Andor.cz - Dračí doupě online

Hostinec? 

Volné hraní

Máte chuť si zahrát, ale nejste zrovna v žádné jeskyni? Nevadí, tady můžete hrát jednorázové hry nebo klidně na pokračování, záleží jen na váš.

Správci stolu

Silwiniel

zde nemáte právo psát

Michiyo - 02. října 2016 21:56
beata3721.jpg
U Zeleného kozla: Místo rozmarýnu jsem našla dobrotu?
Pozdě v noci v krčmě U Zeleného kozla
Chudinská čtvrť Toussaintu


Zpomalím s posledním soustem, co mi zbývá. Zahlédla jsem její pohled. Nejspíš je zhnusená tím, co vidí před sebou. Vím, že vypadám jako špinavý přízrak ulice. Taky jím jsem. Někteří lidé - tak hezcí a bohatí jako ona - to nevidí tak často. Jak jinak si vyložit ten upřený pohled na mne? Stydím se za svůj zevnějšek, za všechno, co na mě prozrazuje, že nepatřím nikam. Nicméně se se mnou z nějakého záhadného důvodu baví. A já prostě nemohu odolat tomu, abych se s někým skutečně bavila a on přitom byl živý a nechtěl mě pro jednou jen využít pro svou věc.

Naprosto se zarazím nad tou další větou, co řekne. To o tom, že by se ve mě mohlo něco skrývat, i třeba pěkná tvářička. Cítím, jak se mi teplo vlévá od žaludku i do tváří. Kdy o mně někdo řekl něco takového? To vím naprosto přesně. Nikdo. Nikdy. O to víc váhám s posledním kousek chlebu. Žmoulám jej v ruce. Sklopím na zlomek vteřiny pohled.

"Já... děkuju, ale fakt po vás nemůžu chtít už víc. Jste moc hodná, ale kdybych se najedla víc, tak..." odmlčím se. Pro lidi z ulice to je jasné, kdybych se najedla dneska až moc, zítra bych měla o to větší hlad. I teď jsem toho snědla víc než dost.

"Tahle čtvrť?" zeptám se ohledně její další otázky. "No byla jsem už v horších," ujistím ji, aniž bych měla zájem jakkoliv dál to rozebírat. O některých věcech je lepší nemluvit a ideálně na ně ani nemyslet. A to taky hodlám dodržet v zájmu toho, abych si udržela zbytek svého mentálního zdraví.

"Jen jsem měla pomoct příteli vyřídit vzkaz," vysvětlím. Cítím nutnost jí odpovědět co nejupřímněji, když mi koupila večeři. "Nikdo se o mě vopravdu nebojí ani nečeká. Rodiče jsou mrtví, co si pamatuju."

Poslední kousek chleba nakonec skončí přeci jen v mých ústech. Je ho škoda nesníst ho. A já potřebuji výmluvu, proč se odmlčet a neplýtvat slovy na nějakého milého. To slovo jsem stejně doteď slyšela asi tak jednou. A to, když si ze mě Mildret dělala srandu.
 
Lucy89 - 27. září 2016 17:30
the-witcher-3-medallion5762.png

U Zeleného kozla: Rozhovor s budoucí svačinkou?

Pozdě v noci v krčmě U Zeleného kozla
Chudinská čtvrť Toussaintu

Když si sedám na protější židli, přikývnu na dívčinu otázku ohledně toho, kdo jídlo zaplatil. „To mě těší!“ řeknu a neubráním se lehkému úsměvu nad tím, jak rychle ze sebe dívka ty věty vychrlí. Můj pohled na kratičký okamžik připoutá téměř nepatrný náklon hlavy na levou stranu. To jakým způsobem se jí napne kůže na krku, a jak se jí na něm zavlní svaly a vystoupí šlachy, u mě vyvolá menší podmíněný reflex. Jen jediná věc chybí k dokonalosti. Zrychlený tep! Ten jemný pravidelný tepavý pohyb, který prozradí to správné místo kam...

Od zírání na hrdlo mě odvede její hlas. Vše muselo trvat jen okamžik, ale i tak si říkám zda dívka můj upřený pohled zaregistrovala. „Věřte, že nejedno srdce zahořelo touhou,“ odvětím se zcela upřímným úsměvem a upřu na ní své jantarové oči. „Vsadím se, že pod tímhle poněkud ušmudlaným zjevem,“ ukážu prstem na neznámou, „se skrývá víc, než se na první pohled zdá.“ Tak trochu doufám, že jí uvedu do mírných rozpaků, jelikož si chci ověřit svůj prvotní dojem o její plachosti. Navíc lichotka sem, lichotka tam nikdy nemůže uškodit. Každý přivítá, když jej někdo jiný ocení. Ať si říká, kdo chce, co chce! Za více jak sto let mého pobytu na tomto světě se v tomto i jiných ohledech vůbec nic nezměnilo.

„To mě mrzí,“ pronesu, „pokud je slabý vývar s obyčejnou a poněkud ošizenou pečení, tím nejlepším, co jste v poslední době jedla. Řekněte! Je ještě něco co by Vás potěšilo? Něco k pití například,“ zeptám se.

Než postoupím k další fázi, musím zjistit, zda-li ji nebude někdo hledat, pokud se nějakou dobu neozve. „Povězte! Co Vás přivádí do téhle poněkud pochybné a nebezpečné části města. Mladá dívka by se tady v tak pokročilé hodině neměla zdržovat, natož úplně sama. Vaši rodiče nebo milý se o Vás nestrachují?“

 
Michiyo - 25. září 2016 22:06
beata3721.jpg
U Zeleného kozla
Pozdě v noci
Ulice v Toussaintu v chudinské čtvrti


Vevnitř jsem váhala. Což se asi dalo očekávat. Musela jsem vyhlídnout někoho, kdo bude ochotný se podělit aspoň o zbytky s nějakou tulačkou. K tomu nesmím zase připadat jako nuzný žebrák před hostinským a nějak tedy vypadat, že se s tím někým znám. Třeba si povídat a tak. A taky by to měl být někdo, kdo za kousek žvance nebude po mně chtít... až příliš.

Spásou mi byl jistý bard napůl už ležící u svého stolu. Vedle sebe loutnu a v ruce stále svírající pohár s vínem. Zřejmě měl dobrý večer. Rozhodnu se tedy rychle a s přehledem ignoruji skřípějící hlas, který pronášel jakési "tik, tak". Barda jsem si vybrala, protože ti, co obvykle mívají málo a spoléhají se na dobrotu ostatních a jejich chuť platit, tak se nejčastěji smilují. Nejčastěji, ale stejně se dost obvykle vrátím s nepořízenou. Dnes jsem ale ukořistila židli u jeho stolu bez problému. Jen můj pozdrav a otázku o místo odmávl rukou, aniž by se na mne podíval.

"Nevadilo by vám, no... už jste dojedl?"
zkusím své štěstí po chvilce ticha z jeho strany.

"Ale jo, nic už tam není," namítne pouze a zvedne hlavu, aby se napil ze svého poháru.

Spokojeně si přitáhnu jeho talíř k sobě a mám najednou dobrou náladu. Je tu hluk mnoha rozhovorů. Je tu mnoho podnětů, takže ty nadpřirozené mohu ignorovat. Řekla bych, že dnešní večer nemůže být lepší, ale pak přede mnou přistálo nové jídlo. Zmateně pohlédnu na toho, kdo to přinesl.

"Ale já si nic..."
ozvu se nesměle.

"Zaplatil to někdo jiný,"
oznámila bez zájmu obsluha.

Rozhlédla jsem se po lokále, abych zjistila, zda mě nikdo nepozoruje, a hned jsem se pustila do jídla. A že to do mě padalo! No, upřímně jsem se trochu bála, že mi to někdo sebere, až si uvědomí, že to byl omyl, nebo tak něco.

A zrovna, když jsem kousíčkem chleba vytírala misku od druhého chodu, objevila se u mého stolu žena. Zvedla jsem k ní oči a žasla. Ta paní vypadala tak čistě a a ... hezky! Polkla jsem ztěžka a podívala se na své misky a pak zpět na ni. Divím se, že vůbec u mne chce sedět, ale co! Jestli ona mi koupila jídlo, zakazovat ji to nebudu.

"To jste byla vy, kdo mi to koupil? Děkuju moc! Bylo to výtečné!" dostanu ze sebe pak najednou. Jako kdyby někdo prorazil díru do sudu s vínem. Mojí motivací byl Mildretin hlas, co mi začal znít vedle levého ucha. Trochu jsem se ošila. Sklonila jsem v první vteřině ucho k rameni, abych utišila její hlas. Pokusila jsem se tenhle pohyb zakrýt, stejně jako kratičký úšklebek, jako reakci na ten otravný smích.

"Nic lepšího jsem nejedla celý týdny! A to je vážně fakt,"
řekla jsem zbytečně hlasitě. Nebo to tak asi vyznělo o okolí. "Já vážně děkuju. Jste moc hodná a tak krásná!"

A co říkám, myslím vážně. Nejen svou tváří, ale něčím je... jiná. Netuším, co to je, ale zdá se mi, jako kdyby měla na sobě ještě něco... něco, co ostatní lidi nemají. Ale nemám naprosto tušení, co to je.
 
Lucy89 - 23. září 2016 19:47
the-witcher-3-medallion5762.png

U Zeleného kozla

Pozdě v noci
Ulice v Toussaintu v chudinské čtvrti


„Tahle noc bude stát za to,“ pochvaluji si v duchu. Krom žízně ve mě roste i touha zjistit, kdo nebo co neznámou dívku přivedlo právě na toto místo a do tohoto na první pohled omšelého a poněkud pochybného lokálu. Vidím, jak váhá a vypadá poněkud nejistě ohledně vstupu do hostince. Celá scéna působí, jakoby zvažovala, jestli nemá raději vzít nohy na ramena. Nějakou dobu počkám, a nakonec také vstoupím do dveří Zeleného kozla.

Otevřu a vstoupím dovnitř. Do nosu mě udeří silná a štiplavá směsice vůní, z níž se mi zatočí hlavu a trochu zvedne žaludek. Alkohol, guláš, pečeně, zatuchlina, vlhkost, plíseň, špína a nemytá těla to je pouhý zlomek pachů, které jsem schopná takhle rychle rozeznat. Někdy jsou ty nadlidský schopnosti prostě spíš ke škodě než užitku! Polknu nepříjemný knedlík v krku a upnu svou pozornost na cíl své dnešní noční výpravy, kvůli němuž ráda překousnu toto drobné nepohodlí. „Až to tady vyřídím, smyju ze sebe tuhle špínu,“ potěším se myšlenkou na horkou vanu a čistou postel.

Pohledem přejedu místnost a vyhledám hostinského, k němuž přistoupím. „Dobrý večer,“ pozdravím polohlasem a z hlavy sejmu kápi, čímž odhalím své dlouhé lokny barvy mahagonu sepnuté čelenkou kolem hlavy. Muž nevystupoval dvakrát přátelsky a nejspíš si říkal, kdo jej zase otravuje. Když se konečně uráčil pohlédnout na mě trochu pozorněji, dal si dvě a dvě dohromady. Gestem ruky přeruším jeho koktavé bláboly o tom, že mi bude k službám a zda mi může nějak pomoci. „Znáte ji? Už tady někdy byla,“ zeptám se jej a nenápadně pohodím hlavou k dívce, jíž dnešní noc sleduji. Bylo vidět, jak se mu hlavě roztočila kolečka, jak by mohl z této situace vytěžit co nejvíce ve svůj prospěch. Když se nemá moc k odpovědi a povídá nesmysly o tom, že soukromí jeho štamgastů je mu svaté, vytáhnu z váčku zlatou minci, kterou mu vtisknu do dlaně. Bohužel mi tento drobný úplatek neposkytl žádné potřebné informace, neboť neznámou hostinský nikdy neviděl. Krom dívky se poptám ještě po několika dalších osamělých a ošuntělých jedincích v hospodě, aby má návštěva budila dojem, že hledám ztracené existence, kterým by se hodila pomocná ruka, suchá postel a teplé jídlo.

Nakonec dám hostinskému jeden zlatý, aby si všechno nechal pro sebe, a za tři další u něj objednám pár porcí vývaru a peče pro ty, na něž jsem se před chvílí ptala. Jakmile je jídlo doneseno k patřičným stolům, navštívím ony strávníky. Nejdříve přistoupím snad ke stoletému na smrt nemocnému staříkovi, který přišel o všechny své blízké a nyní již čeká na svůj konec; následně k prodejné ženě, které by prospěl několikadenní pobyt v posteli, a poté k jednomu opilci. S každým prohodím pár slov a nabídnu navštívení některého z útulků. Nakonec jsem si nechala onu neznámou, která mezitím stihla sníst vývar a teď kouskem chleba vytírala zbytek z talíře, na němž jí přinesli pečeni. „Doufám, že Vám chutnalo,“ pronesu melodickým hlasem a k neznámé přisednu.

 
Michiyo - 19. září 2016 22:08
beata3721.jpg
Fous od cíle
(Já jdu dovnitř, Harry! )
Pozdě v noci
Ulice v Toussaintu v chudinské čtvrti


"Když já nic necítím!" postěžuji si tiše, když asi na popáté nic necítím. Tedy nic, krom pachu ulice. Zní to trochu kňouravě. To proto, že z toho začínám být zoufalá. Potřebuji se aspoň Karla zbavit. Jeho obličej mě i tak bude děsit ve snech. A Mildret si beztak moji neschopnost užívá.

"Nebul. Slzy si nech až pro toho, kdo z tebe život vysaje!"
zaskřípal hlas zmiňovaného ducha.

Svěsila jsem ramena a znovu se rozhlédla. Chtěla jsem do tepla, chtěla jsem jídlo, chtěla jsem klid od nich... Toužebně jsem se zadívala na dveře hostince. Nemám s nimi moc dobré zkušenosti. Většinou to skončí rychlým odchodem, někdy i s kopancem, ale občas... občas se objeví někdo, kdo mi koupí třeba obyčejný vývar.

Dech se mi skoro sráží před obličejem a já necítím ani vzdáleně nic, co by připomínalo tu věc, o které mluvil Karl. Navíc Mildret si prozpěvuje něco o tom, jak se můj čas blíží. Jak někdo na mě číhá.

*Slepice jedna, nedá a nedá si pokoj!*
zanadávám v duchu a razantně skrz ni projdu. Dokonce se rozmáchnu u rukou, skoro jako kdybych otevírala neviditelné dveře. Razím si to přímo k těm pravým dveřím. K jídlu, teplu...Stáhnu si ještě kápi, abych nevypadala jako zloděj. Někdy mi to, že vypadám tak, jak vypadám vlastně pomůže.

Opřu se do dveří a vstoupím do místnosti. Tváře mi polaská teplý vzduch, v uších zazní hlasy skutečných lidí a ty mrtvé to umlčí. Žaludek se mi svírá nervozitou i hlady. Zahlédnu trpaslíka, jak do sebe hází pečeni.

Království za vývar!
Jen škoda, že žádné království nemám...
 
Lucy89 - 17. srpna 2016 19:52
the-witcher-3-medallion5762.png

Téměř u cíle

Pozdě v noci
Ulice v Toussaintu v chudinské čtvrti

Jakmile se žena opět vydá na cestu, nezahálím a pokračuji ve vytrvalém sledování. S každou další minutou ve mně narůstá odhodlání a neodbytná touha po onom purpurovém moku, jenž koluje v žilách všech lidských bytostí. Na jazyku již úplně cítím onu nasládlou a specifickou chuť. Polknu na prázdno, asi tak jako žíznivý člověk toužící po doušku obyčejné vody, abych alespoň trochu ošálila roztoužené chuťové buňky. Zatřepu hlavou, abych se navrátila zpět do reality. Na okamžik se leknu, že se mi dívka ztratila z očí, ale mezitím co se má mysl zabývala jinými věcmi, tělo automaticky pokračovalo ve sledování kořišti.

Během pronásledování neznámé se v myšlenkách opět přenesu jinam. Ve vzpomínkách se vrátím přibližně sto let zpátky do minulosti, do doby kdy jsem vedla nespočet rozhovorů s jedním ostrovním spisovatelem, který byl zcela fascinovám naším druhem a měl nepřeberné množství otázek všeho druhu. „Proč zrovna lidé? Nebylo by jednoduší a nenápadnější, kdyby jste se soustředili na zvířata,“ zeptal se při jednom z našich četných rozhovorů. „Jistě, že bylo,“ odvětím s lehkým úsměvem, „ovšem chuťově se to ale nedá ani v nejmenším srovnávat. Lidská je... hmmm...“ hledám správné slovo pro vystižení rozdílu, „... lahodnější! Řekla bych. Navíc u každého jedince chutná trochu jinak...“ odmlčím se na chvilku. „...přirovnala bych to k vínu, kdy jedno je sladší a jiné trpčí, v jednom je cítit med, v jiném lékořicě, lesní plody, exotické ovoce a podobně. S lidmi je to naprosto stejné. Navíc vždy získává chuťové zabarvení podle toho, v jakém citovém rozpoložení daný jedinec je. Každý z nás dává přednost jinému emočnímu dochucení. Já osobně mám nejraději příchuť strachu nebo touhy,“ řeknu a z pod víček zkoumám reakci svého posluchače. „Nic se nevyrovná tomu, když se oběti zvedne krevní tlak, rozbuší srdce, zvýší tep a zrychlí dech.“ Zavřu oči a nechám se na okamžik omámit tou představou. „To je přímo nadpozemský zážitek,“ řeknu s neskrývanou rozkoší v hlase. „Zvířecí nám nic takového nemůže nabídnout. Přirovnala bych ji k vodě, která zažene žízeň, ale pokud chcete dopřát svým buňkám něco... hmm... chutnějšího... “ větu nechám nedokončenou.

Nad vzpomínkou se usměji a opět pocítím větší nutkání ukojit svou žízeň. „Snad už to bude brzy!“ Z myšlenek mě vytrhne směsice vůni, hluk a světlo vycházející z jakési budovy. Místo si pozorně prohlédnu. Mému bystrému zraku nedělá žádný problém ve tmě přečíst nápis na štítu u dveří: U zeleného kozla. Prozatím zůstávám skryta ve stínu tak, abych viděla na hostinec a sledovanou, která tam jen stojí a pohled upírá do zdi. „Zvláštní!“ Nakonec se ale rozhlédne po okolí, jako by někoho hledala. „Rozmarýn,“ zarazím se nad oním slovem, které žena pronese velice tichým hlasem, který nikdo nemohl slyšet. Tedy nemohl jej slyšet nikdo, kdo neoplývá nadliskými smysly. „Možná to má být nějaké poznávací znamení,“ zauvažuji v duchu. Nakonec zavřu oči a do nosu z hluboka nasaju okolní vzduch ve snaze zavětřit rozmarýn. Nic! Zavětřím znovu. Opět nic! Zavětřím potřetí a můj nos zavadí o lehký závan vůně rozmarýnu. Zavětřím ještě jednou a pozorně se soustředím na místo, odkud se ona vůně line. Hostinec! Ten, koho hledá musí být v uvnitř!

 
Michiyo - 31. července 2016 20:11
beata3721.jpg
Kousek od cíle
Pozdě večer
Ulice Toussaintu v chudinské čtvrti


Nepotřebuji další popohánění, abych se vydala na cestu. Začíná být čím dál tím větší chlad a mě už tak zase zebou nohy. Opět si připomínám, že si musím sehnat pořádné boty, nebo aspoň si tyhle vycpat něčím, co nepropouští tak snadno chlad a mráz.

Skoro jako kdybych chytila druhý dech se vydám jednou z uliček, do které když vkročím, slyším ve svém pravém uchu souhlasné bručení. Neotáčím se, abych se ujistila, kdo to je. Tohle bručení a nesrozumitelné bublání a chrčení moc dobře znám. Kdo si myslí, že duchové opustí tělo a vyskytují se pak ve svém nejlepším stavu, který kdy ten daný člověk měl, tak se mýlí. A to opravdu šeredně. Tady Karl - bublající a chrčící - měl hlavu poměrně rozmašírovanou, jak jej jeho bývalý vedoucí nechat letět volným pádem. Kdyby nebylo Kryšpína jako překladatele, ještě dneska bych byla u těch skal a snažila se pochopit, co ta zrůdnost po mně chce.

"Á podívejme, jak se žene. Myslí si, že něco ví! Cha! Myslí si, že se z toho dostane! Chodící tekutá svačinka!"
skřípala do mého levého ucha Mildret.

Zaskřípu zuby. Nesnáším ji! Bohužel nemám vůbec žádné tušení, jak se takového ducha zbavit krom toho, že jim takhle pomohu splnit jejich poslední úkoly na zemi. Zdá se mi, že Mildret akorát tak chce, někomu ničit život.

Naštěstí to už skutečně není moc daleko k zmiňovanému hostinci. Vlastně jsem jej málem přešla, byl přesně za tím rohem, kterým jsem vyšla na křižovatku. Rychle se otočím směrem za vůní jídla a tepla, co na chvilku ozářilo mou tvář, jak někdo odešel z toho podniku ven. Bublání a chrčení je teď ještě nadšenější, než předtím. Udělám tu chybu a podívám se na Karla. Zvedne se mi žaludek. Jeho tvář je prostě děsivá.

Tím směrem, kde stojí Karl je jen zeď, nic víc. Takže kdyby mě někdo sledoval, asi by u přišlo divné, jak sinám při pohledu na obyčejnou zeď. Vždyť ani výkaly tam nebyly! Ale jak už to tak bývá, mě nikdo nesleduje, ani chudí zloději mě neokrádají, protože ví, že nemám nic. A ti bohatší, ti mně raději obejdou. Tak už to chodí.

Rychle se rozhlédnu po křižovatce. Jestli neuvidím toho někoho, koho mi Karl s pomocí Kryšpína popisoval. Nikdo ale zdá se nenosí ten hloupý zelený plášť a nikdo nevoní jako.. cože to mělo být? A ano, roz-ma-rýn!

"Rozmarýn,"
zabručím tiše a zavětřím omezeným lidským nosem.
 
Lucy89 - 26. července 2016 20:59
the-witcher-3-medallion5762.png

Sledování kořisti

Pozdě večer
Ulice Toussaintu v chudinské čtvrti

„Zdá se, že nerada městské prostředí,“ zhodnotím neznámou na základě jejích kradmých pohybů v noci zahaleném městě. „Jako by něco hledala. Možná ten hostinec či krčmu, jež nese jméno U Zeleného kozla. Hmm... možná je v tomto městě poprvé,“ napadne mě, když zaregistruji její nepatrný pátravý pohled, jímž prohlíží okolní prostředí a očividně se snaží najít cíl své cesty.

„Co to,“ zeptám se v duchu, když si všimnu jemné změny v držení jejího těla, které bylo o něco strnulejší. Kdokoli jiný by tuto drobnost nezaregistroval, avšak většina nedisponuje tak ostrými smysly jako já nebo další příslušníci mého druhu. „Že by si mě všimla? Nemožné! Zhola nemožné.“ Mé znepokojení zesílí, když žena přidá do kroku a po menším zaškorbnutí zamíří do vedlejší uličky. „Že by byla také někým jiným než se zdá být? Pokud by byla příslušnicí měho rodu, tak bych ji poznala podle pachu.“ Znovu silně nasaji vůně večerního města. Nic! Tato žena určitě nenáleží k mému druhu, avšak něco v jejím pachu mi říká, že není všechno v pořádku. „Kdo nebo co jsi?“ Zvědavost nad tímto stvořením ve mě s každým okamžikem sílí.

Přistoupím k oné uličce, do níž dívka zahnula, avšak nevstoupím do ní. Ne nevkročím do ní. Počkám až se dívka ohlédne. Teprve poté vystoupím z poza rohu a zůstanu před vchodem do uličky, abych si pozorně prohlédla ženino držení těla a její chůzi, krom toho zbystřím i svůj sluch a zaměřím se na rytmus jejích kroků. To vše jen proto, abych ji rozeznala od ostatních.

Jakmile si vtisknu její pohyby a chůzi do paměti, pokračuji ulicí až dojdu k jedné z dalších bočních ulic, kterou se dostanu na stejné místo jako ona dívka. Když se opět dostanu na hlavní ulici, zavřu oči, abych se mohla plně soustředit na pravidelný a nezapomonetulný rytmus ženiných kroků. Vše by bylo mnohem jednodušší, kdybych nemusela blokovat zvuky, které vydávají opilci a prostitutky v této části města, a hluk vycházející z okolních budov, z nichž se ozývají plačící děti, hádající se manželé nebo chrápání nějakého ochlasty, který přebral přes míru. „Kde sakra je,“ začínám se obávat, když tu náhle v okolním ruchu naleznu one zvuk, jenž hledám. „Tady jsi!“ Neváhám a vydám se směrem za neznámou.

Objevím ji ve chvíli, když stojí před polorozpadlým barákem a opět si povídá sama se sebou. „S kým to mluvíš?... Už jenom kousek říkáš? Hmm... nemohu se dočkat,“ nárůstá ve mě zvědavost. Když jí tam vidím jen tak stát, uvažuji zda bych k ní nedošla a nezapředla s ní rozhovor, abych ji hned potom, co by nikdo nebyl kolem, mohla zatáhnout do temné uličky a zakončit svůj noční výlet. Myšlenku ale velice rychle zavrhnu, jelikož převáží zvědavost nad žížní, proto se rozhodnu pokračovat v jejím sledování až k Zelenému kozlu, kde určitě budu mít nakonec možnost dotáhnout svůj cíl ke zdárnému konci.

 
Paladin Thelvin - 26. července 2016 19:01
iko3387.jpg
(Přidám se, až bude vhodnější moment, pokračujte :) )
 
Michiyo - 20. července 2016 21:37
beata3721.jpg
Toulání městem

Nemám ráda města. Prostě nemám. Je tu moc všeho. Vůní, lidí, duchů... Je tu prostě moc věcí na malém místě. Nejraději bych byla někde jinde, ale tady se nikdo neptá, kde chci být já, že? Snažím se vyhýbat všem lidem, kteří proudí z a nebo do hostinců, žádný z nich se však nejmenuje tak, jak já potřebuji.

"Měla by sis pospíšit. Tma se snese na město, tak bacha aby tě něco nezakouslo!"
zaskřípal nebezpečně blízko mého levého ucha tu neblahou věštbu zvuk, který připomínal vrzavé kolečko. V závěsu se za ním ozval ještě příšernější smích, z čehož oba uši drásající pazvuky patřily Mildret.

Mildret nemám ráda, libuje si v cizím neštěstí. A hlavně v tom mém. A teď má nějak moc velkou radost, aniž by to nemělo příčinu. Naštvaně se tedy pokusím přidat do kroku, abych ji setřásla - což je jak vím nemožné, ale místo toho, abych měla jistější krok se mi zvrtne noha a já se rychle musím omlouvat dalším lidem. Zahnu do vedlejší uličky, aniž bych o tom více přemýšlela. Srdce mi bije jak splašené.

*Tolik lidí. Moc lidí! Moc moc!*


Cesta opuštěnější uličkou mě překvapivě rychle uklidní. Ohlédnu se přes rameno po těch, které jsem nechala za sebou a vyhnu se pohledem všemu, co má našedlou auru.

"Miri, podívej! To je ta barabizna! To je ona, ta, ve které umřel Karl!"
upozorňuje mě nadšeně Kryšpín.

"To vysvětluje, proč tak smrdí i po smrti,"
odsekne Mildret. A já se vůbec nedivím, že se její první manžel zabil a druhý raději zabil ji.

"Jo, máš pravdu," odpovím tiše ke Kryšpínovi, když se dívám příliš dlouho na ten více než polorozpadlý barák. "Tak teď už jenom kousek!" špitnu si a nesnažím se povzbudit, ani Karla, který mě sem donutil jít hledat ten daný hostinec, ale spíš tak sebe. Když udělám, co chce, mohla bych mít pár dní klid. Klid. Ticho.

Nad tou představou se musím usmát. Ani Mildretina skřípající hlas mě nedonutí si tu představu neužít. Ať je jakkoliv divné, že se tady usmívám na něco tak hnusného a rozpadlého.
 
sandik - 19. července 2016 06:49
balth98424835.jpg
Michiyo 16. července 2016 09:27Zobrazit/Schovat reakci
Ten pocit, keď maš tolko prace :/ ;/
 
sandik - 06. července 2016 14:28
balth98424835.jpg
Lucy89 28. června 2016 21:32
Odpíšem, niekedy zajtra doobeda. Vážne. Nekecám.
 
Lucy89 - 28. června 2016 21:32
the-witcher-3-medallion5762.png

Noční život v Toussaintu


Večer, můj domov

„Pfff,“ odfrknu si při pohledu na hosty ze svého balkónu, „každý do jednoho se domnívá, jak není důležitý a nepostradatelný. Nikdy mě nepřestane udivovat ta jejich nadutost a naivita, díky níž si myslí, že jsou těmi nejmocnějšími bytostmi tohoto světa – a čím jsou bohatší a mocnější, tím více se tohoto bludu drží. Vždyť jejich život je – v porovnání s celým vesmírem a samotným časem – dlouhý jen jako pouhé mrknutí oka,“ pokračuji ve svých myšlenkách.

Ze stolku, který stojí nedaleko mě v rohu balkónku, zvednu pohár s vínem. Svlažím si rty v tomto opojném nápoji, jenž ovšem nepředstavuje můj oblíbený druh tekutiny, a jenž v žádném případě není schopen uhasit mou žízeň. Jako kdokoli jiný dokáži ocenit jemnou chuť a vůni tohoto skvělého Beauclarského vína – díky svým nadliským smyslům možná více než ostatní – avšak není to to, po čem mé chuťové buňky dnes večer touží. „Kdy už konečně odejdou,“ přeji si v duchu.

Přibližně po hodině se všichni konečně pomalu připravují k odchodu. Další hodinu trvá než odejde poslední z hostů. „Konečně!“ zajásám v duchu a dojdu se převléct z večerní róby do nečeho pohodlnější a méně nápadného. Obleču si nenápadné prosté šaty a přes ramena přehodím plášť s kapucí, jíž si stáhnu do čela, aby co nejvíce zakrývala můj obličej.

Ulice Toussaintu v chudinské čtvrti
„Dnes je poněkud chladněji,“ zhodnotím počasí, když zamířím do chudinské čtvrti. Nezasvěcení se mohou mylně domnívat, že má přítomnost v této části města může působit poněkud nápadně, ovšem ti, kteří mě znají vědí, že jsem mecenáš jednoho ze zdejších útulků pro chudé.

Z hluboka se nadechnu, abych nasála veškeré vůně a pachy, abych našla to, co dnešní noci hledám. Díky svým nadliským smyslům dokáži zachytit zvuky a vůně a sledovat je k jejich zdroji. „Ach, ano! To je ono,“ ještě jednou zavětřím a vydám se daným směrem.

„Možná bych s tím měla přestat. Problém je v tom, že se mi nechce. Ne, že bych nemohla, jen nevidím důvod, proč bych to měla dělat. Každý by měl mít nějakou neřest. Nikdo se nepozastaví nad tím, když někomu chutná víno. Pravda mé .... hmmm ... chutě jsou poněkud jiné, a lidem by se asi zdály nevhodné, ale taková je má podstata.“

Dorazím na roh ulice a schovám se ve stínu, abych si ji mohla lépe prohlédnout. „Odrbaný šat. Plachá. Připomíná zdejší žebráky. Ideální volba.“ Poté co muž, do něhož narazila, pronese sprostou nadávku, zapluje dívka za roh ulice. Napnu sluch, abych zaznamenala její pohyb. „Zdá se, že čeká co bude dál,“ napadne mě, když její kroky náhle ustanou. „U Zeleného kozla? Hmm, bude to zajímavější než jsem si myslela,“ zhodnotím situaci, když dívka mluví sama se sebou. Jakmile se ale dá do pohybu, vydám se nenápadně za ní.



Zobrazit SPOILER
 
Michiyo - 19. června 2016 23:18
beata3721.jpg
Večerní toulky městem opojeným turnaji

Je mi zima. Strašná, strašná zima. Musím si pořídit teplejší plášť. Zakopnu o vlastní nohy, jak se soustředím na to, abych si přitáhla mého příliš starého a ne zrovna voňavého pláště k sobě. Kousek látky mi zůstal při tom trhnutí v ruce. Myšlenky na to, že bych si měla plášť vyspravit jsou přemoženy chudí klít. Narazím totiž po tom klopýtnutí bokem do nějakého chlápka.

"Omlouvám se, já nechtěla! Já nechtěla!"
vypísknu a rychle popoběhnu dál.

Nečekán na reakce. Stačí mi, že slyším tu velmi sprostou nadávku za sebou. Není dobré čekat. Nikdy se to zatím nevyplatilo. Zaběhnu za roh ulice. Přilepím se zády ke zdi. Kápě mi spadla z hlavy a odkryla moje spletené, dlouho nemyté a nečesané vlasy. Ale na to nemyslím, poslouchám, jestli neuslyším rychlé kroky, nebo naštvaný hlas. To bych pak musela běžet dál. Ale nic neslyším. Přes popraskané rty mi přeběhne úsměv. Vydechnu.

Ale já nikdy nemám klid. Nikdy nemám ani chvilku na to, abych vydechla. Ať jde o Kryšpína, nebo někoho jiného, vždy tu je někdo, kdo mě popohání. Nutí k tomu, abych poslouchala jejich příběhy, které nikdo jiný už nemůže vyslechnout, nebo abych pro ně udělala ještě tuhle jednu věc. Nikdy to ale není jednoduché. A většinou to je pro mě nebezpečné. Ale naučila jsem se jednu věc. Duchové jsou mnohem nebezpečnější a krutější než živí lidé. Mnohem.

"Jo, já vím! U Zeleného kozla! Já vím! Jdu tam. Už tam jdu. Najdu je tam. Já vím! Kryšpíne, mlč už! Já to hledám!"
syknu na něj zostra. Ale pak se zarazím. Lidé se otáčejí.

*Do prkna, hlavně nepoutat pozornost. Nechci přece skončit jako posledně. Ne, ne, to ne...*


Rychle se odlepím od zdi, přehodím si přes hlavu zpět kápi a vydám se hledat zmiňovaný hostinec. U něj by měli být ti, které hledám. Ti, kteří, aby dostáli svému osudu budou muset poslouchat někoho v otrhaných šatech, se starým smradlavým pláštěm, celkem škvrně a ještě k tomu napůl šíleného. He, he, řekla jsem napůl. A pak, že nejsem optimista!

Zobrazit SPOILER
 
Lucy89 - 14. června 2016 18:24
the-witcher-3-medallion5762.png

Turnaj a problémy v Toussaintu


Toussaint, překrásný a malebný kraj připomínající místo jako vystřižené z pohádky, jemuž již několik let vládne milovaná a mezi lidem velice oblíbená kněžna Anna Henrietta, je na celém kontinentu znám svým výtečným vínem a překrásnou přírodou. Místo, kde i nadále důležitou roli hrají morální hodnoty a pětice rytířských ctností – čest, moudrost, štědrost, odvaha a soucit. Knížectví, které si nikdo nedokáže představit bez Bludných rytířů, ochotných riskovat svůj život pro správnou věc, nebo každoročních turnajových utkání.

Ne jinak je tomu i tento rok. Dokonce i v té nejmenší vísce lze zaslechnout vrabce, jak si o letošních hrách štěbetají na střechách i těch nejprostších obydlí. Pokud se náhodou stalo, že o tom někdo neslyšel z úst zdejších obyvatel, pak mu tuto událost připoměla oznámení na vývěskách:


Její výsost, všemi zbožňovaná a milovaná, kněžna Anna Henritta
si vás tímto dovoluje pozvat na jubilejní stý ročník turnajových her,
kde jen ti nejčestnější z čestných,
nejmoudřejší z moudrých,
nejštědřejších ze štedrých,
nejodvážnější z odvážných a
nejsoucitnější ze soucitných,
budou moci prokázat,
že jsou skutečně hodni těchto rytířských ctností.

Avšak jen jediný bude mít možnost postavit se
a vyzvat loňského šampiona,
Gregora de Gorogon.

Ať jste pán či kmán,
ať jste odtud nebo z ciziny,
neváhejte a staňte se součástí této významné události,
ať už jen jako prostý divák,
nebo snad samotný soutěžící.

[/center]

Na první pohled může Toussaint působit jako poklidné místo, avšak zdání může klamat. Nejlépe to člověk pozná ve večerních hodinách, když navštíví jednu z krčem, kde se lidé po požití pár doušků některého z alkoholických nápojů, odhodlají svěřit se problémy svými nebo svých sousedů. Člověk se tak může dozvěděť, že jedno trápí, že socha místního hrdiny přišla o své „klenoty“, které podle legend mají propůjčovat nevídanou mužnost těm, kteří je pohladí. Mezi rytíři může člověk zjistit, že se jeden z nich obává o svou milovanou, která záhadně mizí každou noc někam ven. Někteří si zase stěžují na příšery, které je sužují. Jiní hledají odvážlivce, který by je doprovodil na jejich výpravě do přírody.

Jiní dokonce tvrdí, že do zdejšího kraje zavítal známý zaklínač, jehož údajně měla pozvat samotná Anna Henrietta. Zda je to samotný Bílý vlk, jehož jméno v této souvisloti padá, nebo někdo jiný, kdo byl pozván, aby lidem pomohl vyřešit jejich problémy, nikdo neví s jistotou. Těžko říci jestli lze věřit povídačkám lehce ovíněných jedinců. V souvislosti s tím vysvtváá řada otázek: Pozvala kněžna někoho na pomoc? Zúčastní se tento cizinec turnaje? Kdo ten neznamý ve skutečnosti je? Je to vůbec muž? Co když bylo pozváno více lidí? Co když to ani lidé nejsou? Odkud pochází? Možná zavítali do kraje čirou náhodou? ...

Odpovědi na tyto a jiné otázkymůže poskytnou jen sám čas. Navíc, kdo ví, zda je něco z toho vůbec pravdivé...



Zobrazit SPOILER
 
Lucy89 - 13. června 2016 20:36
the-witcher-3-medallion5762.png
Michiyo 13. června 2016 20:16
sandik 13. června 2016 20:19
Mohu to zkusit, ale dnes nejsem ve velké tvořivé náladě. Zítra bych se mohla pokusit něco sesmolit během cesty do práce. Pokud by vás ale políbila můza dříve než mě, tak toho klidně využijte :)
 
sandik - 13. června 2016 20:19
balth98424835.jpg
Michiyo 13. června 2016 20:16Zobrazit/Schovat reakci
Áno, áno :D
 
Michiyo - 13. června 2016 20:16
beata3721.jpg
Lucy89 13. června 2016 19:49
Znamená to, že se chopíš popisu situace? My bychom byli vděční! :D
 
sandik - 13. června 2016 20:10
balth98424835.jpg
Michiyo 13. června 2016 20:06Zobrazit/Schovat reakci
Súhlasím :)
 
Michiyo - 13. června 2016 20:06
beata3721.jpg
Lucy89 13. června 2016 19:49
No, na konkrétní místo, nějak nemám požadavky. :)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.073512077331543 sekund

na začátek stránky