Andor.cz - Dračí doupě online

Zajímalo by mě, jak berete život ostatních.
Já, jako přísně vychovávaná křesťanka, zajímajíc se o satanismu, budhismus a jiné, jsem hodně přemýšlela o lidech, co vidí jenom tu "svoji" víru, která je spravedlivá a jediná, že jejich Bůh je jediný Bůh.
Mnohokrát jsem slyšela myšlenku, a i já jsme nad tím mnohdy přemýšlela: Co když Bůh je jen jeden a každé náboženství si domaluje zbytek?
Možná bych měla své myšlenky formulovat jinak, ale pro začátek by to asi stačilo, tedy pokud vůbec někdo bude diskutovat....

Laakii: To dnes není vůbec nic neobvyklé, spíše naopak. Zvlášť v západní společnosti tento směr nabral velké popularity a je známý jako New Age. Pro tenhle posmodernistický směr je právě charakteristická určitá nezávislost: jednotlivé lidé věří v nějakou vyšší entitu, která je odpovědí na jejich spirituální otázky. Protože každý věří "sám za sebe", často si vytváří určité konglomeráty z různých systémů. Všem je ovšem společné to, že víru chápou jako svoji niternou věc, pro kterou nepotřebují být součástí oficiálního a organizovaného společenství, aby mohli věřit.

Proč tomu tak je? Mám tři hypotézy.

I. Západní individualismus. Oproti ostatním kulturám je Západ výrazně individualistický. Naše hodnoty jsou postaveny na respektování práv jednotlivce, nikoliv skupiny. Z tohoto pohledu pak není vůbec divné, že jednotlivec si raději kráčí vlastní cestou víry než že se přikloní k nějaké organizované společnosti.

II. Sekularizace. Od Velké francouzské revoluce postupně dochází k sekularizaci společnosti. Dříve mívala církev monopolní postavení, kdy bylo přirozené, aby se věřící organizovali. Nicméně jak se rozvolňovalo spojení mezi státem a církví, otázka víry se stávala soukromou záležitostí, která byla čistě na svědomí jednotlivce. Společnost ani stát neměli (a nemají) nejmenší právo nikomu mluvit do toho, v co věří.
Tím pádem ze společnosti vymizely tlaky, které by lidi tlačily pouze do organizovaných církví (ať už katolíky nebo nějaké obskurní společenství), každý si může svobodně a bez zábran věřit v to, co mu vyhovuje. Nebude za to diskriminován, protože občanská práva již nějaký čas nejsou podmíněna příslušností ke státní víře.

III. Svojí roli asi sehraje i určitá nedůvěra k organizovaným církvím typu katolické. Například v Čechách panuje poměrně silná anticírkevní tradice: nejdřív daná odporem ke katolictví (první republika), za socialismu pak odmítáním náboženství jako celku.

Přemýšlím ja to formulovat. Občas se setkávám s názorem, že lidé věři v Boha či jak to něco nahoře pojmenovat, ale že nevěří jeho "propagátorům" - církvím. Kvůli zkaženosti a kvůli tomu, že je vždy vedou jen omylní lidé. Co si o tom myslíte?

Můj názor na náboženství je jednoznačný - někdo chce ovládnout svět, ničit svobodu lidí, vyhrožovat všem, že bude konec světa, vytvářet zlé a dobré lidi, zabíjet s tím, že ti smyšlená postava, kterou nikdy nikdo neviděl odpustí, obtěžovat lidi, aby se přidali na jinou víru, brát v pravdu pouze to, co je v bibli psáno...a přitom si to v bibli všechno protiřečí, protože když někdo řekne, že hřeší a prosí o odpuštění - a v bibli je psáno, že pouze bůh určuje co je hřív, tak mi vysvětlete, jestli tady někdo není padlý na hlavu bez sebemenší logiky?

K tomu bohatstvi:

http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,833509,00.html

Otázkou ovšem zůstává: proč Bůh nechtěl, aby lidé poznali dobré od zlého?

Základní problém vidím v tom, že církev majetek vlastnila, nikoliv pouze spravovala. Např. když vznikalo pražské biskupství, bylo třeba jej hmotně zajistit a kníže mu tedy věnoval pozemky včetně robot poddaných, aby na biskupství pracovali – vyživovali jej. V této době byly církevní instituce těžce ekonomicky závislé a neobešla by se buď bez pravidelných darů nebo už uvedené varianty, "podpůrného hosp. majetku". Ostatně pokud by to tak bylo, že kníže/král vlastnil majetek církve, při různých mocenských sporech by toho hojně využíval a prostě by jí majetek zase odebíral ze správy. Ano, bylo by to problematické vystoupit proti církvi, jež měla oporu u věřících, ale ne nemožné. Mocenské zápasy mezi světskou a duchovní mocí nebyly ve středověku ničím zvláštním.
Obecně: král nebyl suverénním držitelem veškeré půdy v království, s níž by si mohl nakládat dle své vůle. Velký díl pozemkové držby náležel církvi a zejména šlechtě. Ta jej původně dostala od panovníka v léno za příslib vazalské povinnosti. Přímá královská panství se často omezovala na určité oblasti a města - ostatně známe města poddanská i královská, jež se lišila svým postavením a privilegii. Nevidím tedy důvod, že když panovník trpěl soukromou držbu v rukou šlechty, nepovolil by totéž i církvi, která tvrořila jeho mocenskou protiváhu právě vůči šlechtě. (Mj. tak vzniklo olomoucké biskupství, aby byl oslaben systém údělných knžíectví na Moravě).

Druhá věc ohledně darů církvi. Majetek se rozšiřoval nejen zakladatelskými dary kapitulám a klášterům, nýbrž také pozdějšími dary ze strany nobility. Proč nějaký zbožný feudální vlastník věnoval klášteru vesnici? V čase vypjaté zbožnosti tím sledoval spásu vlastní duše a vykoupení pekelných hrůz, neb církev se za něj přimluví. To je totéž jako velmi štědré dary na pořádání pravidelných zádušních mší, které měly později zkrátit pobyt dotyčného v očistci. Princip je stejný – církve poskytuje službu, ačkoliv těžce abstraktní a pro nás dnes zavánějící iluzí – za kterou si člověk docela ochotně připlatí.
Nakonec se tato praxe, když církev nabývala světského majetku a vlivu, stala terčem kritiky různých reformačních proudů.

A co taková evoluce? Dneska jsem ve škole diskutoval s jednou evangelickou spolužačkou - není nijak radikální, to bych s ní - bez urážky - ani nepromluvil - a pořád nějak odmítá pochopit, že mikroevoluce (kterou uznává), když probíhá velmi dlouhodobě, vyustí v makroevoluci.

Windroff: libi se mi tvoje reakce :)