|
||
|
U Zeleného kozla: Místo rozmarýnu jsem našla dobrotu?
Pozdě v noci v krčmě U Zeleného kozla Chudinská čtvrť Toussaintu Zpomalím s posledním soustem, co mi zbývá. Zahlédla jsem její pohled. Nejspíš je zhnusená tím, co vidí před sebou. Vím, že vypadám jako špinavý přízrak ulice. Taky jím jsem. Někteří lidé - tak hezcí a bohatí jako ona - to nevidí tak často. Jak jinak si vyložit ten upřený pohled na mne? Stydím se za svůj zevnějšek, za všechno, co na mě prozrazuje, že nepatřím nikam. Nicméně se se mnou z nějakého záhadného důvodu baví. A já prostě nemohu odolat tomu, abych se s někým skutečně bavila a on přitom byl živý a nechtěl mě pro jednou jen využít pro svou věc. Naprosto se zarazím nad tou další větou, co řekne. To o tom, že by se ve mě mohlo něco skrývat, i třeba pěkná tvářička. Cítím, jak se mi teplo vlévá od žaludku i do tváří. Kdy o mně někdo řekl něco takového? To vím naprosto přesně. Nikdo. Nikdy. O to víc váhám s posledním kousek chlebu. Žmoulám jej v ruce. Sklopím na zlomek vteřiny pohled. "Já... děkuju, ale fakt po vás nemůžu chtít už víc. Jste moc hodná, ale kdybych se najedla víc, tak..." odmlčím se. Pro lidi z ulice to je jasné, kdybych se najedla dneska až moc, zítra bych měla o to větší hlad. I teď jsem toho snědla víc než dost. "Tahle čtvrť?" zeptám se ohledně její další otázky. "No byla jsem už v horších," ujistím ji, aniž bych měla zájem jakkoliv dál to rozebírat. O některých věcech je lepší nemluvit a ideálně na ně ani nemyslet. A to taky hodlám dodržet v zájmu toho, abych si udržela zbytek svého mentálního zdraví. "Jen jsem měla pomoct příteli vyřídit vzkaz," vysvětlím. Cítím nutnost jí odpovědět co nejupřímněji, když mi koupila večeři. "Nikdo se o mě vopravdu nebojí ani nečeká. Rodiče jsou mrtví, co si pamatuju." Poslední kousek chleba nakonec skončí přeci jen v mých ústech. Je ho škoda nesníst ho. A já potřebuji výmluvu, proč se odmlčet a neplýtvat slovy na nějakého milého. To slovo jsem stejně doteď slyšela asi tak jednou. A to, když si ze mě Mildret dělala srandu. |
|
||
|
U Zeleného kozla: Rozhovor s budoucí svačinkou?Pozdě v noci v krčmě U Zeleného kozlaChudinská čtvrť Toussaintu Když si sedám na protější židli, přikývnu na dívčinu otázku ohledně toho, kdo jídlo zaplatil. „To mě těší!“ řeknu a neubráním se lehkému úsměvu nad tím, jak rychle ze sebe dívka ty věty vychrlí. Můj pohled na kratičký okamžik připoutá téměř nepatrný náklon hlavy na levou stranu. To jakým způsobem se jí napne kůže na krku, a jak se jí na něm zavlní svaly a vystoupí šlachy, u mě vyvolá menší podmíněný reflex. Jen jediná věc chybí k dokonalosti. Zrychlený tep! Ten jemný pravidelný tepavý pohyb, který prozradí to správné místo kam... |
|
||
|
U Zeleného kozla
Pozdě v noci Ulice v Toussaintu v chudinské čtvrti Vevnitř jsem váhala. Což se asi dalo očekávat. Musela jsem vyhlídnout někoho, kdo bude ochotný se podělit aspoň o zbytky s nějakou tulačkou. K tomu nesmím zase připadat jako nuzný žebrák před hostinským a nějak tedy vypadat, že se s tím někým znám. Třeba si povídat a tak. A taky by to měl být někdo, kdo za kousek žvance nebude po mně chtít... až příliš. Spásou mi byl jistý bard napůl už ležící u svého stolu. Vedle sebe loutnu a v ruce stále svírající pohár s vínem. Zřejmě měl dobrý večer. Rozhodnu se tedy rychle a s přehledem ignoruji skřípějící hlas, který pronášel jakési "tik, tak". Barda jsem si vybrala, protože ti, co obvykle mívají málo a spoléhají se na dobrotu ostatních a jejich chuť platit, tak se nejčastěji smilují. Nejčastěji, ale stejně se dost obvykle vrátím s nepořízenou. Dnes jsem ale ukořistila židli u jeho stolu bez problému. Jen můj pozdrav a otázku o místo odmávl rukou, aniž by se na mne podíval. "Nevadilo by vám, no... už jste dojedl?" zkusím své štěstí po chvilce ticha z jeho strany. "Ale jo, nic už tam není," namítne pouze a zvedne hlavu, aby se napil ze svého poháru. Spokojeně si přitáhnu jeho talíř k sobě a mám najednou dobrou náladu. Je tu hluk mnoha rozhovorů. Je tu mnoho podnětů, takže ty nadpřirozené mohu ignorovat. Řekla bych, že dnešní večer nemůže být lepší, ale pak přede mnou přistálo nové jídlo. Zmateně pohlédnu na toho, kdo to přinesl. "Ale já si nic..." ozvu se nesměle. "Zaplatil to někdo jiný," oznámila bez zájmu obsluha. Rozhlédla jsem se po lokále, abych zjistila, zda mě nikdo nepozoruje, a hned jsem se pustila do jídla. A že to do mě padalo! No, upřímně jsem se trochu bála, že mi to někdo sebere, až si uvědomí, že to byl omyl, nebo tak něco. A zrovna, když jsem kousíčkem chleba vytírala misku od druhého chodu, objevila se u mého stolu žena. Zvedla jsem k ní oči a žasla. Ta paní vypadala tak čistě a a ... hezky! Polkla jsem ztěžka a podívala se na své misky a pak zpět na ni. Divím se, že vůbec u mne chce sedět, ale co! Jestli ona mi koupila jídlo, zakazovat ji to nebudu. "To jste byla vy, kdo mi to koupil? Děkuju moc! Bylo to výtečné!" dostanu ze sebe pak najednou. Jako kdyby někdo prorazil díru do sudu s vínem. Mojí motivací byl Mildretin hlas, co mi začal znít vedle levého ucha. Trochu jsem se ošila. Sklonila jsem v první vteřině ucho k rameni, abych utišila její hlas. Pokusila jsem se tenhle pohyb zakrýt, stejně jako kratičký úšklebek, jako reakci na ten otravný smích. "Nic lepšího jsem nejedla celý týdny! A to je vážně fakt," řekla jsem zbytečně hlasitě. Nebo to tak asi vyznělo o okolí. "Já vážně děkuju. Jste moc hodná a tak krásná!" A co říkám, myslím vážně. Nejen svou tváří, ale něčím je... jiná. Netuším, co to je, ale zdá se mi, jako kdyby měla na sobě ještě něco... něco, co ostatní lidi nemají. Ale nemám naprosto tušení, co to je. |
|
||
|
U Zeleného kozlaPozdě v nociUlice v Toussaintu v chudinské čtvrti „Tahle noc bude stát za to,“ pochvaluji si v duchu. Krom žízně ve mě roste i touha zjistit, kdo nebo co neznámou dívku přivedlo právě na toto místo a do tohoto na první pohled omšelého a poněkud pochybného lokálu. Vidím, jak váhá a vypadá poněkud nejistě ohledně vstupu do hostince. Celá scéna působí, jakoby zvažovala, jestli nemá raději vzít nohy na ramena. Nějakou dobu počkám, a nakonec také vstoupím do dveří Zeleného kozla. |
|
||
|
Fous od cíle
(Já jdu dovnitř, Harry! ) Pozdě v noci Ulice v Toussaintu v chudinské čtvrti "Když já nic necítím!" postěžuji si tiše, když asi na popáté nic necítím. Tedy nic, krom pachu ulice. Zní to trochu kňouravě. To proto, že z toho začínám být zoufalá. Potřebuji se aspoň Karla zbavit. Jeho obličej mě i tak bude děsit ve snech. A Mildret si beztak moji neschopnost užívá. "Nebul. Slzy si nech až pro toho, kdo z tebe život vysaje!" zaskřípal hlas zmiňovaného ducha. Svěsila jsem ramena a znovu se rozhlédla. Chtěla jsem do tepla, chtěla jsem jídlo, chtěla jsem klid od nich... Toužebně jsem se zadívala na dveře hostince. Nemám s nimi moc dobré zkušenosti. Většinou to skončí rychlým odchodem, někdy i s kopancem, ale občas... občas se objeví někdo, kdo mi koupí třeba obyčejný vývar. Dech se mi skoro sráží před obličejem a já necítím ani vzdáleně nic, co by připomínalo tu věc, o které mluvil Karl. Navíc Mildret si prozpěvuje něco o tom, jak se můj čas blíží. Jak někdo na mě číhá. *Slepice jedna, nedá a nedá si pokoj!* zanadávám v duchu a razantně skrz ni projdu. Dokonce se rozmáchnu u rukou, skoro jako kdybych otevírala neviditelné dveře. Razím si to přímo k těm pravým dveřím. K jídlu, teplu...Stáhnu si ještě kápi, abych nevypadala jako zloděj. Někdy mi to, že vypadám tak, jak vypadám vlastně pomůže. Opřu se do dveří a vstoupím do místnosti. Tváře mi polaská teplý vzduch, v uších zazní hlasy skutečných lidí a ty mrtvé to umlčí. Žaludek se mi svírá nervozitou i hlady. Zahlédnu trpaslíka, jak do sebe hází pečeni. Království za vývar! Jen škoda, že žádné království nemám... |
|
||
|
Téměř u cílePozdě v nociUlice v Toussaintu v chudinské čtvrti Jakmile se žena opět vydá na cestu, nezahálím a pokračuji ve vytrvalém sledování. S každou další minutou ve mně narůstá odhodlání a neodbytná touha po onom purpurovém moku, jenž koluje v žilách všech lidských bytostí. Na jazyku již úplně cítím onu nasládlou a specifickou chuť. Polknu na prázdno, asi tak jako žíznivý člověk toužící po doušku obyčejné vody, abych alespoň trochu ošálila roztoužené chuťové buňky. Zatřepu hlavou, abych se navrátila zpět do reality. Na okamžik se leknu, že se mi dívka ztratila z očí, ale mezitím co se má mysl zabývala jinými věcmi, tělo automaticky pokračovalo ve sledování kořišti. |
|
||
|
Kousek od cíle
Pozdě večer Ulice Toussaintu v chudinské čtvrti Nepotřebuji další popohánění, abych se vydala na cestu. Začíná být čím dál tím větší chlad a mě už tak zase zebou nohy. Opět si připomínám, že si musím sehnat pořádné boty, nebo aspoň si tyhle vycpat něčím, co nepropouští tak snadno chlad a mráz. Skoro jako kdybych chytila druhý dech se vydám jednou z uliček, do které když vkročím, slyším ve svém pravém uchu souhlasné bručení. Neotáčím se, abych se ujistila, kdo to je. Tohle bručení a nesrozumitelné bublání a chrčení moc dobře znám. Kdo si myslí, že duchové opustí tělo a vyskytují se pak ve svém nejlepším stavu, který kdy ten daný člověk měl, tak se mýlí. A to opravdu šeredně. Tady Karl - bublající a chrčící - měl hlavu poměrně rozmašírovanou, jak jej jeho bývalý vedoucí nechat letět volným pádem. Kdyby nebylo Kryšpína jako překladatele, ještě dneska bych byla u těch skal a snažila se pochopit, co ta zrůdnost po mně chce. "Á podívejme, jak se žene. Myslí si, že něco ví! Cha! Myslí si, že se z toho dostane! Chodící tekutá svačinka!" skřípala do mého levého ucha Mildret. Zaskřípu zuby. Nesnáším ji! Bohužel nemám vůbec žádné tušení, jak se takového ducha zbavit krom toho, že jim takhle pomohu splnit jejich poslední úkoly na zemi. Zdá se mi, že Mildret akorát tak chce, někomu ničit život. Naštěstí to už skutečně není moc daleko k zmiňovanému hostinci. Vlastně jsem jej málem přešla, byl přesně za tím rohem, kterým jsem vyšla na křižovatku. Rychle se otočím směrem za vůní jídla a tepla, co na chvilku ozářilo mou tvář, jak někdo odešel z toho podniku ven. Bublání a chrčení je teď ještě nadšenější, než předtím. Udělám tu chybu a podívám se na Karla. Zvedne se mi žaludek. Jeho tvář je prostě děsivá. Tím směrem, kde stojí Karl je jen zeď, nic víc. Takže kdyby mě někdo sledoval, asi by u přišlo divné, jak sinám při pohledu na obyčejnou zeď. Vždyť ani výkaly tam nebyly! Ale jak už to tak bývá, mě nikdo nesleduje, ani chudí zloději mě neokrádají, protože ví, že nemám nic. A ti bohatší, ti mně raději obejdou. Tak už to chodí. Rychle se rozhlédnu po křižovatce. Jestli neuvidím toho někoho, koho mi Karl s pomocí Kryšpína popisoval. Nikdo ale zdá se nenosí ten hloupý zelený plášť a nikdo nevoní jako.. cože to mělo být? A ano, roz-ma-rýn! "Rozmarýn," zabručím tiše a zavětřím omezeným lidským nosem. |
|
||
|
Sledování kořistiPozdě večerUlice Toussaintu v chudinské čtvrti „Zdá se, že nerada městské prostředí,“ zhodnotím neznámou na základě jejích kradmých pohybů v noci zahaleném městě. „Jako by něco hledala. Možná ten hostinec či krčmu, jež nese jméno U Zeleného kozla. Hmm... možná je v tomto městě poprvé,“ napadne mě, když zaregistruji její nepatrný pátravý pohled, jímž prohlíží okolní prostředí a očividně se snaží najít cíl své cesty. |
|
||
|
(Přidám se, až bude vhodnější moment, pokračujte :) )
|
|
||
|
Toulání městem
Nemám ráda města. Prostě nemám. Je tu moc všeho. Vůní, lidí, duchů... Je tu prostě moc věcí na malém místě. Nejraději bych byla někde jinde, ale tady se nikdo neptá, kde chci být já, že? Snažím se vyhýbat všem lidem, kteří proudí z a nebo do hostinců, žádný z nich se však nejmenuje tak, jak já potřebuji. "Měla by sis pospíšit. Tma se snese na město, tak bacha aby tě něco nezakouslo!" zaskřípal nebezpečně blízko mého levého ucha tu neblahou věštbu zvuk, který připomínal vrzavé kolečko. V závěsu se za ním ozval ještě příšernější smích, z čehož oba uši drásající pazvuky patřily Mildret. Mildret nemám ráda, libuje si v cizím neštěstí. A hlavně v tom mém. A teď má nějak moc velkou radost, aniž by to nemělo příčinu. Naštvaně se tedy pokusím přidat do kroku, abych ji setřásla - což je jak vím nemožné, ale místo toho, abych měla jistější krok se mi zvrtne noha a já se rychle musím omlouvat dalším lidem. Zahnu do vedlejší uličky, aniž bych o tom více přemýšlela. Srdce mi bije jak splašené. *Tolik lidí. Moc lidí! Moc moc!* Cesta opuštěnější uličkou mě překvapivě rychle uklidní. Ohlédnu se přes rameno po těch, které jsem nechala za sebou a vyhnu se pohledem všemu, co má našedlou auru. "Miri, podívej! To je ta barabizna! To je ona, ta, ve které umřel Karl!" upozorňuje mě nadšeně Kryšpín. "To vysvětluje, proč tak smrdí i po smrti," odsekne Mildret. A já se vůbec nedivím, že se její první manžel zabil a druhý raději zabil ji. "Jo, máš pravdu," odpovím tiše ke Kryšpínovi, když se dívám příliš dlouho na ten více než polorozpadlý barák. "Tak teď už jenom kousek!" špitnu si a nesnažím se povzbudit, ani Karla, který mě sem donutil jít hledat ten daný hostinec, ale spíš tak sebe. Když udělám, co chce, mohla bych mít pár dní klid. Klid. Ticho. Nad tou představou se musím usmát. Ani Mildretina skřípající hlas mě nedonutí si tu představu neužít. Ať je jakkoliv divné, že se tady usmívám na něco tak hnusného a rozpadlého. |
|
||
|
Michiyo 16. července 2016 09:27
Ten pocit, keď maš tolko prace :/ ;/ |
|
||
|
Lucy89 28. června 2016 21:32
Odpíšem, niekedy zajtra doobeda. Vážne. Nekecám. |
|
||
|
Noční život v ToussaintuVečer, můj domov „Pfff,“ odfrknu si při pohledu na hosty ze svého balkónu, „každý do jednoho se domnívá, jak není důležitý a nepostradatelný. Nikdy mě nepřestane udivovat ta jejich nadutost a naivita, díky níž si myslí, že jsou těmi nejmocnějšími bytostmi tohoto světa – a čím jsou bohatší a mocnější, tím více se tohoto bludu drží. Vždyť jejich život je – v porovnání s celým vesmírem a samotným časem – dlouhý jen jako pouhé mrknutí oka,“ pokračuji ve svých myšlenkách. |
|
||
|
Večerní toulky městem opojeným turnaji
Je mi zima. Strašná, strašná zima. Musím si pořídit teplejší plášť. Zakopnu o vlastní nohy, jak se soustředím na to, abych si přitáhla mého příliš starého a ne zrovna voňavého pláště k sobě. Kousek látky mi zůstal při tom trhnutí v ruce. Myšlenky na to, že bych si měla plášť vyspravit jsou přemoženy chudí klít. Narazím totiž po tom klopýtnutí bokem do nějakého chlápka. "Omlouvám se, já nechtěla! Já nechtěla!" vypísknu a rychle popoběhnu dál. Nečekán na reakce. Stačí mi, že slyším tu velmi sprostou nadávku za sebou. Není dobré čekat. Nikdy se to zatím nevyplatilo. Zaběhnu za roh ulice. Přilepím se zády ke zdi. Kápě mi spadla z hlavy a odkryla moje spletené, dlouho nemyté a nečesané vlasy. Ale na to nemyslím, poslouchám, jestli neuslyším rychlé kroky, nebo naštvaný hlas. To bych pak musela běžet dál. Ale nic neslyším. Přes popraskané rty mi přeběhne úsměv. Vydechnu. Ale já nikdy nemám klid. Nikdy nemám ani chvilku na to, abych vydechla. Ať jde o Kryšpína, nebo někoho jiného, vždy tu je někdo, kdo mě popohání. Nutí k tomu, abych poslouchala jejich příběhy, které nikdo jiný už nemůže vyslechnout, nebo abych pro ně udělala ještě tuhle jednu věc. Nikdy to ale není jednoduché. A většinou to je pro mě nebezpečné. Ale naučila jsem se jednu věc. Duchové jsou mnohem nebezpečnější a krutější než živí lidé. Mnohem. "Jo, já vím! U Zeleného kozla! Já vím! Jdu tam. Už tam jdu. Najdu je tam. Já vím! Kryšpíne, mlč už! Já to hledám!" syknu na něj zostra. Ale pak se zarazím. Lidé se otáčejí. *Do prkna, hlavně nepoutat pozornost. Nechci přece skončit jako posledně. Ne, ne, to ne...* Rychle se odlepím od zdi, přehodím si přes hlavu zpět kápi a vydám se hledat zmiňovaný hostinec. U něj by měli být ti, které hledám. Ti, kteří, aby dostáli svému osudu budou muset poslouchat někoho v otrhaných šatech, se starým smradlavým pláštěm, celkem škvrně a ještě k tomu napůl šíleného. He, he, řekla jsem napůl. A pak, že nejsem optimista! |
|
||
|
Turnaj a problémy v Toussaintu Toussaint, překrásný a malebný kraj připomínající místo jako vystřižené z pohádky, jemuž již několik let vládne milovaná a mezi lidem velice oblíbená kněžna Anna Henrietta, je na celém kontinentu znám svým výtečným vínem a překrásnou přírodou. Místo, kde i nadále důležitou roli hrají morální hodnoty a pětice rytířských ctností – čest, moudrost, štědrost, odvaha a soucit. Knížectví, které si nikdo nedokáže představit bez Bludných rytířů, ochotných riskovat svůj život pro správnou věc, nebo každoročních turnajových utkání. Její výsost, všemi zbožňovaná a milovaná, kněžna Anna Henritta Na první pohled může Toussaint působit jako poklidné místo, avšak zdání může klamat. Nejlépe to člověk pozná ve večerních hodinách, když navštíví jednu z krčem, kde se lidé po požití pár doušků některého z alkoholických nápojů, odhodlají svěřit se problémy svými nebo svých sousedů. Člověk se tak může dozvěděť, že jedno trápí, že socha místního hrdiny přišla o své „klenoty“, které podle legend mají propůjčovat nevídanou mužnost těm, kteří je pohladí. Mezi rytíři může člověk zjistit, že se jeden z nich obává o svou milovanou, která záhadně mizí každou noc někam ven. Někteří si zase stěžují na příšery, které je sužují. Jiní hledají odvážlivce, který by je doprovodil na jejich výpravě do přírody. |
|
||
|
Michiyo 13. června 2016 20:16
sandik 13. června 2016 20:19 Mohu to zkusit, ale dnes nejsem ve velké tvořivé náladě. Zítra bych se mohla pokusit něco sesmolit během cesty do práce. Pokud by vás ale políbila můza dříve než mě, tak toho klidně využijte :) |
|
||
|
Michiyo 13. června 2016 20:16
Áno, áno :D |
|
||
|
Lucy89 13. června 2016 19:49
Znamená to, že se chopíš popisu situace? My bychom byli vděční! :D |
|
||
|
Michiyo 13. června 2016 20:06
Súhlasím :) |
|
||
|
Lucy89 13. června 2016 19:49
No, na konkrétní místo, nějak nemám požadavky. :) |
doba vygenerování stránky: 0.064275979995728 sekund