Andor.cz - Dračí doupě online

*Znuděně se válím před vyhaslým krbem a počítám mouchy zachycené v pavučině natažené od zdi ke krbovému roštu.*

*Pobaveně se zasměji a jdu ti pomoci.*
Trávím teď čas s řečtinou a latinou, takže každý drb je dobrý.

*Zmateně zakroutím hlavou.*
Zpěvačka, klavíristka, spoluzakladatelka The Dresden Dolls.
*Pokrčím rameny.*
Příjemně se poslouchá. A oženila se s Neilem Gaimanem.

*Vystřelí z křesla, div neslítne, aby se vyhla ráně, ale samozřejmě ji lopatka beztak trefí.*
Jauvajs...
*Sikne, načeš si důkladně začne oprašovat své šaty.*
Kdo je sakra Amanda Palmer?
*nechápavě zamžourá očima a přemýšlí, že by možná zapálila v krbu.*

*Vletím dovnitř s obrovským pometlem a začnu zametat prach a čistit zem.*
Zkouškové! Zkouškové! Dělejte všechno, hlavně se neučte!

*Trochu nesměle a přesto s jistou grácií vejde zahalená dívka od hlavy až k patě v bílém plášti lemovaným stříbrnými nitěmi. Rozhlédne se kolem sebe a zlehka se pousměje na tu spoušť a spoustu prachu, jenž tu nedotknutě přebývá. Svlékne si tedy bílý plášť, pověsí ho na skobu u dveří a ladným krokem vykročí k houpacímu křeslu ubyhasléh krbu, aby se pohodlně usadila.*

Mňau? *protáhne se čtyřnohé stvoření uvelebené v koutě a mžourá do tmy, co zase zmeškalo*

Noc je chladná.
Venku prší a ani psa by nikdo nevyhnal.
V prostřed místnosti, jak už bývá zvykem, se najednou jakoby setmí. Divné, vždyť svíce vrhají světla dosti i světlo z krbu doléhá tak daleko. Přesto se ve středu místnosti skutečně začíná stmívat.
Po chvilce se i pro běžné oko zdá, že tma je téměř hmatatelná. Pouze Havran již chápe.
Chuchvalce tmy se líně válejí na podlaze, ale pomalu se začínají plazit sami po sobě vzhůru.
I Havran již ví, že něco není v pořádku.
V místnosti se najednou oběví, kousek od místa kde se tma formuje, jakási postava. V ruce se jí objeví magická koule. Chyba.
Čaroděj neměl vstupovat na tuto půdu. Jím ováldaná koule ohně se začne šířit po mágově ruce a postupně ho plamen celého pohltí. Mág již ví, že vstoupil kam neměl.
Tma se nakonec zformovala a v místnosti se místo tmy zjevila postava muže. Není to však klidný příchod.
Nikdo se ani nepohne.
Poradí postava již přítomným. Rozhlížím se a vyčkávám s rukou na jílci meče.
Malinká změna v dusnu místnosti ho prozradila. Ani čaroděj, který byl doposud skryt zrakům všech byl sám sebou prozrazen.
Jen Havran ho již dávno viděl.
Krátké siknutí meče, jež opustil pochvu a zároveň protl chabé čarodějné tělo. Krev, která dopadla na zem zmizela. Jakoby se vypařila. A tělo? To samotná místnost se postarala aby zde bylo čisto.
Nohy těla se podlomili, když si mozek konečně uvědomil, že má být mrtví. A podlaha se rozevřela. Tělo se propadlo a nezbylo nic. Jen jediná krůpěj krve na jílci meče. Jak se tak psává.
Damian vloží meč zpět do pochvy a pohodlně se usadí do svého křesla. Jakoby se nic nestalo.

"Sakra a ještě jednou sakra."
Začne se ozvat z prostoru. Místnost naplní nepříjemný zvuk jakoby se něco páralo a trhalo. Nakonci toho všeho propadne do prostoru havran černý jako noc s očima zářivýma jak slunce.
Vypadá to, že se ve vzduchu už skoro neudrží, ale v okamžiku, kdy se dotkne země, změní se ve starý známý zjev v černých kapsáčích, červeném triku, přes který běží popruhy, přichycující cosi na zadech. Vše je kryto černým pláštěm a černým australanem (kloboukem).
Pravá ruka se vysune z rukávu a objeví se celkem pěstěné nehty, aktuálně podivně zvětšené, které jsou pokrytý krví, která putuje až pod rukáv. Levá ruka má stejnou drápovou úpravu, ale bez krve.
Na chvilku se zarazím.
"Aha, tady asi někdo je. No nechte se vůbec rušit."
Mírně vratkým krokem odejdu k baru, kde si objednám jeden ze speciálních drinků: Pheonixovský kokteil (Absinth, vodka na zředění a pepř).

Pamět je ošemetná věc, mnohdy chceme zapomenout a nemůžeme, jindy necheme a stejně se tak stane, nebo jen najednou z čistajasna v mysli vyvstane dávno zapomenutý obraz...*stále se dívá do plamenů a lehce se pousměje*
Někteří chtějí zapomenout a nemohou, jiní si zase nemohou vzpomenout, a co je horší než nevědět kdo jsme? Nebo co jsme dříve dělali, jak jsme žili, abych nadále nežili jen v klamu a pak nezjistili že dřív jsme byli jiní*odmlčí se* Závidím ti, tak dlouho jsem zde že bych na některé věci zapoměl...*pohlédne na ni*

*Vstane z křesla, aby si došla pro brašnu, co pověsila i s pláštěm na věšák. Pak se opět posadí zpět ke krbu a chvíli štrachá v tašce přes rameno láhev s pitím. Když se konečně napije, odpoví...*
Láska je pevná víra v to, že ještě stále existuje někdo, kdo nám rozumí a drží nás při smyslech. To máte pravdu. Avšak i přesto nemohu říci, zdali je to cit, po kterém se mi stýská. Má paměť mi to nedovoluje, abych dokázala smýšlet o takových věcech.
*Opět se napije ze skleněné lahve. Po chvíli spatří zrcadlo v šedém rohu a tak se k němu vydá.*