Andor.cz - Dračí doupě online

Hostinec? 

Volné hraní

Máte chuť si zahrát, ale nejste zrovna v žádné jeskyni? Nevadí, tady můžete hrát jednorázové hry nebo klidně na pokračování, záleží jen na váš.

Správci stolu

Silwiniel

zde nemáte právo psát

Michiyo - 11. dubna 2017 16:51
image (1)534.jpg
V Toussantu: Zpověď


Pokrčím rameny. Nechce se mi o sobě a tom celém mluvit, je to takové zvláštní, divné, nepřirozené. Lidi se takto nezajímají jen tak bez nějakého dalšího motivu. To vím sama, i bez našeptávání od Mildret. Podívám se letmo na upírku.

"Proč vás tohle všechno zajímá? Proč se musíte ptát na takové věci?" zeptám se jako kdyby mi ty otázky ubližovaly. Zavrtím znovu hlavou, jako když se snažím ty myšlenky a vzpomínky setřást. Nebylo na nich nic zvláštního, nic dobrodružného, trpkého, ani nic. Prostě to byly vzpomínky na život, který dávno není.

Na další otázky odpovídám trochu snáze, ale ještě pořád to nepůsobí nadšeně. Ačkoliv, kdo by mi to měl za zlé?

"Pak většinou zmizí. Rozplynou se a už je nikdy nenajdu, ani na tom místě, ke kterému byly vázáni... " řeknu a prohlížím si povlečení, ve kterém jsem se probudila. "Většinou to jsou nedořešené záležitosti, láska, nenávist, ublížení... Neschopnost se smířit s tím, že už jsou po smrti, nebo strach z toho, kam pak půjdou... "

"Nejčastěji to pak ale jsou lidé, kteří umřou hroznou a bolestivou smrtí. Roztrhání psi, znásilnění následované vraždou a podobně," řeknu a do hlasu se mi nechtěně vkrade lehká výčitka. Ano, asi bych tu taky zůstala, kdybych se neprobudila v téhle posteli. Rozhlédnu se po těch vybledlých tvářích kolem.

"To je už trochu jedno ... už ho tam nenajdu a vzkaz nevyřídím,"
pokrčím ještě rameny.

Za ty vyčítavé věty může přílišná blízkost duchů, kteří samy obviňují upírku z toho, co se jim stalo.
 
Lucy89 - 01. dubna 2017 20:15
the-witcher-3-medallion5762.png

V Toussaintu: Zpovídání neznámé


Jedno obočí mi vyjede nahoru, když ze sebe vysouká odpověď, že se jí na to nikdo neptal. „Jak se na to nikdo nemohl ptát? Jak často se jednomu stane, že narazí na někoho, kdo nějakým způsobem může komunikovat s mrtvými,“ divím se v duchu. Je ovšem pravda, že kdyby se někomu svěřila, pravděpodobně by si o ní mysleli, že je blázen a měli by ji pro jistotu někde zavřít, aby neudělala nějakou hloupost. Ale i tak... Vždyť lidi dokážou být neuvěřitelně zvědavý. „Patrně si to všechno nechává pro sebe z obavy, že by jí nikdo nevěřil, nebo by jí někde zavřel!“

Sleduji dívku, když mluví o svém bratrovi. Svůj pohled upírá někam k nohám postele. Pořádně si to místo prohlédnu, jestli náhodou něco neuvidím. Co... nebo koho tam asi vidí? Edvarda? Svého bratra? Nebo snad někoho úplně jiného?

„Kolik Vám bylo, když jste si začala uvědomovat, že je s Vámi něco jinak,“ zeptám se ze zvědavosti. „Svěřila jste se tehdy...“ zamyslím se, jak to nazvat, „se svou odlišností někomu? Rodičům? Bratrovi,“ zajímám se jestli o tom věděli její nejbližší. Jak asi můžou rodiče reagovat na to, když jim jejich dítě řekně, že vidí duchy a může s nimi mluvit? Věří mu? Mávnou nad tím rukou s tím, že si vymýšlí? Nevěří mu? Nebo si snad myslí, že je šílené?

Všimnu si dívčina smutného úsměvu, když mluví o Kryšpínovi. Zdá se, že si s bratrem byli blízcí.

„Hmm...“ zamručím si pod vousy, když hovoří o tom, jak duchové využívají její... nadání. „A když jim pomůžete, odejdou,“ zeptám se, „tam, kam...“ pomáhám si pohybem rukou, abych našla správná slova, „tam, kde duše najdou klid? Nebo jsou k vám, k místu připoutáni stále,“ zamračím, když nad tím vším tak přemýšlím. „To uvíznutí...“ začnu po chvilce ticha, „Jak se to stane? To mají nějaké nedořešené záležitosti, které chtějí dotáhnout?“

„Koho jste U Zeleného kozla hledala,“ vyzvídám dál. „A co jste mu měla vzkázat?“

 
Michiyo - 03. března 2017 19:11
image (1)534.jpg
V Toussaintu: Dohoda

Všimnu si, jak to jméno pozná. Stačí i ten kratičký okamžik na to, abych naprosto dobře poznala, že jsem se nespletla, že mi Edvard nelhal o tom, kdo je. A snad i že mi teď už věří. Nebo aspoň o trochu více.

"Vidíš to? Hodlá tě vysát! Hodlá ti znovu rozervat hrdlo a nechat tě pomalu krvácet přímo jí do úst!"


Ano, Mildret byla opět v ráži a já cítila, jak se mi navzdory předchozí získané sebejistotě opět stahuje hrdlo. Mildretina proroctví na mě vždy měla takový neblahý dopad. Nenaučila jsem se jí to ještě nevěřit. Jenže to, co následuje je naprosto neobvyklé.

"Mlč už! Nech tu ženu mluvit!"
ohradil se můj bratr tak prudce, že jsem na chvíli spustila oči z upírky a vyplašeně se na něj podívala. Dokonce jsem sebou trhla. Nikdy jsem neslyšela svého bratra zvýšit hlas, natož takhle!

*Jaký na něj musela udělat dojem! *
nestačím se divit, když se pomalu zase začínám soustředit na upírku. Nedokáži si ani vzpomenout na její jméno, je pro mě víc definována druhem než jménem. Ale na druhou stranu, nepotkala jsem v životě tolik upírů, aby se mi pletli. Nicméně slova mého bratra mě donutí se trochu vzpamatovat z ošklivých proroctví jednoho ducha a být trochu otevřenější k její blízkosti.

"Já..." dostanu ze sebe s obtížemi. "Na tohle se mě ještě nikdy nikdo neptal," přiznám trochu rozhozeně nicméně naprosto upřímně.

"Jo... mám, teda asi... Vnímala jsem je už jako dítě, ale začala jsem s nimi mluvit až když Kryšpín, totiž můj bratr, umřel,"
začnu zkrácenou verzi. A přitom se podívám na svého bratra, co sedí u mých nohou a povzbudivě se na mě dívá. Usměji se krátce na něj, leč smutně.

"Někteří duchové, když zjistí, že mohu s nimi mluvit a vidět je, chtějí po mně, abych pro ně udělala tu či onu věc,"
pokračuji a podívám se opět na ni. "Proto jsem byla v tom hostinci. Hledala jsem někoho, abych mu řekla pár slov..."
 
Lucy89 - 20. února 2017 20:48
the-witcher-3-medallion5762.png

V Toussaintu: Dohoda?



Neustále klidně přecházím po pokoji a napjatě čekám na její odpovědi. Zastavím se jen tehdy, když se pustí do povídání. Trochu se zamračím, když tvrdí, že mrtvé stále vidí a slyší. „Stále? Pokud je to pravda, pak nemá ani chvilku klidu. Divím se, že se ještě nezbláznila,“ opět začnu přecházet. Nemyslím si, že by lhala, protože její povídání na ulici, roztěkané pohledy v hostinci a potom to s aurou, vše potvrzuje její slova. Jen je otázka, zda své schopnosti trochu nepřibarvuje.

„Msta? Uvíznutí? Mstu chápu, ale co to uvíznutí,“ přemýšlím na jejími slovy. Chci se jí zeptat na vysvětlení, ale v ten okamžik řekne jméno, Edvard Pollock mladší. Hrkne ve mně, a přestože se snažím, aby na mě nebylo nic znát, věřím tomu, že neznámé má reakce neunikla. „Takže je to pravda! Jak jinak by znala jeho jméno? Že by z nějakého jeho povídky? Těžko! Nikdy neužíval své jméno a pokaždé užíval jiný pseudonym. Proč by se mnou chtěl, ale mluvit,“ musí na mně být vidět, jak mi to v hlavě šrotuje.

Z myšlenek mě vytrhne její další věta. Nabídka možného rozhovoru je zajímavá a lákavá. Jen si nejsem jistá, zda je to dobrý nápad. Navíc její podmínka, že se z ní už nebudu moci napít, se mi dvakrát nezamlouvá. Vím, že jsem ji slíbila, že když bude chtít, může odejít a nikdo jí nebude bránit, ale po dobu její rekonvalescence jsem se ji mohla pokusit přesvědčit, aby se nechala čas od času kousnout. Na druhou stranu její podmínka, abych se z ní nenapila, se dá vyložit tak, že se do ní nemohu zakousnout, ale nijak to nezakazuje, že bych od ní mohla získat krev jinak. A když to bude nutné, klidně se s ní o tom pohádám.

Zvědavost nakonec zvítězí! „Dobrá! Proč ne,“ řeknu a přistoupím blíž. „Slibuji, že Vás už nikdy nekousnu a nenapiju se z Vás,“ přistoupím až k posteli a nabídnu ji ruku na znamení uzavření závazné dohody. „Vy mi ale jako menší bonus k rozhovoru povíte více o vašich schopnostech,“ zkusím přidat do naší dohody. „Ať budete souhlasit nebo ne. Stále platí, co jsem Vám řekla předtím,“ dívám se jí do očí, „zůstanete zde dokud se neuzdravíte, a poté bude jen na Vás, zda se zdržíte nebo odejdete,“ ujistím neznámou, že na mé předchozí nabídce se nic nezměnilo.

Pokud bude souhlasit, přisunu si k posteli židli, „než necháte mého přítele, aby si se mnou skrze Vás promluvil,“ říkám, když si sedám, „povězte mi trochu víc o vašich schopnostech. Jak jste k nim přišla? Máte je od narození?“

 
Michiyo - 16. února 2017 07:22
image (1)534.jpg
V Toussaintu: Smlouvání

Bojím se jí. Sama sobě ani nikomu jinému v tomto ohledu nebudu a nemohu lhát. Nikdy jsem neměla odvahu bratra, ani jeho sebevědomí a veselý úsměv. Ale na druhou stranu, já jsem zatím naživu a on ne. Takže možná zbabělost prodlužuje život, kdo ví.

Pomalu přikývnu na její otázku.

"Ano, vidím je, slyším je, pořád," dodám ještě a prohlížím si ji opatrně, když přehází po pokoji. Odhaduji, že ji to pomáhá v přemýšlení. Navzdory Mildretinu komentáři, že má pečovatelka teď vymýšlí, kdy mě vysát, já si myslím, že prostě jen nevěří mým slovům. Zpochybňuje je. Tak to dělají všichni, aspoň ti střízliví, co mě kdy slyšeli o tom promluvit.

"Ano, někdy to bývá ze msty, někdy prostě tím, že tady uvízli u vás a nemohou dál. Tedy, tak to většinou bývá," vysvětluji. Žaludek se mi sice pořád svírá, ale něco ve mně mi dodává odvahu mluvit a vysvětlovat se.

*Možná je to kvůli tomu, že mi konečně něco věří a nechce mě za má slova upálit?*
napadne mne. Ale moc tomu nevěřím. Možná prostě doufám, že mluvení mi pomůže udržet ji ve mě zainteresovanou a tudíž mě nezabít. Kdo ví.

A pak přišel test. Jeho jméno. Pomalu přikývnu. Podívám se jeho směrem. Vlastně stojí kousek od postele, ve které ležím. Je to jeden z těch slušných mrtvých. Nepřekřikoval ostatní, neměl nutkání upoutat celou mou pozornost. A tím si ji právě prvně získal. Aspoň na kratičký okamžik.

"Edvard Pollock mladší," zopakuji po něm a podívám se zpět na ni. "Můžu vás nechat s ním promluvit," přidám hned. Jsem si správností informace jistá, pokud si ze mě nechtěl vystřelit, samozřejmě.

Žaludek je stále sevřený a krk se jej pokusí napodobit. Nejsem průbojná. Jak už jsem zmínila, jsem přežívající zbabělec. A nestydím se za to. Teď, ale díky bratrově naléhání a blízkosti se snažím sebrat odvahu k vyřčení mých požadavků.

"Můžu ho nechat do mne vstoupit a tím Vám umožnit s ním mluvit. Ale, musíte mi přísahat, že už nikdy se ze mne nenapijete. Nikdy se tu v noci neprobudím s tím, že skáčete po mém krku, nebo.... nebo se neprobudím vůbec."


Hlas se mi chvěje, jen když mluvím o krcích a sání krve. Vím, že sázím vše na jednu kartu, ale copak já jich mám víc? Když to jinak nepůjde, budu muset utéct, ale kdybych jí byla užitečná, měla bych větší jistotu, že se mě nezbaví a že bude dodržovat slib.

*Doufám, že on je pro ni tak důležitý jako ona pro něj...*
 
Lucy89 - 12. února 2017 16:12
the-witcher-3-medallion5762.png

V Toussaintu: Nečekané odhalení


Křečovitě svírá okraj deky, nic neříká a jen poslouchá. Poslouchá vše, co říkám, ale ani nepípne, těžko říct, co se jí honí hlavou, snad jen krom obav a strachu, soudě podle ticha a způsobu, jímž drží deku. Pokrčím rameny a zamířím ke dveřím, abych odešla a nechala ji v klidu.

Už, už sahám po klice, když najednou promluví. „Podobná aura jako mrtví? Co to znamená,“ otočím se a udělám pár kroků jejím směrem. Nadechuji se k otázce, ale ona pokračuje dál. Nechám ji mluvit. Nebudu ji zastavovat, když se konečně rozpovídala o svých... o čem vlastně... Schopnostech?

„Pronásledují mě mrtví? Chtějí mě vidět trpět,“ nestačím se divit všemu, co mi říká. Pozorně ji sleduji a snažím se ji svým pohledem vyzvat, aby se mi podívala do tváře. Můj pohled na sobě musí cítit, ale pořád se dívá někam do země. Až s poslední větou, při které to mnou lehce trhne, se mi podívá do očí. „O kom to mluví?“ Chvilku mi trvá, než mi to v hlavě secvakne a dojde koho má na mysli. Přeci jen žiju dlouho a mám mnoho vzpomínek a paměť navíc už není, co bývala dříve. „Jak o něm může vědět?“

Její věty spíš vyvolaly řadu otázek, než aby poskytly konkrétní odpovědi. „Takže umíte mluvit s mrtvými,“ otázka zní spíš jako prosté konstatování. „Jste něco jako médium,“ zeptám se. „Médium, které je schopno mrtvé nejen slyšet, ale i vidět? Soudě podle toho, co povídáte o auře a záři, kterou mají mít mrtví,“ během pokládání otázek přecházím klidně po pokoji.

„Takže mě pronásledují mrtví a chtějí mě vidět trpět,“ řeknu spíš sama sobě než neznámé v posteli. „Dobrá,“ řeknu po chvilce zadumaného přechází sem a tam a podívám se dívce do očí, „pokud je to pravda. Budete určitě znát jeho jméno. Jméno toho, s nímž chci podle Vás mluvit.“

 
Michiyo - 24. ledna 2017 21:55
image (1)534.jpg
V Toussaintu: V sídle netvora

Hlavou se mi honí spousta špatných scénářů a celá kupa těch ještě horších. Nepomáhá ani to, že Mildret opět spustila svou pobavenou veselou a nechutně skřípavou písničku o tom, co mě čeká. Jediný z nás kdo je asi klidný je jen můj bratr. Ten si upírku prohlíží se zaujetím hraničícím s naprostou fascinací. Pevně svírám okraj přikrývky, jako kdyby mne tento kus látky mohl jakkoliv zachránit před těmi jejími tesáky a nadlidskou silou. Rychle se jí přestanu dívat do očí a do toho i očí i všech ostatních v místnosti. Neodpovídám na její poznámky ohledně toho, jak mě sledovala, a jak poznala, že skutečně s někým mluvím. Jsem strnulá hrůzou, když dojde na popis odebírání krve a ona věcnost, se kterou mi to popisuje, mne jen děsí.


Dokáži se trochu sebrat a dál s ní mluvit až v té chvíli, kdy se zdá, že snad tenhle pokoj opustí, aniž by mě rozsápala. Což velmi rmoutí Mildret.

"Máte podobnou záři jako mrtví,"
hlesnu přiznání, jak jsem ji poznala. Dívám se spíš směrem její suknice, než že bych se snažila o oční kontakt. Semknu krátce rty a potřesu hlavou. Vlastně bych to uznala jako osvobozující mluvit volně o tom, co vidím, kdybych nečekala, že se k těm mrtvím připojím.

"Neměla byste chtít mluvit s mrtvými,"
řeknu jí ještě upřímně a popotáhnu si peřinu přes sebe, až skoro k bradě. "Protože řada mrtvých, co vás pronásledují, vás chtějí vidět trpět," přetlumočím jisté hlasy a nálady, co se ke mně donesly. Některé jsou až prapodivně slabé... snad jsou tak staré?

Odvážím se opět zvednout pohled k její tváři.

"Vy s někým z nich mluvit chcete, že? S tím... tím novinářem?"
 
Lucy89 - 30. listopadu 2016 19:57
the-witcher-3-medallion5762.png

V Toussaintu: Nějaké otázky?



Když dívku krmím a vyjevuji jí svůj návrh, neunikne mi její unavený, zmatený a trochu vyděšený výraz. V noci se pravděpodobně moc nevyspala ze strachu, co s ní zamýšlím. Nevidím se jejím případným obavám a strachu! Večer se seznámí s neznámou ženou, která se jí poté snaží velice agresivním způsobem připravit o život, a nakonec jí ta samá žena odvede do svého domu, kde se o ní stará. Kdokoli jiný na jejím místě by reagoval naprosto stejně.

„Řekněme, že jsem tvor velice zvídavý,“ odpovím na její otázku, „a když žijete tak dlouho jako já, ráda se dozvíte něco nového,“ naberu další sousto, „ráda se seznámíte s něčím, s čím jste za svůj dlouhý život ještě nesetkala. Proto se o Vás zajímám!“ Lehce se pousměji, když se mi dívka snaží namluvit, že lhala, aby si zachránila svůj život.

„Ale no tak. Sledovala jsem Vás celou cestu k hostinci. Během noční procházky jste si povídala sama se sebou. Tedy to jsem si alespoň myslela. Teď se ovšem domnívám, že jste spíš mluvila k někomu nebo něčemu,“ podívám se jí do očí. „A během našeho rozhovoru, především na jeho konci, kdy jsem Vám v žertu prozradila svou skutečnou podstatu, jste byla roztěkaná a poněkud nepřítomná. A potom ten Váš náhlý odchod. Myslela jsem si, že jsem někde udělala chybu a moc na Vás tlačila. Vy jste ale poznala/vycítila, že se mnou není všechno zcela v pořádku. Nemám pravdu,“ zeptám se, abych si potvrdila své domněnky. „Navíc, takové tvrzení by Vám život nezachránilo, ale spíš by Vás poslalo do blázince nebo nějakého domova pro slabomyslné.“


„Dnes opravdu nejste ve své kůži,“ řeknu s mírným pobavením, když se mě nechápavě zeptá ohledně dalších způsobů získávání krve. Nebohá dívka pobledne a neklidně si poposedne, když se dostaneme k otázce konzumace šarlatového moku, který jí koluje v žilách. „Samozřejmě, že dá. Například říznutím do dlaně nebo pouštěním žilou, kdy se krev odebere do nějaké nádobky. Gulbahara, Carlin i Tollak ze začátku váhali, měli obavy a odmítali se nechat kousnout. Nakonec ale zůstali, a ve většině případů dávají přednost tomu, abych se napila přímo z nich. S mými dlouholetými zkušenostmi dokážu dosáhnou toho, abych jim způsobila co nejmenší bolest,“ vzpomenu si na včerejší útok a dravost, s níž jsme se na dívku vrhla. Naneštěstí pro ní se sešlo několik nepříznivých faktorů. Byl to již nějaký ten den, co jsem se napila naposledy. A vzhledem k tomu, že je Tollak měsíc pryč, neměla jsem možnost ventilovat své agresivnější sklony, které si s ním vždycky vybiju. Je to zlatíčko, když mě nechá, abych si s ním čas od času dala nějaký rozverný zápas. Ba co víc, sám si to velice užívá. „Klidně se jich sama zeptejte, ale každý z nich Vám potvrdí, že nikoho z nich k ničemu nenutím. Mají naprostou volnost a pokud už mi nebudou chtít poskytovat své krevní zásoby, mohou odejít kdykoli se jim za chce,“ vyjevím dívce, jak to s mými krevními bankami chodí.

„Vy zde v každém případě zůstane do doby, než se Vaše zranění zahojí,“ řeknu nesmlouvavě. „To ovšem neznamená, že jste mým vězněm,“ odložím prázdnou misku a vstanu z postele. „Celé sídlo je Vám plně k dispozici. Sama nebo s Anabellinou pomocí si můžete udělat procházku po zdejších zahradách. Pobyt na čerstvém vzduchu Vám udělá dobře. S Anabell jsem se dohodla, že Vám bude k ruce. Cokoli si budete přát, stačí požádat, a ona Vám ráda vyhoví,“ přátelsky se na dívku usměji, i když se domnívám, že neznámá má před sebou ještě dlouhou cestu, než mi bude důvěřovat.

„Máte toho hodně k přemýšlení, a chci abyste si nechala všechno projít hlavou. S rozhodnutím nemusíte nepospíchat. Znovu si o tom promluvíme za několik dní.“

„Předtím než odejdu a nechám Vás klidu a o samotě rozmýšlet, je zde něco na co byste se mě ráda zeptala,“ zeptám se dívky před odchodem.

 
Michiyo - 27. listopadu 2016 19:42
image (1)534.jpg
V Toussaintu: Velmi neobyčejná nabídka

Klidná noc mi sice byla popřána paní tohoto domu a shodou okolností taky tvorem, jenž mi včera rozsápal hrdlo. Nebo to tak aspoň pro sebe formuluji já, protože jen zlomek vzpomínky na tu bolest a tu rychlost a děsivou zvířeckost v daném okamžiku, mě skoro nutí k výkřiku strachem. Nicméně nemohu tu většinově probdělou noc přičíst jen na účet paní domácí. Jsem si velmi dobře vědoma toho, že lví podíl na tom má i jistý duch, který měl velmi pestrou představivost v otázkách toho, co se bude dít zítra a co se mnou bude.

„Prostě počkej, až ti řekne, co ti chce. Postarala se o tebe dobře ne? Navíc tu máš jídlo a teplou postel. A služku. To je víc, než jsi kdy od života čekala,“ ujišťoval mě s dobráckým úsměvem bratr, jenž mi seděl na posteli u nohou, zatímco mě Anabell krmila poprvé. A já si v tu chvíli onu ženu prohlížela ještě pozorněji.

Někdy během noci jsem došla k názoru, že jsem se při tom všem nějak musela praštit do hlavy a tohle se mi jenom zdá. Později jsem došla k tomu, že by tohle snad mohla být i určitá odrůda nebe. Mildret mi ale neopomněla hned vzápětí připomenout, že by se to rychle mohlo proměnit v peklo. A vzhledem k tomu, že v kostele jsem nikdy nebyla, začala jsem se obávat, že nemám naprosto žádné právo na to věřit v tu dobrou možnost.

A toto všechno prostě přispělo k tomu, že mám pod očima velké temné pytle a úzkostlivě se držím okraje deky, když přijde sama paní domu. Říct, že jsem z ní zmatená je velké podcenění toho, co cítím. To něco málo, co vím o bohatých lidech – mají všeho dost a ostatní lidi je obskakují – je rozhodně v rozporu s tím, že mi teď dává k ústům lžíci s gulášem, jako kdyby tomu snad bylo naopak, nebo jako když jsem byla hodně malá a nemocná. Nejistě pootevřu ústa a nechám se nakrmit. Poslušně polykám sousta a snažím se nijak nevyprovokovat toho ďábla v ní. I když ona tomu říká „zvířecí stránka“. Ale to rozhodně nesedí.

Celou noc! Celou noc myslím na nejrůznější možnosti, a pak přijde ta chvilka, kdy začne má věznitelka/ochranářka mluvit a já nestačím vnímat! Jistě, nápad, že bych byla její osobní krevní mňamka tu byl, ale to jsem brala spíš něco jako hloupý žert od bratra!

Při zmínce mého malého tajemství těknu překvapeně pohledem k bratrovi, který stojí hned vedle té zvláštní ženy a zkoumavě si ji prohlíží.

„Proč… se o to zajímáte? Mohla jsem vám lhát a vymýšlet si, abyste mě nechala na živu,“
namítnu tiše a sevřu opět pevně lem své přikrývky.

„Krev se dá získat i jiným způsobem než kousnutím?“ zeptám se nechápavě. Ne, nevím, co jsou „ti ostrovani“. Netuším ani kdo je Carlin a Gulbahara. Taky je nějak nutí, aby z nich mohla pít? Taky jsou to nuzní lidé jako já, co je v uličce přepadla? Zblednu nicméně o pár stupňů, při zmínce toho, že bych jí měla poskytnout krev. Poposednu si, protože se mi okamžitě vybaví ta situace.
 
Lucy89 - 16. listopadu 2016 18:58
the-witcher-3-medallion5762.png

V Toussaintu: Nabídka, jíž nelze odmítnout?

Podvečer

„Teď musíte odpočívat a nabrat síly. Otázky si nechte na zítřek,“ odpovím dívce. „Pokud budete něco potřebovat, stačí jen zazvonit,“ položím zvoneček, jímž jsem přivolala služebnou, na stolek vedle postele. „Anabell má pokoj naproti, takže u Vás bude za okamžik.“

„Doufám, že nebudete dělat žádné hlouposti jako že byste se snažila vylézat z postele. Anabell je v tomto ohledu nekompromisní a nebude váhat Vás k lůžku připoutat, pokud to shledá za nezbytně nutné, a pokud ji neuposlechnete,“ varuji neznámou před Anabellinou neoblomnou povahou v otázkách léčby. Anabellin manžel by o tom mohl vyprávět. Tak dlouho odmítal pobývat se svým zraněním v posteli, až jej Anabell přikurtovala.

„Zastavím se za Vámi zítra, abychom si v klidu promluvily. Přeji Vám klidnou noc,“ rozloučím se a odeberu se do svého pokoje.


Následující den, odpoledne

„Doufám, že Vám lázeň udělala alespoň trochu dobře,“ zeptám se, když vstoupím do pokoje pro hosty. „Felčar mi řekl, že se Vaše zranění hezky hojí, ale nařizuje Vám několikadenní klidový režim,“ oznámím dívce.

Náš rozhovor opět přeruší služebná s jídlem. „Děkuji Anabell,“ převezmu od ní podnos. Z jejího výrazu je patrné, že se jí ono gesto dvakrát nezamlouvá, „můžete jít, pokud bude něco potřeba zavoláme Vás.“ Anabell si pro sebe něco zamumlá a odejde. Zavřu dveře, postavím podnos na stolek a přisunu si jednu z židlí v pokoji blíž k posteli.

„Ohledně Vaší včerejší otázky, proč jste tady,“ naberu na lžíci guláš z misky a pobídnu dívku, aby jedla, „mám pro Vás nabídku, která je zajímavější než ta, jíž jste mi učinila včera Vy,“ naberu další sousto pro neznámou. „Nabízím Vám neomezený pobyt v tomto sídle a veškeré výsady a výhody, které jsou spojeny s... poněkud lepším postavením, než to na které jste zvyklá. Výměnou za to, bych se ráda více dozvěděla o Vašem malém tajemství. Určitě víte, jaké mám na mysli,“ věnuji dívce vědoucí pohled. „Krom toho bych Vás možná čas od času požádala o trochu Vaší krve. Většinou to není tak bolestivé jako včera v noci, za což se Vám upřímně omlouvám. Včera nade mnou bohužel převládla má zvířecí stránka.“ Ať už mi věří či nikoli, říkám ji pravdu a omluvu myslím upřímně. „Navíc krev se dá získat i jinými způsoby než jen kousnutím. Pokud mi nevěříte, můžete se sama zeptat mého zahradníka, Gulbahara, lovkyně Carlin nebo velitele stráží, Tollaka. I když Tollaka možná raději vynechejte, ten čas od času dobrovolně vyžaduje poněkud hrubější zacházení. To víte ostrovani,“ lehce se usměji.

 
Michiyo - 15. listopadu 2016 08:59
image (1)534.jpg
V Toussaintu: Zlé sny a skutečnost

Chci zavolat na svého bratra, aby mi nějak pomohl. Jenže jsem to nestihla. Křik mi zanikne v ústech. A kromě strachu z té celé situace, mi tělem projede obrovská vlna bolesti. Znovu se mi chce křičet, ještě víc než před chvilkou, ale neozve se nic než jen tiché chraptění, kterého by si ani kolemjdoucí nevšiml. Snažím se bránit, ale vůbec mi to nejde! Navíc navzdory bolesti mě přemáhá jakási temnota, která se mi rozprostírá myslí a pomalu po kouskách mě pohlcuje. S myšlenkou na to, že se teď připojím k ostatním duchům, zavřu oči a najednou není nic víc než tma. I bolest odezněla.

A pak se bolest začne zase pomalu ozývat. Ještě než otevřu oči, tak si jemně sáhnu na to místo a hned se ušklíbnu. Neskutečně se mi uleví. Byl to jen sen! Neumřela jsem, jenom mě děsí noční můry, jako obvykle.

*Jenom noční můra. Nic víc. Můžu ještě spát. Budu ještě spát, nač pospíchat do světa, když v žaludku mi nekručí a je tu tak neskutečně teplo a pohodlno-*

A právě tato myšlenka mě katapultuje do plného vědomí. Prudce otevřu oči a ohmatám postel, abych se ujistila, že vážně ležím v posteli, pod dekou. To je něco, co se mi už hodně dlouho nestalo. Je to tak prapodivné, že je mi jasné, že si tohle můj mozek neumí vymyslet. A pak se ozve hlas, při kterém mi zmrzne krev v žilách. Pomalu se na ni podívám a skutečně je to ona!

Srdce se mi rozbuší hned vzápětí. Snaží se mě asi uklidnit, ale moc se jí to nevede. Spíš mě to celé akorát mate. Jediné, co mě aspoň trochu uklidňuje, je pohled na mého bratra, jenž sedí u nohou postele, ve které spím, a usmívá se. Už je to dlouho, co jsem ho viděla se usmívat, a tak se nad tím trochu zarazím, než se opět podívám na ni a na nově příchozí služebnou.

Už sedím na posteli. Všimnu si ošetřeného místa. Bolest jakoby se ještě víc probudila, když se na to místo podívám.

„Proč? Co… co tady dělám?“ zeptám se nechápavě. Vážně to nedokáži pochopit, jak jsem se z temné uličky, kde mě tahle upírka vysávala, dostala do nějakého – asi jejího – domu, kde mě hodlá někdo krmit a ošetřovat?
 
Lucy89 - 12. listopadu 2016 18:59
the-witcher-3-medallion5762.png

V uličkách Toussaintu: Jen si tak trochu hryznout!

Pozdě v noci
Chudinská čtvrť


Během svého života se mě snažili přesvědčit řadou rozličných věcí, abych se nad nimi smilovala a nechala je jít. Co mi ale řekne tato dívka je naprosto něco nečekaného, a pokud mě paměť neklame, slyším něco takového vůbec poprvé. „Podobná aura jako mrtví!? Co to má ksakru znamenat?“ Ještě jednou si neznámou pořádně prohlédnu, ale ať se snažím sebevíc, jako nějaký pomatený blázen na mě ani v nejmenším nepůsobí.

Mezi námi se na okamžik rozhostí ticho. Její prohlášení mě vyvedlo z míry takovým způsobem, že se od něj můj mozek nemůže odtrhnout a snaží se jej nějakým způsobem zpracovat. Dívka o chvíli později velice tiše špitne, že ví mých večerních kratochvílích. Obsah jejích slov naznačuje, že nějakým způsobem komunikuje s mrtvými. Někomu jako já taková možnost nepřipadá až tak nemožná. A možná, že tahle její schopnost je tím hlavním důvodem, proč jsem si dnes v noci vybrala právě ji.

Byla by škoda nechat si proklouznout tak chutnou svačinku. Přeci jen to byl hlavní důvod, proč jsem vyrazila do nočních ulic, a proč jsem se s dívkou dala do řeči. Na druhou stranu by ale byla velká škoda nedozvědět se o ní něco víc. Kdyby mi alespoň tak nevoněla a já na ní neměla takovou chuť! Její rostoucí strach mi rozhodnutí v žádném případě neulehčuje. Ještě chvíli ve mně probíhá boj ohledně toho, zda si kousnu či nikoli.

Na neštěstí pro dívku jsem nikdy moc dobře nedokázala odolat pokušení. „Kdybych dnes večer místo Vás měla náhradu, a kdybych neměla takovou žízeň... nechala bych Vás jít,“ řeknu naprosto upřímně. „Hvězdy Vám ale bohužel nejsou nakloněny,“ oznámím a vrhnu se po ní dřív než stačí jakkoli zareagovat nebo utéct. Pravou rukou ji čapnu pod krkem a přiškrtím, aby nemohla křičet. Levou odstraním oblečení, které mi překáží na místě, do něhož se chystám kousnout.

Žádný z příběhů kolujících o útocích našeho druhu se ani v nejmenším neblíží realitě. Žádný z nich nepopisuje, jak krvavá a někdy i bolestivá záležitost to ve skutečnosti je. Co jiného také očekávat, když někomu prokousnete tepnu a nadlidskou silou jej držíte, aby se vám nevymanil a neutekl.

Neznámá má jediné „štěstí“, že vskutku netoužím po její smrti – bez ohledu na to, co jí mrtví našeptávají – a proto se nezakousnu do krku, přestože mě její krkavice velice láká. Navíc by z toho byl neuvěřitelný bordel a já si nechci zamazat šaty. Místo toho si vyberu oblast ramen a trapézového svalu. Pro oběť je to sice bolestivější než hryznutí do krku, ale na druhou stranu krev netryská všude okolo a není to smrtelné.

Odhrnu tedy oblečení a konečně se mohu zakousnout a uspokojit své chuťové buňky. Ostré řezáky lehce proniknou kůží a v ústech poznám onu známou chuť. Jak úžasný pocit! Jak úžasná chuť! Nic na tomto světe se jí nemůže vyrovnat! Nechám celou situací pohltit na tolik, že můj stisk pravačky o něco zesílí.

Jakmile uctím, že dívčin odpor zeslábne a tělo ochabne, povolím stisk na jejím hrdle a přestanu z ní vysávat život. Vypila jsem z ní velkou část krve a způsobila nepěkné a bolestivé zranění, ale v každém případě bude žít, i když rekonvalescence si nějaký ten den určitě vybere.

Nejjednodušším řeším by bylo nechat dívku uprostřed ulice, avšak takový nepěkný osud si v žádném případě nezaslouží! Rozhodnu se tedy neznámou dopravit do svého sídla. Nikomu z obyvatel domu to nepřijde divné, vzhledem k tomu, že to není poprvé, co jsem dovedla nějakého cizince. Dívku nechám odnést do pokoje pro hosty a pošlu pro felčara, aby se na ní podíval. Tak jako obvykle se na nic nevyptává a ihned se pustí do práce, dívku ošetří a dá jí utěšující prostředky, které by jí měly dopřát klidný spánek.


Pokoj pro hosty
Následující den, podvečer


„Jak se cítíte,“ zeptám se dívky, když se probere. Zazvoním malým zvonečkem, abych přivolala jednu ze služebných. Zaklapnu knihu, s níž jsem si krátila čas než neznámá přijde k sobě, zvednu se od stolku u okna a přistoupím k její posteli. „Nemusíte se bát. Dům je neustále plný lidí, žádné nebezpečí Vám nehrozí,“ snažím se dívku trochu uklidnit. Dokáži si představit, jak se asi po včerejších událostech cítí. Opravdu jí ale už žádné nebezpečí nehrozí.

„Ztratila...“ do dveří vstoupí služebná ve středních letech s tácem a polévkou. Zarazí se, když si uvědomí, že mě přerušila, a chce zase odejít. Zastavím jí a řeknu, že za okamžik odejdu. „Ztratila jste velké množství krve a jste velice zesláblá,“ navážu tam, kde jsem přestala. „Lékař Vám nařizuje klid, odpočinek a dostatek jídla, abyste nabrala síly. Anabell,“ pokynu rukou ke služebné, „Vám přinesla vývar. Zranění Vám pravděpodobně nedovolí, abyste se najedla sama. Anabell Vám s tím v případě nutnosti pomůže.“

„Zítra Vás čeká lázeň, která by Vám měla ulevit, a také Vás navštíví felčar, aby se podíval na zranění a vyměnil Vám obvazy,“ seznámím dívku s plánem následujícího dne a odejdu.

 
Michiyo - 12. listopadu 2016 11:05
image (1)534.jpg
V uličkách Toussaintu: Mezi mrtvými a nemrtvými
Pozdě v noci
Chudinská čtvrť


Má samozřejmě pravdu. Můj argument je chabý a sama jsem nečekala, že to bude fungovat. Jenže nevím nic, co by fungovalo, tak jsem to jednoduše zkusit musela. Podívám se doleva, kde stojí můj mrtví bratr, ale ten se jen tváří zamyšleně místo toho, aby se mi jakkoliv pokoušel pomoc. Zřejmě ho zaujal nějaký aspekt té ženské, co mě hodlá vysát, takže jako obvykle mi moc nepomůže. Mildret na druhou stranu mi velmi barvitě líčí odpověď na rétorickou otázku této urozené dámy s nebezpečnými tesáky a schopnostmi. A na třetího ducha, který mě teď již nějakou dobu provází se raději ani nedívám, pohled do jeho tváře by byl další nepříjemnou konstantou tohoto okamžiku.

Potřesu hlavou. Nechci odpovídat, protože stejně jako kdybych rozhlašovala, že tato dáma je upír, tak i teď budu označená za šílence. Co hůř, za někoho, kdo je mezi živými zbytečně.

"Protože máte podobnou auru jakou mají mrtví," přiznám tiše nakonec s pohledem do míst, kde má nohy.

Čekám výsměch, nebo nějakou urážku, jak to bylo kdysi pořád, než jsem pochopila, že se o duchovním světě nemluví jindy než při bohoslužbách a to stejně jenom jako nástroj pro strašení.

Strašlivě si uvědomuji celou tuhle situaci. To, jak mi mrznou nohy, to jak mi tluče srdce, i to, jak už vlastně ani nemůžu dál. Jídlo v žaludku mě sice stále hřeje, ale teď je to spíš na obtíž, s tím se špatně vymýšlí odpovědi a ještě hůř se utíká. Zvednu pohled očí k té ženě, opět si uvědomím, jak jasně vidím ji a duchy, jak moc připomíná něco mezi tím, ale ne přesně napůl. Je víc živá než mrtvá. Ale ani jedno zcela. Roztřese se mi spodní ret.

"A protože mi jeden z nich před chvilkou řekl, že to vy vysáváte lidi, které nikdo nebude postrádat," hlesnu velmi tiše a po tváři mi steče slza, jak vnímám ducha hned vedle upírky, jak se drží za krk a vyděšeně se na ni dívá.
 
Lucy89 - 10. listopadu 2016 17:57
the-witcher-3-medallion5762.png

V uličkách Toussaintu: Zabít nebe nechat žít?

Pozdě v noci
Chudinská čtvrť


Kolikrát už jsem tohle zažila! Smlouvání, vyhrožování, slibování a podobné nesmysly pokaždé je to stejné. Neuvěřitelné, co všechno tyhle lidské bytosti udělají pro záchranu svého křehkého a krátkého života. Den, dva, rok, pět nebo deset let, jaký je v tom rozdíl? Vždyť je to jen pouhý okamžik v celém koloběhu času. Na neštěstí pro nebohou dívku, jsem se v podobné situaci ocitla již několikrát, takže její slzy ani žadonění na mě nemá ten správný účinek. Na druhou stranu strach a zrychlující se tlukot srdce... to je něco zcela jiného! Čím dál víc se ke slovu hlásí to zvíře ve mně. A čím dál více se mi sbíhají sliny na tuto večerní svačinku.

„Obávám se, že Vaše nabídka není dostatečně zajímavá,“ povzdechnu si, „uznejte sama, že pokud se Vás zbavím – i když netuším, jak jste došla k tomu, že toužím po Vaší smrti – budu mít stoprocentní jistotu, že už nikdy nikomu nic neřeknete,“ řeknu výhružně.

„Navíc pochybuji, že by Vám kdokoli věřil. Řekněte, vážně si myslíte, že by Vám věřili byť jen jediné slovo? Neznámé dívce, která povídá jakási pohádky o ženě s původem, která věnuje nemalé finance do zdejších útulků, a která Vám koupila jídlo a prohodila s Vámi pár přátelských slov,“ kladu důraz na každé slovo, a každé z nich pronesu s takovou jistotou, že nic jiného nepřipadá v úvahu. „Jak myslíte, že by to skončilo?“

Žít v jiné části světa, dělala bych si ohledně prozrazení mé identity větší starosti, ale zde v Toussaintu nejsou lidé tak pověrčivý. Snad! Musela bych si dávat větší pozor, a odejít odtud dříve než jsem plánovala, ale primární nebezpečí by mi nehrozilo.

„Ukojte prosím mou zvědavost a povězte mi, kdo tedy podle Vás jsem! A jak jste došla k tomu, že Vás chci zabít,“ pronesu tak přísně, že otázka spíš připomíná rozkaz.

 
Michiyo - 09. listopadu 2016 20:59
image (1)534.jpg
V uličkách Toussaintu: Běh o život
Pozdě v noci
Chudinská čtvrť


Běžím jako o život. Klopýtám, pospíchám, zmateně hledám vhodný úkryt. V hlavě mi zní vyděšený poplach, že mě honí upír! Kromě suchého studeného vzduchu v plicích cítím i ostatní věci jinak. Duchové, kteří mě provází jsou hlasití, jasnější než vevnitř a vůbec se jim nelíbí, že jsem je ignorovala a doteď je ignoruji.

Až po třetí náhodné odbočce se zastavím a rozhlédnu. A mezi těmi zářivými, skoro neprůsvitnými tvory nevidím skoro nic.

"Jděte si všichni trhnout!"
rozkřiknu se.

Přes jejich hlasy sotva slyším sama sebe a vůbec se nemohu soustředit. Ten tam je úkol o nalezení nějakého muže, teď je to boj o život. A já už se docela v tomto podivném městě ztratila. Celkem snadno to ale mohu svést na přehlušující přítomnost mrtvých. A s hrůzou si všímám že někteří se drží za krk, jiní vypadají, jako kdyby jim rozsápal hrdlo. Stáhne se mi krk a já zmateně opět zatočím do další uličky. A tak se objeví ona!

Vyjeknu. Ustoupím o krok a pak mi přimrznou nohy k zemi. Cítím, jak se mi v koutcích očí hromadí slzy a stékají po tvářích. Zavrtím hlavou, ale dívám se stále na ni.

"Prosím, nezabíjejte mě. Já já..."
zakoktám se.

Vůbec netuším, čím mám obhájit moji existenci, pro co vlastně bych měla žít. Sama o ničem takovém nevím, nebo aspoň ne v tuto chvíli, ale rozhodně vím jedno, že chci žít! "Slibuju, slibuju, že nikomu neřeknu, kdo jste. Nikomu. Ani živé duši! Prosím, nechte mě jít. Já už se v tomhle městě neukážu. Nikdy!" žadoním. A vím, že to zní uboze, ale kde bych se já naučila vzletné obrazy a nejvhodnější chování či statečnost? První dvě věci se v mých kruzích neučí a ta třetí spíš vede k záhubě.
 
Lucy89 - 07. listopadu 2016 18:10
the-witcher-3-medallion5762.png

U Zeleného kozla: No tohle! Zdrhá mi svačina!

Pozdě v noci v krčmě U Zeleného kozla
Chudinská čtvrť Toussaintu


Jaké je moje překvapení, když ze sebe dívka místo odpovědi s námahou vykoktá nejdříve omluvu, a hned na to ne dvakrát uvěřitelnou výmluvu o tom, že si popletla hostinec. „Vážně!?“ zapochybuji v duchu a přejedu ženu zkoumavým pohledem, když se rychle zvedne od stolu. Dříve než stihnu jakkoli zareagovat, fofrem zamíří ke dveří a zmizí mi v temnotě.

„No tohle! Utekla mi večerní svačinka,“ stále nemohu uvěřit tomu, co se právě stalo. Silně stisknu čelisti a zatnu pěsti, neb ve mně ona nepředvídaná událost vyvolá vlnu hněvu. „Co mi uniklo,“ ptám se. Vzápětí na to, mě však vztek přejde, jelikož se tím dnešní lov stává mnohem zajímavější.

Když odezní onen první moment překvapení neváhám, zvednu se a zamířím k východu. Jakmile otevřu dveře a vyjdu ven, ovane mě chladný a čerstvý vzduch. Zhluboka se nadechnu, abych opět zachytila veškeré pachy ulice. Nakrčím nos, když ucítím řadu nepříjemných zápachů, avšak mezi nimi jedna lákavá vůně nachází se. Nelze ji zapomenout a nelze si ji splést s čímkoli jiným. Jakmile si jednou upír vybere oběť a zachytí její vůni jen tak na ni nezapomene. „Mám tě!“ Na rtech se mi usadí zlověstný úsměv. Přetáhnu si přes hlavu kápi a zahájím druhou etapu stopování své oběti.

„Zdála se zamyšlená a poněkud nepřítomná,“ vzpomenu si na dívčin výraz, když jsem jí v žertu prozradila svůj nelidský původ. Když v mysli procházím náš rozhovor, nemohu se zbavit dojmu, že si pro sebe dívka něco špitla. „Měla jsem tomu věnovat větší pozornost! Copak by ale dnes někdo věřil pohádkám o stvořeních, která se živí lidskou krví? Být to v jiné době a méně civilizované části světa... dejme tomu, ale zde v Toussaintu?“ Nechce se mi dvakrát věřit, že by lidé takovým povídačkám stále věřili, obzvlášť v tomto městě. Upřímně řečeno to byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem v těchto končinách zakotvila. Jednomu to zajišťuje jistou míru diskrétnosti. Kdykoli jsem se jen na zkoušku zavedla rozhovor na téma bytostí sajících krev a jiných nelidských bytostí, většinou se všichni shodli na tom, že jsou to jen prachobyčejné pohádky, jimiž se straší děti, a které přežívají v zaostalých částech světla. „Hmm asi vážně nebude zdejší. Nic o ní vlastně nevím... Že by tomu skutečně věřila! Možná se jí má slova vyděsila a pro jistotu zdrhla. Možná se jí jen nezamlouvala ona na první pohled nezištná dobrota. Být na jejím místě a někdo by mi jen tak pomohl, nevěřila bych mu ani slovo,“ uvažuji, když sleduji dívčinu pachovou stopu.

„Mám ji zatím jen sledovat? Nebo jí přímo konfrontovat,“ přemýšlím, když se k ní dostanu na dohled. Sledování a stopování je sice zábavné, ale nelze ho protahovat do nekonečna. Zahnu do jedné z bočních uliček a přidám do kroku, abych mohla dívku předejít. V úzké uličce opět zahnu, abych se dostala na ulici, která je rovnoběžná s tou, po níž se pohybuje má oběť. Počkám na rohu do okamžiku, kdy dívka dojde na křižovatku.

„A to jsem si myslela, že máte dobré vychování,“ pronesu tajemně, když pomalu ale jistě vyrazím směrem k ní. „Nakrmím Vás a Vy se potom zvednete a zmizíte,“ dopadne na mě měsíční svit, když vyjdu ze stínu, „to se dělá,“ řeknu s výtkou a nesouhlasně zakroutím hlavou. „Ani nevíte jaké máte štěstí! Kdokoli jiný by takové chování mohl chápat jako urážku a klidně by Vás nechal vsadit do želez,“ povím s náznakem výhružky.

„Řekněte! Vážně jste si popletla hostinec,“ zeptám se pochybovačně. „Vaše výmluva mi totiž nepřišla dvakrát věrohodná!“

 
Michiyo - 02. listopadu 2016 21:34
image (1)534.jpg
U Zeleného kozla: Ani kuře nehrabe zadarmo
Pozdě v noci v krčmě U Zeleného kozla
Chudinská čtvrť Toussaintu


"Ve většině tvorů je toho víc, než se na první pohled zdá,"
zabručel Kryšpín tiše a já si s hrůzou uvědomuji, že dnes mě ani jeden z duchů nenechá na pokoji aspoň na chvilku. Ačkoliv je pravda, že slyším Kryšpína mnohem raději, než Mildret. On na rozdíl od ní mi pomáhá.

Její další prohlášení mne ale dostane zpět do světa "živých". Víte, když někdo potkává mrtvoly na denním pořádku, není pro něj tak těžké uvěřit, že další nadpřirozené věci jsou také skutečné. A tak jí to uvěřím hned. Zpozorním, zastaví se mi na krátko dech, projede mnou varovné napětí, které se mne snad snaží připravit na souboj s nemrtvým. Podívám se rychle k oknu, ze kterého kouká Kryšpín.

*Určitě to není pravda, kdyby ano, řekl by mi to!*
snažím se ujistit v duchu.

Tento názor podporuje i fakt, že se Mildret směje. Zřejmě se baví mým velice vyděšeným výrazem. Určitě. Jen mě straší. A upíři vypadají určitě jinak, jsou přece ...

"Mrtví..."
špitnu tiše, když ignoruji, co povídá dál a mě mezitím dojde, co je ta zář, ta aura, kterou jsem nemohla pochopit. Stáhnu ruce pod stůl. Nemám žádnou zbraň, ani netuším, co na upíry platí, krom svěcené vody, aspoň myslím. Znovu si ji tázavě prohlédnu a díky tomu naprosto neslušně mlčím a neodpovídám ani na jednu její otázku. Upřímně jsem většinu toho, co řekla, ani neslyšela.

*Je to jiné, není to aura mrtvého... Vždyť i ostatní lidi mohou něco vyzařovat ne? Ale tohle je tak zvláštní světlo... Ale co když si to jen představuju? Vždyť jak dlouho jsem pořádně nejedla a byla promrzlá? Třeba se mi klíží zraky...?*


Je tak těžké se rozhodnout, čemu mám věřit. Na jednu stranu mě život naučil, že nikdy nic dobrého není jen tak zadarmo. Ale na druhou stranu, copak by se upír přiznal k tomu, že je upír? A ještě by si takhle se mnou povídal?

"Omlouvám se, ale budu ... budu muset jít," vykoktám po chvilce a zvednu se. Jsem rozhodnutá. Jídlo jsem už dostala a bude bezpečnější jít zase dál než sedět u stolu s někým, kdo by mohl a nebo taky nemusel být upír. Přece jen to, co u ní vidím, je tak... tak.... mrtvolné.

"Děkuji za jídlo, ale právě jsem si vzpomněla, že to měl být jiný hostinec... Najdu to už sama, děkuju. Nashle,"
zalžu ne moc úspěšně a vyhnu se pohledu do jejích očí. Místo toho se zadívám vyčítavě k oknu. Pak už se rychle zvednu a zamířím ke dveřím do tmy a zimy.
 
Lucy89 - 24. října 2016 12:46
the-witcher-3-medallion5762.png

U Zeleného kozla: Kdo jsi dívčino neznámá?

Pozdě v noci v krčmě U Zeleného kozla
Chudinská čtvrť Toussaintu


Z dívčiny reakce na můj dotyk – těkavý pohled z rukou na mě a zase zpět, nepřehlédnutelné mrkání – je patrné překvapení, což signalizuje, že na něco takového není zvyklá, avšak nejsem schopná určit, zda jí je dotek příjemný či nikoli. Ruku svou sice neodtahuje, ale možná se bojí, aby mě tím neurazila. Ať tak, či tak mě ono letmé držení její ruky přineslo potěšení.

Když mluví o svých rodičích, neslyším v jejích slovech nejmenší náznak bolesti po jejich ztrátě. „Kdo Vás tedy vychovával, když Vaši rodiče zemřeli tak brzy,“ zeptám se zájmem neznámé, která svůj pohled upírá na pohár s vínem.

Najedou na mě upře své oči, když hovořím o tom, s nímž se má sejít. „Co se děje,“ ptám se v duchu, jelikož působí poněkud znepokojeně. Jako by jí náhle něco dělalo starosti. „Co,“ zareaguji, když na tváři ucítím něco jako chladný závan vzduchu. Instinktivně si přejedu rukou po tváři. Závan vzduchu? Něco takové je holý nesmysl, nikdo neotevřel dveře ani okno. Takže odkud by sem asi tak táhlo!

Dívka naproti mně se z ničeho nic zamračí; nadechne se jako by chtěla něco říct; a její oči sjedou vedle mě, jako by po mém boku někdo seděl. Lehce přimhouřím oči. „Urazila jsem jí? Dotkla jsem se jí něčím,“ ptám se sama sebe, když vidím její reakci, ale něco se mi na tom všem nezdá. „Něco tady nahraje! Podivný chladný závan bez zdroje a změna chování... Náhoda? Neřekla bych! Kdo jsi? Co skrýváš? To bude ještě zajímavé,“ pomyslím si.

Neznámá se poté s ochotou pustí do zodpovídání mých otázek, ale u první opět na kratičký okamžik sjede pohledem. Podívám se na místo vedle mě, zda si tam náhodou někdo nepřisedl.

„Velice si Vašich slov vážím,“ přátelsky se na dívku usměji, když mi složí lichotku ohledně mé dobroty, „málokdy narazíte na někoho, kdo ochotu ocení. Člověka potěší, když vidí, že dobré mravy ještě nevymřely,“ nahnu se k dívce o něco blíž, „a jen jste tím potvrdila mou domněnku, že se ve Vás skrývá mnohem víc,“ ocením její slušné vychování.

„Hmm,“ opřu se, když mi dívka začne pokládat otázky, „jsem upír a přišla jsem Vás zakousnout,“ pronesu vážně. Výraz mi však nevydrží příliš dlouho a začnu se smát, když vidím její reakci. „Žertuji! Odpusťte, nemohla jsem odolat,“ omluvím se. Opravdu jsem nemohla odolat tomu, abych zjistila, jak bude reagovat. „Řekněme... že jsem filantropkou zdejšího města a dnes večer – tak jako obvykle – jsem se šla podívat, zda by někdo nepřivítal menší pomoc. Hodně lidí slyšelo o mě nebo mé dobročinnosti, což mi samo o sobě zajišťuje jistou imunitu,“ upiji z poháru, „přidejte k tomu urozený původ... Málokdo se na mě tudíž odváží vztáhnout ruku, a pokud by to se takový pošetilec náhodou našel, může si být jist, že jej potká velice nemilý osud,“ dodám a opět se nakloním blíž k dívce. „Věřte, že dohled nepotřebuji,“ jeden koutek mi vyjede do trochu zlověstného úsměvu, „jsem silnější, než se zdá,“ řeknu tónem, který nepřipouští žádné pochyby.“

„Něco mi ovšem říká, že Vy sama o tom víte své. Když jste přišla o rodiče v tak mladém věku, předpokládám, že jste musela být velice brzy odkázána jen sama na sebe,“ podívám se dívce do očí, „obě víme, jak nebezpečný svět může být. Obzvlášť pro mladou ženu, která nemá nikoho, kdo by jí nabídl pomocnou ruku.“

„Promiňte,“ vrátím se k dívčině podivnému chování, „ale během našeho rozhovoru jsem si nemohla nevšimnout Vaší nervozity a jisté míry znepokojení. Pokud jsem se Vás některou z otázek nebo svým chováním dotkla, pak se hluboce omlouvám a žádám Vás o prominutí,“ řeknu zcela upřímně. Ona dívka mě více než zajímá a nechci o svou kořist přijít. Byla škoda přijít tak hloupě o takový zajímavý úlovek. „Dovolte mi, abych svůj přešlap napravila,“ opět uchopím dívčinu ruku, „povězte, co pro Vás mohu udělat. Po čem Vaše srdce touží,“ zeptám se zájmem. „Můžete žádat cokoli. Nechte si to projít hlavou,“ nabídnu dívce, aby neměla dojem, že na ní tlačím. „To nejmenší, co pro Vás mohu udělat teď, je pomoci Vám najít toho, který neví, že na něj čekáte. Jak onen muž vypadá?“

 
Michiyo - 20. října 2016 08:22
image (1)534.jpg
U Zeleného kozla: S plným břichem
Pozdě v noci v krčmě U Zeleného kozla
Chudinská čtvrť Toussaintu


Naprost mě překvapí, když mou ruku vezme do svých. Je to na mě taky poznat, tím jsem si jistá. Zmateně mrkám, podívám se na naše ruce a pak na ni. Víte, kdy na mne někdo takto sáhl? Naposled, když mi někdo vzal ruku do svých, tak se ten dotyčný akorát tak snažil mě udržet na místě. Ale tenhle dotek není vůbec bolestivý, ani nepříjemný. Což je naprostá novinka pro mě. Ruku nestáhnu, to mě ani nenapadne. Naopak si ten pocit snažím zapamatovat.

Když stáhne svou ruku, i já ty svoje trochu posunu. Ani moc nevnímám servírku ani to, že přinesla dva poháry. Až teprve, když zmíní moje rodiče, tak na ně pohlédnu a pokrčím rameny. Rodiče rozhodně nejsou moje slabé místo.

"Nevím, bylo mi asi pět," řeknu bez známek truchlivosti.

Dívám se na pohár a vím, že bych se chtěla napít, přeci jen, tohle bude lepší než to, co piji obyčejně. Přitáhnu si tudíž pohár blíže k sobě. Podívám se konečně na ni, ale ne kvůli tomu, co řekla o příteli, ale protože slyším ten otravně skřípavý smích určitého ducha, jenž si libuje v cizím neštěstí. Mildret seděla vedle dobrodějky a pohladila ji po tváři. Obecně to jde u lidí cítit jen jako lehký závan studeného vzduchu. Pokud nejsou duchové naštvaní, tak nejsou schopni nikomu ublížit. Tedy většina.

"Och jaká dobrá duše! Takhle má o tebe starost!"
řekl skřípavě duch a přidal další smích.

Zamračím se přímo na Mildret. Pootevřu ústa, abych jí okřikla, ale naštěstí se včas zarazím než vypustím z úst jakékoliv slova. Takhle by si myslela, že jsem blázen! Rychle se podívám zpět na ženu, co mi koupila jídlo a pití, abych jí mohla odpovědět na její otázky.

"Ne, věřte mi, slyšela jsem o této čtvrti až dost..." řeknu s menším úšklebkem a krátkým těknutím pohledu zase na Mildret. Ano, ano, jak se radovala, když mi mohla vyprávět všeilaké děsivé historky.

"Ale přeci jen tato čtvrť není tak špatná, našel se tady někdo, kdo mi koupil večeři. A to se v jiných čtvrtí tak často nestává."


Tímto se tak trochu pokusím zalichotit té ženě, protože jak jinak se jí mám odvděčit než odpovídáním na otázky a občasným ujištěním, že je vážně skvělá a hodná, když mi koupila jídlo?

"Bohužel, nenašla. Hádám, že jsem tu dřív, než on..."
odpovím opět poslušně. "Teda, on samozřejmě neví, že jde pozdě, ani neví, že se máme setkat..." dodám ještě a uvědomím si, že bych měla trochu víc hlídat dveře a nově příchozí.

"Ale jestli se teda můžu zeptat, jak to, že jste tady vy? Jestli je jen jeden příběh pravdivý, tak spíš vy - hezká a bohatá dáma - byste měla mít doprovod. Někdo kdo dává pozor na vás, když jste tady..."

 
Lucy89 - 05. října 2016 10:56
the-witcher-3-medallion5762.png

U Zeleného kozla: Zakousnout či nezakousnout?

Pozdě v noci v krčmě U Zeleného kozla
Chudinská čtvrť Toussaintu


„Trefa!“ pomyslím si, když dívka poněkud znejistí a na tváři se jí rozlije tak jemný ruměnec, že by si jej obyčejný smrtelník patrně ani nevšiml. Díky za tak ostré smysly! Tou jednoduchou a prostou větou se mi jí podařilo uvést do rozpaků. Z jejího chování je patrné, že na takové zacházení není zvyklá. „Jak rozkošné,“ neubráním se lehkému přátelskému úsměvu. Veškerou svou pozornost věnuji jen jí. Sleduji každý její pohyb! Visím na každém jejím proneseném slovu! Nejednoho člověka zvyklého na lichotky a pochlebování takové jednání znervóznilo. Není ode mne hezké, tu nebohou dívku takhle trápit, ale když já si prostě nemůžu pomoct. Jednoduše miluji vyvádět lidi z míry, je to jedna z mých životních radostí. A navíc každý přeci musí mít nějaké to hobby, obzvlášť když chodí po zemi více jak jedno století! Nebo snad ne?

„Chápu,“ pokývnou hlavou na její odmítanou odpověď ohledně nabídky dalšího jídla. „Pokud byste si to ale rozmyslela, tak řekněte.“ Přesto však mávnu na jednu ze šenkýřek.

„Vážně,“ zareaguji na její odpověď. „Vy určitě nejste zdejší. Tahle čtvrť...“ Náš rozhovor přeruší přivolaná servírka. Naznačím jí, aby se ke mě naklonila. Do ucha jí pošeptám žádost, aby nám přinesla láhev nejlepšího vína, které si krčmář určitě schovává pro sebe. Během objednávky jí vtisku zlaťák a ujistím jí, že pokud s tím bude mít krčmář nějaké problémy, ať jej odkáže na mě. „Tahle čtvrť může být zrádnější, než se zdá,“ naváži na přerušenou konverzaci.

„Chudáčku,“ natáhnu se přes stůl a uchopím jí za ruku, když hovoří o svých rodičích. Její dlaň překryji svými tak, že některé z mých prstů zabloudí na její zápěstí. Uznávám, že se tam octly i tak trochu záměrně. Byla by přeci škoda takové příležitosti nevyužít. Po těle se mi rozlije příjemné teplo, když v konečcích prstů ucítím její zrychlený tep.

Poslední odpověď mě nepřekvapí. Přeci jen jsem to očekávala a doufala, že tomu tak bude. Přesto se mě tím ale nějakým způsobem dotkne. Možná za to může skutečnost, že vím velice dobře, jaké je pohybovat se po světě bez přátel a rodiny. Kdyby tak lidé žili o několik desítek let déle, či kdyby alespoň stárli jako příslušníci mého rodu! Vše by bylo jednodušší a já bych nemusela co každých dvacet třicet při troše štěstí čtyřicet let měnit místo pobytu. Díky dlouhověkosti stárnu podstatně pomaleji, což je ovšem v případě jepičího života lidí spíš na škodu než k užitku. Každý se hned začne ptát, v čem to vězí, že pořád vypadám stejně. A když takový okamžik nastane, nezbývá nic jiného než jít zase o něco dál. Pokud ale nejsou lidé příliš pověrčivý lze se na nějakou dobu vydávat za sestru či dceru, která přijela hledat nedávno zmizelou příbuznou. Změnu účesu, oblékání, přízvuku, způsobu mluvy, chování a další drobnosti dokážou nevídané věci. Nelze to však dělat do nekonečna. Dřív nebo později se nakonec musím zase přesunout dál a začít od začátku. Takový život znemožňuje navazovat vztahy tak, jak je chápou obyvatelé toho světa. Pokud se už podaří najít někoho, komu lze říct celou pravdu, tak je náročné sledovat jeho chřadnutí a čekat na jeho smrt, když jste sami na vrcholu sil. „Přítel spisovatel by měl radost, kdyby viděl, že měl pravdu,“ vzpomenu si na jeho slova, že dříve nebo později se objeví někdo, na kom mi bude záležet. Kdyby tak nedošlo k té zatracené události, kterou většina vzdělanců označuje jako konjunkci, nebo kdyby nás sem propadlo o něco více, mohlo by být všechno úplně jinak.

Jakmile šenkýřka přinese láhev vína a dva poháry, pustím dívčinu ruku. „Právě v čas,“ řeknu a pokývnu na znamení díků. „Kolik Vám bylo, když zemřeli,“ zeptám se, když začnu rozlévat víno. „Možná bychom si mohly připít na jejich památku,“ nabídnu a jednu ze skleniček posunu po stole blíž k dívce. Nemám v úmyslu opít ji, jen doufám, že se uvolní a bude třeba o něco sdílnější. Pozvednu svou číši a čekám, zda si se mnou spolustolovnice přiťukne.

„To je mi tedy povedený přítel,“ vrátím se k důvodu, proč skončila zrovna tady, „když Vás poslal vyřídit vzkaz do téhle části města,“ zakroutím nesouhlasně hlavou. V duchu však děkuji za to, že se mi díky tomu připletla do cesty. „Řekněte, podařilo se Vám najít toho, komu jste měla onen vzkaz předat,“ zeptám se a upiji z poháru kapku vína. „Měla byste být opatrná a nikomu tady nevěřit ani nos mezi očima,“ varuji dívku a upřu na ní přímý pohled. „Koluje tady totiž řada znepokojivých a děsivých příběhů. Vzhledem k tomu, že jste tady sama bez doprovodu, tak odhaduji, že jste žádný z nich asi neslyšela.“

 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2021 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.056768894195557 sekund

na začátek stránky