se to stát kdysi dávno v předaleké galaxii nebo tady a ted. Na tom opravdu nezáleží...
 


Voje stojí proti sobě a hledí na nepřátelské šiky se stejnou nevraživostí, každý svírá křečovitě svou zbraň a neobvyklý pohyb ve střevech dává jasné znamení, že se blíží něco výjimečného. Vojáci třímající zástavy svého království stojí hrdě a snaží se vypadat děsivě, ale mají stejný strach jako ostatní. Děsivé černé šiky se rýsují proti ocelově šedému nebi a všudypřítomný drobný deštík halí všechno okolo do mlhavého oparu a nedává jediné čepeli možnost se zalesknout – díkybohu. A tak i já stojím po boku jiných, snad malý krůček před ostatními stejně jako zbytek Kaedwenského velení. Ayemann se naparuje vepředu a ujišťuje žlutě oděné knechty i lučištníky o jistém vítězství. Davy mu věří – je skvělým řečníkem a pobočníkem krále a i já bych mu skoro uvěřil. Kolik podobných bitev budeme muset ještě projít, než tohle skončí?

Vypadalo to jako vždy. Řady se srazily, prohly a zavlnily. Pak už celá řež připomínala jatka, roztrhané šiky zuřivě trhající soupeře a stejně tak na druhé straně. Ayemann stojí opodál na vyvýšeném místě a štěká rozkazy na všechny strany. Já už rezignoval na jakékoli velení a jediné co mě zajímá je, jak se prokousat těžkým pancířem císařského knechta, který se nebezpečně rozhání palicí jako párátkem. Konečně se zakusuje můj obouruční meč do mezery mezi pláty a rudá krev vystřikuje k nebi. Řev, krev, děs, běs – vše se slilo v jedno a já vnímám jen jak řada, ve které stojím, kolísá a ustupuje. Až najednou, napětí povolilo a jak po těžkém porodu přichází uvolnění. Nepřátelský šik se roztrhl a žlutá vniká jako klín do vzniklé mezery. Během chvíle je po všem. Okolo je slyšet slabé sténání a poslední boje utichají. Nepřítel se stáhl a Ayemann chodí po bojišti jako kohout a naparuje se. Zaslouží si to, zvítězili jsme.

Ještě udýchaný z boje jsem usedl v krčmě narychlo sbité z prken před rozkotaným Rozrokem. Celá armáda spojených království se tu usadila a hlavy pomazané se opájejí vítězstvím i vínem a rozvažují další postupy. Stahuju těžkou kroužkovou košili a do bláta padá i sametový plášť. Teď je čas na odpočinek, zítra můžeme táhnout dál. Do korbelu dostávám trochu ředěného vína a k jídlu alespoň studené hovězí. Sotva jsem schopen se najíst, rychle hledám nějakou volnou pryčnu a během chvíle usínám. Únavou mi je až špatně.

Z bezesného spánku mě probouzí něčí ruka na rameni. „Vstávat, pane! Chtějí vás!“ Ten hlas nezní drsně, jak by se na desátníka slušelo. Je příjemný jako ševelení větru, rozlepuju oči a překvapením se mi zastavuje dech. Hledím do nádherných blankytně modrých očí, zlatě-měděné vlasy spletené do mohutného copu, aby se v bitvě nepletly do očí. Sjíždím očima tohle zjevení a usilovně přemýšlím, kde se tu vzala tak křehká bytost. Když se mi trochu podaří se probrat, pochopím z insignií na hrudi, že se dívám na desátníka Kaedwenské armády. „Echr… hned jsem tam,“ podaří se mi konečně vydrat z vyschlého hrdla. Dívka – desátník se usměje a je v mžiku pryč. Celý zmatený spánkem a neočekávaným setkáním sbírám svršky, které jsou poházeny všude kolem a mířím do hlavního stanu.

Špína války je všudypřítomná. I v hlavním stanu se bořím po kotníky do bahna a ve vzduchu visí těžký odér, který přikrývá ležení jako peřina. Ayemann už řeční a plánuje, věnuje mi pouze jeden rychlý pohled a rychle pokračuje v plánování strategie. Král sedí v čele velkého stolu a vypadá ustaraně. Vyhráváme, ale každý ví, že rozhodující bitvy teprve přijdou. Dostávám na starost střed našeho voje a lučištníky. K ruce mám dva desátníky, rychle posílám posla, ať mi je sežene. Do poledního musíme vyrazit směrem na Tigg. Když odcházím z velitelství, můj pluk už stojí řádně vyrovnaný a připravený k odchodu. Desátníci odvedli dobrou práci, jeden z nich ke mně přistupuje a oznamuje: „Armáda je připravena k odchodu, pane!“ Ten hlas, to je přece ta překrásná dívka z dnešního rána. Přes těžkou helmici nejde téměř nic rozeznat, ale rychlý pohled do pomněnkových očí mě rychle ujistí. Projíždí mnou záchvěv něčeho, co na tyhle bohy zapomenutá místa určitě nepatří. Pociťuji něhu a potřebu tu dívku sevřít v náručí, těžký obouruční meč najednou působí v mých rukách poněkud nepatřičně. V tu chvíli si uvědomuji, že na mě někdo již chvíli mluví. Vrchní velitel Ayemann, sakra. „Ano, pane, jsme připraveni vyrazit… Ne, pane, nepřišel jsem o řeč… Ano, pane, rozkaz pane!“ rychle se klidím ke svému pluku a velím desátníkům k odchodu.

Blížíme se k Tiggu, už je vidět za lesem stoupající kouř. Válka se přelévá jako nekonečná povodeň a tak jsou města téměř pořád v plamenech. Ani naše tažení Tiggu neulehčí jeho smutný osud a dnes na hradbách znovu vzplanou ohně plnou silou. Ale nadcházející bitva není to, co by zaměstnávalo mojí mysl nejvíce. Myslím na krásnou desátnici a na její krásné oči, ve kterých je tak snadné se ztratit. Samozřejmě, že s naší armádou táhnou i kurtizány. Ale tohle je úplně jiné, pohled do jejích očí mě přivádí do stavu naprostého vytržení. Bojím se na ní jenom pohlédnout a přitom táhne po mém boku. Ze zamyšlení mě vytrhne až křik. „Černí, Nilfgaard!“ Rychle vydávám rozkaz a žlutý šik se rozvíjí v dlouhou řadu. „Rozneste je, rozneste ty, kteří vstoupili, aby loupili, znásilňovali a otravovali tuto zem!“ Vojáci jsou unaveni, ale přesto se pouští směrem k nepřátelům. Černý oddíl se rychle klidí z bitevního pole a mizí v lese. Asi šlo jenom o předvoj a teď běží do Tiggu varovat před přicházející armádou. Obléhání se asi protáhne, ale stejně si mi hlavou prohání myšlenky na krásku, která mi jede po boku a přesto je na míle vzdálená.

Už před Tiggem stojíme druhý týden a město pořád odolává, dokonce dorazil sám král a poslal pro čaroděje. Zatím musíme zůstat za branami, sotva za dostřelem šípů. Po dlouhých deštích přišla vedra. Celý tábor se propadá do bahna a nemoci na sebe nenechají dlouho čekat. I mě brzy sklátí horečka a musím ulehnout na lůžko. Několik příštích dnů blouzním a zdá se mi o krásné desátnici, zdá se mi, že mě ošetřuje. Nebo to nebyl sen, když se dokážu postavit na vlastní nohy, nejsem schopen oddělit sny od skutečnosti. Armádou jde zpráva, že Ayemann, ten mocichtivý blázen, se pokusil svrhnout redanského krále. A snad prý i úspěšně. Tady u Tiggu má však jeho nepřítomnost hrozný účinek na morálku mužstva. Král netrpělivě očekává příjezd čaroděje a den co den přináší poslové zprávy o nezastavitelném postupu Nilfgaardských šiků. Prý už stojí před samotnou Cintrou.
Konečně stojíme v rozvalinách Tiggu. S přítomností čaroděje padlo město rychle, ale za cenu vysokých ztrát na naší straně. Zítra máme pochodovat na pomoc našim spojencům k Cintře a proto se snažím co nejrychleji najít nějaké místo k odpočinku, nějaké místo, kde není deseticoulová vrstva směsi popelu a bahna. V jedné uličce rámované ohořelými zbytky domů narážím na desátnici. Srdce se mi zastaví a já se marně snažím přesvědčit, že nic necítím. Konečně se pohnula a vykročila, ke mně. Srdce mi poskočilo a rozběhlo se o závod. „Blázne!“ zní mi v hlavě. „Nech toho, zítra můžeš ležet tuhej a studenej někde v lesích, chyť jí a ukradni si alespoň trochu štěstí v téhle bohy prokleté chvíli. Druhý hlas radí: „Nesmíš, vždyť tě pověsí a ty to dobře víš. Najdi si nějakou děvku a nech toho.“ Vím, že cítím něco víc, než jen to, co mi říká rozkrok. Chci s touhle dívkou strávit krásné chvíle a ne ji chytit tady uprostřed bojiště a užít si několik chvilek uspokojení. Ne, cítím něco víc. Přistupuje až ke mně a beze slova mi podává část nesoleného vepřového. Beru si kousek s posvátnou úctou a část mého já se vysmívá tomuhle šílenství, mému ochromení. Topím se v jejích očích, když odlamuju kousek ze svého přídělu chleba a dělím se s ní. Jíme stejně tiše jako předtím a potom se beze slova rozcházíme. Celou noc se mi nedaří zamhouřit oka. Přemýšlím. Nakonec to nevydržím a vybaluji se z deky. Musím se trochu provětrat. Stejně už je téměř ráno. Na zbytcích hradeb se pohybuje několik postav. V tom ji zahlédnu. Poznal bych ji na míle daleko. Její rty se vpíjejí do rtů nějakého z velitelů pravého křídla. Srdce mi puká a mám pocit, že se pomalu potápím do černého bahna Tiggských rozvalin. Nechápu, co se děje, nikdy předtím mě něco takového nezasáhlo. Býval jsem lhostejný ke všemu a snažil se pouze přežít nekonečné bitvy. Vybíhám po zbytcích zdiva a koukám do dáli. Od Cintry sloupají hustá oblaka dýmu a hradba černého lesa působí ještě smutnějším dojmem než kdykoli předtím. A v tu chvíli cítím, že tohle bude moje poslední bitva. Nemám sílu odtrhnout zraky od obzoru a až vzrůstající hluk v táboře mě probírá. Apaticky vsedám na koně a vyjíždím bez zájmu vstříc osudu.

Ležím na udusané zemi nad doutnajícími ruinami Cintry. Rozervaná a krví potřísněná kaedwenská zástava se válí opodál. Nemám již dostatek síly ji hrdě nadzvednout, tak, jak jsem ji pozvedal již tolikrát. Hluboká rána od zahnuté Nilfgaardské dýky v boku již přestává bolet a celé tělo mi ochromuje únava. Teď již vím, že další krok neudělám. Okolo se stahuje kruh dusotu černých knechtů. Porážka na nás dopadla těžce, jako příslovečná císařova okovaná pěst. Zůstávám nad Cintrou sám, ležím v prachu, který se postupně napájí mou krví. Hledím do blankytně modré oblohy. Je krásný podzimní den, jeden z posledních a pro mě jistě poslední. Hledím vzhůru a připomínám si blankyt očí krásné desátnice, která mi tolik učarovala. Nilfgaarďané se blíží, jistě nebudou mít slitování s velitelem Kaedwenského voje. Z posledních sil natahuji ruku pro praporec zástavy a svírám jeho dřevo, jako by mě mohlo udržet na tomto světě. Zavírám oči a umírám s jediným jménem na rtech, které pro mě ještě neztratilo význam.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Dark Gauldy - 08. října 2007 19:48
borricmini5162.jpg
Krizak - 06.Října 2007 21:04
Teď tak přemýšlím, když píšeš, že rád popisuješ nálady a atmosféry.. zkus to tedy!
Zaexperimentuj a najdi si najěký jednoduchý příběh, třeba bitvu. Popiš ji z pohledu třetí osoby, nezávislé na tom všem, žádný příběh. Jen výrazy a pocity rytířů, panošů, smrt v rukou..
 
Krizak - 06. října 2007 21:04
krizak8227.jpg
Diky za komenty

ad. Belgarion_Kolder : Mas recht. Destik tam nesedi. Bohuzel mam takovou vadum ze co vyplodim to si po sobe nectu a jsem s tim spokojenej. Nebo se mi to vubec nelibi a rovnou to zahodim.

ad. Oglokoog: Kamenovani je naplanovano na pristi patek 13:00. Vlastni kameny vyhodou (podepsane budou slosovany).

ad. Dark Gauldoth: No zacatek je odlisnej proto, ze rad popisuju nalady a atmosferu a pribeh me tolik nebavi :-). K dalsim rejpum - docela jsi to odhad, je to parafraze mych zazitku z drevarny ;-). Jinak musim ocenit, ze se nekdo ozval a tvoje pripominky mi urcite pomuzou pri dalsim psani.

Dikes
 
Dark Gauldy - 06. října 2007 17:51
borricmini5162.jpg
Zdravíčko..
V první řadě musím říct, že začátek byl skutečně pozoruhodně zpracován.. tedy, prostě se mi líbil.. ;)
A teď jdu rejpat..

-Dvakrát naparuje se. I když jsou tak vzdáleny od sebe, stejně jsem si toho všiml na první přečtení. Poněkud mi to bije do očí..
-Víno v korbelu? Jistě, válka, ale stejně.. (to je spíše takový estetický rýp :P)
-Šel ulehnout na pryčnu.. když jsem to četl a dělal si poznámky, abych jako vždy nezapomněl na to, co jsem chtěl říct, ještě jsem nevěděl, že jde o důstojníka, proto přišlo divné, že by spal na 'posteli'. Ale stejně.. skutečně se zoufalý Kaedwen zabýval pohodlím nevýrazných důstojníků?
-"Nebo to nebyl sen, když se dokážu postavit na vlastní nohy, nejsem schopen oddělit sny od skutečnosti". Tahle věta mi přijde dosti nepřirozená, chaotická. Lepší by možná bylo.. "Nebo to nebyl sen, když se dokáži postavit na nohy? Nejsem schopen oddělit sny od skutečnosti.."
-Trochu mě zklamalo, že se to celé odvíjelo kolem lásky.. kdybych to takhle měl napsat já, alespoň bych změnil ten konec, že ho zabila jeho desátnice
-Seržant/kapitán nezná své důstojníky? Ou.. Jakto? Dosud je armáda rozdělena do rot, kde všichni znají své nadřízené (a pár příček i naopak)
-Kdyby povídka bývale byla zasazena do reálného středověku, věřím, že by byla zajímavější.. papeženci proti kališníkům.. Tím nechci říct, že se mi svět Sapkowskiho nějak příčí, jen mi nepřijde natolik detailně popsaný, aby bylo kladem zasazovat děj zrovna sem.
-Rovněž mě zklamalo, že popsaná bitva byla jen ta první. Potom už to bylo jen hlasatelské oznámení výsledků, odpočinek, setkání s desátnicí. To pak má člověk pocit, jak kdyby ty bitvy, co vlastně Kaedwenští proti Nilfgaardu skoro pořád prohrávali, byly jen nějaké fajn dřevárenské setkání, kde se lidé pobijí a večer společně sednou k ohni.
-"a umírám s jediným jménem na rtech" On už zná její jméno? Dosud to zmíněno nebylo.. Nebo nejde o ní? Pak by bylo lépe říct, o koho jde.

Ale mnou se nenech vyvést z míry.. trpím krizí z toho, že nemám čas psát pokračování pro Goblina a když už ano, tak se mi zrovna nechce.. :P

Toť vše, s přáním všeho dobrého, já sám.
 
Oglokoog - 06. října 2007 16:38
brandsquare6829.png
Pěkný. I když - znám lidi, co by tě za napsání příběhu z prostředí Zaklínače asi ukamenovali.
 
Belgarion_Kolder - 06. října 2007 14:21
belg4582.jpg
Líbilo se mi to. Jistě, byly tam chyby, bylo to v lecčems klišovité, ale i tak se mi to líbilo. Trochu si s tím vyhrát, zapřemýšlet nad použitím jiných slov (hlavně za začátku - deštík mezi ta "silná" slova příliš nesedí, ale třebas je to záměr) a líbilo by se mi to ještě víc .-)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.057209968566895 sekund

na začátek stránky