Andor.cz - Dračí doupě online
Hostinec?
Katovna
Katovna prošla za léta, po které je realizována na Andoru celou řadou změn. Od původního fóra o poezii se přesunula ke kritickému stolu pro zdejší autory a pak se opět navrátila do teoretické roviny.
Ty kdož k nám zavítáš neboj se připsat své dílko, kterým si nejseš jist a neboj se zeptat na názor. Toho se ti vždy dostane v míře vrchovaté.
Nicméně jak už bylo řečeno výše stůl není pouze dílnou, je to i stůl, který slouží k zamyšlení nad současnou úrovní poezie (nejen) na Andoru a myšlenkám co by se dalo udělat jinak.
Takže račte vstoupit....
Ty kdož k nám zavítáš neboj se připsat své dílko, kterým si nejseš jist a neboj se zeptat na názor. Toho se ti vždy dostane v míře vrchovaté.
Nicméně jak už bylo řečeno výše stůl není pouze dílnou, je to i stůl, který slouží k zamyšlení nad současnou úrovní poezie (nejen) na Andoru a myšlenkám co by se dalo udělat jinak.
Takže račte vstoupit....
zde nemáte právo psát
|
||
|
Marigold 06. prosince 2013 11:26
To je dost dobré, ale nemyslím že by Kim chtěla vyhlížet, i když symbolicky Jaro-ženu, z pohledu zmrzlého/osamnělého-muže/chlapce. :D Když už, tak bych podpořil formu Kim, která je jednoduchá a postupně ji pomáhal pěstit do formy složitější. Především jí přesvědčit aby na tom pracovala delší dobu, jen proto aby si mohla srovnat rozdíly, mezí tím co tvoří sama a tím co sdílí během své tvorby. |
|
|
||
|
Měl bych pracovat, chjo....
Květina vypráví, příběh zimních krás, to na okno ji nakreslil malíř Mráz. Zapadám do zimy, smutně až po kolena Kdo srdce zahřeje? Jaro je přece žena! Smutně ji vyhlížím přes bílé okenice v kabátu balená, a rudé líce. Vítr s sebou přináší rampouchů písní hlas a v bílém mechu zimy živí čekají na svůj čas Pod bílou peřinou víc mrtvý než-li živý sleduji jak Mráz kreslí své divy Za okny pak ty v rudé čepici jsi mé zmrzlé jaro zimou chodící. V kořenech stromů, tam v hlíně zbyl tvůj vlas a pak ze země vyrazí, až jarem zavoláš. |
|
|
||
|
|
Kim-chan 06. prosince 2013 10:12
já bch použil jiný motiv, kětinu bych vrazil na sklo, a byla by to ta co jí kreslil mráz... něco ve stylu: Květina vypráví, příběh zimních krás, to na okno ji nakreslil malíř Mráz. Ten s sebou přivádí rampouchů písní hlas a v bílém mechu zimy živí čekají na svůj čas V kořenech borovic tam jaro ztratilas a až ta chvíle nadejde vrátí se mezi nás taková rychlá improvizace;) |
|
|
||
|
|
Kim-chan 06. prosince 2013 11:09
Rozhodně to má potenciál a vyvolalo to ve mně spoustu hezkých představ, zkus se poradit ještě s Marigoldem a Beredurem, oni ti řeknou víc než já. Tohle vypadá na opravdu kvalitní práci :) |
|
|
||
|
Enderson 06. prosince 2013 11:04
Hm, zkusin na tom zapracovat, dekuji :) Presne tuhle predstavu jsem mela, kdyz jsem to psala :) |
|
|
||
|
|
Kim-chan 06. prosince 2013 10:50
Nemyslím si o sobě že jsem natolik dobrý abych ti do toho mohl zasahovat, já vážně netuším jak to udělat abych nenarušil tvůj styl, navíc nevím jak jsi postupovala a co si můžeš dovolit vynechat. Líbí se mi druhá strofa, jak střídáš minulý a přítomný čas, kdyby se ti to podařilo zapracovat i jinde, celek by neztratil dějový spád a zároveň by ztratil tu uspěchanost. Pomlčka byl jen příklad, můžeš pracovat i jinými pomůckami. První závorka se tam skvěle hodí. Ještě... máš Rampouchy, ale následně "Slunce křišťál prozáří" kdyby tam bylo množné číslo, vybaví se mi spousta ostrých rampouchů vysících v ledové jeskyni. Mrak odkryje slunce a celá jeskyně se prozáří odleskem rampouchů. |
|
|
||
|
|
Enderson 06. prosince 2013 10:37
Das mi prosim nejaky konkretni priklad s tou pomlckou prosim? :) Jo, zni to lip, dekuji :) |
|
|
||
|
|
Kim-chan 06. prosince 2013 10:12
Jej.. tohle je povedené. Jen to zkus spomalit. Příjde mi že je to trošičku uspěchané. Pomlčka, nebo cokoliv (nechci ti radit). A ještě "Ve větru cinkají" bych nahradil "S větrem cinkají" lépe se to vyslovuje. Ještě to nech chvíli odstát, ale zatím je to dobré. :) |
|
|
||
|
|
Květina
O zimě vypráví Jinavotky chladným dechem, v bílem chmýří oděná. Podestlána bílým mechem. V ledu (krásná) zazděná. Rampouchy Ve větru cinkají Kapka vody po nich stekla, Slunce křišťál prozáří. Zima ledu život vdechla. A slunce ho zpět odnáší. Vločky Na zem padají Zimní královna plášť pokládá, ozdoben práškem diamantů. Třpyt stříbrný krajinu ovládá. Půlnoční čas snů a jinotajů. Stromy Do ucha šeptají Led praská pod nohy víly, mráz vlasy obarví doběla. Studený vítr tiše kvílí. Horký dech na dlaně usedá. |
|
|
||
|
|
Zatím jsem vykutila jen tohle.. To s tím rampouchem budu muset nějak dodělat o.O
Květina O zimě vypráví Jinavotky chladným dechem, v bílem chmýří oděná. Podestlána bílým mechem. V ledu (krásná) zazděná. Rampouchy Ve větru cinkají Kapka vody po nich stekla, Slunce křišťál prozáří. Zima ledu život vdechla. A slunce ho zpět odnáší. Vločky Na zem padají Stromy Do ucha šeptají |
|
|
||
|
|
Kim-chan 05. prosince 2013 21:31
to je dobrý, máš základ, teď rozvinout, máš na čem stavět, když jsem psal okno do noci mě sem na začátek čtyři verše;) Najdi myšlenky, které se ti s tím pojí a napiš si je na papír a rozveď;) |
|
|
||
|
|
Kim-chan 05. prosince 2013 21:29
Jinak jo, hodlám to nějak rozvinout, ale normálně bývají moje počátky poněkud.. Lepší :D |
|
|
||
|
|
Připadám si trapně -.- Tohle je první věc, kterou jsem vyplodila od mého posledního díla v knihovně. Bože, to by napsal i můj bratr -.-
Květiny O zimě vypráví Rampouchy Ve větru cinkají Vločky Na zem padají Stromy Do ucha šeptají |
|
|
||
|
Marigold 25. listopadu 2013 13:28
Zatím ti k tomu nic psát nebudu, probereme to nejprve naživo. Zatím jen velmi nakvalt, protože mě za chvíli čeká složitý výklad...perfektní poetika a symboly, důraz na detaily (ano, tohle mě vždy fascinovalo, právě to umět si všímat a provazovat zdánlivě zbytečné podrobnosti). Když ty něco básnického vložíš, vždy mám záruku: tohle bude prožitkové a velmi propracované. |
|
|
||
|
|
z mojí dílny pro změnu nástřel básně o Gawainovi a zeleném rytíři:
A sejdeme se do roka pane Sejdeme se v Zelené kapli Tam vkročil jsem a sluce žár Utlumen byl Vitrážemi listí, Tam kde spínal ruce svatý Se kmeny dubové vzpínaly Ke klenbě nebeské Ke klenbě ztracené V listoví. Tam jsem stál a čekal jsem Na pána toho místa Až vystoupí Z lesní sakristie Zelený rytíř Vánek odnikud si hrál S chocholem pštrosích per S pláštěm sametu A vousy divými Tak tam stál a usmíval se A já čekal tam V pokleku Všech katedrál Ten svatý dóm Utnul můj vzdech Když rytíř sekerou ťal Tu ve větvích Naposled zazpíval jsem … a ránu ti vracím… Mě lesa vůně A ten lesní chrám Odvedli v temnotu … ten lesní rám, dubů, osik A cesmíny Plačíc si zašeptala… GAWAINE |
|
|
||
|
|
Arrand 05. listopadu 2013 22:15
připomíná mi to moje vlastní pokusy z doby před cca osmi deseti lety, řekl bych že z té doby jsou i ta tvá dílka ne? Líbí se mi tematika, je mi blízká,ale za některé obraty a hlavně nucené verše by si jeden nafackoval:-D Ale mylsím, že pokud to teď překopeš k obrazu svému bude to sakra dobrý;) Koneckonců s tvými literárními schopnostmi to jinak nejde;) |
|
|
||
|
|
obavy jsou vždy, ale časem se můžou ukázat jako liché. Psát v jednotném režimu a chrlit jednu věc za druhou nedovede každý a souvisle po celý čas. (Netvrdím, že vyhraněný čas to nejde, mám zkušenost v tom, že se dá ve složité kompoziční formě udělat i cyklus o 10 věcech). Literát musí i regenerovat a obnovit síly jinými látkami a formami.
Přeorientovat se kvůli odpočinku je dobré, a že zkusíš symboliku- může být více než objevné. Někomu vyhovuje na relax kratší báseň třeba humorného rázu, někdo dá minimalistický verš; ty se asi vrhneš na symboliku, což není legrace. Ale u mě zabírá odstup nějakou hravou formou, protože jinak (běžně) pouštím těžké věci. A jinak, podívám se, až to bude na pořadu v Knihovně. Do konce listopadu snad... |
|
|
||
|
|
Nemesis je na světě a už v knihovně, chtěl jsem Vás jen napnout.
"Procitnout v očekávání vesmírných výkřiků." Konečně jsem dokončil "Slovo 88" jsem z toho naprosto vyčerpán a obávám se že započatou sedmasedmdesátku jen tak nedokončím. Potřebuji trochu oddych a tak se vrhnu do něčeho snažšího. Třeba ta podzimní myšlenka co mě tuhle tak nadchla, se mě stále drží. |
|
|
||
|
|
Arrand 05. listopadu 2013 22:15
Jaj - nažral jsem se dosyta nacpal se jako slabý tur a pustím pár slov do síta a svleču slova ze struktur Líbí se mi trpělivá, citlivá až "pedantská" hlásková instrumentace, zvukomalba je silným fenoménem skladeb. Dále je mi sympatická součinnost přírodních dějů a intimních procesů, Jsou to poctivé produkty "kopírující" styl Nerudy a Vrchlického (10 až 12 slabik na verš, melodičnost, opakovací figury, téma obojakých pocitů z lásky, slabší režim typu rýmů, pravidelné 4 veršové strofy, trůnění interpunkce, dějová popisnost, baladické zákulisí atd.) Vnímám to jako silné oživení, a i když tam nacházím sporadické nedotaženosti, je to vhodný materiál pro andorské pisálky, jak pracovat se staromódně taženým rytmem. Marigold 01. listopadu 2013 20:00 Je to krapet nepřehledné, ale u mě je to věcí vkusu; raději mám volné verše jako nesouvislý text než kumulace ve stylu jednolitého prozaického textu. Ale je to solidní; líbí se mi řídká údržba rytmu hláskami, i opakovací figury jsou akorát, ale osobně bych ještě vložil jeden či dva "preventivní" vnitřní rýmy, neboť slova na to máš, a pak ještě omezil zájmena či příslovce třeba alogickými asociacemi (tůň závan...v levném podnájmu letuješ vůní mátu...). Ale komplexně je to perfektní. |
|
|
||
|
Eh, když už tady byla řeč o těch prastarých... Znova se mi povedlo zakopnout o své staré básně, a tak jsem jich několik mírně poupravil a předhazuji je lvům :)
Jsou psané v přibližně stejné době, ve všech se to odráží a všechny mají téměř stejnou skladbu i námět. Dneska už bych takové asi nenapsal, a ne, není to pochvala vlastní práce, vím, že mají do dokonalosti daleko. Poslední paprsky slunce jasného za obzorem dalekým právě se ztrácí za mraky clonící nebe rudého sluneční kruh z mnoha ran krvácí Ač marný byl boj střel ohnivých ač statečně snažily se mraky protnout, v tu chvíli jak bych štěstí a smích v bolu a zármutku cítil utonout. Jak by se soumrakem zase žal slét´, a temnými křídly den odehnal, a na místo něj vzpomínku minulých lét z hlubin duše zrádně mi vyvolal. Snad kdysi před roky rozbil jsem zrcadlo, že mě teď neštěstí na cestě provází, možná že zlovolně na mne si zasedlo natruc mi pod nohy pokládá mlází... Však stále kráčím, ač znaven a sláb, dál s nadějí a vírou v krásné ráno, kdy žalem ponížený nebudu už rab, křídel pár a dosti sil mi bude dáno. ******** Zahleděn v temnotu večerní oblohy, spatřil jsem hvězdu do stromů padnout, blýskla se soumrakem jak odraz výlohy, zničená, nechtěná, spálená na troud. Pomalu zved´ jsem se do ticha ulice, kočičí hlavy se třpytily rosou, tichounké vzlyky se ozvaly víříce mezi zdmi, jenž křišťály lamp nesou. Seděla pod stromem do klubka schoulená, maličký obličej zmazaný hlínou, "Už nechci samotou býti jen zkoušena, vždyť život musí mít i příchuť jinou. Mnoho nás nahoře, v nebeské báni " - pohlédla na mne, a já vtom zrud´- "jen někdy pohlédneš nahoru na ni, spíš hledíš pod sebe, v nehybnost hrud." Snad výčitku v hlase ten večer jsem zaslechl, a tak dnes zvedl jsem pohled svůj k nebi, v uších zas hlásek ten tiše si povzdechl: "Jak jen jsi mohl být takový ... ?" ******** Zase zrak můj k luně v noci zabloudil, zase postesk´ jsem si sám a sám, zase přemítám, jak bych bolest zahodil, a zase hledím ke hvězdám. Znovu bloudím temnou krajinou, kterou bloudil jsem už tolikrát, proč stále najít nemohu tu cestu jedinou, ač kráčel bych jí přec tak rád. Jak lehké bylo sejít sem, a o bludný kořen zakopnout, když světélka mě vábí lesem, a skrz křoví téměř nemohu se hnout. Snad jednou najdu vílu, či na hejkala narazím, snad pak ona dá mi sílu, a já po nové cestě vyrazím. Pak nebude už houští tuhé, ani bludných světýlek, já usměju se zase k luně, cestou dál povede mě... barvínek. ******** Na cestě domů studeným večerem, spatřil jsem lístek ze stromu padnout, když malíř mrazík barevným podzimem, na větvi nechal ho pomalu zvadnout. Jak tiché peříčko snášel se vzduchem, klouzavě, laškovně, vítr s ním hrál, a já ho na kupu, jakoby s povzdechem, lehounce položit si přál. Vztáhl jsem ruku a do dlaně chyt ten křehounký pozdrav na konec, však vítr nechtěl ho nechati být, z prstů mi vytrh jej, ošklivý lakomec. Smutně jsem sledoval jej další cestu, vánek se ve větvích poťouchle smál, několik dalších shodil mi na vestu. Já rameny pokrčil - ty další jsou jiné, dál na cestu vkročil jsem, jen tak, co noha nohu mine. ******** Sněhové vločky za oknem vzduchem pomalu se snáší zase bledým světlem lamp z hvězd na obloze se práší. Zas kolem mne cítím tvé hebké paže a lehký dech na svých prsou, překrásnou chvíli co čas brzo smaže, a vzpomínky ji s bolem odnesou. Jsi pryč, s tebou i hvězdy tvých očí, do nichž hleděl jsem tak rád, však ještě teď z dálky za mnou se točí, ke stínu v místě, kde zůstal jsem stát. Je mi smutno, že teď sám, bez tvé teplé dlaně v mé, stojím v chladu a nevnímám nic, než vločky sněhu neposedné. |
|