Andor.cz - Dračí doupě online

"Uchm."
Bohové vědí, že tohle se vážně nikdo nesměl dozvědět. "Jsi moc mladá na to, abys pletla chlapcům hlavy. A nedej bože mužům! Mladá a příliš nebezpečná." Vždycky se tvářila u podobných kázání jako u mučení - no, dobrá, to možná nebyl nejlepší příměr - a i když se zdálo, že je pouští jedním uchem tam a druhým ven, pamatovala si je slovo od slova. V duchu si povzdechla a rozhodla se vypustit celou tu věc s rytíři a ctiteli. Měla důležitější úkol.
Nezklameš je. Dokážeš to, Victorie.
Ta slova ve svém nitru pronesla nečekaně vážným a rozhodným hlasem. Nastal čas přestat blbnout, přestat si hrát na tu malou ztřeštěnou holku, která zakopává i o vlastní nohy a místo svých povinností lelkuje mezi lidmi a ohlíží se po chlapcích natruc Ingolfovi. Něco v jejím nitru jako by v tu chvíli... Pohaslo. Vždycky jí ale chtěla tolik být... Stát se svojí maskou...
Zelenošedé oči jako by ztmavly, i když ne o moc. Snad za to mohlo světlo? Kdo ví...

"Dalo by se to tak... Říci," přikývla s poloúsměvem. "Vika. Všichni my tak říkají..." Protože jména mají velkou moc... Větší, než si většina lidí vůbec kdy uvědomí.
Vzápětí ovšem musela zavrtět hlavou, až jí před tvář sklouzlo pár pramenů vlasů. Mám tě. Jsi to ty.
"Ne, bohužel, jsem... Spíše samouk."
Magistr mě naučil vládnout zbraněmi, k magii už tak vřelý vztah nikdy neměl...
"Co vy...? Jste tu se svým mistrem nebo vás poslal prodávat?"

Vika pozorně naslouchala jejím slovům. Tak pozorně a se zaujetím, jak to uměla jen ona. Celý život někoho poslouchala, začínala v tom tak být zatraceně dobrá. Už ze zvyku i ve vhodných místech přikyvovala a v jednu chvíli zamyšleně našpulila rty, zatímco se čelo nakrabatilo.
"Buď to je kouzlo nebo není..." prohlásila s nečekanou jistotou v hlase a přelétla mastičkářku zkoumavým pohledem. Byla si tím... Jistá. Téměř jistá. Ale dát jen na pocity nebylo úplně profesionální, co si budeme povídat. V tomhle ovšem nebyla moc dobrá, neuměla se vyptávat tak dobře jako Magistr Ingolf a už vůbec u toho působit tak jako on.

"Ah, vážně? Který?" ujelo jí okamžitě nadšeně až sama nad sebou musela svěsit ramena a v duchu si vyhubovat, že se chová jako malá. I kdyby se po ní díval samotný král, tak to stejně bylo jedno, protože... "Pro nafouklou pijavici... Už mluvíš úplně stejně jako ti škarohlídové...!" zděsila se nad tím náhlých záchvěvem zodpovědnosti a umírněnosti.
"Ehm, ehm, tedy..."
Jo, vážně čas pro to začít se chovat seriózně...
"Samozřejmě, kdo by to jen chtěl..." krátce zaváhala ve snaze rychle vymyslet, co dál. Dýchej, dýchej! "... my čarodějky to přeci máme v krvi i bez nějakých vůní, že ano..." ztišila Vika diskrétně hlas s tím rozjařilým mrknutím, zatímco v duchu zajásala nad tím, jak dobře to vymyslela.

"Tak jo, soustřeď se, Viko. Tohle bys měla zvládnout. Dělala jsi to už stokrát. No, dobrá, stokrát ne, ale jsi mladá, schopná a jen občas nemehlo. To je dobrý základ. Zvládneš to i bez Magistra, ukážeš Vlkovi, že to zvládneš sama, ať si Krkavce říká, co chce!"
Tolik k motivačnímu proslovu, během kterého srdce přestávalo tak urputně tlouci jako by se chystalo vyskočit z hrudi. Jenže ve stejnou chvíli se ozval ten děsivý zvuk. Vika sebou trhla a jedna z rukou jí trhla pod kabátec, zatímco prsty druhé se pokřivily do zvláštního gesta. Naštěstí ovšem myšlenka předběhla čin a z košíku vystrčil hlavu nejvíc prapodivný tvor, jakého kdy Vika viděla. Tedy krom velkého Mistra, ale o tom nebylo zrovna vhodné začínat. Vlastně si ti dva byli nečekaně podobní...

Tak či tak udiveně vykulila na tvora oči a vytáhla se na nohy po vzoru Isidory. Co to je? Démon? Opravdový? No, správně se měla okamžitě pokřižovat a zabít to zvíře pekelné nerohaté, ale...
"Ten je kouzelný..."
No doufej, že ne doslova.

"Voní to opravdu..." začichala až jí nos párkrát poskočil jako když větří malé zvířátko, "úžasně," pokývala hlavou, kterou vzápětí se vší tou nehranou zvědavostí naklonila ke straně. "Zní to spíše jako nějaké kouzlo, než jen obyčejná vůně..." nadhodila. Vzápětí jí div líce nepolila červeň.

"Magistr tě zabije. Né, Magistr tě jen zbije jak koně. Krkavec tě dorazí! A zvláště, jestli se domákne, že mu říkáš Krkavec... U vraních pařátů a liché bradavice..."
Ta splašená myšlenka na okamžik ovládla celé její nitro, než se donutila krátkým nádechem a výdechem vzít veškeré zbytky rozumu do hrsti, nebo spíše hrstičky a zachovat něco jako klid. Ve tváři vykouzlila něco jako úsměv, spíše rozpačitý než cokoliv jiného a zastrčila si rychle pramen vlasů za ucho.
"Nesmíš to pokazit. Nesmíš to pokazit, je to jasné, Viko? Jinak se Magistr bude tvářit jak zkyslá rybička v cukrkandlu pokaždý, když... No, pokaždý!"

"Jen jedna? Huf. No, tedy né že by to bylo něco dobrého, jakože huf, ale mohlo to dopadnout hůře, že ano? Tedy, jistě že víte, že to mohlo dopadnout hůře, ale i lépe, ale..."

Vika zamrkala a raději na pár úderů zběsile bušícího srdce semkla způsobně rty a vzápětí dlouze vydechla. Tentokrát byl ten její bezprostřední úsměv o něco veselejší, hezčí. Bez varování vztyčila jeden prst a ve tváři se jí objevil kajícný výraz.
"Neříkejte to. Já vím. Moc mluvím. Moc rychle, moc všechno."

"Auuu!"
Zavyla Vika procítěně. No, ne že by si o děvče nějak ublížila, když přes něj skoro přelítla, ale podařilo se jí vrazit jílec vlastní zbraně ukryté před zraky všech pod omšelým kabátcem, co vypadal jako dědictví už bůhví kolikáté generace, přímo pod žebra. Se zasyknutím si promnula postižené místo a až poté ji napadlo se podívat, jakou lokální katastrofu způsobila tentokrát.
Tmavovlasé děvče bylo mladé, nemohlo mu být ani dvacet zim, ovšem chlapci se za Vikou museli otáčet už dobrých pár let. Něco... Něco v ní bylo, v tvé tváři, výrazu, pohybech, to skryté kouzlo svádějící k bezdůvodným sympatiím s mladou cizinkou. Zbytek jejího oděvu nebyl též nijak valný, no, rozhodně se úplně nehodil pro slušné věřící děvče z dobré rodiny.

Kolem krku měla něco, co připomínalo celkem umně zpracovaný obojek nebo zkrátka jen ozdobený pruh kůže místo náhrdelníku. Bílá halena odhalovala náznak dekoltu a končila zastrčená v koženém korzetu tvořeném silným řemením. Pestrobarevná sukně s rozparkem odhalujícím kalhoty zastrčené ve vysokých šněrovacích botách byly už jen pomyslným vrcholem mladého děvčete zralého na převýchovu v klášteře.
"Eh, jsme to ale nešika... Pardon, pardon, hrom do police je oproti mě pomalej šnek..." rozhodila rukama v tom rozpačitém omluvném gestu a ve stejnou chvíli přičapla rychle vedle mastičkářky.

Brašna jí při tom málem slétla z ramene, ale opravdu jen málem. Bez rozmýšlení sáhla po jedné z dřevěných dóziček, co se zakutálela bokem, ale ve stejnou chvíli... Strnula. Na krátký okamžik, jako by ji snad dóza s mastí kousla. Rychlým pohledem přelétla k mastičkářce. A pak zpátky k rozsypanému zboží.

brašna Viky

"U muže a medvěda platí stejné pravidlo. Čím ošklivější, tím hezčí."
Zachichotala se, když jí prolétla hlavou slova jedné stařeny. Opírala se o bednění a bradla oddělující plév prostého i sprostého lidu od ctnostných - a navýsost upocených - rytířů chystajících se na další kolo disciplíny, která obnášela spoustu křiku, urážek, hrdinských výroků padlých modrokrevných plechovek a velmi neorganizovanou bitku ve stylu sejmi-každýho-kdo-se-ti-dostane-do-pole-hledí! Krátila si čas jejich pozorování, úsměv od ucha k uchu.
Jeden z rytířů její pohled zachytil a úsměv jí vrátil. Nu, nebyl zdaleka tak půvabný, to už tak bývá, když vám jeden špičák chybí a zub hned vedle máte uražený v půli a to lascivní gesto, které ukázal v další chvíli, na výsledném dojmu už nepřidalo. Tedy, krom toho, že Vika zrudla jako rak a přestala se zálibně culit na každé brnění, co jí prošlo před očima.

Odkašlala si a rychle od dřevěné ohrady ustoupila, až sem cítila káravý pohled Magistra, i když se každou chvíli pohledem i dalšími smysly ujišťovala, že tu nikde nestojí a nečíhá připraven jí vrazit řádný záhlavec nebo rýpanec do ledvin.
"Uchm... Huh... Ííík..."
Ve stejnou chvíli polekaně vypískla, když při svém úkroku s razancí zdivočelé komety vrazila do děvčete, co akorát procházelo kolem.

Vika se vším všudy