Andor.cz - Dračí doupě online

Ráno se začali připravovat k odjezdu z hostince. Bylo to příjemné, zase jednou být mezi lidmi, na místech, kam ještě válka nedorazila. A přesto se dobrovolně vraceli zpět. Alea se chovala, jako by se v noci nic nestalo a muži byli zamušilí, takže ranní ticho přerušovalo jen frkání koní a pokřupávání čerstvého prašanu pod jejich kopyty.
„Musíme do tábora velitele Sorkina, jak jsme se dohodli. Odtamtud pojedeme na jih k Poříčí a překročíme řeku, snad bude zamrzlá,“ řekl Roghir vsedajíc na koně a brzy se čtyři koně změnili v malé tečky na obzoru. Jízda v přemrzlém prašanu byla obtížná. Po cestě, kterou se vydali, již dlouho nikdo nejel a koně se tak bořili do sněhu. Ledové krystalky jim rozřezávaly kůži nad kopyty a k polednímu ztratil Chorcheho kůň jednu podkovu. Nebyla žádná šance, že by ho nechali někde znovu okovat a kůň proto klouzal a běžel poněkud šikmo. Kus od vojenského ležení, do kterého mířili, kůň uklouzl na neokované noze a zlomil si ji. Cracch ho rychle vykrvil a kůň brzy dodělal. Naštěstí do tábora to bylo už jen kousek a tak Chorcheho posadili na koně k Alee, která od rána nepromluvila ani slovo a ani se nepodívala na Roghira.
***
Konečně dorazili do ležení asi čtyř stovek mužů velitele Sorkina. Rozšlapanou směskou bláta a sněhu se dobrodili až k hlavnímu stanu a rychle vstoupili. Uvnitř bylo teplo a omrzlé obličeje postupně začaly přicházet k sobě. Velitel je nenechal dlouho čekat.
„Roghire. Jsem rád, že tě vidím celého, což se ale nedá říct o jiných lidech z velení.“ Podal si s Roghirem ruku a kývl na zbytek skupiny.
„Posaďte se a dejte si čaj s rumem, zahřeje vás.“ Příští hodinu strávili probíráním situace. Dozvěděli se, že se postup nepřátelské armády zastavil kvůli krutým mrazům. Nemohou překročit Hločku, ačkoli je zamrzlá. Led totiž neunese vozy s proviantem. Dělají teď proto pouze rychlé výpady za řeku a hned se stahují zpět. Víceméně, ale obě armády zůstávají na pozicích a nic se neděje. Roghir seděl tiše a naslouchal velitelově řeči. Zdálo se, že přemýšlí, jeho tvář byla smutnější a vážnější než kdy jindy. Velitel konečně skončil dlouhý výčet nepřátelských pozic, o kterých věděl a podíval se na čtveřici. Roghir si promnul oči.
„Hláska za Hločkou, kterou císařští obsadili na podzim? Neměla by být příliš bráněná,“ pronesl s naprosto klidnou tváří. Velitel se na něj podíval skoro soucitně.
„Odpočiň si trochu, i tvoji lidé to potřebují. Říkám ti, že přes zimu se fronta nehne, není tu teď pro tebe práce,“ narhoval opatrně.
„Dokud nebude má země zase svobodná, nebudu mít klid!“ Zarputilý pohled, který vrhl na velitele dával jasně najevo, že nemá zájem o žádné další přesvědčování. Velitel si s povzdechem poposedl a ukázal na mapu.
„Co si tedy představuješ, vozy s proviantem se sotva dovlečou k nám do tábora, natožpak k Hločce. A chceš snad živit posádku hlásky šiškama? Nebo pošleš ty chlapy přenášet zásoby ručně, aby je mohli postřílet jak slaměný panáky?“ Vypadalo to, že má o své muže upřímné obavy. Byl jedním z mála velitelů, kteří měli ještě dost rozumu a neposílal svoje muže na jistou smrt – pokud mu to nenařídili shora.
„Ne, to opravdu nechci. Ale co když císařští něco plánují? Hláska je skvělé místo pro stavbu mostu. A ty o ničem nevíš, třeba právě teď kodrcají vozy přes řeku a tenhle tábor tu za týden už nebude!“ Roghirovi se leskly oči a mluvil velmi rychle.
„Nic ve zlym Roghire, ale jenom blázen by zaútočil teď, na zimu.“ Chtěl ještě něco říct, ale Roghir ho rychle přerušil: „Právě proto nás tak zatlačili. Dělají všechno jinak, tak jak jsme si to dřív neuměli představit. Nežádám tě o nic jiného než o svolení. Svoje lidi si tu nech, nebudu je zbytečně vystavovat riziku.“
„A co tvoji lidi? Vždyť s sebou vláčíš malou holku! Co oni?!“ Šepot, kterým to velitel pronesl, byl naprosto zbytečný, všichni seděli blízko a všichni slyšeli víc než dobře. Alea sebou při zmínce o sobě trhla a do tváří se jí vehnal ruměnec. Roghir se na chvíli zamyslel, zdálo se, že se v něm odehrává vnitřní boj. Pak prohlásil: „Nikoho nenutím, ať jde se mnou. Všichni jsou se mnou dobrovolně a sejde jim na naší zemi stejně jako mně!“
Velitel se nahrbil a zdálo se, že hodlá vybuchnout vzteky.
„Musíš být úplně slepý, když nevidíš…“ drtil slova mezi zuby, pak se zhluboka nadechl a odevzdaným, a přesto přerývaným hlasem dodal: „Bránit ti nebudu, jako vždy… A teď mi zmiz z očí. V táboře můžeš být jak dlouho chceš a dostaneš tolik jídla a vybavení kolik uneseš. Dělej jak myslíš.“ Mávl rukou a začal se ostentativně hrabat v nějakých lejstrech, která se mu válela na dřevěném stolku.
***
Když opouštěli tábor, vojáci je sledovali s údivem v očích. Byli rádi, že se nemuseli hnout, skoro si přáli, aby už válka skončila ať tak nebo tak. Když uzavřou příměří a odevzdají se do područí Císařství, jim se nic nestane. Takhle jim hrozila stále smrt. Koně skupinka nechala v táboře, cesta byla směrem na Hločku neprojetá a koně by se příliš bořili do sněhu. S nasazenými sněžnicemi se jim cestovalo pohodlně. Les byl tichý a působil pokojným dojmem. Těžké ocelové mraky slibovaly na dnešní noc silnou vánici. To přesně hrálo Roghirovi do karet.
„Provedeme to hned dnes v noci. Pronikneme do hlásky, ještě nevyhořela, protože ji naši opustili bez boje. Dneska zaplane jako vích, v náš prospěch!“ Mluvil spíš pro sebe, trpaslík nepřítomně pokyvoval hlavou, Alea se na něj ani nepodívala a Cracch jel jako vždy zamyšlený opodál.
Se snášející se nocí začaly padat první vločky. Seděli v úkrytu na kraji lesa a snažili se pozřít tvrdé vojenské suchary. Všichni mlčeli, zdálo se, že po návštěvě tábora měl každý dost práce se svými myšlenkami. Sněžení nabývalo na síle, přesně jak Roghir předpokládal a světla hlásky se brzo ztratila za šedivočernou clonou. Roghir jim tiše pokynul a postupně opustili úkryt a vydali se k řece. I přes skučení větru bylo slyšet praštění ker. Všechno kolem působilo zlověstně – srdce se svírala strachem. Skrčili se pod pahýlem vrby a Roghir začal rozbalovat svůj vak. Lano, hák a několik lahví oleje jasně dávaly tušit, jak si celou akci představuje.
„Roghire?“ ozval se najednou Cracch a odstín hlasu značil, že se mu nemluví právě lehko.
„Bude to perfektní. Rychlý přepad, nikdy nezjistí, co se stalo. Určitě se nám to povede a až jednou zatlačíme císařské zpátky, bude tahle země opravdu naše. Budou nás uznávat, ne jako teď!“ dostal se mu v odpověď monolog. Roghir se mírně komíhal a nepřítomně hladil lahve s olejem.
Cracch chytil míšence za zápěstí a jeho hlas teď zněl daleko naléhavěji: „Přemýšlel jsem. Já jsem slíbil, že tě budu následovat až do konce a Chorche má už dávno dost rozumu, aby si to rozmyslel sám! Ale nech Aleu odejít. Pošli ji domů, nemá tu co dělat. Na druhé straně řeky nečeká na nikoho z nás nic dobrého, ale ona nemusí jít.“ Roghir setřásl ruku, která ho svírala stále pevněji.
„Nepošlu jí nikam. Potřebuju jí tady a ona tu chce zůstat. Ví, jak je pro nás tenhle boj důležitý. Když neodrazíme císařské vojsko, nezbude tady pro nás již místo. Co ty o tom víš. Ty jsi člověk, co je ti po naší věci, nechápeš jí. Ty si jdi, kam se ti zachce. Ona tu zůstane!“ Roghir se otřásal zdálo se, že se na Craccha rozpřáhne. Nakonec se jenom otočil a začal dělit lahve na čtyři hromádky. Sám si jednu vzal a přes rameno přehodil svazek lana s navázaným hákem. Když si Alea brala svoje lahve, dívala se už na Roghira s bezmezným obdivem jako dřív. Přivinula se k němu a pokusila se ho políbit. Tentokrát se nebránil a přitiskl ji k sobě. „Zůstaň při mně a splním ti tvoje přání. Budu s tebou jako muž se ženou!“ zašeptal jí do ucha. Cracchovi se v tu chvíli objevila v oku slza.
„Naposledy tě žádám, nech ji být. Vidíš, že to dělá jen proto, že je do tebe blázen a ještě toho zneužíváš. Zničíš něco, pro co bojuješ,“ přidušeně se snažil říct, když stál tváří v tvář míšenci, ten jenom odvrátil hlavu. Chorche vzal svoje lahve beze slova. Pak už jen Roghir zmizel ve tmě s tím, že se sejdou na druhé straně. Na ledu byla tlustá vrstva sněhu a tak nebylo těžké ho ve sněžnicích překonat. Na druhém břehu se po chvíli našli – tma a vánice už snížily viditelnost sotva na dva sáhy. Jenom Chorche chyběl. Po chvíli čekání se Cracch opatrně vydal zpět na řeku, aby zjistil, co se stalo. Za nedlouho se vrátil s několika lahvemi s olejem v rukou.
„Je mi líto, ležely ve sněhu skoro na druhém břehu. Málem jsem o ně zakopl,“ pronesl k siluetě Roghira.
„Teď už je to jedno, zvládneme to i bez něj!“ Míšenec teď mluvil jako smyslu zbavený. Vnitřní síla, která ho poháněla po dlouhá léta v odboji proti králi a teď naopak v boji za něj, převzala moc. Nezáleželo mu na ničem jiném, než na úspěchu nočního přepadu, jeho svět se smrskl na vidinu svobodné země a neohlížel se na nic jiného. S obezřetností se doštrachali až ke kamenným zdem hlásky. Roghir chvatně sundal lano z ramen a pokusil se je nahodit. Hák nahoře zarachotil, ale vzápětí spadl zpět k jejich nohám. Chvíli vyčkávali, ale nic se seshora neozvalo a tak se Roghir pokusil nahodit znovu. Tentokrát bylo cinknutí kovu podstatně silnější, ale hák se nahoře zachytil. Rychle jeden po druhém vyšplhali nahoru. Ochozy hradeb byly prázdné, v rychlosti vytáhli lano a přehodili ho na vnitřní stranu hradeb. Rychle upevnili hák a Cracch se začal spouštět dolů. Roghir se nezdržoval čekáním a seskočil dolů do vrstvy prašanu. Uvnitř hlásky panovalo ticho a svítilo se jedině ve vížce – zřejmě znamení pro posádku mimo pevnost. Roghir mlčky ukázal na stáje, které se krčili u protější zdi. Tiše přeběhli otevřené prostranství a vklouzli do stájí. Koně tu nebyli, zato v zadní části bylo na hromadě naskládané dřevo, fošny dlouhé několik sáhu a hřeby, celé stohy hřebů. Roghirovi se rozzářil obličej: „Věděl jsem to, chtějí postavit most!... Ty se postarej o stáje já doběhnu do věže a ty, Aleo, hodíš svoje lahve do baráků, vem si tady pochodeň. Tou to snadno podpálíš. Zbytek už chytne sám.“ Rychle vykřesal několik jisker a za chvíli už pochodeň hořela jasným plamenem. Alea se rozběhla ke dveřím, otevřela je, ale dál se již nedostala. Zastavila se s tlumeným heknutím. Ze zad jí trčel císařský rapír. Zavrávolala několik krůčků nazpět a sesunula se z meče na podlahu. Do stájí se vhrnuli tři vojáci. Roghir zaklel a vrhnul se zběsile proti nim. Oháněl se mečem jako větrný mlýn svými lopatkami. Rychle vykryl dva údery vedené na pravou stranu, přihrbil se a špatně se kryjícího vojáka, co na něj šel zleva, rozpáral odshora dolů. Nešťastník se s chropotem zřítil k zemi a marně se snažil rukama zastavit krev řinoucí se z pupku. Zbylým dvěma vojákům se podařilo dotlačit Roghira ke zdi. Příliš pozdě si však všimli blížícího se Craccha a ten rázným švihem zaťal svůj meč hluboko do boku bližšího nepřítele. Poslední voják zařval vzteky a začal před náhlou přesilou ustupovat. Když narazil na dveře a už nebylo kam uhnout, vyrazil zběsile v poslední snaze skolit svoje protivníky. Skončil nabodnutý na špici Cracchova meče. Když ho škubnutím vyprostil z vojákových střev, nezbyla umírajícímu žádná opora a padl na probodené břicho. Roghir jako smyslů zbavený popadl křesadlo a snažil se vznítit kupku sena, která se krčila v rohu ustájení a na níž byly navršené lahve. Cracch sledoval jeho počínání s výrazem naprostého znechucení. Sehnul se ke vzlykající Alee a vzal ji do náruče.
„Miluju tě Roghire, kde si? Chci…“ její slova zanikla ve vzlykotu a u pusy se jí objevily rudé bubliny. Krev se jí začala řinout z úst, jak se snažila ještě něco vyslovit. Nakonec jen tiše vzlykala a ztěžka polykala. Když vyskočil první plamínek na kupce, vydechla naposled. Roghir se otočil a spatřil Craccha držícího mrtvou Aleu v náručí. Vysokému muži se po tvářích kutálely slzy lesknoucí se ve světle sílícího ohně.
„Otevři oči! Už konečně otevři oči, ať vidíš, cos způsobil. Zahynulo to, proč jsi bojoval, zahynula tvoje budoucnost, tvoje rasa.“ Několik dalších mužů rozrazilo dveře a zasvištěly šípy, jeden… druhý. Cracchovi se podlomila kolena, ale přesto udržel Aleu v náručí.
„Otevři oči!“ stačil ještě říct, než ho umlčelo švihnutí rapíru. Hlava mu poklesla a Aleino tělo se mu skutálelo z rukou. Padl na ni s rozpřaženými rukama, jako by se ji stále snažil chránit. Roghir stál proti tomu všemu, za zády mu hučel oheň, který začal stravovat trámoví stájí. Když se mu zapíchly rapíry do těla, zvrátil se s tichým hlesnutím nazad přímo do nádob s olejem. Oheň se proměnil v peklo a vyhnal vojáky ven. Roghirovo tělo rychle pohltily plameny.