Andor.cz - Dračí doupě online

Hostinec? 

Životopisy

Životopisy:

S jakým záměrem byl založen tento stůl? Jak již je v názvu napovězeno, bude se týkat životopisů, jež je dnes na Andoru požadavkem většiny Pánů jeskyní a mnozí z Vás přemýšlí, jak by takový správný životopis měl vypadat, co má obsahovat, či co to vlastně onen životopis je?

Stůl by měl tedy v první řadě sloužit dvěma hlavním účelům:

a)Ulehčit nápovědě (čili Stolu pro nováčky a Online pomoci), nejednu odpověď adresovanou od nováčků, jež zní: „Jak mám napsat životopis? Co to životopis je?“.

b)Sloužit jako výstavní plocha pro ty, jež považují svůj životopis některé ze svých postav za povedený a budou se o něj chtít podělit s ostatními.

c)Jsou zde vítány i teoretické práce o významu životopisů, způsobech jejich psaní a též o tom, co by životopis měl obsahovat.

Máme tři typy hráčů a též tři typy toho, proč psát životopis:

a)Hráč si vybere dobrodružství již založené, vytvoří postavu a začne pracovat na životopisu, či v tom lepším případě se dopředu domluví s PJ

b)Hráč vytvoří postavu a následně hledá dobrodružství, kde by ji mohl využít.

c)Dobrodružství, ať už z prvního, nebo druhého příkladu skončilo a tak hráči zbyla postava, s novými zkušenostmi a prožitky, lehce ji upraví a pustí se do dalšího dobrodružství.

Ať už jste jakýkoliv z těchto typů, či už Vás potkaly všechny tři, jistě byste rádi věděli, co by tedy měl správný životopis obsahovat. Když sepisuji verbíře do k některé ze svých jeskyní, vždy tam uvedu, co bych v životopisu ráda viděla, ten by pak měl být doplněn vhodným jménem a ikonkou, nezapomínejte též, že Vaši postavu tvoří a utváří především to, jak za ni hrajete, ale i Váš písemný projev. Zde Vám tedy uvedu, co by mělo v životopise v kostce být, ať již v bodech, či zahrnuto do příběhu. Stalo se již zvyklostí některých uživatelů, dát na úvod životopisu krátký příběh, povídku, citát, jež by jeho postavu ještě více nastínil. Já s tímto plně souhlasím, navíc uvědomte si, že dobrý životopis je Vaší vstupní branou do nového světa dobrodružství.

Vzor životopisu v bodech:
Jméno:
Věk:
Rasa:
Povolání:
Historie postavy:
(zde můžete uvést, kde se Vaše postava narodila, kdo byli její rodiče, jaké měla dětství, jak se dostala ke svému povolání, co ovlivnilo její život, čím vším prošla…)
Dovednosti: (zkuste uvést nejen, co se Vaše postava během života naučila, ale i to, jak se to naučila, kdo ji to naučil, na jaké úrovni tyto schopnosti a dovednosti jsou, zda je vykonává rád..)
Vzhled: (od barvy vlasů, očí, stavby těla, délky vlasů, výšky, váhy, velikosti nosu až po oblečení)
Cíl, motivace: (každý má nějaký svůj cíl, sen a též to, co jej k němu motivuje, jistě tedy i Vaše postava)
Povaha: (je Vaše postava mrzout, či překypuje humorem a je podpěrným bodem celé skupiny, napište cokoli)
Záliby a nelibosti:(co má Vaše postava ráda a co naopak nesnáší, čím opovrhuje)
Strach, obavy: (čeho se vaše postava bojí, co jí děsí)
Vybavení: (co má vaše postava u sebe)

Toto byla jen malá inspirace pro nováčky, jež neví jak začít, stačí se držet bodů a nápady se jen pohrnou. Stačí jen trocha odvahy a soustředění. Klidně si myšlenky sepište nejdříve na papír a posléze je převeďte do počítače, mnohým se tak lépe pracuje.

Texty pro tento stůl posílejte, prosím, do pošty. Pokusím se je zbavit pravopisných chyb a překlepů (což neznamená, že si to po sobě ani nepřečtete) a přidat v krátkém čase. Nezapomeňte však na to, že to musí být jenom takové životopisy, jejichž uveřejnění nenaruší hru, pokud jde zrovna o aktivní postavu! Těším se na vaše příspěvky a náměty.

Své životopisy, či cokoliv, co se jich týká zasílejte do pošty Sargo, Morwen či Cirien Brisse, jež jsou momentálními správci stolu.

Správci stolu

Sargo, Morwen, Cirien Brisse

zde nemáte právo psát

Sargo - 19. května 2005 17:40
wel1d5kk1aaa19357.jpg

Půlelf - hraničář, jméno jeho jest Wors

Město Dorasen bylo napadeno hordami nájezdníků a protože neměli zrovna silnou posádku, nezabránili obležení. Zásobování probíhalo tajnými tunely vedoucími do blízkého lesa. Naštěstí měli zajištěnu magickou obranu a to díky velmi nadané kouzelnici Wiesenn. Velení nad malou, avšak schopnou jednotkou stráží měl válečník jménem Noras, v širokém okolí známý nejen pro svou rezavou hřívu, ale také pro jeho smysl pro taktiku a velení. Shodou okolností se tento barbar seznámil s Wiesenn a začali spolu trávit čím dál tím více času. Zamilovali se do sebe a elfka po čase porodila syna, kterého pojmenovali Wors.
To už bylo město obléháno asi tři roky, ale nájezdníci pořád nemohli prorazit dovnitř. Mohli by obléhat celé věky, nebýt jedné osoby. Tou osobou byl Maris, obávaný lupič a vrah. Nyní plnil funkci špeha. Jednoho jara totiž objevil cestu do města. Šlo o jeden z tajných tunelů, nyní nepoužívaný a zapomenutý. A tak se vydal na obhlídku, zjistit jak by bylo možno do města vtrhnout a obsadit je. Nějakou hříčkou osudu se dostal k ložnici velitele stráží. Něco mu našeptávalo, že má vejít a tak vešel. Tam, na společném loži leželi oba hlavní obránci města.
Vytasil dýku a oba ve spánku zavraždil. Město tak přišlo o hlavní velení a také o magickou ochranu. Maris už chtěl z pokoje odejít, když od jednoho z výklenků uslyšel nářek. Přišel blíž a uviděl kolíbku s asi dvouletým chlapcem. Nedbal svého neblahého tušení, instinktu, který mu mnohokrát zachránil život a tasil znovu. Jakmile se ale napřáhl s úmyslem dítě probodnout, chytil se za hlavu, nebo» mu v ní zněl hlasitý chlapcův jekot. Bolest hlavy zesílila natolik, že jej srazila na kolena. Bolest na chvíli ustoupila, ale místo ní nastoupily křeče. Svíjel se na zemi, neschopen ani sténat, když mu plíce vypověděly službu a hned po nich následovalo srdce. Dítě přestalo brečet a upadlo do mdlob.
Ráno našla chůva mrtvé oba rodiče a dítě v bezvědomí. Odtušila co bude následovat a odnesla Worse tajným tunelem do lesa. Ukrývala se mezi stromy, když nájezdníci vzali město útokem. Do večera už nebylo kam se vrátit. A tak se chůva otočila jediným směrem, který znala – k elfům, přímo doprostřed lesa. Tam se jich ujali Wors se po pár hodinách naštěstí probral z bezvědomí.
Chůva byla stará, po roce zemřela a elfům zůstal na krku míšenec. Jedna z elfek se jej ujala, nebo» Wiesenn byla její přítelkyní a fascinovaly ji chlapcovy rezavé vlasy. A tak byl Wors vychováván po způsobu elfů. Rostl rychleji, než elfí děti a začal se jim vyhýbat. Spíše tíhnul k lovcům a stopařům, od nichž často vyzvídal. Rádi jej něčemu přiučili a když přišel jeho čas, začal se cvičit v umění meče. Šlo mu to rychle, možná díky dědictví jeho otce, možná díky schopnostem jeho učitele. Když mu bylo 12 roků, cvičil kousek od tábora a už zkušeně vykrýval. Najednou zaváhal a špatně vykryl učitelův útok. Než se však čepel přiblížila k chlapcově kůži, ležela na zemi a s ní i její majitel. Svíjel se v bolestech a sténal. Chvíli na to Wors ztratil vědomí. Našli jej k večeru a probrali jej z bezvědomí. Když se ho ptali co se stalo, řekl, že neví, že si nic nepamatuje. Učitel ležel mrtvý na zemi, stále zkroucený v agónii.
Elfové svolali radu a dohadovali se, co s chlapcem udělají. Někteří dokonce tvrdili, že má v sobě démona, který musí být zničen. Naštěstí jich nebyla většina. Nakonec se dohodli, že jej vyženou, nikdo nechtěl, aby se to stejné co učiteli stalo i jemu. Wors nechápal vůbec, co se kolem děje, nikdo mu nic nevysvětlil a všichni se mu vyhýbali.
A tak šel. Toulal se krajinou, sem tam si něco ulovil, ale většinou strádal. Jednou, když se hladový potácel lesem, aby našel úkryt, jej přepadla trojice lupičů. Prohledali ho a i když u sebe nic kromě nože neměl, chtěli ho zabít. Víc už nevěděl. Dál si pamatoval, jak jej vzbudil nějaký cizinec a ptal se co se stalo. Měl na sobě zálesácké oblečení a vedle sebe nádherného psa. Chlapec po pravdě vysvětlil, že neví a dál se o tom nechtěl bavit. Muž to mlčky přijal, každý má přece právo na tajemství.
Chvíli si povídali a muž nabídl chlapci, že jej něčemu naučí. A taky že ano. Naučil jej základům hraničářského umění. Wors se učil rychle a bavilo ho to. Chvíli s mužem cestoval a dostal i své vlastní oblečení a nějaké vybavení. Když se u něj začaly dít znovu podivné věci, lovec jej opustil. To už byl z něho statný muž s hromadou zkušeností, ale se strachem ze sebe sama…


- Wors -
 
Sargo - 16. května 2005 22:33
wel1d5kk1aaa19357.jpg

Životopis Fátima


Karavana měla ještě k branám města dvě hodiny cesty. Zvedající se vítr ohlašoval brzký příchod písečné bouře. Slunce se sklánělo k západu a koupalo se v zlověstné rudé záři.

Kanárin, vůdce karavany s obavami pozoroval obzor, kde tušil Somjírut. Zamračil se a začal cosi pokřikovat na své muže. Pak pobídl svého černého koně a rozjel se podél karavany. Když ji celou objel a vrátil se opět do čela, seskočil z koně, sklonil se k zemi a nabral do dlaní trochu zlatavého písku. Se svěšenou hlavou ho nechal propadat mezi prsty a cosi zašeptal. Vzhlédl k obloze a ruku, ze které mu vítr odvál poslední zrnka písku, svěsil smutně podél těla. Potřásl hlavou a naskočil zpět na koně. Ještě vydal několik rozkazů a pak už celá karavana spěšně následovala svého vůdce. Všude vládlo jakési napětí – v karavaně, v nedalekém městě, pouš» jakoby se chvěla, celá země cítila že se něco blíží. Pozornost všech se upínala k nezvykle rychle se stmívajícímu nebi. Vše bylo neklidné. Kameny, písek na poušti, pohoří lemující pobřeží, planiny velké země Arestebanu, řeky plynoucí svými koryty k mořím, ptáci ve větvích stromů i zvěř v lesích. Lidé se zavírali ve svých domech, klekali na kolena a modlili se. Jen málo moudrých tušilo, co se chystá.

Na konci karavany šla tiše mladá žena, očividně těhotná. Její klid kontrastoval s napětím všude kolem. Pokorně vzhlédla k zapadajícímu slunci a na její tváři se objevil letmý úsměv. Byla celá zahalena v prostých šatech, jaké chudé ženy z pouště obvykle nosí, vypadala naprosto obyčejně. Náhle přivřela oči a zasténala. Ruku si položila na břicho. Její krok se zpomalil a jak karavana spěchala k městu a bezpečí, zůstávala čím dál víc pozadu. Nikdo si toho však nevšímal.
Další vzdech protnul hučení větru. Písek se začal zvedat a přibližující se bouře poháněla karavanu kupředu. Žena poklekla a její prsty se křečovitě zabořily do písku. Upřela zrak na vzdalující se karavanu, která se pomalu ztrácela v šedavém závoji zvířeného písku. Byla však stále klidná. Věděla, že do města již nikdy nedojde, ale ještě musela splnit svůj úkol. Úkol ženy, která celým svým srdcem miluje své nenarozené dítě a stejně tak miluje i pouš», která jí byla vždy domovem. Neměla strach. Všechnu svou sílu obrátila k onomu poslednímu úkolu. Ulehla do písku a čekala.

Té noci v poušti zuřila obrovská bouře, jakou ještě nikdo nezažil. Mnoho karavan bylo zasypáno pískem, mnoho životů bylo zmařeno. Pouš» ukázala svou temnou tvář.
Té noci se v písečné bouři zrodil nový život v podobě malého, bezbranného dítěte.
Té noci sestoupil na zem Poutník.

* * *



Druhého dne za svítání bylo již vše klidné. Jakoby se ani nic nestalo. Písečná bouře odešla stejně rychle jako přišla a lidé si už jen povídali o její síle. Karavany opět vyrazily na své cesty, v celé zemi se vše vrátilo do zajetých kolejí, obyvatelé měst se věnovali obchodům či svému řemeslu, rolníci obdělávali pole, kněží se modlili ke svým bohům, král Arestebanu čekal ve svém paláci v Hermenu na snídani. Život běžel dál. Nikdo ještě netušil, že tato noc poznamená životy všech, dotkne se každého – chudých i bohatých, dobrých i zlých, spravedlivých i nespravedlivých, pošetilců stejně jak moudrých, všech ras i národů.

Časně zrána vyrazila obchodní karavana z pouštního města Somjírut. Po necelé hodině cesty si jeden z obchodníků všimnul čehosi zvláštního. Nedaleko místa, kterým procházeli, leželo v cosi v písku. Mohl to být jen kus hadru, ale obchodníkovi, kterého nazývali Hasan al Mahrád, zvědavost nedala. Zastavil svého velblouda, slezl z něj a poklusem se vydal k onomu místu. Když doběhl k hromádce hadrů, strnul překvapením. Nevěřícně pozoroval uzlíček u svých nohou. Přikryté kusem hadru spalo v písku dítě a spokojeně oddychovalo. Hasan se nechápavě rozhlédl kolem v naději, že spatří matku dítěte. Byla tu však jen tichá pouš» a obchodní karavana, pomalu putující ke svému cíli.
Nemohu ho tu přece nechat, pomyslel si Hasan. Bezradně ještě chvíli nad dítětem postával, pak se ale k němu sklonil a opatrně ho vzal do náruče. Dítě jen zavrnělo, ale nevzbudilo se. Tak Hasan došel s dítětem zpět ke karavaně. Několik lidí se po něm otočilo, ale on zamířil rovnou k ženě sedící na velbloudu, zahalené do bohatě zdobených červeně se lesknoucích šatů s čelenkou a velkými zlatými náušnicemi. Žena překvapeně zastavila velblouda a seskočila z něj. Pohlédla svému muži do očí a přijala malý uzlíček, který jí Hasan podával.
“Moudrý Vísíth vyslyšel naše prosby a daroval nám dítě, po kterém již tak dlouho toužíme. Přijmi ho s láskou, Riano,“ promluvil Hasan ke své ženě.
A tak se také stalo. Dítěti, černookému děvčátku, dali jeho noví rodiče jméno Fátima, dcera pouště.

* * *



Vyrůstala jsem v rodině obchodníka Hasana al Mahráda a jeho ženy Riany. Putovali jsme pouští od oázy k oáze a prodávali drahocenné látky. Bylo mi asi pět let, když otec rozhodl, že se usadíme. Mohli jsme si to dovolit, byli jsme jednou z bohatších rodin. Naším domovem se stala Fíradova oáza asi dvacet mil od jediného města v poušti – Somjírutu. Náš život byl klidný a š»astný.

Pomáhala jsem matce, ve volných chvílích jsem si chodila hrát na okraj oázy mezi datlovníky. S obdivem jsem naslouchala příběhům a legendám u večerních ohňů. Byla jsem neposedné dítě, vše mě zajímalo a neustále jsem se na něco vyptávala. Přála jsem si být chlapcem, protože ti se mohli prohánět kolem oázy na koních, cvičili se ve zbrani a prováděli všelijaké lumpárny. Ale jako děvče jsem se musela podřídit řádu a poslouchat rodiče.

Moje sny však byly příliš neodbytné a tak jsem se jednu noc vplížila do otcovy stáje a vyvedla z ní jeho koně. Všichni už spali. Jen měsíc v úplňku ozařoval celou oázu a jeho světlo se tříštilo o barevné plachty stanů. Mairiho, otcova koně jsem dovedla k dřevěné ohradě. Opatrně jsem na ní vylezla a vyhoupla se Mairimu na hřbet. Kůň stál klidně, jen když ucítil zátěž, odfknul si a zahrabal kopytem. Jen tak jsem chvíli seděla a vychutnávala si ten pocit – vidět vše z takové výšky se mi líbilo. Pak jsem jemně pobídla koně tak, jak jsem to viděla u ostatních. Mairi pomalu vyrazil. Když udělal první krok, málem jsem z něj spadla a musela jsem se rychle chytit jeho hřívy a trochu se přikrčit. Brzy jsem si na pravidelné houpání zvykla a po chvíli jsem se odvážila pobídnout Mairiho znovu. Ten se dal do klusu. Pevněji jsem se přidržela uzdy a samou radostí jsem se začala potichu smát. Nemyslela jsem na to, že by dusot kopyt mohl někoho vzbudit.
Mířila jsem k datlovníkům na hranicích oázy. Zauvažovala jsem, jestli bych mohla koně pobídnout ještě k rychlejšímu tempu. Srdce mi prudce bušilo. Sklonila jsem se k šíji koně, co nejpevněji stiskla v rukou uzdu a zavřela oči. Mairi vyrazil tryskem. Přitiskla jsem se k jeho tělu a ani jsem nedýchala. Prolétli jsme kolem posledních stanů, pak mezi datlovníky a zamířili do pouště. Už jsem se smála nahlas, mé napětí povolilo a já splynula s Mairiho pohyby. Nikdy bych nevěřila, že jízda na koni je tak snadná…
Když už jsme byli od oázy dobrou míli, zatáhla jsem za uzdu, kůň zpomalil a po chvíli zastavil úplně. Zhluboka jsme oba oddychovali. Seskočila jsem do písku a posadila se. Mairi ke mně sklonil hlavu a trochu do mě strčil. V záři úplňku byl pouštní písek stříbrnou řekou bez hranic. Rozléval se od obzoru k obzoru, tiše se přesýpal jako se přesýpají zrnka času v hodinách věčnosti. Moje dětské srdce sice nechápalo smysl, ale vnímalo onu krásu a s pokorou ji přijímalo. Nevím, jak dlouho jsem tak seděla a pozorovala pouš». Když jsem vstala, moje tělo bylo celé rozlámané a ztuhlé chladem. Vzala jsem Mairiho za uzdu a pomalu s ním šla zpět k oáze. S co největší opatrností jsem došla ke stáji a koně v ní uvázala. Potichu jsem vklouzla do stanu, do části oddělené závěsem, kde jsem spávala. Lehla jsem si, ale do rána jsem už neusnula. Přemýšlela jsem o tom, že když jsem si splnila jeden z mých snů, proč bych v tom nemohla pokračovat dál…tyto myšlenky však bojovaly se svědomím, které šeptalo: „Jsi dívka, tvůj život je již předem daný. Rodiče se tě snaží vychovávat k pokoře a ty je přeci namůžeš zklamat. Měla by ses stydět za své chování. Nesluší se, aby dívka jezdila na koni a měla své sny.“
Druhý den jsem se provinile chopila své obvyklé práce. Padla na mě únava a smutek. Nechtěla jsem žít jako ostatní ženy v poušti. Nechtěla jsem ale ani zklamat rodiče. Bezradnost byla příčinou toho, že jsem se vrátila k obyčejnému životu a sny jsem zaháněla, jak se jen dalo.

* * *



Od oné tajemné noci, kdy na zem sestoupil Poutník, uplynulo již třináct let. Fátima žila v poušti, nedotčena okolním světem a jeho starostmi. Zatímco svět se měnil.
Poutník rozhazoval své sítě, bořil staré řády, lámal odvěké tradice a nahlodával víru všech. Lidé se přestali modlit ke svým bohům, nevěřili nikomu a ničemu. Nenávist, nedůvěra a strach se usídlili v jejich srdcích.
Obchodní cesty jsou nebezpečné, po lesích se potuluje dravá zvěř a rdousí slabé zbloudilce. Ze skalních děr vylezli goblini a skřeti. Vypukly boje mezi dříve mírumilovnými národy, syn vraždí otce a lid své krále. Všechny církve, mající doposud moc pevně ve svých rukou jsou haněny a prohlašovány za ďábelské.

I z pouště se stalo nebezpečné místo. Války mezi kmeny, boj o vysychající studně, nedůvěra a pomluvy byly příčinou toho, že karavan se na cesty vydávalo méně a méně, lidé, kteří se nechtěli vzdát své víry, utekli do hor nebo byli zabiti a děti si již nesměli hrát na pokrajích oáz mezi datlovníky.

* * *



Tak plynul čas a já jsem dospívala. Lidé se za tu dobu hodně změnili… Nevím, proč tomu tak bylo. Matka mi stále častěji povídala o našem bohu pokory Vísíthovi. Říkala, a» se k němu modlím, aby spasil naše duše, že je to teď potřeba. Sama ve víře nacházela útěchu. Já jsem chtěla věřit, stejně jako ona, ale asi se mi to nikdy nepodařilo. Věděla jsem, že víra je mocnou zbraní a spasením pro všechny, ale opravdově věřit jsem nedokázala. Při povinných modlitbách jsem myslela na úplně jiné věci, než na které bych myslet měla a nebylo mi při tom nejlépe. Kolikrát jsem se večer schovávala pod přikrývku, plakala a prosila boha, aby mi dal osvobozující víru. Ale nepomohlo to. Tak jsem tedy víru alespoň předstírala – sobě i ostatním.

Rodiče mi zakázali chodit do pouště. To mě hodně bolelo, protože dlouhé procházky v tichu jsem měla ráda. Zamilovala jsem si ten klid a samotu. V poušti bylo mé srdce volné. Popouštěla jsem v náruči písečných dun uzdu své fantazii a nebála se snít.
Zákaz rodičů jsem však brzy začala porušovat. Nevydržela bych být stále jen v oáze. V tmavých nocích jsem potají odcházela ze stanu, proplížila se tiše až k datlovým palmám a čekala vždy na vhodný okamžik, kdy budu moci neviděna proklouznout mezi strážemi, které začaly střežit hranice oázy. Naštěstí pro mě ne příliš dobře. Pak jsem se plížila co nejdál do hloubi pouště, tam ulehla na teplý písek a dívala se na hvězdy. Teprve když hvězdy začínaly blednout, vracela jsem se zpět.

Při jednom mém výletě se stalo něco podivného. Bylo chladno ale z písku ještě sálalo teplo nastřádané přes den. Hvězdy se skryly za prašným oblakem. Šla jsem pomalu, ruce svěšené podél těla a hlavu sklopenou. Byla to jedna z těch chvil, kdy jsem prosila o víru. Vtom se přede mnou cosi mihlo. Ustrnula jsem. V písku se plazil had. Okamžitě jsem ho poznala. Byl to jeden z těch hadů, jejichž dotek v mžiku dokáže z člověka vysát všechen život. Téměř jsem nedýchala. Pomalu, pomaličku jsem udělala krok zpět. Had ustal ve svém pravidelném pohybu. Nechtěla jsem umřít, na to jsem sama sebe měla příliš ráda, příliš jsem milovala noční procházky pouští. Mé myšlenky se upnuly k jedinému. Prosím, nechci umřít. A» to, co před sebou vidím, není had, cokoliv jiného, jen ne had. Kéž by se mi to vše jen zdálo... Vtom had promluvil.
„Vítej, dcero pouště, konečně tě potkávám.“
Můj strach se ve chvíli změnil v nepopsatelný údiv. Vytřeštěnýma očima jsem zírala ke svým nohám, kde ležel nyní již stočený had. Hlavu měl vztyčenou a jeho matně se lesknoucí oči se dívaly přímo na mě. „Kdo....kdo jsi?“ nevěřícně jsem ze sebe vypravila.
„Mé jméno je Nagi,“ zasyčel had, jeho tělo se lehce zavlnilo a přibylo na něm několik dalších elegantních smyček.
„Myslím....kdo jsi.....kdo jsi doopravdy.“ nechápavě jsem se zeptala. „Hadi přeci nemluví.“
„Jsem ten, kým sis mě přála mít,“ had zasněně pohlédl k obloze. „Tvoje mysl byla velmi silná.“
„Nerozumím tomu, co říkáš,“ stále ještě se strachem jsem promluvila k hadovi.
„Nevadí, to není důležité,“ odpověděl had. „A nemusíš se bát, neublížím ti, dcero pouště.“
Při Nagiho posledních slovech mě již strach opravdu opustil a já jsem si vedle něj sedla do písku. „Kdo jsi?“ možná hloupě jsem zopakovala svou otázku.
Had s povzdechem odpověděl další otázkou: „Proč to chceš vědět?“
„Protože hadi nemluví. To přece není možné.“
„Kdo určuje, co je možné a nemožné?“ nedal se Nagi vyvést ze svého klidu.
„Já......hmm, nevím. Proč se mě na to ptáš?“
„Proč myslíš?“ odpověděl had.
Ne, to se mi opravdu všechno musí jen zdát. Mluvím tu s hadem, který odpovídá jen v samých nesmyslných otázkách...to nemůže být pravda, proběhne mi hlavou absurdita celé situace.
Had využil mého mlčení: „Proč jsi přišla do pouště?“
„Protože se tu ráda procházím,“ řekla jsem bez přemýšlení.
„Proč se tu ráda procházíš?“ pokračoval had ve výslechu.
Jeho „proč“ už mi začínalo trochu vadit. Jsem to přeci já, kdo by měl právo se ptát...hadi přece nemluví. Přesto jsem se na chvíli zamyslela a po chvíli Nagimu odpověděla: „Protože mám prostě pouš» ráda. Její klid, tiché duny.“ A přesto mám někdy pocit, jakoby ke mně promlouvala... pomyslela jsem si a čekala na hadovu další otázku.
„Proč ji máš ráda?“ splnil Nagi mé očekávání.
„Protože......,“ zarazila jsem se a uvědomila si, že vlastně ani sama nevím. Nikdy mě nenapadlo o tom uvažovat. Protože jsem neznala odpověď na hadovu otázku, opřela jsem si bradu o kolena a raději jsem mlčela. Třeba když mu neodpoví, začne mluvit sám.
Had se po chvíli mlčení lehce pousmál. Neřekl však nic, jen se stočil do dalších několika závitů a jeho hlava zmizela kdesi v tom klubku. Možná že usnul.
Nechtěla jsem Nagiho rušit, tak jsem tiše seděla a prstem si jen tak kreslila do písku vedle sebe. Přemýšlela jsem o hadových otázkách. O tom, co se tu teď děje, jestli nejsem nezbláznila, jestli mě ten had ve skutečnosti spíše neuštknul a jestli teď už nejsem po smrti...
Začínala jsem cítit únavu. Lehla jsem si vedle hada a položila hlavu do písku. Zavíraly se mi oči a v hlavě kroužily tisíce otázek. Pak už jsem jen jakoby z dálky zaslechla hadův hlas: „Dívej se a uvidíš. Hledej a najdeš. Překonávej hranice, protože jen tehdy dojdeš pravého poznání a svobody. Až poznáš, co je důležité, najdeš sebe.“

Ráno jsem se probudila ve své posteli, v našem stanu. Tak to byl opravdu jen sen? povzdechla jsem si a nevěděla jsem, jestli z toho mám mít radost nebo ne.

* * *



Po celé zemi se šířily nepokoje a pomluvy. A s nimi přišel i hlad, bída a nemoci. Mor zachvacoval jednu vesnici za druhou, vrazi bažící po bohatství jiných číhali na každém kroku neváhajíce pro trochu zlata vyvraždit celá města.
Víra lidí se bořila jako se boří pod prvním náporem větru domy postavené na písku. Chrámy byly pustošeny jeden za druhým a nikdo už nehledal spasení v modlitbách.

Ve velkém pouštním městě se rozmohl obchod s otroky, muži prodávali své ženy a ženy svoje děti s vidinou alespoň nějakého bohatství. Za peníze bylo možné koupit vše – přátele i nepřátele, lásku, duši i víru. Lidé kupčili se vším, zrazovali se a pomlouvali. Jen málokdo se nenechal strhnout proudem davu. Vypukly otevřené války mezi vůdci jednotlivých oáz, které se vlekly mnoho měsíců a při nichž umíralo mnoho nevinných lidí.

Ani Fíradova oáza nezůstala ušetřena. Ještě donedávna spřízněný rod z oázy na východě se rozhodl vydrancovat své sousedy, sebrat vše, co by mohlo mít nějakou cenu, muže povraždit a ženy a děti odvést do otroctví.
Toho rána, kdy mělo dojít k útoku, vycházelo krvavé slunce. Linie bojovníků zlověstně postupovala pouští. Zahaleni v černé hábity, jen oči jim nepřátelsky žhnuly a šavle v ranním slunci toužily po krvi. Lidé z Fíradovy oázy se probouzeli do dalšího dne, netušíce, ze jejich krev dnes skropí písek vyprahlé pouště.

* * *



Ráno mě probudil velký křik. Venku se něco dělo. Nevěděla jsem však co. V rychlosti jsem se oblékla. Než jsem však stačil vyjít ze stanu a podívat se, co se děje, vrazila dovnitř matka, celá vyděšená.
„Rychle, lehni si sem,“ přikázala mi v tichosti a ukázala do jednoho z koutů našeho stanu.
„Co se stalo? Co se děje venku?“ chtěla jsem ale vědět já.
Matka však roztřeseně odpověděla: „Mlč a lehni si sem. Za žádnou cenu nesmíš vylézt. Přepadli naši oázu.“
„Ale....,“ nestačila jsem doříci svou úvahu. Již jsem ležela a matka na mě naházela deky, látky a vlastně vše, co jí přišlo pod ruku. V hlavě se mi všechno motalo. Přepadení? To ne, to není možné.... Slyšela jsem o nájezdech loupeživých band, ale nevěřila jsem, že by se něco takového mohlo stát i tu. Špatně se mi pod hromadou látek dýchalo. Neodvážila jsem se však pohnout. Nic jsem neviděla a i zvuky byly pod dekami zkreslené a přicházely jakoby z velké dálky. Přesto byl křik a řinčení zbraní dobře rozeznatelný.
Měla jsem strach. Bála jsem se o matku a o otce. Ale nemohla jsem nic udělat. Jen jsem tam tak ležela a čekala, až to všechno skončí.
Hluk zbraní i výkřiky poznenáhlu začaly ustávat. Do našeho stanu kdosi vběhl. Doufala jsem, že je to matka nebo otec, přesto jsem zůstávala ležet. Někdo začal ječet. Poznala jsem svou matku. Do toho hulákal jakýsi mužský hlas. Nedokázala jsem se pohnout, jen jsem začala tiše vzlykat. Tušila jsem, co se venku děje, ale nechtěla jsem tomu uvěřit.
Náhle ze mě kdosi strhnul všechny ty látky. Slunce, které pronikalo napůl strženým stanem, mě bodlo do očí. Na zemi ležela moje matka, napůl svlečená, s dýkou v hrudi. Přede mnou se stáli dva muži v černém hábitu. Jeden z nich se začal smát. Sehnul se ke mě, popadl mě za ruku a zvednul ze země. Nebyla jsem schopná slova, mé srdce bylo naplněno hrůzou a bolestí. Raději jsem zavřela oči.
Druhý muž promluvil k tomu, co mě držel a snažil se přitáhnout blíž k sobě: „Ne, tu nech, takhle za ni dostaneme víc zlata,“ a odplivl si.
První, jen zklamaně zamručel, odkudsi vytáhl kus provazu a svázal mně s ním ruce. Vyšli jsme ven před stan. O kus dál už stálo několik mladých žen a dětí, také svázaných a vzlykajících. Začínala jsem si uvědomovat zkázu kolem. Černí jezdci na koních křižovali oázou a vraždili ty, kteří se pokusili ještě odporovat jejich síle. Zem byla poseta mrtvými těly. Prázdnota zastřela vše kolem mě. Nic jsem nevnímala, vše byl pro mě jen nepochopitelný shluk obrazů a zvuků.
Teprve až když nás začali vláčet směrem k velkému městu, jako bych procitla. Slyšela jsem pláč ostatních, ale sama jsem ho schopná nebyla. Vnímala jsem jejich bolest, ve mě však byla už jen beznaděj. Věděla jsem, co s námi chtějí udělat. Nebránila jsem se a ploužila se s ostatními dál. Pohltila mě naprostá odevzdanost. Nevnímala jsem, necítila, neslyšela, neviděla...
K večeru jsme došli k branám Somjírutu. Nás dívky nahnali do jakéhosi skladu a zavřeli. Děti odvedli jinam. Schoulila jsem se ke zdi a pokoušela se na nic nemyslet. Ale už jsem nemohla být slepá, všechno na mě padalo, cítila jsem obrovskou bolest toho dne a uvědomovala si, že už nikdy nebude nic jako dřív. Neměla jsem již rodinu, byla jsem sama uprostřed velkého města zavřená s několika desítkami dalších, které potkal podobný osud.
Pevně jsem zavřela oči a snažila se nevnímat hořké slzy, které mi tekly po tváři. Vzpomínala jsem na vše, co jsem milovala a co nyní bylo nenávratně ztraceno. Vzpomínala jsem na otce i na matku, na několik málo děvčat, se kterými jsem si jako malá chodívala hrát k datlovníkům na okraji oázy, na otcova krásného koně, na náš stan, na mé procházky pouští i na ten podivný sen o hadovi. Ach, ty jeho věčné otázky...Proč museli všichni zemřít? Proč jsem tu zavřená? Proč?...
Druhého dne jsme se musely převléci do křiklavých barevných šatů a odhalit si vlasy. Hodně jsem se styděla, ale má včerejší bolest se přes noc pomalu změnila v nenávist, a tak jsem se snažila tvářit, i když se to ke mně vůbec nehodilo. Se zdviženou hlavou jsem vyšla na tržiště, kde mě a asi dalších dvacet dalších dívek vystavili jako nějakou zvěř. Třásla jsem se po celém těle. Už to však nebylo studem. Vrhala jsem nenávistné pohledy na všechny kolem. Tu a tam se přiblížili zámožní muži a prohlíželi si nás jednu po druhé. A když se jim nějaká z nás zalíbila, zaplatili nemalou kopu zlata a odcházeli s vítězným úsměvem a samolibým vědomím, že dobře nakoupili.
Po poledni si jeden ze zákazníků vybral i mě. Byl to slizký, odporný starý dědek s velkým, zlatým turbanem na hlavě v saténovém zeleném hábitu. Zvedal se mi z něj žaludek, ale nemohla jsem nic dělat. Pevně mi svázali ruce a musela jsem toho člověka následovat. On se na mě stále přihlouple a drze usmíval, já jsem mu to však oplácela pouze zlostnými pohledy. Muž byl zřejmě právě na odchodu z města a chtěl si zpříjemnit cestování. Jeho malá karavana čítající osm velbloudů, tři koně, náklad zboží a mužův doprovod, vyšla z města jižní branou a zamířili jsme kamsi směrem k pobřeží. Šla jsem přivázaná za jedním z velbloudů a pozorovala jsem okolí. Když se slunce začalo sklánět k obzoru, starý muž dal příkaz k rozbití tábora. Postavilo se několik stanů. Mě předhodili trochu jídla a vody, ale jinak se mě nikdo moc nevšímal.
Teprve když vyšly hvězdy, nechal mě starý muž přivést do svého stanu.
„Děvčátko, neboj se mě a pojď ke mě blíž.“ promluvil skřehotavým hlasem stařec rozvalený na polštářích.
Otřásla jsem se a vrhla na něj zamračený pohled. Neudělala jsem však ani krok. Stařec se na mě s úšklebkem podíval a pomalu vstal.
Ruce jsem sevřela v pěst. Potají jsem se rozhlížela kolem, jestli se ve stanu nenachází něco, co by se dalo použít jako zbraň. Nic. Jen přikrývky a zdobené polštáře. Kéž by tu tak byl ten had.... blesklo mi hlavou. Kéž by to tenkrát nebyl jen sen. A» se mě ten dědek nedotýká, nechci se stát další jeho obětí...
Stařec byl ode mě už jen dva kroky. Na zemi se cosi mihlo. Muž ustrnul. Vytřeštil oči, zorničky se mu rozšířily. Otevřel ústa, ale již nevykřiknul. Jeho bezvládné tělo se zhroutilo k zemi. Chvíli jsem nechápavě na starce zírala. Pak, jako bych cítila náhlý příval energie, jsem se rozhodla konečně jednat. Poklekla jsem u zadní plachty stanu a trochu ji nadzvedla. Očima jsem hledala, kde jsou uvázaní koně. Naštěstí byli na opačné straně, než rozdělaný oheň, u něhož seděla většina mužů ze starcova doprovodu. Zamyslela jsem se, jestli bude lepší se pokusit ke koním tiše připlížit, nebo vsadit na rychlost. Nakonec jsem se rozhodla pro pomalý, ale jistější postup.
Srdce mi prudce bušilo a jakýmsi zázrakem jsem se dostala nepozorovaně až ke koním. Odvázala jsem všechny tři. Na jednoho jsem se rychle vyšvihla a druhé dva držela pěvně za uzdu. V tom okamžiku si mě muži sedící u ohně všimli. Rozeběhli se ke mě a začali křičet. Na nic jsem nečekala, pobídla koně a druhé dva pevně držela za uzdu. Vyrazili jsme tryskem. Po chvilce jsem uzdy ostatních koní pustila a sevřela v dlaních jen uzdu toho svého. Ti ještě chvíli běželi po mém boku, ale za chvíli začali zpomalovat. Pobídla jsem svého koně ještě k větší rychlosti. Snažila jsem se nasměrovat koně zpět k městu, abych se mohla vrátit domů...Pohřbít rodiče.
Letěli jsme pouští, já a kůň. Začala jsem křičet. Slzy mi tekly po tvářích a pomalu smývaly bolest uplynulých dní. Nemyslela jsem na nic, jen jsem vnímala proud vzduchu ve tvářích, pohyb koně a bušení svého srdce.
Když se srpek měsíce vyhoupl do zenitu, spatřila jsem hradby města. Starcovi muži mě buďto již dávno ztratili z dohledu, nebo mé pronásledování vzdali. Kůň již jen volně klusal a já jsem ho teď zastavila zcela. Chvíli jsme tak zůstali stát a pozorovali město. Pak jsem pobídla koně a on volným krokem vyrazil k místu, kde jsem tušila svůj bývalý domov.

K ránu jsem dorazila k vydrancované oáze. Pach mrtvol se šířil všude kolem a z některých ohořelých zbytků stanů stoupal ještě dým. Seskočila jsem z koně a dovedla ho ke studni a nabrala mu do vědra vodu. Sama jsem se také napila.
Smutně jsem procházela místem, které jsem nazývala domovem. Došla jsem až k místu, kde stával náš stan. Z jeho trosek jsem vyhrabala nějaké šaty a převlékla jsem se, abych nemusela chodit v těch strašných, do kterých mě navlékli. Když jsem spatřila matku, jak leží mrtvá s dýkou zabodnutou v hrudi, musela jsem odvrátit hlavu, jak se mi udělalo špatně. Vzala jsem kus plachty z našeho bývalého stanu a na ní jsem matku odtáhla k datlovníkům, kde jsem si jako malá hrávala. Tam jsem ji plachtou přikryla a vydala se hledat otce. Zvedal se mi žaludek při pohledu na tolik mrtvých těl. Otcovo tělo, nebo spíš to, co z něj zbylo jsem našla až po dlouhém hledání. Jeho ostatky jsem také s námahou dovlekla tam, kde již ležela matka. Našla jsem si něco, čím bych mohla vykopat hrob. Práce to byla namáhavá a únavná ale přesto se mi v pozdním odpoledni podařilo vykopat jámu tak velkou, abych do ní mohla uložit oba rodiče. Jejich těla jsem zasypala milosrdným pískem pouště a svými slzami. Pak jsem ještě zašeptala tichou modlitbu k Vísíthovi.
Vrátila jsem se do oázy a pokusila se hledat několik málo věcí, které budu potřebovat, abych přežila. Nějaký pytel, do kterého bych věci mohla uložit, kus provazu, vaky na vodu, přikrývku a podařilo se mi také objevit několik chlebových placek a kus sušeného masa. I když jsem měla už velký hlad, na tomto místě jsem se jíst neodvážila. Jednomu mrtvému bojovníkovi jsem odepjala pás s pochvou a z bezvládné ruky mu vzala šavli.
Pak jsem došla ke studni, kde jsem prve zanechala koně. Naplnila jsem vaky čerstvou vodou a chvíli zapřemýšlela. Kůň by se hodil, ale neuživím ho, brzy by v poušti pošel. Tak jsem mu nabrala ještě jedno vědro vody, pohladila ho a zamířila k severozápadu. Chtěla jsem odejít do hor na západním pobřeží a současně se vyhnout městu. Bylo mi mdlo a zrychlila jsem krok, abych už byla z oázy pryč. Naposledy jsem se ještě ohlédla, naposledy spatřila místo, kde jsem prožila dětství. Pak jsem vyrazila na svou cestu a více už se neohlédla.

Náhle jsem uslyšela za sebou tlumený dusot koňských kopyt. Vyděšeně jsem se ohlédla. Před mýma očima se vzepjal kůň, na němž seděl jezdec zahalený v černém hábitu. Blesklo mi hlavou, že to musí být jeden z těch, kteří přepadli oázu. Než jsem však stačila cokoliv udělat, muž v sedle vytasil svou šavli, přidržel mi ji u krku a přimhouřenýma očima mě pozoroval.
Ne! Podruhé se odvést do otroctví nenechám, vzedmula se ve mě vlna odporu, ...i kdyby mě to mělo stát život! Rukou jsem odrazila jezdcovu šavli. Nedbaje toho, že se mi na ruce objevil krvavý šrám, rozhodla jsem se bránit. Neobratně jsem tasila šavli, která se mi houpala u boku. Musel to být dost směšný pohled, protože zbraň jsem držela v ruce vlastně poprvé.
Muž seskočil s koně, ušklíbnul se a shodil si kápi z hlavy. Stál proti mně, starší muž s hlubokýma, černýma očima, které se tak zvláštně leskly. Již trochu prošedivělé vlasy mu spadaly neupraveně na ramena. Postavu měl štíhlou a vysokou. Šavli stále svíral v ruce, připravenou mě ve chvíli rozsekat. Neměla bych proti němu šanci...
„Ty se mnou chceš bojovat?“ zeptal se s výsměchem muž.
Jen jsem přikývla.
„Myslíš, že můžeš vyhrát?“ dodal lhostejně.
„Ne...,“ procedila jsem mezi zuby.
Člověk přede mnou jen povytáhl obočí. Sklonil zbraň zemi a otočil se k zavazadlu, které měl jeho kůň přivázané u sedla. „Nebudu s tebou bojovat,“ prohodil jakoby mimochodem.
Stál ke mě zády. Mohla to být moje jediná šance, ale já jsem to nedokázala. Zbraň jsem však stále držela proti muži.
„Nenechám se podruhé prodat,“ nenávistně jsem promluvila.
Muž se na mě podíval zkoumavým pohledem a schoval šavli do pochvy.
Když jsem posledně usilovně myslela na jedovatého hada, objevil se...Co když to nebyla jen náhoda? Co když ho opravdu dokážu přivolat? Zavřela jsem oči a soustředila se, co mi síly dovolily. Cítila jsem, že ten muž se ke mě přibližuje. Oči jsem zase otevřela, a spatřila ho, jak stojí pár kroků přede mnou a spokojeně se usmívá. Hleděl k mým nohám. Vydechla jsem údivem. To, co jsem považovala za nemožné, se mi podařilo. Přede mnou se svíjel žlutý had. Svěsila jsem obě ruce k tělu a zbraň mi vypadla z ruky.
Muž jen mávnul rukou k hadovi a ten se se slabým šelestem rozplynul. „Jen iluze. Nejsi v opravdovém nebezpečí. Ale tvou snahu musím ocenit.“ Muž sklonil hlavu ke straně, pravděpodobně čekal, jak zareaguji.
To, co jsem právě spatřila, mě vyvedlo natolik z míry, že jsem nebyla schopná slova.
„Jsem Rítas,“ řekl muž, „jestli chceš, můžeš jet se mnou. Můžu tě naučit více, než jen vytvářet iluze hadů...“
Nevěřila jsem svým uším. To, co mi tu onen muž nabízel...Mám mu věřit? Není to jen nějaká léčka? Co za to, že se o mě postará bude chtít? ...Když jeho nabídku nepřijmeš, nikdy se to nedozvíš...“ našeptávalo mi srdce.
Sebrala jsem z písku svou zbraň a pohlédla na Rítase. „Mé jméno je Fátima...pane.“
Muž se ladným pohybem vyšvihl do sedla svého koně. Podal mi ruku a já jsem se vyhoupla za něj. Jeli jsme dlouho...ani nevím kam, cestu jsem příliš nevnímala. Poprvé za poslední dny jsem cítila v duši klid.
Občas jsme zastavovali, abychom nechali odpočinout koně a sami se napili a najedli. Téměř jsme nemluvili, jen občas Rítas prohodil pár slov o směru cesty, kterým jsme se ubírali. Druhého dne k večeru jsme dorazily do západní skalnaté části pouště. Nedaleko jedné studně byla ve skále průrva. Kdyby k ní Rítas tak sebejistě nezamířil, ani bych si jí nevšimla. Průrva nás zavedla na podivné místo. Kruhová plošina byla ohraničena vysokými skalami a nebylo z ní cesty než té, po které jsme právě přišli. Po pravé straně byla ve skále jeskyně. Toto místo bylo Rítasovým domovem.
Když jsme vstoupili do jeskyně, Rítas zapálil lampu, kterou odkudsi vytáhl, protože se již značně setmělo. Naskytl se mi neuvěřitelný pohled. Jeskyně jakoby byla z jiného světa – zem i stěny opracované, na jedné dokonce visel starý koberec. Po jedné straně jeskyně byly do skály zapuštěny police, na nichž ležely všemožné věci, od látek až po svazky bylin, od malých flakónků až po velké měděné mísy. Vedle polic byly na stěně připevněny dvě velké šavle a zdobený luk s toulcem. V rohu pak ležely kůže, sloužící pravděpodobně jako lůžko. V jednom výklenku jeskyně stál bytelný stůl s kolonou a vedle něj kovaná truhla. V přední části jeskyně se nacházelo ohniště, a před jeskyní pod malým převisem byl naskládán sušený velbloudí trus, který se v poušti používá jako palivo. Na jeskyni mě však nejvíce zaujalo něco úplně jiného. Už od té chvíle, kdy jsme do ní vstoupili, jsem slyšela slabý zvuk vody. Říkala jsem si, že to není možné, aby v jeskyni tekla voda. Ale opak byl pravdou. V jednom místě ze stěny jeskyně vytékal malý pramínek. Pod ním bylo ze skály vytesané oválné jezírko, ve kterém by se snad mohl i člověk vykoupat, jak bylo veliké. Na opačné straně zase z nádrže voda vytékala a malým korýtkem se vracela zpátky ke skále, kde opět mizela kdesi v útrobách jeskyně. Byl to úchvatný pohled. Křiš»álově čistá voda v jezírku a slabé šumění vody místu dodávaly tajemnou atmosféru.
Rítas ukázal na hromadu kůží a řekl, že si zde můžu odpočinout. Sám pak beze slova kamsi odešel. A tehdy začal můj nový život...

* * *



Fátima, dcera pouště, se začala učit u alchymisty Rítase. Nebyl to však obyčejný alchymista... Možná, že to alchymista vlastně ani vůbec nabyl...kdo ví. Mezi ním a Fátimou se vytvořilo zvláštní, mlčenlivé pouto. Ona měla oči otevřené a Rítas byl rád, že našel někoho tak pozorného a ochotného na sobě pracovat.
Fátima se brzy naučila připravovat nejen smrtící jedy i léčivé lektvary, ale i zacházet ze šavlí. Člověk nikdy neví.... Ale to vše bylo pro oba jen vedlejší prací. To hlavní, co chtěl Rítas Fátimu naučit bylo, aby se nebála sama sebe. Svých snů, svých možností a síly. Když někdo začne bořit hranice, může spatřit nové, nikdy nepoznané obzory. Ten, kdo vyletí výš, dál dohlédne...
Žák a učitel jakoby nevnímali okolní svět a jeho stále více se rozpínající zlo, dál chodili v nocích při úplňku do ticha pouště. Neviděli nic...Neslyšely nic... a přesto ve zlatém písku cosi zářilo. A ti dva onomu tajemství pouště otevřeli svá srdce.

Pět let Fátima žila u svého mistra,učitele. Pět let pracovala sama na sobě, pět let naslouchala svému srdci, aby jednoho dne měla sílu opustit to, co miluje nejvíce...

* * *



Jednoho večera jsem se šla sama projít do pouště. Počítala jsem s tím, že budu pryč celou noc, tak jsem si s sebou do vaku vzala trochu jídla a měch s vodou a za pás jsem si připevnila svou šavli. Jak říkal mistr, člověk nikdy neví... Šla jsem dlouho, cítila jsem zvláštní odhodlanost a podivným chvěním byl prodchnut snad celý vesmír. Nikdy jsem nepřestala milovat ticho pouště. To ticho ke mě promlouvalo a já jsem mu naslouchala. Nebylo třeba jiné řeči.
Oné noci hvězdy zářily jasněji než kdy jindy. V samotném srdci pouště jsem stála tiše, odevzdaná její náruči. Slabý vánek mi hladil tvář...k nohám mi odkudsi přivál malý rudý kvítek. Takové květy lemovaly cestu z Fíradovy oázy na sever. Kde se ale vzal tady? Rudé květy v této části pouště přece nerostly... Drobný kvítek jsem vzala do ruky a položila si ho na dlaň. On se bez jakéhokoliv varování proměnil v prach. Vítr zvednul svá křídla a v mžiku rozfoukal hromádku popela v mé dlani.
...A v tom obraze jsem spatřila svou cestu. Odjedu z pouště, která je mým domovem...nyní již musím, než se vše změní v prach – cesty, květy podél cest, domy a ulice, celá města i lidé v nich. Celá země...
Odejdu na sever, a poputuji přes celou zemi do Goriadských hor. Rítas mi o nich jednou vyprávěl. Prý se v nich skrývá jakési tajemství, jež by snad mohlo spasit tuto zemi. Prý Poutník byl příčinou všeho toho chaosu, který nyní sžírá tuto zemi...
Již jsem se zpět k mistrovi nevracela. On nejspíš stejně věděl, že této noci odejdu. Nebo alespoň tušil. Nevěděla jsem co vše mě na mé cestě čeká, ale vyšla jsem vstříc velkému světu.
Rítasi, budu pamatovat na každé tvé tiché, moudré slovo. Poušti, domove, s bolestí tě nyní opouštím, ale věz, že toho je potřeba. Mé srdce však bude stále s tebou. A snad se k tobě jednou vrátím.

* * *



Fátima je menší postavy, zahalená v tmavém rouchu pouštního lidu. Kdyby odhalila svou tvář, mohli by ostatní spatřit její velké černé oči, a havraní vlasy, lemující opálenou tvář. Není příliš krásná, ale ošklivá také ne. Svou tvář však skrývá, jak je u žen v poušti zvykem, takže to může málokdo posoudit. Za pasem má obyčejnou šavli a na zádech plátěný vak.
Fátima je zamlklá, ale rozhodná. Když něčemu věří, tak za tím jde i kdyby při tom měl někdo položit život – a» ona či někdo jiný...Je přímá a na vše se dívá s určitým nadhledem, což jí dává pocit jistoty. Na ostatní působí možná až trochu arogantně a její chování se pro málo vnímavé na první pohled jeví jako pohrdání vším a všemi. Je také spravedlivá – k sobě i k ostatním. Snaží se nedělat nic zbytečně. Miluje tiché rozjímání – naslouchá tak hlasům všeho kolem sebe, hlasům znamení. A nikdy nepřestane milovat pouš», svůj domov. Jejím snem je se do ní zase vrátit, až splní svůj úkol.
Umí namíchat z hadího jedu lektvary jak smrtící, tak léčivé. Vyzná se v základech alchymie, ale tu pravou alchymii má v srdci. Vědomí, že všeho může člověk dosáhnout...stačí jen chtít. Dokáže vytvářet i jednoduché iluze (asi by zvládla i něco složitějšího, ale to jí připadá zbytečné) k ochraně sebe či ostatních. Když je v opravdovém nebezpečí, je-li ohrožen její život, může být schopna přivolat svého strážce, Nagiho. Dokáže celkem obstojně zacházet s šavlí, ale s opravdovými bojovníky se porovnávat nemůže. Mnoho svých schopností Fátima ještě neobjevila....nebo lépe řečeno, tuší je, ale je přesvědčena o tom, že je dokáže využít, až přijde jejich pravý čas. Tou nejdůležitější schopností je síla její mysli, která dokáže bořit hranice, překonávat to, co bylo považováno za nemožné. Nechává své srdce otevřené znamením, čte v nich ale spíše intuitivně, než že by je nějak hlouběji zkoumala. Vlastně intuice u ní hraje velmi důležitou roli.
Fátima se vydala na cestu jen proto, aby se jednou mohla vrátit do lůna pouště...



- Fea -
 
Sargo - 16. května 2005 22:30
wel1d5kk1aaa19357.jpg
Killi - zlodějka

Narodila se před sedmnácti lety ve Starém Vrenu, ze kterého za celý svůj nepříliš dlouhý život nevytáhla paty. Komu a kde se narodila, to opravdu netuší. Co si pamatuje, potloukala se po přístavu.
Přístav je místo, které z celého města zná nejlépe. Tady se také naučila vybírat lidem kapsy a seznámila se s korzárem Aldem, který se o ni tak trochu staral, když byl zrovna ve městě. To on ji dal šavli a naučil ji s ní celkem obstojně bojovat. Teď už ho ale dobré dva roky neviděla, ani Alda, ani jeho loď. Netuší, co se s nimi stalo.
Dál do města si moc netroufá, ví, že různé zlodějské bandy nemají rády přítomnost nezvaného hosta na svém území.
Celý svůj život byla jediná její starost sehnat něco k jídlu, nějaké peníze a dobře se bavit. Abych pravdu řekla, nepohrdne nějakým pitím a už v patnácti zjistila, že když bude na nějakého toho námořníka milá, bude mít nocleh, jídlo a pití „zadarmo.“ Brzy se naučila, že je potřeba myslet především sama na sebe a pak možná na ty ostatní. Přátele nemá, natolik lidem zase nevěří. Sice by nějaké ráda měla, ale myslí si, že přátelství je jen takový výmysl, stejně jako láska a ochota pomáhat druhým. Přátelství ale umí celkem dobře předstírat, když ji o něco jde – třeba o váček s penězi. Pusu má pěkně prořízlou, nenechá si jen tak něco líbit a umí se ozvat. Vzhledem k tomu, že žije v přístavu, není její slovník zrovna nejemnější.
Co se týká jejího vzhledu – byla by to opravdu moc pěkná, kdyby se umyla, učesala a oblékla do čistých a neroztrhaných šatů. Takhle moc vábně nevypadá – ušmudlaná, černé kratší vlasy rozčepýřené, na sobě košili, která snad kdysi byla bílá, teď je spíš šedá a trochu potrhaná, černé kalhoty, které sahají kousek pod kolena, nohavice celé roztřepené. Chodí bosky a podle toho taky vypadají její nohy … Kolem pasu odřený kožený opasek. Jediné, co je v pořádku a čisté, je její šavle a vrhací dýky. Má malou ošuntělou tornu, kterou nosí přes rameno.Sebou nosí malou dřevěnou píš»alku, na kterou umí zahrát snad cokoliv. (hlavně ovšem námořnické odrhovačky)
Neumí číst ani psát.

Schopnosti:
1.Otvírání zámků
2.Plavání a potápění
3.Šplhání kamkoli a po čemkoli
4.Vybírání kapes
5.Hra na flétnu
6.Výborná orientace ve městě



- Janika -
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.079027891159058 sekund

na začátek stránky