Andor.cz - Dračí doupě online

A co říkáte na tohle? Má to být ze sekce "volné verše" ale v posledních dvou řádcích jsem se tomu jaksi neubránil :)
____________________________________________________

Hadi proplétají se křovím,
jak vlasy Ježíšovy trnovou korunou.
Jazykem hledají si cestu po krvi,
za kořistí v křoví lapenou.

Tiše ševelí vítr v uschlých křovinách,
jak v kostnici s lebkami na zemi.
Hladové šelmičky se svatozáří čevenou,
a špičáky zaháknutými v mrtvém mase.

Život zemřelý s pozadím bílým,
jak čerstvě vypraný Ježíšův rubáš.
Smrti, kde máš svou černou a červenou ?
Červená v krvi je a černou skrylo zapomnění.

Vrány na trnech dlouhých nabodané,
jak ruce Ježíšovy přibité hřeby ke kříži.
V téhle říši jsou bohové samozvaní.
Jsme to my lidi a nic nám nebrání.

ač to tak vypadá tak první dva "verše" nemají být verše. nerýmují se, a ten náznak je tam čistě náhodný

Tak jak se mi to vlastně zdálo- ta „básnička“ má dobrý nápad, to jí rozhodopádně nemám v úmyslu brát, ale chybí jí kvalita zpracování. Na začátku vše načínáš jako by se mělo jednat o báseň s pevně danou stavbou a rýmovanou, což později porušuješ.
První dvojverší je chabím pokusem o rým, tam by z toho skutečně nezapršelo. Je tam krásná metafora se srovnáním vyprahlosti země a tvé lásky, kdy ta kapka by snad měla být nadějí, dojem ovšem kazí ten nepovedený rým.
Druhé dvojverší: tam ti zase ujel rytmus, a tím vlastně i končí veškerá melodika, rytmika básně. Navazuješ na první dvojverší, ale už ve druhém dvojverší je ouplně vražedný patos. Tak a konec básně, řekne si skoro každý, protože to nejdůležitější jsi už řekl, pak už to jen kucháš, až se dostaneš k naději... a i tam yb stačili další čtyři verše;)
A paks e to rozjíždí, jen shluk obrazů, což ej vynikající, protože báseň musí navodit atmosférua člověk by z té básně měl cítit ten déšť a zároveň slanost slz, které mu stékají po tváři, ale... ale tady chybí rytmika, která yb bez narušení ty obrazy podporovala, která by ti plynula stejně jako ty obrazy hlavou, zní to sekaně, neplyne to, ale naopak to trápí...
Jeden verš jako úvod k myšlenkám proč ne, ale opět navozuje něco co bylo, stížnost, že jsi sám, naprosto neoriginálně pojatá, prostě konstatování... bez špetky fantasie...
A v té poslední sloce omýláš dookola to co už bylo, co všichni ví, navíc příliš, ale příliš mnoho slova stejně, stejné... neustálé opakování, které sluch nepotěší...
A pak najednou konec...
ještě bych řekl, že ten konec, ta předposlední sloka mi připomíná nepřebásněný prostý překlad textu z angličtiny, jak kdysi některé bývali v bravíčcích...
a ten předposlední verš je prost klasicky lunetikovský...
čistě syrová báseň, bez metafor, bez obrazů bez půvabu, s myšlenkou skrytou a silnou, to jistě, ale naprosto rozmělněnou množstvím veršů...

díky Quede :) má to být vlastně takový poetický popis krátkého "videa", které jsem si představil.

Padá kapka...
padá k zemi, vyprahlé jak má láska.

Ta kapka měla svůj záměr, svůj cíl.
A já jej zmařil....

Teď ta kapka stéká po tváři, jak slza skutečná.
Padá další a další........ rozpršelo se.
A já jdu po pláni sám a
koukám, jak kupí se mračna.

Jsem promoklý na kůži a vzpomínám.

Je to téměř rok, co jsem tu šel,
ruku v ruce s láskou, jež už nepoznám.

Bylo stejně... stejné mraky,
stejně pršelo a já šel i stejnou cestou.
I blesky snad jako by se klikatily stejně.
Ale já stále jen vzpomínám.

A blesk..... SVĚTLO........

...

Padá kapka ...
padá k zemi.

Opět měla svůj záměr, svůj cíl,
a já jej opět zmařil.
Opět stéká mi po tváři, jak slza skutečná...

...ale já už jí necítím.

Hallo Nazi

Kto ty vlastne si,
ze na mna kricis 'sku*vy syn' vonku o polnoci?
Kto teda si,
ze bijes mna a mojich kamaratov vecer na ulici?
Tak ku*va kto si ty had?
Aha, tak ty si moj personal nazi kamarat!

Hnev,
citim hnev, ked nad tebou premyslam.
Vzdor,
citim vzdor v krvi, ked sa s tebou stertnem
Nenavist,
citim ju, ked ma ty a sest dalsich kopete na zemi
Bezmocnost,
citim ju, ked pod tvojimi Steelamy moja dusa a ja vadnem
Lutost,
citim lutost, ked nad tebou premyslam
Nad tebou a tvojimi cinmy

Zufalost,
citim ju, ked v temnej chvilke svojho bytia sa mi tie udalosti vybavia
Trufalost,
ked fantazie vo mne vzplanu, ked sa proti tebe vzburi moje Ja.
Ked tazke boty obuvam len Ja, Ja a moji priatelia.
Zhnusenie,
ked si vlastne uvedomim, ze ty a tvoje skutky niesu moj styl!

Odpor,
ked sa zamyslim nad tym, ako vlastne rozmyslas,
ked v noci v Sade Janka Krala chalana s gitarou na chrbte zabijas.
Nechapavost,
ked si clovek uvedomi, ze az ked Tupeho o zivot pripravis,
tak az potom sa o tebe zacne hovorit, ze si zabil sivu mys.

Tak mi dovol uz len jednu otazku.
Preco prave nacizmus? Preco prave ja a moji priatelia?

V korunách stromů

Vítr v korunách,
padlého soumraku,
ostny růží
bláhových,
polámané.
Stín anděla,
ukřižovaného
trnovou korunou
lásky.
Dva v jedné síti
v jedněch očích
lapení,
líbajíc pel
křídel jejích.
Má Máří, naději
i utrpení Ježíšovo,
můj poklade,
má ztráto vědomí,
i srdce,
svatá Kateřino,
za svou víru padlá,
v nebes klín,
hledám cestu loukou
plnou kopretin,
za tvým dechem,
za tvou svatozáří,
jsme milovníci
a oba jsme lháři,
okamžiku našich chvil.
Na polštáři,
zvadlých růží
vedle tvé tváře,
se díky slovům tvým,
již má neukáže...

Starý pokus o báseň (říkanku) :

Za temné lítosti svědomí mého
Skončil jsem ve tvé náruči
Kde stalo se již tolik zlého
Kde srdce hlavě poroučí

Nebylo přáno smyslu životu
Otázkou věčnou se trápím
Kde vzíti odvahu, samotu
Vždy k tobě se vrátím

Jak pes pána stále hledajíc
Tak zbytečně život cítím
Jak slepec budoucnost malujíc
Stále k tobě se blížím

Na tváři tvé, bez špetky radosti
Usměv hadí slizce se křiví
Upíjejíc mé bezhlavé mladosti
Štípeš mi na hlavě dříví

Ruka pravá fackuje mou tvář
Levou hladím tvoji líc
V mysli ponechám ti svatozář
Však nechci k tobě víc

Jak odolat svodům srdcovým
Když krev do hlavy žene
Já skončil jsem skutkem zlým
Již nebude více mne, ne!

Marigold >

Co nevidět ti něco napíšu na tvé poslední výtvory...

Měl jsem toho hodně v práci a zanedbával jsem svoji účast na andoru, ale teď už máme trochu volněji, tak se vracím... :) Prosím všechny, kdo se chcou podělit o svoje výtvory, ať sem přispívají, uvidíte, že máme co říci. Máme i nějaké ty zkušenosti. Tak s klidem do toho... :)

Jeden večer s těžkou hlavou a Apokalyptikou... názve textů jsou písně které zrovna hráli a u nichž jedotlivé verše vznikaly...

Toreador

Toreadore, rudá růže ve vlasech,,
na rtech tvých je krev
tajemství bílé náprsenky co padlý sníh...
toreadore propadám se do hlubin pekelných.

Toreadore, rudá růže mezi rty
v očích se skrývá hřích,
v očích plameny pekelné
toreadore zhasněme...

Toreadore, rudá růže v bledé dlani,
konec je lásky konec milování
býk když k boji se vzpíná,
toreadore, neumírá.

Toreadore, rudé růže na náprsence bílé
nezdolal prvně nepřítele,
stužka rudá mezi rty,
Toreadore, cesta poslední...



Nothing else matters

je nádherný večer,
a volavek
a potáplic zpěv
na nebi se vznáší,
úplněk,

čechrá hladinu vánek zlehka
ve svitu měsíce
vyšla jsi z hladiny
sotva vodu čeříce...

paprsky stříbrné závoj tvůj
a tvůj stín, je vůní blatouchů
hladiny a věčných zim

hvězdy v čelence vetkané
rty zoufale chladné, zmodralé

a v tvé ruce, umrlce dlaň!



One

v tanci smyčců, v mihotu svic a těl,
láska je hřích, láska je nepřítel,
tam kde se k sobě ústa sklání
tam nevede cesta k milování.

v tanci smyčců, smyslné řeči těl
svět stokrát na křídlech lásky by obletěl
ve zmatcích duše a srdce zklamání
pozvolna hrana vyzvání...

v tanci smyčců, hlas se snad i chvěl
poprvé co říci básník nevěděl
skrytá vyznal ze sebe vyznání
když nad hrobem mu vyzvání



Harmagedon

Pod těžkými oblaky plnými deště,
křičím do bouře ještě!
vzývám všechny satany a ďábli,
vzývám růže co zvadli
vzývám boha v tom krupobití
doráží na mně co nepřátelé lítí...
na kolenou vše a všechny proklínám
rozhřešení páně si odpírám
sám se svou vinou se svým hříchem,
andělů pronásledován smíchem...
v bouřích noci svatojánské
poslední ve válce dánské
mezi mušketami a děli
napospas zbyl jsem nepříteli!



From out of nowher

skřítci! je noc svatojánská,
ať lesem nese se váš smích,
skřítci a víly tančící na ostřích!
Je sen noci svatojánské,
horečka kouzelné noci,
vzývám vás bohové
a volám po pomoci
uvězněn v čarovném kruhu zmítajících se těl
nohy si dělají co chtějí,
že já blázen v les dneska šel..
utančený, k smrti znavený
v lese temném měsíc v novu, jsem ztracený
slyším někde víl a skřítků tichý smích,
to oni se mi směji ve svých hájenstvích...



For whom the bell tools

Bouře zmítá hladinu,
bodá jí dýkami kapek ledových
bouře ti smáčí hlavu
zoufalé za tebou plavu
za lodí nadějí posledních
najád posměšný smích
v myšlenky se vkrádá,
tak jako bouře neustává
tonu v slzách nebeských
a nevím zda tvé slzy
se na tváři objeví..

Takový malý koncept, zdaleka ne hotový, ale rád bych našel laternativní rýmy:

Světlo matné mezi stromy prosvítá
Poutník znaven, sotva jen stojí
O pařezy, kořeny, opilce, klopýtá
Myšlenky zhoubné v hlavě se rojí.

K mýtině dorazil, jak mokrý pes
Tam okna stavení teple svítí
Myslel, že potkal konečně ves
Zatím jen chatrč a podivné vytí

Sotva nohy ho poslechnout chtěly
Přesto před dveřmi stojí
Prsty klepadlem pohnout by měly
Však mysl trochu se bojí.

Jak motýl, lehce k onu se přesunul
Z pod kápě do sálu vzhlédl
Tam zrovna host ruce si zamnul
Však následně výrazně zbledl

Dívčina podivná hosta ven vyvádí
Kopla ho z místnosti ven
Lekl se poutník až zahodil mládí
Je tohle jenom zlý sen?

Rychle se rozhlíží, slova mu došla.
Jazyk náhle stal se uzlem.
Dívčina koukla se a dovnitř zas vešla
Z úst vyšlo jen „Blem“.

Když nade dveřmi štít vývěsní zavrzal
Očima vzhůru zabloudil
Tam nápis „U Gandlafa“ se vyjímal
A na tváři úsměv vykouzlil.

Všichni poutníci tu krčmu dobře znají
Každý zbloudil sem
Když slušné mravy a ohled hosti mají
Nikdy nemusí už ven.

Tak ať netlejeme pro filosofy:

Opilý filosof

Příliš mnoho alkoholu,
hlava ztěžklá vínem,
jazyk zamotaný.

Blekotání filosofa,
hořícího na hranici,
nejistoty.

Touha nedající spát,
ručky něžné pohlazení,
umění milovat.

Života trapná parodie,
samý spěch a shon,
tisíce prázdných dní.

Spousta slov,
hořící hranice
a opilý filosof.