Životopisy

Životopisy:

S jakým záměrem byl založen tento stůl? Jak již je v názvu napovězeno, bude se týkat životopisů, jež je dnes na Andoru požadavkem většiny Pánů jeskyní a mnozí z Vás přemýšlí, jak by takový správný životopis měl vypadat, co má obsahovat, či co to vlastně onen životopis je?

Stůl by měl tedy v první řadě sloužit dvěma hlavním účelům:

a)Ulehčit nápovědě (čili Stolu pro nováčky a Online pomoci), nejednu odpověď adresovanou od nováčků, jež zní: „Jak mám napsat životopis? Co to životopis je?“.

b)Sloužit jako výstavní plocha pro ty, jež považují svůj životopis některé ze svých postav za povedený a budou se o něj chtít podělit s ostatními.

c)Jsou zde vítány i teoretické práce o významu životopisů, způsobech jejich psaní a též o tom, co by životopis měl obsahovat.

Máme tři typy hráčů a též tři typy toho, proč psát životopis:

a)Hráč si vybere dobrodružství již založené, vytvoří postavu a začne pracovat na životopisu, či v tom lepším případě se dopředu domluví s PJ

b)Hráč vytvoří postavu a následně hledá dobrodružství, kde by ji mohl využít.

c)Dobrodružství, ať už z prvního, nebo druhého příkladu skončilo a tak hráči zbyla postava, s novými zkušenostmi a prožitky, lehce ji upraví a pustí se do dalšího dobrodružství.

Ať už jste jakýkoliv z těchto typů, či už Vás potkaly všechny tři, jistě byste rádi věděli, co by tedy měl správný životopis obsahovat. Když sepisuji verbíře do k některé ze svých jeskyní, vždy tam uvedu, co bych v životopisu ráda viděla, ten by pak měl být doplněn vhodným jménem a ikonkou, nezapomínejte též, že Vaši postavu tvoří a utváří především to, jak za ni hrajete, ale i Váš písemný projev. Zde Vám tedy uvedu, co by mělo v životopise v kostce být, ať již v bodech, či zahrnuto do příběhu. Stalo se již zvyklostí některých uživatelů, dát na úvod životopisu krátký příběh, povídku, citát, jež by jeho postavu ještě více nastínil. Já s tímto plně souhlasím, navíc uvědomte si, že dobrý životopis je Vaší vstupní branou do nového světa dobrodružství.

Vzor životopisu v bodech:
Jméno:
Věk:
Rasa:
Povolání:
Historie postavy: (zde můžete uvést, kde se Vaše postava narodila, kdo byli její rodiče, jaké měla dětství, jak se dostala ke svému povolání, co ovlivnilo její život, čím vším prošla…)
Dovednosti: (zkuste uvést nejen, co se Vaše postava během života naučila, ale i to, jak se to naučila, kdo ji to naučil, na jaké úrovni tyto schopnosti a dovednosti jsou, zda je vykonává rád..)
Vzhled: (od barvy vlasů, očí, stavby těla, délky vlasů, výšky, váhy, velikosti nosu až po oblečení)
Cíl, motivace: (každý má nějaký svůj cíl, sen a též to, co jej k němu motivuje, jistě tedy i Vaše postava)
Povaha: (je Vaše postava mrzout, či překypuje humorem a je podpěrným bodem celé skupiny, napište cokoli)
Záliby a nelibosti:(co má Vaše postava ráda a co naopak nesnáší, čím opovrhuje)
Strach, obavy: (čeho se vaše postava bojí, co jí děsí)
Vybavení: (co má vaše postava u sebe)

Toto byla jen malá inspirace pro nováčky, jež neví jak začít, stačí se držet bodů a nápady se jen pohrnou. Stačí jen trocha odvahy a soustředění. Klidně si myšlenky sepište nejdříve na papír a posléze je převeďte do počítače, mnohým se tak lépe pracuje.

Texty pro tento stůl posílejte, prosím, do pošty. Pokusím se je zbavit pravopisných chyb a překlepů (což neznamená, že si to po sobě ani nepřečtete) a přidat v krátkém čase. Nezapomeňte však na to, že to musí být jenom takové životopisy, jejichž uveřejnění nenaruší hru, pokud jde zrovna o aktivní postavu! Těším se na vaše příspěvky a náměty.

Své životopisy, či cokoliv, co se jich týká zasílejte do pošty Sargo, Morwen či Cirien Brisse, jež jsou momentálními správci stolu.

Správci stolu

Sargo, Morwen, Cirien Brisse

zde nemáte právo psát

Vypsat pouze důležiténejnovějšístaršínejstarší

Morwen - 11. června 2009 10:28

Eloy Salgado

O životě muže jménem Eloy Salgado se ví jen málo věcí. Byl to prý šlechtic; nevýznamný, nepříliš bohatý, ale šlechtic. Měl na to papíry. Za svůj život nevykonal nic užitečného, záslužného nebo alespoň dobrého. Místo toho spáchal čin, který byl sice relativně obyčejný, avšak provedením naprosto ojedinělý. On se totiž... zabil.

"No tak, chlapče, už je to skoro týden, co jsi mi sliboval město."
Je to tak, mladý Ronald, syn neznámé děvky a žoldáka, který byl v době početí svého syna natolik pod parou, že si z osudného okamžiku nepamatoval absolutně nic, slíbil Eloyovi Salgadovi, že ho dovede do města.
Byl to planý slib, který z úst vypustil jen díky dvěma stříbrňákům, ačkoliv zdejší kraj neznal o nic více než jakýkoli jiný kout světa, kromě starého dobrého Donku, kde vyrůstal. Ten šlechtic mu připadal vznešený a skvělý. Dneska už by mu takový asi nepřipadal, ale tenkrát to byla pro třináctiletého chlapce hvězda. Ronald byl totiž jen prostý kluk, který neznal své rodiče a celý dosavadní život strávil na menším hrádku v Donku převážně v kuchyni.
Náhoda tomu chtěla, že právě on narazil na mírně podnapilého sira Salgada. Vypadalo to, že pan šlechtic potřebuje celkem narychlo opustit město, neznaje však místní krajinu, najmul si chlapce jako doprovod. Roland toužil už dlouho vypadnout z té špinavé díry, poznat svět, ženy, bohatství, a tak neváhal ani okamžik. Nasliboval hory doly, třebaže ani jedno neměl.
A tak nyní seděl v sedle mezka, za zadkem maje již notně pohublé brašny se zásobami, následujíc elegantní postavu sira Eloye Salgada natřásající se na ušlechtilém oři. Za těch pár dní si mladý Roland udělal poměrně slušnou představu o šlechticích. Jsou to nabubřelí, panovační, pokrytečtí idioti.
"No, chlapče? Čekám na tvou odpověď. Dostal si celkem slušně zaplaceno. Nechtěj, abych se rozčílil."
Chlapec polknul jedovatou poznámku a jen trpně sklopil zrak.
"Omlouvám se, pane. Já... musel jsem na poslední křižovatce zvolit špatný směr."
Ve skutečnosti to nebyla tak úplně pravda.
Špatný směr zvolil už na křižovatce první. Byl tam sice ukazatel, dokonce byl i slušně čitelný, avšak něčím tak fádním se sir nehodlal zdržovat a přenechal vše na chlapci - ten však neuměl číst. A tak nyní bloudili již několik mil neznámo kde.
"Hlupáku!" ucedil Salgado povýšeně, aniž se obtěžoval ohlédnout na svého průvodce.

Nechme zatím ty dva jít si svou cestou. Za chvíli se k nim vrátím v moment o něco zábavnější.

Jak už bylo řečeno, o životě muže jménem Eloy Salgado se mnoho neví. O životě muže jménem Roland se toho taky mnoho neví, ale přesto si něco povíme.

Chlapec nízkého původu, nepříliš čistých rukou, povahy a srdce. Měl velké ambice, o kterých nepochyboval, že se jednou naplní. Peníze, ženy, vznešený život. Avšak až do svých třinácti si o tom všem (až na ty ženy) mohl jen nechat zdát. Kuchařův nejposlednější pomocníček neudělá kariéru ani v kuchyni, natož ve světě. Roland přesto věřil, že jednou dosáhne svého. Již v tom mladém věku se neštítil použít podlých úskoků k získání věcí zapovězených (v té době se to omezovalo jen na víno, sýry, klobásy...). Ale protože to byl kluk hezký a když chtěl tak i příjemný, procházelo mu to. On vůbec mnoho svých lumpáren umě schovával za nevinný pohled naplněný jakousi nepopsatelnou podmanivostí. Jak se říkávalo, říká a říkat bude - není všechno zlaté, co se blyští. On se však blyštět opravdu uměl a jen málokdo přišel na to, že to žádné zlatíčko není.
Stará kuchařka mu od mala předvídala roli lamače ženských srdcí a její věštba se naplnila.
Kluk zdědil po svých nepoznaných rodičích vysokou, dobře stavěnou postavu, hluboký oduševnělý pohled, melodický hlas, jemné ebenové vlasy a celkově pohlednou tvář. Člověk by se až divil. Ovšem, dokud pracoval jako pomocník v kuchyni, věčně umouněný, v otrhaných hadrech, většina jeho předností zůstávala skryta. Jenže pak potkal sira Salgada.

"Na chvíli zastavíme, kluku. Pohlídej mi koně."
Vůkol nebylo živáčka, z jedné strany pole lán, z druhé nějaká křoviska, louka a les. Slunko svítilo, nebe takřka bez mráčku. Byl konec léta a počasí přálo cestovatelům, dokonce ani hmyz příliš neobtěžoval. Málokdo by se zdráhal nazvat ten den dokonalým.
Sir Eloy Salgado přitáhl koni uzdu. Podkovy zadusaly na cestě, utichly. V dáli zacvrlikal ptáček. Sir se pokusil v rychlosti sesednout. Tatam byla všechna elegance, teď šlo o každou vteřinu.
Ouha!
Vysoká, jezdecká bota se z nepochopitelného důvodu rozhodla právě v tento okamžik nešikovně zaseknout ve třmeni. Sir však setrvačností pokračoval dál. Mám-li se pokusit popsat jeho momentální pozici, pak tedy: pravá noha uvězněna ve třmeni, levá ještě ne tak úplně položená na zemi, levá ruka momentálně pouštějící hrušku sedla, pravá ruka zlehka opřena o ořovu hřívu, tělo v pohybu směrem dolů, tvář zkřivena překvapením, rodící se nepříjemná předtucha.
Letmý pohled prozradí, že pokud se sirovi nějakým zázrakem nepodaří získat stabilitu, nepříliš šlechticky se svalí do příkopu důkladně vycpaného křovinami.
Nebylo zmíněno, že sir Salgado nikdy neoplýval přílišnou obratností.
Kupodivu se mu nepodařilo získat potřebnou stabilitu a trajektorie jeho pádu končila dle předpokladů v křoví.
Roland se neudržel a svalil se smíchy z mezka. Přes slzy si bohužel nevšimnul hned, že se sir nějak nehýbe, nesnaží se dostat z nedůstojné pozice. Až po pěti dlouhých minutách si uvědomil, že jeho ušlechtilý společník nejspíš zemřel. Chvíli na to už Roland dokonce znal příčinu smrti. Zrádný kámen, schovaný v křoví před zraky všech, se stal osudným neznámému sirovi Eloyovi Salgadovi, když ho nevybíravě udeřil do hlavy a trošku mu poupravil fasádu.

Jak už bylo zmíněno, Roland nebyl příliš čestný hoch, někdo by ho možná nazval hajzlíkem (znát ho). Celkem přirozeně využil příležitosti. Po drobných nesnázích se mu podařilo vysvléci mrtvého. Přivlastnil si veškerý jeho majetek - koně, mezka, peníze, šlechtický titul, oblečení, meč, klobouk, no prostě všechno. V nedaleké říčce se důkladně umyl a navlékl na sebe šlechtický oděv. Byl mu sice volnější, trošku více volnější, ale náhle si připadal jako opravdový pán. Vyškrábal se do koňského sedla.
Mladý Roland - vlastně Eloy - měl před sebou celý svět, který čekal jen a jen na něj.

Další události jeho života shrnu jen pár slovy.
Během měsíce si uvědomil, že sice vzdáleně vypadá jako šlechtic, ale postrádá to správné chování. Na třináctiletého kluka mu to docela myslelo. Vše co měl prodal, honosné šaty vyměnil za oděv prostší, takže vypadal jako synek nějakého průměrného obchodníka. Byla v tom špetka štěstí a zcela určitě i dávka jeho osobního kouzla. Vetřít se do přízně lidí mu nikdy nedělalo problém, natož nyní.
Nebál se těžké práce, vždyť dosud to byl jeho denní chleba, ale ani ji nevyhledával. Po půl roce se mu podařilo nalézt to, co hledal. Přijal službu u postaršího pána. Staral se mu o dům a zahradu, zastával funkci jeho osobního sluhy. Starý pán si ho oblíbil, chlapec to byl bystrý a pracovitý, za odměnu ho učil. Během následujících čtyř let se Eloyovi nevedlo špatně. Pán ho přijal málem za vlastního. Naučil ho číst a psát, vštípil mu základy dobrého vychování. Občas spolu hovořili dlouhé hodiny do noci, chlapec důkladně naslouchal, a tak ani umění konverzace mu nezůstalo skryto. Čtyři roky mladíkovi, navíc tak bystrému a učenlivému, utekly jako voda. Ani omylem ho neopustily jeho sny. Krátce poté, co oslavil osmnácté narozeniny, jeho mecenáš zemřel.

A Eloy si začal plnit sny. Jeden z nich - ženy - měl už dávno splněný. Už bylo zmíněno, že to byl docela fešák. Ještě mu ani nebylo patnáct a přišel o panictví. Bylo to z pohlednou služtičkou, která byla málem o deset let starší, ale zkušená. Lepší učitelku ve věcech lásky si nemohl přát.
Další body na jeho seznamu se již třásly nedočkavostí. Když umřel starý pán, posbíral Eloy své úspory (slušná sumička se za ta léta nasbírala, sečteno ještě s penězi zesnulého sira) a vydal se do světa.

Pořídil si pohodlné oblečení, za které by se žádný šlechtic nemusel stydět, koně a vyrazil.
Začátky byly krušné, za ty čtyři roky si uvyknul na pohodlí a jen těžko se ho vzdával. Proto dělal vše proto, aby ho měl dostatek. Po několika nešťastných událostech si pořídil rapír a dýky (samozřejmě perfektně k sobě ladící) a okolnosti ho donutily naučit se alespoň základy šermu. Na zkušeného šermíře by nestačil, průměrnému jen tak tak, ale na lapku a žárlivého manžele či milence ano.
Po léta se pohyboval po světě. Sbíral srdce urozených, ale i prostých, dam a samozřejmě jejich peníze. To asi vysvětlím trochu blíže. Netrvalo mu totiž dlouho, než přišel na neskutečnou zbraň, kterou mu zanechali rodiče. Jeho charisma, vzhled a vystupování se staly skutečným magnetem na ženy. A on toho řádně využíval. Postupoval vždy podobně.
Vyhlédl si bohatou paničku, nechal ji ať si myslím, že je do ní bláznivě zamilovaný, strávil s ní pár dní a nocí a přibližně po týdnu až dvou se vypařil i s penězi a šperky. Ráno, když se okouzlené dámy probudily samy v prázdné posteli, bylo již pozdě. Marně si spílaly, že se nechali tím bídákem oklamat. Našly se však i také, které věřily v jeho návrat. Jaké pro ně muselo být zklamání, když se již nikdy neobjevil.

V současnosti je mu osmadvacet let. Plný sil si plní své sny. Dalo by se říci, že je bohatý a i kdyby náhodou někdy přišel o peníze, není pro něj problém nějaké si obstarat. Jeho život ho baví, tak moc, že ještě ani omylem neplánuje usazení.
Jaký je jeho charakter? Těžko říci, před nikým se neotvírá, vždy je tam maska. A pod ní další maska další a... Možná, že ani on sám neví, jaký ve skutečnosti je. Ale zjevně mu to nevadí. Užívá si každý den, každý okamžik. Žije naplno. Ženské srdce získává s lehkostí, s jakou sluneční paprsky hladí jejich tváře. Ostatní muži se na něj možná koukají s jistým despektem, tuší, že není takový, jaký se jeví, ale on sám nevyvolává rozbroje - nemá to zapotřebí. Když však na něj někdo vylítne se zbraní v ruce, brání se. Mistr ve slovních hříčkách, dvojsmyslech, lichotkách. Málokdo s jazykem manipuluje s takovým citem...

- Sitha -

Morwen - 09. března 2009 14:09

Earwin z Iblatanky

Jsem Earwin z Iblatanky, obchodník. Narodil jsem se v Iblatance, rodiče byli farmáři. Žil jsem s nimi a ještě se strýcem na naší malé farmě, kde otec pěstoval pomeranče. Strýc byl špatný farmář a ještě horší alchymista, to se ale o něm říkat moc nemělo, jelikož to neměl rád. Kdo by se taky divil, všechny jeho pokusy končili špatně, sice nikdy nic nevybuchlo, ale i tak to nekončilo dobře. Když mi bylo deset let, projížděl kolem jakýsi mág, v Iblatance byla univerzita magie a všichni mágové byli uznáváni pro svoji moudrost a laskavost, ten si mě vybral. Táta mě nechtěl dát, ale nemohl odmítnou. Mág - Eleandr – slíbil, že budu moct vídat rodiče jednou či dvakrát týdně. Vzal jsem si pár věcí a vyrazil do města, které bylo jen kousek od farmy, ještě si pamatuji, jak se rodiče loučili, a strýčkovi odkapávala z kníru jakási smrdutá tekutina. Když jsem se ho později ptal, proč si mě vybral, řekl, že neví, něco ze mě cítil, ale nic obvyklého pro mágy.
Mistr měl se mnou samé trápení, jelikož mi nic nešlo, žádná magie, nerozčiloval se, spíš byl nešťastný, že moji moc neumí probudit. Nakonec, asi po roce, mi dal volno, řekl, ať jdu do knihovny a zkusím samostudium všeho, čeho budu chtít. Dlouho jsem byl v knihovně a zkoušel všemožné věci, nakonec jsem se dostal až k maličkému oddělení v rohu knihovny: Iluze. Vzal knihu a četl, líbila se mi představa umět vytvářet iluze čehokoliv, nejen nehmotné, ale i hmotné, tedy aspoň v hlavě. Vzal jsem si několik těchto knih do svého pokoje a četl několik dní. Nakonec jsem myslel, že princip této magie jsem již pochopil, tvářilo se to lehce. Zavřel jsem oči a nahromadil magii, to jsem dokázal vždy, ale nikdy jsem neuměl jí zpracovat. Náhle to šlo lehce, magie mi projížděla celým tělem a já věděl, že toto mi půjde, stvořil jsem před sebou svojí první iluzi. Byla sice spíše průsvitná než cokoliv jiného, ale byla. Utíkal jsem za Eleandrem a vůbec si neuvědomil, že moje iluze mě následuje. Mimochodem, byl to malý ohnivý drak. Lidé na mě koukali celkem nevěřícně, jelikož to vypadalo, jako bych utíkal před drakem. Slyšel jsem různé výkřiky, bouchání dveří a jiné zvuky, ale tenkrát jsem si to neuvědomoval, byl jsem příliš šťastný. Doběhl jsem ke dveřím a zabouchal. Drak byl za mnou, takže jej Eleandr neviděl, když otevřel dveře. Nenechal jsem ho ani promluvit a vše mu řekl, bylo mi jedenáct a konečně jsem našel něco, co mi šlo. Eleandr byl šťastný, ale i smutný. Byl rád, že jsem našel něco, co mi jde a na co mám talent. Jak mi ale řekl, iluze jsou velice náročné na soustředění a potřebují hodně magie. Později ale změnil názor. Zjistil, že iluze jsou pro mě hračka, udržet jich několik najednou bylo snadné. Jediné co ho mrzelo, bylo, že jinou magii jsem nezvládal, jen iluze. Učil jsem se rychle a za chvíli předčil v této magii všechny na univerzitě.
Když mi bylo dvacet, vrátil jsem se na farmu, jelikož otec i matka onemocněli, čím to nevím do teď, nikdo to nevěděl. Na univerzitu jsem chodil tak jednou týdně, abych tam přednášel mladým lidem o mé magii, nikdo jí ale nechtěl studovat, byla náročná, pro ně. Na podzim rodiče umřeli a já se strýčkem zůstal sám. Byl tak vzteklý, že všechny své věci vylil do našeho pomerančového království.
Necelý rok uplynul a já své mínění o strýci změnil, byl hrozný alchymista, ale farmář byl skutečně ještě horší. Když se blížila sklizeň, tak pro pomeranče dojel jakýsi obchodník z vedlejšího města. Nakoupil jich hromadu pro sirotčinec, měl to být dar od něj. Jel jsem s ním, jelikož jsem tam chtěl něco nakoupit, přemluvil mě, ať s ním zajdu do toho sirotčince, řekl jsem si, že ano. Ty děti byly rády, za pomeranče, nikdy bych tomu nevěřil. Ukázal jsem jim dokonce něco málo ze své magie, bylo pěkné vidět v jejich očích to nadšení. Udělal jsem si několik poznámek do bloku, jelikož mezi těmi dětmi jsem našel dva, kteří měli slabou magickou auru. Někdo to bude muset prozkoumat. Byla večeře, jedli jsme v sirotčinci, v každé míse bylo několik pomerančů, dost pro každého. Když bylo po večeři, zjistil jsem jednu věc, některé děti se chovaly jinak. Byly hodné, jiné vypadali unaveně, další byly agresivní… Nevěděl jsem co se děje, pak mi to došlo, ty pomeranče, vybavil jsem si, jak strýc vylil ty své chemikálie do země, kde pak vyrostli tyto pomeranče. Některé děti začaly být nebezpečné ostatním, proto jsem musel zapojit svojí magii. Všechny jsem držel v iluzi, že jsou ve svém pokoji, sami a jsou unavení. Bylo to dost namáhavé, držel jsem to několik hodin. Když bylo ráno, iluzi jsem ukončil, doufal jsem, že účinek pomerančů pomine. Pominul. Byl jsem vyčerpaný, ale rychle jsem vyrazil domů, někteří si nepamatovali, co se stalo, naštěstí. Doma jsem vše vylíčil strýci, on rychle vyrazil k místu, kam vylil své pokusy. Odebral vzorky půdy, vzal pomeranče a zamkl se do své pracovny. Byl tam několik dní a já zatím odpočíval. Ta velká iluze si vybrala svojí daň, byl jsem unaven. Nakonec vylezl s úsměvem na tváři. Přišel na to. Přišel na to, jak do půdy přidat určité látky, aby pomeranče co tam vyrostou, měly schopnosti, jaké si přeje. Takže jsme mohli pěstovat pomeranče vzbuzující lásku, žárlivost, nenávist, laskavost a jiné. Tyto pomeranče ale neměli trvalý účinek, dokázali člověka ovládnout na několik hodin, některé na den. Jiné měli ale následky trvalé, pomeranče, které člověka nutili zapomenout na to, co se stalo v několika posledních hodinách. Byla toho fůra, co jsme mohli mít, a strýc přicházel s novými nápady. Nakonec dokázal vymyslet i protilátky, které rušili účinek pomerančů.
Přemýšleli jsme co s tím, nakonec jsem si řekl, že vyrazím do světa a budu tyto pomeranče prodávat. Vidina peněz se mi líbila. Navštívil jsem Eleandra, řekl mu, že odjíždím. Pokoušel se mi to rozmluvit, říkal, že na univerzitě je dost věcí, se kterými bych mohl pomoct. Řekl jsem, že ne. Měl jsem totiž už vše připravené. Vůz na pomeranče a koně. Když viděl, že se mnou ani nehne, dal mi dva dárky. První je dýka, která má tu vlastnost, že se do ní dá uskladnit magie. Druhý dárek byl kožený baťoh. Vypadal obyčejně, ale jak mi řekl, tak je magický, dá se do něj uskladnit stokrát víc věcí, než kolik by se do něj normálně vešlo, při tom zůstane stále stejně lehký. Pokud do něj dám věc, která je studená, tak pokud ji vyndám, tak je stále studená. Ať tam byla věc jakkoliv dlouho, když jsem jí vyndal, byla stále stejná. Poděkoval jsem, byl jsem překvapený, takové cenné dárky jsme ani nečekal, nic jsem nečekal. Když jsem odcházel, byl jsem smutný, jedna má část nechtěla odejít.
Vůz jsem si nakonec nevzal, vše jsem dal do baťohu, vzal jsem si dýku a vyrazil. V baťohu byla hromada pomerančů. Slíbil jsem strýci, že mu pošlu po někom vždy peníze, které vydělám. On byl šťastný, že má svůj výzkum, konečně něco co mu šlo. Tak jsem vyrazil a prodával, občas jsem musel použít magii, abych se ubránil před chtivými lidmi a zloději.

Popis: 25let, 185cm vysoký, štíhlý, Mám rudé vlasy, tmavé oči a na tvářích lehké strniště. Nosím tmavě modré, či černé oblečení, hodně kvalitní. U pasu mám svoji dýku, na první pohled obyčejnou, ale plnou magie. Na zádech mám baťoh, ve kterém už nejsou jen pomeranče, ale i jiné věci. Vcelku ale nic zvláštního.

Dovednosti: Tvoření iluzí. Umím lehce bojovat s dýkou, ale pokud můžu, schovávám se za iluze. Obchodník.

Charakteristika: Průměrný člověk, který má rád zábavu, rád si užívá a má rád navrch. Miluje víno a ženy. Hazard lehce. Vždy veselý.

- PulElf -

Cirien Brisse - 05. února 2009 22:42

Artur s Domeinu.

Představte si vzrostlý košatý strom s listy velkými jako dlaň. Zelený a zdravý vystavujíc se i vichřici jen proto, aby v jeho koruně ševelilo listí, pevně srostlé s větvemi. A představte si u něj vzrostlého satira, jak jej objímá tak láskyplně, jako svou jedinou lásku. Čistě, pro ni samotnou. Dvojce, která přes svou zdánlivou rozdílnost k sobě patří více než ryba k moři, nebo slzy k očím. On a Ona, navždy svázání nejhlubším citem, který se prodral skrze hranice fantasie až k nejprostším tvorům odvráceného světa. Její kořeny jsou spojeny s kořeny všech rostlin, prostupující všemi kraji a končinami a její život je závislý právě na stavu celku. Protože ona je zosobněním celku. Teď, v době blížícího se konce, kdy svět hnije a umírá pod nohami legií zla a pod ohněm okřídlených ještěrů, její kůra šedne, listí usychá a opadá. On, jež je jejím obdivovatelem, srdcem svázaný s její mízou, pláče a slzami zalévá svou hynoucí lásku. Ta se pomalu rozpadá a chřadne mu v náručích. Listí dopadá do jeho dlaní a mění se v prach. Tady, v zemi, která je mimo dění, na odvrácené straně světa, kde vše je odrazem toho, co se děje tam, za hradbami zrcadel. Snad hne s jeho srdcem to něco, co na druhé straně hne se srdci tisíců. Zdánlivě věčná symbioźa je narušena a on, jako posel soudržnosti všech živoucích tvorů s přírodou, se rozhodne jednat a svými činy ovlivnit misky nezaujatých vah. Aby mohl projít do světa, který ji ovlivňuje, musí se vzdát své odlišnosti. Ulomí si jeden roh a jednou lidskou nohou již stojí na druhé straně. Ulomí si druhý roh a navždy se odtrhne od své lásky, vržen do světa, kde vše je nepříjemně skutečné a konkrétní. Je smrtelným... Rovnováha je narušena. Snad bude jeho hlas tím, který převáží misky na správnou stranu.

* * * * * * *

"... nemáš co dělat! Vstávej, špíno!" Pronikne k jeho uším hlas strážného sklánějícího se nad ním. Celý svět, nebe, špičky domů, i samotný muž před ním, se vyloupnou z nicoty a stvoří minulost, na kterou si nemůže vzpomenout. Byl tu odjakživa, jako by včera moc pil a teď měl příšerné okno. Je sám sebou, takovým, jakým byl vždy, jen si nevzpomíná, co dělá zde, kde byl před tím a proč drží ten prsten ve dlani. Nádherně stříbrný jako luna s bohatými rytinami spletitými jako koruny stromů. "Co to?! Komu jsi to ukrad, šmejde! Dej to sem!" Zahuláká fousáč s přilbicí na hlavě a shrábne z jeho rozevřené dlaně onen šperk. Překvapená tvář muže válejícho se na zemi je bezradná jako jeho prázdná dlaň, které něco chybí. "Ale... ?!" Vypustí ze svých úst - ano, umí mluvit! Proč by neuměl. Jen ten hlas se zdá být tak cizím, přitom je to jeho hlas. Vždycky jím byl. "Hnusný zloději! Padej odsaď a už se tu neukazuj! Ještě jednou tě uvidím a půjdeš pod sekeru!" Znovu se ozve hlas strážníka, který dnes přišel k nečekanému výdělku. Jen se dobře zbavit toho opilce... Vzal jej za límec jeho ušmudlaného kabátu a dotáhl vedle do postraní uličky. Pryč od lidí na tržišti. Věnoval jeho žaludku jeden kopanec, plivanec jeho oděvu a výhružný pohled. Pak zaplul do davu. Vše se zdálo být tak zmatené a při tom všem se v jeho topící se mysli hledající záchranný kruh vynořoval obraz prstenu. To byl jeho záchranný kruh. Ztratil ho! Nesmí se utopit! Jen bolest jeho vyhládlého pohmožděného žaludku mu nedovolila se zvednout tak rychle, jak by chtěl. Alespoň střípek vzpomínek by mu pomohl, ale zdálo se, že to, co včera vypil, mu zatemnilo mysl docela. Posbíral se. Až teď k němu pronikl hluk z náměstí, před kterým stál. Kolem něj prošel nějaký tovaryš a hodil na něj pohrdavý pohled. Začal si uvědomovat, jak vypadá. Špinavý kabát, smradlavý, jako by se vyválel ve hnoji. Mastné a spletené dlouhé vlasy mu spadaly do tváře a na záda. Jeho tvář byla poseta tvrdými pichlavými fousy. "Artur... z Domeinu." Vypustil z úst své jméno, i když nevěděl, co znamená. Možná další indície, kterou už nesmí ztratit. Nesmí zapomenout. Vydal se vstříc davu, hledajíc onoho strážného, svůj prsten! Když tu okolo něj lidi začali křičet a panikařit. Ztrhnut davem jen přihlížel bestii, která přilétá zpoza hradeb. Připadal si, jako vyplavený z moře a znovu přílivem strhávaný do jeho hlubin. Nesměl zemřít!

* * * * * * *

Nápady pro Vypravěče: Onen prsten by měl být důležitým v nadcházejících časech a ono jméno, i jeho podoba patří k sobě. To jméno a dříve nezanedbaná tvář patřily známému člověku, s vysokým postavením a spoustou vlivných přátel ve vyšších kruzích. Ten prsten mu skutečně patřil a příběh, který předcházel jeho ocitnutí se zde v takovém stavu nechávám na tobě. Každopádně se nitka jeho osudu s nitkou onoho satira spojila v jednu, snad pro vlastní kompatibilitu a vyšší záměr. Kdybys to na tebe bylo příliš, byl bych ochoten ti pomoci s vymyšlením životního příběhu toho Artura. Ale bohužel se mi to bude blbě skládat tak,a by to zapadlo do celkového příběhu a konfliktu, který se tam rodí.

-Delruth-

Cirien Brisse - 05. února 2009 22:34

Jméno - Katarýna.
Postava z jednoho chatu.

Vyrůstala jako jedno ze dvanácti dětí ve vesnici Naitane. Byla osmá nejstarší. Její svět končil blízkým lesem vévody Natanela. To na jeho polích museli robotovat. Nevadilo jí to, vévoda se k nim choval dobře a vlídně. Stíhali obdělávat i své políčko. Nesužoval je hlad, dokonce měli krávu Anču a kozu Rozárku. V patnácti letech se měla provdat za Renhiho, šestnáctiletého hocha. Měl neustále rozdrbané vlasy a nešetřil s úsměvem a měl sílu. Dokázal rozštípat celou hromádku dříví bez přestávky. Často ho pozorovala sedíc na trávě. Vdavky oddálil spěšný povolávací list. Renhi jako ještě dalších pár kluků z vesnice musel odjet. Se slzami v očích sledovala, jak se od ní vzdaluje. Otec ji držel za ramena svýma mohutnýma rukama, chtěla se mu vysmeknout a běžet za svou láskou. Doprovázet ho, být mu oporou, a kdyby ho zranili, obvazovat mu rány. Zůstala tedy na statku a dál vařila, uklízela a s úctou sundávala otci boty po práci z opuchlých nohou, které pak mazala hojivou mastí. Čas plynul v očekávání návratu na Renhiho až do toho dne... Přijel na obrovském černém koni. Sám bez doprovodu. Oblečení měl z černé jemné kůže u pasu připnutý dlouhý meč a tesák, ale to.. to ji nezaujalo, když na ni pohlédly jeho oči. Hluboké tmavé oči, temné jak pohled do budoucna a havraní dlouhé vlasy. Rty vyzívající k polibkům, červené a plné bez jediné prasklinky. Hruď širokou, kde by si mohla položit hlavu při hledání útěchy. Ruce jemné, ten muž neměl mozoly, v ten okamžik jí to nepřišlo divné, že šermíř nemá mozoly, že člověk nebývá tak bledý a na dotek chladný. Vzrušoval ji každý jeho krok i úsměv. Nemohla se nasytit pohledu na něj, na krabatící se záhyby černé látkové haleny a zvuku, kdy se meč otíral o stehno. Jak byla naivní a hloupá.. hloupá vesničanka, toužící po muži, kterého viděla jen jednou. Která neviděla vychytralý úšklebek. V noci za ním přišla. Ráno se probudila s proleželým ďolíčkem vedle svého nahého těla. Zůstala sama. Cítila se hrozně osaměle. A to měl být teprve počátek všeho. Ještě ráno se do ní zakousla zimnice a nechtěla se pustit. Pohltily ji horečky, začaly stravovat její tělo. Umírala.. Matka jí stírala z čela pot, stála u ní, když křičela, šeptala či brečela. Osmnáctiletá dívka, její dcera, Katarýna jí mizela, dostávala se z jejího područí a ona mohla jen tiše přihlížet. Katarýna tápala. Hledala stébélko trávy, kterého by se mohla chytnout. Chtěla žít. Po třech dnech nemoci zamřela.. oči měla skelné a pokožka zchladla a zbledla. Krev v jejím těle se začala srážet. V čas její nemoci a smrti hodně pršelo. Zem byla jedno velké bahno. Uložily ji do sklepa na máry. Její ostatky.. Zima zmizela. Vlasy se zkrátily a podivně sestříhaly. Zrudly. Srdce mlčelo. Plíce se nedožadovaly vzduchu. Slyšela padat kapku sražené vody ze stropu. Pomalu otevřela oči, bez jediného plamene svíce viděla. Vstala a dotknula se svých rtů, ucítila pod nimi dva dlouhé ostré zuby. Již nebyla člověkem. Byla démon? Bestie? Ne, necítila se tak. Byla vyděšená jak ztracené kůzle, ale zároveň se v ní cosi probudilo. To cosi se objevilo v jejím sebejistém kroku, laškovném úsměvu, když pohlédla na dřevo, co bylo jejími márami, stůl s bílým prostěradlem. Stalo se jejím oděním. Tógou čistoty zrození. Neposkvrněného přírůstku do noční rodiny. Změnilo se jí i postavení těla, již nebyl shrbená, nyní by ji mohli zaměnit s urozenou krví. Krev ano.. s Časem změn přišel i hlad. Velice konkrétní chuť. Vešla do kuchyně. Společenské místnosti. U dubového stolu seděla celá její rodina nebo spíše to, co bylo její rodinou. Žena strhaná od rození dětí. Oblečena do tmavých šatů s uslzenýma očima. Slzy stékaly po předčasně zestárlé tváři. Pohlédla na ni. Katarýna tam jen stála, nemohla mluvit, ne potom, co vyčetla z očí té ženy. Zmocnila se jí zloba, ona nebyla přeci stvůrou. Co následovalo, se jí vrylo hluboko do paměti. Žena, co ji porodila, ji zavrhla se vzýváním Boha. Muž, kterého ctila, její otec, před kterým poklekávala a umývala mu nohy, se ji pokusil usmrtit. Utekla. Vzala si své staré oblečení. Prošla uličkou ze stříbrných křížů a zlých pohledů. Prošla, přežila. Zastavila se před farou. Hleděla dlouho na dveře a doufala, že se otevřou, že uslyší Jeho hlas, ale On byl vzdálený. Tehdy přestala věřit. V ten okamžik, kdy stála zahalená pouhým prostěradlem před branou boží a ona zůstala zavřená. Vítr jí čechral vlasy, ten ji neopustil. V lese se převlékla do šatů, co si vzala doma. Na cestě nikoho nepotkala. Žádného kupce, který by riskoval, že v blátě zapadne. Našla město, vypadalo trochu podivně, tiše. Nejistotu ale rychle vystřídal pocit bezpečí. Stáhla se do sítě kanálů ke krysám, k jejich krvi.

-Pavetta-

Cirien Brisse - 21. října 2008 20:52

Oso "Deadman" Conolly
Terran
Mariňák
Starcraft

Bajonetem odmontovaným z mé C-14ctky zuřivě bodám do protivného nápisu na mé staronové zbroji. Mám jí po někom. Každý má něco po někom. Při zuřivých bojích po celé galaxii se více než vyplatí procházet bojiště a recyklovat vojenský materiál. Ten chlapík, co měl zbroj přede mnou, si někde sehnal nějakou zatraceně odolnou fosforovou barvu a napsal s ní na hrudní pancíř nápis „Stg. Deadman“ – seržant Mrtvola. Ha ha. Úplně se trhám smíchy. Škoda, že jemu to neurvalo ten svítící nápis, ale hlavu. Zuřivě bodám do superodolné barvy, abych jí dostal z pancíře. Za několik minut se mi povedlo kousek nápisu jen poškrábat. Ach jo. Připravujeme se na výsadek a já tady trávím čas kravinama. Vzdal jsem to. Nasoukat se do tmavomodré zbroje je rutina...
Tak je to tady. Zase... Koukáte? Nevýrazný, zamlklý chlapík a veteránem? No jo, stávají se horší věci. Trochu jsem zažil. Není o co stát. Tak poslouchejte vy mariňácký hovada. Jo Hovada. Jak si myslíš, že nám říkaj. Počítám, že během hodiny je třetina z vás mrtvá, proto se s váma nebudu zatím bavit. Je zbytečné si dělat přátele na dvacet minut. Co?? Radu?? Já taky žádnou nedostal...Ale jednu vám dám. Až budu střílet, snažte se střílet stejným směrem...
Tak to jsem já. Teda to, co ze mě zbylo. Lidství ořezané až na kost. Kdysi...tam doma...už nevím, jak se to jmenovalo...jsem byl...jsem šel. Tuším, že jsem byl v čele nějakého průvodu s transparenty. Tak jsem se dostal do maríny. Směrem dál jsou mé vzpomínky jasné a zřetelné. Týdenní výcvik přerušený během druhého dne... Rychlá instruktáž o ovládání zbroje a zbraně provedená zjizveným dvaadvacetiletým seržantem, který musel přeřvávat rachot dropshipu. Strach svírající útroby, modlení věřících, paniku slabších povah. Jeho větu, kterou pronesl těsně před prvním výsadkem do comlinku. „Jsou nějaký bledý. Trochu jim to nakopnem. Pusť do nich šťávu.“ nezapomenu, ani když mě bude žvýkat zergling. Naprali do nás koktejl povzbuzujících drog - ani se nás nezeptali. Vzápětí jsem se řítil s dropshipem na výsadek. Šťastný spolu s nadšeně ryčícími spolubojovníky, bratry, bráškama. Měl jsem je všechny v ten moment moc rád. První střet přežili tři. To už je dlouho. Dnes jsem mezi samými neznámými tvářemi.
Jsem veterán. Mám za sebou sedm ozbrojených střetů. To se jen tak nevidí. Už jsem u maríny skoro půlrok. Už jsem slavil patery mariňácké měsíční narozeniny.
Každou noc se budím s nočními můrami. Mám dvě nejoblíbenější. V jedné je ultralisk ženoucí se plnou rychlostí na naše pozice. Ani stovky osmimilimetrových projektilu nedokážou zpomalit tento obří organismus. V tom snu mě jeho mohutná tlapa prostě rozšlápne.
Druhé se na mě skrze četu mariňáků prosekává zealot se svými nelidsky ladnými a rychlými pohyby. Střely z C14tek jsou odkloněny nebo zastaveny jeho štítem. V tomhle mi pro změnu rozpáře zbroj a na zem dopadnou má vlastní střeva. Nevtipnější je, že jsem skoro stejné okamžiky už zažil. Jen na finální smrt zatím nedošlo. Jak říkám. Moc nespím a tak jsem poslední dobou - asi půl roku trochu...nervozní. Slyším hlasy. Hlasy mrtvých kamarádů - těch několika málo, co jsem měl.
Téměř zoufale mačkám svou zbraň, které důvěrně říkám Děrovač, a čekám...čekám, kam nás zase ten šílený komandér pošle.

Po dlouhé době něco z jiného soudku, tedy sci-fi, ano, i takové životopisy zde rádi uvítáme.

Currybitch

Morwen - 28. srpna 2008 23:05

Sussi Efferato

V říši Temna, ve světě démonů se ozývá křik dítěte. Je to pláč novorozence. Stvůry, ale i nadlidsky krásní tvorové se shcázejí kolem místa, odkud se dítě ozývá.
Vidí svého vůdce, nejmocnějšího ze všech démonů, jak drží v náručí maličkou holčičku. Dítěti planou ohnivě oči, stejně jako jejímu otci. Na pelechu z kožešin leží tělo překrásné démonky - démonky chtíče. Žena je v oblasti pánve zcela roztrhaná a popálená, od toho, jak se dítě rvalo ven.
Vedle křičící slečny je i položený chlapeček, ten spí, je klidný.
Démoni se dají do provolávání slávy a divokým výkřikům radosti, neboť jejich vůdce má následníka. Všichni předpovídají ohromnou moc obou dětí, protože jejich rodiče jsou, tedy v případě mrtvé démonky byli, velmi mocní tvorové podsvětí.
Oslavy jejich narození trvaly celý den a za tu dobu dívka vyrostla do velikosti ročního dítěte, zatímco chlapeček příliš mnoho nevyrostl. Dívka hltala krev tvorů, které jim démoni přinesli, chlapeček pil jen velmi málo.
Po týdnu byla holčička veliká jako sedmileté děvče a začala pomalu ovládat své schopnosti, ale chlapeček, její bratr-dvojče, byl stále jako malé batole. Démoni si zamilovali Sussi, dceru jejich vůdce, na chlapce si ani nevzpoměli. Su s ním udělala krátký proces, přeci se nebude dělit o přízeň se slabochem. Zabila jej tím, že mu vysála veškerou jeho životní energii. Po chlapci ani nikdo nevzdechl.
Ze Sussi se stala během měsíce ta nejkrásnější démonka, všichni říkali, že je ještě krásnější, než její matka. Sussi si moc dobře uvědomovala, jak vypadá a ještě o sebe víc a víc pečovala.
Už sama chodívala na lov lidí, aby se napila z jejich krve. Byla stále víc silnější. Otec jí učil ovládat své schopnosti. Brzy dokázala metat ohnivé koule, měnit se v samotný oheň, nebo v obrovskou, asi třímetrovou, stvůru s rohy. Také však dokázala jediným pohledem okouzlit tvora druhého pohlaví a donutit ho, aby jí sloužil. jediný, kdo byl proti této moci imunní byl její otec.
Sussi po dvou letech vyrazila ven, mezi lidi. Zjistila, jak moc ji baví si pohrávat s lidkými muži, ale nejen s nimi, ale i s elfy. Mezi lidmi chodívala oblečená stále jen v černé, ale rty měla nalíčené do krvavě rudé barvy. Nejraději nosívala korzet s hlubokým výstřihem, minisukýnku a vysoké kožené boty nad kolena.
Bohužel se jednou zapletla s lovcem démonů. To netušila a stále se jej snažila ovlivnit, marně. Nakonec odcházela z hostince a on jí zastavil. Mohl to být její konec, jenže lovec byl přecijen muž a Sussi se mu líbila.
I on jí přitahoval tím, že na něj nepůsobily její schopnosti. Povídali si celou noc, a poté se druhý den vypravili na společnou cestu. Sussi mu pomáhala v lovu, ale co odmítala, tak lovit démony chtíče, neboť jí byli velmi blízcí.
Onen lovec se jmenoval Gilloin. Sussane by za něj klidně položila život, stejně jako on za ní. Bohužel Gill byl jen člověk a tak stárnul. Avšak vzali se a usadili se v horách. Měli spolu dvě děti, oba chlapečky. Chlapci rostli stejně jako jejich matka, avšak jednou, když byla Sussi venku na lovu, chlapci svého lidského otce zabili, nesnášeli jej za to, že je to obyčejný člověk a proto oni nejsou tak silní, jako jejich matka. Když to Su uviděla, oba zabila. Dlouho poté plakala nad tělem svého milovaného. Pomocí ohně mu vytvarovala nádhernou hrobku, kam jej uložila. Kámen nad ním přeměnila na diamant, takže byla stále vidět jeho milá tvář.
Odešla z hor, zničená z toho, co se jí přihodilo.
Dlouho pak bloudila světem a zabíjela polodémony, nesnášela je, nečisté tvory, křížence, zrůdy.
Po tří stech letech osamoceného lovu polodémonů se k ní dostalo, že kdosi bojuje proti démonům. Ihned začala zjišťovat, kdo je to.
Sussane je nyní 725 let a tělo a tvář má stále dokonalou, vypadá tak na 20-ti letou dívku.

Je to dlouhovlasá černovláska s hlubokýma modráma očima, ale ty se velmi často mění na fialkové. Postavu má bez jediné chybičky, dokonalost sama a tvář? Muži se na ní jen podívají a už touží být po jejím boku. Stále nosí kožené oblečení černé barvy, ale má i slušivé plátěné šaty princesového střihu, samozřejmě černé barvy. Také má ještě nádherné společenské šaty z drahého sametu vyšívané korálky z hematitu a stříbrnou nití.

Sussi nesnáší polodémony, do říše démonů se vrací jen zřídkakdy, ale její lid jí stále miluje. Miluje hrátky se smrtelnými muži a poslední dobou polodémony zabíjí, bez mrknutí oka.

-Morwen-

Cirien Brisse - 19. srpna 2008 19:11

Alvia Morrania

Jak jsem stará... Není to snad jedno? Každý zhyneme, až se Osudu zachce. Věk je nepodstatný, tedy pokud opomeneme různé možnosti, které získáváme v průběhu různého věku.
Kde jsem se narodila... Další věc, ale co. Jsem dcerou Morény, takž přezdívané čarodějky, která mne vychovávala na svém odlehlém sídle, ve vysokých skalách, kde se opravdu dostanou jen ti "nejlepší", tedy pokud přežijí nátlak prudkých změn počasí a těch pár nátrah v podobě různých nepěkných monster a pastí. O matce vím možná to, že je velmi, ano... možná ještě více mocnější, než tuším. A také, že je má matka. Otce nemám, nebo mi o něm alespoň má rodička nic neřekla. Celý svůj, vcelku klidný, život jsem žila doslova v iluzích. Ona věděla, že budu toužit po tom, že opustím sídlo, abych zkoumala svět, věděla, že nebudu odtažitá jako ona, která prahne jen po té největší moci, ostatně jako každý, že.
Tedy... Tvořila mi od mého útlého dětství různé iluze, do kterých jsem se buď probouzela, nebo mne do nich vtáhla sama, aby mne naučila, jak se žije za tou pomyslnou bariérou, kde se nacházely světy lidí, elfů a jiných bytostí. Cítila jsem k ní nenávist, když mne ráno překvapilo tržiště, kde do mne každý kopal a opovrhoval mnou, jako tou největší stvůrou, nebo když mne někdo přehnul přes koleno, abych dostala pořádný výprask za činy, které jsem neudělala. Ne, asi jsem k ní nikdy nic necítila, ale zároveň jsem ji dodnes vděčná za to vše, co pro mne v tomto ohledu udělala...

Vždy jsem byla dívka, která toužila prozkoumávat. Sedět pět minut na jednom místě s knihou, která mne měla naučit, když na mne matka neměla čas, to byl pro mne veliký problém. - S tou knihou jsem musela pochodovat alespoň z místnosti do místnosti, mé nohy mne k tomu takřka nutily samy od sebe. Hyperaktivita mi opravdu nechyběla, což jsem si uvědomila až později, když jsem nabyla jistého věku. Zároveň v učení, nemohla jsem odolat čepelím, které jsem obdivovala snad již od první chvíle, kdy jsem nakoukla do prastarých knih o boji. Jakmile matka zřela, že sama se snažím zdokonalovat v pohybu těla i umění zacházení s dlouhou čepelí, hned jsem si uvědomila tu ironii v jejím úsměvu, byť zařídila, abych se zdokonalovala rychleji, účiněji a přesněji. Ne, že by byla takovou matkou, jakou mají ostatní "tam venku", milující, která dokáže alespoň pohladit, ona si ze mne snad opravdu dělala jen nástroj. Ano, i tehdy jsem poznala, že citů je třeba, avšak nikdy jsem je neprojevovala, pokud to nebylo opravdu nutné. Plakala jsem jen zřídka, když jsem byla opravdu zoufalá z toho, že ty iluze jsou asi jen opravdu iluzemi, nebo také z matčiných trestů. To vše ve mne zanechávalo pocity zloby a neskutečnou nenávist, která chtěla ven z mých úst i mého těla. Vždy bylo jen na mne, jak s těmito instinkty naložím. A taky, že jsem podle sebe učinila. Zabíjet v iluzích se mi zdálo snad lehčí, než kdy předtím, tak jsem byla plna fanatické touhy po nevědomé pomstě, že jsem si ani neuvědomovala, jak naivně se pokouším roztrhat rovnováhu mezi skutečností a snem. Žila jsem, i když to tak možná nemuselo vypadat...

Matku jsem nemohla zničit, až moc jsem na ni byla závislá, stejně tak jsem toužila po větších znalostech a moci, přecijen jsem po ní něco zdědila. A zrovna tyto věci, jimž nechybí jak klady, tak i zápory. Stále jsem možná byla tou cynickou, naivní dívenkou se sladkým srdcem jako cukrátko z trhu, roztomile krásným, vražedným obličejíkem, stříbrnými vlasy a pružným tělem, ve kterém vřela krev...
Dvacet dva lidských let a já poznala, že téměř opravdu akrobatické kousky s různými zbraněmi, stejně tak dovednosti co se týče mé mysli, jsou skoro u vítězného konce. Vítězného? Kdo ví...
Hlavní je, že své tělo jsem už v té době dokázala ovládat mistrně, ať už v boji, či při snovém setkání s některým z mužského rodu, stejně tak, co se týče mé mysli, paměti a znalostí, jež mi matka předala.
Ani nevím, jak se to vše přihodilo, jedno ráno jsem se prostě objevila v jednom z lidských měst - ve skutečném světě -, nahá jako při kdybych se právě narodila, s darovanou dýkou a čepelí ležících vedle těla a kusem pergamenu v ruce, na němž bylo napsáno pár slov "na rozloučenou". Ta první chvíle mi přišla jako nejhorší věc v mém životě, ovšem bylo mi jasné, že je to jen další a zároveň první zkouška mé matky. Sama jsem se musela ošatit, sama si vydělat, abych nezhynula hladem a žízní.
Chlad z kamenných kostek vedoucích skrze vysokou bránu vstříc městu mne bodal do těla, utlumila jsem jej pouze na chodidla, když jsem se zvedla do stoje. Až pak si všimla, že na mne zírají dvě stráže, div, že jim ústa nespadla až na zem. Mé nahé, mladé tělo... Nu co, nasadit nevinný výraz, připnout si opasek se zbraněmi k nahému tělu, ne, nebylo to nijak těžké. Když bychom pak hovořili o jejich srdceryvné pomoci, v nitru brány hmm... zabít je a okrást taky nebylo nikterak obtížné. Ještě ten den jsem dokázala bez obtíží poznat alespoň pár skutečných lidí, ošatit se, najíst se a usnout. Nepočítaje ještě jednu oběť. Co jeden neudělá pro pár peněz, které si uschová pro případné potřeby...

Za zaslání děkuji Cor Na :-)

Cirien Brisse - 31. července 2008 22:17

Krásná ukázka schopnosti vžít se do postavy.

Nebudu moc vyprávět o svým životě. Na začátku se to posralo a pak už nešlo vycouvat. Ne, pokud jste ten typ člověka, kterej si pamatuje a jen tak se nevzdává.
Nepatřím k těm dobrejm, co zadarmo pomůžou. Nepatřím k těm, co neoberou mrtvolu o všechny cennosti, protože nechtějí rušit její památku. Nechci se za něco omlouvat a nemám potřebu lhát. Svět je sviňa a já jsem se rozhodl, že to té svini spočítám. A vrátím i s úroky.
Je to už delší doba, co jsem byl mladý a naivní, zamilovaný a se svou láskou jsme se starali o sotva půlroční děvčátko. Byla krásná po matce, za což jsem byl rád. Já moc krásy nepobral, a doteď přesně nevím, proč se do mě Leida zakoukala. Říkávala, že jsem citlivej a že je na mě spoleh. A že prý budu dobrej otec.
Tohle mě pronásleduje od těch dob, co jsme o Karolínku přišli.
Dělal jsem tehdy na jedněch vykopávkách jako pomocnej dělník. Nabízeli dost prachů a jediný, co jsem měl dělat, bylo stupidní odhazování těžkejch kamenů. Zrovna tehdy se obchody nedařily, jinak bych byl ve městě a prodával řezbářské výtvory. Tehdy byl problém sehnat dobrý dřevo a něco z něho vyrobit. V Soumračkách se potulovaly divný existence a lidi se tam začaly bát chodit. Ne že bych těm povídačkám věřil, ale Leida mi vysvětlila, co je důležitější, že jsem prej otec a že bych měl být zodpovědnější. Co si prý počne, když se ji jednou nevrátím. No a tak jsem skončil v těch pitomých jeskyních, kde to nebylo o moc bezpečnější. Jen díky všudypřítomným královským vojákům mě tam Leida pustila. A ono už ani nebylo na výběr, potřebovali jsme peníze.
No a tehdy se to všechno posralo a já přišel o všechno, co jsem měl. Našli jsme tam nějaké popsané šutry a svitky a na potvoru sem se musel jednoho z nich dotknout. Až později mi docvaklo, proč kolem těch kopanic byl takovej humbuk. Prý staré spisy psané již zaniklým písmem či co. Nějaké černokněžnické zaklínadla a kletby. Prokletí nekromanti!
Tu noc jsem se vrátil domů a pamatuju, že mi bylo strašně blbě. Byl jsem celej bledej a měl jsem takový divný pocit v krku. Druhý den jsem se probudil, o moc se to nezlepšilo. Na tváři mi vyrašila nějaká hnusná vyrážka a žena i dítě se rozstonaly. Nemusel jsem být génius, abych si to spojil. Jenže už bylo pozdě. Vesnická felčarka vrtěla hlavou a já jen koukal, jak mi umírá Karolínka před očima. A o den později i Leida. Pak je ještě spálili a mě vyhnali.
Jasně že jsem bulel a nevěděl, co si počnu. Ale nebyl jsem z těch, co by se prostě jen tak vzdali a někde skočili ze skály, nebo se oběsili na stromě za vesnicí. Tohle jsme my Svíjkovi neměli v povaze. Tehdy mi hodně pomoh otec a je pravda, že jsem se dlouhou dobu sbíral. Ta černá kouzla se zřejmě vyčerpala na těch, které jsem nejvíce miloval a završila to tím, že jsem nechcíp na nějakou tu nevyléčitelnou nemoc. Možná to bylo součástí té kletby. A možná to ani kletba nebyla a Leida s Karolínkou měli prostě pech.
Důležitý bylo ale to, že jsem žil. A vnímal jsem to jako šanci, možnost něco udělat. Oproti mým kráskám mě to nezakouslo a tak jsem tu příležitost nemohl tak zahodit. Už kvůli nim. A tak jsem se protloukal životem a snažil se vytřískat z každé situace co nejvíc. Mnohokráte jsem se pohyboval na šikmý ploše a po pár letech jsem dosáhl rovnováhy a je pravda, že se mi z tý šikmý plochy moc nechce. Pro chlápka jako já, je to ta nejsnazší cesta k tomu, aby dosáhl toho, co chce. A co vlastně chcu?
Stále to ve mně leží a cítím povinnost se nějak… pomstít, odplatit to, co se stalo mý ženě a dcerunce. Přijít na to, proč se to stalo a co to vlastně bylo zač. Přesně nevím, co od svého života očekávám, ale cítím, že ještě něco musím vykonat, než se tam někde nahoře s těmi dvěmi poupátky potkám. Vím, že se na mě dívaj a nechci je zklamat.
Nejsem hrdina, ani učenec, ale jedno vím jistě. Na tohle se v tomhle světě a v životě nehraje. Vyhrávaj ti, co se chopí příležitosti a nemusíš být intelektuál, abys dosáhl svýho. Hlavně, že víš a ženeš se za tím, to je to hlavní. A tak se na to koukám já.
Prej prozkoumat vesnici u Soumraček. Nevím proč, ale zdál se mi to jako dobrej nápad vrátit se zpátky a s novejma zkušenostma se poprat s tím svinstvem, které se tam usadilo. A nakopat těm podivnostem prdel!
Nemám co ztratit, nemám strach. I obyčejnej zlodějíček, lhář a podvodník se srdcem na správným místě může pomoct a to já přesně chci. Ať si pro mě příjde… Utrhnu ji koule a pošlu ji do pekel. Až potom mě bude moct chňapnout a ukončit tudle tu frašku. Za moje dvě poupátka se budu bít jak lev! A ne že ne!

Delruth

Tímto chci poděkovat všem, jež mi zasílají své životpisy. Budu jen ráda, když v tom budete pokračovat.

Cirien Brisse - 30. července 2008 20:29

Něco trošku tvrdšího, přesto však motivujícího.

Celé peklo začalo pochopitelně mým narozením. Matka narkomanka, otec ještě větší, pak se má kdo divit, že v tom jedu taky.Celej život mám totálně posranej a jediný, co mi opravdu zbývá je se v něm neutopit.
Otec zemřel krátce po mém porodu, neboť se předávkoval a matka už to v hlavě také neměla v pořádku, proto mě odnesla na ulici ke kontejneru, však tam už mě někdo najde a buď zabije, nebo se o mne postará. A jak už to v takových příbězích bývá, skutečně mě našla mladá holka. Mohlo ji být kolem patnácti, možná byla starší, každopádně mě nějakým záhadným způsobem udržela při životě až do mých deseti let. Pamatuju si, že se jmenovala Rose, ale vzhledem k tomu, že jméno jejímu vzhledu vůbec neodpovídalo, říkala jsme ji Des. Jenže i ona odešla z mého života a nechala mě tak čelit všemožným hrůzám, které by mě v tomhle světě mohly potkat.
Dnes je mi dvacet a překvapivě se stále držím na nohou. V mém okruhu se mě lidé, nebo co to vlastně je, bojí. Rozhodla jsme se, že je to jediný způsob jak se udržet při životě, než se také předávkuju. Říkají mi Daughter of Death, ale pravým jménem se jmenuji Gabriel Zirmondová, po své matce. Líbí se mi mé jméno, neboť Gabriel byl archanděl, také si tak připadám…
Povahově jsem sadistická, jinak bych nemohla mít takové postavení ve společnosti, jaké mám. V násilí se vyžívám, ikdyž mi dříve přišlo nechutné. Je to můj život…
Co se týče mé sexuální orientace, jsem bisexuál. Ráda znásilnuji holky, dost krutým a hrubým způsobem, málokterá mě má ve skutečnosti ráda. Chlapy nesnáším, ale v posteli jsou dobří. Jsem arogantní, povýšená a když něco chci, tak si to prostě vezmu, nikoho se neptám a je mi fuk, co to pro ně znamená. CO se týče citů, na lásku nevěřím. A mít někoho ráda? V tomhle světě? Ne… jen sebe. Ostatním raději nedůvěřovat, neboť vám podkosí nohy dřív, než byste to čekali.
Poslouchám převážně tvrdou hudbu, jako je metal. Zejména bleck metal, death metal… zkrátka něco, u čeho se dokážu vyřádit a přepnout své vnímání na jinou dráhu. Hopery bych vraždila pohledem, a když se mi nějaký připlete do cesty, i to někdy stačí.
Nejsem tlustá, ani vyloženě hubená,ale silná ano. Život mě naučil mnohému, proto se umím o sebe postarat a dávat co nejlepší nakládačky. Mám dobrý instinkt, proto se mi stálo málokrát, že mě někdo v souboji porazil, at už pěstmi nebo souboj nožem. A když už se to stalo, na druhý den jsme s ním neměla slitování a stejně jej porazila. Tuším však, že jednou přijde den, kdy už nebudu pro všechny představovat nepřemožitelnou dceru smrti, ale budu jen pro posměch.
Jsem vysoká přibližně 170 cm. Můj obličej je nezvykle hezký, často posypaný krvavými ranami. Je protáhlý, čelisti mírně výš a rty plné, několikrát rozbité. Oči tmavě zelené, bystré jako ostříž, nic jim neunikne a vlasy černé dlouhé, ofina spadající do obličeje, takže částečně překrývá oči, které pak nejsou vidět. Vypadá to alespoň děsivě. Často nosím na nohách vysoké glády, které jsem ukradla v metalovém obchodě a taky kožené kalhoty, korzet.
.

Licee

Cirien Brisse - 15. dubna 2008 14:13

Aneb i takto může vypadat životopis, když se jeho autor vžije do postavy.

Dobian:

To když byl Dobijan ještě škvrně nevůsaték, k jeho kolébce, celé kuté ze železa rukou jeho otce vytvořené, přišli třé robi. Dle tradice mu sudily buducnosť.
Ta prvá pravila: "Ja ti do kolebky davam sylu mlady trpasliku a meno Dobian, to v trpasličtině znamena silny jako byk."
Ta druha přišla a pravila: "Ja ti do kolebky dam, obratnosť, a take meno Ferenah, to je zase take podzemni zviřatko co nas trpasliky sere, jak rano po oslavě rovnodennosti, bo je to mrštne jako vaša lasica, možna aji vic a krade nam to rudu z voziku. Jednou sem jedneho zapleštila, no na to jake to bylo rychle to mělo přemalo masa."
Pak přišla ta třeti a povedala: "Dobiane Ferenahu, ja ti do kolebky dam lasku k tomu co se hybe, ale pozor, trpasliči laska k tomu co sa hybe sa chápe třosku ináč, bo podle traslickeho, je zaklad pohyba Šrůbek, Matica a Ozubene koleso, bez zavitu aj s zavitem." Take mi dala třeti meno Tubirion. Tubirion byl nazev prveho stroja, co trpaslici kdy vytvořili, ale nikdo už nevi k čemu služil.

Když mi trochu narostli fusiska a prsty se mel dost gramlave na to, abych neco chytl, vrazili mi do pracek srub s maticů, to boli me nejvěčí hračky, potem sem jich dostal vic, až sem byl schopnější. Pote sem stvořil sve prvni parní kladivo, otec mne tehdy pochvalil, ale ja som dlouho nezahalal a pustil se do dalši prace a makal sem jak šrub.

Uběhnulo dalšich paru roku a ja byl dospěly, konečně mně bylo 35, fusiska sem mněl skoro po opasek a dostal sem mechanikovy bryle, jako že mě přijali do kasty, bo sem byl trochu talent, su to fajne okule - zvěčujou zmenčujou, fajna praca. A pak mi řekli: „Musiš jit nasbirat zkušenosti, di do světa.“ Tak sem tedy šel, dostal sem plaštik a flintu, pobral sem si sve vytvory, hlavně svuj parohyb. Mohl sem tim jezdit misto povoza, ale nějaká sviňa mi ho šlohla, negomu že mi ten alarm nezačal zvonit, mno tak od tej doby chodim pešo.

-Zee-

Cirien Brisse - 15. dubna 2008 14:11

Alkaia:

Narodila jsem se v malé vesničce pod horami a lesem. Jak jsem rostla, začaly nám umírat kočky… když umřela pátá, otec odešel do lesa. Za tři dny se vrátil a řekl, že mi tam udělal domeček, kde budu bydlet - bylo mi osm.
Jednou jsem si zase hrála pod svým stromem a z ničeho nic se ke mně přiblížila liška. Když jsem ji chtěla pohladit, přičichla si k mé ruce a vyděšeně utekla. Rozplakala jsem se i zvířata se mě bojí.
Asi o týden později ke mně přišel jezevec. Oblíbila jsem si ho, ale vždycky večer zmizel. Jednoho dne to neudělal a ráno byl…mrtvý… Tenkrát jsem si poprvé podřezala žíly.Nesnáším sama sebe, já nechci ubližovat.
Jak jsem rostla, nenáviděla jsem své nadání čím dál tím víc. Začala umírat zvířata a nakonec zemřel ten statný strom, v jehož koruně jsem bydlela. Tehdy jsem odešla. To mi bylo šestnáct.
Když jsem zjistila, že můj strom už nevykvete, pokusila jsem se o sebevraždu podruhé, zase to nevyšlo. Nevím proč. Probrala jsem se a na rukou jsem měla jizvy. Rozhodla jsem se, že odsud odejdu. Sbalila jsem si dýku po rodičích, deku, měch a vlastnoručně vyrobený luk a vydala se na cestu. Sbírala jsem bobule, pila vodu z potůčků a neměla jsem potuchy, kam že to jdu a bylo mi to jedno, hlavně, když nezůstanu dlouho na jednom místě.
Putovala jsem a bála jsem se zastavit kdekoliv, byť jen na přespání, aby se někomu něco nestalo. Tolikrát jsem se pokusila o sebevraždu…marně. Má tělesná schránka se vzpírala a všechna zranění se vždy velmi rychle zacelila.
Nosím úzkostlivě čistou černou halenu a černé kožené kalhoty, přes ně ještě černou sukni s vysokými rozparky. Tvář si nikdy nezakrývám,po levé čelisti se mi táhne jizva, ta je od blesku.
Tenkrát jsem byla na cestě krátce, mohlo to být dva týdny, když přišla bouře, bláhově jsem si myslela, že mě stromy ochrání. Když jsem se probrala měla jsem spálené vlasy a šaty na tom také nebyly nejlépe, ale opět jsem přežila…kruci.
Mám dlouhé, vlnité, hnědé vlasy, za ty tři roky už dorostly. Myslím, že jsem hezká, jinak by mě neznásilnil.
Nevím jak se jmenoval, ale byl odporný a smrděl ještě hůř. Našel mě, jak spím a asi se v něm probudila chuť, když jsem se probudila, už jsem byla svázaná a nemohla jsem se bránit. Začal se mi dobývat do kalhot, a když se mu to konečně povedlo, vykonal své dílo. Do půl hodiny byl mrtvý, když se mi konečně podařilo získat svou dýku a přeřezat pouta, zašněrovala jsem si kalhoty a zmizela jako pára nad hrncem - další pokus.
Byla jsem těhotná, ten hnusák mi udělal dítě, nemohla jsem tomu uvěřit, ale byla to pravda. Když už jsem si konečně zvykla na ten pocit, začaly mi bolesti. Dítě bylo krásné…ale mrtvé. Zahrabala jsem ho pod nádherný dub a panenku, kterou jsem mu vyřezala, jsem si nechala, občas s ní mluvím. I když jsem věděla, že to je marné, udělala jsem další pokus…zbytečně.

Teď mi bude dvacet a zjistila jsem, že se svého nenáviděného nadání můžu zbavit. Dítěti tím život nevrátím, ale nechci ubližovat.

-Samial e Inceí-

Sargo - 25. února 2008 21:07

Bun Dubun

"Já Bun Dubun. Já být ten, kdo bum zlu! Já být ruka nad Příroda. Já být pevná ruka. Narodit se ze strom a stromy mít rád. Já být Bun Dubun.
Stromy znát, veverky taky. Oříšky nerad, ale listí papat. Já být Bun Dubun!
Já ochránit les. Já být Bun Dubun. Velká ruka nad Příroda. Kamarádit se s člověk. Ale jen ten člověk, co mít rád Bun Dubun! Já ruka nad lesní žena. Já ruka nad lesní muž. Já ruka nad les! Já být Bun Dubun!

Velká noha, velká ruka, velká zub, velká síla. To být Bun Dubun! Jedno oko, méně než dvě. Stačit oko, ruka nahradit. Já být Bun Dubun!

Já pomoct les. Já jít místo, kde být ostatní. Já jít místo, kde bílý vous být.
Já chránit bílý vous. Já být Bun Dubun!"

(Lesní bytost - lesní kyklop. Stvořen samotnou matkou, mocí jejich služebníků. Salů a patronů hvozdu. Stvořen k ochraně lesa. Stvořen z rozmaru duchů lesa. Stvořen ku pomoci těm, kdož dlí nad lesem a snaží se jej chránit. Za hloupou maskou skrývá se duše tak rozličná a složitá, že ji postřehne jen málokdo. Sám tvor je rozpolcený a jsou v něm obsažena všechna přání lesních služebníků, jež se podíleli na jeho zrodu.
Mírný, občas divoký, hloupý, občas moudrý. Vždycky dobrý, jen někdy špatným způsobem.)

Vysoký tři metry s mohutnou a obtloustlou konstitucí. Je v něm ukryta velká síla a velká houževnatost a vytrvalost. Neústupnost a tvrdohlavost. Je mladý a proto se jej občas zmocní záchvaty dětinskosti a hravosti.

Disponuje velmi špatným zrakem, ale dobrým čichem a výborným sluchem. Velkou silou a odolností. Malou mrštností a obratností. Zručnost je minimální. Inteligence pod bodem mrazu, avšak základní moudrost a čistota z něj dělají dobrého rádce pro ty, jež jsou ochotni naslouchat.

- Delruth -

Sargo - 31. ledna 2008 23:01

Postava se jmenuje Samial e Inceí. Prezentuje se jako hraničářka (aspoň obvykle) ačkoliv nemá výcvik, pouze přirozený talent.

Moje matka nadávala na elfy kudy chodila. Ovšem jen do té doby, než s jedním z nich zplodila mě. Pak byl nějakou dobu klid, než zjistila, že nejsem jako ostatní dryády. Nejsem vázána k lesu a Stromu, jako ony. Pak začala zase nadávat a poslala mě za mým otcem.
Byla jsem přijata chladně. Někteří na mě koukali skrz prsty, protože jsem jen půl. Jenže ono to stejně vyjde nastejno. Oba rody jsou dlouhověké, takže na mně se to neprojeví.
Nedlouho po příjezdu mě začali učit šermovat. Skončila jsem se dvěma dětskými šavlemi, protože jsem nevyrostla.
V tom jsem po mámě. S mými 145 cm mě hodně lidí považuje za neškodné a bezbranné dítě, což je samozřejmě jejich chyba, ale mně to nevadí, poskytují mi tím velkou výhodu.
Taky nosím na zádech luk, pro mě (téměř) dlouhý, ale pro ostatní je krátký. Stejně ho moc často nepoužívám, díky tomu, že jsem trénovala téměř výhradně se šavlemi. Po patnácti letech výchovy, když byl výcvik u konce, jsem zdrhla. Na můj vkus to tam bylo trochu moc upjatý.
Na cestě jsem potkala Rail, tanečnici, takže jsem se naučila pohybovat ladněji a uvolněněji, než kdy dřív. Ne, že bych dělala nějaké velké pokroky, ale díky Railině trpělivosti jsem to nějak zvládla.
Během našeho putování jsme potkaly Sinu – krásnou, tmavě šedou vlčici. Byla postřelená a od prvního okamžiku Rail nedůvěřovala - udělali jí to lidé. Tenkrát mi bylo poprvé a zatím naposledy líto, že nejsem doma, v Inceí, které považuji za svůj domov, ačkoliv jsem v něm prožila sotva polovinu času co v Rean. Kdybych doma byla, v léčivých pramenech bych ji vyléčila mnohem rychleji. Takhle to trvalo měsíc. Za tu dobu ke mně Sina přilnula a tak se po svém uzdravení rozhodla zůstat. Po čase se s Rail začaly vzájemně respektovat.
Jednou jsme šly lesem a Sina mě upozornila, že je tam nějak moc lidí a od chvíle, co je prvně ucítila, byla nervózní. Poslala jsem ji, aby se schovala a sama jsem se vydala na průzkum. Netušila jsem, že mě obešli a našli Rail, dokud mi to neprozradily stromy. Okamžitě jsem se vrátila, ale už bylo pozdě. Stihli Rail zbít a znásilnit a teď hledali mě. Nemohla jsem jí zazlívat, že mě prozradila.
Jenže… Sina to brala jinak. Než byla její smečka pobita, zrada se trestala jediným způsobem – smrtí. Než jsem stačila cokoliv udělat, Sina skočila Rail po krku a ukončila tak její trápení . V nastalém zmatku se mi povedlo lukem tiše zabít dva z mužů – už zbývali jen čtyři. Sinu jsem donutila k ústupu.
Když zjistili, že dva z jejich party jsou mrtví, začali se trošinku děsit, ale už bylo pozdě. Znovu jsem napnula luk a další dva z mužů padli. Obešla jsem je a na cestu vyšla za jejich zády. Decentně jsem si odkašlala, na což se oba otočili jako na obrtlíku. Stála jsem tam, opřená o strom, se založenýma rukama a oni se optali, kdo tu se mnou je. Odpověděla jsem po pravdě, ale nevěřili mi. Z mého vzrůstu usoudili, že jsem sotva odrostla dětským střevíčkům. Šeredně se sekli. Vrhli se ke mně, ale po patnácti letech strávených elfím výcvikem jsem byla rychlejší. Ve skoku jsem vytáhla obě šavle a po dopadu uhnula do boku. Švihla jsem dozadu a přesekla mu stehenní svaly. Během několika okamžiků bylo po něm. Stála jsem bokem k druhému, který začal prosit, ale pro utrpení, které způsobili Rail, jsem jeho litanie bez milosti utnula mačetou.
Pak jsem zavolala Sinu a ta mi, i když s nechutí, pomohla pohřbít Rail. Těch šest jsme nechaly mrchožroutům. Na tohle místo už jsem se nikdy nevrátila.

- Samial e Inceí -

Morwen - 29. prosince 2007 16:14

Medelix (Devor) a Temara

Černá věž tyčící se vysoko do oblak… Každou vteřinou bičována větrem, samotnou zlostí Bornara… Tak moc se mu tato lidská snaha dotknout se nesmrtelnosti znelíbila… Jen jediné okno vysoko pod mraky… A tam železný trůn, chladný a těžký jako srdce matky, jež má pustit syna do války… A na něm dlel on… Talent sám... Měl tolik možností a zvolil tu nejhorší cestu. Se skloněnou hlavou hleděl na prasklou dlaždici na zemi, předkloněn, jednou rukou se opírajíc o pokroucenou hůl z prazvláštního dřeva… Zlomen tím, co jej potkalo.
Z hloubi věže se již delší dobu ozývalo vytrvalé bušení na velké ocelové vrata. Prohrál a mohl si za to sám… Suše polknul, už neměl nic. Pozbyl moci, pozbyl jména. Prohra byla neodvratná… Mohl bojovat a zemřít a nebo se skrýt a mít to, kvůli čeho vše ostatní zahodil.
Láska… Jak slizké slovo připadalo mu ještě před rokem a nyní? Lituje těch slov, které vyřknul ze strachu. Jedna z mnoha apatických otrokyň, ale tahle měla v sobě něco víc… Jiskru, které nezhasla ani tímto místem, ani jeho přítomností… Přes všechnu zkaženost a jeho zlobu jej dokázala milovat a on věděl, že když lásku příjme, jeho pád se přiblíží… Tehdy se bál a nechtěl se vzdát…

"Již nebudeš milovat! Z polibků stane se sýpot, z ohně stane se chlad! Jen jedna slza promění tě v kámen!“

Vyřkl slova kletby, které měly zabránit tomu hloupému citu a z dívky udělat jen šedivou sochu. Avšak přemoci tak mocné slovo nelze mnoha jinými… A tak se miska osudu přeci jen naplnila a nyní se věž třásla v základech.
Dlouhé černé slepené vlasy vysely bezvládně, jako ruka se zlatým žezlem v levici… Hlad byl větší, pýcha jej porazila… Zvedl bezvládně hlavu a připustil si, že ji miluje. Nemohl jim dovolit, aby ji zahubili společně s ním.

Dívka byla táhnuta za ruku. Tolik krutosti se jí z jeho strany již dlouho nedostalo. Mrskl s ní do tmavé místnosti. TAK ji miloval, že ji musel ochránit za každou cenu! Zabouchly se těžké dveře a ozvalo se klapnutí zámku. Byla zavřena a věděla, že čas jeho se naplnil.
On však nebyl smířen se smrtí… Chtěl utéci.
Ona slyšela jen slova mocných zaklínadel, křik kněžích, věž se třásla a bohové se radovali. Opět byl poražen jeden z těch, který se šplhal na jejich místo. Bez kousku úcty a pokory, hamižný a chtivý…
Utekl… Ale jeho moc odešla s jeho prohrou… Už nebylo velkého mága, jen stínu, jež se krčil za křovím.
Ti, jenž jej porazili, našli jen jeho práci a dívkou chladnou, z kamene. Zanechali ji tam, zapečetili vstup a místo bylo prokleto samotnými bohy. On však čekal a jako semínko, jenž čeká na kapku vláhy, i on se dočkal.
Už neměl nic, pýcha odešla, jen mlhavý obraz toho, co měl… Nic z toho již nebylo důležité… Jen ona mu tančila ve snech, zpívala a laskala jej… Větší než moc, sladší než nesmrtelnost.
Znal dobře tu věž, znal tajné místa, chodby – bylo to jeho dílo… Dostal se dovnitř a ji vysvobodil. Ale byl jiný… Mladší… Takový, jako dřív. Spadla z něj špína, spadl z něj chtíč, přišla skromnost a on toužil po jediném. Mít ji… Ochránit ji.
Avšak stud byl převeliký a vzpomínky tak živé… Nemohl se ji ukázat. A tak ji ukázal někoho jiného…
Ona přesvědčena, že je někdo jiný, přijala jeho pomoc. A tak s ní kráčel, slibujíc, že ji pomůže v nalezení její lásky. Své tajemství spolkl a snažil se začít od znovu. Chtěl, aby jej znovu začala milovat, chtěl zapomenout… Vybral si však kruh, neschopen se vyslovit, obelhán samotným strachem a její láskou v někoho, kdo už neexistuje. Buď objeví v něm svou lásku a nebo budou kroužit navěky…

To je příběh Medelixe… Velkého mága, jež dostihla láska a přivodila jeho konec… Nyní zlomený Devor kráčí světem a chrání svou lásku, která miluje někoho, o kom neví, že zůstal stále s ní.

On, muž na cestách, dobře zachazející s kuší, znalý základů magie a především vzdělán. O mnohých věcech ví, mnoho si spojí. Dívka jej vede a věří, že směr, kterým jde, ji zavede za jejím milým. Cítí, že je blízko... Jen kdyby tušila, že je blíž, než si myslí... A on mlčky a vytrvale ochraňuje její krásu a trpí potajmu skryt spánkem jejím.

-Delruth-

2. část:
,,Řekni mi, proč?“ jeho ledové oči zabloudily k jejím. Byl to dlouhý pohled, znamenající snad nějaký cit nebo nepochopení. Dívka sklopila oči, nemohla ten pronikavý pohled, jenž ji naháněl husí kůži, vydržet. Po tváři se ji skutálela slza, zanechávajíce po sobě lesklou stopu.
,,Tak odpovíš mi?“ jeho hlas, tak pronikavý, hluboký a rázný. Naléhal na ni a ona nemohla vyřknout to, co chtěla udělat už dávno.
,,Protože…“ přivřela oči a stěží zadržovala pláč. Nešlo to…
,,Tak mluv! Nebudu tady s tebou trávit věčnost! Jestli sis nevš…“
,,Miluju vás…“ Muž se zarazil v půlce věty a pohlédl na svou otrokyni, ležící mu u nohou. Kolikrát se na ni takhle díval. Kolikrát se díval na dívku, kterou kdysi dávno nalezl v rozbořené chatrči. Byla ještě malá. Věřil, že z ní jednou bude velice nadaná dívka. Snil a představoval si, jak ji bude učit všemožná zaklínadla. Jak jednou budou společně vládnout..
A tak ji vzal pod svou ochranu. Ale jeho sen se rozplynul spolu se zjištěním, že dívka v sobě nemá ani špetku energie, jenž by ji hnala kupředu nekromancie. Nechtělo se mu však dívku připravit o život, zbavit se ji. Přeci na ni bylo něco, co mu bránilo ji jakkoliv ublížit.
,,Zmiz mi z očí…“ sykl na ni. I přesto že se tvářil zahanbeně, jakoby s dívkou od této doby nechtěl mít nic společného, uvnitř cítil něco docela jiného. Byla jedinou, která v něm viděla něco víc, než jen pouhého čaroděje. Věřila v něj…
Otočil se za ní, jeho černé vlasy mu zavlály. Miloval i on ji? Tuhle myšlenku si nechtěl připustit. Láska by jej zničila. Připravila o veškerou moc a to on nemohl dopustit.
,,Temaro.“šeptl. Musel to udělat. Jedině tak zabrání úpadku jeho moci a rozvíjení jejich lásky, v kterou dívka tiše doufala.
Dívka se otočila.
,,Již nebudeš milovat! Z polibků stane se sípot, z ohně stane se chlad! Jen jedna slza promění tě v kámen!“
Jeho slova se ozvěnou šířila sálem. Temara uviděla jen bílé světlo, které postupně přecházelo v tmu…

Opět spatřila ty ledové oči, z nichž čišela krutost a nemilosrdnost. Jeho chladné rty, jakoby stále toužila po tom jej políbit, ale věděla, že by jej i jediný polibek z lásky mohl zničit. A to si ona nepřála. Proč se ale najednou cítila tak zvláštně? A co vůbec znamenalo to bílé světlo? Na tyhle otázky však neznala odpověď a neopovážila se na ně zeptat. Bude se s tím muset smířit, jako se vším, co ji v životě potkalo.
Ale ten pocit, který jí projížděl nedokázala popsat. Ještě nikdy se takhle necítila. Jakoby cítila ke všem kolem sebe nenávist. Všechno začala nenávidět až na něj. Sotva na něj pohlédla, nenávist se zklidnila, i když tu stále v nepatrném soustu byla.
Tu se však ozvala ohlušující rána. Trhla sebou a on se rozběhl, v očích děs, k oknu.,,Ne!“ vykřikl s nataženou rukou. Z jeho dlaně vyšlehly ohnivé plameny.
Přeběhl přes místnost, popadl Temaru za ruku a rozeběhl se s ní dolů s úmyslem ochránit ji před velkým hněvem lidstva. Klopýtali spolu po schodech do jedné místnosti, kde ji zamkl a šel čelit hrozbě zvenčí. Doufal, že i přesto, že pevnost bude zbořena, zadní část přetrvá, pokud odláká jejich pozornost. Oni neví o Temaře, zajímá je jen on…

Tamara zůstala stát a hledět na dubové dveře. Mírně v šoku, co se stalo během tak malé chvilky. A v jejích očích se náhle objevil ještě větší děs, než panoval před tím, když zjistila, co se vlastně děje. Rozeběhla se ke dveřím a začala na ně zuřivě bušit. Chtěla jej ochránit, nedovolí, aby jej zabili. Ale byla uzamčená pod jeho kouzlem, ze kterého se nedostane ven. Ozvalo se tiché plesknutí. To slza dopadla na zem, ne však z těch světle zelených očí, ale z kamenných očí znehybnělé sochy…

A poté, kdy slunce už dávno vyšlo na oblohu přivítat všechny svými lechtivými paprsky, objevil se znenadání u sochy mladý muž. A tou dobou se Temara ze svého prokletí probudila.
Kdo byl ten tajemný muž? Možná sluha, otrok, který přežil tu bouřlivou katastrofu. Možná někdo úplně jiný. Ale teď ji nezajímal ten mladík, hledala někoho jiného. Očima těkala po místnosti, pohledem zabloudila ke dveřím, které byly rozbořené. Ale už nikdo jiný do nich nevešel. Němě tam oba stáli. Muž v překvapení, dívka ve zděšení.
,,Kde je?“ špitla dívka a udělala krok k muži. Věnovala mu krátký pohled zoufalství.
,,Musel utéct.“ mladík ji pohled oplatil. Dobře věděl, o kom Temara mluví.
,,Takže je na živu?“ v jejích očích se objevila naděje, ale v obličeji byla pořád chladná.. Mladík přikývl. Ani si nevšimla divného záblesku v jeho očích. Rozešla se pryč z téhle napůl rozbořené komnaty. Muž ji následoval.
,,Musím ho najít…“ řekla dívka pevně, při čemž stiskla dlaně v pěst. Musela a chtěla jej najít. Už pro lásku, kterou k němu cítila. A až jej najde, znovu povstane a bude se mstít.
Její koutky se zvedly v nepatrném úšklebku.
,,Mohl bych ti pomoci jej najít. Ve světě jsme doma, mnoho jsem toho procestoval.“
Dívka po něm střelila pohledem, až teď si uvědomila, že toho muže vlastně vůbec nezná. Když říkal, že je cestovatel, nebude patřit k jejímu pánovi. Ale mohl by se ji hodit. Sama světem nemůže cestovat, nic o něm neví. Neumí ani bojovat, proto by byla její šance na přežití mizivá. I přesto, že se naučila pár kouzel, které odkoukala od Pána.

Jmenoval se Devor a byl to vychytralý chlapík. Svá slova vždy moudře zvážil. Později se ukázalo, že v boji muž proti muži trochu zaostává, ale těm se začali kvůli své předvídavosti a opatrnosti vyhýbat. Za to s kuší to uměl velice dobře. Pro Temaru byl Devor podivín. Nedokázala jej odhadnout, občas se zachoval jinak, než předvídala. Byl pro ni jakoby neprozkoumanou oblastí. Ale na druhou stranu byla ráda, že je ochoten ji doprovázet, i když se někdy sama sebe ptá, proč…

-Licee-

Sargo - 27. října 2007 23:34

Nainiel, chodec

...maličká krůpěj rosy se zachvěla lehce na vrcholku svěžího stébla jemné trávy, které tvrdohlavě vzdorovalo a bránilo se ze všech sil, než se pod náporem náhlého prudkého závanu vzduchu, zvířeného prchající dívkou, sehlo k zemi a průzračná kapka se vsákla do země, stejně tak jako slzy stékající zoufalé mladé ženě po tvářích. "Ty mrcho, vrať se, já ti ukážu krást. Počkej až tě chytím, to uvidíš!" hřímal hrubý hlas za jejími zády a ona věděla, že nemá šanci utéci. Její přerývaný a stále mělčí dech, stejně jako bolestná strnulost palčivě počínající svírat její lýtka, předznamenával blížící se konec štvanice. Jemná ruka upustila na zem maličkou skývu chleba, kterou až doposud křečovitě svírala. Další namáhavý nádech a nový proud slz skrápějící mladé skráně ubohé děvečky, jejíž hnědé oči, které se kdysi smály po celý den, vypovídaly bolestivou pravdu popisující její nelehký život. Bolestivý výraz vyrytý kdesi hluboko v duši děvčete se teď odrážel ve velikých černých zornicích pološílených strachem. Takhle si to jistě nepředstavovala, když přijala místo pomocnice v hostinci hrubiána, který ji pronásledoval a proměnil pár posledních měsíců jejího života v mučivé peklo. Dlouhé, hedvábné a černé vlasy se prudce zavlnily, když se její hlava pootočila za sebe do míst, kde ho již tušila a právě v témže okamžiku její noha klopýtla a poslední zbytky sil jako by náhle zmizely stejně tak rychle, jako pár desítek centimetrů, které ji od země oddělovaly.

"Tak už tě mám, ty děvko, kdepáák, mně jen tak někdo neuteče! Sem to hned věděl, že s tebou budou potíže," řval jí muž se zbrunátnělou tváří do obličeje, zatímco jeho pravačka nevybíravě svírala lehkou látku prostých šatů pod jejím krkem. "Je mi to líto," polykala slzy ona nešťastnice, zatímco její slabý hlas se snažil uprosit hostinského, kterému se ne nadarmo říkalo nemilosrdný "... měla jsem tak hrozný hlad a ten muž už stejně..." nestačila ani domluvit, než další mohutná exploze vzteku ve výkřiku statného padesátníka, stejně tak jako závan silného vína deroucího se mezi zažloutlými zuby kdysi snad pohledného chasníka přesvědčila chvějící se vysílené stvoření, že osud je zpečetěn. Už byla navyklá na mnohé rány a ponižování, jež musela denně snášet, ale na to, co mělo následovat, nemyslela snad ani ve svých nejhorších snech.

"To mám za svou dobrotu, že jsem tě zaměstnal, co? Však mi to žena zrovna vymlouvala, když jsi k nám přišla. Ale teď tě naučím, však ty budeš poslouchat. Ona se to každá nakonec naučí...!" Masitá ruka poskvrněná krví kohouta, který se snad ještě bez hlavy třepal na chladné podlaze kdesi uprostřed dvorku za nedalekým hostincem, se dychtivě začala sápat po vnitřní straně stehna vzhůru. "Ne, proboha ne," zapištěla bezmocně, snažíce se vymanit z ocelového sevření, "Ale jóó, teď si to pěkně odpracuješ a až s tebou skončím, tak..."

"Právě jsi skončil," ozval se odměřený mužský hlas a v témže momentu ucítil na svém krku překvapený hospodský chladnou a ostrou čepel meče. "Pusť ji!" zavelel autoritativně znovu onen neznámý a když se nedočkal okamžité reakce, přitlačil výhružně svou rukou meč těsně pod hrdlo násilníka z jehož obličeje překvapivě rychle vyprchala červeň. Mlčky a strnule spadly dívce lidské okovy ze zápěstí a středně velké tělo v pracovní zástěře pomalu začalo couvat od své oběti. "Tak je to dobře," přitakal neznámý, "a teď se seber a vypadni odsud!" Nesouhlasný pazvuk, který se vyloudil z hrdla překvapeného, když mu selhal hlas přehlušilo temné a hrozivé zavrčení velikého šedivého vlka, jehož vyceněné silné tesáky odradily zlomeného hrdinu od protestů a tak se nejdříve pomalu, leč posléze velice rychle začal vzdalovat od místa své porážky.

"Neboj se, neublížím ti," začal uklidňovat stále ještě vyděšenou dívku laskavým hlasem poměrně mladý a statný muž oděný do zelených šatů, které si patrně sám zručně vyhotovil. "Jmenuji se Nainiel a tohle je můj přítel Dorak," kývl směrem k vlkovi vzrušeně čenichajícímu v nedalekém houští, než bleskurychle zmizel mezi jeho nízkými větvemi, odkud se ozvalo během dvou vteřin slabé zapištění. "Já, já .. jen jsem,...." snažila se ze sebe dostat nějaká slova. "To je v pořádku," s porozuměním přikývl její zachránce, zastrčil svůj meč zpět do pochvy pokyvující se mu u pasu a pomohl dívce vstát.

"Já... děkuji," pronesla naléhavě, "Jmenuji se Lana," představila se a její tvář se rozzářila po mnoha dnech v prvním vděčném úsměvu. Křoví znovu zachrastilo a Dorak důležitě vykráčel s uloveným zajícem v zubech. "A vida, večeře. Dnes budeme mít maso," spokojeně konstatoval Nainiel a poplácal svého vlka, který mu na oplátku olízl ruku.

"Tobě taky děkuji," vyjádřila již klidným hlasem svůj dík za pomoc i druhému zachránci. Dorak se hrdě napřímil a krátce zaštěkal." Líbíte se mu, má na lidi dobrý čich," pousmál se chodec, vzal ze země zajíce, uložil jej do torny a chystal se k odchodu. "Počkejte, dovolte mi jít s vámi. Prosím. Nemám kam bych šla a tam se už nevrátím. Prosím, vezměte mne sebou..." začala žadonit Lana a po chvíli dosáhla svého.
"Dobře, na čas. Než vymyslíme, co s tebou," uzavřel rozpravu Nainiel, než společně odešli.

Mnoho dní spolu ti dva strávili. Toulali se po lesích a Lana se ukázala být dobrou žačkou. Trpělivě dokázala nasávat a vstřebávat informace o zákonitostech přírody, ráda se učila základům bylinkářství, velice dobře si vedla s lukem a brzy by se dokázala ubránit snad i více než jednomu násilníkovi, neboť Nainiel byl dobrý učitel. Učil ji, jak se orientovat podle slunce i podle hvězd, jak najít vodu, jak rozdělat oheň a mnoho dalších důležitých věcí nutných pro přežití v přírodě.
Nejvíce ale žasla nad jeho vyrovnanou povahou, stále dobrou náladou a soucitem se vším živým. A ještě mnoho jiných věcí by se snad od něj naučila, kdyby nenadešel den, kdy se jejich cesty nadobro, nebo jen na čas, musely rozejít. Nainiel nechal Lanu u jedné staré vědmy, která byla ochotná si dívku u sebe ponechat a podělit se s ní o své vědomosti. I ona potvrdila, že Lana má veliké vlohy pro léčitelství a tak i když nerada svolila dívka, že zůstane. Nainiel musel ovšem slíbit, že se pro ni po pár letech vrátí. Sice si to nechtěl přiznat, ale zamiloval se do ní, stejně tak jako ona do něj.

A tak, vydal se na další osamělou pouť sehraný pár přátel, vlk a jeho chodec.

- Lord.Firewall -

Morwen - 10. srpna 2007 12:29

Arhil Heneril

Světlo Slunečního kotouče, daru tolik opěvované Almiany, požehnalo lidem země Lathienu a do života se probudil další z mnoha lidí. Jen jemu však sliboval osud daleko důležitější roli. Ve městě Saira-li, v domě bohatého kupce sira Vindergota, se těšili z narození prvního syna, který měl proslavit již tak známý rod Henerilů. Dali mu jméno Arhil.

* * *

Odmalička byl veden k víře v bohy a k projevování úcty k nim. Jeho život byl nalajnovaný a nebylo pochyb, že se stane paladinem ve službách boha, kterého si měl nejprve zvolit. Vzdělaní učitelé, mistři šermu, přední teologové, všichni jej měli připravit na jeho slavnou cestu vydlážděnou zlatem za deště rudých okvětních lístků cizokrajných květin. To byl jeho úděl. A tak se také stalo.
Z mladého, bystrého kluka pomalu rostl muž s pevným postojem a sebevědomím, které jeho rod proslavilo. S chrabrým srdcem a povzneseným úsudkem. Muž urostlý a krásného vzhledu. Muž tak dokonalý, až jej jeho dokonalost zžírala a nutila činit to, co musel. Muž, který neměl možnost volby a jeho život i smrt byla předem určena bohy.

Ve svých osmnácti letech odešel do chrámu bohyně Almiany, nejvyšší z bohů, patronkyně života. Tu si zvolil a té zasvětil zbytek svého života. Jeho odhodlání neznalo mezí a jeho život byl v rukou božích. Tak to chtěl osud.
Byl seznámen s řádem a s kodexem. Ujal se jej tehdy opěvovaný a slavný Auricius, paladin který kráčel se Sluncem. Vštěpoval mu pravidla, pravdu a smysl života. Učil jej šermu, stejně tak prohluboval jeho dobrotu. Ale Arhil byl moc mladý a tlak na jeho osobu si vybral svou daň. Arhil byl až příliš oslněn světlem a dokonalostí jeho bohyně. Auricius odmítl dál učit svého žáka tak, jak si to přál řád a tak se jej ujal jeden z představených, Herbedil, který v něm uviděl šanci, jak proslavit jméno Almianino.
A tak se horlivost a fanatismus zrodil v mladíkově mysli a srdci a on nadobro zahodil své ambice a celý svou duši daroval vyšším idejím a snům, které byly notně utopické.

Ve svých 21 letech byl pasován na paladina a služebníka Alimiany. Dále následovala jen slavné tažení a velké činy, které musely přijít. Buď nic a nebo vše! Tak si žádá Almiana a světlo, které nikdy nepohasne!

Uplynulo mnoho let a okované boty Arhila Henerila stanuly ve všech velkých bitvách, jen aby zvelebil jméno své patronkyně a vnesl světlo do černých duší bezvěrců!
Bojoval s Teleny po boku Samuela Karchise, bojoval na jihu a projasňoval duše pohanů v bojích s orky a jinými barbarskými pronárody. Víra a nezdolnost jeho srdce jej učinily silným mužem. Ve svých 35ti letech je stále pln energie a není na něm znát žádná únava ani stáří. Již se o něm vypráví mnoho legend, přesto se drží skromnosti a všechny své velké činy připisuje pouze a jen nejvyšší z bohů. Snad i proto se praví, že jej samotná Almiana chrání svou mocí a nedá dopustit, aby zemřel.

V bitevní vřavě, kdy vzduchem sviští stovky šípů a lidé umírají s nadějemi a vírou… Tam někde si razí cestu On. Ve světle samotné duhy v ruce třímajíc meč, dar prý samotných bohů, a sráží na kolena své nepřátele pod mocnými údery. Ti, co zažili jeho velikost a zdánlivou zaslepenost uvěřili a jejich život i hodnoty se změnili. Avšak jeho jméno se postupem doby stalo synonymem pro jeho Paní. Stejně tak často ve spojení s jeho činy zaslechnete právě Almianino jméno a přesně toto si on vždycky přál. Netouží po slávě, jen touží proslavit Ji.

* * *

To by o něm řekl každý, kdo je měl tu čest poznat osobně a déle s ním rozmlouvat. Ale jaký skutečně je, On? Nositel pochodně, která rozhoří v lidech víru? Jaký je doopravdy?

Jen jeden muž, starý, zná pravdu o něm, ale nikdy se o ni nepodělil. Neb sám zklamal. Auricius je ten, kdo jej mohl mít pod svým dohledem a učinit jej alespoň trochu svéprávným a dovolit mu splnit alespoň malé sny, když ne ty velké.
Arhil je mužem, jež věří, že jeho úděl je takový, jaký reprezentuje. Přijal jej a v podstatě jako člověk prohrál. Obětoval se pro ideu, něco, co by tu zůstalo déle. Ano, je to snílek. Velký idealista a muž, který by si přál, aby na světě zavládl mír a všechny národy se spojily a radovaly se z života. Bohužel to tak není a proto musí pozvednout meč a přes své sebezapření zabíjet ve jménu jeho Bohyně. Nikdy nezabil občana Lathienu. Jediní lidé, kteří zemřeli pod jeho praporem síly byli Teleni, kteří se postavili proti samotným bohům. Ano, drží se kodexu, ale možná právě tyto jeho pravidla z něj dělají aspoň trochu člověka a ne jen tupého služebníka víry. Když se zadíváte do jeho očí, spatříte zklamání, ale jen na krátko. Hned po té uzříte pravdu, za kterou bojuje a do žil se vám vlije nová energie jen díky jeho naději, která uhasne až s jeho smrtí. Nedostupný, vzor mnoha mužů, takový je on.
Bojovník světla a života… Arhil Heneril!

- Delruth -

Morwen - 09. srpna 2007 19:25

Aman - člověk

Před osmadvaceti lety se narodil chlapec, kterémuž jeho rodiče dali jméno Aman.
Dost nepraktické a neobyčejné jméno pro obyčejného syna farmáře, ale co. Hlavní bylo, že rodiče byli šťastni, že dítko každým dnem rostlo, jako z vody, nabíralo zkušeností a dokonce se i samo dokázalo učit věci, již od útlého dětství. Rozdělávat oheň, opravovat staré hračky ještě mladší sestřičce a podobné, to vše tento chlapec zvládal již v dětství, bez jakékoli pomoci otce, či matky. Jednoduše řečeno - i přes to, že byl od malička "Vlk samotář", dokázal se o sebe postarat a to díky své jedinečné schopnosti vstřebávat a odkoukávat od ostatních různé věci a dosti úspěšně...

Když Aman dorostl do věku, který se kříží s dospělostí, otec jej chtěl poslat do učení, však jeho syna už dávno velice zaujala mistrovské umění meče, i když nikdy nikomu neuvyjevoval své sklony k této věci.
Ano, dlouhé chvíle, kdy byl sám, pouze se svým rozumem, který mu napovídal vše, co má dělat a v budoucnosti mu nahrazoval to, čemu se říká "přítel", ale nikdy nejevil známky toho, že by chtěl z otcovy farmy, a tudíž i od rodiny, odejít někam, kde by se pilně učil a učil boje s mečem. Vlastně od dětství již měl velice příznivý vztah k těm vzenšeným, ladným a zároveň velice nebezpečným zbraní, nazývaných meče. A tak se tedy Aman jednou ráno vypravil s otcem do města, kde začali procházet různé obchody s bylinkami, starou veteší, ale na každých těchto i podobných místech se jen oba dva pozastavili, shodnotili chlapcovy schopnosti a umy, nakonec jen oba zakroutili hlavami a odešli k dalšímu krámku. Po delší době, kdy už se skoro stmívalo, přičemž oba dva absolvovali menší oběd v hospůdce, odpočinkové procházky po městském parku, se dali opět do hledání synova budoucího povolání a jen doufali, že ještě někdo v tuto dobu bude mít alespoň možnost, zjistit si o mladém Amanovi alespoň něco, kdyby se náhodou hodil do takového řemesla...

A opravdu. Byl už opravdu večer a skoro na okraji města narazili na takovou menší kovárničku.
Bylo to tam dost malé, ten zápach se vám zavrtával do nosu, jako ostrá dýka s protisměrnými zuby a vlastně celý vzhled kovárny byl dosti pochmurný. Ovšem stačil pohled na stěny kovárny, kde byly vyvěšeny opravdu skvostné a téměř umělecká díla. Velice pevná a houževnatá ocel, z čehož byly vyrobeny skoro všechny zbraně a ochranné části těla, jako štíty, plátovaná ochrana i kroužky.
Z černé, vysoce kvalitní oceli bylo pouze málo výtvorů, však byl to úchvatný pohled na všechny ty zbraně a brnění. Amanův otec nelenil a ta slova z něj vyletěla rychlostí blesku. Ještě teď si tehdy mladý Aman vzpomene na slova toho starého, leč pohledného muže s koženou zástěrou kolem pasu...
"Inu... Vzhledem k tomu, že už jsem sarší člověk a zrak mi už skoro neslouží, potřeboval bych učedníka, kterému bych předal vše, co znám i své řemeslo, ale musím si být stoprocentně jist, že je váš synek ten pravý..." - pravil moudře v jistou a stručnou odpověď a ihned si Amana vyzkoušel v jednoduchých věcech, jako je žehnutí oceli v peci, tvarování malých kovových plátků, kroužků a podobně. Jak se stává, kovář byl velice potěšen a ihned Amana přijal. Nakonec se s otcem rozloučil a ještě ten večer si vzal synka stranou, aby mu vysvětlil vše, co by potřeboval vědět...

Za celou dobu, kdy pracoval v kovárně, se mladík naučil mnohé, co se týče zbraní, pracovního nářadí i ochraných zbrojí, brnění. Zpracovávat přesně a elegantně. Obyčejné a zároveň jisté pohyby rukou, to vše mu bylo, dá se říct, souzeno. Za celou tu dobu, co v kovárně pracoval, se stále učil nové a nové věci, mezi nimiž byl také velice důsledný a hlavně vynikající šermířský výcvik, sic byl vyčerpávající snad ještě více, než samotné kovářské řemeslo. Roky plynuly a starý kovář slábnul víc a víc, jeho dovednosti a umy v jeho celoživotním řemesle kolísaly, ruce mu přestaly sloužit a jednu noc, kdy zrovna Aman pracoval po dobu mistrova spánku, se muž druhé ráno v dobu, kdy pravidelně vstával, neprobudil...
Tím pádem se všechen majetek odkázal na mladého učence Amana, ale jeho to nenaplňovalo radostí, nýbrž smutkem. Za tu dobu, co ho stařec tolik naučil, si ke svému mistru vytvořil zvláštní pouto a tím pádem, že se už skoro na farmě svého otce neukazoval a skoro pořád jen pracoval a spával v kovárně, byl mu stařec, jako druhý otec. Jako památku na tak skvělého člověka, jako byl starý kovář, měl jeden z jeho mistrovských kousků. Černá ocel, která v záři měsíce mírně světélkovala a když jste ji uchopili za jílec, pociťovali jste, jakoby samotnou zbraní proudila jakási nepopsatelná energie.
Nebylo pochyb, že tento meč byl vykován s určitou dávkou magického rituálu, či magie samotné...

Přesně deset dní po smrti kováře se mladý Aman rozhodl prodat kovárnu. Zanechal si u sebe pár užitečných věcí, jako je zápěstní, obranná čepel, vykovaná speciálně na jeho tvar ruky kovářem, dvě dýky a v případě nouze i štít. Za vydělané peníze, kterých bylo docela požehnaně, neboť jejich kovárnu navštěvovalo dosti poutníků, kteří si chtěli minimálně opravit své vybavení, či koupit jejich krásné výtvory...
Prodal tedy všechno do jednoho a nakonec i samotnou kovárničku, zaplatil poslední daně kolemjdoucího vyběrače, sebral peníze, které vydělal za všechen ten prodej a vydal se do koželužství, kde si nechal na míru vytvořit pevný, černý oblek z lesklého materiálu, k němuž patřil i dlouhý, tmavý plášť s postačující kápí přes obličej a nakonec se namířil si to do vojenských stájí, kde si koupil velice energicky vypadajícího grošovaného hřebce, který jej stál skoro všechny své úspory.
Usmlouval však stájníka na nižší cenu, protože tento kůň se mu opravdu zalíbil. Sám se ve stájích docela často kdysi pohyboval a viděl i porod tohoto hřebce, protože o něj opravdu stál.
Prakticky s ním vyrůstal, když nepočítáme práci v kovárně. Tak... Jsme skoro u prozatimního konce našeho příběhu, dále jen dodat, že tento mladík se vydal do světa, hledat dobrodružství, čímž si chtěl vydělat na to, aby něčím uctil památku svého mistra kováře. Ale čím?

Putoval... Prošel tři země, tisíc polí, sto lesů, přebrodill dvacet řek a říček.
Nenalezl to, co hledal. Však jeho cesta, kterážto byla ta nejdelší z celého jeho života, byla velice vyčerpávající. Sil kvapem ubývalo, vyčerpání z cest rozevřelo mnohé rány z dobrodružství při jeho putování. Stalo se to tehdy, když procházel hustým lesem. Lesem, o němž vůbec nepředpokládal, že by někde mohl nalézt byť jen jedinný srub, kde by jej přijali...
Netušil však, že les je tak ohromný, že se snad nedá projít na "druhou stranu". Zesnul tak vyčerpáním, hladem a žízní blízko velkého dubu, jenž byl snad jedinným listnanem v tomto temném lese... ...

- Cor Na -

Morwen - 08. srpna 2007 20:45

Výzva

Lidičkové, jelikož už dlouho nikdo z vás nám neposlal svůj životopis a tak se tento stůl nerozrostl o žádné z vašich skvělých děl, prosím všechny, kdo mají životopis, který by chtěli zveřejnit, aby jej zaslali.
Životopisy posílejte Sargo nebo mně. Spíš ale mně, poněvadž myslím, že Sargo má práce nad hlavu ;)

S díky Vaše Morwen

Morwen - 16. dubna 2007 19:08

Jméno: Thomas Gomez
Střední postavy černovlasý, nakrátko střižený. nosí tmavě hnědou tuniku.
Jméno lodi: Štíhlá gazela
obchodní loď s vylepšenými motory, štíty a zbraňovým systémem.

Moje rodina získala souřadnice které vedly do né moc používané části galaxie. Měly se tam vyskytovat asteroidy bohaté na XXX. Proto Otec koupil těžební loď. A společně s matkou a posádkou letěl těžit. Já jsem se narodil lodi, byl to š»astný den,našli jsme asteroid obsahující mnoho kuvů a otci se narodil první syn. Když otec natěžil celou loď, vydal se na zpáteční cestu prodat náklad. Když jsme vstoupili do systému prý jsem koukal na monitor a zmlkl jsem. Koukal jsem na planetu, to byl první pohled na celou planetu. Fascinovalo mě to. Tisíce světýlek a spousty lodí různých tvarů. Republika nám nabídla spoustu peněz. Nechtěl už dělat tak těžkou práci, tak prodal těžební loď a koupil nákladní kterou nechal upravit. Nechal namontovat ty nejlepší motory na trhu, vylepšené štíty, posílil zbraňový systém. Dal se na dráhu obchodníka. Když jsem vyrostl jsem s ním létal jako záložní Pilot. Byl celkem úspěšný obchodník. Ale nechal se zkazit, na jedné planetě, už ani nevím která to byla, otci nabídli propašovat jisté množství zbraní na planetu povstalců. Nabýdli mu velké množství kreditu. Vzal to, jelikož měl dobré jméno, nikdo ho nekontroloval a zásilku doručil v pořádku. Za kredity nechal upravit části lodě tak aby se do dutin lodě a jinych skrytých míst mohlo skovat co nejvíce nákladu. Takto upravenou lodí jsme unikali spoustě zákonům. Tím si ovšem otec vysloužil jméno pašeráka, tím na sebe upoutal pozornost a vypsali odměnu na jeho hlavu, i na hlavu někoho z jeho posádky. Spousta lovců odměn po nás šlo. Odměna totiž nebyla jedna z nejmenších. Unikali jsme dlouho, až jednou jsme vlezli do pasti. Otce i matku dostal zabiják ve zbroji s jet packem, já jsem stihl utéct do lodi a odstartovat. Skrz průzor kokpitujsem viděl oba své rodiče mrtvé sobě po boku.

Odměnu na moji hlavu stáhli stačil jim mrtví otec a já tím získal svobodu. Snažil jsem se zjistit kdo zabil moje rodiče. To se mi podařilo za pár dní. Našel jsem Franklina věrného kamaráda otce, když jsem mu sdělil, že otec je posmrti, skoro se rozplakal. Nařídil najít toho lovce a sdělil jim kdo ho zabil. Podařilo se nám najít jeho loď, přilepili jsme navigační boji. Sledovali jsme kam poletí pro odměnu. Letěli jsme za ním v závěsu. Nevšiml si nás. Doletěli jsme až na planetu Hutt ke přistál. Otec mussel pašovat něco moc velikého, že si naštval krále pašeráků. Proti Huttum nic nezmůžeme. Počkali jsme až z planety odletí. Zničili jsme ho na orbitu planety. Trosky jsme sezbírali, zkusili jsme opustit planetu, protože se o nás začali zajímat. Naneštěstí jsem dostal zásah do hypermotoru. Ještě se mi podařilo skočit, ale hned jsem byl z něho venku. uprostřed ničeho. Pouze s podsvětelným pohonem. Na lodi ale bylo dost součástek aby se mi podařilo opravit hyperpohon. Dost to se mnou otřáslo. Bejt sám v nicotě. Doufat v to že ta provizorní oprava vydrží. Nastavil jsem autopilota a letěl k nejbližší obydlené planetě. Opravil jsem loď, stálo to nechutně moc kreditu. Na tržišti mě oslovila jedna žena, jestli ji nepronajmu loď. Souhlasil jsem. Ptal jsem se na co ji potřebuje, ale to mi odmítla sdělit, že se to dozvím až v praví čas. Dostal jsem soužadnice a měl jsem na ně letět. Tak jsme letěli. Jen co jsme vyskočili z hyperprostoru, uviděl jsem špoustu vraků lodí. Tady se prý odehrála veliká bitva. A ona pátrala po nějakých zajímavých kouscích. Po starých lodích, sběratelé za ně prý dávají ohromné částky. Našli jsme co hledala. Odvezli, a já dostal svoji slíbenou částku kreditu. Tahle práce se mi zalíbila, tak jsem zjiš»oval kde se nachází pár takových vrakoviš». Získal jsem pár kreditu. Nevím proč, ale přestalo mě to bavit. Asi jsem potřeboval trochu adrenalinu, tak jsem se přihlásil do výcviku. Stal se ze mě žoldnéř. Pracoval jsem pro jednoho vysoce postaveného. Hlídal jsem jeho letní sídlo. To nebylo to co jsem hledal. Tak jsem se stavil na Bezpečnosti, a získal jsem seznam všech hledaných osob na které byla vypsaná odměna. Stal se ze mě lovec lidí. To samý co zabilo moje rodiče, jaky paradox..
Dostal jsem za úkol chytit karetního podvodníka. Našel jsem si ho na planetě. Ale uprchl mi v davu. Přemýstil jsem se do lodi, a čekal na něj na orbitu. Věděl jsem že odletí. Zaútočil jsem na něj. Měl asi silné štíty, nebo já velkou smůlu. Střelil mě. Najednou mě z lodi začal unikat kyslík. Všechny palubní kontrolky začali výhružně blikat. Lodi hrozilo vybuchnutí. Na nic jsem nečekal a katapultoval jsem se.
Den jsem vysel jen tak nad planetou. A kroužil okolo jako nějaka družice. Od té doby jsem neletěl jako pilot jednomístné a lehce zranitelné stihačky. A ani nechci. I když jsem to miloval. Podvodník samozřejmě utekl. Sehnal jsem si pořádnou bachratou obchodní bárku. Nechal na max vylepšit štít. Už se mi nechce trčet ve vesmíru, a koukat jak se smrtící atmosféra přibližuje.

charakteristika: Trošičku šílenec, povídá si sám se sebou. Často lže a překrucuje informace. Lehký sklerotik..Myslí rychle, proto zapomíná jednu věc pro druhou. např když jde koupit deset rohlíků, koupí pět housek...Není agresivní, miluje umění, nemá rád prostory s mnoho lidmi. nesnáší pivo a intergalaktickou muziku, vůbec nemá rád hospody. Bojí se bolesti, takže když ho někdo chce vyslechnout, určitě podlehne a vyzradí cokoliv i nepravdivé informace. Jen aby ta bolest přestala. Mám trochu sklony být paranoik...

-Fawky-

Morwen - 16. dubna 2007 18:55

Cservia Fiero - démonka chtíče - bojovnice

Svit olejové lampičky ozařuje místnost. Avšak při bližším zkoumání to není lampička, co tak svítí, ale plamínek samotného ohně, jež se vznáší u levé strany hlavy černovlasé dívky.
Místností se nese škrábání brku na papíře a občasné povzdechnutí. Nakonec se dívka opře o opěradlo židle a pousměje se. “Konečně, no snad se jim budu hodit.“
Pronesla potichu a zvedla se ze židle.
V tuto chvíli na sobě má jen kraťoučkou košilku z lesklého saténu, avšak o druhou židli v pokoji je přehozená kožená zbroj a pod ní kožené kalhoty a lněná halena. Na zemi pod židlí jsou vysoké shrnovací kožené boty a na stole je položená pochva z níž čouhá jilec meče. Meč je zahnutý, takže je to vlastně šavle, rychlá a obratná. Vedle šavle je na stole položený malý štít na levou ruku a také dva chrániče předloktí.
Dívka se posadila na kraj postele a lusknutím prstů se zhasl malý plamínek olejové lampičky, ale světlo je v pokoji stále, neboť plamínek u její hlavy ještě nezhasl . Něžná ručka mladé dámy pohladila rukověť dýky, jež je ukrytá pod polštářem. Na její tváři se objevil milý úsměv.
Nakonec se položila do postele a s jejím výdechem zhasl i plamínek. V pokoji se udělala naprostá tma…
Avšak než zhasl plamínek, jež jí svítil u hlavy, malá myška, velice chytrá, přeběhla po stole a zastavila se u pergamenu, jež na něm ležel. Původně chtěla list sežrat, ale cosi jí napovědělo, že jej má nechat na pokoji. S tichým vypísknutím vylezla na štít a z výšky si přečetla celou zprávu, jež byla psána rukou mladé lidské bojovnice.

Zdravím vznešené bojovnice Půvabné síly,
dozvěděla jsem se při svých cestách po zemi, že hledáte další dívku, či ženu, neboť jedna z Vás odešla. Vím, že se jistě na nové místo hrne spousta mladých dívek, jež touží být slavné bojovnice, ale nemají ani tušení, co znamená boj proti temnotě.
Nejsem lidskou dívkou, dokonce i patřím k rase, proti které bojujete, jsem démonkou chtíče. Avšak byla jsem vychovávána lidskou ženou až do svých 17-ti let.
Nebudu Vám popisovat, jak jsem nabyla svojí moc, tento zážitek není příliš milý a jsem jen ráda, že jsem na něj alespoň z části zapomněla.
Co Vám mohu nabídnout? Svojí šavli, sílu a moc, díky níž mohu bez větších potíží zneškodnit jiné démony. Ovládám oheň, ať přírodní, dračí, nebo magický a oheň mne samotnou zranit nemůže.
Vím, nechcete mezi sebe démona, navíc tak drzého, že Vám píše a ptá se, zda-li jej vezmete mezi sebe, avšak já svůj život zasvětila do boje proti netvorům mé rasy. Zjistila jsem, že můj otec, jeden z nejmocnějších démonů chtíče mojí matku po porodu sežehl a mne chtěl odtáhnout do podsvětí, naštěstí můj život zachránily právě bojovnice z vašeho řádu a přenechali mě do opatrovnictví lidské ženy.
Cítím se vám být zavázána a velice ráda bych proti nestvůrám bojovala po vašem boku.
S úctou Cservia Fiero, dvaadvacetiletá démonka chtíče.

Myška opět tiše vypískla a zmizela v oblaku kouře…
Dívka se zavrtěla na posteli a rukou sevřela svojí dýku pod polštářem…

Popis postavy: Dívka vysoká 170 cm, dlouhé černé vlnité vlasy, hluboké modrofialové oči, nádherný obličej a rty lákající k polibku. Postava mírně svalnatá, ale velice obratná. Nejčastěji nosí černé kožené kalhoty a lněnou halenu, také černou. Na spaní však má nejraději saténovou košilku, černé, nebo rudé barvy.
Charakter: Divoká, vášnivá. Miluje společnost lidí a nesnáší démony. Na vlastní pěst se toulá světem a bojuje proti ostatním démonům. Ovládá oheň, jak magický a dračí, tak zcela normální. Dokáže oheň vytvořit, ale také mávnutím ruky uhasit. Sílu čerpá z ohně, také se díky němu velice rychle léčí. Oheň jí nezraní. Má obrovské charisma - charakteristické pro démony chtíče.
Je nezávazná, neměla nikdy trvalý vztah.
Svou moc nabyla při svém prvním milování. Měla štěstí, neboť narazila na mocného čaroděje a díky tomu se sama stala silnou démonkou.

-Morwen-

nejnovějšístaršínejstarší

5 4 32 1

Andor.cz - Dračí doupě online

Hostinec?

Životopisy

Správci stolu

zde nemáte právo psát

Výzva