Andor.cz - Dračí doupě online

Tady se vážně nedá spát...*otočí se v horbce na druhej bok a tiše vydechne* BUDE taky někdy u všech bohů ticho?

*Stoicky zdvihne hlavu od rozčítanej bichle najmenej o 800 stranách a oblúčik bledého obočia sa jej vyklenie o číslo vyššie pozorujúc to monštrum, čo vliezlo dnu. nakloní jemne hlavu na stranu a skosí ho skoro pobaveným pohľadom, pričom sa jej medzi pekne krojenými perami blysnú tesáky.* Pobil si sa s kosačkou na trávu, Enderson? *Opáči na privítanie a mimické svaly cuknú v kútikoch do niečoho, čo by vzdialene mohlo pripomínať pobavený úsmev.*

*Ve vchodu se objeví chlupatá dvounohá postava svou stavbou spíše připomínající vlka. To, šílenstvím slintající, stvoření si nese na hlavě škrobený čepeček a je oblečeno v noční košili. Na přední tlapě má pověšený proutěný košík, který vypadá jako by se právě vyválel v lepkavé louži krve. Pod špinavým ubrouskem vykukuje z košíku prst, jako by se hlásil o slovo v tiché školní třídě. Stvoření vejde dnu a při každém kroku kulhá na levou stranu, což je nepodstatný detail v porovnání s dírou na zádech, kterou nemohlo způsobit nic jiného než brokovnice. * Myslím, že staré triky na Karkulky už neplatí…

Po nečinnosti dlouhé tak, že přítomným připomínala staletí, se temný stín v rohu místnosti zachvěl. Otevřelo se žhnoucí rudé oko a černé chlupy se rozletěly po okolí. Hubený mladík rychle sebral potrhané ztrouchnivělé zbytky oblečení a s rozpačitým výrazem ve tváři zakryl svou nahotu.
"Nečekal jsem, že budu spát tak dlouho..."
Prochlásil s lehkým ruměncem na tváři a sedl si k vyhaslému krbu. Chvíli koukal na zkamenělé dřevo, načež se s hlubokým povzdechem pustil do jarního úklidu. Však to znáte, vysmejčit popel na podlahu, nepoužitelné dřevo katapultovat na něčí stodolu, roztahat pavučiny do všech rohů a označkovat okolí doupěte. Jakmile měl hotovo, nanosil do krbu nové palivo a zapálil jedovatě zelený oheň.
"Fíha, asi jsme ten krb měli vážně stavět z jiných materiálů... Koho by napadlo, že bezoár na cihly a malta ze zbytků vyškrábaných ze dna alchymistova kotle nejsou dobrá kombinace, pokud neplánujete speciální efekty..."
Fascinovaně pozoruje fantaskní hru jisker a nevnímá své okolí.

Neznáte nějakou hezkou dobrou jeskyni, kam bych na chvíli mohla spočinout? O:)) Opět jsem dostala chuť si zahrát něco kvalitního, s dobrým příběhem.

Mám dotaz, ke kterému by tenhle klub mohl možná být i užitečný :D

Sháním nějaký hezký dobře znějící jméno pro "upírožravce"
Něco jako Virophage (žrout virů), Carnivore (pojídač masa) nebo tak něco :)

Ach..

Vykřikla matka když jsem se narodil byla bledá jako smrt vtom umřela a já se vzbudil.
Byla moc vyzbrojil jsem se mečem a převlékl černé brnění.
"Za to mohou upíři,a já jsem Dhampír který je loví!"
Vykřikl jsem jako šílenec.

V tom jsem slyšel křik dívky a vyběhl jsem jí na pomoc a vyděl jsem ho byl stejně bledý jako já a řekl jsem.
"Bratře!"
Udělal jsem na upíra pár komb a usekl mu hlavu schoval jsem meč do pochvy a šel jsem k dívce.
Koukl jsem se a zkontroloval zranění na krku v tom se probrala měla rudé oči a nevěděla že je upírka zvedl jsem jí a tušil jsem že mi může pomoct v boji.

Jsem Dhampír a lovím se svojí společnicí upíry.

"Hmm.."

Téměř neslyšně se ozve z kusů hadrů. Potom jako kdyby vytahována za provázek, se hromada hadrů zvedne, až zformuje jakousi postavu. Na první pohled by se mohlo zdát, že jsou to spíš kusy starého oblečení, co se rozhodli ožít a nabrat podobu, nebo alespoň figuru člověka. Ale hadry v místě hlavy, tvořící jakousi těžkou kápi, přeci jenom napovídají o trochu jiném charakteru této bytosti.

S prvním vrávoravým krokem směrem k nejbližšímu stolu, jakoby se změnila atmosféra celé místnosti. Nejenom, že plameny svící mihotavě zatančili a rozzářili se jasnějším, ale stále velice komorním světlem. Ale z postavy samotné jakoby začal odletovat všechen prach, nečistoty a dokonce i kusy hadrů. Od místa odkud postava vykročila, se po celé místnosti pomalu roztáhla jakási vlna unášející všechny nečistoty, nejenom ze země, ale i ze stolů a z všech koutů místnosti. S každým dalším krokem se víc a víc špíny unášelo pomalým proudem směrem ke zdem. Postava konečně dorazila k nejbližší židli, kterou si plynulým pohybem přisunula a posadila se na ní. Ve stejný okamžik veškerý bordel směřující ke zdem, se do nich jakoby vpil a zanechal místnost čistou.

Poté co se postava usadila, bylo jasné, že to již není ta samá postava, co vykročila. Pořád v kápi tvořené z dlouhých černých a temně fialových kusů látky, které tvořily vlastně celý outfit postavy, se postava jakoby natáhla pro neexistující sklenici na stole. Ale v okamžiku kdy se již jasně viditelné lidské ruce sevřeli okolo imaginární sklenice, sklenice s vodou se tam skutečně objevila. Celý obsah sklenice pak skončil v postavě, která ho do sebe hodila jako by se nechumelilo. Sklenici potom postavila na stůl a ta se začala ode dna plnit vodou.

"Nebo radši zelenej?"

Pronesla postava nezaujatým mladým mužským hlasem a otočila hlavou směrem k Endersonovi, před kterým se na stole objevil veliký keramický hrnek plný horkého černého čaje.

Z pod sedací soupravy, jež zažila i lepší časy, se ozvalo ostré kýchnutí a mrzuté zavrčení. Hluk ozývající se z rohu místnosti, to cosi pod pohovkou nerušilo tolik jako prach linoucí se po podlaze jako lesní mlha. Drze se usadil v dýchacích otvorech čenichu, nenápadně se schovávajícímu za nohou sedačky. A právě tento čenich tak ostře kýchnul a schoval se do hlubin prostorů, které nabízela sedačka, či snad pohovka. Dál by mohl být klid, i přes pokus o upoutání pozornosti decentním odkašláním.

Klid však nenastal, chlácholivá tma se schovala do nejzazších koutů místnosti, před prudkým světlem svíček.

"Proklatě!" Ozve se z prostoru pod pohovkou a ta se zatřese, jako by se pod ní schovávalo něco co se pod ní nevejde.
"Hej ty Hromado mrtvol, nebo Mrtvolo hromad... nechceš uvařit čaj, když už budíš spící?"
Z temnoty podpohovkového prostoru se pomalu vysouká obrovská koule chlupů, naježených statickou elektřinou. Chlupaté cosi se oklepe a postaví se na zadní, snad tlapy. Z pohovky to zvedne starý kabát a ve chvíli kdy už si rovná límeček tam stojí ospale vypadající mladík s dlouhými blonďatými vlasy.

"Tak co je s tím čajem?" Nevzrušeně pohlédne na hromadu kostí, či snad kost hromad.

Ticho a temno. Vrstvu prachu rozvířil kousek omítky, jenž bezzvučně dopadl do prachového polštáře. Kdyby bylo přes veškerou temnotu, co se v místnosti zabydlela alespoň něco vidět, tak by bystrý pozorovatel, mohl zpozorovat, že se najednou něco změnilo. Tedy musel by to být velice dobrý pozorovatel, protože temnota se nevzrušeně roztahovala v místnosti dál. Kdo si tedy této změny snad ani nemohl nevšimnout, byla ale místnost sama. Po celou dobu její existence si zvykla na spoustu věcí a dokonce i na věci co se dotýkaly přímo jí samotné. Ale občas se přihodí něco, co i takovou místnost dokáže vyvést z míry – a to doslova, tedy tak úplně ne. Totiž pocit, který se v místnosti zrovna rozebíhal po celé její šíři byl pocit stejnosti. Na tom by ovšem nebylo nic zarážejícího, co ale tento pocit stejnosti vyvolalo, by se v našem chápání vesmíru dalo vyložit asi jako znovuobjevení. Totiž v místnosti se objevil roh, roh místnosti, dokonce to byl i roh této konkrétní místnosti. Pro člověka co by daný bod pečlivě sledoval po celou jeho existenci, by tento fakt vlastně ani nebyl nijak zpozorován, protože tento roh, tu vždycky byl, ale taky občas ne.

Asi jako u každého druhu tak i místnosti mají svojí pubertu, ale u místností je – pochopitelně, situace daleko složitější, totiž samotné místnosti nemívají pubertu, ale její části ano. Ono je to vlastně jednoduché, když přijde ten správný čas, tak jedna část místnosti se změní a potom získá takovou, dalo by se říct samostatnost. Což je těžko pochopitelné, ale jaká puberta není…

V rohu místnosti se frekvence padání omítky změnila z před chvílí jeden kousek na víc větších a špinavějších kousků bez ustání. Prach se rozvířil celou místností, že by se z toho jeden rozkašlal. Po chvilce postupně zvuky padání omítky a dalších její součástí, co jako omítka nikdy nebyly myšleny, ustaly. Celá tahle scéna neunikla znuděné temnotě, která dychtivě očekávala co, tedy jestli vůbec něco bude následovat. Po nekonečných pár vteřinách se místností rozlehlo tupé bum, jak dopadl, nespíš nějaký pytel kostí na podlahu. Jaká třešinka na dortu v dnešním vzrušujícím dni, pomyslela si temnota a už se chtěla zase vrátit ke svému klimbání. Ale z hromady omítky se začaly ozývat šustivé zvuky, jak kusy látky začaly třít o bordel na podlaze, který sem přivlekla omítková potopa. Z pytle kostí se najednou začalo cosi pomalu formovat a velice abstraktně nabývat na jakési formě. Po chvilce a nabytí velice prazvláštního tvaru, se přestal pytel kostí, tedy teď už spíše kusy kostí obalené v hadrech a bordelu hýbat. Tedy na tom by nebylo nic tak zvláštního, protože co se hýbe, se prostě někdy hýbat přestane, hlavně pokud je to tedy živé, což se v tomto případě o kusech kostí v hadrech asi říct dá. Ale po takovémto příchodu by někdo mohl očekávat, že když už se teda jaksi jako živá bytost zformujeme, najdeme si nějakou pohodlnou polohu pro naší existenci. To se ale rozhodně o této hromádce neštěstí říct nedá. Po chvilce zkoumání a po žádné známce toho, že by mělo ještě k něčemu dojít, se temnota ubrala k jejímu oblíbenému klimbání. Tuhle místnost vždycky milovala právě pro její jaksi relaxační stránku, nikdy jí tady totiž nikdo neobtěžoval. Právě ve chvíli, kdy se temnota pohodlně usadila k jejímu klimbání, se z hromádky neštěstí ozvalo cosi jako:

„Ehmmuuue?“

*Zaleze si pod pohovku a packami si přikryje uši.*

*vytáhne s klidem další promítačku*