Andor.cz - Dračí doupě online

Včera, dnes ani zítra mě nepolíbila múza. A tak, abych nezarezl a nezkornatěl jako cévy čtyřicetiletého programátora, jehož nejoblíbenější zeleninou je vepřová panenka, se snažím vypsat. Skáču na knihovnické štafle a projíždím dlouhé regály ve své hlavě. Mám tam takovou malou soukromou knihovnu.
No, knihovnu? Spíš to připomíná apatyku, kde v regálech jsou šuplíky, takové ty dlouhé, co se v nich magistři a magistryně hrabou, když nám něco chybí. Vždycky na štafličkách přelétnu oddělení a něco seberu z tohohle šuplete a něco z tamtoho. Bez ladu a skladu pak tyhle kousíčky příběhu, tyhle ampulky s dějem, náladou, pocitem nebo i slovem vrším na sebe.
Skleničky, které uzavírají jediné slovo, jsou nejcennější. To slovo se tam třepotá jako prapodivný motýl a je většinou stejně podivné, jako ten motýl sám. Aby ho člověk zasadil správně, tak aby splnilo svůj úkol, to není lehké.
Když je hromada dost velká, beru si k ruce lupu a takový ten šanon, který se v hojném počtu vyskytuje třeba v bankách a živí se smlouvami a dlužními úpisy. Ale já mám ochočený exemplář. Tenhle se nepouští na lov sám, poslušně čeká na to, čím ho nakrmím.
Opatrně beru první ampulku do ruky a prohlížím si ji pod stowattovou duševní žárovkou. Pod lupou se mi pak zjeví drobounký tvoreček, takový drobeček. Je to múza, která mě nepolíbila včera, dnes ani zítra. Odšroubuju víčko a pinzetou vylovím múzičku za křídlo. Maličko se vzteká, ale její pištění utichá po tom, co ji hodím šanonu. Beru další a další ampulky a krabičky a platíčka s vakuově balenými nápady. Když je člověk vybalí a přidá k dalším, dostávají jasnější podobu a barvu.
Šanon si spokojeně pomlaskává a tráví vznikající příběh. Ale to už přibíhá udýchaný kurýr z vědomí. Kašlajíc se omlouvá, že se zdržel v hypofýze. Zase tam prý nějaký vůl s nablýskaným bourákem z oddělení sexuálního pudu způsobil dopravní kolaps, když to nabořil do dendritu. Tyhle problémy jsou mi cizí, mě zajímá jenom moje apatyka, živoucí knihovna. Beze slova podávám kurýrovi napapaný šanon. Zkušeně si ho potěžká a oznamuje mi, že ti nahoře budou mít radost. Jenom mávnu rukou. Asi si o mně myslí, že jsem blázen, ale kdybych to dělal kvůli těm nahoře, to bych byl teprv blázen.
Kurýr nasedá do svého elektromobilu a frčí směrem k vědomému uvažování. Sahám po dalším šanonu a začínám ho krmit, sem tam překmitnu ke štafličkám a rychle vybírám vhodné balení. Každou chvíli hledám alegorii, metaforu nebo jenom prosté neobvyklé slovo. Ano ty nejhorší, nejtěžší, které jsou zasuty v nejzazších rozích, v nejmenších a nevýrazných škatulích. Jako šperk zazáří, až když se v šanonu zasunou na svoje místo.
A takhle tu sedím, běhám a pracuji pořád. Mám tu práci rád. Rád poslouchám chrochtání šanonů, rád si prohlížím drobounké a křehké formulace, které se po chvilince rozplývají, když jsou třeba jenom vteřinku nechané bez dozoru. Rád mám i svoje štafličky, bez nejmenšího tření klouzají po kolejnicích paměti a vždy se dostanu tam, kam potřebuji. Někdy dokonce pracuji přesčas, sedím tu sám a přehrabuji se a třídím, i když vím, že kurýr z vědomí nepřijde. Ale chci být připravený, chci, aby tu panoval pořádek a abych nezkornatěl. Několik dalších šanonů už zmizelo na trase do vědomí a já pokukuji po hodinkách. Dneska v práci totiž nemám stání a po naplnění posledního šanonu rychle balím kabát a strkám do kapes dvě ampulky, které jsem si vybral.
Mám totiž schůzku, na ní mi opravdu záleží. Pozval jsem na kávu v míše Fantazii. Máme se rádi. Vždycky jí přinesu něco čerstvého ze svých šuplíků, tyhle věci jí hodně vzrušují a pak je přítulná a našeptává mi různé sladké řečičky. Mám ji opravdu rád a ona zase mě. Rychle opouštím dlouhou místnost a vypínám elektřinu. Celá místnost potemní a zůstávají svítit jenom akvária, ve kterých přechovávám ty nejvzácnější exempláře, které potřebují neustále hlídat. Ještě jednou přelétnu všechno pohledem, jestli jsem na něco nezapomněl a pádím na rande. Tak snad zase příště nashle...