ad. šedá zóna Nepotvrdil jsi nic, tohle neni žádná šedá zóna - jedna věc je chuť a nálada, druhá věc je souhlas, pokud nemáš souhlas, nemáš právo, a ne fakt ho nepotřebuješ napsanej, fakt nevim, co na tomhle nechápeš :D jako máš pocit, že musejí být vždycky oba nadržený jak králíci? v dlouholetym vztahu to prostě docela často může přijít, že to není v danou chvíli oboustranný, ale pokud řekne ženská hele nech mě, nebo se prostě odtahuje (a to bys asi teda měl vědět, co to znamená, když s ní seš), tak teda opravdu ne... já ti sem asi raději hodim vyjádření přímo jedný ženský, která se tady k tomu vyjadřovala, když chlap dělal hrozně zděšenýho, že je neodbytnej a že ona nemá náladu, a že to určitě znamená, že ji znásilňuje celou dobu, co jsou spolu a měl by jít do vězení... nope... to je prostě jen takovej ten typ debilního argumentu od někoho, kdo rádoby nepochopil problematiku souhlasu



ad. pudy: Fakt? Takže, když to na tebe přijde, tak prostě nějakou zaklekneš a vrazíš jí ho tam a když moc křičí, tak jí uspíš správně mířenou ranou nebo co tím chceš říct? To, že se někdo chová jako hovado neznamená, že je to normální, tvl.

ad. další odstavec - tohle bude spíš o tobě, nejspíš asi nebudeš sociopat, kterej dokáže tu druhou stranu dostat do tý fáze, že se ti poddá bez násilí, nejspíš jsi nikomu nikdy nevyhrožoval, že to kdyžtak uděláš stejně, ale nepřežije to, nejspíš sis nikdy nevybral svůj cíl tak, aby měl naprosto nulový sebevědomí a nebylo ji pod nátlakem těžký dostat do módu "dělej si co chceš", asi ti nikdy vousatej strejda nemasíroval po večerech prdel nebo ti nenarval péro do krku, protože jsi to určitě chtěl nebo protože mu to bylo jedno; hele pokud ženská nechce, tak nechce, to neznamená, že to nejde... pokud někomu zabráníš v ústupu, tak někteří se brání, jiní se snaží utéct a začnou být hysteričtí, ale asi nejčastější případ je to, že ztuhnou... a ano, jestli je ti tohle nejasný, tak máš asi problém a můžeme být rádi, že po večerech neobrážíš studentský mejdany a neučíš je o anatomii toho, jak to jde zvládnout, tady nemám asi úplně slov...



Ano je ano, ne je ne... Pokud ta druhá strana provokuje, tak je debilní, když mi ženská řekne ne, a nemusí jít jen o sex, tak prostě ne, tuhle jsem to samé řešil s kolegyní s práce, řekla nech mě, tak jsem jí nechal a pak byla překvapená, že jí nepíšu, a že si dělala srandu... Asi jsem holt moc normální... anebo je normalita divná... Ale pokud jde o sex, tak pokud někdo žádost "nestrkej mi ho tam" bere jako "pořádně mě ojeď", tak to není trapnej moment, to je prostě idiot.

A co se týče nutnosti hlasitýho vyslovení NE. Ono je to jinak. Hlasitě by se mělo vyslovit či explicitně naznačit to ANO (ke kterýmu ale nesmíš být donucen fyzicky, psychicky ani jinak), nikoliv naopak. To, že holka mlčí a ztuhle zírá do zdi fakt nelze brát podle tý dětský průpovídky "mlčení znamená souhlas".

Projdi si pár výpovědí ze znásilnění a zjistíš, že ve většina případů prostě je oběť postavena do tý situace, že se jí nikdo neptá, či je k tomu ANO donucena okolnostmi - nůž na krku, dvoumetrovej chlápek v podchodu, uzamčení na bytě atd. Jako jestli znásilnění odlišuješ podle toho, že chlápek musí zvedat 300 na bench a musí aktivně používat násilí, aby dosáhl svýho, tak se fakt asi není o čem bavit, ale to z toho pořád nedělá šedou zónu.

ad 1) nezastávám názor, že by se měly věci minulé řešit optikou dnešního vnímání – pokud tohle pan kníže dělal před padesáti lety a bylo to považováno za normu, tak budiž, je to hnus, ale je mi to fuk, je zcestný to řešit po padesáti letech v dnešní době, pokud ale někdo z dob minulých razí názor, že dřív se to tak dělalo, tak nevim, proč by se to nemělo takhle dělat i dneska, tak to je na hlavu

ad 2) po dlouhým uvažování jsem došel k tomu, že to tušili, že tam prostě něco smrdí, ale asi sotva znali plnej objem těchhle věcí, jinak by věděli, že je časovaná bomba a odešli by ho dříve… Říct, že "pokud k tomu opravdu došlo, tak je to hnus", není žádnej pokryteckej politickej statement. Je to politická strana, ty lidi mají spolupracovat kvůli společné vizi a programu, nikoliv být kamarádi až za hrob, to od nich nikdo nechce a snad ani nečeká. Ale samozřejmě se to většinou děje, proto nevydáme kámoše-poslance k trestnímu stíhání, neodvoláme kámoše-ministra s korupčníma kauzama atd atd.

ad 3) presumpce viny je blbost, pokud vím, Hitomi nemluvila o presumpci viny, ale o tom, že i dle zákona je automatické někoho, kdo oznamuje trestný čin spáchaný na něm, brát jako oběť trestného činu, pokud není prokázán opak; nikoliv obviněného jako viníka. Sám říkáš, že tenhle konkrétní případ není o jediný ženský, obětí je více, jsou záznamy konverzací (snadno ověřitelné, pokud to psal i ze svýho profilu na FB nebo ze svýho telefonního čísla), jsou výpovědi svědků...

V případě ojedinělého případu je to samozřejmě složitější a v tomhle nemám vlastně žádnou radu. Současnej systém je špatnej, ale nemám návrh na lepší – dokud nedokážeme vrazit někomu sondu do mozku a proscanovat mu vzpomínky, tak to je ve většině případů neprokazatelný. Před měsícem jsme si s Káťou prošli tím, že sdělila své rodině, že ten jejich rodinnej kámoš, co zdechnul před dvouma rokama, se k ní fakt dobře nechoval. Bála se toho, bála se, že jí neuvěřej, že jí budou říkat, že si to vymyslela, nebo že si za to může sama. Je to deset let kdy to začalo a pět let kdy to skončilo – je to „dávno“, zmrd je tuhej a v jeho případě jsem ochoten věřit i na to peklo, když jsem se to dozvěděl, okamžitě jsme se odstěhovali z Prahy a pod různejma záminkama jsem zajistil, že Káťa už toho člověka nemusela nikdy vidět. „Coming out“ proběhl nad očekávání, onen člověk to očividně zkusil i na její máti kdysi, která jen z nějakého křesťanského fundamentalismu to brala jako, že "chlap má svoje potřeby", každopádně to pro ni nebylo neuvěřitelný, neboť se s tím prostě už setkala taky a taky nejen u něho.

Tohle tady nepíšu jako sad story. Tohle tu píšu, neboť první věc, co mě napadla, bylo, řešit to přes policii. Po x letech? Bez důkazů? Nemožný. Ztráta času. Takže se s tím smířit a nikomu to neříct. Not so easy. Po třech letech terapie se rozhoupala k tomu, aby to řekla části vlastní rodiny, která k tomuhle člověku měla nejblíž. Ono přepadení v podchodu třema random zmrdama, který jsem tu zmiňoval už před delší dobou, zůstává pořád pod pokličkou, taky nemá smysl to řešit někde soudně, že si pamatuje, že jeden z nich měl každý oko jiný barvy je identifikace na hovno.

Ale teď otázka. Když nemá důkazy, má právo jen na to držet do konce života pusu a nesmí se jí věřit, protože co když si to vymyslela? Nebo zde platí to, že důvěřuješ obětem? Za mě jsou všichni čtyři zmínění zmrdi a rozhodnutí soudu na to fakt nepotřebuju (ani na něj nemáme šanci) – to je ta úroveň, o který mluvil Reo (aspoň myslím teda). Pokud znáš jen obviněného jako osobu s nějakým veřejným postavením, tak se to snadno zaškatulkuje na presumpci neviny, ale když se s tím setkáváš na osobní úrovni, tak o presumpci neviny fakt nemluvíš. Ty víš svoje a dle toho se zařídíš. Když ti někdo před očima kuchne fotra, nebudeš čekat na vyjádření soudu, abys věděl, že ti kuchnul fotra. Když ti o tom bude vyprávět matka, že to viděla, nebudeš jí říkat, že když nejsou důkazy, tak jí bohužel nemůžeš věřit. Asi takhle.