Andor.cz - Dračí doupě online

Jak je řečeno v budhismu - zloba (nenávist) je jen další z rušivých emocí. ;-) O:-)

Jsem hledal jeden citát, který by to dobře podtrhl... Respektive dva. :-D
Ale nenašel, tak jen jejich nepovedné plagiáty sem hodím.

"Je nesmyslné se zlobit na někoho, kdo udělal chybu. Posuďte sami, že ji nemohl udělat úmyslně."

- to je k těm typům, kdy se člověku něco nepodaří. Rozbije hrníček, nebo někoho zacáká, když nešikovně šlápne do kaluže vedle onoho dotyčnho... A tak. Tehdy je odpustit docela na místě, bych řekl. Repsektive... "Nic se neděje, až budeš mít penízky, koupíš nový hrníček." Nebo: "Ty gatě mi vypereš a bude to ok."
Ale nedusit v sobě hněv, nebo být na dotyčného naštvaný. Protože to už pak není jen jeho problém, nýbrž i vás a samotní se brzdíte, dusíte a omezujete.

Druhý citát:

"Nemusel bych odpouštět, kdybych před tím neodsuzoval."

Dost často někomu člověk křivdí kvůli jedné, nebo pár mýlkám. Říká - ten je takový a takový a nedokáže tohle a tohle!
A pak ho jednou ten člověk překvapí, vyvede z omylu a člověku je zatěžko odpustit, protože si na dotyčného už vytvořili názor.
Je to svazující. Spojuje se to s dalšími lidskými vlastnostmi - jako napříkad předhazování svého názoru ostatním, kteří onen názor přejímají a pak jej sdílí, aniž by dotyčného člověka, o kom je řeč, znali.
Proto je lepší začínat u zdroje, neb víme, že člověk není neomylný tvor a uvědomit si, že chyby člověka necharkterizují. Charakterizují ho především jeho přednosti. Holý člověk neumí nic a stává se unikátem právě tehdy, když něco umí, ví, chápe, tvoří.

Ale asi tady Tholdrin a já mluvíme o něčem jiném a tento rozpor je patrný i z Kurňova příspěvku.

Jedna věc je to, co chováme v mysli. A druhá věc je, jak reagujeme na to, co dotyčný provedl.

Odpuštění není podle mého pohlazení po vlasech a řečení: "Chudáčku, nic si z toho nedělej, já se na tebe nezlobím."
Ale vnitřní smíření s tím, že ten člověk přede mnou je chybujícím člověkem s vlatními problémy a tudíž se za jeho mýlky a přečiny nemůžu na něj příliš zlobit. ale to neznámená, že jej za jeho přečiny budu chválit. ;-) Nebo k nim budu nečiný.

Říct:
"Co jsi to provedl!? To bylo ale špatné a dost sobecké!" a při tom si myslet: "takové lidi nesnáším. Hlupáci! Tomuhle už věřit nikdy nebudu!"

je úplně něco jiného než když člověk řekne:

"Co jsi to provedl!? To bylo ale špatné a dost sobecké!" a při tom si myslet: "achjo.. snad se z toho ponaučí... Ale co, taky jsem v mnoha věcech jelito a občas lidem ublížím..."

Abych tak řekl, míra odpuštění je podle mě jen odrazem míry lidského pochopení.
Odsuzují a do srdce nenávidí jen ti, co jsou slepí. ;-)

Odpuštění s mírou.

Před odpuštěním musí přijít trest, protože jinak si ten člověk neuvědomí že udělal chybu. Trest adekvátní k prohřešku. Když někomu všechno hned odpustíte (nejlépe je to vidět u dítěte) tak začne mít pocit že mu to prochází. Z hlediska společnosti je úplné odpuštění z hlediska společnosti patologickým jevem vedoucím k tyranii.

Deli, Liz, Bajča: Ehm... To jste se celou tu dobu bavili o tom, jestli lidé "dodržují desatero" pod pohrůžkou "...,jinak půjdeš do pekla!" ? :-O

Taky mi to přijde docela logické, člověk není "tak" "hloupý", aby vedl svůj život podle nějakého desatera jen kvůli tomu, že, hurááá, nepůjde do pekla. Tak, jak psal Deli a Bajča.


Delruth 01.Dubna 2008 21:11
Tyhlenc pohledy na věc se mi vždycky líbily. Prakticky pak existuje neskutečně mnoho pekel. :o) Já sám jsem kdesi četl asi čtyři "typy" a všecko to bylo hrozně zajímavé. Počínaje např. Pratchettovým (tuším, že) peklem, které je prostě a jen opakované utrpení pro člověka. "Padáš... Dopadneš, tělem ti projedou stovky bodců... Padáš... Dopadneš znovu..."

když už jsme u těch otázek, tak ať to tu nezamrzne..

copka říkáte na ODPOUŠTĚNÍ ? :)

Křesťanství učí odpouštět. A to všechno a každému. Resp, říká že máme milovat všechny. Nejen přátele, ale i "nepřátele".

copak vy na to? :o)
Je to něco převratného? Něco upe masakroidního? Nebo uplně hrozná blbost? :o)

Verím v Boha. Verím, že človek je telo, duch a duša. A práve duša je tá časť človeka, ktorá ho "núti" veriť v Boha. Duša je niečo ako spojka medzi človekom a Bohom, je to dar od Boha pre nás. Duša sa túži stretnúť opäť s Bohom.

Verím teda aj v nebo a peklo. No peklo nie je jedna veľká miestnosť s kotlami a ohňami a rožkatými bytosťami s chvostom a kopytami. Peklo je stav. Stav, kedy je tá duša odsúdená na to, že sa už nikdy nestretne s Bohom. To je pre ňu najväčší trest aky môže dostať. Nemá už žiadnu nádej.

Nebo je naopak odmenou pre dušu. V nebi môže duša človeka uvidieť Boha z tváre do tváre. To je pre ňu víťazstvo.

Toto je nebo a peklo....

Sem to často i chtěl zakomponovat nějak do světa, ve kterém by se třeba hrálo nějaké brůžo...

Peklo si představuji jako... Místo, které je pokroucené, rozmlžené, plné seschlých stromů. Místo, kterým se stále nese děsivý šepot, hrůzné vrzání a kvílivé skřeky, které se jako dýka zarývají bytostem tam pobývajícím do páteře.
Není to podle mé představy místo, kam by odcházeli duše po smrti. Je to jen domovem pekelných bytostí - démonů a pokušitelů, kteří touží ochutnat slasti života, protože jejich "domov" se jim hnusí stejně jako lidem, kteří do něj nahlédnou.
Nemá pevnou strukturu, ani organizaci. Není tam něco jako hlavní pekelník. Jsou tam jen mocní a méně mocní pekelníci.

Když se do oněch míst zatoulá člověk, jen prostřednictvím své mysli, má tam své tělo, svou podobu, všechny smysly. Bývá to většinou člověk znalý magie, nebo někdo, kdo disponuje sílami, které nedokáže ovládat a ani jim nerozumí. Třetí možností jsou ti, jenž jsou na špatném místě ve špatnou dobu. Tam kde existuje narušená blána mezi světy. Tím naším a tím pekelným.
Ctvrtým a posledním způsobem, jak se dostat do pekla, je upsat duši, sloužit pekelným záměrům - prodat lidství, aby pekelník mohl vstoupit do onoho těla, duši vyhnat na své vlastní místo - defakto si vymění pozice.

Člověk lapený v pekle je ztracený, avšak nikdy nemůže zemřít, protože tam platí jiné zákony a jej už netíží tělo. Je jen duchem, který postupem času konvertuje a naplní se záští, zlobou a závistí k těm smrtelným na světě, na který si už jen mlhavě vzpomíná.
Pekelník v těle člověka naopak ono tělo posedne a činí zvěrstva, ochutnává všeho, po čem kdy toužil těmi největšími doušky a sousty.

Ti mocnější a starší z pekelníků jsou vychytralejší a dovedou po krátkodobé extázi v našem světě ovládat své touhy a plánovat. Vznikají tajemné sekty a podobně.

:-)

Tak vidím že se nám tu usazuje zase prach tak bych položil zase nějakou otazečku. Mluvilo se tu o satanismu a tak, takže: Jak já vaše konkrétní představa pekla. Nezajímá mě jesli vněj věříte nebo ne, ale jak myslíte že vypadá a jak to tam chodí. V našich končinách je tato "instituce" poměrně rozšířená, skoro v každé druhé pohádce harje nějakou roli aspoň ten čert kdž už né peklo jako takové. Takže máte určitě nějakou svoji představu a kdž ne tak alespoň oblíbenou převzatou podobu pekla. Podělte se.

Přídavek: ne ateismu, bezvěrectví. Nejsem ateista, jsem bezvěrec, bez vyznání. Ale to jenom tak na okraj.

Tak už jsem si to sám pro sebe zformuloval trošku přesněji: věřím v takové to cosi, co existuje nad rámec vědy a exaktních poznatků. Je to můj osobní bůh, který mi dovolí dělat to, co dělat chci a nic mi nezakazuje ani nepřikazuje. Prostě jenom vím, že tam někde je. Můj bůh je jenom můj, nikdo mi nediktuje, jaký má být.

To je můj bůh. Můj bůh ateismu :-D

Já v Boha věřím!