Andor.cz - Dračí doupě online

Pojďme to tady trošku rozvířit:-D

Tak jsem si vzpomněl zase po nějaké době na ten náš slavný Věnec veršů a tak nějak mě to teď v práci přepadlo, a napsal jsem pracovní verzi věnce o sedmi sonetech.

Jak říkám je to pracovní, ještě tomu něco chybí, ale některé obraty a verše se i silně líbí.
Jsou dvě varianty-> buď ten věnec dodělám, nebo si z něho vezmu nápady a sepíšu dva tři sonety vzniklé z něho.

Co vy na to?


1Do temnoucího nebe udeřila bouře
objal se blesk s věží chrámu
Petr a Pavel shlíželi na nás moudře
a já hrál tvou hru na malou dámu.

nedopalky zhašené, slzami deště
a víno rozlité na chodníku
opadavé kvítky třešně
vzory tvořily na kanálovém víku

Zatanči, v dešti mezi kapkami
mezi blesky v rytmu větru
co, žene se za námi

Zadýchaná, jen v mojem svetru,
jak letní ulice rozpálená
světice ztracená, zralá žena.


2Světice ztracená, zralá žena
skrývá se za rouchem Eviným,
zas a znova ti dávám jména
a v žádném z nich tě nevidím.

Jsi víno nedopité zpola
skrýváš se v kostelních lavicích
tam cosi tě volá
snad ďáblův smích

Býváš pak často rozjařená,
a koketně kloníš hlavu na stranu
stehna jen pro mne rozevřená

mi odzváníš hranu
mé slabé vůli, povzbudíš můj chtíč
zmítej se v náručí mém a křič.


3Zmítej se v náručí mém a křič
vzdychej od soumraku do svítání
v tvém zámku vášně můj klíč
co odmyká co raní

Co ráno zbyde jen v peřinách
tvá vůně a trochu kocovina
a vzpomínky jak v snách
a rozbitá sklenka vína.

A střepy zařezané hloub než do masa
pořezaná duše vášní
povadlá má hrdá okrasa

Náhle až k smrti vážný
ztracený v těch známých ulicích,
kterými se za svítání tvůj nesl smích.


4Kterými se za svítání tvůj nesl smích
to když si ode mně nahá utíkala
na stehnech můj ještě hřích
jak šíleně ses ještě smála

Já tvůj věčný milovník
ten opojený nad ránem
tvůj zeus, tvůj býk
imponující ti Holanem

Po nocích, na lavičkách nočních chvil
ty můj motýl, noční můra
pro, kterou bych věčně snil.

Však ty jsi dnes pominula
probuzení mě smysly stálo
když kapek staccato utichalo


5když kapek staccato utichalo
uličky se do mlhy halily
kalhotky, so z tebe zbylo málo,
svou vůní mě plnily

Asi jsem ještě opilý
a touhy plný po okraj
tvé magické síly
vůně tvé jeskyňky a černý čaj

Vytváří aroma ztracených časů
Věk Venuše vzývá
mužné síly a ženskou krásu

Tu, co pokojík skrývá
po ránu v odéru sexu a pití
jinak tomu ani nemůže býti


6jinak tomu ani nemůže býti
od časů, kdy po ženě muž má hlad
co luna milencům z nebe svítí
a když je vzbouzí ranní chlad

Melancholicky bloumám stíny
srdce do omítek vyrývám
ta srdce jsou mé obětiny
mé milé ženy Vám

Doufám, jako každé opoledne
když na lavičku usedám,
že si ke mně zase jiná sedne

a já ji v pas ruku dám,
že nebe shoří plameny soumraku
a noc přinese chuť zázraků


7a noc přinese chuť zázraků
vůni extáze a zpocených těl
oči upřené do mraků
a na bílé kůži pel.

Setřená nevinnost, z dívky žena
jen ve svetru utíká rozedněním
Od Ovidia změna vybásněná
a já dnes básním s ním

Žmoulám v ruce kalhotky a ještě sním
v rozházené posteli opuštěný
zda-li ji ještě někdy zřím?

Zas uvažuji nad cenou ženy,
Petr a Pavel z říms hledí moudře
a do temnoucího nebe udeřila bouře

Původně to bylo jen pár nic neříkajících veršů, nakonec jsem se z toho rozhodla udělat něco, co by mělo být o smrti ^^''

V hlavě je temnota, myšlenka mlhavá..
Myšlenku pohřbila jen vlna houpavá.
Kamínky osudu v ošatce nese si.
Kotě v pelíšku tiše jen hraje si.
Klubíčko nití z košíku vypadlo,
zrcadlo s odrazem hlasitě praskalo.
Úlomky střepů do tváře řezaly,
krvavé slzičky zpod víček padaly.
Horkým dechem osud tvůj napsala,
s ledovým srdcem oblaky létala.
Se zlatou dýkou na kůži hraje si.
Stříbrným mečem život náš bere si.

ENDERSON: tak jaká chlapáku? Jak to jde?

Ronnie: V podstatě stačí, když si prostuduješ text adresovaný Sumerovi, protože jako „poetický benjamínek“ tropíš podobné nedůslednosti jako on. U Tebe je ale znatelnější nedostatek v obrazné technice (vše je šeredně přímočaré, bez imaginace), dále jsou nevhodné užité typy slov (zájmena jsou velmi triviální, navíc ti bourají eleganci slovosledu a rozleptávají již tak anarchistický rytmus, melodika je krkolomnější zejména v typech konsonantů). Závěrečné vylétnutí z rytmu způsobuje spíše nelíbivý „šok“, než jako noblesní vyšponování výrazu. Docela se mně i nelíbí, jak pracuješ s interpunkcí (osobně bych tam dal na dvou místech parentezi: (ty to dokážeš), před tím vykřičník ve figuře exklamace…a pak zde (sladký jako med), taktéž ukončeno spíše zvoláním (na přednesu to působí energičtěji, a já to významově vnímám jako i hecování, a ne, že jsi zkolabovala) - a tudíž po úpravě: ten cíl (sladký jako med) čeká na tebe! Vůbec si se syntaxovou hladinou málo hraješ.
Pro změnu se zde nacházejí pestřejší varianty rýmů než u Sumery (ale i tak nic omračujícího). Přesto celá skladba vyznívá až nedostatečně. Doporučuji mnohá slova vyštvat, nahradit je jinými, úplně vymodelovat slovosled, ale až po tom, co si promyslíš, jak tvarovat motiv „lidského“ vysílení (samotný motiv je inspirující, ale neslepuješ k němu adekvátní umělecké prostředky. Chce to si polaškovat s kontrastovou dynamikou, neboť vysílení může být živelné, nenápadné, nárazovité, vlekoucí…v závislosti na dalších dějích…při tom je nutné sepnout představivost. Je to nemožně fádní. Chybí mi tam básnický elán a erudice).
Závěr: prosím tě, přeformátuj to. Samotný záměr má něco do sebe, osobně je to lákavý motiv, ale podpůrné prvky jsou nelahodné. Na bodové stupnici by to bylo u mě tak za 3 až 4, protože bez obraznosti, bez bohatství slovní písně to na víc nemá. Možná vložím sám jinou verzi (uvidíme).

Sumera: Než se ve skladbě budeme hrabat, tak chci konstatovat, že jsi některé předchozí soudy nenechal vyznít naprázdno a zkoncentroval se více na stylistickou stavbu veršů, což je užitečné. Třeba ti k něčemu kladnému bude i můj obsáhlejší souhrn aktuálního produktu.
Klady: volba literárního druhu a žánru (intimní reflexivní lyrika), úsilí manifestovat motiv úzkosti v obrazných personifikacích, jež si navíc všímají citlivých a velmi estetických (hlavně přirozených) životních procesů (líbí se mně volba přirovnávacích obrazů, zejména těch přírodních, působí to trošku jako impresionistický a symbolický Sova), přijatelné fonetické ladění (melodičnost je vstřebatelná, i když zde je třeba ještě pilovat, ale početní objemnost vokálů je solidní), opakovací figury a náslovné čelní hlásky ti slušně uhlazují jinak mírně nedopletený metrický rytmus, figurativní vykreslování baží po reprezentaci emočního světa lyrického hrdiny.
Zápory: schází název, téma není profilováno plasticky, spíše je hrubě načrtnuto (tady mj. doplácíš na délku opusu, dovedl bych si to přestavit i delší, alespoň o 1 - 2 strofy navíc), celková kompozice ještě v akceptovatelné „normě“, ale dílčí kvartetové bloky a jejich vzájemná provázanost doplácejí na mělkém zachycení motivu (pokus se vrtat motiv hlouběji, např. v kauzalitě vnitřního duševního prostředí), chatrné jazykové prostředky v prizmatu morfologického (vylepši hru se slovními druhy) a lexikálního (co takhle synonyma?), z obrazových prostředků (metafor) mi citelně chybí básnické přívlastky zdobné (ty přídavná jména jsou taková profláklá, chce to mírně s tím experimentovat, netvrdím, že máš hned servírovat oxymoron), rytmus je nevýrazný i zásluhou mizerných typů rýmů (a tady by jsi měl rozhodně přidat, je to – promiň – nudné v rýmech, nespoléhej, prosím tě, na plané rýmy, ale přecházej postupně na štěpné a jiné varianty), pak se zde nachází mdlá expresivita (idea a motiv nemají kontrast či humánní přesah).
Doporučení: doplnit titul (metaforického ražení nejlépe), vybrousit kompoziční tok větším zmapováním nitra (s tím souvisí vyzdobení textu masivnějšími uměleckými prostředky; nechceš zvážit exklamaci, řečnickou otázku či aposiopesi k těm přírodním figurám?), při natažení kompozičního korpusu rozmyslet, zda by nadosobní idea nebyla třeba v refrénu (nemusíš přeskakovat v časových pásmech a dělat z toho např. Hrubínovu Romanci pro křídlovku, ale časová nejednota by se tu trochu i hodila), vymlátit minimálně polovinu rýmů a vecpat tam extravagantnější rýmy, s tím koresponduje práce na metru (více cvič na schématu oktosylabu - 8 slabik a 10 slabičného verše, a zlepšíš se; mimochodem to jsou dobré schémata v tom, že se tu příjemně plodí daktyl, trochej i jamb).
Rekapitulaci ti nenabídnu, raději přidám výtahy z pár básní, co koketují s motivem úzkosti:
(výňatek ze sbírky Pohádky krve od Karla Tomana, výtah z básně Po symposiu, která je v originále delší)

A štíhlá žena bledých tváří
pokradmu stírá slzu z oka.
A filozof se ušklíbá.
Mně úzko je a vidím hasnout
Erota bledou gloriolu,
jak mizí v rudých červáncích.

Již zmizel Eros. Smutná dívko,
zapleť si vlasy, odejdeme.
Je třeba dnes se vyplakat.

(výňatek ze sbírky Svítání na západě od Otakara Březiny, výtah z básně Proč odvracíš se, ó Slabá?, která je v originále delší)
Znám chvíle úzkosti, když hladiny duše, zahoustlé zatížením,
dech větru z pohoří Dálek mi svraští nervosním chvěním,
květ slunce v nich roztříští v salvy bolestných jisker a žehů,
a roztřese obrazy zahrad, jež do hlubin vyrostly z břehů.

Když z kráterů Západů zdvihne se popel a v řeřavém plání
noc uhaslých hvězd a neznámých jiter mi do tváře vhání,
a v příšerném rytmu, jejž skanduje předení umírajících rukou,
mých myšlenek ztrhané lety, jak křídla krvavá tlukou

(výňatek ze sbírky Cesta k mrazu od Jiřího Ortena, výtah z básně Daleké svítání, která je v originále delší)
Vzdálené světlo. Strach. A cosi zlého nese.
Tělo, má přetvářka, to napovídá rytmy,
jež oddalují pád. Vy zaposloucháte se
a neslyšíte nic. Jen náznak. Úzkost. Přítmí.

Kim mě s tím sice poslala do pr...temných míst ale... :D

Na pokraji sil

Když s dechem už nestačíš
a vzduch se ti v hrdle zadrhává.
Když nohy za sebou vláčíš
a tvá chůze je víc a víc kulhavá.

Když k zemi znaveně padáš
a v plicích kyslík tě pálí.
Když cítíš, že dál to nezvládáš
a tvůj cíl se třpytí v dáli.

Tehdy na pokraji sil jsi
na dno možností si sáhneš.
Jen věřit teď zbývá ti,
nevzdej to, ty to dokážeš.

Ruku pomocnou ti kdos podá,
vstaneš a zas dýchat volně smíš.
Strach z budoucna v tobě hlodá,
neseš si ho jako těžký kříž.

Spolu kráčíte směle vpřed,
pevný je tvůj krok.
Ten cíl - sladký jako med,
čeká jen na tebe.

Zdravím. chcel by som sa opýtať na váš názor ku jednej básni a zároveň ma zaujíma či ju nepoznáte... Nie, napísal som ju ja ale vždy keď sa na ňu pozriem, mam pocit že som ju už niekde videl..

Ako nástroj hudobníka,
Ktorý čaká na moje noty.
Ako pocit hluchého človeka,
Keď sa budí do nemoty.

Ako dážď a búrka v lese,
Buchot keď padá veža Trójska.
Ako krik malých deti,
Keď sa blížia cudzie vojská.

Ako konár suchého stromu,
Ako keď chlad všetko zmení.
Keď list na jeseň padá dolu,
Keď už nič ako predtým není.

Taká krutá a tak bolí,
Tá úzkosť skrytá vo mne.
Aj tak srdce svoje zvolí,
Pokiaľ pero píše temne.