Andor.cz - Dračí doupě online

Priateľ

Najviac zo všetkého človeku ublíži,
keď si konečne priateľa nájde.
Kým sa totiž s nikým nezblíži,
drží ho pri živote nádej.

Slepo verí, že stretne niekoho,
kto bude zdieľať názory jeho.
Avšak to nikdy nejde bez toho,
že sa mu stane niečo zlého.

Niečo čo zrúti mu celý svet,
až celkom na dno potopí ho,
zo zeme vytrhne ako kvet
a do kúta zahodí ho.

Lebo len ten, komu časť srdca dáme,
môže to využiť proti nám.
Ublížiť a vziať nám všetko, čo máme.
A vtedy sa človek cíti skutočne sám.

Nu, poslední koukám duben..snad se to zde zase rozeběhne ._. Jsem zde krátce, nevím jak na tom jste s básněmi s volným veršem..ale zkusím to.


Perly Smutku

Uprostřed davu s maskou usměvavou,
stojí muž, snad chlapec, to nepoznám z dáli,
a ač je lidmi obklopen, stojí sám.

Úsměvy čaruje na tvářích ostatních,
sám rty do nich skřivené, ví to vůbec snad?
Na očích černé brýle nosí, protože z nich čiší žal,
a zrcadla zakrývá, když kolem nich prochází,
nekráčí-li sám,
i když k sobě nikoho nepouští,
a chce, raději, kráčet sám.

Na zádech zlámaná křídla andělů
- to on sám -
nezaslouží si je, říkává, ale stále je má,
i když opadaná.

K obloze hledívá když, myslí si, se nikdo nedívá,
a v samotě a stesku Měsíce topí se,
a chce být sám,
protože touží o samotě nezůstat,
a neví už jak dál.

Hvězdy by na jeho přání i spadaly,
a na hořké zemine dech poslední mu daly,
ale po tom on neprahne,
nechce jim život brát, i když vlastní by v šanc jim dal.

Potápí po pás se v mrtvém jezeře a perly smutku ze dna se lovit snaží,
a čeká snad jen až lože si jím vystele,
aby konečně mohl spát...

Nakonec každá maska spadne.
A bude už moci konečně spát...

otrepaná téma, ale toto sú prvé 2 krátke básničky, tak sa nimi cem pochváliť (nič iné na nich nie je, len by ste videli, že viem písať aj krátke! xD )

1.

Natiahnem ruku k tvojmu obrazu
a ty sa rozplynieš ako hmla.
Strach a hrôza pochytí ma odrazu.
Navôkol mňa je len ticho a tma.

Kdesi vzadu však svetielko svieti.
Nemo a nečujne kráčam k nemu.
Každý môj výdych ako zvonček znie ti
a ja už nemôžem predstierať nemú.

Bežím za tebou – za svetlom záchrany
a nech neodchádzaš, kričím na teba.
Sľubujem ti, že nebudeš sklamaný,
keď vyletíš so mnou až tam... do neba.

2.

Chýbaš mi stále viac a viac,
bez teba už nedokážem žiť.
Nepokúšaj sa ma zmiasť.
Viem, že ani ty nemôžeš bezo mňa byť.

Patríme k sebe,
cítime to obaja.
Chcem letieť k tebe,
s tebou sa dostať do raja.

Tráviť s tebou dni aj noci,
cítiť ťa vo svojom objatí.
Máš ma plne vo svojej moci.
Akoby sme na svete boli len ja a ty!

Nevím, jestli se mi tohle povedlo, ale řekl jsem si, že nedám nic za to, když to jsem dám. Jsem zvědavý ,co na to řeknete. I když si myslím, že je to podprůměrné. :o)


Jaro

Na jaře se rozevírá všechno kvítí,
ptáci nám ukazují krásný let,
slunce nám nad hlavou svítí,
až jsem si z té krásy sed.

Na jaře začíná vše znovu,
vše má svůj pevný řád,
ptáci zpívají všem stromům,
a já je mám za to rád.

Na jaře vane slabý větřík,
nefouká žádný hurikán,
už nosíme jen slabý svetřík,
a já jsem svého světa pán.

Qued >

U tebe je dobré, že se držíš myšlenky a rozvíjíš ji. Ale chtělo by si to více pohrát se slovy a !!!rytmus!!!.

Kale >

Neviděl bych to až tak tragicky, ale je to prachmizerné. Pokud ti můžu něco poradit, piš krátké básničky max 4 sloky o 4 verších s pravidelným rýmem a pokud nmožno veselého charakteru. Pak se začneš chytat.

Galka >

Docela se mi to líbí. Trochu mě mate, že to není rozdělené a souhlasím s Qedem, že pravidelný rým by tomu spíše pomohl než uškodil. Pokud nějaký, tak to má malý vývoj a s rytmem bys měla začít pracovat, ale má to myšlenku a to je dobré. Zkus na tom ještě zapracovat.

Našel jsem svou starou básničku heč. :)
Není to ani tak báseň, jako spíš říkanka, ale má aspoň příběh.
Rytmus pokulhává, slovní zásoba nedostatečná, ale přesto je to čitelné. Pokud by místní umělce napadly lepší obraty pří zachování stejného obsahu, tak návrhy vítám.

Zde to je:

U Gandalfa

Světlo matné mezi stromy prosvítá
Poutník znaven, sotva jen stojí
O pařezy, kořeny, opilce, klopýtá
Myšlenky zhoubné v hlavě se rojí.

K mýtině dorazil, jak mokrý pes
Tam okna stavení teple svítí
Myslel, že potkal konečně ves
Zatím jen chatrč a podivné vytí

Sotva nohy ho poslechnout chtěly
Přesto před dveřmi stojí
Prsty klepadlem pohnout by měly
Však mysl trochu se bojí.

Jak motýl, lehce k onu se přesunul
Z pod kápě do sálu vzhlédl
Tam zrovna host ruce si zamnul
Však následně výrazně zbledl

Dívčina podivná hosta ven vyvádí
Kopla ho z místnosti ven
Lekl se poutník až zahodil mládí
Je tohle jenom zlý sen?

Rychle se rozhlíží, slova mu došla.
Jazyk náhle stal se uzlem.
Dívčina koukla se a dovnitř zas vešla
Z úst vyšlo jen „Blem“.

Když nade dveřmi štít vývěsní zavrzal
Očima vzhůru zabloudil
Tam nápis „U Gandlafa“ se vyjímal
A na tváři úsměv vykouzlil.

Všichni poutníci tu krčmu dobře znají
Každý zabloudil sem
Když slušné mravy a ohled hosti mají
Nikdy už nemusí ven.

Kale >

Než ti dokážu odpovědět, potřeboval bych znát tvůj věk. Bez urážky, ale pokud bych tě měl brát za dospělou, tak je to brak

no tak zas niečo odo mňa... snáď to bude lepšie, ako to predtým. :)

Plač

Myšlienky mi blúdia v hlave
A napriek ich veľkej snahe
Neprichádzam na tie slová
Pri ktorých mi srdce zvolá:
Povedala si, čo chcem!
Ďakovať ti môžem len,
Že tá úzkosť je už preč
A ty znova plakať smieš.
Veď slzy sú vykúpením.
Aj keď nimi nič nezmením,
Uľavím tak svojej duši.
Vyplavím to, čo ma mučí.
Slza všetky hriechy zmyje,
Zem tú slzu potom vpije
A spolu s ňou aj trápenie.
Prečo nepoviem im nie?
Pretože plač jediný,
Je skutočne úprimný.
Zdá sa, že sa smejeme,
No vo vnútri plačeme.
Avšak keď slzy roníme,
Je jasné, čo si myslíme.
Každá naša trpká slza,
Čo po líci nám ticho skĺza,
Myšlienku ťažkú má v sebe
A odkryje ju i tebe.
Stačí ak sa prizrieš bližšie
A prečítaš, čo sa v nej píše.
Naopak slzy radosti
Majú zas iné vlastnosti.
Každá akoby sa smiala,
Na šťastí ti pridávala.
Nech už plačeš od smútku, či dojatia,
Tvoje slzy sa nikdy, nikdy nestratia.
Ostanú vpité hlboko do zeme
A tam si ich vždy znova nájdeme.

Přátelství je sen,
pouhý přelud štěstí,
ty neber mi ten sen,
nebo setkáš se s mou pěstí.
..
Ty přítelem chceš být,
za mými zády býti ochráncem,
já svůj mozek chci jen mít,
a pod sebou pevnou zem.
..
Tvé pouto je jen blud,
který nám váže zápěstí,
nás pouze pánbu suď
a provaz pro štěstí.
..
Ten kolem krku stáh´s
a odkop bednu pryč,
teď bloudím ve svých snách
a kolem sebe nic.
..
Jen přízrak přátelství,
těch mříží na oknech
divíš se, bezelstný,
že pláču na schodech.
..
Ty myslíš, že jsme dva,
my každý sám jsme svůj,
jen láska nějakou váhu má
a Bůh ji opatruj.
..
Tvé přátelství je nic,
stín za zamlženým sklem,
však láska, ta je víc,
je otcem mužů a matkou krásných žen.
..
O to je právě lásky míň
a skrývají se za ní přátelé,
prázdná je oddávací síň
a jen pár kněžek dlí v kostele.
..
Víc nožů řeže tepen víc
a hrany zvoní zvoníci,
věř mi, že přátelství je nic
a láska bez něj ničím.

tak tohle bych teda ale nutně potřebovala zkomentovat.. je to básnička psaná z octa, prostě jsem sedla a psala abych to hned dala na Dračím světě do textů.. Tam to hodnotili kladně. Sedm lidí. tady je vás víc a já chci slyšet pravdu..