Andor.cz - Dračí doupě online

Pražská stráž

1.díl

Zatraceně, jak já nesnáším tuhle ulici. Pomyslím si při prohlídce jakési temně vypadající ulice v centru Prahy. Domy v této uličce, vesměs stavby komunistické éry, byly tak maximálně na demolici - vzhledu uličky zrovna nepřidaly. Od té doby, co se jsem se začal nechat najímat za peníze na odstraňování takové té nižší pakáže, jako jsou všelijací lykantropové, nemrtví atd., uběhla už slušná řada let. Od té doby se toho hodně změnilo. Už nejsem ten mladý, čerstvě vystudovaný zaříkávač. Už nemám cíle očistit svět od všech démonů, lykantropů a kdoví čeho. Teď jsem prostě žoldnéř. Většinou beru úkoly v Praze, ale občas se dostanu i jinam. Teď zrovna pracuji na jakémsi upírovi, který bez povolení maří jeden život za druhým. Ta sebranka z UMB (Úřad Magické Bezpečnosti) dělá velký kulový a tak si mě najmul jakýsi dobrodinec, abych toho parazita vyřídil. A tak jsem zde a hledám stopy poslední z řady vražd, která se zde odehrála. Rozhlížím se kolem sebe, až narazím na kus látky a na něm krev. Vezmu ho do ruky a vyřknu zaklínadlo.

* * *

Všude kolem mě se začne vracet čas zpět. Najednou je kolem mě tma. Až na slabé světlo lamp a občasného světla z oken. Podle mého odhadu může být kolem půlnoci před dvěma dny. Všude je ticho. Až najednou! Vykročí jakási dívka do ulice a pospíchá na její konec. Ladně mnou proběhne a pokračuje dál. Avšak nežli stačí dívka doběhnout na konec ulice, objeví se před ní temná postava. Není jí vidět do obličeje, jelikož je pod nefritovou kápí. „Dobrej, slečno," říká zahalený muž. „No dobrej," říká dívka po lehkém zaváhání. „A kam pak tak spěcháme, takhle pozdě večer." Dívka se už mírně začala třást a to né zimou, přestože měla minisukni a musely být tak dva stupně pod nulou. „Pane, já vás neznám. Nechte mě být!" vykřikla dívka a snažila se mu vyhnout. Muž však neuhnul. „A snad se nebojíte, slečno. Já jsem přeci dobrák od kosti." Této větě jsem se musel skepticky zasmát. Dobrák jsi tak možná, když se ti to hodí. Žena se dále snažila dostat pryč a dokonce použila jakýsi chvat, ale jdi s karate na upíra. Nakonec se té nebohé dívce povedlo strhnout mu alespoň plášť. Jenže to, co viděla, jí nahnalo takový strach, že nebyla schopná se hýbat. Bílá pleť jak křída, dlouhé špičáky a světle žluté oči dravce jí naprosto vyrazily dech. Muž nebo spíše upír se zakousl do jejího mladého krčku a vysál všechnu její mízu. Poté jí narval do pytle a zaběhl pryč s ulice. Víc už jsem však nestihl zahlídnout, jelikož zaklínadlo už přestávalo působit a já se začal vracet do reality.

* * *

Poté, co jsem se vrátil do svého hotelového pokoje, dal si teplou lázeň a najedl se, jsem začal přemýšlet o případu. Je to klasický a jednoduchý případ. Upír nedokáže odolat svému pudu a loví jednu mladou dívku za druhou a to v oné uličce. Ale proč právě tam? Čím je tak výjimečná? Musí být. Proč by jinak pořád lovil na jednom místě a riskoval tím své chycení. A proč vždy v pátek večer ve 12 hodin? Tyto otázky mi vrtaly celý večer hlavou a tak, než jsem usnul, rozhodl jsem se, že si na něj tento pátek počkám v oné uličce a než ho zabiju, že to zjistím.

* * *

Jak to jen ti upíři dělají, že si to načasujou vždycky tak, aby byli s obětí sami dva. Zamyslel jsem se při čekání na toho zatracenýho upíra. Připravoval jsem si kuši s několika kůly speciálně očarovanými tak, aby pokaždé zasáhly to pravé místo na těle. Kdybych byl trochu silnější zaříkávač, zvládl bych to i bez dubového kůlu. Jenže jsem kdo jsem a tak se nedá nic dělat.

* * *

Konečně půlnoc - a jakási blondýnka vstoupila do této uličky. Odněkud vyskočil ten samý upír, kterého jsem viděl v tom vidění. Mně si však schovaného za popelnice nevšiml, nebo to alespoň nedával najevo. Prohodil pár slov s tou blondýnu a už se připravoval k zakousnutí, jenže na to jsem já nečekal. Vyběhl jsem z úkrytu, namířil a vystřelil. Kůl vyletěl, jenomže místo aby zasáhl svůj cíl, odrazil se od černé aury kolem upíra, které jsem si předtím nevšiml. „Doprdele," vykřiknu a začnu vytahovat teleportační runu. Rychle ji drtím v dlani.Už, už je u mě, ale v tom se teleportuju do svého pokoje. „To bylo o fous," řeknu si pro sebe, když dosednu do křesla. Pracuje určitě pro nějakýho černýho mága a ztratil jsem svoji poslední runu, kterou jsem po tak dlouhé době usmlouval s obchodníkem s runami na celejch 30 000 Kč. No a teď je v háji.

* * *

Budu muset zjistit něco víc o tom upírovi a černém mágovi, pomyslím si, jak tak usínám ve svém pohodlném křesle...