Andor.cz - Dračí doupě online

Menší tvorba, o kterou se chci podělit.

Přijímá se kritika i komplimenty (ty především).

Za vznik můžete děkovat postavám z dobrodružství: Legenda pěti krůhů

Po dlouhé době se chci podělit o trochu své radosti a lásky :)

Verše o městě ve kterém žiji. Nehledejte v tom žádné moudro. Je to prostě jen kupa mých myšlenek, když se projdu po městě. Je to část takové skladby básní a některé skryté významy pochopí bohužel jen rodáci.

Někdy je člověk dost na dně a neví co má dále dělat. Jediná viditelná cesta je ta špatná. Někdy to ze sebe prostě musíte dostat. Jedni na to jdou žiletkou, jiní perem...

Tuto báseň mají kluci v plánu zhudebnit a díky ní jsem dostal nabídku že pokud budu psát a bude se to líbit, zhudební toho víc. Kluci jsou to šikovní a moc si vážím jejich uznání.

Všechno zlé je k něčemu dobré...

Doufám že dlouhé prodlení neodrazuje.
Rozhodně chci podotknout, že 77čka vznikala poněkud nerozvážněji. Při psaní jsem se hodně soustředil na vzdálenost, pocitovou stránku a celkově myšlenku domova. Určitě je to plné metafor a symbolů jako vždy, ovšem obávám se, že 77 nedosahuje kvalit 99, tedy z citového hlediska. Vysvětlení je jednoduché, ač jsem se soustředil na pocitovou stránku myšlenky, vyhrály spíše obrazy samotných podstat věcí a činů. Výjmečně mi byl inspirací román, tedy konkrétně planeta Adala, vzdálenost od Země a časový rozdíl posunů. Vnímání Adalanů jsem úmyslně vynechal, neboť myšlenkové pochody této civilizace jsou soustředěny na simbiózu. Takže tedy nám bližší lidské vnímání cesty a krásy narůžovělé planety Adaly.
Přeji příjemné recitování a kladu důraz na potřebu hledání složité melodie.
Slovo 88

Smějete se mi, že jsem jiná? Já se směji vám, že jste všichni stejní!
Ale dnes? Dnes chce každý zapadnout.

někde mi bylo řečeno, že tomu chybí nějakej rámec. jo, chybí, takže to čtěte s tím, že v půlce nebudete vědět, co bylo na začátku. to nijak nevadi, já to při psaní taky nevěděl, takže užívejte života.

Když v člověku blízkém, ač je kilometry daleko, najdeš bájnou bytost, a i když vlastně nevíš o čem psát, prsty samy ťukají do klávesnice a tvoří... Pak najednou se ztrácí a ty? Hledáš...

noční psaní, když mi hlavou probleskovaly lampy.

Rozhodla jsem se trochu zaprovokovat (snad i v reakci na povídku o Janu Palachovi) a zveřejnit poměrně nové verše z opačné strany barikády, které vzešly ze čtení velmi známé Olbrachtovy knihy. Ta je shodou okolností mou srdcovou záležitostí.

Jako poslední bych ráda vysvětlila, co jsem myslela střídáním strof v uvozovkách a bez nich. První strofa začíná popisem hlavní postavy, novodobé Anny Proletářky (jako kdyby lidé z její minulosti i budoucnosti, ke které se prostřednictvím básně dostává, popisovali ji samou) a ona mezitím ve strofách uvedených uvozovkami vyjadřuje svůj smutek vůči nespravedlivé době, učí se, jak se mu bránit a jak bojovat za lepší svět, načež se stává hrdou ikonou revolučního boje za lepší svět.