Strategický stůl
Místo pro všechny, kteří se chtějí bavit o strategických a jim podobných jeskyních zde na Andoru probíhajících.
Pokud byste do stolu rádi psali, stačí napsat do pošty (či FB, skype, discord) a já vám udělím práva psát. Toto omezení je z důvodu spamování, které se projevovalo ve stolech s podobnou tématikou. Zvláště, když to spamování nemělo se strategiemi vůbec nic společného.
Též, pokud chcete nějakou jeskyni přidat do seznamu, stačí říci (napsat do pošty/icq) a vaše jeskyně bude přidána ;)
|
||
|
Wraith 08. února 2020 22:01
lol |
|
||
|
Hotovo: (ČSR, Rusko, USA a Japonsko) - finito komplet vše (Čína se vyřadí jako nehratelná, protože ta mi přijde zbytečná), na řadě je už jen souhrn mezinárodních institucí a popis systému.
neutrální země: Neutrální země: Ruská říše: Ruská říše prošla plameny občanské války v letech 1917-1921, které jí zbavily mnoha území, ale také cara, ale které též přetavily ruský stát v cosi nového, doposud nepoznaného. Když z plamenů občanské války vyšel její vítěz - Velkoadmirál Alexander Kolčak coby "Nejvyšší vládce Vší Rusi" bylo všemu konec. Bílý Teror, který se jako morová rána rozšířil po tom co zbylo z carského Ruska nemilosrdně zasáhl bolševiky, menševiky, liberály, demokraty a všechny další, kteří se pokusili kdy postavit (byť jen náznakem) Kolčakově vizi Ruska jako silného autoritativního státu. Bílý Teror spolehlivě svými rozměry zastínil Rudý Teror bolševiků a to nejen rozsahem (dopadl prakticky na celé Rusko), ale i svou hloubkou a nemilosrdností. Zajatci, vězni, novináři, politici (všech stran), zrádci, ale i nejrůznější etnické menšiny a obyčejní Rusové, kteří třeba měli tu smůlu, že v rodině byl někdo byl v Rudé Armádě či jinak sloužil bolševikům. Otcové i matky platily za chyby svých dětí a naopak. Odhady hovoří, že z přibližně 10-12ti milionů obětí ruské občanské války, jde nejméně 1/2 na vrub Bílého Teroru, který se prohnal širou Rusí jako vichřice v závěrečných fázích války a prvních měsících míru. Kolčakův Bílý Teror se stal tak světoznámý, že Velkoadmirál Kolčak přestal být akceptovatelným partnerem i pro západní státy a roztržka se zbytkem světa na sebe nenechala dlouho čekat. Rusko versus zbytek světa - hodně demokratických zemí (USA, Británie, Francie...), které podporovaly Bílé proti Rudým chtěli pochopitelně, aby z občanské války vyšlo Rusko demokratické či alespoň poněkud liberálnější a představa, že vládcem Rusi bude notoricky známý autoritář, vyznavač ultrakonzervativních idejí spjatý silně s tím nejhorším z carského systému (pravoslavná ultraorthodoxie) byla zkrátka nestravitelná. Západ chtěl za ruského vůdce Wrangela, ten však neměl reálnou podporu, ale "Wrangelova aféra" vytvořila základ pro to, aby Kolčak smazal všechny ruské dluhy vůči západním zemím a prohlásil, že "do Ruska už nikdy nic dekadentního ze Západu nepronikne". Když pak W. Churchill v americkém Foultonu pronesl v roce 1926 svůj již slavný projev o "spuštění železné opony, za kterou se Rusko schovalo před zbytkem světa" byl to formální začátek definitivního rozchodu Ruska "se zbytkem světa". Kolčak v Rusku dnes vládne již 18 let a za ten dlouhý čas prošla země rozsáhlou proměnou. Izolovaný a do sebe uzavřený "ruský svět" se začal přebudovávat pod kuratelou vojenské diktatury a novodobé oligarchie, která v podstatě vytlačila starou ruskou šlechta. Kolčak, armáda, oligarchové a církev se stali symboly a oporami centrální moci. A také ideologie "o výjimečnosti ruského národa", který je jako jediný pravověrný. Cirkev a politika srostly v Rusku tak, že car Mikuláš proti dnešnímu Rusku vypadá jako liberál. Země ale není definovaná jen tím, po válce začala rekonstrukce z rukou ruské centrální vlády, která uvedla do pohybu miliony lidí. Násilné přesuny městského obyvatelstva na východ - na Sibiř, výstavby nových měst a průmyslových oblastí. Masivní a násilná industrializace dvacátých let položila základy současného strmého ekonomického vzestupu Ruska, které se svými 150ti miliony obyvateli dnes představuje vysoce průmyslový stát s rychle rostoucími sledovanými ukazateli (těžba ropy, uhlí, železa, dále výroba oceli, produkce obilí apod.). Rusko se orientovalo za Kolčaka na strategický průmysl, infrastrukturu a zemědělství. Církev jež vlastní takřka 47% veškeré orné půdy je největším zaměstnavatelem ve státě a producentem obilí. Krom církve pak existují oligarchové - velcí vlastníci - kteří se často rekrutovali z vojenských struktur věrných Kolčakovi, vítězové kterým do rukou spadla celá země. V současnosti je Rusko zemí se smíšenou státně kapitalistickou a korporativistickou ekonomikou, ve které občas není možné ani poznat kde začíná soukromý sektor a kde končí sektor privátní. Kde začíná korupce a končí lobbying. Ekonomika a politika jsou tak propojené, že jejich separace často ani není možná. Rusko se vzpamatoval z hrůz občanské války a hospodářského poklesu přibližně v dobách kdy v USA vypukla hospodářská krize (kterou samo odříznuté od světa zasaženo nebylo) a od té doby začalo vracet svůj vliv do oblastí jež bylo nuceno vyklidit. Pakt s Kazachstánem a Uzbekistánem efektivně zamkl cestu dalšímu pronikání britského vlivu do "ruského světa", vytvoření a bránění nárazníkového pásma (Ukrajiny a Bělorusko) dalo Polákům na srozuměnou, že čas ruské neaktivity skončil a výstavbou či znovuobnovením železničních spojů nejen v Rusku, ale i mimo něj se Rusko vrátilo i do Číny, Mongolska a Mandžuska. Pokud jde o ozbrojené síly nemá Rusko ani zdaleka tak velkou armádu jako měla carská říše - ve zbrani udržuje přibližně 600 000 mužů (0,4% populace) a staví plně profesionální armádu. Aktivní zálohy jež mají nějaký (obvykle tříměsíční výcvik) čítají dalšího 2,4 milionu mužů, takže v případě konfliktu je schopno Rusko postavit do války na 3 miliony vojáků poměrně rychle. Ruské letectvo se soustředí primárně na stíhací letouny, námořní a strategické bombardéry. Obě tyto složky však nejsou ani dohromady hlavními odběrateli peněz z ruského vojenského rozpočtu - tím je námořnictvo. Rusku vládne Velkoadmirál Kolčak, který před 10ti lety zahájil "Dvacetiletý námořní program" jehož cílem je učinit z Ruska přední námořní velmoc, která překoná konečně stín "Cušimy" (bitva která znamenala pád velikosti ruské flotily z 3tího místa na 6té) a tak ruský průmysl a loďařství jede na plné obrátky. V Rusku se rodí opravdu monstrózní flotila, která má být po dokončení celého programu srovnatelnou s britskou flotilou. Za posledních šest let bylo spuštěno těžko uvěřitelných 12 nových bitevních lodí o jejichž kvalitách se vedou učené spory, ale jejichž velikost je zarážející. Podle dostupných informací jde o velikostně největší bitevní lodě světa (když nepočítáme japonskou třídu Jamato). Existují sice vážné pochybnosti, zda tyto gigantické kolosy jsou lepší než moderní britské válečné lodě, ale jejich mohutnost perfektně odráží ambice vedení ruského státu, které chce demonstrovat sílu Ruska na světových oceánech. Zkrátka je Rusko vojenská diktatura jednoho muže, který se zve "Nejvyšším vládcem Vší Rusy" a jeho vášeň pro námořnictvo definuje ruskou vojenskou politiku. Aktuálně řešené záležitosti: 1) Ekonomika - Rusko již dosáhlo možností svého přirozeného růstu a ač má stále mnoho prostoru pro vnitřní expanzi ekonomiky, tak naráží na první limity. Tím nejvážnějším limitem je mizivá zahraniční obchodní výměna. Jediným významným obchodním partnerem je Itálie (která pokrývá asi 60% ruského zahraničního obchodu) a tak je otázka jakým způsobem bude Rusko dál fungovat. Zda se vrhne na světové trhy (a které), nebo se smíří se snižováním tempa svého růstu. 2) Konflikt s Británii - Kolčak odmítl zaplatit ruský dluh, sám považuje Brity za zrádce jejich spojenectví a oni jeho zase za neakceptovatelnou figuru v čele Ruska. Pronikání Britů do ruské zájmové sféry je navíc další polínko do ohně vzájemného konfliktu. Je dost možné, že na tomto poli se rozhodne ruská vláda "udeřit pěstí do stolu" a provést něco okázalého a konfrontovat Brity s jejich vlastní politikou. Rusko je po 18ti letech míru na válku na zemi poměrně dobře připraveno a ač určitě nepředstavuje výspu technického pokroku, tak řeči o zaostalé a špatně organizované ruské armádě z minulé války jsou passé. 3) Konflikt s Polskem - britský spojenec Polsko si na vkus "Kremlu příliš vyskakuje" a tak to Kolčak dává Polákům stále víc najevo. Navíc rusko-německý obchod (Německo je druhý nejvýznamnější obchodní partner Ruska) naznačuje, kterým směrem se mohou další vztahy ubírat. 4) Konflikt s Kominternou - principiální konflikt málo vázaný na ekonomickou realitu. Kominterna i Rusové proti sobě vedou propagandistickou válku a ač reálně "se toho až tolik neděje", tak ruská baltská flotila má jasně určeného soka - a tím je Volskmarine. 5) Konflikt s Japonskem - růst moci Japonska není něco co by v Rusku sledovali rádi a zdá se, že nějaká forma rusko-čínské kooperace proti Japonsku je na spadnutí obzvlášť nyní když Rusové dokončili a železniční spojení do srdce Číny. 6) Potenciální konflikt s Osou - Kolčak nikdy nebyl příznivcem nezávislosti Polska, Finska a Pobaltí (o Bělorusku a Ukrajině nemluvě). Ruské manévry u hranic způsobují v těchto zemích vždycky jistý druh paniky. 7) Ruské vztahy s ČSR - Rusko nezapomnělo na "běločechy" (legionáře), kteří pomohli Kolčakovi (Radola Gajda kupř.) a vztahy mezi oběmi zeměmi jsou tak dobré. Dlouhodobým ruským cílem je vytvořit obchodní koridor do ČSR (prodloužením železnic z Ukrajiny či Běloruska přes Polsko do ČSR). V ČSR však vztahy s Kolčakem budí rozpory, pro jejich pěstování je samozřejmě pravice, proti pak levice. U liberálů a středových politiků pak je často akcentován fakt, že "Kolčakova krvavá diktatura" není přece vhodný přítel ČSR. Československá republika: Založil jí "tatíček Masaryk" a ne jeho křesle dnes sedí jeho syn Jan Masaryk, který pokračuje v masarykovské tradici. Výkonnou hlavou exekutivy je však "kolektiv" kolem lidí Baťa (nehavaroval), Rašín (atentát přežil) a Rudolf Beran. Naopak po smrti T. Masaryka upadl v nemilost politiků E. Beneš, kterého odmítala ČSR loajální Henleinova Sudetoněmecká strana jako "levičáka" a ten nyní dělá pouze poradce právě prezidentovi J. Masarykovi. Předsedou vlády je tak národní demokrat Beran a ministry průmyslu a financí jsou Tomáš Baťa a Alois Rašín. Vládu národní demokracie podporuje sudetoněmecká strana (jedna z nejsilnějších v ČSR) a lidovci. Sympatie k ní má i poměrně jinak odtažitý kolektiv slovenských luďáků v čele s Josefem Tisem. Pro potřeby dalších koaličních partnerů (zvláště pokud jde o ústavní zákony) může sáhnout k Jánosovi Esterházymu a jeho maďarské straně na Slovensku. Jaké je ČSR? Především je bohaté, sebevědomé, konzervativně pravicové a hrající roli jakéhosi nového Švýcarska (neutrálního státu) Evropy. Na rozdíl od původních Švýcarů je však ČSR i skutečná průmyslová mocnost, která se dá srovnávat s kterýmkoliv z obou Němecek a svou průmyslovou silou předčí i Polsko. Tento ekonomický zázrak se stal zejména tak, že ČSR zažilo po přeběhnutí Švýcarska do Kominterny enormní příliv mezinárodního kapitálu a také nebylo prakticky postiženo hospodářskou krizí, protože "kvetoucí válečné řemeslo" v Evropě v podobě řady konfliktů zajišťovalo československému zbrojnímu průmyslu velmi slušný odbyt. V ČSR platí ono Leninovo heslo, že "kapitalista vám prodá klidně i obrátku na které ho pak oběsíte". Čechoslovákům je jedno komu prodávají. Jestli Němcům rudým, nebo černým (byť Hitlera vyzbrojují o poznání více, což je ale i tím, že má z čeho platit), nebo jestli jejich zbraněmi se budou zabíjet obě strany zároveň. "Zaplať a tu máš!" - jakási verze amerického systému "Cash and Carry". Československo má za sebou poněkud temné okamžiky spojené se zradou Rumunska (člena Malé Dohody), kterou však nijak zvlášť nevnímá. Pád Malé Dohody se dnes jeví větší československých vládních politiků jako nevyhnutelný důsledek pádu Francie. Vláda ČSR je tak často opozicí označována za amorální a cynickou, na což Rudolf Beran - jako premiér - často odpovídá: "A to jsou ještě ty naše lepší vlastnosti." Poláci Čechoslováky rádi nemají, protože "nemají hodnoty", jde jim jen o jejich plnou kasičku. Socialisté na příkladu ČSR ukazují kam vede vypjatý konzervativní nacionalismus - k opevněným a zadrátovaným hranicím z nichž se ježí hlavně na všechny strany. Ano Československá společnost se za těch 21 let existence státu hodně změnila. Až na část intelektuálních elit z "pražských kaváren" (Čapek apod.), které podporuje bohorovně Jan Masaryk, se celá společnost posunula doprava. Od sounáležitosti s ostatními demokraty a humanisty, k "ochraně toho co je naše". K. Čapek to považuje za tristní a úpadkový jev a vzestup sobectví ve společnosti, na druhou stranu Tomáš Baťa to považuje za "důsledek toho, že ČSR už pár let žije evidentně v oku hurikánu a Čechoslováci vidí a vědí, že vše nabyté mohou snadno ztratit - majetky i svobodu". Československá ekonomika stojí především na finančnictví, zbrojním průmyslu, strojírenství a své špičkové infrastruktuře (nejvyšší hustota železnic a silnic). Nyní doslova raketově letí nahoru stavební průmysl a to nejen díky pokračující výstavbě pevností, ale hlavně díky smělému rozběhnutí plánu na výstavbu přehrad na Vltavě, Váhu i Dunaji a také zahájení výstavby rozsáhlé dálniční infrastruktury. Zatímco v Itálii a v Německu (v obou Německách) hledají lidové vozy, tak v ČSR stoupá životní úroveň takovým způsobem, že i ty "drahé Škodovky" se prodávají stále víc. Pokud jde o ekonomiku, tak jde o zemi bohatou, prosperující se silnou měnou (která činí československý vývoz dražší což ho znevýhodňuje na mezinárodních trzích) a špičkovými technologii v oblasti pozemních zbraní i letectva. Československý konstruktér Porsche se svým heslem: "Vůdcem díky technologii." (Vorsprung durch technik.) to ostatně ilustruje více než dobře. Pokud jde o společnost tak Československo je zastoupeno Čechy a Slováky asi 50% v rámci populace. Zbytek (asi 25%) tvoří Němci, (10%) Maďaři, (5%) Poláci, (5%) Židé a (5%) ostatní - hlavně Rusíni a Rusové. Země zažívá příliv imigrantů z Polska a Německa ač to vzbuzuje obavy o slovanský charakter státu v němž už pomalu Češi a Slováci začínají představovat menšinu, tak kapitál se svou potřebou neustále nových dělníků stále vítězí. Ostatně v ČSR kvůli tomu vzniká i jakási obdoba amerického "melting pot", aby se identifikace s jakousi "nad nacionalitou" jménem "Čechoslovák" stala nadřazená těm podřadným. V rámci národnostní teorie o Čechoslovakismu tak vznikají nové "větve" Československého národa, jako "sudetští Němci", "slovenští Maďaři", "slezští a těšínští Poláci" či "čeští/slovenští/sudetoněmečtí Židé". Samozřejmě to budí jisté úsměšky a kontroverze, ale taková mozaika národů a národností jako je ČSR běžně na mapě k vidění není. Vojensky je ČSR silnou zemí s 300 000 muži ve zbrani a schopností mobilizovat dalších 1,2-1,8 milionu mužů. Doktrína ČSR vychází z koncepce kombinace statické a elastické obrany (teorie "klacku a štítu" jejímiž symboly jsou československé pevnosti, děla, tanky a moderní letectvo. V zahraniční politice má ČSR výborné vztahy s Itálií (ač samozřejmě je registrováno italské pošilhávání po začlenění ČSR do Osy a speciálně mezi země Římského protokolu), dobré vztahy udržuje i s Velkou Británii a s Ruskem. Pokud jde o obě Německa, tak vztahy jsou chladné - Hrad více prosazuje orientaci na Německo rudé, vláda spíše na to hitlerovské, ale panuje shoda o tom, že "říšské Němce obecně je třeba si držet od těla na vzdálenost klacku". Otrávené jsou vztahy s Polskem. Z československé strany jsou Poláci a jejich vláda bandou hlupáků a mizerných kšeftařů, kteří jen kazí klid. Své v tom pořád hraje spor o Těšínsko, ale též rusko-polské napětí. Dobré jsou vztahy s Rakouskem a překvapivě dobré i vztahy s Maďarskem. Hlavními československými trhy (kam proudí investice) jsou: Brazílie, Rusko, Německo (Hitler), Rumunsko, Maďarsko, Rakousko a také samozřejmě v neposlední řadě Velká Británie. Řešené záležitosti: 1) Souboj o zahraniční politiku mezi Hradem a vládou ve vztahu k Německům - Jan Masaryk má blíž k levici, Rudolf Beran k pravici. Vzájemné přestřelky mají tendenci navíc rozvířit obecně levicoví novináři a spisovatelé (typicky Peroutka, Čapek). Obě strany spílají Hitlerovi nebo německým komunistům do vrahům a bláznům a hraje se hlavně o to, s kým se bude víc obchodovat. Prozatím jde větší export do Německa Hitlerova, protože má čím platit, ale jeho antisemitská politika, která je v ČSR vnímána poměrně citlivě (řada německých Židů prchla právě do ČSR) může celou diskuzi dost otočit. 2) Liga Národů - v Praze sídlí Liga Národů a v rámci toho se dost zvažuje v rámci města Prahy vybudovat novou úřednicko-diplomatickou čtvrť (celé město). Projekt bude drahý a přinese prestiž, na druhou stranu to znamená, že ČSR bude usilovat patrně o vůdčí postavení v Lize Národů (o předsednictví na další období v letech 1940-44). 3) Kauza Československého červeného kříže - až k soudu se dostala záležitost ČS. červeného kříže, který měl své aktivity v chudém Irsku a podle Velké Británie porušil pravidla britské blokády, když rozdával Irům potraviny. ČS. červený kříž se odvolává na humanitární právo "nakrmit hladovějící" (a vlastně i křesťanskou tradici). Soud však rozhodl zatím nepravomocně o potrestání organizace. Jan Masaryk chce rozsudek zrušit jako "amorální a nehumánní", vláda je proti. Levice celou kauzu považuje za ostudnou, pravice drží basu s Británii, která nabízí nové obchodní dohody. 4) Otázka župního systému v rámci zemí České a Moravskoslezské v Sudetech. Henlein podporuje stávající vládu výměnou za slib zřízení samosprávných žup v Sudetech. Vláda se zatím k tomu moc nemá a levice a národovci jsou proti, protože Henleina mají za fašistu (ten sám sebe označuje za volkistu). 5) Nedostatek pracovních sil - dlouhodobě chybí ČSR odhadem asi 1 milion obyvatel aby utáhli současnou ekonomickou konjunkturu a zvažuje se proto zajistit tyto lidi pro ČSR (hledají se zdroje). Jedním z nich může být československá diaspora v USA (kterou by šlo zkusit povolat zpátky do ČSR), dalšími zdroji jsou pak Balkán (tamní Slované) případně Polsko a Ukrajina. Tomáš Baťa má i návrhy na to pozvat do ČSR 100 - 200 tisíc migrantů z jižní Ameriky, kde ve velkém podniká. Padly i návrhy na "verbování pracovních sil" v Africe či na Blízkém východě. Japonské císařství: Japonské císařství si užívá mocenského vakua, které vzniklo úpadkem americké moci v Pacifiku, poklesem ruského významu ve východní Asii, kolapsem Francie i konflikty v Evropě a užívá si toho tak umí nejlépe - válkou s cílem podmanit si Čínu, aby se mohlo stát supervelmocí s vlastním koloniálním impériem. Japonská ekonomika jež prošla recesí na přelomu dvacátých a třicátých let je dnes "opět ve svých kolejích" a poměrně rychle roste s tím jak přibývá exploatovatelných teritorií. Země se 100 miliony obyvateli dnes vládne územím, na nichž žije dalších 250 milionů obyvatel což činí z Japonského Impéria druhou nejlidnatější na zemi na světě vůbec (za Británií). Válka v Číně se táhne již od roku 1937 a původně plánovaná jako rychlá kampaň se nyní táhne třetím rokem a odčerpává nemalé množství japonských zdrojů. Tvrdošíjný čínský odpor je stále pro Japonce nemalým překvapením, ale pozvolný postup pokračuje. Japonské císařství má ostatně v současné chvíli zdrojů dostatek i přes nutnost dovozu 95% veškeré ropy a 90% veškeré oceli (železa). Je však pochopitelně otázkou jak dlouho se tato válka, která se stále prodražuje ještě potáhne. Japonská armáda čítá v současné době na více než 3 miliony mužů a patří k největším silám na světě, odhaduje se, že třetina armády je vázaná válkou v Číně. Japonské námořnictvo si drží II. místo na světě za britskou flotilou. Byť dosahuje cca jen polovičního počtu těží z výhody, že obsahuje vyšší procento modernějších konstrukcí než jeho britský protějšek. Japonské letectvo též doznalo značných rozšíření, ale jeho modernizace teprve probíhá, přechod na celokovová letadla čelí řadě zpoždění z důvodu odporu armády stavět letadla ze surovin "které se musí dovážet". Politicky je Japonské císařství hybridem mezi diktaturou a demokracií, kdy má formálně parlament i civilní vládu, kterou v současnosti vede Konoe Fumimaro coby premiér, ale současně má dvě mocné militaristické kliky uvnitř námořnictva (Osami Nagano) a zejména pozemní armády (Hideki Tojo), které často figurují jako jakási nadstavba civilní vlády. Nejvyšší válečný Koncil utvořený císařem je dnes patrně nejmocnější exekutivní organizací schopnou vymáhat politická rozhodnutí na civilní vládě. Řešené záležitosti: 1) Válka v Číně - prioritní záležitost. "Válka se vleče" je v podstatě ten zásadní problém. Navíc se stupňuje hrozba, že Rusko jež se nyní probouzí jako velký hráč na mezinárodním poli vstoupí nějakým způsobem do konfliktu na straně Číny (ať už třeba jen masivní technickou a materiální pomocí) což by mohlo dále konflikt zkomplikovat. 2) Vztahy s Ruskem - chladné vztahy s Ruskem nejsou nijak zvlášť dobré. Rusové a Japonci za sebou mají několik pohraničních střetnutí, které zrovna pozitivně pro japonské síly nedopadly. Jelikož jsou Japonci britští spojence, tak je zřejmé, že to je ten hlavní faktor, proč jsou vztahy mezi oběma mocnostma tam kde jsou. Dalším problémem je nečekaný růst ruské námořní moci. Do budoucna se tedy část japonského vedení obává, že Rusko nyní představuje vojenskou hrozbu Japonsku. 3) Japonské expanze - situace v Číně je sice komplikovaná, ale to nebrání hlavně námořnímu křídlu vojenské kliky pomýšlet na další expanze. Na prvním místě je Siam a hned po něm Filipíny. Ty jsou sice americkým protektorátem, ale řada admirálů se domnívá, že USA nebudou ve skutečnosti ochotné krvácet pro území, které ani není jejich. Po Filipínách pak už zbývá jen Nizozemská východní Indie, která je bohatá na nerostné bohatství (zejména ropu). Je to sice britský spojenec, ale i zde panuje přesvědčení, že Britové v případě konfliktu zachovají neutralitu a upřednostní spojenecké vztahy s Japonskem, před Nizozemím. 4) Transformace ekonomiky - japonské ekonomice dominují zaibatsu, která jsou ovšem daleka toho, aby mohla být srovnávána s mohutnými závody v USA či ve Velké Británii. Modernizace japonské ekonomiky je tak velice žádoucí, ale současně je problém s nedostatkem know-how a množstvím zahraničních investice, které by to vyžadovalo. Provést transformaci výlučně z vlastních zdrojů možné patrně bude, ale cena toho bude ještě daleko vyšší, než ve spolupráci s vhodnými zahraničními partnery (perspektivně se jeví kupříkladu Italové). 5) Okupovaná teritoria - okupované oblasti jsou často stižena partyzánským bojem Číňanů a nepodařilo se doposud zde nastartovat jejich ekonomickou integraci do říše. Jejich integrace by vyžadovala nejprve snížení (potření) partyzánské činnosti (což vyžaduje další vojáky a ne málo) a poté investice do rozvoje infrastruktury, těžby, zpracování atd. Dodnes kupříkladu nebyl ovšem proveden ani důkladný geologický průzkum v Mandžusku, protože na to nebyly volné prostředky a příležitost. Spojené státy americké: Herbert Hoover bude letos končit své třetí období a po dvanácti letech se chystá do důchodu. Navíc je bez šance na zvolení a obecně šance Republikánů jsou velmi malé. Proti nim stojící Demokraté mají šance o něco vyšší, ale vzhledem k celkové náladě v zemi by nebylo překvapení, kdyby uspěl i kandidát jakékoliv "třetí strany". Protože už dnes je jasné, že na Herberta Hoovera nebudou vzpomínat Američané v dobrém. Zemi sužuje prakticky již dvanáctým rokem hluboká hospodářská kr recese, ze které se nedaří prakticky nijak vybřednout. Od roku 1928 dodnes nikdo nepřinesl spolehlivý recept na vyřešení krize a spíše každý z těch zkoušených receptů vše jen zhoršil (dnes jsou pod palbou třeba celní tarify a celkově protekcionistická opatření). Skepse v USA je natolik hluboká, že Spojené státy zaznamenali i několik let, kdy emigrace z USA byla vyšší než imigrace do USA. Pokles hospodářské produkce o více než 50% (oproti roku 1929) je výsledkem Hooverovi éry, který se snažil moderními liberálními i staršími konzervativními přístupy ekonomiku oživit, ale vždy, když se zdálo, že se situace začne zlepšovat, tak se vše jen obrátilo k horšímu. Čtyři hlavní příčiny současného stavu jsou už dnes každopádně dobře pojmenované: - nedostatek domácí poptávky (lidé prostě nemají peníze na to aby kupovali zboží) - obecný nedostatek úspor (lidé a firmy mají mizivé úspory a mnozí/mnohé jsou zatížené dluhy) - protekcionistická politika nejen domácí, ale i zahraniční (zejména USA, Itálie) - znepřístupnění značné části evropského trhu americkému zboží v důsledku britské blokády Za stavu, kdy je v USA nezaměstnanost stabilně kolem 30-35%, kdy ekonomika "přinejlepším" dosáhne "nezáporné nuly" (což se podařilo naposledy v třetím kvartále roku 1936, a kdy banky odepisují až 40% úvěrů jako nedobytných a trh s nemovitostmi je na historickém minimu (protože zabavených domů je tolik, že už je ani nikdo nechce), tak se hledá jakékoliv použitelné opatření, které by snad mohlo pomoci. V zemi jsou miliony bezdomovců, desítky milionů nezaměstnaných a řada "škod" na chátrajících továrnách je již dávno za bodem, do kterého šly opravit a znovu rozjet. Do toho všeho došlo ke zhroucení (z pohledu USA) mezinárodního obchodu, nesplácení dluhů zahraničními státy (řada nepřiznaných bankrotů zemí v Evropě, kupříkladu třeba v Rusku) vůči USA, protože prostě buď byli nebo jsou ve válkách a nakonec taky "regionalizace globální ekonomiky" do uzavřených bloků (zejména italské Římské Protokoly, britský Commonwealth a jeho Spojenci a nakonec Kominterna). Dalším atributem byly nejrůznější pokusy vlády jak restartovat ekonomiku a to formou snížení daní či zavedení sociálních dávek pro nezaměstnané, aby aspoň trochu byla povzbuzena poptávka. Jediný výsledek, který se dostavil byl ten, že vláda nakonec v roce 1936 zkrachovala a loni zkrachovala znovu.... a letos (s tím jak se spirála zužuje) to vypadá na třetí krach. Federální vláda prostě nemá peníze, ale za to má výdaje a je v pasti, protože ve Sněmovně se nenašel konsenzus buď na zvýšení daní (Republikáni jsou proti), nebo na zrušení sociálních dávek (Demokraté jsou proti). A podle odborníků se tohle ještě letos nezmění... tedy bude záležet jak dopadnou volby do Sněmovny a Senátu, ale... Ekonomická situace země a vlády je natolik zlá, že jí pocítilo (nejviditelněji) americké námořnictvo, které aby bylo "na chleba" dostalo pokyn sešrotovat všechny lodě vyrobené před rokem 1929 což bylo 80% veškerého námořnictva US Navy. Celá věc měla dát práci lidem v železářském průmyslu, zajistit nějaké peníze pro námořnictvo (jež si tak mohlo financovat své náklady), ale i pro vládu. Výsledek byl katastrofa. Lodě se sešrotovaly, za šrot však se zaplatilo podstatně méně (asi 1/3), pracovních míst to vytvořilo zlomek a pro vládu nezůstal ani dolar, takže výsledkem byl skandál, který urychlil loňský krach. Rozpočet na tento rok doteď není projednán a kongres blokuje federální vládě peníze, takže státní zaměstnanci prostě nedostávají mzdy (ne, že by to bylo poprvé) a politologové varují, že USA jsou na hraně samotného rozpadu státní správy a zhroucení Unie jako takové. Zhroucení vnitřního trhu USA je posledním jevem, ale prvním příznakem samotného rozkladu Unie. Dochází k tomu, že vznikají regionální ekonomiky jež se koncentrují do čtyřech od sebe se vzdalujících oblastí: západ USA (kolem Kalifornie), hluboký jih (bývalé území CSA), severozápad od Seattlu po Velká jezera při hranicích s Kanadou a samozřejmě oblast Velkých Jezer. Poslední zmíněné oblasti zažívají nevídaný jev, kdy se jako platidlo objevuje sporadicky britská libra. Regionalizace americké ekonomiky je obávaný jev (ze stejného důvodu se nakonec zhroutila Římská říše), protože povede - pokud se nic brzy nestane - i regionalizaci politiky uvnitř USA a vzniku nejméně čtyřech, spíše však pěti samostatných politických entit (východ a severovýchod USA bude tou pátou oblastí). Situace k řešení: 1) Prezidentské volby na konci roku 1939. Je potřeba postavit do čela USA kandidáta, který zemi dá naději a vyvede jí z krize. Bude to člověk - jedno zda Demokrat či Republikán - který patrně bude mít poslední šanci dát dohromady USA a učinit je znovu, když ne velkými, tak alespoň funkčními. 2) Vládní finanční krize - po dvou bankrotech (1936 a 1938) není schválen rozpočet na tento rok a vše směruje k dalšímu finančnímu chaosu. Podle platných zákonů bude rozpočet deficitní a jako takový být schválen nemůže, ale ani zrušení dávek, ani zvýšení daní neprojde (jedno smete Sněmovna (demokraté) druhé Senát (Republikáni). Vláda zoufale potřebuje peníze i kdyby si na ně měla půjčit (úroky ale budou zničující, protože důvěryhodnost americké vlády je na nule). Šance na půjčku by mohli být u Československa, které jako jediné má peněz nazbyt a současně nevede USA na "blacklistu" dlužníků či "ekonomických protivníků" (jako třeba USA). Druhou variantou je Japonsko, které už nějaké ty peníze vyhrabe, ale bude za to chtít něco hodně krvavého... Filipíny. Půjčku od Kominterny přijmout nelze (smetou to Republikáni) a od Osy taky ne (smetou to Demokraté). A Londýnské City USA nepůjčí ani libru. 3) Migrace - i přes katastrofální domácí ekonomickou situaci a v podstatě hrozbu rozpadu Unie se do země valí stále více imigrantů (je to neuvěřitelné ale na jih od USA se žije ještě podstatně hůř, v USA je běžným jevem nezaměstnanost, na jihu Ameriky je smrt hladem či olovem). USA se aktuálně však nedokáže postarat ani o vlastní občany, kteří navíc v příchozích migrantech vidí své nepřátele na již beztak přeplněném trhu práce. Zavřít hranice je však prakticky aktuálně nemožné, protože pohraniční stráž má pár stovek lid, zbytek odešel protože nebyl dlouhodobě placen. 4) Rozklad institucí federální vlády - akutně hrozí rozpad základních centrálních institucí. Zejména daňového úřadu (IRS), ale drolí se i další úřady a současná rozpočtová krize spolu s vyhladověním systému (jež hladoví přes 10 let) ukazuje, že administrativa USA je na svém limitu. Vláda nutně potřebuje další balík peněz bez ohledu na to zda se podaří schválit rozpočet či ne, aby mohla vůbec fungovat. Je málo způsobů jak je získat a ty jsou navíc kontroverzní... je možné zkusit získat "dar pro vládu USA" ideálně od nějakého milionáře/miliardáře, který by měl zájem do své vlády investovat... ale kolik jich zbylo a má nazbyt? 5) Vzestup kriminality - v časech jako je těchto (kdy ani policie není řádně placena) dochází k raketovému vzestupu kriminality. Města jako Chicago, Detroit či New York jsou plná násilného zločinu a vraždy za bílého dne na ulicích jsou čímsi naprosto běžným. Kriminalita dosahuje stupňů, o kterých panovalo přesvědčení, že patří do říše bájí. Policie je slabá, neplacená a v rozkladu. Pro ní peníze sehnat znamená mít schválený rozpočet (protože bezpečnostní složky fakt financovat soukromník nemůže). Jsou tu i alternativy... dát občanům najevo, že můžou vzít spravedlnost do vlastních rukou, ozbrojit se a odpovídat "na každý zločin střelbou" (stejně je nepravděpodobné, že je v dohledné době někdo zvládne odsoudit, protože soudy jsou přetížené a v rozvratu). Nebo zkusit povolat národní gardu, kterou by pak musely živit jednotlivé státy (což bude ale krajně nepopulární). No zkrátka prezidenta USA čeká spousta špatných rozhodnutí, dobrá rozhodnutí a pozitivní zprávy nejsou na pořadu dne. |
|
||
|
Rusko a ČSR hotové:
neutrální země: Neutrální země: Ruská říše: Ruská říše prošla plameny občanské války v letech 1917-1921, které jí zbavily mnoha území, ale také cara, ale které též přetavily ruský stát v cosi nového, doposud nepoznaného. Když z plamenů občanské války vyšel její vítěz - Velkoadmirál Alexander Kolčak coby "Nejvyšší vládce Vší Rusi" bylo všemu konec. Bílý Teror, který se jako morová rána rozšířil po tom co zbylo z carského Ruska nemilosrdně zasáhl bolševiky, menševiky, liberály, demokraty a všechny další, kteří se pokusili kdy postavit (byť jen náznakem) Kolčakově vizi Ruska jako silného autoritativního státu. Bílý Teror spolehlivě svými rozměry zastínil Rudý Teror bolševiků a to nejen rozsahem (dopadl prakticky na celé Rusko), ale i svou hloubkou a nemilosrdností. Zajatci, vězni, novináři, politici (všech stran), zrádci, ale i nejrůznější etnické menšiny a obyčejní Rusové, kteří třeba měli tu smůlu, že v rodině byl někdo byl v Rudé Armádě či jinak sloužil bolševikům. Otcové i matky platily za chyby svých dětí a naopak. Odhady hovoří, že z přibližně 10-12ti milionů obětí ruské občanské války, jde nejméně 1/2 na vrub Bílého Teroru, který se prohnal širou Rusí jako vichřice v závěrečných fázích války a prvních měsících míru. Kolčakův Bílý Teror se stal tak světoznámý, že Velkoadmirál Kolčak přestal být akceptovatelným partnerem i pro západní státy a roztržka se zbytkem světa na sebe nenechala dlouho čekat. Rusko versus zbytek světa - hodně demokratických zemí (USA, Británie, Francie...), které podporovaly Bílé proti Rudým chtěli pochopitelně, aby z občanské války vyšlo Rusko demokratické či alespoň poněkud liberálnější a představa, že vládcem Rusi bude notoricky známý autoritář, vyznavač ultrakonzervativních idejí spjatý silně s tím nejhorším z carského systému (pravoslavná ultraorthodoxie) byla zkrátka nestravitelná. Západ chtěl za ruského vůdce Wrangela, ten však neměl reálnou podporu, ale "Wrangelova aféra" vytvořila základ pro to, aby Kolčak smazal všechny ruské dluhy vůči západním zemím a prohlásil, že "do Ruska už nikdy nic dekadentního ze Západu nepronikne". Když pak W. Churchill v americkém Foultonu pronesl v roce 1926 svůj již slavný projev o "spuštění železné opony, za kterou se Rusko schovalo před zbytkem světa" byl to formální začátek definitivního rozchodu Ruska "se zbytkem světa". Kolčak v Rusku dnes vládne již 18 let a za ten dlouhý čas prošla země rozsáhlou proměnou. Izolovaný a do sebe uzavřený "ruský svět" se začal přebudovávat pod kuratelou vojenské diktatury a novodobé oligarchie, která v podstatě vytlačila starou ruskou šlechta. Kolčak, armáda, oligarchové a církev se stali symboly a oporami centrální moci. A také ideologie "o výjimečnosti ruského národa", který je jako jediný pravověrný. Cirkev a politika srostly v Rusku tak, že car Mikuláš proti dnešnímu Rusku vypadá jako liberál. Země ale není definovaná jen tím, po válce začala rekonstrukce z rukou ruské centrální vlády, která uvedla do pohybu miliony lidí. Násilné přesuny městského obyvatelstva na východ - na Sibiř, výstavby nových měst a průmyslových oblastí. Masivní a násilná industrializace dvacátých let položila základy současného strmého ekonomického vzestupu Ruska, které se svými 150ti miliony obyvateli dnes představuje vysoce průmyslový stát s rychle rostoucími sledovanými ukazateli (těžba ropy, uhlí, železa, dále výroba oceli, produkce obilí apod.). Rusko se orientovalo za Kolčaka na strategický průmysl, infrastrukturu a zemědělství. Církev jež vlastní takřka 47% veškeré orné půdy je největším zaměstnavatelem ve státě a producentem obilí. Krom církve pak existují oligarchové - velcí vlastníci - kteří se často rekrutovali z vojenských struktur věrných Kolčakovi, vítězové kterým do rukou spadla celá země. V současnosti je Rusko zemí se smíšenou státně kapitalistickou a korporativistickou ekonomikou, ve které občas není možné ani poznat kde začíná soukromý sektor a kde končí sektor privátní. Kde začíná korupce a končí lobbying. Ekonomika a politika jsou tak propojené, že jejich separace často ani není možná. Rusko se vzpamatoval z hrůz občanské války a hospodářského poklesu přibližně v dobách kdy v USA vypukla hospodářská krize (kterou samo odříznuté od světa zasaženo nebylo) a od té doby začalo vracet svůj vliv do oblastí jež bylo nuceno vyklidit. Pakt s Kazachstánem a Uzbekistánem efektivně zamkl cestu dalšímu pronikání britského vlivu do "ruského světa", vytvoření a bránění nárazníkového pásma (Ukrajiny a Bělorusko) dalo Polákům na srozuměnou, že čas ruské neaktivity skončil a výstavbou či znovuobnovením železničních spojů nejen v Rusku, ale i mimo něj se Rusko vrátilo i do Číny, Mongolska a Mandžuska. Pokud jde o ozbrojené síly nemá Rusko ani zdaleka tak velkou armádu jako měla carská říše - ve zbrani udržuje přibližně 600 000 mužů (0,4% populace) a staví plně profesionální armádu. Aktivní zálohy jež mají nějaký (obvykle tříměsíční výcvik) čítají dalšího 2,4 milionu mužů, takže v případě konfliktu je schopno Rusko postavit do války na 3 miliony vojáků poměrně rychle. Ruské letectvo se soustředí primárně na stíhací letouny, námořní a strategické bombardéry. Obě tyto složky však nejsou ani dohromady hlavními odběrateli peněz z ruského vojenského rozpočtu - tím je námořnictvo. Rusku vládne Velkoadmirál Kolčak, který před 10ti lety zahájil "Dvacetiletý námořní program" jehož cílem je učinit z Ruska přední námořní velmoc, která překoná konečně stín "Cušimy" (bitva která znamenala pád velikosti ruské flotily z 3tího místa na 6té) a tak ruský průmysl a loďařství jede na plné obrátky. V Rusku se rodí opravdu monstrózní flotila, která má být po dokončení celého programu srovnatelnou s britskou flotilou. Za posledních šest let bylo spuštěno těžko uvěřitelných 12 nových bitevních lodí o jejichž kvalitách se vedou učené spory, ale jejichž velikost je zarážející. Podle dostupných informací jde o velikostně největší bitevní lodě světa (když nepočítáme japonskou třídu Jamato). Existují sice vážné pochybnosti, zda tyto gigantické kolosy jsou lepší než moderní britské válečné lodě, ale jejich mohutnost perfektně odráží ambice vedení ruského státu, které chce demonstrovat sílu Ruska na světových oceánech. Zkrátka je Rusko vojenská diktatura jednoho muže, který se zve "Nejvyšším vládcem Vší Rusy" a jeho vášeň pro námořnictvo definuje ruskou vojenskou politiku. Aktuálně řešené záležitosti: 1) Ekonomika - Rusko již dosáhlo možností svého přirozeného růstu a ač má stále mnoho prostoru pro vnitřní expanzi ekonomiky, tak naráží na první limity. Tím nejvážnějším limitem je mizivá zahraniční obchodní výměna. Jediným významným obchodním partnerem je Itálie (která pokrývá asi 60% ruského zahraničního obchodu) a tak je otázka jakým způsobem bude Rusko dál fungovat. Zda se vrhne na světové trhy (a které), nebo se smíří se snižováním tempa svého růstu. 2) Konflikt s Británii - Kolčak odmítl zaplatit ruský dluh, sám považuje Brity za zrádce jejich spojenectví a oni jeho zase za neakceptovatelnou figuru v čele Ruska. Pronikání Britů do ruské zájmové sféry je navíc další polínko do ohně vzájemného konfliktu. Je dost možné, že na tomto poli se rozhodne ruská vláda "udeřit pěstí do stolu" a provést něco okázalého a konfrontovat Brity s jejich vlastní politikou. Rusko je po 18ti letech míru na válku na zemi poměrně dobře připraveno a ač určitě nepředstavuje výspu technického pokroku, tak řeči o zaostalé a špatně organizované ruské armádě z minulé války jsou passé. 3) Konflikt s Polskem - britský spojenec Polsko si na vkus "Kremlu příliš vyskakuje" a tak to Kolčak dává Polákům stále víc najevo. Navíc rusko-německý obchod (Německo je druhý nejvýznamnější obchodní partner Ruska) naznačuje, kterým směrem se mohou další vztahy ubírat. 4) Konflikt s Kominternou - principiální konflikt málo vázaný na ekonomickou realitu. Kominterna i Rusové proti sobě vedou propagandistickou válku a ač reálně "se toho až tolik neděje", tak ruská baltská flotila má jasně určeného soka - a tím je Volskmarine. 5) Konflikt s Japonskem - růst moci Japonska není něco co by v Rusku sledovali rádi a zdá se, že nějaká forma rusko-čínské kooperace proti Japonsku je na spadnutí obzvlášť nyní když Rusové dokončili a železniční spojení do srdce Číny. 6) Potenciální konflikt s Osou - Kolčak nikdy nebyl příznivcem nezávislosti Polska, Finska a Pobaltí (o Bělorusku a Ukrajině nemluvě). Ruské manévry u hranic způsobují v těchto zemích vždycky jistý druh paniky. 7) Ruské vztahy s ČSR - Rusko nezapomnělo na "běločechy" (legionáře), kteří pomohli Kolčakovi (Radola Gajda kupř.) a vztahy mezi oběmi zeměmi jsou tak dobré. Dlouhodobým ruským cílem je vytvořit obchodní koridor do ČSR (prodloužením železnic z Ukrajiny či Běloruska přes Polsko do ČSR). V ČSR však vztahy s Kolčakem budí rozpory, pro jejich pěstování je samozřejmě pravice, proti pak levice. U liberálů a středových politiků pak je často akcentován fakt, že "Kolčakova krvavá diktatura" není přece vhodný přítel ČSR. Československá republika: Založil jí "tatíček Masaryk" a ne jeho křesle dnes sedí jeho syn Jan Masaryk, který pokračuje v masarykovské tradici. Výkonnou hlavou exekutivy je však "kolektiv" kolem lidí Baťa (nehavaroval), Rašín (atentát přežil) a Rudolf Beran. Naopak po smrti T. Masaryka upadl v nemilost politiků E. Beneš, kterého odmítala ČSR loajální Henleinova Sudetoněmecká strana jako "levičáka" a ten nyní dělá pouze poradce právě prezidentovi J. Masarykovi. Předsedou vlády je tak národní demokrat Beran a ministry průmyslu a financí jsou Tomáš Baťa a Alois Rašín. Vládu národní demokracie podporuje sudetoněmecká strana (jedna z nejsilnějších v ČSR) a lidovci. Sympatie k ní má i poměrně jinak odtažitý kolektiv slovenských luďáků v čele s Josefem Tisem. Pro potřeby dalších koaličních partnerů (zvláště pokud jde o ústavní zákony) může sáhnout k Jánosovi Esterházymu a jeho maďarské straně na Slovensku. Jaké je ČSR? Především je bohaté, sebevědomé, konzervativně pravicové a hrající roli jakéhosi nového Švýcarska (neutrálního státu) Evropy. Na rozdíl od původních Švýcarů je však ČSR i skutečná průmyslová mocnost, která se dá srovnávat s kterýmkoliv z obou Němecek a svou průmyslovou silou předčí i Polsko. Tento ekonomický zázrak se stal zejména tak, že ČSR zažilo po přeběhnutí Švýcarska do Kominterny enormní příliv mezinárodního kapitálu a také nebylo prakticky postiženo hospodářskou krizí, protože "kvetoucí válečné řemeslo" v Evropě v podobě řady konfliktů zajišťovalo československému zbrojnímu průmyslu velmi slušný odbyt. V ČSR platí ono Leninovo heslo, že "kapitalista vám prodá klidně i obrátku na které ho pak oběsíte". Čechoslovákům je jedno komu prodávají. Jestli Němcům rudým, nebo černým (byť Hitlera vyzbrojují o poznání více, což je ale i tím, že má z čeho platit), nebo jestli jejich zbraněmi se budou zabíjet obě strany zároveň. "Zaplať a tu máš!" - jakási verze amerického systému "Cash and Carry". Československo má za sebou poněkud temné okamžiky spojené se zradou Rumunska (člena Malé Dohody), kterou však nijak zvlášť nevnímá. Pád Malé Dohody se dnes jeví větší československých vládních politiků jako nevyhnutelný důsledek pádu Francie. Vláda ČSR je tak často opozicí označována za amorální a cynickou, na což Rudolf Beran - jako premiér - často odpovídá: "A to jsou ještě ty naše lepší vlastnosti." Poláci Čechoslováky rádi nemají, protože "nemají hodnoty", jde jim jen o jejich plnou kasičku. Socialisté na příkladu ČSR ukazují kam vede vypjatý konzervativní nacionalismus - k opevněným a zadrátovaným hranicím z nichž se ježí hlavně na všechny strany. Ano Československá společnost se za těch 21 let existence státu hodně změnila. Až na část intelektuálních elit z "pražských kaváren" (Čapek apod.), které podporuje bohorovně Jan Masaryk, se celá společnost posunula doprava. Od sounáležitosti s ostatními demokraty a humanisty, k "ochraně toho co je naše". K. Čapek to považuje za tristní a úpadkový jev a vzestup sobectví ve společnosti, na druhou stranu Tomáš Baťa to považuje za "důsledek toho, že ČSR už pár let žije evidentně v oku hurikánu a Čechoslováci vidí a vědí, že vše nabyté mohou snadno ztratit - majetky i svobodu". Československá ekonomika stojí především na finančnictví, zbrojním průmyslu, strojírenství a své špičkové infrastruktuře (nejvyšší hustota železnic a silnic). Nyní doslova raketově letí nahoru stavební průmysl a to nejen díky pokračující výstavbě pevností, ale hlavně díky smělému rozběhnutí plánu na výstavbu přehrad na Vltavě, Váhu i Dunaji a také zahájení výstavby rozsáhlé dálniční infrastruktury. Zatímco v Itálii a v Německu (v obou Německách) hledají lidové vozy, tak v ČSR stoupá životní úroveň takovým způsobem, že i ty "drahé Škodovky" se prodávají stále víc. Pokud jde o ekonomiku, tak jde o zemi bohatou, prosperující se silnou měnou (která činí československý vývoz dražší což ho znevýhodňuje na mezinárodních trzích) a špičkovými technologii v oblasti pozemních zbraní i letectva. Československý konstruktér Porsche se svým heslem: "Vůdcem díky technologii." (Vorsprung durch technik.) to ostatně ilustruje více než dobře. Pokud jde o společnost tak Československo je zastoupeno Čechy a Slováky asi 50% v rámci populace. Zbytek (asi 25%) tvoří Němci, (10%) Maďaři, (5%) Poláci, (5%) Židé a (5%) ostatní - hlavně Rusíni a Rusové. Země zažívá příliv imigrantů z Polska a Německa ač to vzbuzuje obavy o slovanský charakter státu v němž už pomalu Češi a Slováci začínají představovat menšinu, tak kapitál se svou potřebou neustále nových dělníků stále vítězí. Ostatně v ČSR kvůli tomu vzniká i jakási obdoba amerického "melting pot", aby se identifikace s jakousi "nad nacionalitou" jménem "Čechoslovák" stala nadřazená těm podřadným. V rámci národnostní teorie o Čechoslovakismu tak vznikají nové "větve" Československého národa, jako "sudetští Němci", "slovenští Maďaři", "slezští a těšínští Poláci" či "čeští/slovenští/sudetoněmečtí Židé". Samozřejmě to budí jisté úsměšky a kontroverze, ale taková mozaika národů a národností jako je ČSR běžně na mapě k vidění není. Vojensky je ČSR silnou zemí s 300 000 muži ve zbrani a schopností mobilizovat dalších 1,2-1,8 milionu mužů. Doktrína ČSR vychází z koncepce kombinace statické a elastické obrany (teorie "klacku a štítu" jejímiž symboly jsou československé pevnosti, děla, tanky a moderní letectvo. V zahraniční politice má ČSR výborné vztahy s Itálií (ač samozřejmě je registrováno italské pošilhávání po začlenění ČSR do Osy a speciálně mezi země Římského protokolu), dobré vztahy udržuje i s Velkou Británii a s Ruskem. Pokud jde o obě Německa, tak vztahy jsou chladné - Hrad více prosazuje orientaci na Německo rudé, vláda spíše na to hitlerovské, ale panuje shoda o tom, že "říšské Němce obecně je třeba si držet od těla na vzdálenost klacku". Otrávené jsou vztahy s Polskem. Z československé strany jsou Poláci a jejich vláda bandou hlupáků a mizerných kšeftařů, kteří jen kazí klid. Své v tom pořád hraje spor o Těšínsko, ale též rusko-polské napětí. Dobré jsou vztahy s Rakouskem a překvapivě dobré i vztahy s Maďarskem. Hlavními československými trhy (kam proudí investice) jsou: Brazílie, Rusko, Německo (Hitler), Rumunsko, Maďarsko, Rakousko a také samozřejmě v neposlední řadě Velká Británie. Řešené záležitosti: 1) Souboj o zahraniční politiku mezi Hradem a vládou ve vztahu k Německům - Jan Masaryk má blíž k levici, Rudolf Beran k pravici. Vzájemné přestřelky mají tendenci navíc rozvířit obecně levicoví novináři a spisovatelé (typicky Peroutka, Čapek). Obě strany spílají Hitlerovi nebo německým komunistům do vrahům a bláznům a hraje se hlavně o to, s kým se bude víc obchodovat. Prozatím jde větší export do Německa Hitlerova, protože má čím platit, ale jeho antisemitská politika, která je v ČSR vnímána poměrně citlivě (řada německých Židů prchla právě do ČSR) může celou diskuzi dost otočit. 2) Liga Národů - v Praze sídlí Liga Národů a v rámci toho se dost zvažuje v rámci města Prahy vybudovat novou úřednicko-diplomatickou čtvrť (celé město). Projekt bude drahý a přinese prestiž, na druhou stranu to znamená, že ČSR bude usilovat patrně o vůdčí postavení v Lize Národů (o předsednictví na další období v letech 1940-44). 3) Kauza Československého červeného kříže - až k soudu se dostala záležitost ČS. červeného kříže, který měl své aktivity v chudém Irsku a podle Velké Británie porušil pravidla britské blokády, když rozdával Irům potraviny. ČS. červený kříž se odvolává na humanitární právo "nakrmit hladovějící" (a vlastně i křesťanskou tradici). Soud však rozhodl zatím nepravomocně o potrestání organizace. Jan Masaryk chce rozsudek zrušit jako "amorální a nehumánní", vláda je proti. Levice celou kauzu považuje za ostudnou, pravice drží basu s Británii, která nabízí nové obchodní dohody. 4) Otázka župního systému v rámci zemí České a Moravskoslezské v Sudetech. Henlein podporuje stávající vládu výměnou za slib zřízení samosprávných žup v Sudetech. Vláda se zatím k tomu moc nemá a levice a národovci jsou proti, protože Henleina mají za fašistu (ten sám sebe označuje za volkistu). 5) Nedostatek pracovních sil - dlouhodobě chybí ČSR odhadem asi 1 milion obyvatel aby utáhli současnou ekonomickou konjunkturu a zvažuje se proto zajistit tyto lidi pro ČSR (hledají se zdroje). Jedním z nich může být československá diaspora v USA (kterou by šlo zkusit povolat zpátky do ČSR), dalšími zdroji jsou pak Balkán (tamní Slované) případně Polsko a Ukrajina. Tomáš Baťa má i návrhy na to pozvat do ČSR 100 - 200 tisíc migrantů z jižní Ameriky, kde ve velkém podniká. Padly i návrhy na "verbování pracovních sil" v Africe či na Blízkém východě. |
|
||
|
Elidon 08. února 2020 20:57
nic, tam to umřelo než se stihlo něco stát |
|
||
|
ignis 08. února 2020 20:47
Zůstaly? Co se stalo s USA v předchozí hře? |
|
||
|
Elidon 08. února 2020 20:26
Wraith 08. února 2020 20:22 omluva, špatně formulováno mělo být "jednou do sraček dostal a pak se postaral aby v nich zůstaly" |
|
||
|
ignis 08. února 2020 20:16
Wraith z toho udělal zemi přesně pro mě. Si to přečti: topí se ve sračk*ch |
|
||
|
ignis 08. února 2020 20:16
Jsou na dně a hůř už to snad nepůjde. Elidon 08. února 2020 20:14 Ano USA jsou hratelné. Ekonomicky jsou tak půlkou Britského Impéria, americký sen je po dvanáct let trvající krizi pryč (žádný FDR, žádný New Deal, všechny nejhorší efekty protekcionismu dopadly přesně tak jak dopadnou měly v nejhorší možné kombinaci), země je po dvou bankrotech, s rekordní nezaměstnaností a rozvrácenou ekonomikou. Je to bod nula. První rok je příprava na volby a rok odvracení třetího bankrotu. U USA v tomto nepředpokládám žádná velká zahraniční angažmá (prostě na to nemá, armáda skoro neexistuje (150 000 mužů), letectvo je směšné a zaostalé, námořnictvo je menší než italské (byť to je moderní). Je to hra pro někoho, kdo si chce v klidu stavět a hrabat se ze sraček. :-D Na druhou stranu - pokud tě někdo napadne dostáváš automaticky "Pearl Harbour effect" (tím chráním USA od nápadů typu: "Hele jsou oslabení pojďme je dobýt.") s boostem ekonomiky, společenské integrity a úplným anulováním izolacionismu. |
|
||
|
Elidon 08. února 2020 20:14
zničil jsi jednou, chceš zničit znovu? |
|
||
|
Wraith 08. února 2020 19:46
Takže USA hratelná? :-) |
|
||
|
Státy osy ještě jednou (v příspěvku je to ustřihlo - moc znaků):
země Osy Země Osy: Německé císařství: Německé císařství s 30ti miliony obyvatel dnes představuje jeden ze dvou klíčových pilířů OSY. V jeho čele stojí císař Wilhelm III. Hohenzollern (za dob Wilhelma II. znám jako Princ August Wilhelm pruský), který převzal trůn v roce 1934 poté co byl jeho otec (Wilhelm II.) a jeho bratři Wilhelm (prvorozený) a princ Eitel Friedrich (druhorozený) zabiti při atentátu spacháném komunisty (pravděpodobně šlo o agenty Stasi vyslanými komunisty). Tato událost, která málem přerostla v novou evropskou válku však umetla cestu právě současnému císaři k moci, poté co svého posledního ze svých starších bratrů odmítl německý kancléř Adolf Hitler potvrdit ve funkci... což nebyla náhoda, protože jediný Hohenzollern, který kdy vstoupil do Hitlerovi NSDAP byl právě princ August Wilhelm a toho také Hitler dosadil na trůn. Stát, strana i trůn tak srostly v Německu v jedno a spojenectví mezi monarchisty a nacisty tak dostalo i svou konkrétní tvář v podobě císaře Wilhelma III., který z nástupnictví díky NSDAP (jež se k moci dostala v roce 1933) vyřadil i potomky svých starších (z toho dvou zesnulých) bratří. Od roku 1933 potažmo 1934 tak vládne tandem Wilhelm-Hitler a ten propojuje velmi osobitým způsobem nacistickou ideologii s německým pruským militarismem a konzervativním monarchismem v podobě "nové Říše". Vzestup Hitlera jehož do sedla dostala zejména německá občanská válka, když jako jeden z mála politiků Německého císařství tvrdil, že "ať se děje co se děje, tak Německá demokratická republika prostě musí být zničena!" Svým radikálním antikomunismem smíchaným s nenávistí k židům (viz teorie o židobolševismu), která našla dobrého sluchu u starého císaře Wilhelma II. (který též patřil mezi antisemity) se dokázal dostat k moci a panuje řada otazníků (hodně se to zmiňuje v zemích Kominterny), že to nebyla "západoněmecká Stasi", ale Hitlerova SS pod vedením Heydricha, kdo ve skutečnosti zavraždil císaře Wilhelma i jeho dva syny, aby Hitler protlačil na trůn jediného Hohenzollerna jež se sbratřil s nacisty. Ať tak nebo onak hrála tato událost do karet nového Vůdce, který následně rozběhl masivní zbrojení, roztrhal všechny přísliby na cestě k pokojnému soužití dvou Němecek a utnul též opatrné rozhovory o možném mírovém znovusjednocení. Od té doby platí v Německém císařství jediná politika a tou je příprava na příští válku se socialistickým blokem. Východní Německo (Německé císařství) je vojensky a průmyslově hrozivě silnou zemí a dokonce se plně vyrovná (a to i přes fakt, že NDR má Porúří) v průmyslové produkci svému západnímu sousedovi. Díky masivní industrializaci Saska a Slezska a otevření nových uhelných i železných revírů pro těžbu se podařilo Hitlerovi vybudovat za krátký čas průmyslovou základnu (v podstatě od roku 1933 během 6ti let), která svou velikostí srazila sebevědomý úsměv nejednomu ze západoněmeckých socialistických ekonomů predikujících, že průmysl východního Německa nedokáže západní Německo nikdy uzbrojit. Tam kde mají západní Němci uhlí černé v Porúří, tam mají východní Němci uhlí hnědé a těží ho (spíše drancují) v enormním množství. A Hitlerovo východní Německo má i jiné výhody nejen nový (Sasko, Dolní Slezsko) a starý (Horní Slezsko) průmysl, ale také obchodní partnery. Narozdíl od Kominterny na Hitlera nejsou žádné blokády a ba právě naopak Británie i Rusko s ním radostně obchodují, poté co navíc vytvořil společně s italským diktátorem Mussolinim vojenský pakt, kterým se východní Německo přidalo spolu se svými spojenci (Finsko, baltské země) k zemím Římského protokolu takzvanou OSU získal i skutečně hrozivé vojenské spojence. Důležité záležitosti: 1) Německo-německý spor - z hlediska Německého císařství pod vedením A. Hitlera je řešení jediné a tím je totální zničení socialistického Německa a potažmo celého bloku Kominterny. Čeká se jen na vhodnou příležitost, moment překvapení a nabytí dostatečné vojenské převahy. 2) Polská otázka - Polsko je nepříjemný kolos v zádech Hitlerova východního Německa. Sice je to "polský hřebec na britských opratích", takže pokud Británie nedá Polsku svolení, tak by Polsko nemělo Německo napadnout, ale přeci jen. Polsko má spoustu nepřátel (Banderovská Ukrajina, Litva, Bělorusko), kterým sebralo území a ani ostatní země v blízkém okolí se na něj nedívají zrovna přívětivě (Československo a Polsko se příliš v lásce nemají už kvůli Těšínsku, Machnova Ukrajina, či Gdaňský komisariát jsou členy Poláky nenáviděné Kominterny a pak jsou tu Rusové, kteří neuznávají polské zábory na Ukrajině a v Litvě a v Bělorusku). Jediným blízkým spojencem je Rumunsko jež má však v zádech Horthyho Maďarsko. 3) Československá otázka - vztahy Hitlera a ČSR jsou poměrně dobré (přeci jen v ČSR nyní sídlí hodně bank, žije zde početná Německá menšina a jde o vojensky i průmyslově regionální velmoc). Nemalé československé investice a vzájemná obchodní výměna jsou dalším palivem pro Hitlerovu válečnou mašinérii, ale na druhou stranu je ČSR zemí, která "vězní" v Sudetech miliony Němců jež by se měli navrátit do Říše... 4) Gdaňský rébus - být po Hitlerovu tak Gdaňsk už je německý, ale udeřit na ty gdaňské komunisty a anektovat město by znamenalo jít do střetu s Polskem, které není zrovna zanedbatelný nepřítel a nadto má za sebou mohutnou britskou podporu a není vůbec jisté, zda by Itálie a země římských protokolů za takové situace do války šly po boku Hitlera. 5) Společný trh zemí OSY - nepříjemnou pravdou je, že na rozdíl od Kominterny doposud OSA nevytvořila společný trh (do kterého by navíc ráda začlenila i jinak neutrální Československo) a to právě z důvodů velice nacionalistických (na nichž jsou státy OSY postaveny). Toto kdyby se jednou podařilo, tak by "sbírka všech ekonomických výhod" byla pro Hitlera kompletní a raketový růst jeho Německa by mohl být ještě strmější než doposud. 6) Rivalita s Mussolinim - Hitler - ač to nikdy nepřizná - je v celé OSE jenom tím druhým po Benitu Mussolinim, který je ověnčen mnoha vítězstvími v Habeši, ve Španělsku, v Albánii a i v Jugoslávii. Není velkým tajemstvím, že hrát roli "toho druhého" je pro Hitlera do jisté míry obtížné, protože jeho velký učitel Il Duce prostě zůstává stále příliš daleko se svými úspěchy před Hitlerem. Na jeho straně je silnější ekonomika, silnější vliv na diplomacii (Franco, Horthy, Dolfuss, Ante Pavelic i Bandera jsou primárně Duceho spojenci). 7) Ambivalence vůči Británii - britská říše sice s radostí "krmí" Hitlerovo Německo obchodem i přístupem na svůj trh (a upírá to tomu druhému Německu), ale Hitler by musel být hlupák, kdyby si neuvědomoval (a jeho císař spolu s ním), že to co vyhovuje britské City nejvíc je naprosto roztříštěná Evropa a rozdělené Německo (rozděl a panuj). A tak je jeho vztah k Británii kolísavý od obdivu k pohrdání. Italské království (nebo též: Novum Imperium Romanorum): Benito Mussolini jež nastoupil k moci v roce 1924 poté co pochodem na Řím ukončil období demokracie v Italském království má za sebou (coby diktátor) skvělou kariéru plnou úspěchů. Dalo by se říci, že žije a naplňuje svůj fašistický sen a sen o obnovení Impéria Římanů (jak tomu sám říká). Nastolil Fašismus, z monarchie i krále udělal své poslušné pohunky, zindustrializoval Itálii a vytáhl její ekonomiku do netušených výšin, vybudoval svět "Římských protokolů" nejprve s Rakouskem a Maďarskem, později pak i s Banderovskou Ukrajinou, Frankistickým Španělskem a také Ustašovským Chorvatskem. Dobyl Habeš, Albánii, Baleáry, získal kus Čadu a zcela rozvrátil "ten prašivý jihoslovanský stát" jménem Jugoslávie. Itálie zažívá již patnáctým rokem období ničím nekaženého ekonomického růstu a objem hospodářství se zvětšil za Mussoliniho vlády nejméně čtyřikrát (spíše však pětkrát). Země prožívá populační exploze a její evropská část dosahuje 60ti milionů obyvatel (+ dalších 20 milionů žije v koloniích). Itálie je též zemí vyspělého průmyslu, který v množství technologických know-how konkuruje světové špičce (a v některých jí i předbíhá), a pokud jde o zemědělství a dopravu, tak italská potravinová produkce setrvale stoupá a dálnic (autostrád) se buduje stále víc. Možná jsou Mussoliniho metody kontroverzní, ale jeho ekonomické úspěchy ohromují nejen jemu spřízněný svět krajní pravice, ale také poměrně demokratické státy (zejména ČSR, Británii a její spojence). Itálie navíc těží i ze své obchodní polohy. Po hospodářské krizi (1929-1934), kdy se zhroutil "transatlantický obchod" se těžiště obchodu přesunulo po mnoha staletích znovu do Středomoří a Janov, Benátky, ale i Řím prožívají novou zlatou éru. Itálie - krom obvykle Kominterny - obchoduje prakticky se všemi a má velmi významný export do Ruska i Spojených států či jižní Ameriky. Italské zbraně platí za standard kvality a to nejen na zemi, ale též ve vzduchu a zejména na vodě. Díky akvizici rakouských a maďarských zbrojovek získal italský průmysl významný impulz a díky nejrůznějším válkám i nezanedbatelné množství odbytu. Benito Mussolini sice skrze Confindustrii diktuje i obchodní politiku, ale když jde o peníze, tak tu a tam italskému korporátnímu systému nesmrdí ani ty z Kominterny. Tak se kupříkladu Italové stali vývozci zbraní do Švýcarska, Švédska či Iránu nebo na Kavkaz a východní Ukrajinu (Machno). Hlavním odbytištěm jsou však Rusko, Jižní Amerika (hlavně Brazílie a Argentina) a Spojené státy americké. Itálie je silná, bohatá a stále víc hrdá země (Britové by řekli "drzá země")... dramatický nárůst italské moci a z ní pramenícího vlivu tak působí, že ač otevřeně největším nepřítelem Itálie je Kominterna, tak skutečná rivalita zuří na vlnách s Brity. Italská idea Středozemí jako italského Mare Nostrum je v ostrém rozporu s britskou snahou o kontrolu strategických námořních tras (které stále častěji vedou právě přes Středomoří). Italské námořnictvo je sice stále proti britskému malé, ale i tak platí za nejméně třetí (možná i druhé) největší na světě. Po škrtech v US Navy je minimálně v první trojici společně s Británií a Ruskem (ač Rusko i Itálie si drží od Británie hodně velký odstup pokud jde o tonáž a počty lodí). To v kombinaci se strategickou pozicí v centru Středozemního moře dělá z Itálie velmi nebezpečného protivníka právě v klíčové oblasti Středozemního moře. Je tedy velkou otázkou do budoucna zda skutečným nepřítelem Itálie a Duceho bude i nadále Kominterna, nebo dojde k naplnění Marxovi teze o rozporech mezi kapitalistickými státy a válka vybuchne na ose Řím-Londýn. Důležité záležitosti: 1) Antikomunismus - Jak Duce rád říká: "Když Hitler ještě cumlal bonbóny já už válčil se světovým komunismem." Itálie je v čele boje proti komunismu a už s ním svedla řadu bitev (hlavně na španělské a jugoslávské půdě) a nevede si vůbec špatně. Vůbec první ostruhy získal Duce v Rakousku, když pomohl kancléři Dolfussovi rozdrtit komunistický pokus o převrat. Dále nemalou roli sehrál v posílení pozice Turecka vůči komunistickému Řecku a samozřejmě pak přišla španělská občanská válka, ve které dokázal většinu Španělska vyrvat z rukou "rudých republikánů". Propagandisticky je tedy Il Duce antikomunista No.1 a dává si na tomto záležet. Kompromisy mezi ideologií (nenávist ke komunismu a Kominterně) a pragmatismem (prodej zbraní do zemí komunistického bloku a obchod s nimi) sice občas dělá, ale jen občas a s krajní nelibostí. 2) Země Římských protokolů - Maďarsko, Rakousko, Chorvatsko, (nově též) Sýrie, banderovská Ukrajina a Francovo Španělsko jsou sice země OSY, ale je to taky výluční italská sféra vlivu. Ne Hitler, ale Mussolini je v těchto zemích brán za hlavního spojence. Obchodně jsou tyto země pevně svázány (v různých stupních závislosti) s Itálii a zde funguje i společný (bezcelní) trh (s výhodami pro italský kapitál pochopitelně). Udržení a rozšiřování "římských protokolů" je tak velmi významným prvkem v rozšiřování síly Itálie samotné. Dalšími cíli mohou být Československo, ostatní země OSY (ačkoliv mít obchodní zónu s Německem může být hodně dvousečné), ale zejména Rumunsko, Turecko, Polsko, Saúdská Arábie - zkrátka země britské aliance. A pak samozřejmě ekonomicky si podmanit území francouzské vojenské (koloniální) vlády by bylo zdaleka největší "terno" a učinilo by Itálii naprosto nezávislou na dovozu z jiných částí světa. 3) Vztah s Ruskem - Itálie pomáhala stavět Rusko na nohy po jeho občanské válce a italské firmy zde mají takřka monopolní postavení mezi zahraničními investory. Obrovský vliv mají italské investice v ruském stále mohutnějším zbrojním průmyslu a jako odbytiště výrobků je Rusko nezaměnitelná země. Platí zlatem, mají s Itálii hluboce deficitní obchodní bilanci (tudíž často platí dolary či jinými měnami) a jsou tak vysloveně nejdůležitějším zahraničním obchodním partnerem. Itálie díky Rusku bohatne, ale vztah (závislostní) je obousměrný a omezení obchodu s Ruskem by mělo negativní důsledky na import surovin, zisk deviz a export italských výrobků. 4) Vztah s ČSR - další významný obchodní partner (ale též rival) je Československo. Země s patrně nyní nejdůležitější pozicí na mapě. V zájmu Itálie není, aby padla do rukou Kominterny či se v ní stali dominantní Němci nebo Britové (skrze Poláky). Neutrální Československo v italské obchodní sféře (jako další země Římských protokolů je ideální cíl). Československá pravice jde Italům navíc na ruku, takže ty možnosti jsou zde velmi dobré stejně jako výchozí pozice. Dosadit fašismus do čela ČSR může být dlouhodobý cíl, ale momentálně vítězí obchodní zájmy. V ČSR sídlí velké množství bank a řada významných mužů a institucí Itálie zde má svá bankovní konta. 5) Konflikt se Srbskem - z hlediska Itálie byl zničením Jugoslávie a vytvořením vazalského Chorvatska uzavřen, ale Tito se stal svého druhu bolehlavem a nyní se Mussolini pohybuje na hraně rozhodnutí ho prostě "rozšlápnout jako švába" bez ohledu na reakci jeho spojenců. Zda dojde tak k pokračování občanské války v Jugoslávii je tak v Duceho rukou. 6) Konflikt s Řeckem - dobytí Řecka by bylo zásadní ranou logistickému řetězu Kominterny a navíc by to byl počátek skutečného obnovování územní velikosti Římské říše. Ale znamená to jít do rizika přímého střetu s celou Kominternou. 7) Rífská republika - jde spíš o otázku prestiže, ale možnost získat kus půdy naproti Gibraltaru je lákavá i ze strategické pozice. Samozřejmě spíš než s Kominternou to může znamenat riziko konfliktu s Brity, což není možná něco žádaného, ale jen Duce ví. Doby, kdy Británie byla neohroženým vládcem moří jsou ty tam... aspoň ve Středomoří, kde šikovným úderem by mohla i početně menší italská flotila získat strategickou převahu a po zavření Gibraltaru a Suezu pro Royal Navy jí i natrvalo udržet. Rakousko fašistická republika: V čele s kancléřem Dolfussem vládnoucím od roku 1932 představuje Rakousko spřízněného spojence fašistické Itálie, která je též strategickým obchodním partnerem. Sedmimilionová země sice díky tvrdé ruce Dolfusse a jeho austrofašistické politiky zažívá odliv obyvatelstva do emigrace (prakticky do zahraniční odešlo za těch sedm let přes 1 milion Rakušanů, zejména ČSR a zejména těch českého původu a pak také do Německa), ale byly odstraněny nepořádky v ekonomice a země se zbavila (i díky emigraci) nezaměstnanosti a vybředla konečně z vleklé hospodářské krize. Většina strategického průmyslu je sice v rukou Italů, ale pokud ti platí daně, tak to Dolfusse nezajímá, ten se soustředí na jediné. Na budování armády a posilování rakouské kontroly nad získaným Slovinskem a jeho porakouštěním. Rakouská armáda je připravována na to vést prvosledový boj s Německou socialistickou republikou "až přijde ten den" a to zejména boj obranný do příchodu posil z Maďarska a hlavně z Itálie. Země buduje po československém vzoru též na své rakousko-německé hranici řadu pohraničních pevností i drobných pevnůstek a modernizuje své letectvo. Maďarské království (vládne regent): Horthymu se podařilo s pomocí Mussoliniho pár významných revizí Trianonu (Semihradsko, Vojvodina) a ačkoliv i maďarská ekonomika podobně jako ta rakouská je významně závislá na Itálii a její některé segmenty v italských rukou, tak zažívá dobré časy. Po krizi, která zasáhla Maďarsko o poznání méně než sousední Rakousko se daří zvyšovat produkci surovin a zemědělských i průmyslových produktů určených na vývoz a stále větší roli hraje i export ropy (zejména do východního Německa). Horthy stojící pevně za kormidlem maďarské politiky má blízko k Mussolinimu a sdílí jeho odpor ke komunismu. Na rozdíl od něj však má i jisté požadavky československým směrem, ale k jejich naplnění by mu mohl pomoci spíše Hitler. V případě války s Kominternou Maďarsko hodlá bránit své územní zisky a cvičí rozsáhlou expediční armádu na podporu "jihoněmecké či rakouské" fronty proti socialismu. Chorvatské království (vládne italský král): Chorvatsko je sice formálně nezávislý stát, ale fakticky jde v podstatě jen stěží o cokoliv víc než satelit Itálie. Naprostá ekonomická závislost a italské vojenské základny na území Chorvatska jsou toho dokladem. Nic z toho však nebrání Ante Pavelicovi tvářit se jako suverénní diktátor Chorvatska, za kterým stojí mocná Ustaša. Chorvatsko má za nepřítele Kominternu... ale ne ani tak obecně, ale velice konkrétně... speciálně Srby a speciálně "krvavého psa Tita". Až/pokud nadejde den války s "rudými", tak Chorvaté použijí všechny své síly proti Srbům... a nevadilo by jim patrně ani to, kdyby je mohli vymazat z mapy či fyzicky celý národ Srbů vyhladit. Ekonomicky je Chorvatsko jen zemí produkující suroviny pro italskou ekonomiku s minimem vlastního průmyslu. Převážně agrární země. Za zmínku stojí chorvatské víno. Chorvatská armáda je vyzbrojována italskými zbraněmi a technicky významně předčí tu Srbskou, ale Titovi Srbové jsou nepřátelé hroziví i když jsou přečíslení a deklasováni v palebné síle, to už si i Ustašovci uvědomují. Mandatorní republika Sýrie-Libanon: Generál Henri Dentz vyhlásil nezávislost na Francii a transformoval mandát Ligy Národů v "de-facto" stát, který získal omezené uznání (a spolu s ním křeslo v Lize Národů). Formálně jde o vojensky spravovaný dvoj-stát s vlastními civilními vládami v každém z nich, které však podléhají nejvyššímu vojenskému veliteli. "Stát" Henriho Dentze vznikl patrně na základě tajných jednání mezi hrabětem Cianem a Dentzem. Italové slíbili výměnou za odštěpení vstup do OSY a vojenskou i ekonomickou podporu. Vznik tohoto státu významně oslabil prestiž socialistické pevninské Francie jež ztratila "poslední kolonii" a eliminoval její možnou sílu na Blízkém východě. Současně významně posílil vliv Italů, kteří se podle některých názorů chystají dříve nebo později tento stát pohltit a připojit k novému římskému impériu. Frankistické Španělsko: Dvacetimilionové Španělsko si prošlo občanskou válkou, která skončila v roce 1936 příměřím poté co spojená vojska frankistů a Italů porazila koalici republikánů a francouzských vojsk a dobyla Madrid. Země má 20 milionů obyvatel a stále je na ní vidět nemalé zbídačení občanskou válkou. Rekonstrukce probíhá i přes italské investice pomalu a to hlavně díky nutnosti držet velké množství Španělů v armádě na hranici příměří. Aby Franco mohl zaplatit válečné dluhy, tak "odepsal" Baleáry ve prospěch Itálie (což vzbudilo negativní reakci Francie i Británie). Přibližně na 2 miliony Španělů je navíc uvězněno v koncentračních táborech, kde formou nucených prací jsou nuceni "pracovat na obnově Španělska" (jde především o zajaté republikány, stoupence socialismu a další lidi, které Franco označil za kriminální živly). V zemi stále existují menší partyzánské bojůvky socialistů a republikánů, ale režim se s každým dnem své existenci stává stále pevnějším. Úhlavním nepřítelem jsou státy Kominterny (zejména Francie a Rífská republika) a pak menšiny jako Baskové a Katalánci, které v případě Francova vítězství nečeká nic dobrého. Armáda je početná a poměrně dobře vyzbrojená. Letectvo se rychle modernizuje a námořnictvo se v podstatě staví "od nuly". Ukrajinská republika (banderovská Ukrajina): Válka s Polskem a Makhnovskými povstalci přivedla Ukrajinu v podstatě k totálnímu kolapsu. "Zbytková Ukrajina" (jak Banderovce nazývají Poláci) přežila hlavně díky italskému a později německému nátlaku. Svou roli v celé tragédii Ukrajiny sehrála i neaktivita Ruska a jeho zásah až v momentě, kdy ve Varšavě začali vážně tamní politici uvažovat o anexi celé Ukrajiny. Prosté Nyet! ze strany Ruska stačilo na to, aby si to Pilsudský rozmyslel a z banderovské Ukrajiny se tak stal nárazníkový stát na pomezí ruského a polského světa. Země původně byla budována jako fašistická, dnes přebírá však daleko více nacistickým prvků z Německa. Agresivní antisemitismus a nenávist k Polákům (ale i k Rusům) jsou hlavními ideologickými prvky státu. Stepan Bandera vládnoucí jako Vůdce Ukrajiny sídlí v Khersonu. Hlavními vývozními artikly země jsou ocel a železná ruda. Země též se zahraniční pomocí a investicimi (rusko-italské konsorcium) buduje velké elektrárny na Dněpru, které mají do budoucna ze země učinit velkého producenta elektrické energie. Země má též dědictví v podobě velkých loděnic v Oděsse a v přístavu Mykolajev, které vlastní ruští oligarchové, kteří zde často staví lodě pro ruskou černomořskou flotilu či pro Wrangelovu flotilu na Krymu. Závislost země na Itálii a Rusku je velmi významná a podobně jako skrze Makhnovo Svobodné Teritorium jí prochází ruský železniční koridor, končící v Oděsse, kde žije významná ruská menšina. Důležité záležitosti: 1) Členství v OSE - i přes ekonomické vazby na Itálii se režim stále více ideově orientuje na Německo (zejména pokud jde o protipolské a protižidovské nálady), je tak dost možné, že se toto území může stát v budoucnu jablkem sváru mezi Mussolinim a Hitlerem. 2) Vztah k Rusku - Rusové jsou cosi jako "chráněná menšina" a ruský kapitál a zájmy jsou mimo debaty v ukrajinské politice a to k nemalé nelibosti radikálněji laděného křídla Banderovců, kteří Rusko nenávidí skoro stejně jako Polsko. Panuje zde momentálně křehké příměří ve vztahu k Rusku z obavy "co by se mohlo stát", kdyby se země pokusila vymanit z ruského vlivu. Litevská republika: Vláda Antanase Smetony trvá již 13 let a tento paternalistický diktátor přivedl svou zemi do spolupráce s Osou (s Hitlerem), aby ochránil zemi, které Polsko zabralo její hlavní město Vilnius. Litevská politika je determinována enormně špatnými vztahy se současným Polskem. Odstoupení Klajpedy Německu paradoxně vztahy s Němci nepoškodilo a naopak německé investice v Litvě umožnily této 2,5 milionové zemi se rychle postavit na nohy. Lotyšská republika: Kārlis Ulmanis stojí v čele státu prakticky od roku 1918 už 21 let a jeho příběh je v něčem podobným a v něčem rozdílný od příběhu Antanase Smetony. Podobnost je v tom, že vede zemi jako paternalistický prezident (diktátor) a sympatizuje s osou a zejména pak Německem. Odlišnost je v hlavním motivu - zatímco Litvu trápí hlavně Polsko, tak Lotyšsko je podobně jako Estonsko a Finsko daleko podezřívavější vůči Rusku. Vztahy s Ruskem jsou chladné a pokusy lotyšské vlády zbavit se ruské železnice na svém území (jejím zestátněním) vždy narazily v Kremlu na velkou vlnu nevole. Země sice se nyní může opřít o svého německého spojence a další členy Osy, ale i tak zůstává vůči Rusku velice opatrnou a obezřetnou. Dvou milionové Lotyšsko momentálně zažívá podobně jako ostatní baltské země časy hospodářské růstu (díky paktu s Osou). Estonská republika: Konstantin Päts se dostal k moci převratem v roce 1934 poté co vyhlásil stav národní nouze. Tento muž se velmi inspiroval u Hitlera a jako jeden z prvních mu nabídl spolupráci. Estonská motivace pro členství v Ose je specifická - jednak je to snaha zaštítit svou nezávislost za pomocí spojenectví s Německem vůči Rusku a za druhé je to problém s "rudým ostrovem" u bran Tallinu. Estonským nejbližším spojencem je Finsko a dvoumilionové Estonsko je dnes země, která krom ekonomického růstu zažívá i "éru mlčení" (jak se eufemicky zažívá vynucenému politickému klidu pomocí umlčení veškeré opozice vládnoucího prezidenta). Finské království: Ve Finsku se v roce 1919 chopili moci dva muži - Carl Gustaf Mannerheim a německý princ Fridrich Hessenský (korunovaný jako Frederick I.). Země si musela tvrdě vybojovat svou nezávislost nejprve na rudých (finská občanská válka 1918-1920) a poté dokonce i na bílých (rusko-finská válka 1920-21), takže z hlediska Mannerheima i Fredericka I. je úplně jedno kdo v Rusku vládne, vždy to bude hrozba a dle toho se země také zařizuje. Nejprve byli ve spojeneckém systému s Brity, jakmile však Švédsko vstoupilo do Kominterny spočítaly si finské elity, že vstup do Osy bude výhodnější obzvláště s nástupem Hitlera k moci v německém císařství. Finská politika není primárně protiruská (primárně je protikomunistická), ale o Rusku nepanují v pětimilionovém Finsku žádné iluze. Země má velmi dobře trénovanou armádu založenou na systému aktivních záloh. Na jihu Finska navíc stojí na strategických bodech řada pevností a hranice s Ruskem je zde obzvlášť dobře střežena. Trnem v oku je Mannerheimovi též ruským státem vlastněná železnice do Helsinek (a fakt, že nádraží "Helsinki-východ" je území s dvojí jurisdikcí podobně jako koridor kolem trati). Ekonomicky se Finsku nebývale daří díky odlivu kapitálu ze Švédska po tamní "revoluci" a přílivu investic z Německa. Nejbližším partnerem Finska je Estonsko, které leží jen přes finský záliv. |
|
||
|
Co zbývá je jasné:
Kolčakovské Rusko Republikánské USA v hluboké krizi (hra pro někoho, kdo chce vést zemi z "rudých čísel do zelených čísel") Československo (regionální velmoc s Baťovskými ideály vytesanými do své podstaty) Japonské císařství (ve válce s Čínou - vhodné pro hráče co je připraven celou hru válčit) Co bude nehratelné: Mimo USA - celý americký kontinent, dále pak Thajsko, Mongolsko, Jemen, Nepál, Tibet, Filipíny, Mongolsko. Tyto země nebudu ani popisovat (snad u Mongolska bude výjimka, protože tam není komunismus, jinak je všechno při starém). |
|
||
|
Wraith 08. února 2020 19:40
Ještě dodatek: země (britských) Spojenců země (britských) Spojenců: Britská Říše: Británie zažila časy výborné, dobré, horší i naprosto hrozné, dá se říct, že už zažila všechno a obzvlášť těch posledních 21 let stálo za to. Historie to byla natolik divoká a plná zvratů, že ani dvě hlavní britské strany (Liberal Party, Conservative Party) se nemohou shodnout na výkladu dějin. Podle konzervativního výkladu se "svět zbláznil" a Británie za cenu velkých obětí v něm dokázala přežít a vyjít ze všech krizích silnější, podle liberálního výkladu je možné sledovat posledních 21 let odumírání moci Impéria, které sice "epicky bojuje o život", ale soudobá politika ho tlačí stále blíže k pádu do propadliště dějin. Recepty obou stran na současnou situaci Impéria ve světě jsou proto diametrálně odlišné - zatímco Konzervativci chtějí "více stejné britské politiky" (to jest více Commonwealthu, více protekcionismu, více zbrojení a více tlaku na Kominternu (a podporu Osy), tak Liberálové chtějí "nové přístupy" - tedy odejmout podporu Ose a hledat cestu k "modelu soužití" s některými zeměmi Kominterny, méně protekcionismu, ukončení blokády zemí Kominterny a soustředění se hlavně na posilování diplomatické síly Velké Británie. Kdo by se ptal co si na to myslí Labour Party, tak se ptá zbytečně, tato strana dnes již neexistuje a byla zakázána a ideje socialismu byly v Británii postaveny an bloc mimo zákon, jakožto ideje jež rozvrací státní pořádek. Britská politika se od roku 1918 účastnila celého množství válek a to je určujícím faktorem pro to, jak dnes Britové uvažují a jednají: válka v Irsku (1919-1921), válka v Arábii (1919-1924), válka v Iránu (1924-1927), válka na Kavkaze (1929-1931), válka ve střední Asii (1924-1934) jsou jen ty nejvýznamnější konflikty, ve kterých Impérium figurovalo. Základním imperativem se stala politika namířená proti Kominterně (námořní blokáda zaměřená na Německo a Francii), která má za úkol co nejvíce oslabovat dva hlavní státy Kominterny, zadržovat komunismus a vytvářet mu nové nepřátele. Proto i britská soudobá "podpora" státům Osy. Pokud jde o britský spojenecký systém ten je hodně odlišný od Kominterny i od Osy, zatímco v těchto blocích jsou vždy minimálně dva rovnocenní konkurenti a bloky tak obsahují prvek rivality je britský blok zkrátka blokem zemí, které poslouchají Velkou Británii a mají tu větší (Polsko) tu menší (Afghánistán) svobodu. Některé mohou být - cynicky řečeno - rády, že nebyly anektovány jako další kolonie. "Británie nemá přátele či spojence, má jen vazaly a hromadu nepřátel." (motto charakterizující britský systém asi nejlépe ze všech) Britský alianční systém zvaný prostě "Spojenci" (Allies) je vybudovaný tak, aby obklopoval Kominternu i Osu a držel je uvnitř Evropy. Aby odděloval Rusko od Evropy (Rusko je de-facto další britský protivník) a zajišťoval Britům výsadní kontrolu nad námořními trasami. Konzervativci, kteří tuto doktrínu vymysleli dnes tvrdí, že Británie může díky kontrole Gibraltaru, Suezu, Bosporu i Dardanel (a případně Černého moře), Skaggeraku a Severního moře, kanálu La Manche či Biskajského zálivu, kdykoliv způsobit, že blokádou uvrhne Osu do hluboké ekonomické krize (tím, že jí odstřihne od světových trhů) , či kdykoliv (přerušením obchodu v Černém moři) zastavit proud ropy do států Kominterny. Británie zkrátka dle Konzervativců dělá to co vždy - udržuje rovnováhu sil a drží v rukou klíčové trumfy (jako třeba zdaleka nejsilnější loďstvo na světě). Podle Liberálů ovšem má celá koncepce řadu "design flaws" a systémových chyb z nichž největší je Rusko, které vůči Británii není přátelské ani omylem a sleduje své vlastní zájmy, o kterých se ví jen málo. Podle liberálů celá koncepce "kontinentálního kontajmentu" stojí na vodě, neboť je závislá na pokračování ruského ignorování Evropy. Mimo svůj pakt v rámci "Spojenců" má Británie stále v platnosti Anglo-Japonskou obrannou alianci (vytvořenou proti Rusku), která funguje jako "protiruský kontajment", ale současně ochlazuje vztahy mezi USA (jež je naštěstí v současnosti izolacionistická) a Velkou Británii. Ekonomicky je Britské Impérium supervelmocí. Politicky po takzvaném "Unity Act" (1929) což je zákon, který více sjednotil celé Impérium a vrátil řadu kompetencí z Dominií do Londýna přijatém v době anglo-indické války (1924-1932) je Británie daleko jednotnější a akceschopnější než kdy předtím a vojensky... britské loďstvo je největší na světě a jeho tři nejbližší konkurenti (Japonsko, Itálie a Rusko) dohromady dají dohromady asi tolik lodí co má Britská říše (a to Japonsko je ještě navíc spojenec Britů). S úpadkem amerického loďstva získali Britové opět strategickou převahu na světových vodách a díky svým spojencům (Japonsku, Francii (vojenská vláda) či Holandsku) disponují neoddiskutovatelnou převahou na světových oceánech. Zlí jazykové sice tvrdí, že to co vypadá na papíře hezky znehodnoceno slábnoucím vlivem v některých specifických mořích (Středozemní, Baltské, Barentsovo), kde konkurenční flotily již soustředí takovou moc, že by bylo velmi problematické zde s nimi soupeřit. Titíž zlí jazykové tvrdí, že vzestup loďstev socialistického bloku (Volksmarine, francouzské lidové námořnictvo zejména) hrozí v budoucnu další změnou rovnováhy sil a nakonec do třetice všeho dobrého (tedy zlého) se říká, že pakt s Japonskem je jen bianco šekem na růst moci Japonska, aby jednoho dne si začala brát v Pacifiku všechno co chce a závislost moci Velké Británie na svém nevyzpytatelném "žlutém Spojenci" je do budoucnosti krajně škodlivá. Velká Británie (přímo ostrovy) má 60 milionů obyvatel a celé Impérium pak dalších 450 milionů obyvatel. Ekonomicky jde o nejsilnější stát svět chráněný tvrdým protekcionismem (skrz nějž můžou jen Spojenci a vybraní partneři pronikat na britský trh). Důležité záležitosti: 1) Studená válka s Kominternou - námořní blokáda Francie a "lidového" Německa je nejviditelnějším projevem této války mezi Britskou říší a Kominternou. Nevyřčeným (ale často dovozovaným) zájmem Konzervativní strany je rozpoutat válku mezi Osou a Kominternou z níž bude Británie "včas profitovat". Tento koncept však naráží na ten fakt, že taková válka může snadno přerůst přes hlavu i Britské říši a to kupříkladu aktivním vstupem Ruska do takového konfliktu. 2) Rivalita s Itálií - britští Konzervativci "mají rádi Hitlera ale nemají rádi Mussoliniho" a je to právě Mussolini, kdo drží v Ose prim pokud jde o sílu. Itálie dnes má patrně III... možná IV. nejsilnější loďstvo světa a má obrovskou výhodu jeho koncentrace v jediném moři (Středozemí) a to navíc v dosahu vlastního letectva. Navíc Mussolini je největším příjemcem benefitů z "kontinentální blokády" (protože se námořní obchod přesunul ze severu právě na jih do Středozemního moře). 3) Nevyřízené účty s Ruskem - ruské vedení jež vzešlo jako vítěz z občanské války nikdy nesplatilo své dluhy (a to jak z carského režimu, tak z doby války, kdy Britové významně investovali do vítězství bílých a hlavně Kolčaka). Tato "naprostá ruská zrada" nebyla prominuta ani zapomenuta a současná ruská uzavřená politika a spolupráce Ruska s Itálii (ekonomická) je tím co nejvíc ohrožuje britskou představu o uspořádání světových finančních a ekonomických struktur. Rusko a Británie se zkrátka nemají z historických důvodů příliš rádi a navíc pro Rusko zdá se jsou nyní výhodnější jiní než britští spojenci. Svou roli také hraje dozajista fakt, že Británie má za spojence Polsko, které je rivalem Ruska a Japonsko, které též představuje pro Moskvu jistý druh hrozby. 4) Franco-British Union - francouzské kolonie dnes administrované francouzskou "národní vládou" (vojenskou vládou v koloniích) jsou v ekonomické unii s Velkou Británii. To jistě významně ekonomicky Británii prospívá a hlavně činí Francouze závislými na Londýnu. Británie servisuje celé jejich loďstvo a pomáhá jim s jeho údržbou a rozšiřováním (zejména proti Itálii). 5) Anglo-holandská námořní dohoda - britské investice do Holandska a rozvoje jeho loďstva jsou pragmatickou odpovědí na potřebu vyvážit růst loďstev socialistické Francie a Německa Holandsko se tak stává na moři významným spojencem Britů a to zejména v oblasti Severního Moře a méně pak v Pacifiku. 6) Blokáda Irska - nejbrutálnější blokáda je ta irského ostrova. Irsko přežilo svůj další hladomor rozpoutaný touto blokádou jejíž jedinou motivací je to těm "rudým Irům pěkně osladit". Karanténa Irska (jak se tomu občas eufemicky říká) učinila z Irska zbídačený stát s přidušenou ekonomikou a hranice mezi Irskou socialistickou republikou a severním Irskem patří k nejstřeženějším a nejvíc vojensky chráněným hranicím vůbec. 7) Anglo-americké vztahy - britsko-americké vztahy nejsou aktuálně v dobré kondici, ale Londýn to příliš netrápí. USA jsou těžce zbité letitou hospodářskou krizí, ze které doposud nedokázaly vybřednout a po dvou bankrotech a nutnosti sešrotovat velkou část amerického loďstva jsou USA mimo britský zájem. Nicméně přicházejí první signály oživení americké ekonomiky a příští volby (v nichž už Herbert Hoover nebude kandidovat) rozhodnou o mnohém. Nejen Británie umí nezapomínat a nepromíjet a bůhví co Anglo-Japonský pakt, britský protekcionismus (který měl negativní dopady na krizi v USA) a britský imperiální intervencionismus zanechaly v americkém povědomí. Polská republika: Podle jedněch prožívá Polsko zlaté časy, podle druhých stojí na okraji propasti. Zkrátka žádná novinka v polské historii. Po Pilsudském převzal moc v roce 1934 Edward Rydz-Smigly, který vládne v Polsku jako vojenský diktátor a celý Sejm je jen v podstatě parlamentem s velmi omezenými pravomocemi. Církev a Armáda jsou hlavní pilíře moderního Polska, která má spoustu sousedů, ale žádné přátele mezi nimi (snad s výjimkou Rumunska). Obzvlášť zlé jsou vztahy s banderovskou Ukrajinou, Machnovci a "zbytkovým Běloruskem". Špatné vztahy panují s Ruskem a Litvou a žádná sláva to není ani směrem k Československu, které je díky své nabobtnalé ekonomice velký regionálním rivalem Polska. Chladné jsou vztahy s Německem, kde je bytostným polským zájmem držet Hitlera a jeho socialistické protějšky ze západního Německa neustále ve při, aby z toho mohlo profitovat a "mít klid" na západní hranici. O rudém Gdaňsku se nemá smyslu zmiňovat, zde se jen čeká na záminku a britský souhlas s jeho finální likvidací. Polsko je ovládáno vojenskou juntou a tento 40ti milionový stát je řízen ultrakonzervativní a militaristickou ideologií, která je naroubovaná na klasický polský nacionalismus. Ukrajinci, Bělorusové, Židé i Litevci (o Němcích nemluvě) žijící v Polsku jsou v podstatě občané II. kategorie a ač tvoří skoro 40% obyvatelstva, tak Poláci je drží mimo státní mocenské struktury. Polsko to je také armáda, která patří se svými 1,2 miliony mužů k největším v Evropě a je i velmi dobře vybavená nejen zbraněmi polské provenience, ale též dovozem z Velké Británie a v menší míře z Itálie. Ekonomicky na tom Polsko není špatně, ale životní úroveň je zejména na východě prachmizerná. Ostatně v polských očích jsou běloruské a západoukrajinské regiony jen agrárními oblastmi bez významného hospodářského významu (s výjimkou těžby ropy v okolí Lwova). Polsko krom rozvoje pozemní armády věnuje nemalou pozornost rozvoji letectva a překvapivě i námořnictva, které nepatří na Baltu k úplně nejmenším a jediný polský přístav (Gdynia) je v podstatě největším válečným přístavem na Baltu (protože je zde celá flotila celého státu). Konkurovat mu může akorát tak Kronštadt, který je sídlem ruské baltské flotily. Důležité záležitosti: 1) Vztah s Ruskem - v Rusku vládnoucí garnitura samozřejmě "velké Polsko" nevítá a dává najevo své antipatie k jakékoliv další polské expanzi na východ. Není to tak dávno co se mezi Polskem a Ruskem málem strhla válka, když se Poláci po obsazení Minsku pokusili anektovat i zbytky Běloruska. Vstup ruských vojsk do oblasti a hrozba toho, že konflikt doroste do rozměrů plnohodnotné války však tento závěr zmařily. Pro Poláky je poněkud nesrozumitelné, že ruský pravoslavný režim s Kolčakem v čele drží ochranou ruku nad Bělorusy, levičáckými Machnovci i antiruskými Banderovci a udržuje jako nárazníkové státy. Pro polskou vládu by bylo daleko příjemnější si tato území s Ruskem rozdělit... pochopitelně většina území by měla patřit Polsku. 2) Vztahy s (hitlerovským) Německem - jde o poměrně chladné vztahy založené na principu (z polské strany) "já pán ty pán". Polské vedení Hitlera považuje za talentovaného diktátora a jeho válce proti komunistickému Německu vyjadřují sympatie a buď si to neuvědomují, nebo to ignorují, že v očích Hitlera jsou však "bezcenným slovanským odpadem". Do jisté míry sdílený antikomunismus a antisemitismus tak stojí za německo-polským paktem o neútočení z roku 1935. 3) Vztahy s Velkou Británií - ty jsou dobré, ale část polské vlády už by nejraději některé problémy začala řešit "vojensky" (Gdaňsk) a britské opratě (tedy britská "vážně míněná stanoviska" vůči polské zahraniční politice) vnímají jako stále nepříjemnější. Polsko by podle nich nemělo být vnímáno jen jako "poslušný oslík" Britů, ale jako hrdý polský sokol. 4) Vztahy s ČSR - polská diplomacie trpí vůči ČSR jak komplexem méněcennosti, tak komplexem nadřazenosti. Na jedné straně mohutné Polsko s 40ti miliony obyvatel a 1,2 miliony muži ve zbrani (bez mobilizace) na straně druhé "nudle jménem ČSR" s 20ti miliony obyvatel a 300 tisíci muži ve zbrani (bez mobilizace) zakládají onen komplex nadřazenosti. Ale pak jsou tu druhé faktory - na polské straně "zákon o suchých záchodech" a pohled na chudé venkovské Polsko a na straně druhé moderní a bohaté Československo od Aše až po Užgorod (ač i v ČSR jsou pochopitelně chudší oblasti). HDP ČSR je navíc větší než HDP celého Polska (asi 1,5 násobně) což znamená, že průměrný Čechoslovák si žije 3x tak lépe než průměrný Polák. Jakýsi mix závisti a pohrdání v jednom je to co polskou zahraniční politiku a mentalitu všeobecně dost vystihuje. Když Polák může Čechoslovákovi udělat nějaký ten naschvál, tak ho rád udělá. Ale pak se najdou tací Poláci, kteří z "velkého a mocného Polska" raději emigrují do ČSR, protože se tam žije lépe a namísto suchého záchodu řeší, jestli si na cestu po dálnici D1 koupí spíše Škodovku, nebo Tatrovku. Životní úroveň v ČSR a v Polsku jsou zkrátka úplně někde jinde, a když Pražák přijede na polský/ukrajinský/běloruský venkov, tak je to pro něj jako přijet někam do Asie a naopak, když polský venkovan navštíví Prahu, tak si připadá jak v příštím století. 5) Vztahy s Rumunskem - Rumunsko je strategický vojenský spojenec i partner, v minulosti bylo zrazeno ČSR (při maďarsko-rumunské válce) a hlavní dodavatel ropy do Polsky. V současnosti se dokončuje železniční spojení, které má za cíl obchodně napojit Polsko na Černé moře a Poláci občas sní o vlastním přístavu na černomořském pobřeží k čemuž se rumunská vláda nestaví příliš odmítavě. Rumunské království: V Rumunsku vládne král Carol II. s podporou Maršála Antonesca. Země již není nějaký ten pátek demokracií, poté co v době Vídeňské arbitráže (1936) bylo nuceno odstoupit Transylvánii po neúspěšné válce Maďarsku. Z té doby zbyla Carolovi řada hořkých vzpomínek. Zejména zrada Čechoslováků, kteří jednali s Horthym, Mussolinim a Dolfussem za zády Rumunů a výměnou za garance "nezávislosti zbytku Rumunska" souhlasili s tím, že nevyhlásí Maďarsku válku. Československý velkokapitál a politici zkrátka Rumuny hodili přes palubu a na obranu ČSR se toho moc říci nedá, snad jen to, že v očích ČSR ztratila Malá Dohoda význam v momentu, kdy se rozsypala Jugoslávie v důsledku občanské války a kdy ČSR přeorientovalo svou zahraniční politiku z Velké Británie (jež se ukázala pro svou podporu Polska jako nespolehlivý partner) na Itálii. Od té doby proto vládne spíše jako diktátor a vztahy s ČSR jsou o poznání chladnější. Soudobé Rumunsko tak drží ekonomicky nad vodou hlavně ropa z Ploješti, která se vyváží do Polska, ale i jinam a také přístup k černomořskému obchodu Kominterny a dalších přes Dunaj (pokud ho zrovna Maďarsko nezavře). Špatné vztahy zůstávají s Maďarskem, ale také s Bulharskem, které využilo rumunské slabosti a anektovalo v roce 1937 Dobrudžu. Přesto i díky kapitálu z ČSR má Rumunsko stále dost silný vlastní průmysl a vyrábí vlastní zbraně (vedle těch co dováží) a rozhodně nepředstavuje ani zdaleka poražený stát. S 20ti miliony obyvatel a 400 muži ve zbrani patří dnes Rumunsko opět mezi síly s nimiž je nutno počítat. Turecká republika: Po nedávné smrti (10.11.1938) Ataturka je novou hlavou státu Celâl Bayar jenž "vyhrál" nástupnictví po Ataturkovi zejména díky pádu İsmeta İnönüa poté co se Ataturk stal strategickým spojencem Britů a İsmet İnönü se svým konceptem centrálně plánovaného řízení ekonomiky byl odsunut na vedlejší kolej. Současný prezident je tak ekonomicky liberální a umožnil poměrně rozsáhlou privatizaci (v britský prospěch), která přináší zemi první benefity v podobě rychlého růstu ekonomiky. Turecko také již od roku 1937 provádí rozsáhlé přezbrojování a to zejména zbraněmi britské ale též italské provenience. Ostatně 20ti milionová země má mnoho nepřátelsky naladěných sousedů - Řecko, Bulharsko, Arménie, Gruzie, ale i Irán jsou všechno země Kominterny, které ohrožují buď samotné Turecko, nebo jeho nejbližší spojence (Rumunsko a Azerbajdžán). Od roku 1935 se ve východním Turecku těží také nemalé množství ropy, která slouží především na export do Británie. Krymská republika (Wrangel): Občanská válka v Rusku po sobě zanechala řadu střepů a jedním z nich je i Wrangelova krymská republika, která vlastně slouží jen jako základna britské flotily. P.N. Wrangel má také největší flotilu světa na počet obyvatel (asi 1 milion) svého státu, když mu v rukou zůstává stále mnoho lodí z bývalé carské flotily, které jsou s pomocí Britů modernizovány či vyměňovány a stále tak tato Wrangelova flotila zůstává existujícím faktorem v černomořské politice a představuje významného spojence Britů v oblasti. Wrangel se přidal k Britům po té co je zradil Kolčak a začal zavádět vlastní autokracii. Nepřátelství těchto dvou bílých generálů tak nese své dědictví až dodnes. Norsko a Dánsko: Obě demokratické země podepsali s Británií dohodu o rozmístění námořních základen a o připojení se k blokádě Kominterny což Britům umožnilo snáze držet blokádu ve Skagerakku a také zablokovat proud švédské železné rudy přes norský Narvik. Nyní Švédsko kvůli tomu buduje velké železniční spojení z Kiruny přes vnitrozemí do přístavů na Baltu. Pro obě země to znamenalo krátkodobý ekonomický pokles (v důsledku ztráty) odbytišť a nedá se říct, že by si tak Britové získali u domácí populace mnoho pozitivních bodů. Nicméně vlády obou zemí se rozhodly být vůči Británii spojenecké (už jen z toho důvodu, že existovala reálná obava, že na ně dopadnou britské sankce či něco horšího) a výměnou za to získaly lepší přístup na britský trh. Desetimilionové Dánsko a pětimilionové Norsko jsou demokraciemi řízenými širokou koalicí středových a pravicových stran a ač zde sílí (v důsledku "britského diktátu") levicové strany, tak doposud levicové strany jsou drženy mimo vládní politiku v opozici. Nizozemí: Nizozemí se po vzniku rudého Německa zřeklo neutrality a vytvořilo strategické spojenectví s Velkou Británii z vlastní vůle a díky tomu se stalo nejprotěžovanějším britským spojencem na kontinentě. Díky britské podpoře a nulovým clům na holandské zboží zažívá Nizozemí novou zlatou éru a země s 10ti miliony obyvatel doma a dalšími cca 60ti miliony v koloniích se tak zvolna stává silnou námořní velmocí spoléhající na britskou armádu v případě konfliktu s Kominternou. Belgie: Případ Belgie je dost odlišný od příběhu Nizozemí. Belgii v podstatě bylo z Londýna sděleno, že pokud nevstoupí do britského aliančního systému a neumožní rozmístit na svém území britské vojáky a nepovolí britským válečným lodím kotvit v belgických přístavech, tak Velká Británie zruší veškeré garance Belgie a nechá jí napospas Německu či Francii. To samozřejmě vedlo k hluboké vládní krizi a i přes vítězství levice v Belgii nová středolevá vláda podepsala dohody s Velkou Británii a za stále stupňujícího se tlaku uvalila embargo na vývoz a dovoz (jako ostatní členové) do států Kominterny ač to významně poškodilo průmyslový jih Belgie (než se našla nová odbytiště pro belgické uhlí a ocel na britském trhu). Belgie je tedy hluboce rozpolcenou zemí, kde na jihu se volí doleva a na severu doprava a vládnou křehké koalice. Ekonomická situace se však již - byť poměrně zvolna - zlepšuje, takže je možné Anglo-Belgické spojenectví nakonec vydrží i z důvodu obav zdejších elit ze socialismu. Portugalsko: Od roku 1924 zde vládne Antonio Oliveira Salazar, který sám rád vstoupil do britského aliančního systému, ze kterého Portugalsko těží maximum co jde a podobně jako Nizozemí tak zažívá zlaté časy zejména díky možnosti vyvážet do Británie, Kanady a dalších zemí spojeneckého systému bez cel. Země je jinak diktaturou, ve které mají dominantní slovo vojenští důstojníci a církev. Estado Novo - jde v podstatě o "klerofašistický" stát s liberálním vztahem k organizaci soukromého vlastnictví. Za španělské občanské války se zde vystupňovala represe proti levici a tisíce sympatizantů levice jsou tak uvězněni v koncentračních táborech na Capo Verde. Francouzská národní republika (vojenská vláda Francie): Původní pučisté z doby "Druhé francouzské revoluce", kteří nyní sídlí v Alžíru odkud spravují to co zbylo z francouzského koloniálního impéria. A že je toho i přes ztrátu Indočíny či Sýrie, Libanonu, kusu Čadu a Džibuti stále víc než dost. Tato země má celkem 70 milionů obyvatel z čehož cca 3,5 milionu představují etničtí Francouzi, kterých zde poměrně přibývá nejen díky populační politice, ale také díky migraci z pevninské Francie. Správu země řídí vojenská junta jíž se zodpovídá civilní vláda. V čele je prezident Francie Phillippe Pétain a dále Admirál Darlan. Strategicky významnými politickými spojenci jsou marocký sultán, který je vůči juntě významně loajálním díky obavě z expanze socialismu z Rífské republiky, senegalská vláda (Senegal je zdrojem černých koloniální vojáků) a také struktury loajálních imánů v Tunisu, Alžíru a jinde. V oblasti vojenství je francouzská správa nucena si "vystačit s málem", neboť zdroje (zejména průmysl) jsou zde omezené a řada věcí i přes masivní investice a výstavbu včetně velkých doků a továren je v různých stádiích výstavby o infrastruktuře nemluvě (za "evropský kus země" lze považovat prakticky jen severní Alžírsko). Tudíž vojenské námořnictvo zažívá jen pomalé zavádění nových lodí a spíše se spoléhá na modernizaci a údržbu stávajícího velkého loďstva ve spolupráci s Brity, pozemní vojsko spoléhá hlavně na pěchotu a jízdní jednotky a motorizace či těžké jednotky jsou zde mimo možnosti a jsou okrajovou záležitostí. Letectvo naopak je hodně preferované jako poměrně "levná zbraň", ale omezuje se na menší a snáze vyrobitelná (a udržovatelná) letadla. Hodně si musí vláda pomáhat dovozem, za který platí surovinami a polotovary z vlastní koloniální produkce. Saúdská Arábie: Význam Saúdské Arábie významně stoupl po Íránské revoluci a nyní se tato země stává hlavním dodavatel ropy do Britské říše. Saúdové bohatnou a země spolu s nimi. Země zažívá též populační explozi a poměrně rozsáhlou migraci, neboť rychle bohatne a dnes 10ti milionová Saúdská Arábie už tak představuje silného hráče v regionu Perského zálivu. Ázerbajdžán: Nasib Yusifbeyli vládne Azerbajdžánu v podstatě od jeho osamostatnění a pro spory s Kolčakem brzy vyhledal nového spojence - Britskou říši. Ropný stát, který vyváží ropu do Ruska i do Evropy představuje dnes klíčový opěrný bod Britů v oblasti Kaspického moře. Země řeší spory s Arménii, která je v komunistickém bloku (Náhorní Karabach, Nachičevan a azerbajdžánsko-turecký koridor), ale díky ropnému bohatství a britské vojenské přítomnosti doposud tahá za "delší konec provazu". S Ruskem jsou vztahy ryze obchodní a poměrně chladné, azerbajdžánské vedení podezírá Kolčakovu vládu ze snahy znovu ovládnout Kavkaz. Afghánistán a další středoasijské státy (Turkmenistán, Kyrgyzstán, Tádžikistán): Afghánistán podepsal s Brity přístupové smlouvy do jejich spojeneckého systému v roce 1929 a po něm následovaly další středoasijské státy. Jediný Afghánistán je z nich monarchií, ale všechny jsou despociemi založenými na vojenské moci, britské podpoře a islámskému kléru, který tvoří důležitý pilíř jejich moci. Britské proniknutí do do té doby výhradně ruské sféry vlivu ve Střední Asii pochopitelně vyvolalo řadu lokálních problémů a nakonec vedlo ke spuštění "obávané" Železné opony v této oblasti, která v podstatě přervala letitá obchodní spojení s Ruskem, Kazachstánem a Uzbekistánem což se negativně projevilo na zdejších ekonomikách, které se jen pomalu zotavují a přeorientovávají se na britský hospodářský prostor. |
|
||
|
A TAKHLE TO VYPADÁ PO 10TI HODINÁCH PRÁCE: (ještě přibudou neutrální země, mezinárodní instituce a další věci) Europe 1939: Shattered DreamMapa světa: odkaz LORE (aneb historické pozadí) Velká válka bez konce... Když 11. listopadu roku 1918 utichla děla a bylo podepsáno příměří mezi zcela zjevně poraženými Ústředními mocnostmi a Čtyřdohodou zrodil se sen. Sen o tom, že jednou pro vždy se musí říct válce NE! Že to co se stalo v letech 1914-1918 musí být poslední válkou, kterou kdy Evropa a svět zažily. Smutnou a hořkou pravdou je však to, že ona válka dodnes neskončila a za posledních 20 let se válčilo v Evropě, ale i jinde po světě víc než kdy jindy. Všichni mají jasno, kdo to zapříčinil: To oni - ti druzí, my ne. Ale hezky popořádku. Dne 9.listopadu téhož roku, již dva před podpisem příměří vybuchla v Německu revoluce, která svrhla monarchii a nastolila republiku. Nastaly nové pořádky, či spíše nové nepořádky. Přechodná vláda vedená sociálními demokraty příliš podcenila domácí situaci a zatímco se snažila jednat se Spojenci ve Versailles o mírové dohodě, tak doma v Německu revoluce bez větších zastávek pokračovala. V lednu roku 1919 se ozbrojila komunistická strana Německa a pod vedením Spartakovců zahájila "II. fázi revoluce" namířenou proti zbytkům procísařských sil, ale též proti sociálním demokratům, kterým se situace vymykala z kontroly. V Německu panoval katastrofální hlad (v průběhu zimy a jara 1919 zahynulo na více než 1 milion Němců) v důsledku britské námořní blokády, kterou si Britové chtěli vynutit rychlé podepsání Versailleského míru a vládní síly ztrácely kontrolu nad zemí. Když navíc unikly požadavky Spojenců na Německu bylo na malér zaděláno. Komunisté chtěli chleba pro lidi a tlačili na vládu zleva zatímco armády a procísařské síly odmítaly podepsat jakékoliv ultimatum jak nazývali Versailles. Německá vláda se rozhodla a Versailleskou smlouvu v březnu roku 1919 za stavu, kdy v Německu byla děsivá hospodářská a chaotická politická situace odmítnout. A tím začala katastrofa, která nejprve postihla Německo a posléze se jako požár začala šířit napříč Evropou. Sen o věčném míru zničilo německé Nein míru, nebo příliš vysoké požadavky Spojenců. Komunisté vzali vládu útokem a rozhodli se převzít moc. Rosa Luxembourgová nabídla Spojencům vlastní jednání výměnou za zrušení blokády, která zabíjela denně tisíce Němců, ale než se tato jednání stihla uskutečnit přišla ke slovu kontrarevoluce. Lidé z okolí Wolfganga Kappa zděšení ze situace v Německu a současně cítící příležitost využít jí k vlastnímu prospěchu provedli v dubnu takzvaný Kappův Puč (duben 1919) a díky velkému množství jednotek "černé armády" (ilegální Freikorps) vytlačily síly loajální vládě (socialisticko-komunistické) z Berlína. Pokus Rosy Luxembourgové, které ke cti patří, že se pokusila věci zastavit než se odbržděný vlak s dynamitem rozjede o vyjednání "národního smíru" byl utopen v krvi a za rachotu kulometů, když "síly černých" rozdrtily provládní vzpouru v Horním Slezsku. Po masakru slezských horníků začala Německá republika (jež se přejmenovala na Německou demokratickou republiku) se sídlem v Bonnu urychleně budovat vlastní Volksarmee, aby porazila síly černých. Ti oznámili obnovení Císařství mobilizovali Reichswehr, do kterého včlenily většinu sil sobě loajálních Freikorpsů a občanská válka mohla vypuknout. Německá občanská válka (1919-1921): Válka mezi "rudými" a "černými" silami v Německu přerušila jakákoliv mírová jednání. Z hlediska Británie byli legitimní vládou síly císařství (Británie odmítla jednat s komunisty), z hlediska Francie pak síly vlády. To zapříčinilo, že se francouzští a britští delegáti rozešli z Versailleské konference ve zlém a současně i to, že dodnes neexistuje mírová smlouva mezi Francií a Německým císařstvím a Británii a Německou demokratickou republikou. A nikdy nebyly vyplaceny žádné reparace. V samotném Německu se mezitím rozpoutala krvavá občanská válka, ve které zpočátku úspěšnější byly císařské síly, které konsolidovaly moc na území Pruska, Pomořanska, Slezska, Saska, Durynska i východního Pruska a pokusily se zlomit mladou a teprve vznikající Volksarmee. Ta šla v letech 1919-20 v podstatě od porážky k porážce, ale i přes těžké ztráty získávala rychle cenné zkušenosti a díky tiché podpoře Francie (která umožnila dodávky potravin a později i vojenského materiálu přes společnou hranici) narostla i díky většímu množství manpoweru západních částí Německa ve velmi tvrdého nepřítele císařských a podařilo se jí otočit v bitvě o Norimberk válečnou situaci. Císařští byli poraženi a v dalším roce byli nuceni přejít vůči stále početnější a lépe vybavené Volksarmee do defenzívy. Situace se pro ně nevyvíjela tou dobou vůbec dobře, ale tak jako "rudí" získali pomoc od Francie dostalo se císařským svého druhu pomoci od Velké Británie jejíž loďstvo se objevilo počátkem roku 1921 na Baltu právě včas, aby zničilo pokus rudé Volksmarine a provedení námořní invaze ve východním Prusku. Velká Británie dala Rose Luxembourgové a jejímu vedení jasně na srozuměnou, že nikdy nedovolí jejich vítězství, i kdyby to znamenalo proměnit Německo v hromadu popela. Velmi podobný vzkaz dostali císařští od Francie, kteří stáli tiše na straně "rudých". Stalo se tedy, že v městečku Mödlareuth ležícím napůl v Bavorsku a napůl v Durynsku nedaleko československé hranice byla podepsána dohoda o ukončení bojů jež krom zastavení palby obsahovala i články o výměně zajatců a "zaokrouhlení hranice" dle hranice jednotlivých spolkových zemí. Tak se "rudí" stáhli z částí Braniborska a Durynska a "černí" opustili své pozice před Hamburkem a prostor města Lubeck. "Rudé" a "černé" Německo - léta soužití (1921-1939): Letos uběhne 18 let od podpisu příměří mezi "oběma Německy" a lze se tak podívat na to jaký vztah obou znesvářených zemí vlastně je. Méně je toho pozitivního, takže tím začneme. Až na občasné incidenty (z nichž se vzájemně obviňují obě strany) nedošlo ke skutečnému obnovení bojů. Podařilo se též vyměnit zajatce a bylo umožněno politickým vězňům, jejich rodinám a nejrůznějším nespokojencům přejít demarkační linii. Takto "německá republika" získala asi 550 000 lidí a "německé císařství" asi 1 750 000 lidí. Tato čísla bývají interpretována různě, ale je nutné brát v potaz, že zatímco republika má dnes 45 000 000 obyvatel, tak císařství pouze 30 000 000 obyvatel a v minulosti byl tento nepoměr ještě o poznání větší. Také se podařilo zajistit oběma zemím křeslo ve Společnosti národů a to i přes to, že každá z nich se vydává za jediné pravé Německo a nárokuje si území toho druhého Německa. To je z dobrých zpráv vše. Těch špatných je o poznání více. Obě země se i nadále formálně neuznávají, neexistují tedy mezi nimi žádné diplomatické vztahy a ani obchodní vztahy. Hranice mezi nimi připomíná frontovou linii osázenou ploty z ostnatého drátu, strážními věžemi i opevněnými body. Obě země též udržují poměrně početnou armádu z 75ti milionů Němců jich dnes obléká uniformu na celých 5 milionů (dohromady na obou stranách hranice). Naštěstí pro ostatní jsou jejich zbraně namířeny převážně proti "těm druhým Němcům". Filosofie obou zemí je v podstatě o tom, že "i kdyby na chleba nebylo, tak armáda být musí". Lépe toto snáší Republika (protože má větší ekonomickou i populační základnu) než Císařství, ale ani v jednom z Němecek se nežije úplně snadno. Ještě horší dopady tohoto rozdělení jsou však zahraničně politické. Pokud se Britům či Francouzům mohlo zpočátku zdát, že rozdělení Německa na dvě znesvářené části je vlastně dobrý nápad, tak poté co ve Francii zvítězili komunisté a stáli se přáteli s německou Republikou (a byť v menším se ve Francii zopakovala "německý scénář"), tak Britům došlo, že přišli o značnou část vlivu na kontinentu. Navíc ani Císařství nebylo vhodným spojencem, protože jediným přáním tamní části Německa bylo zjevně znovuvyzbrojení se a vytvoření velké revanšistické koalice z poražených, která změní podobu Evropy k nepoznání. Z jednoho Německa se tak po Evropě šířila nákaza komunismu a z druhého revanšismu (a později antisemitismu a nacismu). Celý koncept mírového uspořádání v Evropě do systému na sobě závislých aliancí se tak rozpadl jako domeček z karet. Ve východním Německu navíc po zavraždění Wilhelma II. a jeho dvou synů z rukou (pravděpodobně) agentů Kominterny se k moci dostal princ August Wilhelm (coby nový císař Wilhelm III.), který patřil mezi velké obdivovatele Adolfa Hitlera a jeho nacistické strany, která v již v roce 1933 získala parlamentní většinu, jakmile si oba vzájemně vypomohli na cestě k moci (rok 1934), tak se do té doby ultrakonzervativní "černé Německo" překlopilo do své nacisticko-monarchistické variace a nastoupilo na otevřeně válečnou stezku proti svému západnímu sousedovi. Už není na stole otázka "válka zda", ale "válka kdy". Druhá francouzská revoluce (1924): Občanská válka v Německu a pokračují konflikty napříč světem tvrdě dopadaly na důvěru Francouzů ve vlastní vládu, která nedokázala uspořádat státní finance a nastartovat ekonomiku země. Roztržka s Británii a stále viditelnější (a dražší) pomoc německé Republice vyústily v to co se dalo čekat - v převrat generálů, kteří se pokusili sesadit socialistické vedení země a nastolit znovu pořádek. V čele s Maršálem Fochem se armáda pokusila převzít moc nicméně byla poražena nejméně pravděpodobným protivníkem a sice Odborovým svazem pracujících vedeným syndikalistou Alfredem Rosmerem. V momentě, kdy proti vojákům vyšly "miliony dělníků" protestovat do ulic po celé Francii se puč v metropolitní Francii rozpadl. Výjimkou se stalo francouzské námořnictvo, které jako celek přešlo k pučistům a po porážce puče odplulo do Afriky, která se též stala centrem "Francouzské národní vlády". To co následovalo se dá bez nadsázky nazvat "druhou francouzskou revolucí". Alfred Rosmer vynesený lidem do čela Francie okamžitě provedl čistku v armádě, vyzbrojil dělnictvo a nařídil plošné zestátňování bank, průmyslových závodů, zkrátka všeho "kolem čeho prošel". Francie se v enormně krátké době stala socialistickou zemí a samozřejmě to mělo své důsledky. Rozchod s Británii a spojenci: První zareagovala Velká Británie jejíž konzervativní vláda oficiálně uznala za legitimní francouzskou vládu "Národní francouzskou vládu" v Alžíru a to spustilo řetězec netušených událostí. Francouzský spojenecký systém se rozpadl, jak Polsko, Rumunsko, ČSR a Jugoslávie zpřetrhaly své vazby k Francii. Válka mezi francouzskými socialisty a nacionalisty se reálně vedla pouze formou menších rebelií uvnitř metropolitní Francie, proxy konfliktem ve Španělsku (1933-1936) a občasnou výměnou "atentátníků a sabotérů". Reálně obě strany válčit spolu neměly moc kde. "Svobodná" francouzská národní vláda z Alžíru sice neměla a nemá početnou armádu, ale za to má velké námořnictvo a pevninská francouzská socialistická vláda zase neměla námořnictvo a i přes velkou snahu o jeho výstavbu by toto nedokázalo porazit kombinované síly Británie a francouzských nacionalistů. Vítězem této války neválky, tak není v podstatě nikdo. Je pravdou, že Francii opustilo od revoluce na 3 000 000 lidí, kteří emigrovali do Alžírska a dalších kolonií, které drží francouzská národní vláda vedená dnes maršálem Pétainem, ale nedá se říct všeobecně, že by to znamenalo, že jsou Francouzi na pevnině se svou vládou nespokojeni. Odešly hlavně majetkově bohatší a některé elity (technické, ekonomické, finanční apod.). Vzestup Mussoliniho Itálie: Do těchto složitých a dějotvorných událostí vstoupil roku 1924 italský fašista Mussolini, když pomocí nekrvavého převratu známého jako "Pochod na Řím" převzal moc ve státě. Mussolini využil mocenského vakua v Evropě ve svůj prospěch a rychle anektoval francouzskou kolonii Džibuti, rozšířil Libyi a obsadil Albánii. Jeho idea "nové Římské říše" dále pokračovala ve třicátých letech po vraždě jugoslávského krále v roce 1930 (kterého dle Italů zavraždili komunisté z Francie, dle jiných pak italská tajná služba) se Mussolinimu podařilo ve spolupráci s Maďarskem a Rakouskem (Dolfuss) rozpoutat občanskou válku v této zemi a brzy zde prosadil svou vizi silného Chorvatska a vlastní zábory v Dalmácii a Černé Hoře. Vedlejším efektem Mussoliniho tažení pak byl vzestup jugoslávské komunistické strany do vedoucích pozic v Srbsku a vývoz radikálního socialismu do Bulharska, kde se k moci dostal komunistický vůdce Dimitrov. Mussolini kontroloval "Paktem Čtyř" (Mussolini-Horthy-Dolfuss-Pavelič) a vytvořil tak silné mocenské uskupení, které později začalo úzce spolupracovat s německým císařstvím, získalo další spojence v podobě od Francie odpadnuvší Sýrie či Španělsko, v jehož občanské válce byla Itálie klíčovým spojencem frankistů proti republikánům a francouzské intervenci.. V roce 1933 rozpoutal Duce Mussolini navíc další konflikt a to proti Habeši, kterou bez varování napadla italská vojska a po čtyřech měsících bojů celou obsadila. Zpočátku velká mezinárodní krize však zapadla poté co vypukla o chvíli později občanská válka ve Španělsku. Mussoliniho Itálie pak ještě odkoupila (1934) od Britů Berberu (britské Somálsko) a dokončila tak výstavbu "italské východní Afriky". Španělská občanská válka: Ačkoliv zpočátku roku 1933 se zdálo, že největším diplomatickým dramatem bude italská invaze do Habeše, tak v červenci toho roku propukla válka mnohem větších rozměrů a sice válka španělská. Mussolini ihned přispěchal na pomoc frankistickým silám stojícím proti republikánům, kterým na pomoc přišla Francie. Tříletý konflikt vyčerpával francouzské finanční zbroje a opakovaně hrozil přerůst ve válku s Itálii, která investovala na druhé straně barikády. Ačkoliv se Francouzům nepodařilo zachránit španělskou republiku, tak v roce 1936, když bylo podepsáno v Lisabonu příměří, tak si Francie udržela praktickou kontrolu Katalánska, Baskicka a přilehlých regionů. V tomto konfliktu zahynulo nejméně 2 miliony lidí a jde tak o nejkrvavější evropský konflikt třicátých let. Podobně jako mezi oběma Německy i zde mezi francouzskou zónou a frankistickým Španělskem existuje silně opevněná a vojensky střežená hranice a příměří zde platí za jedno z těch křehčích. Divoký východ Evropy: Ani východ Evropy nezůstal ušetřen otřesů a válek. Od konce ruské občanské války sice již uplynula řada let, mezitím stihlo dojít k řadě konfliktů jež mají společného jmenovatele v Polsku, které vedle konfliktu s ČSR o Těšínsko (který prohrálo) stihlo absolvovat několik dalších válek a konfliktů: polsko-litevská válka (o Vilnius), polsko-ukrajinská válka (výsledek anexe západu Ukrajiny a Kyjeva, rozpad Ukrajiny na banderovskou a makhnovskou Ukrajinu), polsko-běloruská válka (takřka zničení Běloruska jehož úplnou anexi odvrátila jen ruská intervence). Ale nebylo to jen Polsko, kdo vedl války a územní spory na východě Evropy. Miklós Horthy krátce po rozpadu Jugoslávie napadl s italskou podporou (jež udržela mimo válku ČSR) Rumunsko a získal zpět mnohá území ztracená po první světové válce (vedlejším efektem byl i rozpad Malé Dohody). Vývoj v Americe: Amerika po smrti W. Wilsona se rychle propadla do vnitřní izolace a další vývoj v Evropě dál oslabil jaké zájmy Američanů v Evropě. Evropa vypadala v amerických očích jako "muž stižený infekcí války a komunismu" a z toho vyplynula celá řada věcí. Především zřízení takzvaného "amerického ochranného kontajmentu" což je námořní politika, která stanovila "pásma námořní kontroly" US NAVY v Atlantiku i v Pacifiku, kde loďstvo USA dohlíží na mír. Prakticky to znamená, že země, které nemají s USA speciální smlouvu (jako Britové a vojenská vláda Francie či Holandsko nebo Dánsko) vysílat do těchto oblastí válečné lodě jinak se stávají "legitimními terči" (vojenskými cíly) pro americkou střelbu. Kontajment má, ale i více podob - významně stoupla kontrola imigrantů zejména ze zemí Kominterny zda-li si do USA nepřináší škodlivou ideologii. Vláda Republikánů (od roku 1928 vládne stále Herbert Hoover) se veze a u vesla drží díky silné antikomunistické vlně což ovšem má i další důsledky... ...a sice ty, že Republikáni jsou nejvíce známí svým antikomunismem a odporem "ke všemu rudému" a Demokraté naopak svým antifašismem a odporem k mocnostem Osy. Momentálně stále vládnou ještě Republikáni, ale to se může brzy (1940) změnit, protože země se nachází stále v hluboké krizi jež USA sužuje již 11 let. Dodnes se Spojené státy nevyhrabaly z poklesu z let 1928-1930 a další recese v letech 1935-1937 těžce dopadla na křehkou stabilitu, která se jen s vypětím všech sil obnovovala. USA jsou proto dnes ekonomicky významně oslabenou zemí ponořenou do hlubokého vnitřního konfliktu mezi Republikány a Demokraty (jedni druhé nazývají komunisty, druzí pak ty první fašisty/nacisty) a naděje na ekonomické zotavení jakoby stále nebyla. Pokud jsou však na tom zle Spojené státy, tak země jižní Ameriky jsou na tom ještě o něco hůř. Krom Brazílie, které se podařilo pod vedením prezidenta Vargase poměrně stabilizovat zemi pociťují všechny ostatní významný hospodářský úpadek a odliv populace (poměrně masová emigrace do USA, kde se i přes veškerou bídu žije lépe). Ekonomická deprese též přispěla k válce mezi Ekvádorem a Peru, na druhou stranu však napomohla dosti jednáním mezi Argentinou, Bolívií, Chile, Brazílií, Paraguayí a Uruguayí o vzniku obchodního paktu MERCOSUR, který je příslibem do budoucna pro vybřednutí z hospodářských problémů těchto zemí. Mercosur je raritní dohoda o vzájemném volném obchodu v době, kdy mezinárodní vztahy často diktují protekcionismus a autarkistická politika (či rovnou válečná expanze). 1939: Shattered Dream - jednotlivé země: země Kominterny Země Kominterny: Německá demokratická republika (NDR): Země se 45ti miliony obyvatel je řízena Sjednocenou socialistickou stranou, která obsahuje řadu levicových frakcí od Spartakovců, přes Sociální Demokraty, Komunisty a Radikální socialisty až po nejrůznější anarchistické a anarchokomunistické/anarchosocialistické formace. Ve Volkskammer (sněmovna lidu) je tak Sjednocená socialistická strana se svými 650 poslanci reprezentována až třiceti frakcemi. Nejvyšší exekutivním orgánem je orgán kolektivního vedení státu jménem "Ústřední výbor", který má obvykle mezi 11-17 členy (vždy však lichý počet). Ústřední výbor státu a strany je sestavován z půlky dle hlasování parlamentu (zástupci parlamentu jsou pak známi jako Státní komisaři), z půlky pak hlasováním členské základny strany (zástupci strany jsou známí jako Lidoví komisaři). Jeden člen je pak jmenován prezidentem, který je právě pověřen vést Ústřední výbor a to jen "Generální tajemník ústředního výboru státu". Prezident státu je volen přímo z kandidátů navržených v parlamentu a zvolený prezident je automaticky též hlavou strany (Generálním tajemníkem ústředního výboru Sjednocené socialistické strany). Tento dualismus (dva tajemníci z toho jeden prezident, druhý premiér) má zajišťovat rovnováhu sil a bránit "uchopení moci" jednou osobou. Krom Volkskammeru existuje též Landerkammer (státní sněmovna), která má 150 členů a je tvořena ze zástupců jednotlivých zemských lidových sněmů (z Bavorska, Dolního Saska atd...). Horní Sněmovna je přehlasovatelná v otázce běžných zákonů, má však právo nepřehlasovatelného veta v případě ústavních zákonů. Země je řízena dle marxistických ideálů a její politická organizace představuje směsici socialistické demokracie a prvků diktatury. (Popravdě jde o hodně hybridní model, který sice limituje vůdce strany či státu získat neomezenou moc, ale jakmile je shoda těch dvou, tak se má systém tendenci chovat jako diktatura.) Ekonomika je mixem tuhého centrálního plánování s povolením drobných živností (privátní sektor se však na HDP podílí sotva 15% a úspěšný je nejvíce v zemědělství a ve službách). Životní úroveň obyvatelstva je poměrně slabá (v porovnání s kapitalistickými zeměmi), nicméně díky garanci sociálních jistot "medián životní úrovně" překvapivě vysoký (narozdíl třeba od východního Německa, USA či Británie, o Rusku nemluvě). Země aktuálně řeší následující záležitosti : 1) Britská blokáda - znemožňuje obchodovat se zeměmi mimo Evropu (vůbec ne s USA, velmi limitovaně s Ruskem) a znemožňuje přístup na trhy Velké Británie a Francie (republikáni). 2) Východní Německo - Německé císařství je naprosto nepřátelská země, která sice nedisponuje takovým manpowerem jako Německá demokratická republika, ale za to má přístup na světové trhy (blokáda se ho netýká) a má řadu spojenců/obchodních partnerů mimo svůj blok, kteří nemají problém podporovat tamní militarismus (Británie zejména, ale také Rusko). 3) Spor o volnou plavbu na Dunaji (důležitý vodní tok pro spojení se státy kominterny na Balkáně). Maďarsko a Rakousko mají tendenci často dělat obstrukce a znemožňovat svobodnou říční plavbu (což je opláceno uzavíráním Labe pro německé císařství). Uzávěry na Dunaji a Labi obzvláště mají tendenci kazit vztahy s neutrálním Československem. 4) Situace v Gdaňsku, kde vládne lidový komisariát, který je velmi přátelsky nakloněný NDR. Město je však plně izolované svými sousedy (německým císařstvím a Polskem). Poláci komunismus evidentně nenávidí jako nepřítele katolictví a brání oběma Německům v anexi. Izolovaný Gdaňsk tak musí být zásobován nevelkou flotilou NDR po moři. 5) Situace kolem "Nargenské sovětské republiky vojáků a pevnostních stavitelů". V podstatě poslední bašta ruského bolševismu. Posádka, která se vzbouřila v roce 1917 v počtu 80 mužů na ostrově jež míval 300 obyvatel vyhlásila sovětskou republiku a ta zde existuje od té doby. Ostrov se stal přestupní stanicí pro všechny rudé emigranty z Ruska poté co tam zvítězili Bílí a dnes na ostrově velkém ani ne 20km2 žije na 6000 obyvatel, kteří zde drží "zbytek praporu rudé revoluce v Rusku". Ostrov má navíc enormně strategickou hodnotu (v podstatě z pevnosti je na "mušce" hlavní město Estonska a navíc může sloužit jako opěrný bod ve finském zálivu proti ruským lodím). 6) Migrace - NDR má 45 milionů obyvatel a navíc na jejím území je na 3 miliony uprchlíků (převážně Rusové), kterých má tendenci přibývat (kolem 30-60tis ročně) a to především z Rakouska a Itálie. Proces integrace je sice jednodušší i díky tomu, že jde převážně o rodiny vyhnaných rudých ze svých mateřských zemí, ale i tak to představuje velkou domácí i mezinárodní zátěž. (Řada migrantů je navíc stíhaných ve svých mateřských státech z nichž některé neváhají tyto migranty zabíjet pomocí atentátů i na území NDR - zejména nechvalně proslulá italská OVRA, ale v minulosti se objevily i případy některých zmizelých ruských migrantů, takže je možné že i ruská FSB občas zabrousí na území NDR). 7) Ekonomika - průměrný růst NDR se pohybuje mezi 1,5-2,5% ročně což je slušné stabilní tempo, nicméně hospodářství je brzděno nedostatkem pracovních sil (velké množství lidí je ve vojsku), odlivem části technické inteligence (zejména do ČSR), nutností nahrazovat řadu surovin vlastní výrobou náhražek (efekt britské blokády) a sotva soběstačným zemědělstvím (slušný výběr v obchodech zajišťuje jen import z Francie). Francouzská socialistická republika: Francouzský státní aparát je o poznání jednodušší než ten německý. Jednokomorový parlament v němž jsou zastoupeny tři strany: Syndikalistická Unie, Radikální Socialisté a Anarchistická federace. Vládnoucí Syndikalisté stvořili systém v němž platí rovnováha mezi premiérem (jež sestavuje vládu z pověření předsedy parlamentu) a přímo voleným prezidentem (kandidovat může každý občan starší 30ti let). Francouzský prezident sice nemá aktivní exekutivní moc, ale má teoreticky ohromnou blokační moc (nepřehlasovatelné veto jakékohokoliv zákona a dále jmenuje ústavní soudce a nejvyšší vedení armády). Státní aparát a aparáty jednotlivých stran jsou navíc "hlídány" francouzskou specialitou, kterou je Generální konfederace pracujících (CTG) což jsou v podstatě odbory, které však přerostly do velikosti, kdy prakticky každý pracující Francouz je jejich členem. Tyto odbory mají též ozbrojené milice (různé kvality), které představují protiváhu armádě. Ekonomicky je na tom Francie o něco lépe než její německý spojenec a to zejména po stránce životní úrovně (lepší dostupnost jídla). Skoro šedesátimilionový stát však nemá tak rozsáhlý průmysl a trpí o dost více britskou blokádou a znepřístupněním zdrojů z bývalých francouzských kolonií. Nejhorší je však ztráta možnosti importovat uhlí z Belgie, Lucemburska a Sárska, což postihlo těžce francouzský průmysl. Vojensky má země sice velkou armádu (II. nejsilnější v bloku po Německu), ale významně oslabená je v námořnictvu, o které při revoluci prakticky celé přišla a staví jej prakticky znovu. Francie na rozdíl od Německa nezná čistě soukromé vlastnictví jednotlivce, nicméně uznává nejrůznější druhy družstevního vlastnictví (opět významně dominují v zemědělství, ale také v malovýrobě). Družstevní výroba se podílí na HDP asi 30%. Naa rozdíl od německého družstevnictví jde o soukromé firmy bez vazby na stát. Aktuálně řešené záležitosti jsou: 1) Konflikt se Španělskem - pokus porazit Frankisty a dostat se k Rífské socialistické republice ztroskotal díky podpoře Itálie a Británie Frankistům. Tento "zamrzlý" konflikt, který může kdykoliv vybuchnout v nové válečné běsnění odčerpává Francii nemálo zdrojů. Frankisté si nárokují zpět všechna ztracená španělská území. 2) Konflikt s francouzskou republikánskou vládou - vláda francouzských kolonií prezentovaná maršály Fochem (již zemřel) a Pétainem (vládnoucí) a admirálem Darlanem představuje hlavního soka jak vnitřního tak vnějšího. Do jejich "svobodné zóny" (jak svůj stát řízený jako vojenský nazývají) odchází různými způsoby nemálo Francouzů co odmítají socialistický způsob života. 3) Konflikt s Itálií - Benito Mussolini buduje své "Nové římské Impérium" a svou sféru vlivu (země Římských protokolů) nevybíravými prostředky a jeho OVRA neváhá vraždit socialisty po celé Evropě. V Savojských alpách proti sobě stojí velké síly obou stran a italské námořnictvo představuje hrozbu kvůli možnosti námořní invaze na Korsiku či do jižní Francie. V případě výbuchu války mezi německou republikou a německým císařstvím by tak Itálie (a Španělsko) mohly vázat hodně francouzských sil což by mohlo znemožnit efektivní pomoc napadenému spojenci. 4) Britská blokáda - v podstatě největší problém ze všech. Britové blokují přístup na zahraniční trhy (svůj, americký a prakticky všechny mimoevropské - nejdál dokáže Francie obchodovat s Iránem). To významně snižuje schopnosti francouzského těžkého průmyslu a strojírenského průmyslu (chybějící dovoz surovin x málo odbytišť pro strojírenské výrobky). 5) Konflikt se Syrskou - v Sýrii (a Libanonu) se vzbouřil tamní guvernér a učinil ze Sýrie vlastní stát. Drobná epizodka mohla snadno skončit jeho potlačením, ale pochopitelně jeho stát byl okamžitě uznán Brity a navíc vojensky zaštítěn silami Osy. Ztráta Sýrie není ekonomicky až tak významná, ale v podstatě uzavřela republice možnosti na Blízkém východě a šlo o těžkou ránu francouzské prestiži. 6) Migrace - země je hostitelem přibližně 3 milionů migrantů z Iberského poloostrova, kteří představují hlavně válečné uprchlíky, kteří by navíc ve frankistickém Španělsku pro své socialistické smýšlení rychle skončili před popravčími četami či v koncentračních táborech. Náklady na jejich vyživování nejsou malé. 7) Okupační správa Katalánska a Baskicka - nákladná vojenská správa není již příliš akceptovaným břemenem. Tuto záležitost brání však vyřešit zejména situace mezi Španěly, Basky a Katalánci, protože i socialisticky smýšlející Španělé mají problém s představou, že by se mělo Baskicko a Katalánie osamostatnit. Dokud však nebude území nějak vyřešeno, tak to zde spravuje armáda což jsou další náklady, které vyčerpávají vojenský rozpočet. Helénská socialistická republika: Zemi vede Napoleon Zervas, generál a vůdce helénské komunistické strany. Bývalý vojenský důstojník a vůdce řeckých nacionalistů změnil (podle některých příliš pragmaticky) strany a přidal se do řad KKE, kterou následně v podstatě ovládl. Na rozdíl od svých soudruhů v Německu a ve Francii reprezentuje Zervas typického balkánského a kavkazského vůdce (vedle Tita, Dimitrova, Stalina a Khanjiana), který se opírá o armádu, tajnou službu a stranický aparát dominující ve státě. Jeho osobní diktatura se vyznačuje kultem osobnosti a velkým deficitem kontrolních prvků ve státě a straně (v podstatě se nedá o nich mluvit). I přes tyto nedostatky je však pro Kominternu bezmála klíčovým spojencem, neboť v rukou třímá nemalou řeckou flotilu a přístup k Bulharsku a Srbsku. Řecká ekonomika se vyznačuje úplným centrálním řízením a orientací na zbrojní a těžký průmysl, přičemž velkou část surovin je třeba dovážet (exportují se naopak zbraně). Země zažila nemalou populační explozi díky štědré populační politice a má dnes 10 milionů obyvatel a tento počet narůstá i přes muslimskou emigraci. Záležitosti k řešení: 1) Konflikt s Tureckem - Kemal Ataturk a postkemalistické Turecko jsou stále hlavním nepřítelem hned vedle Italů. V Turecku stále žijí 3 miliony Řeků, kteří jsou by podle Zervase měli být osvobozeni od tureckého jha. Turci navíc okupují mnoho historických řeckých míst v Malé Asii. Přerušený konflikt zde proto znovu hrozí kdykoliv vypuknout. 2) Italská hrozba - zatímco oproti Turecku je Řecko tím silnějším hráčem ve vzájemném sporu, tak v případě italsko-řeckého konfliktu to bude Itálie a nevyzpytatelný Mussolini, kdo bude určovat kurz války. Jediné co Itálii drží zpátky od agrese je vědomí řeckého členství v Kominterně. Srbská socialistická republika: Vládnoucí Josip Broz Tito vyvedl Srbsko z občanské války rudé od krve i od víry v komunistického vůdce Tita. Jeho tvrdohlavý odpor vůči chorvatským ustašovcům a jejich italským a maďarským spojencům spolu s brutálními metodami vedení války mu vynesl přezdívku "Krvavý pes Tito". Dnes desetimilionové Srbsko do něhož uprchlo před válkou a fašisty mnoho obyvatel Bosny a Hercegoviny je spíš než státem zbrojnicí připravenou na osudové střetnutí s mocnostmi Osy. Ekonomicky je na to země špatně (hlavně po stránce životní úrovně), ale pokud jde o armádu, tak díky vlastní výrobě, improvizaci a spojencům platí za obávaného hráče v regionu. "Jeden srbský voják má cenu dvou chorvatských, tří italských a pěti maďarských" - tak se to aspoň říká na Balkáně. Bulharská lidově demokratická republika: Třetí a poslední z balkánských komunistických vůdců se maličko odlišuje od svých "vojenských kolegů" ze Srbska a Řecka. Coby především byrokrat je Dimitrov vůdcem vládnoucím skrze státní a stranický aparát. Sedíc v závětří (schován převážně za Srbskem a Řeckem) těží Dimitrov z významu své země (je to v podstatě jediná spojnice Kominterny do Černého moře a dál na Kavkaz a do Iránu), která připomíná velký tranzitní rajón. Zboží ze Soluně proudí do Burgosu a obráceným směrem. Bulharská obchodní flotila se zvolna stává pojmem (alespoň na úrovni Černého moře) a pokud jde o obchod tak se 10ti milionovému Bulharsku daří tak, že si o tom jeho sousedé mohou nechat zdát. Gruzínské, francouzské, ale arménské alkoholy vedle iránských fíků, francouzských sýrů a německých párků. Bulharsko se má dobře a to Dimitrovovi zajišťuje nemalou popularitu. Na rozdíl od Tita a Zervase nemá Dimitrov tak silnou armádu, ale za to má zbraň, které se obávají námořníci ostatních zemí v Černém moři - ponorky. Bulharské ponorky jsou totiž ve skutečnosti velké francouzské konstrukce na úrovni "takřka" podmořských křižníků. Schopné palby na hladinové i pobřežní cíle, schopné klást miny a přitom vybaveny množstvím torpéd a další moderní technikou je toto nejobávanější zbraň Bulharska. A existují jen proto, aby snad Brity nenapadlo rozšířit svou blokádu i na gruzínské a bulharské pobřeží. Gruzínská sovětská socialistická republika: Gruzínský rudý diktátor Josif Stalin a jeho dlouhý krvavý stín Berija jsou noční můrou každého, kdo by si mohl myslet, že lze Gruzii rozvrátit zevnitř. Nelze. Nikdy. O této zemi se obecně málo ví a jen její strategická pozice na cestě evropskou částí Kominterny a Iránem jí činí významným hráčem v regionu. Co se však ví jistě je to, že všichni členové zdejší Komunistické strany adorují svého vůdce Stalina, který dokázal zemi "posunout velkým skokem ze středověku do moderní doby". Gruzie dokázala vybudovat v podstatě z ničeho vlastní průmysl, natáhnout rozsáhlá ropovodná potrubí (dokonce i přes Arménii až k iránské hranici) a vybudovat tak rychle zpracovatelský průmysl (rafinérie), že se stala zemí jejímž největším příjmem je ropa ač žádnou netěží (zpracovává zde pro Kominternu veškerou iránskou ropu). Stalin je považován za velkého stavitele a architekta země a jeho pětimilionová Gruzie je dnes překvapivě průmyslově rozmanitým státem. Arménská sovětská socialistická republika: Aghasi Khanjian je pravým opakem svého kolegy Stalina z Gruzie. Ač patří mezi dominantní vůdce, tak v Arménské komunistické straně vládne relativně demokratický ráz a prvky kolektivního vedení známé ze západní Evropy zde jsou patrné. Tam kde je Stalin obávaný, tam je Khanjian milovaný. Ač je Arménie poměrně chudá (v podstatě - jak by řekl Stalin - existuje jen proto, aby skrze ní procházel ropovod mezi Gruzií a Iránem), tak si zde obyvatelstvo žije překvapivě dobře. Khanjian napřel své síly na výstavbu lehkého průmyslu a zejména do rozvoje zemědělství. Arménské klenoty v podobě vína a koňaků jsou cenným exportním artiklem a tranzitní poplatky jsou spíš jen přilepšením relativně chudé arménské ekonomice. Pětimilionová Arménie se též těší štědré finanční podpoře z Francie. Řešené záležitosti: 1) Syunik - nejjižnější oblast Arménie hraničící s Iránem je podobně jako Azerbájdžanci držený Náhorní Karabach dosti výbušným územím. A to nejen, že skrz něj vede klíčové spojení mezi rudou Evropou a rudým Iránem, ale též proto, že podél mezinárodní řeky Aras (jež odděluje Irán od Arménie) vede na arménské straně řeky silniční a železniční koridor spojující Azerbajdžán s Nachičevanem a dále Tureckem (což je zase strategická dopravní cesta Spojenců). Pokud dojde k jakémukoliv otřesu mezi Spojenci a Kominternou, tak zde a hlavně zde vypukne válka nevýdaných rozměrů, do které se zapojí na jedné straně Arménci, Gruzínci a Iránci a na straně druhé Azerbajdžánci, Turkové a patrně i britské expediční síly. 2) Náhorní Karabach - Armény obývané avšak Azerbajdžánci kontrolované území na něž si Arménie činí nárok. Jablko sváru (vedle přístupu k Nachičevanské oblasti) mezi Azerbajdžánem a Arménií. Iránská federativní socialistická republika: Abolqasem Lahouti - generální tajemník iránské komunistické strany vládne zemi, kterou se snaží přetvořit v modelový socialistický stát. Od Iránské socialistické revoluce již uběhlo patnáct let a dnes patnáctimilionová země zažila mnohé. Populační explozi, válku proti britské intervenci, hlubokou krizi i současnou nevídanou konjunkturu. Země je nejvýchodnější a současně nejdůležitější baštou Kominterny, protože produkuje prakticky přes 95% veškeré ropy Kominterny. A ač se potýká s problémy jako jsou emigrace, negramotnost a islámští fundamentalisté či sousedství s Brity (které je možná nejhorší ze všeho), tak v současné chvíli je Irán na strmém vzestupu. A to nejen díky ropě, ale díky štědrým dotacím od svých evropských spojenců. Země je vedena umělcem (Lahouti je básník) a idealistou v jedné osobě, který se snaží vytvořit ideální socialistický stát dle nejlepších ideálů německých socialistů. Proto v jeho zemi jsou otevřeny plně otázky rovnoprávnosti žen a muže, proto zde funguje kolektivní vedení země (podobné tomu v Německu) a proto se země primárně ze svých zdrojů snaží soustředit na pozvednutí mas pracujících z bídy k bohatství. A hlavním motorem celého toho rozvoje je pochopitelně export ropy. Z hlediska toho musel Irán vyřešit enormní logistický problém spojený s otázkou jak dostat do západní Evropy svou ropu, když přes moře ovládané Brity to nebylo možné. Řešením se staly železnice spojující pobřeží perského zálivu a Kaspického moře severozápadní Irán hraničící s Arménií, odkud se táhne Transkavkazský ropovod do přístavů v Gruzii, odkud se pak ropa transportuje přes Černé moře do Bulharska a dále pak do Řecka a odtud opět po moři do jihofrancouzských přístavů. (Či po Dunaji přímo do Německa, je-li to možné a není zrovna nějaká blokáda této oficiálně mezinárodní řeky.) Záležitosti: 1) Británie - britská vláda nikdy nezapomněla a neprominula zestátnění Anglo-Perské ropné společnosti a v pomstě znemožnila Iránu přístup na moře mimo jeho teritoriální vody. Velké iránské přístavy jsou proto dnes v podstatě prázdné a drtivé ekonomické sankce uvrhly Irán na přelomu 20tých a třicátých let do hluboké krize, ze které se vzpamatoval až po roce 1934. Dnes už toto není životní problém, ale pořád to představuje nesmírnou komplikaci a brzdu rozvoje. Daleko větší hrozbou je pak riziko "útoku ze všech stran", který může přijít kdykoliv pokud se tak Británie rozhodne. Po celé délce svých hranic (s výjimkou krátké hranice s Arménií) sousedí Irán buď s Brity či s jejich spojenci. Pokud existuje důvod proč Británie doposud znovu neudeřila (po fiasku britské intervence v letech 1924-1927) je jen jeden... a nejsou to spojenci Iránu. Je to Rusko, které nevraživě sleduje, jak se britský vliv rozšířil do "výsostných území" kdysi mocné carské říše. Nikdo neví jaká je šance, že by invaze Británie do Iránu rozpoutala ruský vstup do války na paradoxně "komunistické straně" proti Británii, ale ani britský lev zdá se nechce riskovat, že bude muset bránit své těžce vydobyté pozice ve střední Asii proti rozzuřenému ruskému medvědovi. Možná že obě strany - ruská i britská - vědí, že takovou válku nechtějí a proto nikdo nedělá "prudké pohyby" vojáky na mapě. 2) Šiíté v Iráku - přirození spojenci Iránu jsou "pátou kolonou" uvnitř britského Iráku a potenciálně cennými spojenci podobně jako iráčtí kurdové proti Britům. Výborné vztahy s nimi jsou druhým faktorem, který možná ovlivňuje britské rozhodnutí jít či nejít do války s Iránem. Helvétská socialistická konfederace: Švýcarský socialismus je unikátem sám o sobě. Bohatá země se stala socialistickou aniž by bylo zapotřebí nějakých revolucí a to zejména díky vlivu z Německa a Francie a také díky znechucení z událostí v Rakousku a v Itálii, kde se moci chopili fašisté. Švýcarský kantonální systém zajistil sám o sobě prvky kolektivního vedení a zdejší komunistická strana je naprosto decentralizovanou stranou jejíž vedení má jen pramalý vliv. Rozhodující jsou delegáti kantonů. Pokud někde existuje socialistická demokracie tak jak byla vysněna, tak je to ve Švýcarsku, které je dokonce tak liberální, že toleruje opoziční strany, neprovedlo masová znárodnění bez náhrady a privátní sektor se zde na HDP tak podílí stále více než 50%. Švýcarsko vstupem do Kominterny získalo cenné spojence ve Francii a v Německé demokratické republice a ztratilo naopak svůj neutrální status (který převzalo Československo). Ekonomicky jsou na tom však Švýcaři stále nejlépe (spolu se Švédy) ze zemí Kominterny. Pětimilionová země tak zůstává i nadále pokojným ostrovem byť nyní z něj trčí rudý prapor. Švédská socialistická republika: Další "modelová" evropská socialistická demokracie, která dokázala "na rudo" natřít dokonce i své názorové oponenty (v podobě švédských agrárníků z nichž se staly v době přechodu na sociální a socialistický stát v podstatě takoví "venkovští socialisté") a podobně jako ve Švýcarsku i zde vše proběhlo pokojně. Znárodnění se týkalo největších firem, ale bylo alespoň s částečnou náhradou, takže si Švédsko zachovalo svůj zbrojní průmysl. Švédsko také hodně profituje z otevřeného trhu mezi státy Kominterny jako vývozce know-how a příjemce "kvalitních migrantů" (vzdělaných) zejména z Německa. Švédská kultura má též nemalý vliv ostatní socialistické země a ne nadarmo se o 10ti milionovém Švédsku hovoří jako o "třetí socialistické velmoci" po Francii a Německu, ale před Iránem. Svobodné Teritorium (Ukrajina): Nestor Machno a jeho "černá republika" přestavuje asi nejzvláštnější experiment v "socialistickém táboře míru", který je k mání. Vysoce decentralizovaná (až na úroveň větších vesnic) země s mnoha malými vůdci nad nimiž stojí Nestor Machno sídlící v Doněcku či v Charkově (své hlavní město občas mění) jako "Vůdce Lidu", který však oficiálně nijak nezasahuje do dění ve své zemi. Ale přesto je nepopiratelnou autoritou protože navzdory vysoce decentralizované zemi a má vysoce centralizovanou armádu. V zemi vládne svoboda hraničící s anarchii, dělníci jsou vlastníci továren a dolů, rolníci pak družstev. Charkovská univerzita je v podstatě něčím co by se dalo nazvat komunitním centrem a i svého druhu jedním z legendárních soudobých center socialistické morálky a kultury. Volné mravy jež se z Charkova šíří lze nazvat poměrně novým slovem punk se stávají populární hodně v Německu (hlavně v liberálnějších městech jako jsou Hannover či Hamburg). Záležitosti: 1) Svobodné Teritorium je velmi významným exportérem uhlí, železa a oceli do zemí Kominterny a to přes Azovské moře a Kerčskou úžinu, které leží na extrémně citlivé zlomu geopolitických desek mezi Banderovskou Ukrajinou (OSA), Krymskou Republikou (Spojenci - Wrangel) a Ruskem. Jakákoliv blokáda zde by mohla být smrtící pro zdejší hospodářství. 2) Ruská železnice - přes Svobodné Teritorium probíhá ruská železnice z Moskvy přes Charkov do Oděsy. Kilometr od tratě oběma směry je formálně vzato území, kde platí dvojí (ruská i Makhnova) jurisdikce a jakýkoliv problém zde není žádoucí. 3) Vztah s Ruskem - Rusko toleruje Svobodné Teritorium jako jeden z nárazníkových států na své hranici, je významným obchodním partnerem (asi 1/3 exportu a 1/2 importu jsou vázány právě na Rusko) a výměnou za to chce ruská vláda tři věci: A) železnice Moskva-Oděsa je ruská a hotovo a to včetně Charkovského centrálního nádraží (Makhno musel vybudovat nové nádraží pro vnitrostátní přepravu), B) Vývoz anarchismu do Ruska se trestá návštěvou ruské armády a likvidací Svobodného Teritoria a za C) Žádné cla na ruské zboží prodávané na území Svobodného Teritoria a exkluzivní práva rybolovu v Azowském moři pro ruské rybáře. Gdaňský lidový komisariát: Revoluce dosáhla Gdaňsku roku 1921, kdy do tohoto od bývalé Německé říše odtrženého města dorazily "velké dějiny". Ve městě, kde žije 95% obyvatel německé národnosti vyhráli komunisté a vyhlásili Lidovou Komunu a později Lidový Komisariát jako nejvyšší vládu. Gdaňsk se následně ocitl v hluboké izolaci díky uzavření hranic s východním Pruskem a Polskem protistranami a stal se zcela závislým na pomoci z Německé demokratické republiky, ke které se nesmí připojit (jinak se riskuje polská či německá (císařství) invaze, či rozšíření britské blokády do Baltu). Místní komunistické vedení je přímo volené a strana zde má největší % straníků mezi populací, která je i hodně dobře vyzbrojená a má silné a výborně organizované lidové milice. Přesto nikdo nepochybuje, že Poláci by při první zámince dokázali celý ten gdaňský komunistický cirkus utopit v krvi. Důvod proč tak neučinili je prostý - zdá se, že Britové drží Poláky na uzdě a nechtějí aby vystřelili první či neměli dostatečný mezinárodně-právní důvod. Nargenská sovětská republiku vojáků a pevnostních stavitelů: Bizarní "pseudostát" (uznaný však členy Kominterny a zastoupený též v Lize národů) je vlastně ostrůvek o rozloze cca 20 km2 vzdálený od hlavního estonského města Tallinu 10km obývaný dnes 6000 obyvateli z nichž ovšem jen asi 1/3 jsou občané státu, zbytek jsou zde umístění komunističí uprchlíci primárně z Ruska (něco málo též z Estonska a Finska). Tento ostrov funguje jako lokální "brána do Kominterny" pro všechny, kteří chtějí využít otevřené dveře a dostanou se na ostrov (jedno jak). Tato země je pochopitelně trnem v oku estonské vládě, která jí považuje za vlastní území, Finsku (jež je spojencem Estonska a antikomunistickou zemí) a dost možná i Ruska, které se na tuto baštu rudých před svými branami plnou často v Rusku stíhaných bolševiků dívá dosti nevraživě. Důvod existence tohoto útvaru je prostý - je to jedna ze základen Volksmarine, která zde silou svých děl představuje dosti účinnou hráz minimálně v té formě, že napadnou ostrov znamená napadnout přímo NDR a tím pádem celou Kominternu což by mohlo mít hodně nedozírné následky. Zdejší vůdce je excentrický Stěpan Petričenko, který ostrov řídí v podstatě vojenským způsobem. Rífská socialistická republika: Abd el-Krim - vůdce rífské rebelie z let 1921-1926 a muž, který ponížil Španělsko (jemuž nepřišli na pomoc spojenci z Francie (která se topila ve vlastní revoluci) vstoupil následně do Kominterny a stal se tak prvním africkým vůdcem socialistické země. Sotva půl milionová zemička v severozápadním rohu Afriky má jediný obchodní přístav (a tím i přístup do Kominterny) jež se nachází před britskou blokádou Gibraltaru pro lodě Kominterny a sice Mellilu, kde žije stále většina španělské populace (zejména emigranti z frankistického území). Důvod existence tohoto útvaru (či spíš důvod proč ho ještě Britové či francouzská vojenská vláda nesmetli z mapy) je prostý. Formálně jde o španělské území patřící Frankově Španělsku (aspoň dle legitimistické interpretace), mezinárodně-právně jde o nezávislý stát jež je plnohodnotným členem Kominterny a Velká Británie nemá důvod pomáhat Ose dobývat její území, ani zájmu na tom vstoupit do války s Kominternou (aspoň ne kvůli "prťavému Rífu", který je v podstatě bezmocný). Benito Mussolini plánoval v minulosti provést do Rífu invazi, ale britská flotila v Gibraltaru zafungovala jako dostatečné odstrašení. Na druhou stranu, když zde chtěla francouzská socialistická republika rozmístit své lodě narazila také na britskou flotila, která zafungovala jako totéž odstrašení. Britská politika je prostě jasná - ať si ten rífský mrzák klidně přežívá, ale harašit zde zbraněmi nikdo nebude. Podle Britů Španělsko není dost silné to území zpět dobýt (chybí námořní a výsadkové kapacity) a ostatním v tom zabrání. Ekonomika této malé a chudé berberské země se točí kolem pašování hašiše, těžby železné rudy a další kovových rud (export do Kominterny). Vojenství mimo zemi prakticky neexistuje, ale pozemní vojsko je obávané pro svou guerrilovou taktiku a své dovednosti kolem nichž kolují až legendy a je různými způsoby vyzbrojované Kominternou tak, aby pro frankistické Španělsko bylo i nadále nemožné jej dobýt. Irská lidová republika: Irská socialistická strana je vedená ženou jménem Nora Connolly O´Brien, která patří mezi "staré" bojovnice ženské organizace Cumann na mBan (v podstatě ženské ozbrojené křídlo republikánské armády). Irsko se odtrhlo od Británie bez přijetí relevantních kompromisů a ačkoliv dosáhlo faktické nezávislosti (kterou Británie dodnes neuznala) tak je de-iure stále ve válce s Británii, která mladou irskou socialistickou republiku dusí námořní blokádou, která je prakticky absolutní a je vystupňovaná do taková míry, že i irští diplomaté k cestám do zahraničí musí cestovat přes severní Irsko a přes Belfast. Důsledky blokády na 5ti milionové Irsko jsou všudepřítomné. Jediný obchod se zahraničím je možný jen skrz Británii a ten je mizivý. Pětimilionová země se tak musela naučit hospodařit s tím málem co má a jen těsně unikla dalšímu zničujícímu hladomoru. Bída a hlad však zůstávají neustálou hrozbou a přídělový systém a naprostá kontrola zemědělské produkce jsou nezbytností. Irsko se snaží na půdě Ligy Národů opakovaně donutit Británii ke stažení blokády (opírá se přitom o podporu zemí Kominterny), ale doposud bezúspěšně. Významný britský politik W. Churchill ostatně naznačil jakým směrem se ubírají britské úvahy: "Raději Irsko mrtvé než-li rudé." (což později dementoval jako dezinterpretaci a vytržení z kontextu) Země je tak suverénně nejchudší v Evropě (ano i Portugalsko jí dávno předběhlo) a v podstatě jen přežívá. Rozvoji ekonomiky brání blokáda a tak jakýkoliv posun se děje jen velmi pozvolna (například v oblasti domácí produkce zbraní). Svou roli mají též různé formy pašování skrze blokádu do Irska (zejména z Francie). V rámci nutných ekonomických restrikcí se země potýká s emigrací a malou popularitou zdejší socialistické strany u domácího obyvatelstvo (na což - že jednou to Irové sami vzdají - zjevně Británie spoléhaá). země Osy Země Osy:
Německé císařství: Německé císařství s 30ti miliony obyvatel dnes představuje jeden ze dvou klíčových pilířů OSY. V jeho čele stojí císař Wilhelm III. Hohenzollern (za dob Wilhelma II. znám jako Princ August Wilhelm pruský), který převzal trůn v roce 1934 poté co byl jeho otec (Wilhelm II.) a jeho bratři Wilhelm (prvorozený) a princ Eitel Friedrich (druhorozený) zabiti při atentátu spacháném komunisty (pravděpodobně šlo o agenty Stasi vyslanými komunisty). Tato událost, která málem přerostla v novou evropskou válku však umetla cestu právě současnému císaři k moci, poté co svého posledního ze svých starších bratrů odmítl německý kancléř Adolf Hitler potvrdit ve funkci... což nebyla náhoda, protože jediný Hohenzollern, který kdy vstoupil do Hitlerovi NSDAP byl právě princ August Wilhelm a toho také Hitler dosadil na trůn. Stát, strana i trůn tak srostly v Německu v jedno a spojenectví mezi monarchisty a nacisty tak dostalo i svou konkrétní tvář v podobě císaře Wilhelma III., který z nástupnictví díky NSDAP (jež se k moci dostala v roce 1933) vyřadil i potomky svých starších (z toho dvou zesnulých) bratří. Od roku 1933 potažmo 1934 tak vládne tandem Wilhelm-Hitler a ten propojuje velmi osobitým způsobem nacistickou ideologii s německým pruským militarismem a konzervativním monarchismem v podobě "nové Říše". Vzestup Hitlera jehož do sedla dostala zejména německá občanská válka, když jako jeden z mála politiků Německého císařství tvrdil, že "ať se děje co se děje, tak Německá demokratická republika prostě musí být zničena!" Svým radikálním antikomunismem smíchaným s nenávistí k židům (viz teorie o židobolševismu), která našla dobrého sluchu u starého císaře Wilhelma II. (který též patřil mezi antisemity) se dokázal dostat k moci a panuje řada otazníků (hodně se to zmiňuje v zemích Kominterny), že to nebyla "západoněmecká Stasi", ale Hitlerova SS pod vedením Heydricha, kdo ve skutečnosti zavraždil císaře Wilhelma i jeho dva syny, aby Hitler protlačil na trůn jediného Hohenzollerna jež se sbratřil s nacisty. Ať tak nebo onak hrála tato událost do karet nového Vůdce, který následně rozběhl masivní zbrojení, roztrhal všechny přísliby na cestě k pokojnému soužití dvou Němecek a utnul též opatrné rozhovory o možném mírovém znovusjednocení. Od té doby platí v Německém císařství jediná politika a tou je příprava na příští válku se socialistickým blokem. Východní Německo (Německé císařství) je vojensky a průmyslově hrozivě silnou zemí a dokonce se plně vyrovná (a to i přes fakt, že NDR má Porúří) v průmyslové produkci svému západnímu sousedovi. Díky masivní industrializaci Saska a Slezska a otevření nových uhelných i železných revírů pro těžbu se podařilo Hitlerovi vybudovat za krátký čas průmyslovou základnu (v podstatě od roku 1933 během 6ti let), která svou velikostí srazila sebevědomý úsměv nejednomu ze západoněmeckých socialistických ekonomů predikujících, že průmysl východního Německa nedokáže západní Německo nikdy uzbrojit. Tam kde mají západní Němci uhlí černé v Porúří, tam mají východní Němci uhlí hnědé a těží ho (spíše drancují) v enormním množství. A Hitlerovo východní Německo má i jiné výhody nejen nový (Sasko, Dolní Slezsko) a starý (Horní Slezsko) průmysl, ale také obchodní partnery. Narozdíl od Kominterny na Hitlera nejsou žádné blokády a ba právě naopak Británie i Rusko s ním radostně obchodují, poté co navíc vytvořil společně s italským diktátorem Mussolinim vojenský pakt, kterým se východní Německo přidalo spolu se svými spojenci (Finsko, baltské země) k zemím Římského protokolu takzvanou OSU získal i skutečně hrozivé vojenské spojence. Důležité záležitosti: 1) Německo-německý spor - z hlediska Německého císařství pod vedením A. Hitlera je řešení jediné a tím je totální zničení socialistického Německa a potažmo celého bloku Kominterny. Čeká se jen na vhodnou příležitost, moment překvapení a nabytí dostatečné vojenské převahy. 2) Polská otázka - Polsko je nepříjemný kolos v zádech Hitlerova východního Německa. Sice je to "polský hřebec na britských opratích", takže pokud Británie nedá Polsku svolení, tak by Polsko nemělo Německo napadnout, ale přeci jen. Polsko má spoustu nepřátel (Banderovská Ukrajina, Litva, Bělorusko), kterým sebralo území a ani ostatní země v blízkém okolí se na něj nedívají zrovna přívětivě (Československo a Polsko se příliš v lásce nemají už kvůli Těšínsku, Machnova Ukrajina, či Gdaňský komisariát jsou členy Poláky nenáviděné Kominterny a pak jsou tu Rusové, kteří neuznávají polské zábory na Ukrajině a v Litvě a v Bělorusku). Jediným blízkým spojencem je Rumunsko jež má však v zádech Horthyho Maďarsko. 3) Československá otázka - vztahy Hitlera a ČSR jsou poměrně dobré (přeci jen v ČSR nyní sídlí hodně bank, žije zde početná Německá menšina a jde o vojensky i průmyslově regionální velmoc). Nemalé československé investice a vzájemná obchodní výměna jsou dalším palivem pro Hitlerovu válečnou mašinérii, ale na druhou stranu je ČSR zemí, která "vězní" v Sudetech miliony Němců jež by se měli navrátit do Říše... 4) Gdaňský rébus - být po Hitlerovu tak Gdaňsk už je německý, ale udeřit na ty gdaňské komunisty a anektovat město by znamenalo jít do střetu s Polskem, které není zrovna zanedbatelný nepřítel a nadto má za sebou mohutnou britskou podporu a není vůbec jisté, zda by Itálie a země římských protokolů za takové situace do války šly po boku Hitlera. 5) Společný trh zemí OSY - nepříjemnou pravdou je, že na rozdíl od Kominterny doposud OSA nevytvořila společný trh (do kterého by navíc ráda začlenila i jinak neutrální Československo) a to právě z důvodů velice nacionalistických (na nichž jsou státy OSY postaveny). Toto kdyby se jednou podařilo, tak by "sbírka všech ekonomických výhod" byla pro Hitlera kompletní a raketový růst jeho Německa by mohl být ještě strmější než doposud. 6) Rivalita s Mussolinim - Hitler - ač to nikdy nepřizná - je v celé OSE jenom tím druhým po Benitu Mussolinim, který je ověnčen mnoha vítězstvími v Habeši, ve Španělsku, v Albánii a i v Jugoslávii. Není velkým tajemstvím, že hrát roli "toho druhého" je pro Hitlera do jisté míry obtížné, protože jeho velký učitel Il Duce prostě zůstává stále příliš daleko se svými úspěchy před Hitlerem. Na jeho straně je silnější ekonomika, silnější vliv na diplomacii (Franco, Horthy, Dolfuss, Ante Pavelic i Bandera jsou primárně Duceho spojenci). 7) Ambivalence vůči Británii - britská říše sice s radostí "krmí" Hitlerovo Německo obchodem i přístupem na svůj trh (a upírá to tomu druhému Německu), ale Hitler by musel být hlupák, kdyby si neuvědomoval (a jeho císař spolu s ním), že to co vyhovuje britské City nejvíc je naprosto roztříštěná Evropa a rozdělené Německo (rozděl a panuj). A tak je jeho vztah k Británii kolísavý od obdivu k pohrdání. Italské království (nebo též: Novum Imperium Romanorum): Benito Mussolini jež nastoupil k moci v roce 1924 poté co pochodem na Řím ukončil období demokracie v Italském království má za sebou (coby diktátor) skvělou kariéru plnou úspěchů. Dalo by se říci, že žije a naplňuje svůj fašistický sen a sen o obnovení Impéria Římanů (jak tomu sám říká). Nastolil Fašismus, z monarchie i krále udělal své poslušné pohunky, zindustrializoval Itálii a vytáhl její ekonomiku do netušených výšin, vybudoval svět "Římských protokolů" nejprve s Rakouskem a Maďarskem, později pak i s Banderovskou Ukrajinou, Frankistickým Španělskem a také Ustašovským Chorvatskem. Dobyl Habeš, Albánii, Baleáry, získal kus Čadu a zcela rozvrátil "ten prašivý jihoslovanský stát" jménem Jugoslávie. Itálie zažívá již patnáctým rokem období ničím nekaženého ekonomického růstu a objem hospodářství se zvětšil za Mussoliniho vlády nejméně čtyřikrát (spíše však pětkrát). Země prožívá populační exploze a její evropská část dosahuje 60ti milionů obyvatel (+ dalších 20 milionů žije v koloniích). Itálie je též zemí vyspělého průmyslu, který v množství technologických know-how konkuruje světové špičce (a v některých jí i předbíhá), a pokud jde o zemědělství a dopravu, tak italská potravinová produkce setrvale stoupá a dálnic (autostrád) se buduje stále víc. Možná jsou Mussoliniho metody kontroverzní, ale jeho ekonomické úspěchy ohromují nejen jemu spřízněný svět krajní pravice, ale také poměrně demokratické státy (zejména ČSR, Británii a její spojence). Itálie navíc těží i ze své obchodní polohy. Po hospodářské krizi (1929-1934), kdy se zhroutil "transatlantický obchod" se těžiště obchodu přesunulo po mnoha staletích znovu do Středomoří a Janov, Benátky, ale i Řím prožívají novou zlatou éru. Itálie - krom obvykle Kominterny - obchoduje prakticky se všemi a má velmi významný export do Ruska i Spojených států či jižní Ameriky. Italské zbraně platí za standard kvality a to nejen na zemi, ale též ve vzduchu a zejména na vodě. Díky akvizici rakouských a maďarských zbrojovek získal italský průmysl významný impulz a díky nejrůznějším válkám i nezanedbatelné množství odbytu. Benito Mussolini sice skrze Confindustrii diktuje i obchodní politiku, ale když jde o peníze, tak tu a tam italskému korporátnímu systému nesmrdí ani ty z Kominterny. Tak se kupříkladu Italové stali vývozci zbraní do Švýcarska, Švédska či Iránu nebo na Kavkaz a východní |
|
||
|
Malá ochutnávka (jak vypadají popisy k jednotlivým zemím):
Polsko Polská republika: Podle jedněch prožívá Polsko zlaté časy, podle druhých stojí na okraji propasti. Zkrátka žádná novinka v polské historii. Po Pilsudském převzal moc v roce 1934 Edward Rydz-Smigly, který vládne v Polsku jako vojenský diktátor a celý Sejm je jen v podstatě parlamentem s velmi omezenými pravomocemi. Církev a Armáda jsou hlavní pilíře moderního Polska, která má spoustu sousedů, ale žádné přátele mezi nimi (snad s výjimkou Rumunska). Obzvlášť zlé jsou vztahy s banderovskou Ukrajinou, Machnovci a "zbytkovým Běloruskem". Špatné vztahy panují s Ruskem a Litvou a žádná sláva to není ani směrem k Československu, které je díky své nabobtnalé ekonomice velký regionálním rivalem Polska. Chladné jsou vztahy s Německem, kde je bytostným polským zájmem držet Hitlera a jeho socialistické protějšky ze západního Německa neustále ve při, aby z toho mohlo profitovat a "mít klid" na západní hranici. O rudém Gdaňsku se nemá smyslu zmiňovat, zde se jen čeká na záminku a britský souhlas s jeho finální likvidací. Polsko je ovládáno vojenskou juntou a tento 40ti milionový stát je řízen ultrakonzervativní a militaristickou ideologií, která je naroubovaná na klasický polský nacionalismus. Ukrajinci, Bělorusové, Židé i Litevci (o Němcích nemluvě) žijící v Polsku jsou v podstatě občané II. kategorie a ač tvoří skoro 40% obyvatelstva, tak Poláci je drží mimo státní mocenské struktury. Polsko to je také armáda, která patří se svými 1,2 miliony mužů k největším v Evropě a je i velmi dobře vybavená nejen zbraněmi polské provenience, ale též dovozem z Velké Británie a v menší míře z Itálie. Ekonomicky na tom Polsko není špatně, ale životní úroveň je zejména na východě prachmizerná. Ostatně v polských očích jsou běloruské a západoukrajinské regiony jen agrárními oblastmi bez významného hospodářského významu (s výjimkou těžby ropy v okolí Lwova). Polsko krom rozvoje pozemní armády věnuje nemalou pozornost rozvoji letectva a překvapivě i námořnictva, které nepatří na Baltu k úplně nejmenším a jediný polský přístav (Gdynia) je v podstatě největším válečným přístavem na Baltu (protože je zde celá flotila celého státu). Konkurovat mu může akorát tak Kronštadt, který je sídlem ruské baltské flotily. Důležité záležitosti: 1) Vztah s Ruskem - v Rusku vládnoucí garnitura samozřejmě "velké Polsko" nevítá a dává najevo své antipatie k jakékoliv další polské expanzi na východ. Není to tak dávno co se mezi Polskem a Ruskem málem strhla válka, když se Poláci po obsazení Minsku pokusili anektovat i zbytky Běloruska. Vstup ruských vojsk do oblasti a hrozba toho, že konflikt doroste do rozměrů plnohodnotné války však tento závěr zmařily. Pro Poláky je poněkud nesrozumitelné, že ruský pravoslavný režim s Kolčakem v čele drží ochranou ruku nad Bělorusy, levičáckými Machnovci i antiruskými Banderovci a udržuje jako nárazníkové státy. Pro polskou vládu by bylo daleko příjemnější si tato území s Ruskem rozdělit... pochopitelně většina území by měla patřit Polsku. 2) Vztahy s (hitlerovským) Německem - jde o poměrně chladné vztahy založené na principu (z polské strany) "já pán ty pán". Polské vedení Hitlera považuje za talentovaného diktátora a jeho válce proti komunistickému Německu vyjadřují sympatie a buď si to neuvědomují, nebo to ignorují, že v očích Hitlera jsou však "bezcenným slovanským odpadem". Do jisté míry sdílený antikomunismus a antisemitismus tak stojí za německo-polským paktem o neútočení z roku 1935. 3) Vztahy s Velkou Británií - ty jsou dobré, ale část polské vlády už by nejraději některé problémy začala řešit "vojensky" (Gdaňsk) a britské opratě (tedy britská "vážně míněná stanoviska" vůči polské zahraniční politice) vnímají jako stále nepříjemnější. Polsko by podle nich nemělo být vnímáno jen jako "poslušný oslík" Britů, ale jako hrdý polský sokol. 4) Vztahy s ČSR - polská diplomacie trpí vůči ČSR jak komplexem méněcennosti, tak komplexem nadřazenosti. Na jedné straně mohutné Polsko s 40ti miliony obyvatel a 1,2 miliony muži ve zbrani (bez mobilizace) na straně druhé "nudle jménem ČSR" s 20ti miliony obyvatel a 300 tisíci muži ve zbrani (bez mobilizace) zakládají onen komplex nadřazenosti. Ale pak jsou tu druhé faktory - na polské straně "zákon o suchých záchodech" a pohled na chudé venkovské Polsko a na straně druhé moderní a bohaté Československo od Aše až po Užgorod (ač i v ČSR jsou pochopitelně chudší oblasti). HDP ČSR je navíc větší než HDP celého Polska (asi 1,5 násobně) což znamená, že průměrný Čechoslovák si žije 3x tak lépe než průměrný Polák. Jakýsi mix závisti a pohrdání v jednom je to co polskou zahraniční politiku a mentalitu všeobecně dost vystihuje. Když Polák může Čechoslovákovi udělat nějaký ten naschvál, tak ho rád udělá. Ale pak se najdou tací Poláci, kteří z "velkého a mocného Polska" raději emigrují do ČSR, protože se tam žije lépe a namísto suchého záchodu řeší, jestli si na cestu po dálnici D1 koupí spíše Škodovku, nebo Tatrovku. Životní úroveň v ČSR a v Polsku jsou zkrátka úplně někde jinde, a když Pražák přijede na polský/ukrajinský/běloruský venkov, tak je to pro něj jako přijet někam do Asie a naopak, když polský venkovan navštíví Prahu, tak si připadá jak v příštím století. 5) Vztahy s Rumunskem - Rumunsko je strategický vojenský spojenec i partner, v minulosti bylo zrazeno ČSR (při maďarsko-rumunské válce) a hlavní dodavatel ropy do Polsky. V současnosti se dokončuje železniční spojení, které má za cíl obchodně napojit Polsko na Černé moře a Poláci občas sní o vlastním přístavu na černomořském pobřeží k čemuž se rumunská vláda nestaví příliš odmítavě. západní Německo alias NDR Německá demokratická republika (NDR): Země se 45ti miliony obyvatel je řízena Sjednocenou socialistickou stranou, která obsahuje řadu levicových frakcí od Spartakovců, přes Sociální Demokraty, Komunisty a Radikální socialisty až po nejrůznější anarchistické a anarchokomunistické/anarchosocialistické formace. Ve Volkskammer (sněmovna lidu) je tak Sjednocená socialistická strana se svými 650 poslanci reprezentována až 30mi desítkami frakcí. Nejvyšší exekutivním orgánem je orgán kolektivního vedení státu jménem "Ústřední výbor", který má obvykle mezi 11-17 členy (vždy však lichý počet). Ústřední výbor státu a strany je sestavován z půlky dle hlasování parlamentu (zástupci parlamentu jsou pak známi jako Státní komisaři), z půlky pak hlasováním členské základny strany (zástupci strany jsou známí jako Lidoví komisaři). Jeden člen je pak jmenován prezidentem, který je právě pověřen vést Ústřední výbor a to jen "Generální tajemník ústředního výboru státu". Prezident státu je volen přímo z kandidátů navržených v parlamentu a zvolený prezident je automaticky též hlavou strany (Generálním tajemníkem ústředního výboru Sjednocené socialistické strany). Tento dualismus (dva tajemníci z toho jeden prezident, druhý premiér) má zajišťovat rovnováhu sil a bránit "uchopení moci" jednou osobou. Krom Volkskammeru existuje též Landerkammer (státní sněmovna), která má 150 členů a je tvořena ze zástupců jednotlivých zemských lidových sněmů (z Bavorska, Dolního Saska atd...). Horní Sněmovna je přehlasovatelná v otázce běžných zákonů, má však právo nepřehlasovatelného veta v případě ústavních zákonů. Země je řízena dle marxistických ideálů a její politická organizace představuje směsici socialistické demokracie a prvků diktatury. (Popravdě jde o hodně hybridní model, který sice limituje vůdce strany či státu získat neomezenou moc, ale jakmile je shoda těch dvou, tak se má systém tendenci chovat jako diktatura.) Ekonomika je mixem tuhého centrálního plánování s povolením drobných živností (privátní sektor se však na HDP podílí sotva 15% a úspěšný je nejvíce v zemědělství a ve službách). Životní úroveň obyvatelstva je poměrně slabá (v porovnání s kapitalistickými zeměmi), nicméně díky garanci sociálních jistot "medián životní úrovně" překvapivě vysoký (narozdíl třeba od východního Německa, USA či Británie, o Rusku nemluvě). Země aktuálně řeší následující záležitosti : 1) Britská blokáda - znemožňuje obchodovat se zeměmi mimo Evropu (vůbec ne s USA, velmi limitovaně s Ruskem) a znemožňuje přístup na trhy Velké Británie a Francie (republikáni). 2) Východní Německo - Německé císařství je naprosto nepřátelská země, která sice nedisponuje takovým manpowerem jako Německá demokratická republika, ale za to má přístup na světové trhy (blokáda se ho netýká) a má řadu spojenců/obchodních partnerů mimo svůj blok, kteří nemají problém podporovat tamní militarismus (Británie zejména, ale také Rusko). 3) Spor o volnou plavbu na Dunaji (důležitý vodní tok pro spojení se státy kominterny na Balkáně). Maďarsko a Rakousko mají tendenci často dělat obstrukce a znemožňovat svobodnou říční plavbu (což je opláceno uzavíráním Labe pro německé císařství). Uzávěry na Dunaji a Labi obzvláště mají tendenci kazit vztahy s neutrálním Československem. 4) Situace v Gdaňsku, kde vládne lidový komisariát, který je velmi přátelsky nakloněný NDR. Město je však plně izolované svými sousedy (německým císařstvím a Polskem). Poláci komunismus evidentně nenávidí jako nepřítele katolictví a brání oběma Německům v anexi. Izolovaný Gdaňsk tak musí být zásobován nevelkou flotilou NDR po moři. 5) Situace kolem "Nargenské sovětské republiky vojáků a pevnostních stavitelů". V podstatě poslední bašta ruského bolševismu. Posádka, která se vzbouřila v roce 1917 v počtu 80 mužů na ostrově jež míval 300 obyvatel vyhlásila sovětskou republiku a ta zde existuje od té doby. Ostrov se stal přestupní stanicí pro všechny rudé emigranty z Ruska poté co tam zvítězili Bílí a dnes na ostrově velkém ani ne 20km2 žije na 6000 obyvatel, kteří zde drží "zbytek praporu rudé revoluce v Rusku". Ostrov má navíc enormně strategickou hodnotu (v podstatě z pevnosti je na "mušce" hlavní město Estonska a navíc může sloužit jako opěrný bod ve finském zálivu proti ruským lodím). 6) Migrace - NDR má 45 milionů obyvatel a navíc na jejím území je na 3 miliony uprchlíků (převážně Rusové), kterých má tendenci přibývat (kolem 30-60tis ročně) a to především z Rakouska a Itálie. Proces integrace je sice jednodušší i díky tomu, že jde převážně o rodiny vyhnaných rudých ze svých mateřských zemí, ale i tak to představuje velkou domácí i mezinárodní zátěž. (Řada migrantů je navíc stíhaných ve svých mateřských státech z nichž některé neváhají tyto migranty zabíjet pomocí atentátů i na území NDR - zejména nechvalně proslulá italská OVRA, ale v minulosti se objevily i případy některých zmizelých ruských migrantů, takže je možné že i ruská FSB občas zabrousí na území NDR). 7) Ekonomika - průměrný růst NDR se pohybuje mezi 1,5-2,5% ročně což je slušné stabilní tempo, nicméně hospodářství je brzděno nedostatkem pracovních sil (velké množství lidí je ve vojsku), odlivem části technické inteligence (zejména do ČSR), nutností nahrazovat řadu surovin vlastní výrobou náhražek (efekt britské blokády) a sotva soběstačným zemědělstvím (slušný výběr v obchodech zajišťuje jen import z Francie). východní Německo, alias Německé císařství Německé císařství: Německé císařství s 30ti miliony obyvatel dnes představuje jeden ze dvou klíčových pilířů OSY. V jeho čele stojí císař Wilhelm III. Hohenzollern (za dob Wilhelma II. znám jako Princ August Wilhelm pruský), který převzal trůn v roce 1934 poté co byl jeho otec (Wilhelm II.) a jeho bratři Wilhelm (prvorozený) a princ Eitel Friedrich (druhorozený) zabiti při atentátu spacháném komunisty (pravděpodobně šlo o agenty Stasi vyslanými komunisty). Tato událost, která málem přerostla v novou evropskou válku však umetla cestu právě současnému císaři k moci, poté co svého posledního ze svých starších bratrů odmítl německý kancléř Adolf Hitler potvrdit ve funkci... což nebyla náhoda, protože jediný Hohenzollern, který kdy vstoupil do Hitlerovi NSDAP byl právě princ August Wilhelm a toho také Hitler dosadil na trůn. Stát, strana i trůn tak srostly v Německu v jedno a spojenectví mezi monarchisty a nacisty tak dostalo i svou konkrétní tvář v podobě císaře Wilhelma III., který z nástupnictví díky NSDAP (jež se k moci dostala v roce 1933) vyřadil i potomky svých starších (z toho dvou zesnulých) bratří. Od roku 1933 potažmo 1934 tak vládne tandem Wilhelm-Hitler a ten propojuje velmi osobitým způsobem nacistickou ideologii s německým pruským militarismem a konzervativním monarchismem v podobě "nové Říše". Vzestup Hitlera jehož do sedla dostala zejména německá občanská válka, když jako jeden z mála politiků Německého císařství tvrdil, že "ať se děje co se děje, tak Německá demokratická republika prostě musí být zničena!" Svým radikálním antikomunismem smíchaným s nenávistí k židům (viz teorie o židobolševismu), která našla dobrého sluchu u starého císaře Wilhelma II. (který též patřil mezi antisemity) se dokázal dostat k moci a panuje řada otazníků (hodně se to zmiňuje v zemích Kominterny), že to nebyla "západoněmecká Stasi", ale Hitlerova SS pod vedením Heydricha, kdo ve skutečnosti zavraždil císaře Wilhelma i jeho dva syny, aby Hitler protlačil na trůn jediného Hohenzollerna jež se sbratřil s nacisty. Ať tak nebo onak hrála tato událost do karet nového Vůdce, který následně rozběhl masivní zbrojení, roztrhal všechny přísliby na cestě k pokojnému soužití dvou Němecek a utnul též opatrné rozhovory o možném mírovém znovusjednocení. Od té doby platí v Německém císařství jediná politika a tou je příprava na příští válku se socialistickým blokem. Východní Německo (Německé císařství) je vojensky a průmyslově hrozivě silnou zemí a dokonce se plně vyrovná (a to i přes Porúří) v průmyslové produkci svému západnímu sousedovi. Díky masivní industrializaci Saska a Slezska a otevření nových uhelných i železných revírů pro těžbu se podařilo Hitlerovi vybudovat za krátký čas průmyslovou základnu (v podstatě od roku 1933 během 6ti let), která svou velikostí srazila sebevědomý úsměv nejednomu ze západoněmeckých socialistických ekonomů predikujících, že průmysl východního Německa nedokáže západní Německo nikdy uzbrojit. Tam kde mají západní Němci uhlí černé v Porúří, tam mají východní Němci uhlí hnědé a těží ho (spíše drancují) v enormním množství. A Hitlerovo východní Německo má i jiné východy nejen nový (Sasko, Dolní Slezsko) a starý (Horní Slezsko) průmysl, ale také obchodní partnery. Narozdíl od Kominterny na Hitlera nejsou žádné blokády a ba právě naopak Británie i Rusko s ním radostně obchodují, poté co navíc vytvořil společně s italským diktátorem Mussolinim vojenský pakt, kterým se východní Německo přidalo spolu se svými spojenci (Finsko, baltské země) k zemím Římského protokolu takzvanou OSU získal i skutečně hrozivé vojenské spojence. Důležité záležitosti: 1) Německo-německý spor - z hlediska Německého císařství pod vedením A. Hitlera je řešení jediné a tím je totální zničení socialistického Německa a potažmo celého bloku Kominterny. Čeká se jen na vhodnou příležitost, moment překvapení a nabytí dostatečné vojenské převahy. 2) Polská otázka - Polsko je nepříjemný kolos v zádech Hitlerova východního Německa. Sice je to "polský hřebec na britských opratích", takže pokud Británie nedá Polsku svolení, tak by Polsko nemělo Německo napadnout, ale přeci jen. Polsko má spoustu nepřátel (Banderovská Ukrajina, Litva, Bělorusko), kterým sebralo území a ani ostatní země v blízkém okolí se na něj nedívají zrovna přívětivě (Československo a Polsko se příliš v lásce nemají už kvůli Těšínsku, Machnova Ukrajina, či Gdaňský komisariát jsou členy Poláky nenáviděné Kominterny a pak jsou tu Rusové, kteří neuznávají polské zábory na Ukrajině a v Litvě a v Bělorusku). Jediným blízkým spojencem je Rumunsko jež má však v zádech Horthyho Maďarsko. 3) Československá otázka - vztahy Hitlera a ČSR jsou poměrně dobré (přeci jen v ČSR nyní sídlí hodně bank, žije zde početná Německá menšina a jde o vojensky i průmyslově regionální velmoc). Nemalé československé investice a vzájemná obchodní výměna jsou dalším palivem pro Hitlerovu válečnou mašinérii, ale na druhou stranu je ČSR zemí, která "vězní" v Sudetech miliony Němců jež by se měli navrátit do Říše... 4) Gdaňský rébus - být po Hitlerovu tak Gdaňsk už je německý, ale udeřit na ty gdaňské komunisty a anektovat město by znamenalo jít do střetu s Polskem, které není zrovna zanedbatelný nepřítel a nadto má za sebou mohutnou britskou podporu a není vůbec jisté, zda by Itálie a země římských protokolů za takové situace do války šly po boku Hitlera. 5) Společný trh zemí OSY - nepříjemnou pravdou je, že na rozdíl od Kominterny doposud OSA nevytvořila společný trh (do kterého by navíc ráda začlenila i jinak neutrální Československo) a to právě z důvodů velice nacionalistických (na nichž jsou státy OSY postaveny). Toto kdyby se jednou podařilo, tak by "sbírka všech ekonomických výhod" byla pro Hitlera kompletní a raketový růst jeho Německa by mohl být ještě strmější než doposud. 6) Rivalita s Mussolinim - Hitler - ač to nikdy nepřizná - je v celé OSE jenom tím druhým po Benitu Mussolinim, který je ověnčen mnoha vítězstvími v Habeši, ve Španělsku, v Albánii a i v Jugoslávii. Není velkým tajemstvím, že hrát roli "toho druhého" je pro Hitlera do jisté míry obtížné, protože jeho velký učitel Il Duce prostě zůstává stále příliš daleko se svými úspěchy před Hitlerem. Na jeho straně je silnější ekonomika, silnější vliv na diplomacii (Franco, Horthy, Dolfuss, Ante Pavelic i Bandera jsou primárně Duceho spojenci). 7) Ambivalence vůči Británii - britská říše sice s radostí "krmí" Hitlerovo Německo obchodem i přístupem na svůj trh (a upírá to tomu druhému Německu), ale Hitler by musel být hlupák, kdyby si neuvědomoval (a jeho císař spolu s ním), že to co vyhovuje britské City nejvíc je naprosto roztříštěná Evropa a rozdělené Německo (rozděl a panuj). A tak je jeho vztah k Británii kolísavý od obdivu k pohrdání. |
|
||
|
No tak snad neco jineho skonci :-)
|
|
||
|
...něco se chystá:
|
|
||
|
Jinak ohledně strategií. Mám v poslední době docela chuť založit něco z universa The Elder Scrolls.
Již jednou jsem zde zmiňoval, že bych chtěl udělat Válku o Rudý diamant - to stále platí, ale přeci jen by asi nebylo od věci si nejprve vyzkoušet jestli by to fungovalo. Napadlo mě tedy udělat jeskyni na motivy invaze na Akavir a na netu jsou k tomu docela dobré mapky: Prázdná: Zobrazit SPOILER Geografická: Zobrazit SPOILER Politická (například): Zobrazit SPOILER Tady k tomu ještě nějaké info dle oficiálního lore: odkaz Mimochodem na této stránce jsem část věcí napsal já, ale je to už tak 10 let zpátky. Kdyby někdy v budoucnu byla i strategie na téma války o Rudý diamant, tak bych vycházel z tohoto, což by sloužilo jako oficiální lore a co by tam nebylo, by bylo dle toho, jak si myslím, že to bylo dle mne. Jinak by to udělat nešlo. Každopádně, Akavir je plus mínus neznámý a dalo by se tam udělat spousta věcí. Od strategie, politiky, váleční po RP (byli tam dovezeni i osadníci, takže někdo by tam mohl být čistě RP), takže by to náplň mělo. Jednalo by se tedy z půlky o strategii a z půlky o RP. Asi by to začínalo invazí samotnou, a jak by to nakonec dopadlo, to by se viděli. Co vy na to? |
|
||
|
Zakantos 27. ledna 2020 15:25
Ale no tááák! :D |
|
||
|
Pánové...jen o strategiích na andoru pls :D Zbytek do blicího stolu vedle, díky :D
|
doba vygenerování stránky: 0.28413796424866 sekund