Andor.cz - Dračí doupě online

Prostě jsem tu ránu nestačila vykrýt. Dostala jsem se mezi dva trpaslíky - odznaky kmene temně vytetované na tvářích, fanaticky svítící oči, palice větší než moje hlava. Tu, která mě zasáhla, jsem ani nezahlédla. Sedla pěkně shora, až mi přišlo divné, že nejsem po kolena zaražená v půdě. Ne, nikdy jsem ráda nebojovala proti palicím a kyjům, a věděla jsem proč. Před očima černo, ztratila jsem dokonale orientaci. Kde je nahoře, kde…?
Meč mi vypadl z ruky. Sesypala jsem se jako hadrová panenka.
„Prober se, haló, prober se!“ zaslechla jsem z dálky ženský hlas. Zněl trochu vyděšeně. Chvíli trvalo rozeznat, co vlastně říká a další chvíli mi docházelo, komu patří. Málem mě znovu obešly mrákoty.
„Sakra, udělejte místo, běžte zírat někam jinam!“ zařval nějaký muž.
„No tak, prober se…“
Otevřít oči se mi podařilo hned na druhý pokus. Hlava třeštila a i když jsem ležela, všechno kolem se točilo. Zaostřila jsem na ženu, která se nade mnou skláněla a páteří mi projela chladná hrůza – opravdu to byla hraničářka. Chtějí mě živou. Snažila jsem se nemyslet na to, co to znamená. Jenom úzkost v jejím hlase byla matoucí. Třeba mě nepoznala, třeba si myslí, že jsem jedna z nich…
„Zůstaň ležet,“ přesvědčovala.
„Mně nic není,“ zamumlala jsem a pomalu se posadila. Přemoct žaludeční nevolnost zabralo několik cenných vteřin. Musím pryč, než jim to dojde. Po čele mi stékaly vydatné pramínky ledového potu.
Uvědomila jsem si, že bitva stále pokračuje. Proběhla kolem nás skupinka skřetů pronásledovaná řvoucími bojovníky. Nikde známá tvář, bojová linie se za dobu, kdy jsem byla mimo sebe, o hezký kus posunula. Nahmatala jsem vedle sebe meč a nenápadně se o něj opřela, abych se dokázala zvednout.
„Neměla bys vstávat,“ starala se hraničářka. Byla mladá, vlastně ještě dívka. „Řeknu chlapům, odnesou tě dolů…“
„Ne!“ vykřikla jsem málem. Z Města bych se živá nedostala. „Opravdu je mi dobře, vážně. Jenom půjdu trochu stranou. Díky.“
„Jsi úplně bílá,“ přesvědčovala mě hraničářka.
„Děkuju za starost. Vážně je to dobrý. Prostě půjdu stranou.“ Soustředila jsem se na každý krok, nechtěla jsem v té dobré duši v zeleném probudit další pečovatelské sklony. Jako na zavolanou se ukázali vlkodlaci… hraničáři měli rázem jiné starosti. Opřela jsem se o strom a chvíli odpočívala. Boj v lese byl nepřehledný, nebylo možné poznat, kdo vítězí, dlouho udržovaná fronta se rozbila do menších, zarputilých skupinek. To se dalo čekat, přesto mi na tom všem připadalo něco – podivného. Nepřirozeného. Odložila jsem zatím ten pocit a pomalu se plahočila dál. Konečně, konečně jsem mezi stromy zahlédla toho, koho jsem hledala. Vysoká postava celá v černém a s kápí na hlavě, charakteristická gesta, nemohla jsem se splést. Můj mistr, Nazir. Tiše uděloval instrukce několika nemrtvým, kteří se vzápětí rozbíhali za svými úkoly.
„Můj pane…“ Otočil se ke mně a chtěl něco říct, ale náhle se zatvářil vyděšeně. „Co se ti stalo?“
„Trpasličí palice do hlavy,“ mávla jsem rukou. „Nic mi není, nějaké lektvary ještě mám. Měla jsem opravdu šílené štěstí – našli mě hraničáři a nechali jít. Zřejmě mě nepoznali, jinak si to nedovedu vysvětlit… ale na boj se teď necítím, půjdu někam zalézt. Ale mistře…“ Prsty jsem mu zaťala do ramene, jak jsem potřebovala zdůraznit to, co mu chci vysvětlit, slabostí se mi chvěla kolena, napůl jsem se o něj opřela. „Něco tu nehraje. Ta bitva je podivná, musí to být past.“ Mimochodem jsem si uvědomila, že mě opatrně usazuje na zem. Kápě mu spadla na záda a dlouhé vlasy se pletly do obličeje. Nejistě si je odhrnoval z očí. „Rozhodně tě musíme dostat k doktorovi.“
„O čem to mluvíš!“ vyděsila jsem se. „Mistře Nazire! Bojovníci nás zradili. Tady máš důkaz!“ Ukázala jsem mezi stromy, kde pár kroků od nás právě dobojoval skřet s bojovníkem. Skřet si pohodlně opřel ruce o meč položený na ramenou. „Dobrej boj,“ prohlašoval právě. „Příště tě dostanu.“
„Na mě nemáš, mrtvolo,“ zašklebil se bojovník.
„Nebojují doopravdy…“
Nazir na mě hleděl s nepochopením, které bolelo.
„Jestli hraničáři dobudou Hlásku, přijdeme o všechno,“ vyrazila jsem ze sebe zoufale. „O domov, o knihovnu…“ Pohled mi padl na můj meč. Zůstala jsem na něj uhranutě zírat. Můj meč, moje magická zbraň z černého kovu pokrytá stříbrnými runami… ta zbraň, stará, stařičká a zakalená nespočtem bitev, s takovými obtížemi kdysi získaná… se proměnila ve dřevo. Dřevěný meč. Nedovedla jsem si představit tak mocnou magii, která by tohle dokázala. Zoufale jsem sevřela třeštící hlavu… a propadla se do tmy.
Další probuzení bylo snad ještě horší, než to první. Byla jsem v jakési místnosti se světle žlutými stěnami a oknem zpola zakrytým žlutým závěsem, uložená na kovové posteli. Další dvě byly prázdné. Místo vlastních šatů jenom nepoužitelná košile z tenké látky. Zbraně nikde. Čarovat bez hůlky by bylo namáhavější, ale byla jsem si jistá, že to zvládnu. Jednu ruku jsem měla přivázanou k posteli a do ní zabodnutou tenkou jehlu. Bylo patrné, že hadičkou, která k ní byla připojena, mi cosi vpravují do krve. Napřed mi blesklo hlavou, že mě dostali zaklínači a tohle je některý z jejich lektvarů… pak jsem si ale uvědomila, že všechno, co by se mnou chtěli provést, by mohli udělat i jednodušeji a jako pokusný králík se mág šesté úrovně zrovna nehodí.
Vešla starší žena oblečená v modré a bílé. „Dobré jitro,“ usmála se trochu. Nevypadala zle, spíš jako někdo, kdo spěchá. „Ležte klidně, pan doktor hned přijde.“ Napadla mě další možnost, kde bych mohla být a i když jsem nechtěla dát najevo slabost nebo nejistotu, nakonec jsem se zeptala. „Žiju?“ zeptala jsem se stručněji a méně zdvořile, než jsem původně chtěla. „Kde jsem? Tohle je…“
„Jste v nemocnici v Kralupech,“ řekla žena vlídně. „Jste jen trochu dezorientovaná, to brzy přejde.“
Neměla jsem tušení, co je to nemocnice a co je to kralup, ale byla jsem si skoro jistá, že být mrtvá, nebolí mě tolik hlava. Do dveří vešel mladý muž celý v bílém. „To byl ten rentgen, jak jste mi před chvílí dávala, sestro?“ Nevypadali jako příbuzní. Ovšem, musím být v chrámu nebo klášteře! Teď jenom opatrně zjistit, kterému bohu tady slouží. Žena mu jenom souhlasně přikývla. Rozhodně chrám. Tajná řeč není neobvyklá.
Muž se usadil ke mně na postel. „Co hlava? Určitě jak po flámu, co,“ usmíval se. Nevypadal nebezpečně. Měla jsem pocit, že bych mu mohla věřit. Po tom všem podivném, co se stalo, jsem si to opravdu přála.
„Jo, bolí.“ Možná jsem se měla pokusit usmát.
„Tak, jak se jmenujete?“ řekl jakoby nic.
Vlastně už jsem se rozhodla. Zabít se mohu kdykoli, pokud by začali s mučením. Stejně ví, co jsem zač, když získali i moje věci a stříbrný meč má slavné jméno.
„Jmenuji se… Adryn Nys´tiai. Jsem mág šesté úrovně. Temný mág, tvůrce nemrtvých, žák mistra Nazira.“ Představila jsem se hrdě a beze strachu.
Žena se zatvářila vyjeveně, ale muž se zasmál. „Pro vás hra skončila, s takovým otřesem mozku. Když přijela sanitka, vrátný málem omdlel, ti, co jeli s vámi, byli ještě v kostýmech.“
Bez hnutí jsem na něj zírala. „Je tohle klášter? Jakému sloužíte bohu?“
„Vzpomínáte si, jak jste přišla k tomu zranění?“ zeptal se trochu napjatě a úsměv už nepůsobil tak upřímně.
Ta informace mi připadala neškodná. Je ale možné, že se mě snaží zbavit ostražitosti. „Dostala jsem se pod trpasličí palici. Tedy… palici patřící trpaslíkovi. Jinak byla… opravdu pěknej kousek.“ Nejvyšší čas přejít do ofenzívy. „Vrátíte mi šaty, prosím? Také bych docela ráda věděla, jak dopadla bitva. Děkuji vám za péči, ale není mi nic, co by nespravila trocha patřičného lektvaru. Jestli dovolíte…“ Chtěla jsem vstát, ale tak jednoduše to nešlo. Snadno mě zatlačil do postele. „Víte co, prospěte se,“ poradil mi muž v bílém. Jeho dobrá nálada už zněla vyloženě falešně. „Nic neprospěje bolavé hlavě víc. Popovídáme si později. Tady jste v bezpečí.“
Bohužel se mi oči klížily, hlava plná zmatených myšlenek přímo třeštila. Co jsou zač? Hlavně – co chtějí? Věděla jsem hodně věcí, pro které by mě nepřátelé byli ochotni rozčtvrtit a dali by si na tom opravdu záležet.
Měla jsem pocit, že jsem zavřela oči jen na malý okamžik, ale pokoj byl prázdný a hlava už tak nebolela. Skrz závěsy prosvítalo slunce. Lampy zavěšené u stropu – nečadily, takže nepochybně magického původu – svítily. „Stín a tma jest mou vůlí,“ zamumlala jsem s patřičným gestem. Nic, světla ani nezablikala, natož aby zhasla. To musí být opravdu mocná magie. Nebo snad… Takřka násilím jsem se uklidnila. „Silva,“ vyslovila jsem jedno z nejjednodušších zaklínadel, které sloužilo k tomu, aby nepřátele zmátlo trochou mlhy. Nic. Vyzkoušela jsem několik dalších magických formulí. Nic, vůbec nic, ani to nejmenší, ani ta hrstka kouře, která vzniká, když je zaklínadlo provedeno špatně. Přišla jsem snad díky té ráně o schopnost magie? Nebo je to chrám tak mocného boha, že zde magii užívat nelze? Nebo jsem pod prokletím? Ne, to bych poznala… Musím pryč; musím najít mistry a odpovědi. Myšlenku, že by mi nedokázali poradit či pomoci ani oni, jsem odsunula hodně hluboko. Kdybych aspoň věděla, jak dopadla bitva. Nenajdu na místě Hlásky, svého domova, jenom hromadu kamení…?
Než jsem stihla vstát, objevil se starý známý, tentokrát v doprovodu dalšího muže, o něco staršího. Ten nebyl v bílém a díky divokému prošedivělému plnovousu připomínal přerostlého trpaslíka.
„Dovolte, abych vám představil slečnu…“ mladík se na mě trochu pootočil, jako by si nemohl vzpomenout.
„Adryn Nys´tiai,“ řekla jsem mrazivě. Očividně se na mě něco chystalo.
„Já jsem Jindřich,“ prohlásil vousáč. „Těší mě. Můj úkol, kterým mě pověřili i tvoji přátelé, je postarat se o tu tvoji hlavu rozbitou.“ Vzal si židli a usadil se vedle postele. „Byla jsi několik hodin v bezvědomí. Chtěl bych ti položit pár otázek, abych si ověřil, že hlava dobrý, co ty na to? A ty, nechceš se na něco zeptat?“
Takže léčitel. Nebo rafinovaná past. Uvěřit mu. Prozradit věci, jež mají zůstat skryty. Nic ale nevysvětlovalo, proč neudělám ani to nejmenší kouzlo… nebál se mě však, takže sám musí být velmi mocným mágem. Nebo dobře vědět o mé bezmoci. V jeho pohledu jsem však přesto nenašla ani stopu výsměchu.
„Jak dopadla bitva?“ zeptala jsem se na věc, u které jsem mohla projevit nevědomost.
„To bohužel nevím,“ přiznal Jindřich zjevně nerad.
„Jsem zde zajatcem?“
„To rozhodně ne.“
„Tak mi prosím doneste mé věci. Odcházím.“ Posadila jsem se na okraj postele. Byla vysoká, nohy mi nedosahovaly až na zem. Připadala jsem si díky tomu podivně bezbranně.
„Dej své hlavě možnost se trochu dát dohromady,“ usmál se Jindřich líně a nevypadalo to, že by mi chtěl uhnout z cesty. „Vždyť není kam spěchat.“
„Jsem v pořádku, děkuji.“
„Ne, nejsi,“ řekl. „Chci si napřed ověřit, jestli ti ta rána nic neudělala s pamětí. Každý máme své úkoly a tohle je ten můj.“
„Dost průhledný způsob,“ podotkla jsem.
„Nejde mi o žádná tajemství. Řekni mi třeba… jak vypadáš.“
Pokrčila jsem rameny. Léčitelé někdy opravdu bývají podivíni. Vysoká jsem mohla být zhruba jako on… a jako všichni čarodějové jsem měla velmi bílou kůži. Po matce oči černé tak, že se nedaly rozeznat panenky. Rovné obočí. A černé vlasy prokvetlé stříbrem, sčesané dozadu. Žádné jizvy, ne na obličeji. Co ještě? Měla bych mít jednu náušnici, s bílým kamenem.
Zatvářil se zamyšleně. Otočil se k muži v bílém, který zatím postával za ním a něco mu řekl; ten odběhl. Sebral jenom cosi v rohu pokoje, u umyvadla zavěšeného na zdi, a přišel s tím zpět.
„Podívej se do zrcadla,“ vyzval mě Jindřich a vložil mi ho do rukou tak, že bylo odrazovou plochou dolů.
„Já… proč?“ Cítila jsem podivnou nechuť pohlédnout na svou tvář. Vysvětlovala jsem to sama sobě tím, že v zrcadlech se mohla skrývat velmi mocná a často nevyzpytatelná magie. Ale ve skutečnosti… nechtěla jsem vidět sebe. Odněkud ze žaludku se vzedmula vlna prudkého odporu. Nechci pohlédnout do zrcadla.
„Nemusím,“ řekla jsem a sama vnímala dětinskost toho prohlášení.
„Ne, nemusíš,“ odpověděl. Skoro jsem zatoužila po tom, aby byl alespoň trochu víc hmatatelně… zlý.
Sklouzla jsem opatrně z postele, popošla ty potřebné dva kroky a opřela se zády o okno, zrcadlo stále v rukou. Sklo příjemně chladilo. Stále jsem nenacházela odvahu podívat se na svou tvář. Proč vlastně ne? Vždyť je to hloupost. Uvidím to, co vždycky. Obličej možná bohatší o pár modřin z boje, obyčejný, můj. Nemusím.
V pokoji bylo ticho, které vzdálené zvuky zvenčí jenom podtrhávaly. Oba muži mlčeli. Dlouho jsem bez jediné myšlenky stála bosýma nohama na chladné podlaze. Pak jsem s povzdechem obrátila zrcadlo. Vteřina, dvě… upadlo na zem a rozletělo se na tisíce drobných střípků, neschopných ukázat nic většího než zrnko prachu. Mozek mi provedl veletoč, jako by se přeskupila obří ozubená kola; byla jsem si jistá, že cítím, jak se mi obrací naruby.
Byla jsem vděčná alespoň tomu, že jsem se udržela na nohou. Otočila jsem se k oknu a opřela se čelem o sklo. Dívala jsem se na kvetoucí kaštan. V jeho koruně poskakovali mezi tmavými větvemi nějací ptáci. Foukal vítr. Bílé okvětní plátky se sypaly na zem.
Věděla jsem, že ta tvář, dětsky kulatá, snědá, s modrýma očima a hnědavými vlasy vyšisovanými od slunce, je moje. Nebyl to klam zrcadla. Já.
Nejmenuji se Adryn.
Nemusím se ovládat v domnělém zajetí a můžu třeba i řvát, když budu chtít.
Výhled na kaštan se napřed jenom slabě rozmazal a pak už jsem se pouze bez hlesu soustředila na pocit od slz mokrých tváří. Abych nemusela řvát hrůzou.
Nejmenuji se Adryn.
Život ve světě bez magie bude strašný.