Andor.cz - Dračí doupě online

hm,
Když vidím tu louč, napadá mě:
Jsi loučí ve tmně

případně

Jsi loučí tmně
-ale to by se lépe psalo dívkám :)

Ach Beredure! Ach Beredure!
Ty jenž jsi loučí ve tmě

Chybí mi tvá přítomnost v knihovně, především teď, když jsem téměř u konce Slova XX a vracím se ke starým obrazům.
Pokud neplánuješ do knihovny nějak přispívat, tak ti musím předložit jednu z posledních věcí, protože jsem strašně zvědavý na tvůj názor (především na tvůj!). A taky bych to nějak potřeboval zhodnotit než mi to Hitomi (ne)schválí.

Nástin reflexe k šamanům od El:

Nakolik může být lyrika automatická? Může být subjekt vyprázdněně naplněný, když se motá v elipsách? Proč moderní poezie hýčká si ony elipsy či výpustky ve výpovědích? Není přemnoženými zkratkami lyrika zahubená?
Když medituji o tvých šamanech, tak ve mně šramotí poznatek, že mezi lyrikou a aluzí lyriky je snad mulda nerozumu a necitlivosti o principu nonsensu. Jádrem nonsensu je jazyková párty, mejdan vtipu, krátká show ironie, exhibice alogismů, novotvarů, grafických kompozit, něco krade z experimentálních algoritmů. Má ložisko zapůsobit na racio, šokuje podprahové fenomény, zhostí se role rozbíječe stereotypů. Ale šamani jako by neprodukovali jazykový konzum, je to lysé prozaické sdělení, jen naroubováno do "komiksové" techniky obrazů, kdy popisnost vyzrává nad myšlenkovými pocity. Pásmo úsečných záběrů, které trmácí jaksi bez chytlavých estetických nadsázek...

Děti rafinerií
děsí ropu něhy
tulipánem z Mléčné dráhy

Na traktátech přírody
rituály jsou zauzleny
špagáty hvězd

Vznícené je odvátí?

Ani ne. Vypadá to celkem na seškvařenou "poezii". Skladba má přeplácanou délku, motivy nejsou bůhvíjaké, závěr nepřekvapuje. Dokážu si narýsovat práci, kde šamani jsou tuze vzdělaní do zúžení svého oboru na studium lidství, dovedu vidět šamany, jak apelují na ryby v brýlích a trousí kritiky na humanisty a spílají průmyslovým stromům, ale tvůj soubor vět není výživný a mapovat klady v soustavě "limeriku" je velmi spletité, až neférové.
Promiň, ale cítím, že šamani nejsou piknikem lyriky. A to je nelichotivé. Prosím, zabrusli k textům Šruta, Žáčka či pozdějšího Wernische české provenience a třeba pochopíš, co je zábavný aforismus. Tvoji Šamani mě nebaví. Proč asi? Ironie je řídká, osobně postrádám jakýsi výživný pamflet. Po recitaci mě dílo spíše uvláčelo k zádumčivosti. Probůh, proč vás fascinuje nonsens, když ho ani pořádně nečtete a nepřemýšlíte o něm?

Ronnie: Subjektivní dojem signalizuje, že celkově se tvůj produkt zračí jako zdařilejší než poslední projekt v Knihovně. Látka je klasická a má tendence k dramatickému ději, a proto bych osobně zvážil, zda by nebylo přínosné prohloubit děj do baladického ladění, které by zde nebylo marné. S touto fikcí ale moc nesouvisí tvůj rytmický nesoulad, který v tobě prostě je, a i když se tlačíš do koncových rýmů, poměrně značně dojíždíš na volbě slov, slovosledu v mixu s obrazovým posunem veršů. S rytmem a melodií se rveš dlouhodobě, a proto si myslím, že by ti rytmické přesahy v konkordanci s obrazovými předěly seděly (tzv. enjambement). Místy to uplatňuješ, ale tato technika je svízelná na krátkých verších a ne vždy se podaří udržet plynulost a propojenost. Prosím tě, neboj se ty přesahy naservírovat do delšího (aspoň desetislabičného) verše, optimální je dvanáctislabičný verš – tady se prodíráš úspornými verši a ještě jsou sekané pomlkami a utínány obrazovými posloupnostmi. A přednes je toporný, protože slabikově to nemá moc repetic a rýmové dvojice ti hláskově nevrcholí do libozvučnosti – musí se to číst velmi obezřetně, pomalu…frekventované u či tvrdé hlásky v souhláskových sraženinách ti velmi ztěžují zvukové paradigma básně. Co ale s tím?
Kdybys vpravila dialogy, více provázala prožitek okamžiku ve více objektech a subjektech najednou, dodalo by to harmonii. Líbí se mi vcelku tvá určitá kompetence k detailu, ale schází tomu prokreslení pohybové – v jednom verši ztropíš třeba pěkný kontrast (člověk je vlastně otevřený ve svém popření, ale je odemčený k zapírání něčeho či někoho většího?), ale pak ustrneš. Říkám si: proč nehlesá provaz v personifikaci? Proč ten provaz nemá lidský hlas? Už pouhopouhá apostrofa k neživé věci by svedla čtenáře. Pak medituji i o tom, zda bych nepřekroutil význam hanby. Proč hanba sama nekritizuje lyrický subjekt? Člověk či milenci nejsou po smrti autonomní, jen hanba je svobodná a od ní musí lidstvo žebrat svobodu. Zkrátka motiv hanby: pěkný, ale já bych ho orientoval vícerozměrně.
Samotnou kapitolou je přechodníkový tvar slovesa. Myslím si, že je to v moderně scestí. Přechodník se řídce hodí do volného verše, jako pikantnost, pak do sylabického verše, když chceš imitovat renesanci a baroko, ale do sylabotónického verše…to je podle mě bláznivina a velký kumšt.
Pořadí slov – „ a už nic jej“ hned 4 jednoslabičná slova za sebou ve vázaném verši…prosím tě, to není nonsens. Takových brzd je v textu více. Pak by ti pomohly některé figury, a když máš trable s rytmem, zrovna epizeuxis je výhodný (úprava např. dral se nitrem, dral až k smrti). Sem tam opakovací figury do kompozice vpašuješ, ale typově jich existuje hodně a chce je obměňovat a experimentovat s nimi.
Přirovnání je charakterem takové všední, možná by příslušel nápaditější příměr. Některé rýmy jsou jak ze stáje moderny (hlásková práce ke konci básně), jiné by nebyly magnety za žádných okolností.
Takže: osobně bych to sešil více jako lyricko-epickou skladbu, s promluvovými formami, na delší verš, kde bych si mohl dovolit rozcupovávat rytmus a zpětně tmelit po těch enjambementech. Vyznění je spíše popisné, s avízem smyslu pro procítění drobnosti, ale vytřískal bych více z motivů (třeba motiv daru - víš, jak je chytlavý např. v Romanci pro křídlovku od Hrubína?). Ve výsledku si myslím, že oběšenec má navíc, než aby jen poškrábal oči „dokumentárními“ verši.

jen pokus

Stom oběšencův

Sedíc u silného kmenoví,
puká srdce věčným žalem.
Vánku hravému zas svolí,
by hrál si s každým vlasem.

Pláč za visícího neustává,
nikdo nesnaží se jej utišit.
Mrtvého šeptem protkán
kout a už nic jej nevzkřísí.

Ten hluchý zvuk čiré smrti,
jak červ ve sladkém jablku
dral se do nitra - až k srdci.
Tu v smutku cítím odmlku.

Zdvihla hlavu, sucho v očích,
v srdci prázdno, v mysli plán.
Lněný náhrdelník život skončí,
skončí trápení, promarní dar.

S myšlenkou na milého svého,
co vrahem se před smrtí stal,
s myšlenkou na milého jméno,
skočila. Provaz tiše zavrazal.

Poslední výdech polechtal rty,
oba milenci jsou svobodní.
Osvobozeni od dunivé hanby,
že nejednou on zabil.

Potsense

Šamani z Karnaku

Nikdy se nedívají za sebe
Pečlivě si plánují každý krok
Svou cestu záhy zapomenou
Šamani z Karnaku
Nesoucí tíhu betonové džungle
Se zamlženým pohledem upřeným
Do oranžového, večerního slunce
Stojící v kruhu, provádějící svůj rituál
Další krok na cestě zpátky
Do dnů kdy želvy létaly s orly

Jako jemné pohlazení nitra
Rituál šamanů z Karnaku
Posledních strážců brány
Mezi světem a sny
V zemi, kde se věci stávají lidma
Kde jsou milovány a hýčkány
Šamani nechápou lidstvo
Neví že sami jsou nejmoudřejší
A proto jsou tak hloupí
A všemi zatracováni

Poslední nádech
Neslyšný výkřik proti větru
Mezi lidma není místa pro svobodomyslné
Pastvina vyhrazena jen pro ovce
Jak hlásají pasáčci s předky vlky
Příroda je již zapomenuta
Její moc je přehlížena
Nikdo už nedává pozor
Aby mu neohrožovali jeho sny
Dobrovolně se jich vzdává

Šamani z Karnaku
Stále nesou své sny
V rudých očích se jima leskne
Polohlasem rozmlouvají sami k sobě
Není jim odpovězeno
Zapomenuli ráno vstát
Do deštivého dne
Teď sedí a sledují monitor
Ospale vyťukávají wasd
Zatímco balí dalšího špeka

Tak jsem se v tom trochu hrabal, ještě to pořád není ono a ještě pořád řeším jak se k tomu postavit:

Dnes ponejprv, dnes vím, že litovat znamená nežít,
že je potřeba každý den prožít jako poslední.
Žít se musí půlnoční vášní i chvílí polední
vykonat, co má být vykonáno.

Ještě mi srdce tluče, divoce, v rytmu tvého dechu
dnes ponejprv, dnes vím, že litovat znamená nežít
růž tvých rtů, do dnů posledních ve snech střežit,
a litovat, trpce litovat nepolíben.

Tanec, kroky do snů a srdce se rozskočit mohou,
co dotekem řekneš těch horkých rtů, najivně věřit,
dnes ponejpr, dnes vím, že litovat znamená nežít,
probit tvými kroky tanečními, tvým pohledem.

V náručí, v něze, vášni a horkosti zakázaného
neznámo bušící bránou lebky rozbitých srdcí Roxano!
Dnes nepodlehnout, dnes neučinit co má být vykonáno,
pak dnes ponejpr, bych litoval, dnes bych nežil.

Z hutného dýmu špatně spálených fosílií valí se dojmy v dvojřadých zástupech,
pod vahou tak náhle zhmotněných reálií, orgán čerpadla ucpán je v prostupech.

Když jsem dělal údržbu stolu (pár hlášek bylo smazáno), tak jsem trefil mj. na to, že Marigold tam měl kromě Avalonu i rytíře Gawaina (a dotaz: jak to dnes vypadá?)
Ve věci veršů a formy, případně vkusu: já také beru všechno, ale jsou práce, ke kterým se musím trochu nutit k neutralitě (vesměs díla v experimentální poezii, také kaligramy moc nemusím, ale když je nálada, i to je pro mě poučné a v mnohém inspirativní). Zabývám se jak starší, tak i moderní poezií a rád se příležitostně vracím k hodně staré poezii. Protože pořád cítím v tom nevysvětlitelnou sílu (zvukovou, ale i ideovou).
Pro téma Adama a Evy doporučuji Šiktance a jeho cyklus Adam a Eva, případně Jak se trhá srdce z jeho milostné lyriky. Nejen z hlediska struktury kompozice špičková práce.

btw, jaké druhy veršů máte nejraději? (aneb jak zjistit, co všechno existuje) :)