Andor.cz - Dračí doupě online

>2. . díl


Krásné ráno babího léta a já sedím u dvanáctky Budvaru a přemýšlím nad záhadou toho upíra. Tak co o něm vím. Pořád mi neleze do palice, proč je to takový tupoň a loví na stejném místě. I když zas až takový ne. Včera mě pěkně vypekl a za troubu jsem byl já. Klidně si prohlížím vybavení a přemýšlím nad volbou nástroje. Je to od takového profesionála jako jsem já hloupé, ale opravdu jsem neměl potuchy, jak zatočit s upírem pod ochranou tak silného mága. Zbývaly mi jen dvě věci, co bych mohl udělat. Požádat o pomoc UMB a nebo požádat někoho z mých starých přátel ze zaříkávačské školy. A na poučné kecy typu: „Proč jste nám o tom neřekl dřív...?" nebo: „Co si o sobě myslíte, že jste superman..." jsem opravdu neměl náladu. A tak jsem začal přemýšlet nad tím, kdo by mi mohl pomoct ze starých známých. Napadli mě jen tři lidé. Z toho s jedním jsem byl rozhádaný a druhý někam zmizel. A tak zbývala Karolína. No a tak jsem se rozhodl, že se za ní podívám.
>

* * *

Ani nevím jak, ale stál jsem před dveřmi Karolínina bytu, s bonboniérou a pugétem růží. „Crrr," zazvonil jsem na zvonek, trochu si uhladil vlasy a schoval překvapení za záda. Před dveřmi se objevila dívka. Mladá blondýna s nakadeřenými vlasy a pěknými šaty, které příjemně odhalovaly její výstavní lýtka. Bohužel však jsem nestačil říct ani ahoj, protože jsem dostal takovou facku, že jsem vzal druhou o zeď. „Taky tě rád vidím," řekl jsem a začal jsem si rovnat čelist. „Počkej ještě chvíli, mám pro tebe obchod." Karolína se otočila a její pohled mě doslova uřknul. „Tak obchod, jo, ty nevděčníku, ty hade, ty ty..." Víc už toho nedořekla, protože se rozplakala, a tak jsem ji objal a opatrně začal utěšovat. „Promiň, Karolíno, ale já jsem vlk samotář a já nevěděl, že tě to tolik vezme," řeknu s drobnými rozpaky. „Tak ty jsi nevěděl a to pro tebe nic neznamenám," řekla napůl ubrečeně a napůl uraženě. „No vlastně... Promiň, nechtěl jsem ti ublí-" To už jsem nedořekl, protože mě někdo právě kopnul a já narazil do zdi. Se spoustou nepěkných nadávek jsem se začínal zvedat. (poznámka autora: Představte si, že vás nakopne bytost s 10x větší silou okovanou botou a narazíte do zdi. To se asi pak budete hodně těžko zvedat. :-D) Ten samý upír, kterého jsem nevyřídil, teď běžel ke mně a zuby měl vytažené. „Á, starý známý, ty vždy rád vidím," podotýkám se svým typickým humorem při tasení pistole se stříbrnými kulkami. Bohužel však pozdě. Než jsem stačil namířit, tak už moje pistole ulítla kamsi dolů po schodišti. Ten "milý" upír mě udeřil do břicha tak, že mi tam něco zapraskalo. A tak jsem se s úpěním skácel na špinavou podlahu. Upír vítězoslavně zavyl a pokračoval. Jenže úplně zapomněl na Karolínu. Ta vytáhla kříž a začala odříkávat. „Vrať se, lykantope, odkud jsi. Mrtvý jsi a tak padni a odejdi na věčný odpočinek. Zem tě vezme zpět ve jménu Boha i ducha svatého..." řekla a to už se k ní upír obrátil a z řevem se k ní rozběhl. Na to však Karolína nečekala a dokončila svou formuli. „... amen." Upír se začal s řevem rozpadat. Co se však dělo dál už jsem nezjistil, protože jsem vyčerpáním omdlel.
>

* * *

Měl jsem hrozné noční můry a tak jsem byl rád, když jsem se začal probírat. Rozhlédnul jsem se kolem a zjistil jsem, že jsem u Karolíny doma a jsem navlečen do jakéhosi růžového pyžama s medvídky. Tak to vypadá, že jsem u Karolíny, blesklo mi hlavou. Najednou odkudsi s hrnkem polévky přišla Karolína. „Rychle to sněz. Pomůže ti to," podala mi polévku a sedla si do křesla vedle pohovky, na které jsem ležel já. „Tak ty zítra už budeš mít všechno v pohodě a tak budeš moct odejít a už mě nechat na pokoji," řekla tvrdě Karolína. „Ale Karolíno, já potřebuji tvoji pomoc," řeknu a pokusím se sednout si, ale jaksi to nejde, tak nepokouším štěstí a zůstanu ležet. „No ty ses zbláznil. A proč bych to jako měla dělat? Co bych z toho měla?" vyhrkne na mě tak prudce, až ucuknu. „No tak já se s tebou rozdělím o odměnu." Ona se na mě smrtelně vážně podívá a říká: „Ty jsi fakticky naprosto nemožnej," řekne a nabroušeně opět odkráčí do kuchyně. A sakra, asi jsem něco zpackal, pomyslím si a opět usnu...
>

* * *

Když už jsem zdravý, tak se opět převléknu a začnu se smiřovat s faktem, že se domů vrátím s nepořízenou. A tak se jdu s Karolínou rozloučit a poděkovat jí. „Karolíno, omlouvám se ti, jestli jsem ti nějak ublížil, a chci ti poděkovat za to, co jsi pro mě udělala," řeknu a trochu se zastydím. „To je v pořádku, Adame," řekne a usedne zamyšleně do židle. A tak už raději odcházím z bytu Karolíny. Než však zabouchnu, zastaví mě Karolínin hlas. „Počkej, Adame, já ti ještě naposledy pomůžu," trochu rozpačitě se usměje. „Počkej, dojdu si pro něco na sebe," řekne Karolína a odběhne do svého pokoje. A tak čekám...
>

* * *

A tak jsme byli zase v té uličce a s Karolínou hledali nějaké stopy. Upír je sice mrtvý, takže bych měl už na to kašlat a jen si vzít odměnu, ale mně tu něco nesedělo a tak jsem se tu rozhlížel po něčem divném. Zatím to však vypadalo, že mám po ptákách, jelikož jsme nic nemohli najít. Když v tom Karolína radostně zaječela. Našla totiž nějakou magickou stopu a tak jsme se rozhodli, že ji budeme sledovat. Stopa vedla do jednoho starého činžáku v ulici a tak jsme do něj vkročili. Dále jsme pokračovali kamsi dolů do sklepa. Ve sklepě už však až na trochu starého harampádí nic není a navíc stopa dále prochází stěnou. Rozhlížím se a hledám něco, co by mohla být páka, co nás pustí do tajné místnosti. Najednou mi před očima vytanula jedna z knih v malé knihovničce, která nebyla zaprášená. „Karolíno, zlato, pojď sem, něco ti chci ukázat." Rychle ke mně přiběhla se podívat. „Tak to vypadá, že ta kniha je ta páka," vytáhnul jsem ji z knihovny, jenže se nic nestane. „Tak nic, no," řeknu zklamaně. „Ne, počkej, Adame." Opatrně vezme do ruky knihu a rychle ji prolistuje. Zastavila se na stránce 102 a začala odříkávat formuli ve staročeštině. Po dokončení se s vrzáním ve zdi objevila cesta. Vytáhnul jsem svoji G-17 a dám do ní plný zásobník stříbrných kulek. „Ty a ty tvoje moderní zbraně," řekla a zakoulela očima Karolína. Dále jsme pokračovali za roh, kde se cesta začala rozdvojovat, a tak jsem se vypravil napravo a Karolína nalevo. Po nějakých 5 minutách cesty dojdu k místnosti s pootevřenými dveřmi. Nahlédnu dovnitř a to co vidím mě nepřekvapí. Nevím proč, ale zkrátka mě to nepřekvapí. Na stole leží nějaká dívka spoutaná řetězy na obřadním stole. Vedle ní stál jakýsi muž v kápi stejné, jakou měl ten upír tehdy tam v uličce a u Karolínina bytu. V místnosti osvětlené jen pár loučemi vypadal až děsivě. Samozřejmě ne pro mě. Tentokrát jsem měl speciálně očarované stříbrné kulky od Karolíny, tak to by mělo stačit. Vytáhnu G-17 a nandám tlumič. Namířím a už za sebou sviští tři kulky a míří na upírovo srdce. (poznámka autora: Kdyby se náhodou někdo divil, proč tři kulky, tak je to protože jistota je jistota :-D) Upír zasténá a klesnul na chladnou kamennou zem. Přiběhnul jsem k dívce tak potichu, jak to jen jde. „Kdo jste, pane, a co..." zacpu jí pusu, protože kdyby takhle křičela ještě chvíli, tak je tu za chvíli celá upíří rodinka i s tím mágem, co je vede. Vypadalo to na nějaký kult, co tu řádí a dělá krvelačné obřady. A tak dívku odpoutám a pustím jí pusu. „Tak poslyš, holka, že jsi byla unesená někým jiným než lidma už ti asi docvaklo, ale snad i to, že jsem ti zachránil život. Takže teď tě dovedu ven z chodby a ukážu ti cestu a ty zmizíš co nejrychleji, jak jen to půjde. Ok?" řeknu a připadám si přitom jako drsňák z nějakého filmu z 60. let...
>

* * *

Když jsem se konečně zbavil té dívky, pokračoval jsem tou cestou, kterou šla Karolína. Nikde nic nebylo. Jen občas nějaká zajímavá zbraň na zdi a tak jsem pokračoval dál. Když už jsem myslel, že cesta nemá konce, tak se mi před očima začala rýsovat brána a u ní dva strážci. A ti dva strážci si mě všimli. „A sakra." Vytahuji svou G-17 a rychlým nemířeným výstřelem jsem jednoho skolil k zemi, druhý mi však vykopne zbraň z ruky. Udeřil jsem ho a vykryl jeho úder. Saltem jsem se vymrštil do vzduchu a přeskočil ho. To bojové umění Eles-vali, co nás učili na škole, docela zabírá. Zvlášť na upíry. Rychle se otočí a s otočkou mě kopne do břicha. Chvíli jsem letěl vzduchem, než mě zastavila zeď. Nenápadně jsem vytáhnul z pod pasu dubový kolík. Rychle ke mně běžel a už se na mě sápal. Jenže tohle nečekal. Vymrštil jsem se jako blesk a udeřil ho prázdnou rukou do obličeje. Upír na kratičkou dobu přestal dávat pozor a na to jsem čekal. Vytáhnul jsem kolík a zabodl jsem ho upírovi do srdce. Upír zakňučel a přestal se hýbat. Protáhnul jsem se a poté vykročil otevřít tu bránu...


To be continue :-D (Pokračování v 3. části)