Andor.cz - Dračí doupě online
Hostinec?
Životopisy
Životopisy:
S jakým záměrem byl založen tento stůl? Jak již je v názvu napovězeno, bude se týkat životopisů, jež je dnes na Andoru požadavkem většiny Pánů jeskyní a mnozí z Vás přemýšlí, jak by takový správný životopis měl vypadat, co má obsahovat, či co to vlastně onen životopis je?
Stůl by měl tedy v první řadě sloužit dvěma hlavním účelům:
a)Ulehčit nápovědě (čili Stolu pro nováčky a Online pomoci), nejednu odpověď adresovanou od nováčků, jež zní: „Jak mám napsat životopis? Co to životopis je?“.
b)Sloužit jako výstavní plocha pro ty, jež považují svůj životopis některé ze svých postav za povedený a budou se o něj chtít podělit s ostatními.
c)Jsou zde vítány i teoretické práce o významu životopisů, způsobech jejich psaní a též o tom, co by životopis měl obsahovat.
Máme tři typy hráčů a též tři typy toho, proč psát životopis:
a)Hráč si vybere dobrodružství již založené, vytvoří postavu a začne pracovat na životopisu, či v tom lepším případě se dopředu domluví s PJ
b)Hráč vytvoří postavu a následně hledá dobrodružství, kde by ji mohl využít.
c)Dobrodružství, ať už z prvního, nebo druhého příkladu skončilo a tak hráči zbyla postava, s novými zkušenostmi a prožitky, lehce ji upraví a pustí se do dalšího dobrodružství.
Ať už jste jakýkoliv z těchto typů, či už Vás potkaly všechny tři, jistě byste rádi věděli, co by tedy měl správný životopis obsahovat. Když sepisuji verbíře do k některé ze svých jeskyní, vždy tam uvedu, co bych v životopisu ráda viděla, ten by pak měl být doplněn vhodným jménem a ikonkou, nezapomínejte též, že Vaši postavu tvoří a utváří především to, jak za ni hrajete, ale i Váš písemný projev. Zde Vám tedy uvedu, co by mělo v životopise v kostce být, ať již v bodech, či zahrnuto do příběhu. Stalo se již zvyklostí některých uživatelů, dát na úvod životopisu krátký příběh, povídku, citát, jež by jeho postavu ještě více nastínil. Já s tímto plně souhlasím, navíc uvědomte si, že dobrý životopis je Vaší vstupní branou do nového světa dobrodružství.
Vzor životopisu v bodech:
Jméno:
Věk:
Rasa:
Povolání:
Historie postavy: (zde můžete uvést, kde se Vaše postava narodila, kdo byli její rodiče, jaké měla dětství, jak se dostala ke svému povolání, co ovlivnilo její život, čím vším prošla…)
Dovednosti: (zkuste uvést nejen, co se Vaše postava během života naučila, ale i to, jak se to naučila, kdo ji to naučil, na jaké úrovni tyto schopnosti a dovednosti jsou, zda je vykonává rád..)
Vzhled: (od barvy vlasů, očí, stavby těla, délky vlasů, výšky, váhy, velikosti nosu až po oblečení)
Cíl, motivace: (každý má nějaký svůj cíl, sen a též to, co jej k němu motivuje, jistě tedy i Vaše postava)
Povaha: (je Vaše postava mrzout, či překypuje humorem a je podpěrným bodem celé skupiny, napište cokoli)
Záliby a nelibosti:(co má Vaše postava ráda a co naopak nesnáší, čím opovrhuje)
Strach, obavy: (čeho se vaše postava bojí, co jí děsí)
Vybavení: (co má vaše postava u sebe)
Toto byla jen malá inspirace pro nováčky, jež neví jak začít, stačí se držet bodů a nápady se jen pohrnou. Stačí jen trocha odvahy a soustředění. Klidně si myšlenky sepište nejdříve na papír a posléze je převeďte do počítače, mnohým se tak lépe pracuje.
Texty pro tento stůl posílejte, prosím, do pošty. Pokusím se je zbavit pravopisných chyb a překlepů (což neznamená, že si to po sobě ani nepřečtete) a přidat v krátkém čase. Nezapomeňte však na to, že to musí být jenom takové životopisy, jejichž uveřejnění nenaruší hru, pokud jde zrovna o aktivní postavu! Těším se na vaše příspěvky a náměty.
Své životopisy, či cokoliv, co se jich týká zasílejte do pošty Sargo, Morwen či Cirien Brisse, jež jsou momentálními správci stolu.
S jakým záměrem byl založen tento stůl? Jak již je v názvu napovězeno, bude se týkat životopisů, jež je dnes na Andoru požadavkem většiny Pánů jeskyní a mnozí z Vás přemýšlí, jak by takový správný životopis měl vypadat, co má obsahovat, či co to vlastně onen životopis je?
Stůl by měl tedy v první řadě sloužit dvěma hlavním účelům:
a)Ulehčit nápovědě (čili Stolu pro nováčky a Online pomoci), nejednu odpověď adresovanou od nováčků, jež zní: „Jak mám napsat životopis? Co to životopis je?“.
b)Sloužit jako výstavní plocha pro ty, jež považují svůj životopis některé ze svých postav za povedený a budou se o něj chtít podělit s ostatními.
c)Jsou zde vítány i teoretické práce o významu životopisů, způsobech jejich psaní a též o tom, co by životopis měl obsahovat.
Máme tři typy hráčů a též tři typy toho, proč psát životopis:
a)Hráč si vybere dobrodružství již založené, vytvoří postavu a začne pracovat na životopisu, či v tom lepším případě se dopředu domluví s PJ
b)Hráč vytvoří postavu a následně hledá dobrodružství, kde by ji mohl využít.
c)Dobrodružství, ať už z prvního, nebo druhého příkladu skončilo a tak hráči zbyla postava, s novými zkušenostmi a prožitky, lehce ji upraví a pustí se do dalšího dobrodružství.
Ať už jste jakýkoliv z těchto typů, či už Vás potkaly všechny tři, jistě byste rádi věděli, co by tedy měl správný životopis obsahovat. Když sepisuji verbíře do k některé ze svých jeskyní, vždy tam uvedu, co bych v životopisu ráda viděla, ten by pak měl být doplněn vhodným jménem a ikonkou, nezapomínejte též, že Vaši postavu tvoří a utváří především to, jak za ni hrajete, ale i Váš písemný projev. Zde Vám tedy uvedu, co by mělo v životopise v kostce být, ať již v bodech, či zahrnuto do příběhu. Stalo se již zvyklostí některých uživatelů, dát na úvod životopisu krátký příběh, povídku, citát, jež by jeho postavu ještě více nastínil. Já s tímto plně souhlasím, navíc uvědomte si, že dobrý životopis je Vaší vstupní branou do nového světa dobrodružství.
Vzor životopisu v bodech:
Jméno:
Věk:
Rasa:
Povolání:
Historie postavy: (zde můžete uvést, kde se Vaše postava narodila, kdo byli její rodiče, jaké měla dětství, jak se dostala ke svému povolání, co ovlivnilo její život, čím vším prošla…)
Dovednosti: (zkuste uvést nejen, co se Vaše postava během života naučila, ale i to, jak se to naučila, kdo ji to naučil, na jaké úrovni tyto schopnosti a dovednosti jsou, zda je vykonává rád..)
Vzhled: (od barvy vlasů, očí, stavby těla, délky vlasů, výšky, váhy, velikosti nosu až po oblečení)
Cíl, motivace: (každý má nějaký svůj cíl, sen a též to, co jej k němu motivuje, jistě tedy i Vaše postava)
Povaha: (je Vaše postava mrzout, či překypuje humorem a je podpěrným bodem celé skupiny, napište cokoli)
Záliby a nelibosti:(co má Vaše postava ráda a co naopak nesnáší, čím opovrhuje)
Strach, obavy: (čeho se vaše postava bojí, co jí děsí)
Vybavení: (co má vaše postava u sebe)
Toto byla jen malá inspirace pro nováčky, jež neví jak začít, stačí se držet bodů a nápady se jen pohrnou. Stačí jen trocha odvahy a soustředění. Klidně si myšlenky sepište nejdříve na papír a posléze je převeďte do počítače, mnohým se tak lépe pracuje.
Texty pro tento stůl posílejte, prosím, do pošty. Pokusím se je zbavit pravopisných chyb a překlepů (což neznamená, že si to po sobě ani nepřečtete) a přidat v krátkém čase. Nezapomeňte však na to, že to musí být jenom takové životopisy, jejichž uveřejnění nenaruší hru, pokud jde zrovna o aktivní postavu! Těším se na vaše příspěvky a náměty.
Své životopisy, či cokoliv, co se jich týká zasílejte do pošty Sargo, Morwen či Cirien Brisse, jež jsou momentálními správci stolu.
zde nemáte právo psát
|
||
|
Sayda Biscan
“Vaše letenky, prosím." Žena obsluhující u terminálu se usměje na oba dva cestující. Těmi je muž středních let v riflích a kožené bundě spolu s dívkou, asi tak osmnáctiletou. Dívka na sobě má lehký, fialový kostýmek, skládající se z minisukně a šněrovacího top. Pravou paži jí kryje rukáv, začínající kousek pod ramenem, na paži levé má navlečenou dlouhou rukavici, sahající taktéž skoro až do podpaží . Stejně, jako paže, ani nohy neobléká symetricky: zatímco na levé noze má návlek, sahající od vysokých bagančat téměř k okraji minisukně, tak pravá noha je až na botu a sukni celá odhalená. Tvář má krásnou, lemovanou loknami dlouhých, bílých vlasů, ve kterých nosí dvě malá, paví pírka. Dívka úsměv oplatí dost nuceně a vůbec vypadá nesvá, jen za těch pár okamžiků co muž vyřizoval jejich letenky, se několikrát nervózně otočila a pátrala v davu lidí za sebou. "Prosím, přeji vám příjemný let." Dívčiny rty zkřiví nepříliš přesvědčený úšklebek, ale rychle si pospíší za svým společníkem, který si to už rázuje koridorem přímo k letadlu. "Jej, mám místo u okýnka. Můžem si to prohodit? No, výšky mě nedělají moc dobře. Díky. No, dobře, stejně to bude asi dlouhá cesta a já už toho o tobě vím dost, tak ti to asi i dlužím. Narodila jsem se v Podgorici. To je město v Černé Hoře, kousek od hranic s Albánií. Ale moc dlouho jsem tu nežila, asi osum roků, pak mě maminka poslala za tetou do Orlanda, říkala, že to je kvůli tomu, že tam mají lepší školy, ale myslím, že se o mě bála..." Saydu jsem poslala k sestře asi měsíc po tom, za zastřelili Igora. Bylo to pro mne těžké přijít v tak krátké době o dvě osoby, které jsem milovala, ale zbyla mi ještě Anna, moje starší dcera, která odletět nechtěla. Byla jsem za to ráda, nejraději bych si je nechala obě, ale jako doktorka jsem se začala obávat, že se na Saydě se projeví změny, které začaly postihovat lidi po Probuzení. A kdyby se to opravdu stalo, byla by Bosna snad to nejhorší místo, kde by takové děvče mohlo vyrůstat. Lidé na Balkánu jsou stále ještě plní zloby a touhy po odplatě za křivdy, které tu už staletí na sobě navzájem páchají. Když přišlo Probuzení a začaly se objevovat další rasy, obrátili zdejší lidé svou nenávist proti nim. Začali provádět etnické čistky a nahánět je do "rezervací". Několikrát jsem tahle místa navštívila, nebyly to rezervace, byly to koncentrační tábory. Ze začátku to vypadalo, že samozvaní ochránci lidstva a domobrany zcela vyhubí nelidi, ale ti poměrně rychle pochopili, že pokud se nezačnou organizovat, tak všichni umřou. Popravy probuzených se staly každodenní událostí a stejně tak i jejich odvety. Balkán se po desetiletí klidu zase koupal v krvi. "Teta Lena je tlumočnice a je dost pracovně vytížená, proto nebyla moc nadšená, když jsem přiletěla do Orlanda, malá holka, co neumí anglicky ani kdáknout pro ni znamenala fůru dalších starostí. Byla ale hodná a starala se o mě, jak jenom mohla..." Do Ameriky jsem emigrovala před třinácti lety kvůli Albánsko-černohorské válce. Celkem rychle jsem našla místo tlumočnice u americké pobočky Airbusu. Je to více než dobře placené místo, zajímavé, ale rozhodně není pro někoho, kdo se má starat o sedmiletou holčičku. Ještě štěstí, že se Sayda naučila anglicky tak rychle a že neměla problémy se skamarádit, protože i když jsem si toho malýho špunta rychle oblíbila, neměla jsem rozhodně tolik volného času, který bych s ní mohla trávit, tak, jak by si zasloužila. Trochu jsem se bála, aby během mých dlouhých služebních cest nezvlčila, ale je to hodná holka a i kamarády si uměla vybírat, dokonce bych řekla, že jí to svým způsobem pomohlo, naučila se postarat sama o sebe a i hospodařit s penězi, které jsem jí nechávala doma. Nakonec se ukázalo, že měla moje setra pravdu, i když ona se to už nedozvěděla. Zemřela při atentátu na její kliniku asi rok před tím, než už bylo jasné, že ze Saydy vyroste elfka. Chtěla jsem, aby k nám do Orlanda přiletěla i Anna, ale než to stihla, zabili ji. Saydě jsem o tom neřekla, celé dny lítala po venku a ani nezaznamenala, že dopisy z Bosny přestaly chodit, myslím, že si dodneška myslí, že obě dvě ještě tam v Podgorici žijí. Starosti mi začala dělat až v pubertě, ale nebylo to tak hrozné, zvláš», když si vzpomenu, co jsem v tom věku vyváděla já. Ona aspoň neměla problémy ve škole a s většinou dospělých vycházela dobře, jediné co mi vadilo, bylo, že začala chodit do heren a kasín. Když jsem o tom s ní mluvila, snažila se to zapřít, ale nakonec jsem z ní vydolovala, jak se věci mají. Všechno mi vysvětlila prostě tím, že před mýma očima nechala jen tak ve vzduchu viset klíče. Co jsem na to mohla říct? Snad jen, a» je opatrná a že se mi to nelíbí a to jsem také udělala. Podváděním si pořád ještě přivydělává, ale zdá se, že je opatrná a nemá s tím žádné problémy. Dokončila zdravotnickou školu a učí se na přijímačky na vysokou... Myslí jí to a má přehled, klidně bych si vsadila, že z ní bude dobrá doktorka, jak z její matky... "Svoje první nadání jsem objevila několik měsíců po tom, co jsem přiletěla na Floridu. Podařilo se mi shodit tetinu čínskou vázu, viděla jsem, jak padá a věděla jsem, že ji už nechytím. Tolik jsem si přála, aby se nerozbila, teta si ji přivezla asi týden před tím z Hong Kongu a říkala, že je snad sedm set let stará. A najednou koukám, váza dál nepadá, chvíli jsem jen tak koukala a pak mě došlo, že to vlastně dělám já. Lekla jsem se tak, že mi ta váza nakonec stejně spadla a rozbila se. Smetáčku už jsem se pak nemusela ani dotknout, když jsem ji uklízela, šlo to samo. Člověk by snad ani neřekl, kolik si s takovouhle schopností může užít legrace, třeba na baseballu, nebo třeba při lovení bezdomovců na "volně" pohozenou bankovku. Tetě jsem o tom řekla, až když mi bylo čtrnáct, zjistila, že chodíme s kámoškama na ruletu, vzala to celkem dobře a naštěstí se nikdy nedověděla, že mě chytil Cole..." Všiml sem si jí v Bastile, kasínu na Blue Drive, šel sem tam pro výpalný. Celkem šikovně pomohla kuličce vyhnout se nule a skončit na červený. Chvílu sem ju sledoval a bylo mě jasný, že to děcko má fakt nadání. Počkal sem si na ňu venku a řekl jí, že jí pomůžu naučit se víc, než doposavaď umí. Nebyla tak naivní, jak sem doufal, ale nakonec se mě povedlo zahrát dobráka a uvěřila mě, že jí chcu pomoct jen tak. Po pár setkáních s ní sem zjistil, že kromě telekinetičky je i telepatka, jen vo tom neví. S mou pomocí dělala rychlý pokroky, nejdřív uhádla, jaký číslo si myslím, později už zvládala i složitější věci a nakonec pro ni nebyl problém, pokud byla dost blízko, plynule číst moje myšlenky. Chcel sem si ju nechat pro sebe, ale udělal sem pořádnej průser a musel sem Larssonovi dokázat, že su užitečnej a tak sem mu ju přivedl. Hehe, moje prestiž rázem vzrostla, pro mou žačku nebyl žádnej problém vydolovat z myslí ostatních jejich pečlivě střežený tajemství. Stačilo je akorát přimět pomyslet na to, co sme potřebovali, to byl ale trocha problém, dělalo jí problémy číst zbitýho vraha. Nechtěla s náma už nic mít, ale Larsson jí vysvětlil, že sou dvě cesty, jak s náma "spolupracovat", buď hezky po dobrým, to dostane prachy a nikomu, ani jí, ani tetce, se nic nestane a nebo po zlým a to už může mít jistý následky na zdraví. Zkusila jít za škoulama, ale chyt sem ju a vysvětlil, že tohle je moc blbej nápad, naštěstí pro ňu to pochopila. Další problém byl, když se vo ní dozvěděli Harpies, naši hlavní konkurenti a pokusili se ju zlanařit, museli sme pak chránit jak ju, tak ají její tetku. S ňou sem to chcel částečně vyřešit tím, že sem ju naučil jak se pomocí telelkineze efektivně bránit, obstaral sem jí stejný vybavení, který sem používal já a naučil ju s ním zacházet. Dyž sme cvičili, tak jí to šlo, ale nebyl sem si tak úplně jistej, že dokáže zarazit a nechat vybuchnout detonační šipku stejně dobře do břicha chlapa, jako do melounu. Výcvik ale stejně nebyl úplně na piču, takhle sme ju mohli brat ají na nebezpečnější akce a popravdě nám celkem pomohla ají jinak, než jenom kradením myšlenek. Teda né že by jí na nás tak záleželo, spíš myslim, že se bála víc těch, proti kterým sme šli, než nás. "Nesnášela jsem to, co jsem pro Cola a Larssona dělala. Nahlížet do myslí lidí, kteří byli zbití a celí zkrvavení. Ta bolest, nenávist... Někteří mi slibovali peníze, moc, jiní zase vyhrožovali smrtí a i mnohem horšíma věcma, jen když nevyzradím jejich tajemství. A já jsem to dělala. Někdy jsem se za to nesnášela, to když přede mnou byl poctivý člověk, jindy mi ale nedělalo problém prásknout, kde se schovává hajzl, kterej podřezával spící lidi. Snažila jsem se to brát tak, že jim vlastně pomáhám, že je nenechávám trpět, nebo umřít. To proto, že jsme se dohodli, že když vyzradím něčí tajemství, tak ho nechají jít. Msty jsem se nebála, neznali nic, než můj pláč. Sama sobě jsem lhala, že je lepší ušetřit jim bolest i za cenu toho, že ztratí to, pro co byli ochotní trpět, nebo i položit život. No a dál to znáš, neřekla jsem jim, to co chtěli, nedokázala jsem odsoudit k smrti tolik lidí. Myslím, že Cole to věděl, že jsem lhala, ale nic s tím neudělal. Věděla jsem, že se půjdou podívat na místo, které jsem jim označila a že nemám moc času na to zmizet. Netušila jsem, že můžou být až tak rychlí, to, že tam ten muž, ve vchodu čeká na mě, jsem zjistila náhodou, myslela jsem, že spí a je celkem zábavné číst sny spících lidí. Nespal a jeho myšlenky ho prozradily. Rychle jsem mu svázala nohy drátem a snažila se utéct, kdyby jsi Larssonovi neutekl a nepomohl mi, tak by mě ale ti zbylí dva dostali... Ještě budu muset zavolat tetě, a» se z Japonska nevrací... A kam to vlastně letíme? V Seattlu jsme ještě nebyla, jaké to tam je?" Sayda se do Londýna přestěhovala před necelým rokem odněkud z Floridy, kde podle všeho měla nějaké nepříjemnosti. I když jí ještě nebylo ani dvacet, má už se světem stínových běžců relativně dost zkušeností. Jak se k nim dostala ví však jen pár nejbližších, protože o téhle části své minulosti, ač jindy hovorná, nemluví moc ráda. Svoje uplatnění má hlavně v jednání s ostatními lidmi, diplomacie a především výborné dedukční schopnosti, kdy si dokáže spoustu věcí domyslet jen z drobných náznaků a někdy snad ani z toho, jsou jejími hlavními přednostmi. Neztratí se však ani ve vypjatých situacích, kde se místo ke slovům přistupuje k činům. Ti kdo s ní už pracovali, ví že je telekinetik a dokáže silou své vůle uzvednout předměty, se kterými by měli problémy profesionální vzpěrači. Povahově je Sayda přátelská, veselá s sympatická, dříve se oblékala téměř výhradně do lehčích kostýmků, ale Londýn takovému stylu odívání není příliš svým počasím nakloněn a tak dnes nemají šaty z jejího šatníku nějaký jeden, výrazný styl, snad až na fakt, že odpovídají jejímu věku. Výbava: Gerrard: "Máš tady ten balík s věcma. Teda, není to zrovna lehký, co tam všechno máš?" Sayda: "To otevři a mrkni se." G: "Mmm. jasně, vesta, kvalita, nešetřili na tobě... Ale mě by asi byla malá." S: "Chichi, to asi jo..." G: "Pistole... MK od Kahru, mmm koukám, že to není žádná kapslovka, celkem velkej kalibr. Na tebe." S: "No jo, trošku kope. Ale to je jedno, stejně nemám náboje, šli jsme si s kamarádama zastřílet." G: "Heh, jasně. Co je tohle?" S: "Co? Nevidím..." G: "No je to takovej pásek a v pouzdrech to má spoustu různých válečků, nebo jakýchsi šipek..." S: "No, ty šedý válečky jsou dýmovnice, ty s bílým pruhem umí oslepit. Strategie použití červených šipek by měla být asi taková: Zapíchnu ji do oběti a potom odpálím. Cole říkal, že je silná jak granát. Ty zelené jsou uspávací." G: "Aha. A to černý vajíčko, nebo co to je?" S: "To je kamera, jsou tam k ní i takový brýle na jedno oko, když si je nasadíš, tak vidíš to, co snímá kamera." G: "A tím jako hýbáš telekinecky, jo?" S: "Jojo." G: "A ten béžovej list? Au, je to ostrý." S: "Pozor, to je keramická břitva. Nosím to pod rukávem. A ty pytlíčky tam, na ty taky bacha, je v nich kyselina, silná. Většinou je mám taky někde na těle. Ale nemám z nich dobrej pocit, mám strach, aby se neroztrhly, i když by neměly." G: "Silon... na co to?" S: "No podle Cola na škrcení... ale dá se využít i s menšíma následkama na zdraví. Třeba na svázání nohou... Mívám ho ve vlasech." G: "To už bude asi všechno. Jestli na něco zapomněli, tak to ale určitě ještě doručí..." - Gallen - |
|
|
||
|
|
Narodil jsem se na zapadlé planetě Ord Mantell, kdesi daleko v galaxii, mé rodné město bylo město vrahů, těch největších vyvrhelů. Stala-li se nějaká nevyjasněná vražda, loupež nebo něco podobného, všichni věděli kde hledat a mezi těmi, co hledali, byli i rytíři řádu Jedi.
A takhle to nějak začalo... Vysoká, štíhlá žena v kápi, krčící se na římse za velkým ocelovým sloupem, upřeně hledí do deštivé noci. Pomalu zvedne dlouhou laserovou ostřelovací pušku. Pevně ji zapře o své rameno a tvář přiloží na pažbu. Jedno její temné hnědozelené oko se zahledí do digitálního zaměřovače. Pomalu začne vyhledávat svůj cíl... jednoho z důležitých a vlivných členů senátu. Tak tady jsi... jen pojď a ukaž se mi celej... ušetřím tě od těch otravů kolem tebe, od starostí tohoto světa. Žena se z pod pláště uchechtla svým zvrhlým myšlenkám, jež se jí honily hlavou jako vír uprostřed jezera. Tlustý muž se houpavým krokem vydává na ranvej, kde má přistavenou loď, ani obrovská ochranka, která obklopuje senátora, nepohne s vražedkyní. Pozvolným pohybem odjistí pojistku zbraně. Oko se přimhouří a prst pomalu přesune na spouš». Ještě jednou se přesvědčí o svém cíli a správném odhadu vzdálenosti. Pak však už na nic nečeká a plynulým pohybem ukazováček stiskne spoušt... Tak toto byla moje matka. Vražedkyně, a po čertech dobrá, za ta léta si už, jak mezi ostatními zabijáky, tak i mezi klienty, získala úctu a respekt, za ta léta už dokázala své zabijácké schopnosti a cit pro správný okamžik. Rozhodně nepatřila mezi vzorné matky, spíš to byla napůl coura, když si chtěla užít, tak si taky užila. Proto jsem se taky nikdy nedozvěděl, kdo byl můj otec, už jen proto, že většinu svých milenců zabila. Narodil sem se nečekaně, nikdo by neřekl, že se tak dobrá vražedkyně rozhodne založit rodinu. A po pravdě, ani ona sama s tím tak nějak nepočítala. Původně se chtěla dítěte zbavit, ale nakonec v ní převládl mateřský instinkt, nebo snad nějaká chvilková nálada - a jen díky němu doposud chodím po světě. Vychovával jsem se v podstatě sám. Když měla práci, tak mě prostě nechala doma samotného, zprvu sem se bál a řval jak tur, ale po čase se mé chování změnilo, uklidnil jsem se a osamostatněl. I přes pauzu způsobenou mateřstvím neztratila své zabijácké instinkty. Většina ji odepsala, ale ona se nevzdala a rychle nabyla nedávné úcty. Byla to ctižádostivá žena a drala se výš a výš. Tuto skutečnost nemohli Jediové nezpozorovat. Moje matka šla i do těch nejriskantnějších kšeftů, do takových, že i ti nejodvážnější z ostatních tuto nabídku odmítli. Ale ona ne,když někdo řek že to nejde a je to nereálné, ona to zvládla. Ano... byla to vskutku výjimečná a odvážná žena, i přes všechny její negativní vlastnosi, si zasloužila uznání všech. Ale jak již bylo zmíněno, pátralo se samozřejmě po vrahovi, který nenechává v klidu spát většinu vlivných lidí ve vesmíru a o tuto záhadnou osobu projevili zájem i Jediové. Bylo rozhodnuto, že se musí vypátrat a zlikvidovat za každou cenu. Rytířům netrvalo dlouho a onu záhadnou osobu odhalili a našli, velké bylo jejich překvapení, když zjistili, že pod rouškou chladného vraha se skrývá jemná žena. Ale dobrý vrah má své lidi, aby jej varovali; tito lidé se uplatnili, ale příliš pozdě. Tehdy sem zjistil, že mě matka přeci jenom miluje a že nejsem jenom na obtíž. Těsně před jejich příchodem, místo aby se pokoušela sama uniknout, jsem byl ukryt ve skříni, odkud sem vše viděl. Ano, viděl sem smrt své vlastní matky... ale viděl sem i tváře mužů, kteří mi ji vzali, tváře, které nadosmrti nezapomenu, zažrali se mi do paměti jako červ do stromu. Od té doby sem se změnil, uzavřel jsem se do sebe a nepřestává ve mně žhnout oheň touhy po pomstě, pomstě Jediům, všem, kteří náleží do tohoto řádu. Smrt a nekonečné mučení jejich zpropadeným duším. Nějaký čas sem se potuloval po městě, jako tělo bez duše, má mysl se toulala kdesi v prázdnotě, kujíc pomstu, do nekonečna si přehravajíc ten stejný okamžik, poslední okamžiky mé drahé matky. Jako každé město i toto mělo klany, bojujících mezi sebou, a mělo i klan ze všech největší, ten který stál nade všemi a vesměs měl v moci celé město. Všude měl své lidi a o všem se dozvěděl. Právě pro vůdce tohoto klanu většinou pracovala moje matka, to od něj brala většinu nabídek, vůdce tohoto klanu ji vynesl na vrchol. Přirozeně, když se stal vůdcem, nebyl hloupý a lehce si poskládal, že bych mohl zdědit většinu instinktů a dovedností po své matce. Kvůli tomu mě nejspíš nechal najít, což netrvalo dlouho, chtěl mě vzít pod svá křídla, aby ze mne udělal dalšího dobrého vraha, možná i lepšího. Má povaha vskutku prošla změnou, začal sem působit chladněji a neděcky, to i přes svůj raný věk deseti let. Dostalo se mi jídla, oblečení i nového domova. Žil sem v brlohu v jeho malých kasárnách, kde se zdržovali ostatní zabijáci, ostatní terče pro rytíře toho zpropadeného řádu Jedi. Po několika měsících strávených v novém „domově“ se matka štěstěna konečně usmála i na mě a naskytla mi malá, ale jak se ukázalo pro mou budoucnost, šance pro budoucí velkou pomstu. Na druhou stranu, byla to pomsta povinná, pomsta,kterou sem dlužil... pomsta mé matky. Jediové se rozhodli odpravit dalšího zabijáka a když přišli vykonat svůj úkol, já byl ve svém pokojíku a vše slyšel a viděl. Byl jeden, ale byl to ten samý, který vzal život mé matce, tu tvář nezapomenu. I tentokrát splnil svůj úkol, jež mu byl zadán, ale já se dočkal prvního krůčku v mé pomstě. Ani na moment sem neváhal,chytnul sem jednu pušku s výbušnými náboji, která ležela u dveří mého pokojíku a rychle vypálil. Zasáhl sem... ten červ ležel v kaluži krve mrtv a já sem započal svou temnou cestu. Zprvu jsem cítil bolestně svědomí, přeci jen sem zabil člověka, ale vládce klanu se nemýlil, jedna z matčiných vlastností byla ta, že neměla slitování a tato vlastnost vyplula na povrch i ve mně, po chvíli tento nedobrý pocit totiž vystřídal jiný... uspokojení a naplnění, ztrestal sem toho vraha, toho, kterému částečně vděčím za to, čím jsem nyní. Můj nečekaný zářez se rychle rozkřikl a brzy se o mne začalo mluvit, jako o budoucí zhoubě prokletých rytířů Jedi. Po nějaké chvíli přiletěl do mého rodného města muž, muž v černém, obestřen tajemstvím. Tento muž mě odvedl z mé domoviny a otevřel mi dokořán dveře k cestě pomsty... můj mistr, jemu za to vděčím... to on... - Wizard - |
|
|
||
|
|
Heinrich Storch - jiná rasa, šermíř
Kdysi se jmenoval jinak a byl válečníkem. Doprovázel velmistra řádu Německých rytířů jako jeden z mnoha na taženích proti pohanské Žmudi a polokřes»anské Litvě. A tam, v neprostupných lesích, se změnil celý jeho dosavadní život. Začalo to zcela obyčejně. Měl se třemi dalšímy bratry prohledat jednu bezejmennou vesnici, kde se údajně měl skrývat jakýsi pohanský kněz. Ve vesnici samotné narazili jen na nenávistné mlčení a nic, co by svědčilo o knězově přítomnosti nenašli. Vydali se tedy zpět do ležení, ovšem po cestě je zastihla u neznámé vypálené tvrze tma. Jako správní profesionálové rozdělili hlídky a zatímco první z bratří hlídal, ostatní šli spát. V noci se probudili děsným výkřikem. Než stihli rozdmýchat oheň, něco se na ně ze tmy vrhlo. Z téhle noci si Heinrich nikdy nedokázal vybavit více, než útržky. Ráno byl mrtev. Alespoň tak vypadal. Ležel ve sklepení, kam se skutálel, v totální tmě. Měl pocit, že je mrtvý a přitom celou dobu vnímal vše kolem sebe. Pak k němu někdo přišel a mluvil k němu. Nedokázal si později přesně vybavit co přesně mu neznámý říkal. Byla to však nenávistná slova plná ohně a krve. Pak mu do hrdla steklo něco slaného. Byla to krev neznámého. Začal se svíjet a v bolestivých křečích strávil hodiny. Nakonec vše ustalo a on otevřel oči. Ale jaký to byl pohled! Vše bylo nové, jasné, ostré, jeho smysly byly lepší, jasnější, pohyby neuvěřitelně rychlé, síla kterou se již přetím mohl pyšnit jako značnou několikanásobně vzrostla. Nejdříve se radoval, později zvážněl. Pochopil, co z něj neznámý vytvořil: zrůdu, nemrtvého, vampýra! Pochopil, že takhle by ho jeho souvěrci bez váhání zabili. Aby přežil, musí najít další takové, jako byl on sám. Hledal dlouho, staletí a mezitím zdokonaloval své válečnické schopnosti, až nakonec jeho úsilí bylo korunováno úspěchem. Našel sobě podobné a zjistil, že mají ve vínku to samé co on - nelítostnost a touhu po absolutní moci nad vším živým. Dal se s nimi dohromady a společně proplouvali novou dobou. Heinrich se stále zdokonaloval v používání chladných zbraní. Stále se válčilo a jeho klan měl spoustu nepřátel a to nejen mezi lidmi, ale i mezi ostatními vampýry. Jedno však bylo jasné, rozhodující střet dříve či později musí nastat a jeho klan z něj vyjde vítězně! - Dimoun - |
|
|
||
|
|
,,Miloval jsem ji. Byl jsem mladý a snad i pohledný, nebyl jsem hloupý, ne, já o věcech přemýšlel. Jak já ji miloval! Byla mladá, krásná, moudrá, byla jediným světlem mého života. Mohl jsem být š»astný, cítil jsem to. Chodila pomáhat nemocným, starým, raněným. Je to jako dnes, jako bych slyšel její hlas. Jistě by mě taky milovala. Jenže se při jedné výpravě za nemocnými nakazila - lepra. Miloval jsem ji, ale nebyl jsem blázen - nezemřel bych vedle ní - ničemu by to nepomohlo. Ani mě, ani jí. Jak mohl být život krásný! To bohové ukázali svou pravou tvář! Miloval jsem ji a oni mi ji vzali!
Vyučil jsem se magii a a vydal se po cestách temnoty. Sílil jsem a sílil. Nalezl jsem sílu smutku a naučil jsem se ji proměnit v zuřivost magie. Zanedlouho se těžko mohl nalézt někdo, kdo by čelil mé moci a mým vojskům, aniž by byl zničen. A nakonec jsem přivedl zpět k životu i ji. Ach, byl jsem š»asten. Pak však samotný polobůh Narven přišel a připravil mě o všechno, mě však nezničil - na to nebyl dost silný. Já ji miloval, mohl jsem být š»astný. Mohl, vím to." Měsíční světlo prosvitlo mezi mraky, prošlo mříží na stropě krypty a odhalilo tvář toho, kdo si pro sebe opakoval svůj monolog. Místo očí dvě temné jámy, místo rtů holé zuby, místo kůže tmavá, spálená kost. Čelist párkrát klapla a z prázdných úst vyšlo: ,,Jak já ji miloval." - Solorin - |
|
|
||
|
|
Tři bratři
Vyrostl jsem v trpasličí dřevorubecké vesnici Thranduilova kovadlina. Byl jsem prvním synem mého otce Gromnira. Od malička jsem byl veden k odpovědnosti a k píli. V mládí jsem se setkal s vírou v trpasličího patrona, boha Godmara, a ta mě tak uchvátila, že jsem se stal jeho knězem. Naučil jsem se číst a psát trpasličí řečí. Poznal jsem dokonale naši historii. To na mě udělalo takový dojem, že jsem zatoužil po oněch časech, kdy byli trpaslíci mocným a hrdým národem a ne jen zbytkem ctnostných lidiček, kteří se skrývají před zlovůlí tyrana. Učil jsem se boji z kladivem a vydával se na výpravy se svými bratry. Když jsem byl již dospělý, zavítal do naší vesnice poutník a sdělil nám, že zbylí trpaslíci táhnou do boje. Dlouho jsme se nerozmýšleli a vyrazili jsme na slavnou výpravu za svobodou. Jenže stalo se to, co jsme si ani nechtěli připustit. Naše vojska byla poražena a my se dali na ústup. Mnoho hrdých a skvělých válečníků tam našlo svou odměnu v podobě čestné smrti. Byli jsme zahnáni do jeskyní a tam nás část tyranových lidí uzamkla. Bili jsme se jako lvi za své životy a viděli padat k zemi své příbuzné. Nakonec jsme zvítězili, ale to jsme již zbyli jen my. Mí tři bratři a jeden přítel, jež mu nebylo dovoleno zemřít po boku svého otce. Poté jsme slíbili, že pomstíme smrt našich příbuzných, našich bratrů! Slíbili jsme ve jménu Godmara a takový slib je stálý a neměnný a jediné, co jej dovede přetrhnout, je smrt. Vydali jsme se na cestu a bojovali proti zlu. Až jsme nakonec našli zbytky odboje a přidali se k Auratámovi. Slíbili jsme mu věrnost a vložili do něj důvěru. Jsme ochotni přijmout jakýkoliv úkol, jenž by potrápil Robela a jeho psy. Je mi 52 let, což znamená, že jsem mladší mezi svými rodnými. Držím se našich zásad a mravů. Naší historie. Nejdůležitější je pro mě dodržet slovo. Ano, čest, hrdost a nezdolnost nás trpaslíky charakterizuje. Když si něco umaneme, nehne s námi ani pár zapřažených volů. Sloužím našemu bohu a má víra je nezdolná. Když už upadá víra ve mě a v mé schopnosti, mohu se opřít o něj, a to mi dodává sílu. Věřím, že když budu dodržovat určená pravidla a zásady, zemřu dobrou smrtí a neudělám ostatním z mého rodu ostudu. Velmi důležití jsou pro mě mí bratři, jež stojí vždy při mě, stejně jako já při nich. Naše přátelství je hluboké a nezdolá jej nic na celém světě. Jsem vycvičen v boji s kladivem a štítem. Proto tyto věci mám vždy u sebe. Jsem oblečen do kroužkové zbroje, jež mi sahá až po kolena. Na nohou mám vysoké kované boty. Na hlavě nosím ocelovou přilbici zdobenou rytím a trpasličími runami. Na ramenou chrániče, stejně tak i na loktech. Na rukou mám navlečeny bojové rukavice s ocelovými hroty na kloubech. Jelikož jsme se vydávali s mými bratry na nebezpečné výpravy a bojovali jsme z různými obludami, mé kladivo má vepředu špici potepanou stříbrem. Rovněž i zadní strana je vybavena pořádným zubiskem. Štít mám kulatý a značně odolný. Již je v něm mnoho zářezů a zubů, ale stále drží. Jedná se přeci o mistrovskou trpasličí práci. Jako záložní zbraň mám u pasu sekeru, kterou občas vrhám na své nepřátele. Za opaskem mám i jednu kudlu, která se mi už také mockrát hodila. Jsem vysoký 135 coulů, mohutné postavy. Pěstěný fous a soustředěný výraz je to první, co člověka upoutá při pohledu na mě. - Delruth - Jsem Dóin, syn Grumnira, syna Goldrimova, syna Themirova, syna Dorgramova, syna Beinova, syna Thranduilova. Jsou to již stovky let, co Thranduil Objevitel, náš předek, zavítal do vysoko položeného horského údolí a položil zde základ naší vesnici. Svou kovadlinu. Kolem té rázem vyrostla kovárna i celá ves, které se dodnes říká Thranduilova kovadlina. Postupem času se z vesnice stalo malé město. Žili jsme zde trpaslíci, s několika půlčíky a dobře jsme spolu vycházeli a vedli tuto izolovanou osadu ku vlastnímu prospěchu. Doba zvelebování našeho sídla však skončila. Přišli poslové, jež nás zpravili o dění kdesi dole v nížinách. Trpaslíci bojující proti tyranovi ? To jsme nemohli nechat jen tak. A tak jsem se, spolu s bratrem Rüdinem a Meörnem, vydal dolů na pomoc. Dříve jsem se zabýval, ve svém mládí, kovařinou i truhlařinou a byl jsem dobrý v těchto řemeslech. Přesto mě však něco táhlo do okolních lesů, nikoliv však jako mnoho mých bratří trpaslíků, jako dřevorubce. Toužil jsem poznat podivné okolí vsi, projít se po vysokých hřebenech okolních hor, shlédnout dolů přes jejich strmé svahy, proplést se mezi stromy a najít mlhou zakryté tajemné mýtinky a paloučky. Znát zdejší zvěř i rostliny. Ač je to podivné, zatoužil jsem proniknout do tajů přírody. Našel jsem učitele, stopaře Ralthina, který byl užitečným mužem naší vsi. Rád a dlouho jsem naslouchal jeho moudrosti a učil se z ní. Procházel jsem s ním lesem a poznával houby, rostliny, stromy i zvěř, zpěv ptáků i jedlost či jedovatost lesních plodů. Naučil jsem se rozeznávat stopy a naopak skrývat své. Zaslechnout zvuky kroků a přitom sám žádné nevydat, rozeznat siluetu nebezpečí mezi kmeny stromů a sám zůstat nespatřen. Byl jsem též lovec a byl jsem dobrý ve střelbě z luku i kuše. Zblízka jsem bojoval kopím, krátkým mečem i sekerou. Nebál jsem se střetu a toužil jsem tak trochu po slávě starých časů, jež jako tajemný přízrak, stín minulosti, číhá v srdci každého trpaslíka, aby jej najednou, v nějakou melancholickou chvilku nečekaně, ale mocně zasáhla a probudila v něm touhu po slávě dnů, jež již dávno minuly. Chtěl jsem pozvednout slávu národa trpaslíků a proto jsem ve svých 47 letech přijal nabídku a spolu s bratry sešel pomoci v boji proti tyranovi. Žel bohu Godmarovi, byli jsme poraženi, ale ne zabiti. Jen málo, na prstech ruky by se to dalo spočítat, nás přežilo. Naštěstí všichni mí bratři. Svého otce jsme však pochovali ve skále, se sekyrou na prsou, jak se sluší a patří. Vytesal jsem nad vchod jeskyně jména těch, kdož padli, ale také slova přísahy, jež zanechána v kameni, zavazují nás do konce našich životů sloužit pomstě tyranovi. Raději zemřu, než abych selhal. Jsem vysoký kolem 143 coulů a na trpaslíka trochu štíhlejší. Přesto je na mne trpasličí mohutnost patrna. Mé vlasy a vousy jsou spleteny do copů, aby se mi v lese nezachytávaly o větvičky a trní a jejich údržbě nevěnuji tolik péče co jiní. Přesto však více, než mnoho z lidí. Chodím oděn v oděvu z tuhého, voskem impregnovaného plátna, v pevných a vysokých botách z jelenice, z koženou kazajkou a lukostřeleckými rukavicemi. Mám též cestovní pláš» vhodný na svou výšku, který je v barvách lesa. Na zádech mám vždy svůj cestovní batoh a u něj toulec se šípy do silného, krátkého luku, který mám taktéž vždy po ruce. Za opaskem mám tesák, nástroj i zbraň, kterým dokáži dovedně vrhat. Pokud nejsem schopen použít své kopí, chápu se svého krátkého, širokého, meče. - Slaanesh - Jméno jež jsem získal od svého otce jest Meörn. Mým otcem byl Grumnir, jenž byl synem Goldrimovým, jenž byl synem Themirovým, jenž byl synem Dorgramovým, jenž byl synem Beinovým. jenž byl synem Thranduilovým. Je to již stovky let, což podle počítání trpaslíků není mnoho, co do tohoto vysoko položeného horského údolí zavítal Thranduil Objevitel se svou družinou jejíž členy byli: Zidrinn, syn Karzzinův, Mérin a Gërin, synové Grimrinniho, Thörin , syn Görinnův, Bëreg syn Gordrinnův a Kirzeg, syn Berzegův. A položil zde základ naší vesnici svou kovadlinu. Kolem té se brzy rozrostla kovárna i vesnice a z vesnice se později stalo malé město. Na počest našeho předka se dodnes honosí jménem: Thranduilova kovadlina. Společně s námi zde žijí i půlčíci jež jsou v zemědělství znalejší a schopnější než my. Díky tohoto bylo naše městečko samostatným i na takto odlehlém místě. Avšak jednoho dne k nám přišli poslové s poselstvím krve od příbuzných z nížin. Vznešený a prastarý národ trpaslíků jde opět do boje aby získal zpět alespoň odlesk z dávných časů naší slávy a zničil tyrana. Této výzvy nemohli neuposlechnout všichni mužští členové naší vesnice, kteří byli dost staří, aby mohli pozdvihnout zbraň. I vyrazili jsme do krutého boje. Bojovali jsme dlouho a statečně a mnoho mužů si získalo věčnou slávu a obdiv v paměti svého rodu, když zemřeli smrtí čestnou. Mezi nimi byli: Gláim, syn Gordainův, Nighrim, syn Nidhrinův, Bërinn, syn Rothgrimmův, Görinn, syn Nandrinnův a velký Girrimni, syn Grimrinndrinův, který vedl hrdinský útok jež rozbil obklíčení. Bohům žel, a Godmarovi obvzláště, ani jejich hrdinství nedokázalo zabránit strašlivé porážce, která bude v posvátné knize Zášti zaznamenána jako Soumrak národa našeho. Byli jsme zatlačeni až do jeskyní, od toho dne mezi trpaslíky nazvanými Morgher-Dhum, v řeči lidí Sluje Zmaru. Tam jsme se opět obořili na nepřítele a bojovali až do posledního dechu. Nakonec jsme nepřátele zadupali do bláta, z něhož vzešli. Stálo nás to však mnoho životů. Z naší skupiny jsme přežili jen my čtyři. Já Meörn, syn Grumnirův, mí dva bratři Dóin a Rüdin. A rodinný přítel Stumpi, jemuž nebylo dovoleno zemřít čestnou smrtí po boku svého otce Stema. My, kteří jsme přežili, jsme pochovali naše otce a přátele v kameni jak velí zvyklost. Na vchod do jeskyně jsme vytesali jména padlých a slova přísahy, jež nás, vytesána v kameni, váže k tomu, aby jsme veškerými svými silami i za cenu svého života šli za pomstou vůči tyranovi, všem jeho potomkům a těm jež mu dobrovolně slouží. Nech» jsou zatraceni na věky věků! Jsem kovář i kameník. Avšak nejen to... Byl jsem, přestože nejmladší z bratrů, vyvolen a můj otec mi předal tajemství prastarých trpasličích run. Avšak kromě run jsem studoval i jiná stará trpasličí umění. Například umění magie. Starý Goredhrimn mě naučil jak lámat a poškozovat kouzla čarodějů tak, aby se zhroutila. Naučil mě, jak proniknout magickými ochranami a štíty. Po třiceti letech studia, začal jsem velice mlád, jsem získal tituly Runotepec a Odeklínač. Nyní je mi čtyřicet pět let a jsem na trpaslíka stále ještě mladý. Můj vous nedosahuje ještě ani k mému pasu a je spleten do pěti copů, čímž ukazuji svou hodnost Odeklínače. Má oholená hlava mne označuje za Runotepce. Jsem na trpaslíka nezvyklé postavy. Jsem spíše šlachovitý než svalnatý. Chodím oblečen v prostém dlouhém rouchu Odeklínačů a okolo pasu mám pás s pomůckami, jež vyžaduje má profese. Jako zbraň v případě nutnosti užívám mé kovářské kladivo, které je ze zadní strany opatřeno ostrým zobanem. - Tholdrin - |
|
|
||
|
|
Nad matičkou Prahou právě zapadá slunce a v jedné porodnici mají napilno – na sále mají dvě ženy, jejichž děti se rozhodly přijít na svět právě teď. Zatímco kolem upocených, vysílených matek pobíhají dvě mladé, nezkušené sestřičky a povzbuzují je, doktor si zatím dává na sesterně poslední cigaretku.
„Tak jdem na to,“ otočí se k vrchní sestře a vyrazí na porodní sál. Už z dálky k němu doléhá povzbuzování sestřiček k maminkám – „Dýchejte, dýchejte!“ Doktor otevře dveře a ve stejnou chvíli přijde na svět chlapeček. Bez doktorovy pomoci vyklouzne z matky přímo do rukou rozklepané malé blondýnky. Ta má oči přes půl obličeje, ale zachová se tak, jak se od ní čeká. Podváže pupeční šňůru, přestřihne ji a odnese chlapečka, aby ho mohla umýt, zvážit a změřit. Doktor ji povzbudí pohledem a zkontroluje oddychující ženu. „Máte kluka. Pročpak jste na mě nepočkala?“ zeptá se jí s úsměvem. Ani nečeká na odpověď a přesune se k druhé mamince. Té to nejde tak snadno, funí, sténá, tlačí, ale bez výsledku. Přistoupí k ní i hlavní sestra. Pohledem se domluví s doktorem a na tři zatlačí mamince na břicho. Ta naposledy zasténá a na svět přijde holčička. Nevypadá moc zdravě, její kůže má našedlou barvu a zdá se, že ani nedýchá. Doktor ji uchopí za nožičky a několikrát ji plácne po zádech. Na zem spadne pár kapek vody, co ji měla holčička v pusince. Párkrát se trhaně nadechne a pak začne křičet z plných plic. Doktor si oddechne a s úsměvem prohodí, aby uklidnil maminku: „Tak a teď už pusu nezavře.“ Ta jen unaveně pohne koutky úst a omdlí vysílením. Sestřičky se postarají o holčičku a přímo se nad ní rozplývají – nezvykle dlouhé a úplně černé vlásky se kroutí kolem malé kulaté hlavičky. Nos jako knoflíček trůní mezi dvěma obrovskýma modrýma očima. Zdála se jim nejkrásnějším dítětem tohoto týdne. *** Ta holčička, tak to jsem byla já. Z těch prvních let si moc nepamatuji, snad jen o tři roky staršího brášku, co se mě hned v prvních dnech pokusil udusit dudlíkem. Když jsem začala chodit, mluvit a brát rozum, dozvěděla jsem se, že moje maminka je prodavačka v nedalekých potravinách. Tatínek pracoval v jednom hotelu v kuchyni a vyprávěl mi úžasné pohádky o kuchyňském nádobí. A bráška? No, ten mě začal od prvních dní terorizovat. Když se ale na pískovišti nebo ve školce objevil někdo, kdo mi ubližoval, postavil se mu a chránil mě. A aby toho nebylo málo, když mi bylo pět, narodil se nám další bratr. Tím mi skončily všechny radovánky, musela jsem se o sebe začít víc starat sama. Z přesunu z ložnice rodičů do dětského pokoje jsem si odnesla strach ze tmy a z bouřky. Poslední rok, co jsem byla ve školce, proběhla revoluce. Pro mě to znamenalo jen to, že jsem místo „soudružko učitelko“ říkala „paní učitelko“. A že už nebyly prvomájové průvody. V sedmi letech jsem nastoupila na základní školu a snažila se napravit naše jméno, které můj starší brácha-rváč trochu pošpinil. Ale co. Učení mi šlo samo, byla jsem nadaná na sport, a tak si mě učitelky docela oblíbily. Právě kvůli úspěchům a tomu, že mi nikdo nevěřil, že se celý den nešprtám, jsem většinu volného času trávila sama. Tedy, ne úplně sama, chodila jsem na celé odpoledne do útulku, kde jsem pomáhala s pejsky – ti mě milovali a poslouchali na slovo. Po základní škole následovala střední – a vzhledem k tomu, že se tatínek po revoluci osamostatnil a otevřel si bar, šla jsem logicky na hotelovou školu. Tady jsem opět patřila mezi ty lepší studenty, a protože jsem nemusela veškerý volný čas věnovat učení (mám fotografickou pamě»), začala jsem se po odpoledních scházet s partičkou lidí, co mi byli myšlením blízcí – milovali přírodu, pořádali víkendové výjezdy do lesa a začali se zajímat o indiány. Časem jejich nadšení došlo tak daleko, že si sami začali vyrábět indiánské vybavení, nechali si narůst dlouhé vlasy a já s překvapením zjistila, že si s nimi nemám už co říci. Poslední rok na střední škole jsem strávila více na praxi u táty v baru než ve školní lavici. Už jsem znala štamgasty jménem, věděla jsem co kdo pije a jak kdo žije. Odmaturovala jsem levou zadní, ani o sva»áku jsem se neučila. Hned po maturitě jsem nastoupila na stálé místo barmanky a postupně se učila zvládat všechno kolem baru. Obsluha, práce za barem, účetnictví – to všechno byla hračka. Když ale přišla řeč na vaření minutek, které jsem v poledne podávali, začalo to skřípat. Nezvládla jsem ani míchaná vajíčka, a tak mě tatínek vyhnal k baru, kde jsem perlila se šejkrem. *** Když se blížily moje dvacáté narozeniny, oznámili mi moji rodiče, že se chystají k moři, společně s mým pubertálním bratrem. S radostí jsem souhlasila, že převezmu chod podniku, aby si mohli odpočinout dva týdny u slaný louže. Maminka dokonce zvládla přemluvit mého konzervativního otce, aby to měli letecky a s jídlem, že si chce odpočinout a ne se nejdřív kodrcat patnáct hodin v autě a pak každý den postávat u plotny. Když se konečně vypravili, trnula jsem strachem, zda v pořádku dorazí. - Dorazili a každý den mě zahrnovali SMS zprávami a emaily, co celý den dělali a jak se mají báječně. Já jsem se zatím oháněla v baru, přece jen, byla turistická sezóna a my tam byli jen dva. Zavírali jsem mnohdy až se svítáním a tržby lámaly rekordy. Pak přišel den, kdy se moji rodiče měli vrátit. Kolem poledne jsem nastartovala naše autíčko a vydala jsem se na letiště. Tam mě čekala katastrofa – letadlo, kterým měli přiletět, vybouchlo pár kilometrů od místa, kde vzlétlo. Říkali, že prý to byla bomba. Nevím, jak dlouho jsem tam stála a v ruce cupovala letáček s nabídkou last minute zájezdů. Probral mě až psycholog, co se mě snažil odvést pryč. Vytrhla jsem se mu, doběhla na parkoviště a odjela. V hlavě jsem měla vymeteno, ani nevím jak, ale po několika hodinách jízdy jsem se ocitla před domem mého staršího bratra. Teď už vlastně jediného… Celá zoufalá jsem vyběhla schůdky ke dveřím a opřela se o zvonek. (Můj bratr, jakmile odmaturoval, sbalil si svých pět švestek a vyrazil si vydělávat do Německa. Vracel se jen tak jednou za měsíc, měsíc a půl. A pak přijel s tou ohromující zprávou – měl se ženit. V Německu si našel slečnu a jelikož to byl mamlas, povedlo se mu ji přivést do jiného stavu. Její tatík, celkem velký zvíře na poli obchodu s cukrovinkami, ho mírným tlakem donutil ke svatbě. A tak jsem jako šestnáctiletá oblékla nechutně růžové šatičky (nesnáším růžovou barvu) a šla jim za družičku. Brácha dostal od tchána teplé místečko ve vedení firmy a tučný plat, proto jsem ho pak vídala už snad jen jednou za čtvrt roku, na Vánoce a podobně.) Měla jsem štěstí, byli doma a hned mi otevřeli. Švagrová na mě koukala dost vyděšeně a když jsem se pak v chodbě zahlédla v zrcadle, ani jsem se jí nedivila – zarudlé opuchlé oči, strhané rysy, bledá ple», roztřesené ruce. A přijet do Drážďan jen tak, bez ohlášení… To nebylo mým zvykem. Jakmile jsem zahlédla mého brášku, pověsila jsem se mu kolem krku a mezi vzlyky mu vypověděla co se stalo. Byli v šoku a nabídli mi, a» u nich zůstanu přes noc. Stejně jsme toho moc nenaspali, seděli jsme spolu v obýváku a povídali si. Nakonec jsme přišli i na téma pohřeb, peníze, bar. Řekli jsme si, že to spolu vyřešíme, až budeme v Praze. Další den jsme spolu odjeli a nechali jsme tam švagrovou, aby to nějak vysvětlila dětem a připravila se na odjezd do Prahy. Co bylo pak, je pro mě jako film, jehož jsem se neúčastnila. Zařizování pohřbu (i když nebylo co pohřbívat), návštěva notáře, čtení závěti. Dopadlo to tak, že mě připadl bar a garsonka nad ním. Bratr zdědil vilu na okraji Prahy. Peníze z pojistek za všechny tři jsme dostali napůl – dělalo to nějaké dva miliony pro každého. Co bych však ale dala za to, abych tu měla rodiče a bratra místo peněz a smutku! Dva měsíce jsem držela smutek a bar zel prázdnotou. Kuchař i číšník měli placenou dovolenou a stále se ptali, jestli bar znovu otevřu. Já se však utápěla ve smutku – vždy» mi bylo dvacet a byla jsem sirotek! *** Po mnoha dnech, které jsem strávila doma v posteli, u mě někdo zabouchal na dveře. Kupodivu to byla moje kamarádka ze střední školy, co se doslechla, že nevycházím z bytu (v tom měl prsty určitě můj bráška). Začala do mě hučet a vytáhla mě na procházku babím létem. Jak jsme se tak procházely po Petříně a brouzdaly se trávou, jako by ze mě odplouval smutek a já začala váhavě mluvit o znovuotevření baru. Ona mě podpořila a navrhla mi, že bychom mohly změnit interiér. Obě jsme se začaly předhánět s nápady a večer skončily vysmáté ve vinárně. O týden později začala veliká rekonstrukce a já dala mému baru novou tvář. Zmizela lakovaná kůže a nahradilo ji dřevo, sklo, chrom a tmavé barvy. Po třech týdnech prací jsme mohli být spokojení – já, moje kamarádka, její přítel a naši další kamarádi – jsme vytvořily decentní bar. Tmavé dřevo, sklo, oddělené boxy s jemným osvětlením. Z mnoha ukrytých reproduktorů se line nevtíravá melodie beze slov a já si po tak dlouhé době stoupnu za bar. *** Jako bych se viděla cizíma očima – drobná mladá dívka, s černými vlnitými vlasy a modrýma očima. S nosem pršáčkem a snědou pletí, s pihami a dolíčky ve tvářích. Tělo vytrénované tancem bez zbytečného gramu tuku se za pultem pohybuje s grácií a lehkostí. Naplní pět sklenic šampaňským a s nakrčeným nosem a úsměvem si s přáteli připije na nový začátek. *** To bylo před rokem. Teď mi je jednadvacet a bar se stal místem schůzek milenců i lepší společnosti – to zvláště v týdnu. V pátek a o víkendu se mění v místo divokého tance v rytmu samby – na naléhání některých přátel a zákazníků jsem ve vedlejší místnosti, co sloužila jako sklad, zbudovala sál, kde přes týden stojí kulečník a hrají se šipky a o víkendu se to mění na taneční parket. Díky neustálému kontaktu s lidmi se ze mě stala otevřená, rázná a převážně veselá, samostatná osoba. Bohužel, i přes množství známých a přátel se po nocích a nad ránem cítím osamělá. Jako by mi něco chybělo… - Evka - |
|
|
||
|
|
Kryštof, biskup třetí pěší divize. Nevypadá jako klasický kněz, spíš připomíná jednoho z bájných paladinů, či dokonce jednoho z Jezdců apokalypsy - Válku. Je to názorná ukázka, kam až může vést náboženská výchova a fanatismus. Poté, co absolvoval teologický seminář, narukoval do armády jako polní kněz. Církev to uvítala, nebo» představa, že tento novodobý inkvizitor by měl dělat kázání někde v kostele, byla přinejmenším děsivá; reálně by se rovnala katastrofě.
Jeho lpění je víře jako takové je velmi sporné. Je silně věřící, jako kněz musí být, ale jeho dodržování některých božích přikázání se na první pohled může zdát problematické. Například podávání rozhřešení nepřátelským vojákům 10-ti kilovým kladivem, nebo svěcení dělostřeleckých granátů slovy "Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého, zabij jich co nejvíc, amen," se někomu nemusí líbit. Ale jeho jednání má velmi kladný vliv na morálku mužstva. Jinak tomu ani nejde, když jim dvoumetrový kněz s krkem šíře býčí šíje a rameny jak almara káže, že kdo zdrhne z boje, toho nejdřív nakope do zadku a pak ho bůh zatratí... Jeho postoj k okolnímu světu je velmi jednoduchý. Pokud dodržuješ boží zákony, jsi v pořádku. Pokud jsi hříšník a setkáš se s Biskupem, buď připraven udělat pokání, a» už dobrovolně nebo ne. Podle velikosti tvých hříchů ti dá rozhřešení. Pokud tě ale sezná kacířem, bůh buď milostiv tvé duši, protože tělu se žádné milosti nedostane. Bůh je dokonalý a neomylný, a jelikož Biskup je dle jeho názoru rukou a hlasem božím, je tedy neomylný ve svém konání i on. - Loco - |
|
|
||
|
|
Pred triceti lety se dva lide milovali natolik, ze dali vzniknout novemu zivotu. Sveho potomka pojmenovali Endy Garlicton a tak zacal muj pribeh.
V dnesni dobe asi neni clovek, ktery se alespon trochu nezajimal o pocitace, site, programy etc. Ale ja se temito vecmi zabyval o neco vice nez ostatni. To ja byl ten, kdo ve skole znal zadani testu dva tydny pred pisemkou, ja jsem vedel s kym a co si pise nejhezci holka ze tridy. Jo, jenze zivot nebyl vzdycky tak snadnej jako na skole. Vystudoval jsem IT, a to celkem v pohode, ale pak prisly problemy, ochranci zakona totiz padli na nektere me aktivity a chteli me zavrit; ale objevili se lidi od armady a rekli mi, ze nemusim jit sedet, když se necham naverbovat do armady. Tak jsem to prijal. A nyni jsem byl prevelen na nejakej mesic, jako clen vyzkumnyho tymu - tak jsem zvedavej, jak to dopadne. Endy je velmi pysny na sve umeni s programy a podobne, takze beda tomu, kdo by se s nim na toto tema chtel hadat, nejspise by se stehoval do horsi kajuty. Ma nutkavou touhu vyuzivat programy ke svemu prospechu, i kdyz uz mel se zakonem problemy, stale se mu stava, ze ujede k necemu tak trochu nelegalnimu. Vydrzi treba tri dny sedet u monitoru a neco delat, aniz by citil unavu, ale pak potrebuje skoro stejnou dobu odpocivat, idealne spat; uz se mu nekolikrat stalo, ze proste zkolaboval. Travi vice casu u pocitacu, nez s lidmi, proto ma trochu problemy komunikovat face2face, pres komunikacni programy to pro nej problem neni. A ani nema moc skutecnych pratel. ano zna spoustu lidi na siti, se kterymi si vymenuje poznatky a tak, ale lidi se kterymi by se vysel nekam bavit takrka nezna. Endyho dost poznamenala smrt jeho rodicu pri bombardovani, kdyz mu bylo 18. Nema rad smrt, nevzal by do ruky zbran, ale kdyz nekdo ublizi jeho blizkym, bude mit velkem problemy. Endy je pomerne maly, 175 cm a velmi hubeny. Ma cerne rozcuchane vlasy dlouhe do pulky zad, zuby bile jako snih a zelene oci. Rysy tvare jsou ponekud propadle. Obleka se do tmavych a pohodlnych veci. Patrne s jakehosi rozmaru, pres vsechny dnesni moznosti, nosi bryle. Mozna, ze kdyby se trochu upravil, a zacal by cvicit, byl by to krasny muz, takhle je spise prumerny. - Anatole - |
|
|
||
|
|
Shandara Fëalantë
Shandara pochází z pohraniční oblasti Lesa, která sousedí s temným panstvím Nekromanta. S trochou nadsázky by se dalo říct, že od mala vyrůstala ve válce, to proto, že nájezdy nemrtvých do této části Lesní říše byly téměř na denním pořádku. V dětství tudíž nezažila moc radosti, spíš nejistotu a strach. Strach který se s rostoucím věkem začal pozvolna měnit na nenávist. Ti, kdo znali její nesmiřitelnou povahu nebyli moc překvapeni, když se ve svých seumnácti letech nechala naverbovat k Stínům lesa, jednotkám, které se snažily strážit hranice a bránit nepříteli pronikat hlouběji do říše a ohrožovat civilní obyvatelstvo. Za několik let u Stínů ji tvrdé boje a mnohé ztráty blízkých zocelily v nemilosrdnou bojovnici a jednu z nejschopnějších vůdkyň. Byla natolik úspěšná, že si dovolovala pronásledovat ustupující nekromanty až poměrně hluboko na nepřátelské území. Tehdy se ukázalo, jak je úsloví: "Pýcha předchází pád," pravdivé. Na jednom z dalších takových výpadů si dovolila zavést svou jednotku ještě hlouběji, než kdykoliv před tím. Nekromantům už však byla natolik trnem v oku, že na ni nalíčili past a ta sklapla dokonale. Její spolubojovníky jí pobili před očima, ale ji nechali na živu a odvlekli před trůn z kostí. Zde Shandaru před Nekromantem srazili na kolena a vyjevili, jaký osud čeká ji. Osud daleko horší než smrt. Neživot. Temný ji zabil a znovu oživil, ale jako nemrtvou. Tím však jeho krutost nekončila, nechal jí totiž její osobnost a vzpomínky, to aby si plně uvědomovala, že se nyní stala tím, co tak nenáviděla a proti čemu bojovala. Temný si samozřejmě její mysl připoutal ke své, aby ho musela poslouchat a donutil ji znovu bojovat. Tentokrát však nevedla Lesní stíny, ale hordy nemrtvých a vraždila ty, které tak dlouho chránila. Ani tohle však nebylo navždy, za několik další dlouhých a krvavých let byl Nekromant svržen a spolu s ním zmizela i její temná služba. Stala se zase svobodnou... Chtěla se vrátit do Lesa, ale zdálo se jí, že se proti němu provinila až příliš a tak se jejím domovem stala cesta. - Gallen - |
|
|
||
|
|
Sir Talic von Maraputhna - služebník boží(paladin)
O svém původu vím jen od starce, který jednoho pochmurného dne zavítal do našeho příbytku, aby se schoval před neustávajícím deštěm. Kdo ví, jak se to mohl dozvědět; a jestli to nebyl jenom prostý výmysl. Podle jeho vyprávění mě matka porodila ve voze, když s otcem cestovali na trh, aby prodali několik málo věcí, co se jim podařilo doma vyrobit. Byli tak chudí, že usoudili, že si mne nemohou dovolit živit. Otec mě položil vedle cesty, která vedla hustým lesem, a tam mě nechal. Na mechové trávě pod stromy borového lesa jsem ležel v tenoučké, bílé přikrývce s kapuckou. Hodinu po hodině jsem slábl. Až jeli jinak zřídka užívanou cestou rytíři na koních. Když mě spatřil jejich velitel, dal jim pokyn k zastavení. Ihned ho poslechli. Nepochybuji, že i tehdy byli všichni oděni v nádherně se lesknoucích stříbrných zbrojích, v každé ruce držíc ostře nabroušený meč a na hlavě krásně kovanou přilbici s orlími křídly po stranách. Velitel seskočil z koně a vzal mne do náruče. Přikryl mě nějakou dekou co vyndal z torny a i se mnou nasedl na svého šlechetného koně. Rozjel se a ostatní rytíři za ním. Dovezli mne do jejich dlouholetého příbytku, hradu Maraputhna, který ležel na severních hranicích země. Byl obrovský, když jsem vyrůstal, dlouho mi trvalo ho celý dobře poznat. Na každé hradbě stáli muži připravení ihned zakročit, kdyby se jen někdo pokoušel o útok na jejich hrad. Na nádvoří s mnoha oblouky okolo zdí rytíři seskočili z koně a jejich věrní panoši jim je odvedli do stájí. Odnesli mne do nějakého pokoje. Byla tam jen obyčejná postel s nebesy a pracovní stolek se židlí. Byl jsem doma. V jeho uctivé společnosti jsem vyrůstal až do svých dvaceti let. Velitel se jmenoval Talic. Neměl mnoho nápadů na vymýšlení jmen a tak mě pojmenoval po sobě. Za ty roky mne rytíři, kteří se nazývali Modrými rytíři z Eraldenu, naučili mnohému - číst, psát, počítat, velmi zdatně jezdit na koni a bít se jako lev až do posledního dechu. Nebyli to obyčejní Modří rytíři z Eraldenu, kteří jen marnili čas hlídáním před branami ve falešných zbrojích, říkalo se jim "Bludní". O mnoho statečnější, než ti obyčejní modří. Snažili se vymýtit Zlo, které panovalo na tomto světě. Ani dvorní etiketa jim nebyla neznámá a tak mne naučili i patřičným mravům a chování ve společnosti. Ve dvaceti letech jsem se rozhodl odejít. Rytíři mne vybavili jedním koněm a několika zla»áky, které by mi měly postačovat. Za raního svitu slunce jsem s tornou na zádech odjel ze svého dřívějšího bydliště. Putoval jsem všudypřítomným lesem a občas ulovil nějakého zajíce k jídlu, abych nehladověl. Stále putuji lesem i obydlenými oblastmi, a snažím se plnit své poslání, jimž jsem se přislíbil již v minulosti - chránit Dobro a potírat Zlo. Na ostatní působím velmi vznešeně a vyrovnaně. Avšak opak je pravdou, nikdy jsem se úplně nevyrovnal s tím, že nemám otce ani matku, a snad i proto se vždy držím raději dále od lidí a nerad navazuji nová přátelství. - E.K. - |
|
|
||
|
|
Meno: Sellendí
Rasa: lesný elf Povolanie: (skoro)Druid Minulos»: Tichý a pokojný podvečer prerušil výkrik zo síto-zeleného lesa. "Prichádzajú!" Ozval sa náhly hlas Kížka Sunsima, ktorý rýchlou chôdzou uháňa smerom k lesnej dedine, ku svojej ohrádke pod mohutným stromom. Sellendí sedela práve na drevennej verande a čítala knihu v hnedých drevenných dokách a tak nemohla nezaču» knížkové upozornenie. V momente drevenné dosky knihy zaklapla a postavila sa s prútenného kresla. Veranda bola natočená opačným smerom do lesa, ktorý svojou zeleňou obklopoval celú osadu, teda nevidela kto príchádza, iba neš»astne a trpko vyslovila.. "Barbari..." síte pery ostali zatrpknuté, akoby to nechcela vyslovi» ba aj poču». Knihu ponehala na okrúhlom, nízkom stolíku a v momente zbehla po pár schodíkoch z verandy a pridržujúc sa drevenného trámu vyjavená hladela do hlbiny lesa akoby sa snažila uvidie» prichádzajúcich so smeru, kde zapadá slnko. "Ewí. Ewí kde si?" Jedna z matiek zakričala ako prvá na svoju dcérku, ktorú nevie nájs», no tennto náhly a priam zúfalý hlas nevychádzal spod pier iba tejto ženy. "Ralf..Ralfion choď za otcom.." Z druhej strany zase hnedovlasá mladá krasavica s predlĺženými učami. Okolie dediny sa rozprúdilo ako keď die»a rozrýpe palicou mravenisko, no táto dedinka mala sotva tridsa» µudí "Chopte sa zbrane!" Zakričal elf s dlhšou bradou a s dlhim mečom v ruke, potom sa zahladel na dvojcu elfov, ktorý liezli do koruny stromov s lukom v ruke. Sellendí chvíµku nevedela čo má robi», už dlho nezažila nič podobné. Jej otec vybehol z domu, v ruke držal oštep, bez toho, že by na Sellendí pohliadol, povedal smerom na jej brata, kotrý rovnako vybehol z domu. "Imdimion, zober sestru a skryte sa!" Príkaz bol jasný a tón, ktorým ho starostlivý otec vyslovil nedovolil Imdimovi inak, len poslúchnu». Uchopil s upreným zrakom jej ruku a poziahol ju smerom do lesa. Obaja ešte pozreli na otca, a na mužov, ktorý vychádzajú spoza lesného porastu zo vztýčenou zbraňou a bojovým pokrykom. Sellendí by sa aj zabudla v tomto pohlade. Predsalen bola ešte mladá a neskúsená... no v tom hlas "Pojď!" ...prehovoril brat a trhol jej rukou, aby sa dosali čo najskôr do bezpečia hlbočiny lesa. Kroky tejto dvojce boli sprevádzané sinfóniou boja, bolestnými výkrikmi a prozbami. Bolo jasné, že barbari chcú rabova» pre vzácne výrobky lesných elfov, ktoré sa na trhovisku dobre predávajú. Ubehla asi hodina, v lese sa začalo pomaly stmieva». Zvuky už ustáli a tak sa obaja pomaly s neistými pohybmi približovali ku denine, pripravený na to, že niekto na nich môže číha». Naštastie tomu tak nebolo. Keď Sellendí odhrnula záves kríku aby videla na okraj dediny, ucítila smrad dymu, ktorý sa niesol opačným koncom osady. Videla pohyb a snahu o hasenie, no bola príliž neistá nato, aby vystúpila spoza krovia. Zato jej brat hneď ako zbadal pohromu, vybehol napomoc. Barbari odišli, no zobrali si to čo chceli,rovnako ako duše tvárí statočných, ktorým viečka zatvárajú ich ženy s neskutočným žiaµom. Sellendí kráčala pomaly zalhadeno vpred, akoby na prvý pohµad zachitila svoju matku skúnajúcu sa nad hruďov plačúc a stískac jeho ruku. Hrozba pominula, no les horel čoraz viac, preto sa chvíµa asi úplne nenasítila neš»astím, a všetci sa museli vzdiali». Neskoré letné obdobie vysušilo drevo, trávu a tak obrovské plamene zachvátili tieto končiny, druidi museli povola» výdatný dážď, no vtedy už z dediny neostalo takmer nič. Sellendí s bratom a ich matkou teraz stoja nad otcovým hrobom, každý premýšla a hodnotí svoj život. Charakter: Udalosti podobné tej, ktorá sa stala Sellendíinej rodine dokážu poriadne roztrias» osobnos». No možno až potom si dokáže uvedomi», kde hlada» útechu, krásu a pokoj. Sellení odišla do hlbín lesa stretnú» tých ktorý uhasili požiar, stretnú» µudí, ktorí rovnako veria v kolobeh prírody, úctia ju a chránia. Jej brat ostal pomáha» matke, no ona plná sklamania sveta spoločnosti µudí, ktorý zabili jej otca a takto ublížili lesu. Ąudí nijak nelíši, všetci mimo lesa sú pre jej názory odsúdaný ako ničitelia, ktorý do lesa nemajú čo vstupova». Vydala sa na cestu druida s pevne a radikálne usporiadanými myšliankami... odchádza nájs» pokoj, múdros» a krásu. Motivácia a túžby: Túži by» čas»ou prírody, chce by» jej dcéra, chráni» ju a naveki cti». Túži po kráse a inšpirácií, ktorú nachádza v každom lístočku, vodou sploštenom kamienu, či v teplých lúčoch slnka, ktoré sa každodeňne opiera o kôru vysokých tromov. Sny a ciele: sní o rovnováhe života a smr»i, o úcte všetkých voči matke prírode. Jej cieµom je chráni» prírodu, číta», múdrie» a v skutku pomáha» tým, ktorý si to zaslúžia. Chce sa sta» druidom, veµkým ochráncom lesa. Chce milova» a miluje hvozdy rieky či hory. Les a naruši»elia: Les je jej domovom, keď prichádza potencionálny škodca, je to akoby niekomu do domu zavýtal cudzinec a škodil. K takýmto sa správa veµmi nekompromisne a snaží sa ich dosta» z lesa čo najskôr. Rozhodovanie, rozum či inštinkt: Sellendí vidí veµkú úctu v starších druidoch, ktorý mnoho poznajú.. dokonca sú podla nej taký múdri, že ich názorom sa podriaďuje. Vidí v nich veµkých bojovníkov (myslené ako ochráncov), neopovážila by sa im prostireč», pretože ona je ešte len neskúsené mláďa. Jediná možnos» nesúhlasu je, keď si je istá, že vie niečo viac, vtedy povie svoj názor a nehá zváži» situáciu aj starším mužom lesa. Citom sa riati spontálne v lese, keď relaxuje, keď sa snaží nadviaza» kontakt s prírodou. Niekedy pripadne tajuplná ale to len pre spoločnos» mimo lesa, k priateµom druidom a lesným tvorom je viac než milá. Druidi: berie ich ako otcov, najmä svojho učiteµa. Správa sa k nim, akoby bola (veď vlastne sú) rodina. Úprimne ich miluje. Knflikty: veµmi háklivá téma, no ako správny druid, nechce konflikty vytvára», málokedy za ohradí zlým slovom, no častokrát v sebe myšlienky dusí. Ale čo je veµa, to je príliž a teda ak by ju niekto poriadne naštval, alebo ignoroval jej názory a harmóniu, µahko sa stane, že sa do "odporcu" slovne pustí. Zbraň používa skôr ako dekoráciu, pre prípad núdze, avšak vie, že v lese sa občas objavý aj jeho nepriateµ, ktorého treba odstraši». Vybavenie: Rúcho a pláš», vak z látky najpotrebejšie bilinky, Zvláštne tvarovaná a obrábaná palica. - Marcussius - |
|
|
||
|
|
Rodné meno a priezvisko: Asha Nikole
Krycie meno a priezvisko: Natie Depph Nick: Daimonyon Dátum narodenia: 22.12.2031 Rodina a pôvod: Narodila sa ako druhé die»a rodiny nižšej strednej vrstvy rozµahlého mesta Los Angeles, v dome situovanom na neudržiavanom, špinou zasmradnutom predmestí severnej štvrte, nazývanej "North Garbage". Týmto názvom sa skôr označovali dva bloky, v ktorých sa práve Asha Nikole narodila. Gangy, klany "podsvetia" a rovnako ich násilnosti a nočné rozruchy boli na dennom poriadku. Prostredie nekontrolovanej neorganizovanej zločinnosti, verejnej prostitúcie, špinavých bytoviek a napokon prostredie nočnej streµby a násilia vplývalo na charakter mnohých "neskazených" rodín ako bola aj tá, do ktorej sa narodila. Natiin (Ashin) otec pracoval ako muzikant v miestnych baroch a tak sa mnohokrát stávalo, že v noci, keď aj jej matka odišla pre pracovné príležitosti preč, ostávala doma sama s bratom v byte na štvrtom poschodí. Brat Marquil, ako ho všetci pod touto prezývkou poznali, bol zapletený do rôznych špinavostí a intríg ulice. No nebol na tom najhoršie, pretože bol jedným z významných členov "Rage young city members". RYCM bola tlupa organizovaného obchodu s tovarom rôzneho druhu. Nezáležalo čo "klient" potrebuje, nebolo problém zohna» čokoµvek. Záležalo iba na hĺbke vačku zákazníka. Takýto organizovaný obchod si vyžadoval krytie a dezinformovanie okolitých mestských orgánov, čo bolo osudné práve pre Marquilovú sestru, ktorej vraveli Natie. O dva-tri roky bola mladšia sestra zatiahnutá do "brandže" ani nevedela ako. Bola totiž, aspoň čo sa počítačov týka, asi najšikovnejšia osôbka v okolí. Jej magické prstíky sprvu slúžili len pre získavanie informácií, no onedlho bola zatiahnutá priamo do jadra diania. 13.5.2051 Deň akcie: V izbe rozmetával usadeniny vzduchu pomaly bežiaci ventilátor položený pri polootvorenom okne s výhµadom na ulicu. Marqil sa prebral zo zasnenia, keď Natie prudko vstala s zapraskaním usadlého otočného kancelárskeho kresla pri notebooku v jej izbe. Nazrela pohµadom spoza žalúzií von na ulicu. Bleskovo si overila situáciu a sadla naspä» do kresla. Rozozvučal sa intenzívny »ukot kláves. Na Marquila sa ani nepozrela, proste znovu pokračovala v svojej práci. Jej brat bol však príliš rozrušený. Akoby niečo tajil. Natie to vedela, no predpokladala, že keď jej brat nič nepovedal, nebude to práve dnešnou akciou. No bratova rozladenos» sa spýtala: "Deje sa niečo?" Hlas sa rozoznel v neveµkej izbe a hneď dopadol k bystrým ušiam Natie, ktorá do»ukala posledné slová a otočila sa na brata sediaceho na jej polorozostlanej posteli pri vchode do izby. "Nie." povedala akoby mimochodom a pokračovala svojim istým hlasom. "Za pár minút to máme." Jej oči sa s mierneho zamračenia premenili na usmiate a vstala zo stoličky. "Kurva!" Povedal sám pre seba Marqil nedočkavos»ou, no tentoraz Natie už nezaváhala a spýtala sa: "Nechceš mi poveda» čo sa tu deje?" Potom sa obrátila na monitor "58%." dokončila pre informovanos», no jej prvá otázka ostala visie» vo svedomí Marqila. S odpoveďou si dal načas, no predsa ... "Wizzich, ten chlapík čo som »a s ním predvčerom zoznamoval ..." odmlčal sa a pokračoval až keď sa Nati k nemu otočila. Už vtedy mu vravela, že pôsobí ako zradca a podliak, preto jej tvár ostala horie» očakávaním. "Nejako sme sa včera nezhodli, a..." "A čo!!!" povedala rázne sestra a vstala zo stoličky. Pritom pozrela na obrazovku (71%). "..a nič! Proste mám obavy ... Vyhrážal sa, že ..." odpovedal najskôr impulzívne podráždene, no potom na jeho posledných slovách bol poču» pocit viny. Znovu nestihol ani dopoveda» a Natie mu skočila do vysvetµovania neúprosne a tvrdo. "Nebudem spomína», čo som ti vravela že je zač. Ale zato ty si mi mohol spomenú», čo sa stalo." Poučovala mladšia sestrička. "Dúfaj že nič nevyzradil." Povedala už tichšie a zasadla na kreslo. "12% chýba, niečo viac ako pol minúta..." Marqil pokrútil hlavou a podišiel ku stolu, na ktorom bol položený notebook. Či to bola náhoda alebo š»astie, Marquil si všimol skupinku µudí, ktorá smerovala z podozrivo čiernej dodávky smerom ku vchodu bytovky. V čoraz intenzívnejšej tme sa lemovala pätica mužov v čiernom. Prezrádzalo ich svetlo lampy na chodníku pri dverách. "Do prdele federáli!!!" Ostro vyslovil a podvedomo nahmatal revolver za chrbtom. Potom pozrel na obrazovku (95%). Zatiaµ Natie vstala prekvapením, čakala možno všeličo, ale zásahovku alebo spoločnos» podobnú tej, ktorá sa blíži určite nie. "Máme ešte 4 percentá.." povedala zastrašená a keby sa rýchlo nespamätala, bola by stornovala celý proces. Namiesto toho však vstala a zhrabla doklady, ktoré boli na časom vyblednutej drevenej poličke a dala ich do tašky od notebooku. "Nechaj to... idem na chodbu." Povedal vcelku kµudne brat, čo upokojilo nával stresu a adrenalínu. Brat odišiel a nechal roztvorené dvere. Napätie a tlak poháňajúci búriacu sa krv sa nasiakli do vzduchu v celej miestnosti. Počula ako párované kroky, s»a kati diabolsky prichádzali čoraz bližšie ... "Dve.. už len dvéé" Poskakovala so strachom s tichými slovami a úmyslom čo najrýchlejšie vypadnú» z tejto miestnosti. "Je to tak blízko, teraz nemôžem." mrmlala si v podvedomí a striedavo kontrolujúc černotu nezažnutej chodbovej lampy a stav procesu. Zatuchnutos», smrad každej takejto okrajovej budovy, sa vliala do miestnosti malého domu, kde priamo z izby Narie bolo vidie» na pro»ajšie dvere smerujúce von. Mierny zápach, na ktorý už bola zvyknutá upozorňoval na to, že by mala ís». Kroky boli čoraz počuteµnejšie. "Kde je asi jej brat?" S touto myšlienkou sa pozrela na hnedý rám chodbových dverí a začula vý»ah ako smeruje nadol. No hneď spozorovala že percentomer preskočil o jeden stupienok a chýba už len posledných niekoµko sekúnd. Pripravená zdrhnú», ako náhle sa len bude da», mala roztrasený ukazovák na tlačidle "power". V duchu odratúvala sekundy, keď tu strela. Rozoznela sa celou chodbou asi o poschodie nižšie. Dlho sa však nezdržovala, a akoby spasenie, sa na obrazovke notebooku objavil nápis "Transport completed". S uµahčujúcim výdychom zasunula notebook do tašky, disk nechala vo vnútri. Sama vedela najlepšie, koµko času zaberie vybratie točiaceho sa disku v mechanike. Druhou rukou schmatla vopred pripravenú prípojku na kybernet a razom sa otočila ku dverám. Dlhé tiene Federálov dopadali na blízku stenu. Keby už boli pri nej, bolo by pre Natie neskoro. Nezaváhala a zašla za roh chodby, kde uvidela otvorený poklop smerom na strechu. "Kde je brat?" Spomenula si na neho, no dúfala, že vyšiel vrchom, keďže je roztvorený. Ani sekundu netrvalo a ako mačka v noci stratila sa na streche. Ostala pričupená, aby nebolo vidie» jej siluetu v mesačnom svite v súmraku nedávno zapadnutého slnka. Náhle kroky preč, kto by povedal, že od vtedy už domov neuvidí. Natie odišla do motela, kde sa mnohokrát s bratom stretla pri podobných, ale menej adrenalínových akciách. Na druhý deň ráno so dozvedela, zlú správu. Jej brat bol, vraj v sebaobrane, zastrelený federálnym agentom - hlásili ranné správy na kybernete. Skutočnos» však bola iná. Bol zastrelený - chladne a bez milosti - to sa dočítala keď hackla povrchné stránky FBI. A čo viac, na jej otca bol vypísaný zatykač pre podvody, ktoré nespravil. V toto isté ráno ho zatkli. Natie nechcela ís» domov. Mimo Federálov, ktorý striehli ako supy na zdochlinu, ju doma čakala iba vyčítavá panovačná matka, ktorá bola hlavne v týchto chvíµach psychicky nesvoja (ale nie len v týchto chvíµach). Nastali »ažké chvíle, keď si uvedomila, že nevie čo ďalej. Jej jedinou silnou stránkou bola práca v prostredí Kybernetu a programovanie. Bola to zároveň jediná možnos» ako osta» nad vodou. Keďže FBI po mladučkej Natie stále ide, musela osta» krytá falošnými dokladmi, ktoré nebol vôbec problém zohna». Z dievky menom "Asha Nikole" sa stala nová osoba "Natie Depph". Pod týmto menom však nevystupovala, jej prezývka nalogovaná na sieti v kútikoch podsvetného spolku hackerov, bola Daimonium - podstatné meno stredného rodu. Rôznymi obratmi a obchodmi zarábala zároveň na živobytie, nájom nového bytu a splátky auta. V tom čase čítala mnoho literatúry, najmä národnú umeleckú a odbornú. Po chvíµach programovala rôzne ochranné softy. Spájala ich elementy s mnohými µuďmi ktorých poznala iba cez sie». Motivácia a túžba: V jej duši ostala rana po smrti brata a uväznení otca. Častokrát premýšµala, či jej rozhodnutie utiec» bolo správne. Je možné, že by ju rovnako zabili. Najväčšie starosti je pridávalo otcove nepravdivé obvinenie. Motivovaná nenávis»ou voči "policajnému štátu" a spoločnosti, ktorá ju zároveň dostala do tejto situácie chce zmeni» svoj život, ale keby nerobila to, čo robí, neuživila by sa. Niektoré jej pokusy o prácu stroskotali na nevhodnosti ženskej ruky, iné pre neukončené vzdelanie. Ostáva tu iba jediná vec - kybernet. Akonáhle popadne dych, nedá sa to zastavi». Neustále bojuje, za svojho otca, za svoj lepší osud a hlavne za smr» brata a lepšiu spoločnos». Sen a cieµ: Jej sen je jednoduchý, no zdanlivo nereálny. Chce sa vráti» domov a ži» spolu s rodičmi ako predtým. Neskôr by si chcela založi» rodinu a milova» ako obyčajný človek. Avšak chce dosiahnu» aj akýsi proces osvety spoločnosti. Ako vraví sama - je to len sen. Jej skutočné ciele sú však odlišné. Jej úmyslom je založi» organizáciu "Independent restoration" (IR), ktorej úloha bude ovláda» balanciu, vyváženos» podsvetia a vonkajšieho sveta vykoris»ovateµov. Myslí si, že bojuje za správnu vec. Charakter: Mnohé vlastnosti sú na prahu znesiteµnosti, aj keď dá sa poveda», že jej osamelos» a pocit vydedenosti ju robia menej spoločenskú a zatrpknutú. Na druhej strane, ako to býva, jej krehké smútiace srdce je plné hnevu, bolesti ale aj romantizmu, snu o krajšej budúcnosti a láske. Druhou jej typickou vlastnos»ou je nedôverčivos» a prehnaná opatrnos» pri transakciách, stretnutiach, slovách - či už písaných alebo hovorených. Kybernetu neverí, je to neosobné médium a najdôležitejšie veci rieši jedine osobne, aj keď pravdou je, že takých je veµmi málo. Pozná iba niekoµko µudí, ktorým môže (možno zdanlivo) dôverova». A tak je uzavretá okolitému svetu. Rozdeµuje prácu a osobný život, preto dáva pozor pri každom jednaní, má osobitý prístup ku každému indivíduu. Má akoby strach, že so zblížením sa prichádza sklamanie, smútok a slzy. Rovnako v nej budí rešpekt FBI a CIA, ktorým sa stráni ako sa len dá. No zdá sa, že teraz po troch rokoch, je relatívny kµud. Paranoja však premôže pocit bezpečia a tak sa niekedy správa ako psychiatrický prípad. S málo µuďmi, ktorých pozná, sa stretáva pomerne často. Je milá priateµská a pohostinná. Medzi "svojimi" je pomerne obµúbená a pravdovravná. S jednaním a vystupovaním zoči-voči cudziemu sa môže javi» ako tichá a opatrná. No ako sama vraví, práca je iba čas» života, nie život celý. Vždy sa snaží nájs» si cestu ku človeku, ktorý je jej sympatický. Jej slová, zväčša kµudné a krátke, sú v spoločnosti málokedy sprevádzané nadbytkom gest, no v súkromí je to inak. Humor má veµmi rada. Taktiež v súkromí. Je to úplne iný človek navonok ako vystupuje "verejne" (verejne nemyslené doslova). Čo sa týka výzoru, je prirodzene pekný. Mimo to dbá na hygienu, dokonca aj na svoj vzhµad. Pretože jej spoločenský styk je obmedzený, len »ažko sa dá poveda», či sa líči pre seba alebo druhých. Viera: Ateista. Verí v človeka a v jeho kladné vlastnosti. No uvedomuje si, že bez nerestí by neexistovali. Riadi sa rovnako rozumom ako aj citom. Dá sa poveda» že záleží od podmienok. V situácií, v ktorej má jasno, sa riadi rozumom, no keď upadne do nevedomosti či neistoty, zapojí srdce či onen zmysel, ktorý jej napovie, a potom sa rozhodne čo ďalej. Sebavedomie má za každých okolností, no pozna» to dáva prevažne vo svojom "obore". Cit k µuďom jej pomáha zbližova» sa s obomi pohlaviami, no pravdou je, že bez muža by jej svet nemal zmysel. Peniaze: Nevyhnutné pre život. Nič viac - nič menej. Získava ich síce pochybne, no zväčša od µudí, ktorý k nim prišli rovnako podvodmi a intrigami. Rozdiel je v tom, že ona si vezme iba to čo potrebuje, prípadne pre pomoc druhým (jedine blízkym, cudzím nepomáha v takej miere - postarajte sa sami.) Navonok musí by» tvrdá. Nie je to typ, ktorý prepije všetko čo sa dá, no zabáva sa rada. Na drogy ju nenahovorí nikto. V tomto má pevné zásady - všetkého mnoho škodí. Nepriateµ: Snaží sa vyhýba» tomuto slovu, no nie vždy sa to dá. K nepriateµom je tvrdá, hlavne preto, lebo ona sama si ich nevytvára. Všetku "špinu" čo robí, robí potajomky a nenápadne, častokrát si "obe»" nič nevšimne. Je háklivá na ukecaných a príliš hrdinských µudí. Nemá rada chválenkárstvo a isté vlastnosti, ktoré z človeka robia povýšeneckého egoistu. Od takýchto pochybných existencií si udržiava náležitý odstup, no k nepriateµom ich neprirovnáva. Nepriateµ je u nej silný termín, ktorý znamená niekedy aj to, že musí vybra» pištoµ spoza chrbta a pohrozi». A ak je nevyhnutné, aj zabi». Zrada: Za normálnych okolnostiach nepripadá v úvahu. Len, keby bola situácia vyostrená, mohlo by sa sta», že zradí - pre dobro veci. Doteraz sa tak nestalo. Vybavenie: Pre svoje povolanie "Techie": Prípojka na kybernet, Konzola, Notebook, Soft Mobil, Delokátor, Maskovacie vybavenie (soft(hardware) Bezpečnostné softy. Pre bežný život: Spláca auto, Byt, Základné vybavenie bytu. Skriňa šiat Ženské potreby (špirála, parfum..) Bižutéria Knihy, starší nábytok. Elektrická a akustická gitara. Zbraň: µahké, nehlučné, jednoručné. Prevažne malé do vačku a za do puzdra chrbát. - Marcussius - |
|
|
||
|
|
Vesly Noobs
Narodil jsem se přímo v onom městě, Solden City. V chudší rodině. Matka prodávala noviny a časopisy v jednom novinovém stánku a otec se pohyboval, kde se dalo. Musel nás živit, mě a mojí mladší sestru. Asi se i do něčeho párkrát zapletl. Když jsem byl menší, mnohokrát jsem slyšel jejich hádky za zavřenými dveřmi a pozoroval plačící sestřičku. Nezřídka matku bil a za to jsem ho nenáviděl; ale byl jsem slaboch. Nedokázal jsem se proti němu postavit. A tak dny plynuly.... Stále stejně.... Ráno do školy, odpoledne prodávání novin v metru a večer práce doma a u souseda Stena. Vždy sehnal nějakou práci, za kterou jsem schrastil nějaké peníze. Musel jsem pracovat.... A kamarádi? Od malička mě bavil fotbal. Kopaná.. to bylo moje. Vždy jsem si našel čas a po večerech hrával na betonovém hřišti s dětmi z ulice. S odřeným nenafouknutým míčem, ale přesto jsem ho miloval. A stále miluju. Ale to je tak vše, co mohu nyní dělat. Mnohokráte jsem byl doma bit... Věty: "Kde jsi byl tak dlouho?!" nebo.... "Co jsem ti říkal! Nemáš se s nima scházet. Berou drogy a jednou tě zapíchnou kvůli pár centům." .... "Jak to, že jsi nebyl za panem Stenem?! Měl jsi vytřít podlahu! A donést peníze! Kde je máš?! Hmm?".... Tolikrát jsem to slyšel..... Tolikrát jsem byl bit jen proto, že otec neměl na láhev whisky. Nesnášel jsem ho.... Nenáviděl. Mnohokrát jsem prosil boha, i když v něj nevěřím, aby otec zemřel.... Aby ho přejelo auto. Až jednou.... Nevím, jestli to bylo z boží vůle, jsme zjistili, že se zapletl do nelagálního obchodu s doklady a našli ho v ohořelém autě. Matka ani neplakala. Ani já ne. Jen sestřička brečela a od té doby nikdy nepromluvila. Ale nastal problém. Nebylo peněz.... Sice většinu vždy prochlastal, nebo prosázel, ale i tak jsme měli problém. Musel jsem si sehnat práci. Nakonec jsem dělal v docích, nebo» na jinou práci jsem neměl vzdělání. Nedochodil jsem ani základní školu. Byl jsem mlčenlivý a věčně jsem myslel na něco jiného. Když zemřel otec a já si sehnal ten job, bylo mi šestnáct. Ale přesto se na mě usmálo štěstí. Jednou nás venku na hřišti viděl jeden muž ze Solden Boss FC a všiml si mě. Pozval mě na jeden training a tam jsem se jim líbil. Sepsali se mnou smlouvu a mohl jsem pravidelně navštěvovat stadion a tělocvičnu. Byl jsem v sedmém nebi. Hrál jsem dobře a i když jsem moc nezapadal mezi kolektiv, měl jsem svůj míst a hrával jsem na postu levého becka. Všechno vypadalo báječně a já začal věřit, že se mi splňuje můj sen. Že se mi začíná dařit... Bylo mi tehdy dvacet dva let. Hrál jsem v základu a dostával slušné peníze. Druhá liga, je druhá liga... Párkrát jsme jezdili i na pevninu a hrávali jsme s kanadskými kluby. Sice jsme vždy prohráli, ale rád na to vzpomínám. Bokem jsem si přivydělával na stadióně v šatnách a tak podobně... Můžu směle říci, že jsme si tehdy nežili špatně, ale stále mě trápila sestřička. Zaplatil jsem jí psychiatra, ale za půl roku neudělala žádný pokrok. Vzali si ji na pozorování a od té doby jsme spolu byli jen na Vánoce a na jiné svátky. Matka stále věří, že jí doktoři dokáží pomoci. Taky se změnila... Sice se sem tam zasměje, ale jakoby... Jakoby, jak jsem vyrostl já a sestřička je v nemocnici... Jakoby ztratila chu» žít. Důvod žít... Nerozumím jí a jí to vyhovuje. Do práce, domů. Domů, do práce... Stále dokolečka... Vybavil jsem náš byt dobře, aby se trochu líp žilo, ale pak přišla ta neš»astná událost... Hráli jsem proti Solden Fistu a já schytal odporný šlapák do kotníku. Zvrtl jsem si ho a zpřetrhal snad všechny vazy. V tu chvíli, jak jsem tam tak ležel a viděl výraz rozhodčího a jeho gesto, spoluhráče, jak se na mě soucitně a se strachem v očích dívali... Věděl jsem, že je konec. Odnesli mě a půl roku jsem chodil o berlích. Ze soucitu mě nechali ten půlrok pracovat na stadióně, abych byl aspoň v tom prostředí a fandil klukům... Ale pak, jak jsem se zotavil, jsem mohl jen pracovat, prát ručníky, či nosit dresy nebo pití... Nebylo to pro mě a já jsem se v tom utápěl. Smůla se mi opět přilepila na podrážky a už nešla sundat. Přijal jsem ji a začal jsem se tak potulovat od práce k práci. Co se dalo sehnat. Ani jsem si neuvědomil, jak moc se podobám otci... Na stadióně jsem už pracovat nemohl. Vidět jiné, jak hrajou a já nemohu. Bylo to moc skličující na to, aby to takový slaboch jako já unesl. Nyní.... Je mi pětadvacet let a zrovna pracuji v jednom baru, v divočejší čtvrti, jako barman. Lidi mě mají rádi, nebo» je vždy vyslechnu, moc toho nenapovídám. Šéf je se mnou zatím spokojený. Neremcám, plat mi stačí, jsem pracovitý a je na mě spoleh. Sem tam navštěvuji mou matku, ale již bydlím jinde. Mám malou garsonku a to mi stačí a vyhovuje. Také občas zajdu za svou sestřičkou, která mi jako jediná zůstala. Vidět její očka, když příjdu. Jiní to nevidí, ale já vím, že je ráda. Pracuju v baru už půl roku. Za tu dobu jsem slyšel dost toho, jak to ve městě chodí a mnohokrát jsem musel na něco zapomenout. Ale štve mě to. Nebaví mě to. Chtěl bych dělat něco důležitějšího. Přestal jsem pít. Je to s podivem, ale ano. Díky sestřičce... Ta mě drží nad vodou. Chci v životě něco dokázat, ale vždy mě srazí na kolena vědomí, že nemám vzdělání, praxi... Ale nevzdávám se. A ženy? Ano. Měl jsem jich pár. Ale opravdu jen pár. Přesněji dvě. Jednu, jak jsem ještě hrával, tak peníze zvítězily a podruhé, to jsem ujel, když jsem se v jednom podniku s»al a moc si na ni nepamatuji. Pak jsem ji viděl jen jednou a zjistil, jaká je a nějak to vyprchalo... 180 cm vysoký, atletické postavy. Dlouhé hnědé vlasy, většinou sčesané do copu... Obyčejné oblečení. Jeansy, triko, hnědý svetr a kožená bunda. Ošoupané boty a na tváři zamyšlení a zadumanost. - Delruth - |
|
|
||
|
|
Mariuss Zeth-Thun
Bledá tvár zahalená dlhým tieňom vlasov havraních, hladí krvavým pohladom, ktoý ako nôž starých duchov - otrávených, za chrbtom hrozí, rovnako ostrý rovnako nepredvidatelný, rozpráva vôµu zbraní božích, krvou, bolestou zmámený. Pohyby moje, moja sila... vzbudzuje pozornos» nechcenú, mohokrát sa stalo, že mužom podcenenú, ale teraz v zbroji temna, všetci boja sa priblýži», natož slovo hrube a chraplavé, začu» chcie» boji zápale. Tato osoba zabudnutá prináša posolstvo tmavé, svet nie je iba slas», sú to balady a ohne hravé. Rudé oči zrejú živých, ktorých pohµad vždy pamätám. Bodajú vás pohµadom, bijú usmevom chladným - bez života, bez duše. Oči sú brána mojej sily, sila mysle vibruje naokolo. Ostrost tváte, ako čepeµ, zahmlí rozum strachom, oslovi» dokáže iba odvážny, no o život sa bá» môže, pretože ja zrejme nemám cit ako zákon káže. Telo moje v zbroji pekla hladí lebkou železa, ornamenty mŕtvych desné, prekrýté dlhou kápou šitou, čepele na rukách ostré, krvou zaliate a ryhou vrytou. Démonické krídla čierne z chrbátu vyrastajú, bodáky na zbroji ostré hrotmi do krvy bodajú. Róby pláš» až k nohám siaha, zakrýva ich ochrany, tmavé rúcho striebro lesklé, zrejme z diablom budem zviazaný. U pasu meče ostré mimo smrti tmu vrhajú, schované do pohvy z kože trpezlivo čakajú. Drápy dlhé, želozo ostré, na rukách v rukavici, zabi» chcú - dos» možné. Preto odstup chcem a drzos» trestám, živým smr», život vrátim, život novým nerestiam.  Zomrel som,.. už to bolo dávno. Stratil som život v chráme pekla, kde nový som začal ži». Sú to roky vzad, a ja teraz stojím zviazaný démonovým kúzlom , žiem pre krv, ktorú potrebujem, kroá mi chutí. Mám tu silu vzia» mágiou život, mam tú silu telo oživi»... moja temná cesta sa začala takto... ...červeň sa pod mojím »elom rozteká na chadom mramory. Sviece po stenach tancujú mi pohrebný tanec, keď ja strácam vedomie, bolas» ma premáha. Som tu sám, nemá kto prís» do tejto hĺbky, nemá kto pomôc» mi. Demon stojí, hladí na moju smr», jeho telo priehladné, bez tváre premýšµa, či moja schránka mu bude dos» silná.. akoby vysoké tóny violy počuem pri poslednom dychu, život sa mi premieta. Tma je čoraz hlbšia, oči zarváram v bolestiach, v pálení pri srdci, v hlavy-bôle, ležim bezbranný. V tom chlad. Schladil moju boles», oči prudko roztváram,. Stavám sa bezbolestne, rozhliadnem naokolo, a len chladne sa usmejem na moje ruky, do ktorých hladím. Žijem... vlasne.. nežijem, ale žijeme.. ten démon, spojil sa s mojou dušov.... Vtedy som vyšiel zo svojho chrámu, všetká smr» v ňom mi poklakla. Mal som v rukách veµkú moc a to prvé, čo spravi» chcem, je pomstit sa... chcem sa pomstit, za to, že žijem, a zaroveň... že moju temnú vačšinu ovladnú» nemožem. Ona, entita vo mne, je tiež naplnena nevom a pomstou.. chce sa pomstit tomu, kto ju uveznil v tme, v hĺbke.... Šiel som teda do hôr kde dobrodruh, paladin žil, čo ma uväznil žil... ...malá osada, kde bol život pokojný nezavyslí na civilizácií. Je to malé mestečko, už ju vidím z dialky... každým krokom som blyžšie.. v ústach mam sladkos» pomsty... Blýžim sa k drevennej palisáde, ku stráži mestskej. Vidím v ich očiach strach, kráčam dalej, keď oni strachom zmámeny nedokázali poveda» mi ani slovo.. som na hlavnej ulici, jeden zo strážcov rozbehol sa kdesi... vedel som, že ma čaka boj.. Kroky zrýchlim, smerujem do najväčšieho domu, domu starosty, domu mojej obeti. Už osm takmer pred plotom, pred branou dvaja ozbrojenci. Len z chadnou tvárou zašeptal som: "aditus exitus letalis"... tela oboch padli k zemi, plamenom zhoreli. Kráčam dalej do dverí, koté sa predo mnou otvorili... vidim muža, ktorého hladam, usmejem sa... Červená kvapka steka mu z nosa, vidí že zomiera... usmev rozšírim, oči sa mu zalesknú bolestou... citim rados», citim krv... rukou ostrou bodakmi vrazim čepµ do žalúdka, jeho kyselinym palia mu vnútro, otrávi sa sám... zomrie krutou smr»ou, len na jeho dušu čakám, zatial vonku plno mužov zbroji, pred bránkou domu neodváži sa vstúpi». Otočím sa na nich, usmev vyslovím sa úmevom, korí je rovnako diabolský ako moje úmysli... "KRVVV!!!" pružne vykročím... Tento deň mnoho ludí stratilo svoje duše a ja hladný som ich vstrebal... som tu.. teda šírim smr»! - Awinn - |
|
|
||
|
|
Enox Sheera Nirudijjeq
Ako mala som vyrastala v rodine matky Rinn, ktora bola knaznou v jendom s majestatnych chramov v Melore. Priniesla mi do zivota akesi svetlo, socialne citenie a svedomie... "vsetky predsudky a zlo.." (myslene ako ludske nedostatky) "...sa vytlacia na povrch ked prideme do spolocnosti, ktoru nepoznamie. Vsetky komplexi a vycitky sa znovu ozivaju a my zistime, ze su v nas vlohy, kotre sa nam hnusia... mojim cielom je, aby som nic taketo necitila, ziadne pochybnosti, ciste svedomie pokoj v dusi, seba-zadostucinenie.." Svedomie ma hryzlo neraz, parkrat som si musela vybrat medzi zlom a mensim zlom. T tomto pripade zachovam postoj, ktory je pre druzinu najvyhodnejsie (nie jednotlivca alebo seba samu - niesom egocentricka), druzinu povazujem ako celok. Vsak takymto situaciam sa vyhybam. Moj otec, bojovnik zakona a poriadku sluzil v Melore ako paladin, napriek tomu, ze s matkou nebyvaju casto viera spojila ich duse a zuju v harmonii, vo vernom vztahu. Ked som dospievala, zdalo sa, ze zit je jednoduche,.. nemala som ziadne problemi, poznala som zlo iba z legiend, rozpravania a pribehou otca. Povahu som zdeldila po oboch, no predsa sa vo mne prebudil dobrodruzny duch, ked som stretla muza menom Raphael Gaston Marquez, ktory je v sucasnosti moj najblyzsii priatel,.. je ako moj brat, spolu s nim som sa dostala na strastiplne cesty, plne dojmou pocitov ktore som doteraz nepoznala. Bojovala som srdcom, "vziat zivot je vzdy krute nerobievam, nikto nema pravo vziat zivot bez pokorenia a uz vobec nie v necestnom boji.. ten co zivot darovan nevie, nemal by ho ani brat." Sellma, bohyna zivota a umenia ma pre moje ciny a srdce obdarovala darom navratit zivot... teraz sa vam pokusim rozpovedat svoj pribeh, pribeh kedy sa moj zivot a postoje zmenili.... "...ticha hroza ciha za kazdym osarpanym rohom, kde ani pavuk neutka svoju siet osudu. Nase ticho vedene kroky nenarusaju zdanlivy pokoj, ktory vsak priam reve nebezpecim. Naokolo je ztuchly smrad v kazdom kute a tma vlezla za chrbatmi, po ktorych prechadza mraz, uputavame na nas s Raphaelom pozornost plamienkom nadeje z fakle, ktora pomaly dohara. Chram demonov otvara zkrvavene usta a mi hracame ako obete do jeho zaludka... uz sme vnutri, hladame svetlo. V ruke drzim palcat podvinuty na urovni ramiem, druky som nehala u pasu pretoze v druhej, neznej ruke krcovito zvieram drzak lucerny v ktorej sa mojim chvenim trblieta nizka hladina oleja, to malo svetla, kotre som pripravena zapalit, ked Raphaelova fakla zhynie tmou. Pocujem svoj tep. Bojim sa, ze nas prezradi,.. citim to, citim ako ti prichadza.. no nic nevidim. Meter a pol vzdialene steno po stranach nedu stale rovno, kde je znovu iba tma. "Kde to sme?!" sepnem za chrbatom Raphaela ked ma okoli zviera ako klieste v muciarni. Akoby som pocula hlasi, no aji jeden nieje muza, predomnou... Je to silne, a coraz blyzsie.. uz zatvaram oci, STRACH... nieco je za mnou... citim ako mi to 'dycha' na chrbat, ale bojim sa otocit, predstavy sa mi prelinaju z realitov, citim sugesciu, myslenkovy hurikan, v zlomku zaviriem oci,.. nieco ma premohlo.. premoho moju skusenost a racionalnost...Stacila som uchopit kriz na krku, zatlacit viecka a ukonit hlavu akoby pred zotatim. Ochranne svetlo fakle zhaslo v rovnaky moment, ako Raphael viedol utok. Bol to mohutny utok, ktory som akoby predvidala... z otocky smahom zasiahol nieco, co sa zhmotnilo za mnou. Mierne skrcena som otvorila oci, vylakana pocujem zarevanie zpoza chbta. Tep sa mi zrychlil.. uz sa nehrame na nevedomost. Palcat osvietila svetlomodra ziara, a ja som vedela co to znamena. Zaznel este jeden vykrik, rozoznel sa chodbou,.. znamy hlas neprinasal nic dobreho. Zastonanie este nestiho prejst dlhou chodbou, a chodba sa osvietena bozim svetlom, tma naokolo cihala na smrt Raphaela, ktoremu z rany na hrudi vytekal zivot... citila som smutok, zial mi rozohnil zrdce - emocia sa mnou valili a zanehavali spust v psychike... zo slzou v oku som sa sklonila k jeho telu, polozila som dlan na jeho hrud a vlasy spadli na jeho bezvladne telo. Palcat stale sviietil, coraz silnejsie... V tom svetlo spod mojej ruky hrejivo prechadzalo z mojho srdca smerom k telu Raphaela, a ja som citila, ako znovu oziva. Prekvapenim som prestala plakat a povedala modlidbu zivota z Knihy svatych. Strach som striasla ako som vedela ze Sellma je so mnou... Raphael otvoril jeho oci a ja z placu som sa zasmiala radostou, tentokrat som plakala stastim... vratila som mu zivot, ako on mne zachranil uz mohokrat......" ...dar od bohyne mi ostal a ja som sa citila ako posol, posol ktory nerozoznava vsak dobro a zlo... ale Umenie a Chaos. Pod pojmom Chaos, si predstavujem negativnu silu, ktora sa dokaze zhmotnit, ovladat ludi.. je to ciste zlo, koncentrovane sily demnov, nevedomostou sa dostavame pod vliv tychto sil... Na druhej strane Umenie, symbol tvorivosti, fantazie, krasi. Zobrazuje emocie a intelgentnost. Verim ze v colveku je vzdy umenie aj chaoz. Mojim cielmo je najst umenie v kaznom, pozdvyhnut a poukazat nan... verim v ludskost, a ze v hlbke je aji zly clovek ( pozor nie Chaos, tentokrat hovorim o zlych vkladoch) dobrakom. V dalsej kapitole mojej mladosti som stretla tajuplnu, az mysticku zenu menom Soren n´ha kiana. Naucila som sa rozumiet jej zlozitej povahe, aspon okrajovo... Pozorne nacuvam, ked rozprava tato (teraz uz) priatelka. Tri roky mi trvalo pochopit, ze jej slova nas vzdy niekam vedu, maju skrytu myslienku, ci uz varovanie alebo navrh,.. avsak stale mi ostava mnoho nezodpovedaneho, co by som chcela vediet, ale nechcela sa spytat... Staru a oprasenu stranku knihy mojho zivota prevratim a tentokrat spomeniem moj kulturny zivot. Ako som uz naznacila, umenie pre mna mnoho znamiema, aby som ho lepsie pochipila musela som sa naucit rozne staroveke jazyky vyslelych civilizacii (myslene ako kultur) ...elfstina, staroslovne pismo a rec knazov, rovnako ako obradne runy pri ritualoch... dokonca som studovala aj runy demonou.. ale bouhuzial pre zlu dostupnost som v tomto smere neni spolahliva, a prelozit vie iba elementarne slova, ktore castokrat mozu by t myslene v inom zmysle, ako sa zdaju. Vsetky poznatky si zapsujem do mojho "dennika" ..avsak do toho isteho kniznom zvasku pisem akysi cestopis, kde sa snazim zachytit nase cesty, ktore pisem vo forme akehosi odkazu pre dalsie generacie dobrodruhou. Tu sa dostavam k rozporu s pravdou, je pravda ze pisem beletrizovane a skutocne, ale zastavam sa nazoru, ze pravda moze byt niekedy nebezpecna. Som opatrna pri klamani, a da sa povedat, ze je to malokedy poznat. V kazdom pripade cas od casu zaklamem, ale v zmysle dobra, a ked sa aji pravda dostavy na povrch, zvycajne je moja loz vzdy opodstatnena. V denniku vykresujem 'dobro' co najpozitivnejsie, aji ked viem, ze aji dobro ma svoje temne stranky. Popis postavy: Enox... je to stihla zena mensej az strednevelkej postavy. Ma dlhe vlnite vlasy, ktore vdaka svojej hustote nadobudaju objem. Prijemne licne kosti castokrat zdobi usmev, kedy sa zaroven smeju aji moje oci. Tie su asi najvyraznejsie s celej tvare. Pravidelne lemovane su tensim ale zato hustym obocim, dlhsie mihalnice ich rovnako spestruju. Modra duhouka je zrkadlom do mojej duse, s kade pochadza moja charizma. Tvar mam vzdy zdobenu kozmetickymi doplnkami (ak sa da a je vhodna prilezitost) ...ale nepotrpim si na tom, niesom ziadna fiflenka. Plne rty potierane sladkym do fialova sfarbenym blazamovym vytazkom su sladke, rovako ako slova k ostatnym ludom. Postavu mam dobre stavanu, okruhla zadnica, zenske telo s vyformovanym svalstvom.. nie vsak kulturisticky, z palcatom to sice viem, ale nepouzivam ho casto. Cierny korzet lemuje moje krivky, pod nim sa nachadza cerveno-belasa kosielka s prijemnym vzorom. Opaskom su zdobene nohavice, rovnako zladene ciernou, koncia u pevnej boty na remienky, ktora ma asi o dva centimetre vyzdvyhnutu patu. Na krku sa mi kolisa zlaty kriz, ktory je pamiatka od mojej matky,.. davala mi ho ked som vsupila do radov Sellmi, pripomina mi jej pritomnost ked som na vypravach. U pasu mavam v dva palcaty, zvacsa iba vtedy, ked som v plnej platovo-kruzkovej zbroji. Zbroj je tvarovana na zenske postavy, hlavnu cast hrudnika a chrbatu ma tvorenu platmi, sukna je kruzkova, siaha po kolena. Rovako su spravene aj rukavy, ktore su skoro po laket. Nohy mam chranene kozennymi nohavicami. Ku tejto zborji, kutej z lahkeho kovu, mam aji rukavice. Cez zbroj mam obcas natiahnute Zlate sito so znakom klerickej gildy, ktora siri volu Sellmi. Zlate sito nosim iba prilezitostne, ale ak ste ho niekedy zazreli, videli ste, ze je tvorene kruzkami zo zlata, stirebrom je vykresleny znak Sellmi. Dvolezite vybavenie: Palcaty svatych... Zbroj ochrany... Matkyn kriz... Dennik v hrubych doskach.. zvatsa je chraneny hrubym kozennym obalom... Oblecenie (spomenute v opise)... Pecat Melorskych Klerikov... Zlate... nie mnoho, vacsinu bohatstva mam v diamantoch a hodnotnych kamenoch, ak sa da pomozem financnou donaciou vzdy. Modlitebna kniha (teologia, filozofia) Incoust a nejake svitky. Nejake specialne schopnosti...svate svetlo, vysvetenie, pozehnanie, uzdrav, ochran pred zlom, liecenie, zrusit kliadbu, ozivenie, modlidba, prozba, vycit zlo, sanctuary, svaty blezk (velmi zriedkavo)... Daruj zivot (pouziva sa ako ozivenie, len pritom zomieram) Bolo to asi pred styrmi rokmi. Slnko uz pred par chvilkami zaslo za koruny stromov v borovicovom lese na Cervenom Stite. Nie len tak pre nic sa tomuto skalnemu utvaru hovori "cerveny".. ked slnko zapada, zvlastna ruda, ktorou je pokryta strma skalnata priepast odraza cervene slnko, ktore sa luci s poslednymi momentami kazdeho dna. Odraza sa to do blyzkeho okolia, a laka mnohe pohlady mladych ludi a elfou zijusich v okoli. Jar rozvoniavala a les ktorym sme prechadzali vonal cerstvou vonou ihliciny a prebudzajucej sa prirody. Zem bola nasiakla lucmi slnka, teple objatie vsak uz skoncilo, a chystala sa stale chladna noc. Zivot sa znovu prebudza,... vzdy rada pozorujem prirodu aj ked byvam vo velkom meste. Raf zbieral drevo na prikurenie, ja som uz prichystala taborisko, ako sme sa dohodli a cakala som s modlidbou na perach. Bola som uz celkom hladna takze som Raphaela privitala usmevom a samozrejme priatelskym podpichnutim "To trvalo" usmev sa este viac rozsiril ked sa priblizil... pomohla som mu z drevom ktore este stale vonalo. Celkovo bolo vlhko naokolo, lahky den ktory sme spolocne precestovali sa schylovak ku koncu.... rychlo sa stmelo. viezdy ukazali svoju krasu a ja som sedela na hrubom konari po pravici Rafa, ktory rovnako ako ja hladel na tanec plamienkov v ohnisku. Ohienok salal teplo ktore som pocitovala na celom tele. V ruke drzjac pohar vina, mojho oblubeneho napoja, sme sa rozpravali ako to zvikneme. Nalada bola dobra, vhodna ku uvolnenej atmosfere. Oci som mala ohnom zuzene a tak som vnimala iba ohen a Rafa. Vino mi sfarbilo spolu z ohnikom licka na cerveno a nase povidani s Rafem bolo coraz intimnejsie. Zbroj uz lezala pri strome kusok od nas, na deke ktoru som vytiahla z mojho vaku, ktory nocievam. Akasi ruzova farba mi presla cez oci a je som pred sebou vdela milu a laskavu tvar Rafa... zdala sa stale blyzsie a blyzsie, ked som uz citila napatie v srdiecku pomaly som zatvorila oci... v tom ma pobizkal.. krasny dlhy bozk na usta v ziare ohna a hviezd. Rukou som mu prichitila tvar zboku a spolu sme pokracovali vo vychutnavani tychto krasnych chvil... trvalo to niekolko dlhych okamyhov, na ktore dobre pamatam, aj ked sa to nezda.. prerusil nas akysi cudzinec, ktory zrejme naschval zasustal v trave lesa... bol to akysi zvlastny bojovnik, kotreho meno som si nemohla zapamatat na prvy krat. Chvile rozkose boli prerusene, a uz nikdy sa nestalo to, co v tuto noc,... zrejme sme obaja zistili, ze sme skorej ako brat a sestra,.. ale chvyle vasne popret nemozem. - Awinn - |
|
|
||
|
|
Po elfsku Annadil a v lidské řeči Girion. Doma mu říkali Girion, zkráceně Giri. Vyrůstal v bohaté čtvrti. Narodil se se zlatou lžičkou v puse, jelikož jeho otec byl známý a zámožný obchodník, který odjakživa patřil k místní smetánce neboli do vyšších vrstev společnosti. Od mladého chlapce se vždy očekávalo že bude následovat otce v jeho stopách v oboru obchodu, Hoch to od sebe ale neočekával. Vždy toužil být něčím víc než jen pouhým obchodníkem - nechtěl, aby se mu každý z chudých klaněl, obskakovalo ho služebnictvo... Nebavilo ho ani chodit na ty velké oslavy snobů šlechticů, kam jej otec bral od té doby, co se naučil chodit a aspoň trochu mluvit. Jeho život byl jeden velký nudný kolotoč točící se kolem obchodů, obchodníků a podobných věcí. Girionova matka, dcera jednoho místního vymahače králových daní, nepatřila mezi vyšší vrstvu, ale její otec měl dobré jméno u krále, a to už něco znamená. Když byl ještě Girionův otec mladý a bezstarostný, zamiloval se do této tehdy překrásné ženy a později se s ní i oženil. Tehdy to byla velká láska, dnes je to spíš povinost, proto taky matka nikdy nenutila mladíka do toho, co on sám nechtěl, a podporovala ho v nejniternějších touhách jeho srdce. Bujnému chlapci se nikdy nelíbilo, jak je oddělován od ostatních, kteří neměli to štěstí a nenarodili se v bohatství. Když projížděl městem, často spatřil někde v uličce nějakého chudého muže choulícího se v pár kusech roztrhanných hadrů na zemi, jak má před sebou malou ušmudlanou almužnu, zatímco Girion má kočár, koně, velký dům, šaty, služebnictvo a bůhvíco ještě, při čemž všeho má nadbytek a těch šaty, co má na sobě, může mít sto do tuctu. Při takovém pohledu měl vždy chu» se za tím nebožákem rozběhnout a dát mu svůj měšec nebo své oblečení; jenže co by na to řekl otec, kdyby se chlapec najednou zvedl, vyskočil z kočáru a rozběhl se do temné uličky plné špíny, nemocí a krys...? Co asi. Věděl, že s tím musí něco udělat, že nemůže žít jako otec, mít srdce z kamene - jinak by ho tento pohled pomalu zabíjel a navždy by si to vyčítal. To však nevěděl, že se jeho život záhy změní a že se životem bohatého obchodníka se brzy rozloučí. Byla by to radostná událost, ovšem tato radost si vybrala velkou daň... Hodně velkou... Byl chladný zimní večer. Sněhové vločky jedna za druhou volně padaly k zemi, kostelní zvon odbíjel osmou hodinu večerní. Většina rodin usedala k večeři; někteří k míse brambor, jiní, co na to měli, k pečenému seleti. Girionova rodina se rovněž právě chystala k jídlu, jako každý obyčejný den. Služebnictvo, jak bylo zvykem, doneslo večeři na stůl se slovy dobrého chutnání a zase odběhlo. Jako každá společná večeře se i tato nesla v duchu konverzace ohledně obchodů, i když u jídla se mluvit nemá. Všichi jedli, a pán domu zatím vykládal, co dneska prodal, s kým jednal, a tak dále. Mladík hltavě chroupal večeři, aby to měl co nejdřív za sebou, a matka dělala, že ji to zajímá. Když bylo po večeři a všichni se chystali jít do pokojů, uslyšeli hlasité ječení a prosby. "Ááááááá...." "Panebože, co se děje... zachraňte ho, někdo ho zachraňte...prosím!" Výkřiky proseb, děsu a kdoví čeho všeho ještě... Než se vzpamatovali, už se ulicí rozléhaly desítky jiných hlasů. První se chopil iniciativy mladý Girion: když ucítil kouř a zvedla se teplota, zděšeně vyběhl ven, kde se mu naskytl děsivý pohled. Celá ulice hořela. Plameny už začaly přeskakovat ze sousedního domu na jejich. Chvíli to trvalo, ale nakonec se teprve čtrnáctiletý hoch vzpamatoval a vběhl zpět do domu. "Rychle," křičel. "Hoří... Musíme pryč!" Už dávno bylo všem jasné, co se děje, co způsobilo tuhle paniku. Rychle vyběhl nahoru hledaje svého otce i matku. Otec se nechtěl vzdát svého pracně vydřeného majetku a v záchvatu agónie začal hasit vodou z vědra rozsáhlý požár, který se díky dřevěným obkladům rychle šířil. Bylo jasné, že je to úplně zbytečné, ale otce už nešlo zastavit. Girion se o to přesto chtěl pokusit. Když sbíhal ze schodů, uklouzl na skrčeném červeném koberci a spadl dolů. Tvrdě se uhodil do hlavy a upadl do hlubokého bezvědomí, stoje mezi životem a smrtí, bloudě v temnotě beze světla. Tehnda se zdálo, že jeho mladý život se blíží ke konci, ale osud tomu chtěl jinak... Není známo, jak se to stalo nebo kdo to udělal, ale chlapec se ráno probudil v malém lesíku za městem. V životě nepřišel na to, kdo ho zachránil, kdo riskoval svůj život. Že by matka? Otec? Někdo ze služebnictva? Ale nikdo z nich to nebyl. Osud si za jeho život vzal krutou daň: život matky, otce a všech ostatních obyvatel tohoto domu kromě jeho. Tehdy se změnil. Kdysi veselý chlapec, plný snů a tužeb, byl ten tam. Nyní byl zamlklý, chladný, bloudil po krajině. Živil se, jak mohl, spal, kde mohl. Jednoho dne se procházel starým hvozdem. Šel, kam ho nohy nesly. V jednu chvíli sešel z cesty a pokračoval hluboko do hvozdu. Než si uvědomil, kam se dostal, bylo už pozdě. Dostal se do nejhlubších částí tohoto prastarého místa, celé dny bloudil, unaven, téměř na pokraji smrti, bez vody a bez jídla. Vybavoval si obrázky těch chudáků, co byli schoulení na zemi ve městě. Teď byl jako oni, chudý, bez jídla, bez peněz. Neměl nic, vůbec nic. Když už byl smířen s osudem, že zemře tak mlád, opět se na něj usmálo štěstí. Na pokraji smrti, v hlubokém bezvědomí, ho na jednom palouku našli dva bratři, druidi, jež měli hluboko v srdci hvozdu na stromě ukrytý velký dům. Ujali se ho a odnesli jej tam. Chyběla už jen chvíle a byl by mrtvý. Měl v plánu zase odejít, s velkým vděkem. Jednoho dne, když už byl jakž takž v pořádku, potkal kouzelníka Triana. Tehdy jej zaujala magie, a zdálo se, že našel to, co celý svůj život hledal. Elfí kouzelník jej vzal do učení a dobře ho vycvičil. Naučil Giriona všemu, co znal. U něj také chlapec získal nové jméno. S ním a se svým novým životním údělem pohřbil navždy minulost. Už ne Girion, ale Annadil - to bylo jeho jméno, jeho nový cíl a úděl. Když završil dvacátý pátý rok svého života, skončilo i jeho učení u mistra. Mladý kouzelník se vydal vstříc novým osudům a dobrodružstvím. Za svůj krátký život už pár dobrodružství zažil. Při jednom získal za odměnu svého věrného přítele, koně Harufela, a ten jej doprovází na cestách.. - wizard - |
|
|
||
|
|
Kairon se narodil ve městě, jež neslo honosný název Saltrone. Je synem Galdera, městského kováře, který ovšem přišel u výhně k ujmě a měl znetvořenou tvář. Proto s ním mnoho lidí nechtělo nic mít. Jeho matka byla Ariana, městská švadlena, která se vyžívala v šití oděvů v kýčovitých pestrých barvách. Do těch Kairona s důsledností sobě vlastní oblékala, což vedlo k posměchu ze strany jeho vrstevníků.
Kairon vždy tajně tento oděv svlékal, když nehrozilo že by jej matka viděla. Ovšem jednou se mu stala nepozornost "osudnou". Kairon šel z přáteli na trh, kde ovšem potkal svou matku, která mu stropila ohromnou scénu, kterou považoval za velmi potupnou. Snad nikdy se před přáteli tolik nestyděl. Ariana jej chytla za ruku a odešla s ním domů. Tam musel nadále pomáhat s její živností. Sice nespoléhal na to že by se mu to mohlo hodit, ale naučil se šít a barvit látky. Své matce pomáhal asi měsíc než byl opět puštěn ven, žel opět v pestrém oblečení. Poučen své předchozí chyby si pro příště pořádně s kamarády prohlížel okolí tržnice. Po jeho matce ani stopy, proto Kairon nečekal a sundal směšný oblek. Takto se to párkrát opakovalo. Žel jeho matka po dovršení jeho 17. věku života zemřela na mor, který ve městě a jeho okolí propukl. Pro Kairona to znamenalo dvě věci: jednak již nemusel nosit matčiny výtvory, ale na druhou stranu žal ze ztráty blízké osoby. Ariana nevydělala mnoho peněz,ovšem i tento malý obnos byl důležitý a po jejím odchodu si již nemhli dovolit co dříve. Naštěstí Kairon mohl převzít díky dřívějším zkušenostem její řemeslo, ale nebyl tak dobrým jako jeho matka, čili obnos co vydělal nebyl z největších. Kairon též našel zalíbení v hudbě a naučil se hrát na loutnu, harfu a píš»alku. Ovšem jeho otec se po smrti matky stal stálým hostem jedné místní putyky, kde se velmi zadlužil a připletl se k nějakým nekalým obchodním činnostem. Bylo jen otázkou času, kdy jej zavřou. A tak se i stalo. Galder byl zatčen, obviněn ze zrady království a odsouzen k smrti. Veškerý jeho majetek byl zabaven. Kairon zůstal sám,jeho přátelé jej opustili, protože se Kairon po svých zážitcích stal tichou postavou, utápějící se v hudbě. Brzy z města odešel, žel neměl mnoho peněz, tak si zásoby musel ukrást. Ani zde mu štěstí přiliš nepřálo. Jeden z obhodníků jej zahlédl a proto musel město opustit ve značném spěchu. - Isair - |
|
|
||
|
|
Půlelf - hraničář, jméno jeho jest Wors Město Dorasen bylo napadeno hordami nájezdníků a protože neměli zrovna silnou posádku, nezabránili obležení. Zásobování probíhalo tajnými tunely vedoucími do blízkého lesa. Naštěstí měli zajištěnu magickou obranu a to díky velmi nadané kouzelnici Wiesenn. Velení nad malou, avšak schopnou jednotkou stráží měl válečník jménem Noras, v širokém okolí známý nejen pro svou rezavou hřívu, ale také pro jeho smysl pro taktiku a velení. Shodou okolností se tento barbar seznámil s Wiesenn a začali spolu trávit čím dál tím více času. Zamilovali se do sebe a elfka po čase porodila syna, kterého pojmenovali Wors. To už bylo město obléháno asi tři roky, ale nájezdníci pořád nemohli prorazit dovnitř. Mohli by obléhat celé věky, nebýt jedné osoby. Tou osobou byl Maris, obávaný lupič a vrah. Nyní plnil funkci špeha. Jednoho jara totiž objevil cestu do města. Šlo o jeden z tajných tunelů, nyní nepoužívaný a zapomenutý. A tak se vydal na obhlídku, zjistit jak by bylo možno do města vtrhnout a obsadit je. Nějakou hříčkou osudu se dostal k ložnici velitele stráží. Něco mu našeptávalo, že má vejít a tak vešel. Tam, na společném loži leželi oba hlavní obránci města. Vytasil dýku a oba ve spánku zavraždil. Město tak přišlo o hlavní velení a také o magickou ochranu. Maris už chtěl z pokoje odejít, když od jednoho z výklenků uslyšel nářek. Přišel blíž a uviděl kolíbku s asi dvouletým chlapcem. Nedbal svého neblahého tušení, instinktu, který mu mnohokrát zachránil život a tasil znovu. Jakmile se ale napřáhl s úmyslem dítě probodnout, chytil se za hlavu, nebo» mu v ní zněl hlasitý chlapcův jekot. Bolest hlavy zesílila natolik, že jej srazila na kolena. Bolest na chvíli ustoupila, ale místo ní nastoupily křeče. Svíjel se na zemi, neschopen ani sténat, když mu plíce vypověděly službu a hned po nich následovalo srdce. Dítě přestalo brečet a upadlo do mdlob. Ráno našla chůva mrtvé oba rodiče a dítě v bezvědomí. Odtušila co bude následovat a odnesla Worse tajným tunelem do lesa. Ukrývala se mezi stromy, když nájezdníci vzali město útokem. Do večera už nebylo kam se vrátit. A tak se chůva otočila jediným směrem, který znala – k elfům, přímo doprostřed lesa. Tam se jich ujali Wors se po pár hodinách naštěstí probral z bezvědomí. Chůva byla stará, po roce zemřela a elfům zůstal na krku míšenec. Jedna z elfek se jej ujala, nebo» Wiesenn byla její přítelkyní a fascinovaly ji chlapcovy rezavé vlasy. A tak byl Wors vychováván po způsobu elfů. Rostl rychleji, než elfí děti a začal se jim vyhýbat. Spíše tíhnul k lovcům a stopařům, od nichž často vyzvídal. Rádi jej něčemu přiučili a když přišel jeho čas, začal se cvičit v umění meče. Šlo mu to rychle, možná díky dědictví jeho otce, možná díky schopnostem jeho učitele. Když mu bylo 12 roků, cvičil kousek od tábora a už zkušeně vykrýval. Najednou zaváhal a špatně vykryl učitelův útok. Než se však čepel přiblížila k chlapcově kůži, ležela na zemi a s ní i její majitel. Svíjel se v bolestech a sténal. Chvíli na to Wors ztratil vědomí. Našli jej k večeru a probrali jej z bezvědomí. Když se ho ptali co se stalo, řekl, že neví, že si nic nepamatuje. Učitel ležel mrtvý na zemi, stále zkroucený v agónii. Elfové svolali radu a dohadovali se, co s chlapcem udělají. Někteří dokonce tvrdili, že má v sobě démona, který musí být zničen. Naštěstí jich nebyla většina. Nakonec se dohodli, že jej vyženou, nikdo nechtěl, aby se to stejné co učiteli stalo i jemu. Wors nechápal vůbec, co se kolem děje, nikdo mu nic nevysvětlil a všichni se mu vyhýbali. A tak šel. Toulal se krajinou, sem tam si něco ulovil, ale většinou strádal. Jednou, když se hladový potácel lesem, aby našel úkryt, jej přepadla trojice lupičů. Prohledali ho a i když u sebe nic kromě nože neměl, chtěli ho zabít. Víc už nevěděl. Dál si pamatoval, jak jej vzbudil nějaký cizinec a ptal se co se stalo. Měl na sobě zálesácké oblečení a vedle sebe nádherného psa. Chlapec po pravdě vysvětlil, že neví a dál se o tom nechtěl bavit. Muž to mlčky přijal, každý má přece právo na tajemství. Chvíli si povídali a muž nabídl chlapci, že jej něčemu naučí. A taky že ano. Naučil jej základům hraničářského umění. Wors se učil rychle a bavilo ho to. Chvíli s mužem cestoval a dostal i své vlastní oblečení a nějaké vybavení. Když se u něj začaly dít znovu podivné věci, lovec jej opustil. To už byl z něho statný muž s hromadou zkušeností, ale se strachem ze sebe sama… - Wors - |
|
|
||
|
|
Životopis Fátima Karavana měla ještě k branám města dvě hodiny cesty. Zvedající se vítr ohlašoval brzký příchod písečné bouře. Slunce se sklánělo k západu a koupalo se v zlověstné rudé záři. Kanárin, vůdce karavany s obavami pozoroval obzor, kde tušil Somjírut. Zamračil se a začal cosi pokřikovat na své muže. Pak pobídl svého černého koně a rozjel se podél karavany. Když ji celou objel a vrátil se opět do čela, seskočil z koně, sklonil se k zemi a nabral do dlaní trochu zlatavého písku. Se svěšenou hlavou ho nechal propadat mezi prsty a cosi zašeptal. Vzhlédl k obloze a ruku, ze které mu vítr odvál poslední zrnka písku, svěsil smutně podél těla. Potřásl hlavou a naskočil zpět na koně. Ještě vydal několik rozkazů a pak už celá karavana spěšně následovala svého vůdce. Všude vládlo jakési napětí – v karavaně, v nedalekém městě, pouš» jakoby se chvěla, celá země cítila že se něco blíží. Pozornost všech se upínala k nezvykle rychle se stmívajícímu nebi. Vše bylo neklidné. Kameny, písek na poušti, pohoří lemující pobřeží, planiny velké země Arestebanu, řeky plynoucí svými koryty k mořím, ptáci ve větvích stromů i zvěř v lesích. Lidé se zavírali ve svých domech, klekali na kolena a modlili se. Jen málo moudrých tušilo, co se chystá. Na konci karavany šla tiše mladá žena, očividně těhotná. Její klid kontrastoval s napětím všude kolem. Pokorně vzhlédla k zapadajícímu slunci a na její tváři se objevil letmý úsměv. Byla celá zahalena v prostých šatech, jaké chudé ženy z pouště obvykle nosí, vypadala naprosto obyčejně. Náhle přivřela oči a zasténala. Ruku si položila na břicho. Její krok se zpomalil a jak karavana spěchala k městu a bezpečí, zůstávala čím dál víc pozadu. Nikdo si toho však nevšímal. Další vzdech protnul hučení větru. Písek se začal zvedat a přibližující se bouře poháněla karavanu kupředu. Žena poklekla a její prsty se křečovitě zabořily do písku. Upřela zrak na vzdalující se karavanu, která se pomalu ztrácela v šedavém závoji zvířeného písku. Byla však stále klidná. Věděla, že do města již nikdy nedojde, ale ještě musela splnit svůj úkol. Úkol ženy, která celým svým srdcem miluje své nenarozené dítě a stejně tak miluje i pouš», která jí byla vždy domovem. Neměla strach. Všechnu svou sílu obrátila k onomu poslednímu úkolu. Ulehla do písku a čekala. Té noci v poušti zuřila obrovská bouře, jakou ještě nikdo nezažil. Mnoho karavan bylo zasypáno pískem, mnoho životů bylo zmařeno. Pouš» ukázala svou temnou tvář. Té noci se v písečné bouři zrodil nový život v podobě malého, bezbranného dítěte. Té noci sestoupil na zem Poutník. * * * Druhého dne za svítání bylo již vše klidné. Jakoby se ani nic nestalo. Písečná bouře odešla stejně rychle jako přišla a lidé si už jen povídali o její síle. Karavany opět vyrazily na své cesty, v celé zemi se vše vrátilo do zajetých kolejí, obyvatelé měst se věnovali obchodům či svému řemeslu, rolníci obdělávali pole, kněží se modlili ke svým bohům, král Arestebanu čekal ve svém paláci v Hermenu na snídani. Život běžel dál. Nikdo ještě netušil, že tato noc poznamená životy všech, dotkne se každého – chudých i bohatých, dobrých i zlých, spravedlivých i nespravedlivých, pošetilců stejně jak moudrých, všech ras i národů. Časně zrána vyrazila obchodní karavana z pouštního města Somjírut. Po necelé hodině cesty si jeden z obchodníků všimnul čehosi zvláštního. Nedaleko místa, kterým procházeli, leželo v cosi v písku. Mohl to být jen kus hadru, ale obchodníkovi, kterého nazývali Hasan al Mahrád, zvědavost nedala. Zastavil svého velblouda, slezl z něj a poklusem se vydal k onomu místu. Když doběhl k hromádce hadrů, strnul překvapením. Nevěřícně pozoroval uzlíček u svých nohou. Přikryté kusem hadru spalo v písku dítě a spokojeně oddychovalo. Hasan se nechápavě rozhlédl kolem v naději, že spatří matku dítěte. Byla tu však jen tichá pouš» a obchodní karavana, pomalu putující ke svému cíli. Nemohu ho tu přece nechat, pomyslel si Hasan. Bezradně ještě chvíli nad dítětem postával, pak se ale k němu sklonil a opatrně ho vzal do náruče. Dítě jen zavrnělo, ale nevzbudilo se. Tak Hasan došel s dítětem zpět ke karavaně. Několik lidí se po něm otočilo, ale on zamířil rovnou k ženě sedící na velbloudu, zahalené do bohatě zdobených červeně se lesknoucích šatů s čelenkou a velkými zlatými náušnicemi. Žena překvapeně zastavila velblouda a seskočila z něj. Pohlédla svému muži do očí a přijala malý uzlíček, který jí Hasan podával. “Moudrý Vísíth vyslyšel naše prosby a daroval nám dítě, po kterém již tak dlouho toužíme. Přijmi ho s láskou, Riano,“ promluvil Hasan ke své ženě. A tak se také stalo. Dítěti, černookému děvčátku, dali jeho noví rodiče jméno Fátima, dcera pouště. * * * Vyrůstala jsem v rodině obchodníka Hasana al Mahráda a jeho ženy Riany. Putovali jsme pouští od oázy k oáze a prodávali drahocenné látky. Bylo mi asi pět let, když otec rozhodl, že se usadíme. Mohli jsme si to dovolit, byli jsme jednou z bohatších rodin. Naším domovem se stala Fíradova oáza asi dvacet mil od jediného města v poušti – Somjírutu. Náš život byl klidný a š»astný. Pomáhala jsem matce, ve volných chvílích jsem si chodila hrát na okraj oázy mezi datlovníky. S obdivem jsem naslouchala příběhům a legendám u večerních ohňů. Byla jsem neposedné dítě, vše mě zajímalo a neustále jsem se na něco vyptávala. Přála jsem si být chlapcem, protože ti se mohli prohánět kolem oázy na koních, cvičili se ve zbrani a prováděli všelijaké lumpárny. Ale jako děvče jsem se musela podřídit řádu a poslouchat rodiče. Moje sny však byly příliš neodbytné a tak jsem se jednu noc vplížila do otcovy stáje a vyvedla z ní jeho koně. Všichni už spali. Jen měsíc v úplňku ozařoval celou oázu a jeho světlo se tříštilo o barevné plachty stanů. Mairiho, otcova koně jsem dovedla k dřevěné ohradě. Opatrně jsem na ní vylezla a vyhoupla se Mairimu na hřbet. Kůň stál klidně, jen když ucítil zátěž, odfknul si a zahrabal kopytem. Jen tak jsem chvíli seděla a vychutnávala si ten pocit – vidět vše z takové výšky se mi líbilo. Pak jsem jemně pobídla koně tak, jak jsem to viděla u ostatních. Mairi pomalu vyrazil. Když udělal první krok, málem jsem z něj spadla a musela jsem se rychle chytit jeho hřívy a trochu se přikrčit. Brzy jsem si na pravidelné houpání zvykla a po chvíli jsem se odvážila pobídnout Mairiho znovu. Ten se dal do klusu. Pevněji jsem se přidržela uzdy a samou radostí jsem se začala potichu smát. Nemyslela jsem na to, že by dusot kopyt mohl někoho vzbudit. Mířila jsem k datlovníkům na hranicích oázy. Zauvažovala jsem, jestli bych mohla koně pobídnout ještě k rychlejšímu tempu. Srdce mi prudce bušilo. Sklonila jsem se k šíji koně, co nejpevněji stiskla v rukou uzdu a zavřela oči. Mairi vyrazil tryskem. Přitiskla jsem se k jeho tělu a ani jsem nedýchala. Prolétli jsme kolem posledních stanů, pak mezi datlovníky a zamířili do pouště. Už jsem se smála nahlas, mé napětí povolilo a já splynula s Mairiho pohyby. Nikdy bych nevěřila, že jízda na koni je tak snadná… Když už jsme byli od oázy dobrou míli, zatáhla jsem za uzdu, kůň zpomalil a po chvíli zastavil úplně. Zhluboka jsme oba oddychovali. Seskočila jsem do písku a posadila se. Mairi ke mně sklonil hlavu a trochu do mě strčil. V záři úplňku byl pouštní písek stříbrnou řekou bez hranic. Rozléval se od obzoru k obzoru, tiše se přesýpal jako se přesýpají zrnka času v hodinách věčnosti. Moje dětské srdce sice nechápalo smysl, ale vnímalo onu krásu a s pokorou ji přijímalo. Nevím, jak dlouho jsem tak seděla a pozorovala pouš». Když jsem vstala, moje tělo bylo celé rozlámané a ztuhlé chladem. Vzala jsem Mairiho za uzdu a pomalu s ním šla zpět k oáze. S co největší opatrností jsem došla ke stáji a koně v ní uvázala. Potichu jsem vklouzla do stanu, do části oddělené závěsem, kde jsem spávala. Lehla jsem si, ale do rána jsem už neusnula. Přemýšlela jsem o tom, že když jsem si splnila jeden z mých snů, proč bych v tom nemohla pokračovat dál…tyto myšlenky však bojovaly se svědomím, které šeptalo: „Jsi dívka, tvůj život je již předem daný. Rodiče se tě snaží vychovávat k pokoře a ty je přeci namůžeš zklamat. Měla by ses stydět za své chování. Nesluší se, aby dívka jezdila na koni a měla své sny.“ Druhý den jsem se provinile chopila své obvyklé práce. Padla na mě únava a smutek. Nechtěla jsem žít jako ostatní ženy v poušti. Nechtěla jsem ale ani zklamat rodiče. Bezradnost byla příčinou toho, že jsem se vrátila k obyčejnému životu a sny jsem zaháněla, jak se jen dalo. * * * Od oné tajemné noci, kdy na zem sestoupil Poutník, uplynulo již třináct let. Fátima žila v poušti, nedotčena okolním světem a jeho starostmi. Zatímco svět se měnil. Poutník rozhazoval své sítě, bořil staré řády, lámal odvěké tradice a nahlodával víru všech. Lidé se přestali modlit ke svým bohům, nevěřili nikomu a ničemu. Nenávist, nedůvěra a strach se usídlili v jejich srdcích. Obchodní cesty jsou nebezpečné, po lesích se potuluje dravá zvěř a rdousí slabé zbloudilce. Ze skalních děr vylezli goblini a skřeti. Vypukly boje mezi dříve mírumilovnými národy, syn vraždí otce a lid své krále. Všechny církve, mající doposud moc pevně ve svých rukou jsou haněny a prohlašovány za ďábelské. I z pouště se stalo nebezpečné místo. Války mezi kmeny, boj o vysychající studně, nedůvěra a pomluvy byly příčinou toho, že karavan se na cesty vydávalo méně a méně, lidé, kteří se nechtěli vzdát své víry, utekli do hor nebo byli zabiti a děti si již nesměli hrát na pokrajích oáz mezi datlovníky. * * * Tak plynul čas a já jsem dospívala. Lidé se za tu dobu hodně změnili… Nevím, proč tomu tak bylo. Matka mi stále častěji povídala o našem bohu pokory Vísíthovi. Říkala, a» se k němu modlím, aby spasil naše duše, že je to teď potřeba. Sama ve víře nacházela útěchu. Já jsem chtěla věřit, stejně jako ona, ale asi se mi to nikdy nepodařilo. Věděla jsem, že víra je mocnou zbraní a spasením pro všechny, ale opravdově věřit jsem nedokázala. Při povinných modlitbách jsem myslela na úplně jiné věci, než na které bych myslet měla a nebylo mi při tom nejlépe. Kolikrát jsem se večer schovávala pod přikrývku, plakala a prosila boha, aby mi dal osvobozující víru. Ale nepomohlo to. Tak jsem tedy víru alespoň předstírala – sobě i ostatním. Rodiče mi zakázali chodit do pouště. To mě hodně bolelo, protože dlouhé procházky v tichu jsem měla ráda. Zamilovala jsem si ten klid a samotu. V poušti bylo mé srdce volné. Popouštěla jsem v náruči písečných dun uzdu své fantazii a nebála se snít. Zákaz rodičů jsem však brzy začala porušovat. Nevydržela bych být stále jen v oáze. V tmavých nocích jsem potají odcházela ze stanu, proplížila se tiše až k datlovým palmám a čekala vždy na vhodný okamžik, kdy budu moci neviděna proklouznout mezi strážemi, které začaly střežit hranice oázy. Naštěstí pro mě ne příliš dobře. Pak jsem se plížila co nejdál do hloubi pouště, tam ulehla na teplý písek a dívala se na hvězdy. Teprve když hvězdy začínaly blednout, vracela jsem se zpět. Při jednom mém výletě se stalo něco podivného. Bylo chladno ale z písku ještě sálalo teplo nastřádané přes den. Hvězdy se skryly za prašným oblakem. Šla jsem pomalu, ruce svěšené podél těla a hlavu sklopenou. Byla to jedna z těch chvil, kdy jsem prosila o víru. Vtom se přede mnou cosi mihlo. Ustrnula jsem. V písku se plazil had. Okamžitě jsem ho poznala. Byl to jeden z těch hadů, jejichž dotek v mžiku dokáže z člověka vysát všechen život. Téměř jsem nedýchala. Pomalu, pomaličku jsem udělala krok zpět. Had ustal ve svém pravidelném pohybu. Nechtěla jsem umřít, na to jsem sama sebe měla příliš ráda, příliš jsem milovala noční procházky pouští. Mé myšlenky se upnuly k jedinému. Prosím, nechci umřít. A» to, co před sebou vidím, není had, cokoliv jiného, jen ne had. Kéž by se mi to vše jen zdálo... Vtom had promluvil. „Vítej, dcero pouště, konečně tě potkávám.“ Můj strach se ve chvíli změnil v nepopsatelný údiv. Vytřeštěnýma očima jsem zírala ke svým nohám, kde ležel nyní již stočený had. Hlavu měl vztyčenou a jeho matně se lesknoucí oči se dívaly přímo na mě. „Kdo....kdo jsi?“ nevěřícně jsem ze sebe vypravila. „Mé jméno je Nagi,“ zasyčel had, jeho tělo se lehce zavlnilo a přibylo na něm několik dalších elegantních smyček. „Myslím....kdo jsi.....kdo jsi doopravdy.“ nechápavě jsem se zeptala. „Hadi přeci nemluví.“ „Jsem ten, kým sis mě přála mít,“ had zasněně pohlédl k obloze. „Tvoje mysl byla velmi silná.“ „Nerozumím tomu, co říkáš,“ stále ještě se strachem jsem promluvila k hadovi. „Nevadí, to není důležité,“ odpověděl had. „A nemusíš se bát, neublížím ti, dcero pouště.“ Při Nagiho posledních slovech mě již strach opravdu opustil a já jsem si vedle něj sedla do písku. „Kdo jsi?“ možná hloupě jsem zopakovala svou otázku. Had s povzdechem odpověděl další otázkou: „Proč to chceš vědět?“ „Protože hadi nemluví. To přece není možné.“ „Kdo určuje, co je možné a nemožné?“ nedal se Nagi vyvést ze svého klidu. „Já......hmm, nevím. Proč se mě na to ptáš?“ „Proč myslíš?“ odpověděl had. Ne, to se mi opravdu všechno musí jen zdát. Mluvím tu s hadem, který odpovídá jen v samých nesmyslných otázkách...to nemůže být pravda, proběhne mi hlavou absurdita celé situace. Had využil mého mlčení: „Proč jsi přišla do pouště?“ „Protože se tu ráda procházím,“ řekla jsem bez přemýšlení. „Proč se tu ráda procházíš?“ pokračoval had ve výslechu. Jeho „proč“ už mi začínalo trochu vadit. Jsem to přeci já, kdo by měl právo se ptát...hadi přece nemluví. Přesto jsem se na chvíli zamyslela a po chvíli Nagimu odpověděla: „Protože mám prostě pouš» ráda. Její klid, tiché duny.“ A přesto mám někdy pocit, jakoby ke mně promlouvala... pomyslela jsem si a čekala na hadovu další otázku. „Proč ji máš ráda?“ splnil Nagi mé očekávání. „Protože......,“ zarazila jsem se a uvědomila si, že vlastně ani sama nevím. Nikdy mě nenapadlo o tom uvažovat. Protože jsem neznala odpověď na hadovu otázku, opřela jsem si bradu o kolena a raději jsem mlčela. Třeba když mu neodpoví, začne mluvit sám. Had se po chvíli mlčení lehce pousmál. Neřekl však nic, jen se stočil do dalších několika závitů a jeho hlava zmizela kdesi v tom klubku. Možná že usnul. Nechtěla jsem Nagiho rušit, tak jsem tiše seděla a prstem si jen tak kreslila do písku vedle sebe. Přemýšlela jsem o hadových otázkách. O tom, co se tu teď děje, jestli nejsem nezbláznila, jestli mě ten had ve skutečnosti spíše neuštknul a jestli teď už nejsem po smrti... Začínala jsem cítit únavu. Lehla jsem si vedle hada a položila hlavu do písku. Zavíraly se mi oči a v hlavě kroužily tisíce otázek. Pak už jsem jen jakoby z dálky zaslechla hadův hlas: „Dívej se a uvidíš. Hledej a najdeš. Překonávej hranice, protože jen tehdy dojdeš pravého poznání a svobody. Až poznáš, co je důležité, najdeš sebe.“ Ráno jsem se probudila ve své posteli, v našem stanu. Tak to byl opravdu jen sen? povzdechla jsem si a nevěděla jsem, jestli z toho mám mít radost nebo ne. * * * Po celé zemi se šířily nepokoje a pomluvy. A s nimi přišel i hlad, bída a nemoci. Mor zachvacoval jednu vesnici za druhou, vrazi bažící po bohatství jiných číhali na každém kroku neváhajíce pro trochu zlata vyvraždit celá města. Víra lidí se bořila jako se boří pod prvním náporem větru domy postavené na písku. Chrámy byly pustošeny jeden za druhým a nikdo už nehledal spasení v modlitbách. Ve velkém pouštním městě se rozmohl obchod s otroky, muži prodávali své ženy a ženy svoje děti s vidinou alespoň nějakého bohatství. Za peníze bylo možné koupit vše – přátele i nepřátele, lásku, duši i víru. Lidé kupčili se vším, zrazovali se a pomlouvali. Jen málokdo se nenechal strhnout proudem davu. Vypukly otevřené války mezi vůdci jednotlivých oáz, které se vlekly mnoho měsíců a při nichž umíralo mnoho nevinných lidí. Ani Fíradova oáza nezůstala ušetřena. Ještě donedávna spřízněný rod z oázy na východě se rozhodl vydrancovat své sousedy, sebrat vše, co by mohlo mít nějakou cenu, muže povraždit a ženy a děti odvést do otroctví. Toho rána, kdy mělo dojít k útoku, vycházelo krvavé slunce. Linie bojovníků zlověstně postupovala pouští. Zahaleni v černé hábity, jen oči jim nepřátelsky žhnuly a šavle v ranním slunci toužily po krvi. Lidé z Fíradovy oázy se probouzeli do dalšího dne, netušíce, ze jejich krev dnes skropí písek vyprahlé pouště. * * * Ráno mě probudil velký křik. Venku se něco dělo. Nevěděla jsem však co. V rychlosti jsem se oblékla. Než jsem však stačil vyjít ze stanu a podívat se, co se děje, vrazila dovnitř matka, celá vyděšená. „Rychle, lehni si sem,“ přikázala mi v tichosti a ukázala do jednoho z koutů našeho stanu. „Co se stalo? Co se děje venku?“ chtěla jsem ale vědět já. Matka však roztřeseně odpověděla: „Mlč a lehni si sem. Za žádnou cenu nesmíš vylézt. Přepadli naši oázu.“ „Ale....,“ nestačila jsem doříci svou úvahu. Již jsem ležela a matka na mě naházela deky, látky a vlastně vše, co jí přišlo pod ruku. V hlavě se mi všechno motalo. Přepadení? To ne, to není možné.... Slyšela jsem o nájezdech loupeživých band, ale nevěřila jsem, že by se něco takového mohlo stát i tu. Špatně se mi pod hromadou látek dýchalo. Neodvážila jsem se však pohnout. Nic jsem neviděla a i zvuky byly pod dekami zkreslené a přicházely jakoby z velké dálky. Přesto byl křik a řinčení zbraní dobře rozeznatelný. Měla jsem strach. Bála jsem se o matku a o otce. Ale nemohla jsem nic udělat. Jen jsem tam tak ležela a čekala, až to všechno skončí. Hluk zbraní i výkřiky poznenáhlu začaly ustávat. Do našeho stanu kdosi vběhl. Doufala jsem, že je to matka nebo otec, přesto jsem zůstávala ležet. Někdo začal ječet. Poznala jsem svou matku. Do toho hulákal jakýsi mužský hlas. Nedokázala jsem se pohnout, jen jsem začala tiše vzlykat. Tušila jsem, co se venku děje, ale nechtěla jsem tomu uvěřit. Náhle ze mě kdosi strhnul všechny ty látky. Slunce, které pronikalo napůl strženým stanem, mě bodlo do očí. Na zemi ležela moje matka, napůl svlečená, s dýkou v hrudi. Přede mnou se stáli dva muži v černém hábitu. Jeden z nich se začal smát. Sehnul se ke mě, popadl mě za ruku a zvednul ze země. Nebyla jsem schopná slova, mé srdce bylo naplněno hrůzou a bolestí. Raději jsem zavřela oči. Druhý muž promluvil k tomu, co mě držel a snažil se přitáhnout blíž k sobě: „Ne, tu nech, takhle za ni dostaneme víc zlata,“ a odplivl si. První, jen zklamaně zamručel, odkudsi vytáhl kus provazu a svázal mně s ním ruce. Vyšli jsme ven před stan. O kus dál už stálo několik mladých žen a dětí, také svázaných a vzlykajících. Začínala jsem si uvědomovat zkázu kolem. Černí jezdci na koních křižovali oázou a vraždili ty, kteří se pokusili ještě odporovat jejich síle. Zem byla poseta mrtvými těly. Prázdnota zastřela vše kolem mě. Nic jsem nevnímala, vše byl pro mě jen nepochopitelný shluk obrazů a zvuků. Teprve až když nás začali vláčet směrem k velkému městu, jako bych procitla. Slyšela jsem pláč ostatních, ale sama jsem ho schopná nebyla. Vnímala jsem jejich bolest, ve mě však byla už jen beznaděj. Věděla jsem, co s námi chtějí udělat. Nebránila jsem se a ploužila se s ostatními dál. Pohltila mě naprostá odevzdanost. Nevnímala jsem, necítila, neslyšela, neviděla... K večeru jsme došli k branám Somjírutu. Nás dívky nahnali do jakéhosi skladu a zavřeli. Děti odvedli jinam. Schoulila jsem se ke zdi a pokoušela se na nic nemyslet. Ale už jsem nemohla být slepá, všechno na mě padalo, cítila jsem obrovskou bolest toho dne a uvědomovala si, že už nikdy nebude nic jako dřív. Neměla jsem již rodinu, byla jsem sama uprostřed velkého města zavřená s několika desítkami dalších, které potkal podobný osud. Pevně jsem zavřela oči a snažila se nevnímat hořké slzy, které mi tekly po tváři. Vzpomínala jsem na vše, co jsem milovala a co nyní bylo nenávratně ztraceno. Vzpomínala jsem na otce i na matku, na několik málo děvčat, se kterými jsem si jako malá chodívala hrát k datlovníkům na okraji oázy, na otcova krásného koně, na náš stan, na mé procházky pouští i na ten podivný sen o hadovi. Ach, ty jeho věčné otázky...Proč museli všichni zemřít? Proč jsem tu zavřená? Proč?... Druhého dne jsme se musely převléci do křiklavých barevných šatů a odhalit si vlasy. Hodně jsem se styděla, ale má včerejší bolest se přes noc pomalu změnila v nenávist, a tak jsem se snažila tvářit, i když se to ke mně vůbec nehodilo. Se zdviženou hlavou jsem vyšla na tržiště, kde mě a asi dalších dvacet dalších dívek vystavili jako nějakou zvěř. Třásla jsem se po celém těle. Už to však nebylo studem. Vrhala jsem nenávistné pohledy na všechny kolem. Tu a tam se přiblížili zámožní muži a prohlíželi si nás jednu po druhé. A když se jim nějaká z nás zalíbila, zaplatili nemalou kopu zlata a odcházeli s vítězným úsměvem a samolibým vědomím, že dobře nakoupili. Po poledni si jeden ze zákazníků vybral i mě. Byl to slizký, odporný starý dědek s velkým, zlatým turbanem na hlavě v saténovém zeleném hábitu. Zvedal se mi z něj žaludek, ale nemohla jsem nic dělat. Pevně mi svázali ruce a musela jsem toho člověka následovat. On se na mě stále přihlouple a drze usmíval, já jsem mu to však oplácela pouze zlostnými pohledy. Muž byl zřejmě právě na odchodu z města a chtěl si zpříjemnit cestování. Jeho malá karavana čítající osm velbloudů, tři koně, náklad zboží a mužův doprovod, vyšla z města jižní branou a zamířili jsme kamsi směrem k pobřeží. Šla jsem přivázaná za jedním z velbloudů a pozorovala jsem okolí. Když se slunce začalo sklánět k obzoru, starý muž dal příkaz k rozbití tábora. Postavilo se několik stanů. Mě předhodili trochu jídla a vody, ale jinak se mě nikdo moc nevšímal. Teprve když vyšly hvězdy, nechal mě starý muž přivést do svého stanu. „Děvčátko, neboj se mě a pojď ke mě blíž.“ promluvil skřehotavým hlasem stařec rozvalený na polštářích. Otřásla jsem se a vrhla na něj zamračený pohled. Neudělala jsem však ani krok. Stařec se na mě s úšklebkem podíval a pomalu vstal. Ruce jsem sevřela v pěst. Potají jsem se rozhlížela kolem, jestli se ve stanu nenachází něco, co by se dalo použít jako zbraň. Nic. Jen přikrývky a zdobené polštáře. Kéž by tu tak byl ten had.... blesklo mi hlavou. Kéž by to tenkrát nebyl jen sen. A» se mě ten dědek nedotýká, nechci se stát další jeho obětí... Stařec byl ode mě už jen dva kroky. Na zemi se cosi mihlo. Muž ustrnul. Vytřeštil oči, zorničky se mu rozšířily. Otevřel ústa, ale již nevykřiknul. Jeho bezvládné tělo se zhroutilo k zemi. Chvíli jsem nechápavě na starce zírala. Pak, jako bych cítila náhlý příval energie, jsem se rozhodla konečně jednat. Poklekla jsem u zadní plachty stanu a trochu ji nadzvedla. Očima jsem hledala, kde jsou uvázaní koně. Naštěstí byli na opačné straně, než rozdělaný oheň, u něhož seděla většina mužů ze starcova doprovodu. Zamyslela jsem se, jestli bude lepší se pokusit ke koním tiše připlížit, nebo vsadit na rychlost. Nakonec jsem se rozhodla pro pomalý, ale jistější postup. Srdce mi prudce bušilo a jakýmsi zázrakem jsem se dostala nepozorovaně až ke koním. Odvázala jsem všechny tři. Na jednoho jsem se rychle vyšvihla a druhé dva držela pěvně za uzdu. V tom okamžiku si mě muži sedící u ohně všimli. Rozeběhli se ke mě a začali křičet. Na nic jsem nečekala, pobídla koně a druhé dva pevně držela za uzdu. Vyrazili jsme tryskem. Po chvilce jsem uzdy ostatních koní pustila a sevřela v dlaních jen uzdu toho svého. Ti ještě chvíli běželi po mém boku, ale za chvíli začali zpomalovat. Pobídla jsem svého koně ještě k větší rychlosti. Snažila jsem se nasměrovat koně zpět k městu, abych se mohla vrátit domů...Pohřbít rodiče. Letěli jsme pouští, já a kůň. Začala jsem křičet. Slzy mi tekly po tvářích a pomalu smývaly bolest uplynulých dní. Nemyslela jsem na nic, jen jsem vnímala proud vzduchu ve tvářích, pohyb koně a bušení svého srdce. Když se srpek měsíce vyhoupl do zenitu, spatřila jsem hradby města. Starcovi muži mě buďto již dávno ztratili z dohledu, nebo mé pronásledování vzdali. Kůň již jen volně klusal a já jsem ho teď zastavila zcela. Chvíli jsme tak zůstali stát a pozorovali město. Pak jsem pobídla koně a on volným krokem vyrazil k místu, kde jsem tušila svůj bývalý domov. K ránu jsem dorazila k vydrancované oáze. Pach mrtvol se šířil všude kolem a z některých ohořelých zbytků stanů stoupal ještě dým. Seskočila jsem z koně a dovedla ho ke studni a nabrala mu do vědra vodu. Sama jsem se také napila. Smutně jsem procházela místem, které jsem nazývala domovem. Došla jsem až k místu, kde stával náš stan. Z jeho trosek jsem vyhrabala nějaké šaty a převlékla jsem se, abych nemusela chodit v těch strašných, do kterých mě navlékli. Když jsem spatřila matku, jak leží mrtvá s dýkou zabodnutou v hrudi, musela jsem odvrátit hlavu, jak se mi udělalo špatně. Vzala jsem kus plachty z našeho bývalého stanu a na ní jsem matku odtáhla k datlovníkům, kde jsem si jako malá hrávala. Tam jsem ji plachtou přikryla a vydala se hledat otce. Zvedal se mi žaludek při pohledu na tolik mrtvých těl. Otcovo tělo, nebo spíš to, co z něj zbylo jsem našla až po dlouhém hledání. Jeho ostatky jsem také s námahou dovlekla tam, kde již ležela matka. Našla jsem si něco, čím bych mohla vykopat hrob. Práce to byla namáhavá a únavná ale přesto se mi v pozdním odpoledni podařilo vykopat jámu tak velkou, abych do ní mohla uložit oba rodiče. Jejich těla jsem zasypala milosrdným pískem pouště a svými slzami. Pak jsem ještě zašeptala tichou modlitbu k Vísíthovi. Vrátila jsem se do oázy a pokusila se hledat několik málo věcí, které budu potřebovat, abych přežila. Nějaký pytel, do kterého bych věci mohla uložit, kus provazu, vaky na vodu, přikrývku a podařilo se mi také objevit několik chlebových placek a kus sušeného masa. I když jsem měla už velký hlad, na tomto místě jsem se jíst neodvážila. Jednomu mrtvému bojovníkovi jsem odepjala pás s pochvou a z bezvládné ruky mu vzala šavli. Pak jsem došla ke studni, kde jsem prve zanechala koně. Naplnila jsem vaky čerstvou vodou a chvíli zapřemýšlela. Kůň by se hodil, ale neuživím ho, brzy by v poušti pošel. Tak jsem mu nabrala ještě jedno vědro vody, pohladila ho a zamířila k severozápadu. Chtěla jsem odejít do hor na západním pobřeží a současně se vyhnout městu. Bylo mi mdlo a zrychlila jsem krok, abych už byla z oázy pryč. Naposledy jsem se ještě ohlédla, naposledy spatřila místo, kde jsem prožila dětství. Pak jsem vyrazila na svou cestu a více už se neohlédla. Náhle jsem uslyšela za sebou tlumený dusot koňských kopyt. Vyděšeně jsem se ohlédla. Před mýma očima se vzepjal kůň, na němž seděl jezdec zahalený v černém hábitu. Blesklo mi hlavou, že to musí být jeden z těch, kteří přepadli oázu. Než jsem však stačila cokoliv udělat, muž v sedle vytasil svou šavli, přidržel mi ji u krku a přimhouřenýma očima mě pozoroval. Ne! Podruhé se odvést do otroctví nenechám, vzedmula se ve mě vlna odporu, ...i kdyby mě to mělo stát život! Rukou jsem odrazila jezdcovu šavli. Nedbaje toho, že se mi na ruce objevil krvavý šrám, rozhodla jsem se bránit. Neobratně jsem tasila šavli, která se mi houpala u boku. Musel to být dost směšný pohled, protože zbraň jsem držela v ruce vlastně poprvé. Muž seskočil s koně, ušklíbnul se a shodil si kápi z hlavy. Stál proti mně, starší muž s hlubokýma, černýma očima, které se tak zvláštně leskly. Již trochu prošedivělé vlasy mu spadaly neupraveně na ramena. Postavu měl štíhlou a vysokou. Šavli stále svíral v ruce, připravenou mě ve chvíli rozsekat. Neměla bych proti němu šanci... „Ty se mnou chceš bojovat?“ zeptal se s výsměchem muž. Jen jsem přikývla. „Myslíš, že můžeš vyhrát?“ dodal lhostejně. „Ne...,“ procedila jsem mezi zuby. Člověk přede mnou jen povytáhl obočí. Sklonil zbraň zemi a otočil se k zavazadlu, které měl jeho kůň přivázané u sedla. „Nebudu s tebou bojovat,“ prohodil jakoby mimochodem. Stál ke mě zády. Mohla to být moje jediná šance, ale já jsem to nedokázala. Zbraň jsem však stále držela proti muži. „Nenechám se podruhé prodat,“ nenávistně jsem promluvila. Muž se na mě podíval zkoumavým pohledem a schoval šavli do pochvy. Když jsem posledně usilovně myslela na jedovatého hada, objevil se...Co když to nebyla jen náhoda? Co když ho opravdu dokážu přivolat? Zavřela jsem oči a soustředila se, co mi síly dovolily. Cítila jsem, že ten muž se ke mě přibližuje. Oči jsem zase otevřela, a spatřila ho, jak stojí pár kroků přede mnou a spokojeně se usmívá. Hleděl k mým nohám. Vydechla jsem údivem. To, co jsem považovala za nemožné, se mi podařilo. Přede mnou se svíjel žlutý had. Svěsila jsem obě ruce k tělu a zbraň mi vypadla z ruky. Muž jen mávnul rukou k hadovi a ten se se slabým šelestem rozplynul. „Jen iluze. Nejsi v opravdovém nebezpečí. Ale tvou snahu musím ocenit.“ Muž sklonil hlavu ke straně, pravděpodobně čekal, jak zareaguji. To, co jsem právě spatřila, mě vyvedlo natolik z míry, že jsem nebyla schopná slova. „Jsem Rítas,“ řekl muž, „jestli chceš, můžeš jet se mnou. Můžu tě naučit více, než jen vytvářet iluze hadů...“ Nevěřila jsem svým uším. To, co mi tu onen muž nabízel...Mám mu věřit? Není to jen nějaká léčka? Co za to, že se o mě postará bude chtít? ...Když jeho nabídku nepřijmeš, nikdy se to nedozvíš...“ našeptávalo mi srdce. Sebrala jsem z písku svou zbraň a pohlédla na Rítase. „Mé jméno je Fátima...pane.“ Muž se ladným pohybem vyšvihl do sedla svého koně. Podal mi ruku a já jsem se vyhoupla za něj. Jeli jsme dlouho...ani nevím kam, cestu jsem příliš nevnímala. Poprvé za poslední dny jsem cítila v duši klid. Občas jsme zastavovali, abychom nechali odpočinout koně a sami se napili a najedli. Téměř jsme nemluvili, jen občas Rítas prohodil pár slov o směru cesty, kterým jsme se ubírali. Druhého dne k večeru jsme dorazily do západní skalnaté části pouště. Nedaleko jedné studně byla ve skále průrva. Kdyby k ní Rítas tak sebejistě nezamířil, ani bych si jí nevšimla. Průrva nás zavedla na podivné místo. Kruhová plošina byla ohraničena vysokými skalami a nebylo z ní cesty než té, po které jsme právě přišli. Po pravé straně byla ve skále jeskyně. Toto místo bylo Rítasovým domovem. Když jsme vstoupili do jeskyně, Rítas zapálil lampu, kterou odkudsi vytáhl, protože se již značně setmělo. Naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Jeskyně jakoby byla z jiného světa – zem i stěny opracované, na jedné dokonce visel starý koberec. Po jedné straně jeskyně byly do skály zapuštěny police, na nichž ležely všemožné věci, od látek až po svazky bylin, od malých flakónků až po velké měděné mísy. Vedle polic byly na stěně připevněny dvě velké šavle a zdobený luk s toulcem. V rohu pak ležely kůže, sloužící pravděpodobně jako lůžko. V jednom výklenku jeskyně stál bytelný stůl s kolonou a vedle něj kovaná truhla. V přední části jeskyně se nacházelo ohniště, a před jeskyní pod malým převisem byl naskládán sušený velbloudí trus, který se v poušti používá jako palivo. Na jeskyni mě však nejvíce zaujalo něco úplně jiného. Už od té chvíle, kdy jsme do ní vstoupili, jsem slyšela slabý zvuk vody. Říkala jsem si, že to není možné, aby v jeskyni tekla voda. Ale opak byl pravdou. V jednom místě ze stěny jeskyně vytékal malý pramínek. Pod ním bylo ze skály vytesané oválné jezírko, ve kterém by se snad mohl i člověk vykoupat, jak bylo veliké. Na opačné straně zase z nádrže voda vytékala a malým korýtkem se vracela zpátky ke skále, kde opět mizela kdesi v útrobách jeskyně. Byl to úchvatný pohled. Křiš»álově čistá voda v jezírku a slabé šumění vody místu dodávaly tajemnou atmosféru. Rítas ukázal na hromadu kůží a řekl, že si zde můžu odpočinout. Sám pak beze slova kamsi odešel. A tehdy začal můj nový život... * * * Fátima, dcera pouště, se začala učit u alchymisty Rítase. Nebyl to však obyčejný alchymista... Možná, že to alchymista vlastně ani vůbec nabyl...kdo ví. Mezi ním a Fátimou se vytvořilo zvláštní, mlčenlivé pouto. Ona měla oči otevřené a Rítas byl rád, že našel někoho tak pozorného a ochotného na sobě pracovat. Fátima se brzy naučila připravovat nejen smrtící jedy i léčivé lektvary, ale i zacházet ze šavlí. Člověk nikdy neví.... Ale to vše bylo pro oba jen vedlejší prací. To hlavní, co chtěl Rítas Fátimu naučit bylo, aby se nebála sama sebe. Svých snů, svých možností a síly. Když někdo začne bořit hranice, může spatřit nové, nikdy nepoznané obzory. Ten, kdo vyletí výš, dál dohlédne... Žák a učitel jakoby nevnímali okolní svět a jeho stále více se rozpínající zlo, dál chodili v nocích při úplňku do ticha pouště. Neviděli nic...Neslyšely nic... a přesto ve zlatém písku cosi zářilo. A ti dva onomu tajemství pouště otevřeli svá srdce. Pět let Fátima žila u svého mistra,učitele. Pět let pracovala sama na sobě, pět let naslouchala svému srdci, aby jednoho dne měla sílu opustit to, co miluje nejvíce... * * * Jednoho večera jsem se šla sama projít do pouště. Počítala jsem s tím, že budu pryč celou noc, tak jsem si s sebou do vaku vzala trochu jídla a měch s vodou a za pás jsem si připevnila svou šavli. Jak říkal mistr, člověk nikdy neví... Šla jsem dlouho, cítila jsem zvláštní odhodlanost a podivným chvěním byl prodchnut snad celý vesmír. Nikdy jsem nepřestala milovat ticho pouště. To ticho ke mě promlouvalo a já jsem mu naslouchala. Nebylo třeba jiné řeči. Oné noci hvězdy zářily jasněji než kdy jindy. V samotném srdci pouště jsem stála tiše, odevzdaná její náruči. Slabý vánek mi hladil tvář...k nohám mi odkudsi přivál malý rudý kvítek. Takové květy lemovaly cestu z Fíradovy oázy na sever. Kde se ale vzal tady? Rudé květy v této části pouště přece nerostly... Drobný kvítek jsem vzala do ruky a položila si ho na dlaň. On se bez jakéhokoliv varování proměnil v prach. Vítr zvednul svá křídla a v mžiku rozfoukal hromádku popela v mé dlani. ...A v tom obraze jsem spatřila svou cestu. Odjedu z pouště, která je mým domovem...nyní již musím, než se vše změní v prach – cesty, květy podél cest, domy a ulice, celá města i lidé v nich. Celá země... Odejdu na sever, a poputuji přes celou zemi do Goriadských hor. Rítas mi o nich jednou vyprávěl. Prý se v nich skrývá jakési tajemství, jež by snad mohlo spasit tuto zemi. Prý Poutník byl příčinou všeho toho chaosu, který nyní sžírá tuto zemi... Již jsem se zpět k mistrovi nevracela. On nejspíš stejně věděl, že této noci odejdu. Nebo alespoň tušil. Nevěděla jsem co vše mě na mé cestě čeká, ale vyšla jsem vstříc velkému světu. Rítasi, budu pamatovat na každé tvé tiché, moudré slovo. Poušti, domove, s bolestí tě nyní opouštím, ale věz, že toho je potřeba. Mé srdce však bude stále s tebou. A snad se k tobě jednou vrátím. * * * Fátima je menší postavy, zahalená v tmavém rouchu pouštního lidu. Kdyby odhalila svou tvář, mohli by ostatní spatřit její velké černé oči, a havraní vlasy, lemující opálenou tvář. Není příliš krásná, ale ošklivá také ne. Svou tvář však skrývá, jak je u žen v poušti zvykem, takže to může málokdo posoudit. Za pasem má obyčejnou šavli a na zádech plátěný vak. Fátima je zamlklá, ale rozhodná. Když něčemu věří, tak za tím jde i kdyby při tom měl někdo položit život – a» ona či někdo jiný...Je přímá a na vše se dívá s určitým nadhledem, což jí dává pocit jistoty. Na ostatní působí možná až trochu arogantně a její chování se pro málo vnímavé na první pohled jeví jako pohrdání vším a všemi. Je také spravedlivá – k sobě i k ostatním. Snaží se nedělat nic zbytečně. Miluje tiché rozjímání – naslouchá tak hlasům všeho kolem sebe, hlasům znamení. A nikdy nepřestane milovat pouš», svůj domov. Jejím snem je se do ní zase vrátit, až splní svůj úkol. Umí namíchat z hadího jedu lektvary jak smrtící, tak léčivé. Vyzná se v základech alchymie, ale tu pravou alchymii má v srdci. Vědomí, že všeho může člověk dosáhnout...stačí jen chtít. Dokáže vytvářet i jednoduché iluze (asi by zvládla i něco složitějšího, ale to jí připadá zbytečné) k ochraně sebe či ostatních. Když je v opravdovém nebezpečí, je-li ohrožen její život, může být schopna přivolat svého strážce, Nagiho. Dokáže celkem obstojně zacházet s šavlí, ale s opravdovými bojovníky se porovnávat nemůže. Mnoho svých schopností Fátima ještě neobjevila....nebo lépe řečeno, tuší je, ale je přesvědčena o tom, že je dokáže využít, až přijde jejich pravý čas. Tou nejdůležitější schopností je síla její mysli, která dokáže bořit hranice, překonávat to, co bylo považováno za nemožné. Nechává své srdce otevřené znamením, čte v nich ale spíše intuitivně, než že by je nějak hlouběji zkoumala. Vlastně intuice u ní hraje velmi důležitou roli. Fátima se vydala na cestu jen proto, aby se jednou mohla vrátit do lůna pouště... - Fea - |
|
|
||
|
|
Killi - zlodějka
Narodila se před sedmnácti lety ve Starém Vrenu, ze kterého za celý svůj nepříliš dlouhý život nevytáhla paty. Komu a kde se narodila, to opravdu netuší. Co si pamatuje, potloukala se po přístavu. Přístav je místo, které z celého města zná nejlépe. Tady se také naučila vybírat lidem kapsy a seznámila se s korzárem Aldem, který se o ni tak trochu staral, když byl zrovna ve městě. To on ji dal šavli a naučil ji s ní celkem obstojně bojovat. Teď už ho ale dobré dva roky neviděla, ani Alda, ani jeho loď. Netuší, co se s nimi stalo. Dál do města si moc netroufá, ví, že různé zlodějské bandy nemají rády přítomnost nezvaného hosta na svém území. Celý svůj život byla jediná její starost sehnat něco k jídlu, nějaké peníze a dobře se bavit. Abych pravdu řekla, nepohrdne nějakým pitím a už v patnácti zjistila, že když bude na nějakého toho námořníka milá, bude mít nocleh, jídlo a pití „zadarmo.“ Brzy se naučila, že je potřeba myslet především sama na sebe a pak možná na ty ostatní. Přátele nemá, natolik lidem zase nevěří. Sice by nějaké ráda měla, ale myslí si, že přátelství je jen takový výmysl, stejně jako láska a ochota pomáhat druhým. Přátelství ale umí celkem dobře předstírat, když ji o něco jde – třeba o váček s penězi. Pusu má pěkně prořízlou, nenechá si jen tak něco líbit a umí se ozvat. Vzhledem k tomu, že žije v přístavu, není její slovník zrovna nejemnější. Co se týká jejího vzhledu – byla by to opravdu moc pěkná, kdyby se umyla, učesala a oblékla do čistých a neroztrhaných šatů. Takhle moc vábně nevypadá – ušmudlaná, černé kratší vlasy rozčepýřené, na sobě košili, která snad kdysi byla bílá, teď je spíš šedá a trochu potrhaná, černé kalhoty, které sahají kousek pod kolena, nohavice celé roztřepené. Chodí bosky a podle toho taky vypadají její nohy … Kolem pasu odřený kožený opasek. Jediné, co je v pořádku a čisté, je její šavle a vrhací dýky. Má malou ošuntělou tornu, kterou nosí přes rameno.Sebou nosí malou dřevěnou píš»alku, na kterou umí zahrát snad cokoliv. (hlavně ovšem námořnické odrhovačky) Neumí číst ani psát. Schopnosti: 1.Otvírání zámků 2.Plavání a potápění 3.Šplhání kamkoli a po čemkoli 4.Vybírání kapes 5.Hra na flétnu 6.Výborná orientace ve městě - Janika - |
|